K problematice subjektivního slovníku

Iva Nebeská

[Discussion]

(pdf)

К проблематике субъективного словаря / On subjective vocabulary

1. S rozvojem kognitivní orientace v psycholingvistice došlo k oživení zájmu o vztah mezi jazykem a myšlením, mezi verbální a kognitivní aktivitou. Do popředí zájmu se postupně dostala problematika porozumění textu, která otevřela úplně nový okruh problémů. Aby mohl příjemce porozumět smyslu textu, musí jednotlivé jeho složky s něčím srovnat, opřít se o nějaký základ. Tato myšlenka vedla psycholingvisty a psychology jazyka k tomu, že začali zjišťovat, co je vlastně základem pro toto porovnávání, jaký je charakter tohoto základu. Z různých hledisek se začaly zkoumat „zásobárny znalostí“. V odborné literatuře interdisciplinárního charakteru se proto stále častěji setkáváme s pojmy soubor znalostí o světě, sémantická paměť, subjektivní slovník aj., kterými jsou označovány mentální struktury. Protože v posledních letech proniká tato terminologie prostřednictvím psycholingvistiky i do prací lingvistických, domníváme se, že bude užitečné zamyslet se nad obsahovou náplní uvedených pojmů a zejména nad jejich vzájemnými vztahy. Uvidíme přitom, jako již mnohokrát, že psycholingvistika si často klade otázky a naznačuje souvislosti, které, byť z jiného zorného úhlu, jsou již po léta předmětem zájmu lingvistiky a z lingvistického hlediska byly podrobně prozkoumány.

Problematika psychologické sémantiky, o kterou tu především jde, je v poslední době velice živá, hledá nové a nové úhly pohledu na vztah mezi myšlením a významem. Někteří odborníci proto přizpůsobují obsahovou náplň pojmů již zavedených svým aktuálním potřebám. Tak se stává, že stejné termíny jsou v různých pracích interpretovány dosti různě. V této stati však nemáme v úmyslu zmíněnou nejednotnost zdůrazňovat, ani uvádět přehled či vývoj názorů; budeme věnovat pozornost takovým vymezením daných pojmů, která jsou, byť s výhradami, přijímána obecněji.

1.1. Soubor znalostí o světě, mentální encyklopedie

Tento pojem je ze všech, kterými se zde budeme zabývat, obsahově nejbohatší. Bývá chápán jako souhrn znalostí a vědomostí, které člověk nashromáždil v průběhu svého života za pomoci všech percepčních systémů, jako model světa v lidském mozku. Je to základní struktura, která člověku umožňuje orientovat se v okolní realitě. Její narušení (po úraze nebo při sklerotických změnách ve stáří) vážně omezuje základní sociální funkce jedince.

Základ souboru znalostí o světě se vytváří v průběhu ontogenetického vývoje individua, obohacuje a modifikuje se po celý život v závislosti na vzdělání a osobních zkušenostech. Na tvorbě souboru znalostí o světě se podílí veškerá předmětná činnost jedince (včetně činnosti řečové, srov. níže), sociální interakce, emocionální prožitky a v neposlední řadě i intelektuální aktivita, kognitivní zpracování všech vjemů. Taková šíře nepochybně vyžaduje pevnou, ale současně pružnou vnitřní organizaci, schopnou adekvátně zařazovat nové vjemy, popř. na jejich základě modifikovat uspořádání již existující. Přes všechny dílčí výsledky, jichž bylo v této oblasti dosaženo, ucelená představa o uspořádání souboru znalostí o světě patří dosud k otevřeným otázkám.

[300]1.2. Pojmová struktura

I o pojmové struktuře můžeme říci, že je výsledkem interakce s okolním světem, akční a emoční zkušenosti. Pojmová struktura však není s okolním světem v přímém kontaktu, je výsledkem toho, jak lidská mysl percepci světa strukturuje. Velmi výstižně ji definuje Jackendoff (1978) jako tu rovinu reprezentace, na níž se propojuje informace přinášená jazykem s informací přinášenou jinými percepčními systémy. Když se mluví o souboru znalostí o světě, zpravidla se zdůrazňuje, že jde o strukturu primárně nejazykovou (ač účast jazykové složky se tu explicitně nebo implicitně předpokládá). Ve srovnání s tím pojmová struktura je s jazykem svázána mnohem těsněji, zejména s jeho pojmenovací složkou, se slovním významem.

