O vnějším fungování znaků

Ladislav Nebeský

[Články]

(pdf)

О внешнем функционировании знаков / On the external functioning of signs

1. Již Ch. Morris upozornil, že znaky nám umožňují brát zřetel (a) na nepozorovatelné vlastnosti blízkých objektů i (b) na vlastnosti objektů (percepčně) vzdálených (srov. Morris, 1931, s. 32). Tím nám tedy znaky ulehčují jednání: (a) stojíme-li např. před skříní, jejíž jedna zásuvka má obsahovat věc, kterou hledáme, vhodný nápis na štítku nám ušetří čas; nebo přijíždíme-li ke křižovatce, nápis na směrové tabuli nám umožní pokračovat v cestě bez nejistoty. Situaci typu (a), resp. (b) znázorňuje diagram na obr. 1a, resp. 1b, kde plný kroužek označuje postavení, v němž díky znaku vybíráme z možných procedur tu, která vede k cíli (v případě (a) vybíráme z většího množství krátkých procedur, v případě (b) z malého množství delších).

 

 

Příklady, které jsme uvedli, patří do velmi početné třídy situací, kdy setkání se znakem uvnitř nějakého prostředí ovlivní naše další chování uvnitř tohoto prostředí. Takovým prostředím může být např. střed Prahy, kde právě vyřizujeme několik pochůzek; zjistíme-li, že dveře prodejny, kam jsme mířili, jsou uzamčeny, naše další jednání ovlivní nápis na dveřích (pokud tam ovšem nějaký nápis najdeme): jinak se zachováme, když v 12.55 čteme Od 12 do 13 polední přestávka, a jinak čteme-li Pro nemoc uzavřeno. Nejbližší provozovna: Žitná 25. Takovým prostředím může být i kniha, s jejíž pomocí se chceme orientovat v odborném problému; najdeme-li v odstavci, který čteme, odkaz, naše další jednání může být ovlivněno tím, zda jde o odkaz k jinému místu v téže knize nebo k jiné publikaci. Někdy si v takovém prostředí počínáme tak, abychom se dříve než s objekty setkali se znaky, jimiž lze — řečeno podle Morrise — brát na tyto objekty zřetel: v obchodním domě si někdy všímáme nejdříve orientační tabule, v monografii věcného rejstříku.

Každé z prostředí, o nichž jsme se zmínili, je určeno prostorově a zároveň funkčně. Má své „uživatele“, kteří se v něm pohybují k určitým cílům.[1] Pohyb správným [270]směrem jim usnadňují znaky, které jsou v tomto prostředí rozmístěny.[2] Přirozenému jazyku zde konkurují různé vyjadřovací prostředky neverbální, a to často velmi účinně. Avšak kdykoli prostředí změní vlastnosti způsobem, který je pro uživatele neočekávaný, konkurence těchto prostředků zeslábne; na komplikace v „provozu prostředí“ nejsnáze bereme zřetel pomocí projevu přirozeného jazyka (např. nápisem V úseku Anděl - Klárov tramvajová doprava do odvolání přerušena umístěným na refýži).

Úplnější pohled na fungování znaků uvnitř prostředí by ovšem kromě jeho uživatelů musel zahrnout i ty, kteří toto prostředí „obsluhují“ (udržují, řídí apod.). Rozmístění znaků často usnadňuje jednání i jim, a právě oni znaky často rozmísťují (srov. např. nápis na dveřích knihkupectví: Páral vyprodán). K různým jazykovým situacím však dochází přímo mezi uživateli prostředí; např. tehdy, když se informují o svých zkušenostech.[3]

Znaky, které jsou v tomto článku ve středu našeho zájmu, mají buď podobu nápisů, nebo alespoň mohou být do této podoby převedeny (výjimkou jsou znaky uvedené v pozn. 3 a 8). Nápis může být tvořen jen jediným slovem (jako např. rukopisný nápis Skořice na sáčku v kuchyni), ale může mít i rozsah několika vět (tak např. nápis umístěný na tabuli u silnice může podávat informaci o tom, že po prvním odbočení doprava leží ve vzdálenosti 3 km autokempink, v němž jsou k pronajmutí čtyřlůžkové chatky a u něhož je restaurace III. cenové skupiny, která má otevřeno denně od 8 do 22. hod. atd.). S ohledem na délku takových nápisů bychom mohli místo o znacích hovořit o jazykových projevech.