Z hlediska psychologické sémantiky se staví do opozice pojem, resp. pojmový element (koncept) jako jednotka sémantická a slovo jako jednotka strukturní (např. Wickelgren, 1979). Slovní význam se zpravidla chápe jako organizované seskupení pojmových elementů. Problematika vztahu mezi slovním významem a pojmem patří dnes v psycholingvistice k nejdiskutovanějším a dodejme, že názorové rozdíly jsou tu větší než v jiných oblastech psycholingvistiky a mnoho otázek zůstává stále otevřených (srov. např. Miller - Johnson-Laird, 1976; sborník Concept development …, 1983, a literatura tam uvedená).[1] Reálnější představa o tomto vztahu se vytváří postupně, a to na základě někdy velmi rozdílných stanovisek. Např. Miller a Johnson-Laird rozdíl mezi pojmem a významem příliš nezdůrazňují a doslova říkají, že „a lexical concept is anything capable of being the meaning of a word” (s. 696). Vztah mezi percepcí a jazykem se pro ně stal východiskem pro vytvoření konceptuální teorie významu. Zdůrazňují v psycholingvistice mnohem méně než v lingvistice samozřejmý fakt, že význam slova musí být v souladu s významem věty, procesy produkce a percepce věty s reprezentací slovního významu (srov. níže). Naproti tomu u autorů Seilera a Wannenmachera (Concept development …, 1983) vztah mezi pojmem a slovním významem patří ke klíčovým bodům jejich teorie. Význam chápou mnohem obecněji než pojem, pojem je v jejich pojetí spíše pojmovým elementem.

Na základě úvah o povaze pojmové struktury se domníváme, že její důležitou funkcí je funkce přechodová: sbližuje soubor znalostí o světě jako strukturu primárně nejazykovou se soustavami znakovými, tedy i s přirozeným jazykem (podrobněji srov. níže).

1.3. Sémantická paměť

Tento termín užívají především psychologové. Sémantickou paměť většinou stavějí do opozice k paměti epizodické. Zatímco epizodická paměť se opírá o percepci událostí, sémantická paměť neregistruje vnímatelné vlastnosti percepčních vstupů, ale spíše jejich kognitivní zpracování (srov. např. Šípoš, 1983). Důležitým aspektem sémantické paměti je její sepětí s jazykem, zejména s jeho pojmenovací složkou. Velmi podstatně se však názory psychologů rozcházejí v tom, jak je tento vztah realizován: někteří ztotožňují sémantickou paměť se subjektivním slovníkem, jiní sem zahrnují i soubor znalostí o světě a buď obě struktury ztotožňují, nebo je považují za dvě funkce sémantické paměti.

Užití pojmu sémantická paměť zpravidla znamená, že se důraz klade na psychologickou stránku problematiky, na paměťové operace, které mají charakter komunikačního procesu mezi organismem a prostředím a jsou zaměřeny na ukládání a vyhledávání (aktualizaci) informací.

[301]1.4. Lexikální paměť

Tímto pojmem autoři naznačují jednak důraz na psychologické aspekty problematiky (studium paměťových operací), podobně jako je tomu u paměti sémantické, jednak ještě bližší vztah k pojmenovací složce jazyka. Psychologové (např. Maršálová, 1982 a literatura tam uvedená) chápou lexikální paměť jako část paměti sémantické. Domníváme se, že pojmy lexikální paměť a subjektivní slovník lze v zásadě považovat za synonymní.

1.5. Subjektivní (mentální, vnitřní, interní) slovník

Tento pojem je ze všech pojmů zde uvedených lingvistice nejbližší a podle našeho názoru pro lingvistiku (zejména pro lexikální sémantiku) nejužitečnější. Subjektivní slovník bývá definován jako soubor znalostí individua o slovních významech, vztazích mezi nimi a pravidlech pro jejich užívání. Užitím tohoto pojmu autor zpravidla naznačuje, že důraz bude klást nikoli na paměťové mechanismy, ale na organizaci slovních významů v mysli člověka.

V posledních letech došlo k mnoha pokusům zmapovat uspořádání subjektivního slovníku. Zejména pomocí asociačních metod byly modelovány sémantické sítě, které měly přinášet experimentálně verifikovaný obraz o organizaci subjektivního slovníku. Společným nedostatkem těchto pokusů byla neúplnost, fragmentárnost předkládaného obrazu. Slova (slovní významy) se seskupovala na základě analogie, kontrastu, inkluze apod.; tím byly mapovány určité oblasti subjektivního slovníku, např. pojmenování barev, tvarů, živočichů aj., avšak bez nároku na vytvoření ucelenějšího obrazu.[2] Obrat ve zkoumání organizace subjektivního slovníku přineslo postupné uplatňování myšlenky (z lingvistiky dávno známé), že slovní význam je třeba chápat v aktuálním kontextu (podrobněji srov. níže).

2. Vzájemné vztahy uvedených struktur

V předchozím výkladu jsme se pokusili naznačit, že pojmy, kterými jsou označovány příslušné mentální struktury, jsou definovány většinou velmi vágně, především však každý z nich zcela bez zřetele k ostatním. Vzájemné vztahy uvedených struktur jsou totiž stále ještě otevřenou otázkou, které se autoři zpravidla vyhýbají. Vážným zdrojem potíží je již to, že nebyly většinou jednoznačně vymezeny elementy jednotlivých struktur, jinak řečeno, i vymezení elementů je natolik nesnadné, že struktury jsou zpravidla charakterizovány globálně. Někdy se výslovně zdůrazňuje, že elementy mají kontury nejasné, rozmazané, „fuzzy“ (např. Wickelgren, 1979, a jiní). Řešení vzájemného vztahu uvedených struktur přísluší spíše psychologům než lingvistům, proto naše další výklady těžko mohou přesáhnout rámec domněnek a obecných úvah.

Na první pohled se nabízejí dvě krajní stanoviska:

(1.) Všechny uvedené struktury jsou v zásadě totožné, každá zdůrazňuje trochu jiný aspekt jednoho univerza; tedy především metodologické důvody vedou badatele k tomu, aby jednou mluvili např. o sémantické paměti a zdůrazňovali kognitivní aspekty, jindy o subjektivním slovníku a vyzdvihli tak aspekt jazykový. Tento názor by podporovala i skutečnost, že při pokusech charakterizovat jednotlivé struktury se mnohé údaje opakují přes veškerou snahu zdůraznit u každé z nich právě rysy specifické. Jako protiargument, pokud jde o totožnost souboru znalostí o světě a subjektivního slovníku, bývá uváděna (např. Clark - Clark, 1977) situace jedinců, kteří si z různých důvodů jazyk neosvojili nebo ztratili schopnost jazyka užívat následkem poškození mozku, a přesto se dokázali orientovat ve světě, tzn., že soubor [302]znalostí o světě se u nich vytvořil, resp. zůstal zachován. Domníváme se, že uvedený protiargument svědčí spíše o tom, že existence alespoň fragmentu subjektivního slovníku není nutně podmíněna schopností řeč aktivně produkovat.

(2.) Uvedené struktury jsou v zásadě složkami nějakého širšího celku; tímto střechovým útvarem je buď soubor znalostí o světě, nebo nějaký další, ještě obsažnější celek. Tuto hypotézu podporuje zjevně asymetrický vztah jednak mezi souborem znalostí o světě a subjektivním slovníkem, jednak mezi sémantickou a lexikální pamětí. Vztahy mezi ostatními strukturami se však nejeví takto přímočaré.

Pro žádné z těchto hypotetických krajních stanovisek nenacházíme argumenty tak závažné, abychom se k němu jednoznačně přiklonili. Domníváme se totiž, že vztah mezi uvedenými strukturami není ani totožností, ani inkluzí; zcela neexplicitně bychom ho charakterizovali jako vzájemné prostoupení elementů jednotlivých struktur. Tato vágní formulace nám umožňuje zdůraznit jeden aspekt, který považujeme za dosti významný: proměnlivost, nestejnorodost tohoto vztahu. Např. pokud jde o (primárně nejazykový) soubor znalostí o světě a (primárně jazykový) subjektivní slovník, je nepochybné, že v některých oblastech je vztah mezi jejich prvky těsnější, v některých volnější, stejně jako je někdy těsnější, jindy volnější vztah mezi řečovou a neřečovou činností. V souboru znalostí o světě lze snadno najít oblasti, v nichž je přispění prvků subjektivního slovníku zanedbatelné. Máme na mysli především oblasti opírající se o jiné znakové soustavy, než je přirozený jazyk, např. oblast matematiky (matice, integrály, soustavy rovnic), dále nejrůznější oblasti grafických zobrazování (plány, mapy) aj. Jinak modifikovaný je vztah mezi souborem znalostí o světě a pojmovou strukturou; pojmová struktura je sice přirozenému jazyku bližší než soubor znalostí o světě, ale podobně jako přibližuje soubor znalostí o světě přirozenému jazyku, přibližuje ho i znakovým soustavám jiným.