2. Jedním ze způsobů, jak problém, o který nám jde, pevněji uchopit, je zúžit pozornost jen na jeho část. Budeme uvažovat nějaké prostředí Π, do něhož vede několik vstupů, kterými mohou vcházet zájemci o nějaký objekt ω, který je někde v prostředí Π umístěn. Pro naši úvahu je důležité rozlišení dvou časově následných podob tohoto prostředí, řekněme jeho podob Π₁ a Π₂. Podoba Π₂ se od Π₁ bude lišit jednak změnou toho, jak lze prostředím procházet, a zároveň i místem, v němž se nachází ω. Předpokládejme — a to bude pro naši úvahu také důležité — že zájemci o ω vstupují do prostředí s představou, že má podobu Π₁; o změnách nic nevědí. Budeme očekávat, že po svém vstupu do prostředí se zájemce o ω vydá cestou, kterou považuje za optimální, tj. nejkratší cestou vedoucí k ω v Π₁. Protože se však změnily možnosti, jak v prostředí cestovat, i místo, v němž se nachází ω, nemusí být tato cesta nejkratší cestou k ω v Π₂, dokonce teď k ω vůbec nemusí vést. Ovšem kdyby měl zájemce možnost vzít zřetel na změny, k nimž v prostředí došlo, mohl by se vydat cestou, která je nejkratší nyní (ovšem za předpokladu, že k ω cesta vede).

Lze si položit tuto otázku: Na kterých místech v prostředí Π₂ by bylo třeba umístit znak umožňující zájemcům o ω zvolit optimální cestu k ω a k jakému nejmenšímu souboru nových skutečností by musel znak na tom kterém místě odkazovat? Je to značně obecná otázka, kterou může být velmi obtížné zodpovědět i za omezujících předpokladů kladených na vlastnosti zkoumaného prostředí a povahu jeho změn. Zde ji zodpovíme pro zcela jednoduchý (a do značné míry) formalizovaný příklad. Avšak i odpověď, která se vztahuje k tak jednoduchému vzorku, který jsme odebrali z této složité problematiky, nám může leccos naznačit o odpovědi obecnější.

[271]Budeme předpokládat, že — ideálně vzato — v podobě Π₁ je prostředí uzavřenou křivkou konečné délky, takovou jako např. kružnice. V jednom z jejích bodů, řekněme v bodu A₁, je umístěn objekt ω. Dále je na křivce vymezena konečná množina bodů, jimiž mohou zájemci o ω do takto idealizovaně pojatého prostředí vstupovat. V podobě Π₂ je tato křivka přerušena překážkou v bodu P, který nepatří mezi vstupní body, a objekt ω je umístěn jinde, řekněme v bodu A₂ (body A₁, A₂ a P jsou navzájem různé). Jen kvůli přehlednosti odpovědi, k níž míříme, připojíme ještě další zjednodušující předpoklady. Počet bodů, jimiž lze do prostředí vstupovat, tedy bodů vstupu do uzavřené křivky, která idealizuje podobu Π₁, je sudý, a každé dva z těchto bodů, které na uzavřené křivce sousedí, mají stejnou vzdálenost. Body A₁ a A₂ k těmto vstupním bodům patří.[4] Označme jako B₁, resp. B₂ ten ze vstupních bodů do Π₁, který je od A₁, resp. A₂ nejvzdálenější. A konečně budeme předpokládat, že A₂ ≠ B₁ (a tím tedy i A₁ ≠ B₂).[5]

V prostředí Π₁, které je uzavřenou křivkou, se lze z každého vstupního bodu dostat do A₁ dvěma způsoby (bez toho, abychom se vraceli). Z každého vstupního bodu X, který je různý od A₁ a B₁, tedy vedou do A₁ dvě cesty, jedna z nich je kratší než druhá; tu kratší budeme považovat za optimální. V prostředí Π₂ se však lze dostat bez vracení do A₂ pouze jedinou cestou; výběr správného směru této cesty budeme považovat za optimální v Π₂. Jak však zájemce o ω, který se domnívá, že prostředí má podobu Π₁, dojde ze vstupního bodu X do bodu, v němž je objekt ω umístěn nyní, tedy do bodu A₂? Pokud směr kratší cesty z X do A₁ v Π₁ je totožný se směrem jediné cesty z X do A₂ v Π₂, není třeba do bodu X umísťovat žádný znak; tento směr cesty zájemce buď dovede do A₂ dříve než do A₁ (a v A₂ bude jeho zájem uspokojen), nebo dojde nejprve do A₁ a až tam se setká se znakem, který ho pošle dále do A₂. Pokud však nový optimální směr s dřívějším optimálním směrem nesouhlasí, je třeba, aby byl v bodu X umístěn znak, který by zájemce o ω ve změně prostředí orientoval; tento znak však nemusí vyjadřovat celou změnu. Je-li to nezbytné pro dokončení optimální cesty, může se zájemce o ω dozvědět více o změnách v bodu, kterým bude procházet později. V souvislosti s umístěním znaku v bodu X budeme rozlišovat čtyři případy:

(1.) v X musí být vyjádřeno, že ( *) v místě P je prostředí neprůchodné;

(2.) v X musí být vyjádřeno, že (#) objekt ω je přemístěn do A₂;

(3.) v X musí být vyjádřeno ( *) nebo (#);

(4.) v X musí být vyjádřeno ( *) a (#).

Nezbytné rozmístění znaků (jazykových projevů) je znázorněno na obr. 2a-d, s. 272; obrázky dávají odpověď na otázku položenou v tomto odstavci. Na každém je uzavřená křivka kreslena jako kružnice; pro jednoduchost jsou na ní znázorněny jen polohy bodů A₁, A₂, B₁, B₂ a P. Odpověď se dělí do čtyř případů v závislosti na relativní poloze bodu P vzhledem k bodům A₁ a A₂. Kruh uvnitř kružnice je rozdělen na výseče, které jsou prázdné, když žádný vstupní bod X ležící v odpovídajícím úseku křivky nemusí nést žádný znak, nebo v kterých je umístěn výraz *, resp. #, * ∨ # nebo * ∧ #, když každý vstupní bod X v odpovídajícím úseku křivky patří do případu (1.), resp. (2.), (3.) nebo (4.).

V našich úvahách o zájemci v prostředí Π a o znacích, které mu mohou pomoci jít optimální cestou, jsme pominuli problém pravdivosti. Mlčky jsme předpokládali, [272]že zájemce o ω nepochybuje o žádné skutečnosti, k níž odkazují znaky, s kterými se v prostředí setkává. Ale nejen to. Naše otázka (a tím i odpověď) předpokládala, že znaky budou odkazovat jen k takovým změnám, které se v prostředí opravdu uskutečnily. Snad se to na první pohled zdá paradoxní, ale i znaky odkazující k změnám, k nimž v prostředí ve skutečnosti nedošlo, by zájemce o ω mohly navést na optimální směr cesty.

Označme jako R, resp. S takový bod na kružnici znázorňující Π₁, který leží mezi A₁ a s ním sousedícím vstupním bodem do Π₁, a to ve směru kratší cesty do B₂, resp. kratší cesty do A₂. V místech R a S žádné překážky v prostředí podoby Π₂ nejsou, nicméně počítejme se znaky, které existenci překážky v těchto místech předstírají. Předpokládejme, že zájemce o ω vstupuje bodem X různým od A₁ do prostředí Π₂ a přitom počítá s tím, že toto prostředí má

 

 

[273]podobu Π₁; předpokládejme, že podle závěrů na obr. 2a-d (kdy jsme neuvažovali o tom, že znak předstírá, co neexistuje), jsme do bodu X umístili znak vyjadřující, že objekt ω je nyní v bodu A₂. Je-li P umístěno tak jako na obr. 2a, resp. jako na obr. 2b-d, můžeme tento znak nahradit znakem, který předstírá, že v R, resp. S je prostředí neprůchodné.

3. Setkání se znakem umožňuje jeho interpretu brát zřetel na nějakou skutečnost, která by mu sama o sobě mohla zůstat nedostupná. Předpokládejme, že jsme z úvah vyloučili vliv proměnných vlastností interpretů. Tážeme-li se pouze, k jaké skutečnosti určitý znak umožňuje přihlížet nebo jaký znak umožňuje brát zřetel k určité skutečnosti, klademe otázky patřící do sémantiky. Nás však zajímá jiná otázka, která meze sémantiky překračuje: kde a kdy, za jakých časoprostorových souvislostí je (při pevně daných vlastnostech interpretů) možné setkat se se znakem, který umožňuje brát zřetel na určitou skutečnost? Naše otázka dostává význam, jakmile připustíme, že setkání se znakem může mít vliv na další rozhodování či jednání týkající se skutečnosti, k níž znak odkazuje.[6]

 

Takovou situaci jsme sledovali v odst. 2. Zajímalo nás, jak by měly být rozmístěny znaky, které by zájemce o ω přímo nebo nepřímo navedly na optimální cestu. Řešení, které pro speciální případ zachycují obr. 2a-d, dává maximální výsledek (tj. nalezení nejkratší cesty k ω) a přitom je minimální z hlediska rozmístění znaků i z hlediska míry vyjadřovaných obsahů na jednotlivých místech. Mohli bychom zkoumat různé varianty této situace; např. variantu, kdy se v prostředí objevuje ještě jiný objekt, který je svými vlastnostmi srovnatelný s ω, a znaky interpretovi umožňují, aby to zjistil; nebo variantu, kdy prostředí je pro interpreta bludištěm a kdy znaky jsou to jediné, co může usnadnit jeho pokusy nalézt cestu ven.

Ke každému prostředí, které se objevovalo v našich příkladech, jsme vlastně přistupovali jako k struktuře, která má své uživatele; ti jsou zároveň interprety znaků, s nimiž uvnitř struktury přicházejí do kontaktu. Lingvistika často studuje uplatnění struktur v jazyce; takové struktury jsou také často základem matematických modelů. Zde sledujeme situaci opačnou: nikoli uplatnění struktur v jazyce, ale uplatnění jazyka (přesněji jazykových znaků) uvnitř struktur, které samy o sobě jazykové nejsou.[7]

Ptáme-li se, jak funguje nějaké zařízení, odpověď se může týkat chodu jeho vnitřního ústrojí nebo způsobu jeho interakce s okolím. V souladu s tím bychom mohli rozlišovat vnitřní a vnější fungování znaků;[8] a obecněji vnitřní a vnější fungování jazyka. Říkáme-li, že přirozený jazyk je složitý, máme na mysli jeho vnitřní fungování; říkáme-li, že je univerzální, míníme jeho fungování vnější. Přirozený jazyk je složitý, je to „systém systémů“ (srov. Vachek, 1966, s. 28—29), a proto se v jeho vnitřním fungování uplatňuje řada dílčích struktur. Přirozený jazyk je univerzální, a proto se může uplatnit v nepřeberném množství situací; avšak také z něho lze řadu dílčích struktur vyabstrahovat. Každá z těchto struktur může být základem matematického modelu, který formalizuje některý z aspektů vnějšího fungování jazyka. Jeden takový dílčí model — ovšem za velmi omezujících předpokladů — jsme načrtli v odst. 2.[9]

 

[274]Závěr. Problematika, kterou jsme označili jako „vnější fungování jazyka“, je spletitá a jako celek formálně neuchopitelná. Lze však z ní odebírat různé vzorky, které se již dají zkoumat matematickými prostředky. Výzkum funkce jazyka uvnitř ostře ohraničených struktur ovšem studium širokých otázek týkajících se vnějšího fungování jazyka nenahradí, ale může mu přinést nové impulsy.

 

LITERATURA

 

MORRIS, C. W.: Foundations of theory of signs. University of Chicago 1938. Český překlad: Základy teorie znaku. In: Lingvistické čítanky I. Sémiotika sv. 2. Praha 1970, s. 7—55.

NOVÁK, P.: O obecné neadekvátnosti koncepce obecného významu v gramatice. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II. Ed. V. Hrabě a A. G. Širokovová. Praha 1983, s. 35—45.

SEDLÁČEK, J.: Úvod do teorie grafů. Praha 1981.

VACHEK, J.: The linguistic school of Prague. Bloomington - London 1966.

 

R É S U M É

On external functioning of signs

There is a large class of situations in which human behaviour within an environment is influenced by meeting a sign. A possible formalization of such situations and other theoretical questions following from it are outlined. An instance of this sort of model is discussed in detail.

Slovo a slovesnost, ročník 46 (1985), číslo 4, s. 269-274

Předchozí Fred Karlsson (Helsinky): Prototypy jako modely lingvistické struktury

Následující Karel Svoboda: Důvod a příčina