3. Organizace subjektivního slovníku

V okruhu dané problematiky je organizace subjektivního slovníku nejpodrobněji prozkoumaným tématem a dodejme úvodem, že tu bylo dosaženo nejhodnotnějších výsledků.

Dávno před tím, než se subjektivní slovník dostal do popředí zájmu psycholingvistů, behavioristicky orientovaná psychologie propracovala metodu asociačního experimentu a s její pomocí prozkoumala některé vztahy mezi slovními významy. Zaznamenala pravidelnosti mezi některými dvojicemi slov, např. mezi opozity, mezi slovy ve vztahu subordinačním apod. Přechod ke kognitivní orientaci v psycholingvistice a vznik psychologické sémantiky přinesl obrat do interpretace výsledků získaných pomocí asociačních metod. Přestalo se zkoumat, proč dvě slova, např. velký a malý, mají tendenci být spolu v asociačním vztahu, ale pozornost badatelů se zaměřila k tomu, že vzájemný vztah těchto dvou slov a mnohých dalších k nim vztažených implikuje určitou strukturu. To je základ asociačního přístupu k organizaci subjektivního slovníku. Zde se vlastně setkává orientace behavioristická a kognitivní: zatímco behavioristé odvozují naši schopnost užívat jazyka od růstu asociací, zastánci kognitivní teorie považují růst asociací za průvodní jev ovládání jazyka. Toto zásadně rozporné východisko však nebrání kognitivně orientovaným badatelům využít asociačních metod (které byly propracovány a ověřeny právě behavioristy) a interpretovat je v souladu se svým vlastním teoretickým východiskem.

Původní představou o sémantickém slovníku je představa sémantické sítě, v níž význam každého slova je dán vztahem k významům slov okolních. První práce týkající se struktury subjektivního slovníku byly charakteristické tím, že se v nich hledal princip, podle kterého se slova v síti seskupují. Např. Deese (srov. Hörmann, 1981) studoval zejména substantiva a adjektiva. Na základě experimentálních [303]výzkumů dospěl k závěru, že substantiva se seskupují především na základě analogie a inkluze, adjektiva na základě kontrastu. Jednou z významných teorií byla na konci šedesátých let Clarkova hypotéza o uspořádání subjektivního slovníku na základě dvou pravidel: pravidla nejmenšího kontrastu (nejčastěji jsou asociována slova, jejichž význam se liší pouze jedním příznakem, např. muž — žena) a pravidla hierarchie příznaků (příznak pohlaví je důležitější než příznak dospělost, proto dvojice muž — žena je častěji asociována než dvojice muž — chlapec).

Velmi detailní zmapování subjektivního slovníku představoval v šedesátých letech Katzův a Fodorův model distinktivních rysů (sémantických atributů). Byl založen na jednom typu struktury, a to struktuře logické. Podle něho slova byla ve vztahu koordinace, subordinace, negace, inkluze aj. Základním požadavkem kladeným na tento model (v souladu s generativním pojetím, z něhož vycházel) bylo izolovat věty sémanticky anomální, tj. takové, jejichž sémantické ukazatele se k sobě nehodí. Nebyl modelem subjektivního slovníku v reálné komunikaci, pracoval s větami bez kontextu; v tom bylo jeho omezení. Sama myšlenka zmapovat subjektivní slovník pomocí distinktivních rysů se však ukázala velmi plodnou a v různých modifikacích se objevuje i v pozdějších letech, ať už se mluví o rysech, ukazatelích, či kategoriích a třídách. Jejich společným znakem je, že všechny tyto modely se opírají pouze o logickou strukturu a nepostihují vztahy jiné, např. prostorové.

Celý soubor modelů, které vycházejí ze složkového pojetí slovního významu, se od předchozích přístupů liší tím, že se v nich explicitně nebo implicitně počítá s kontextem, se situací, nikoli s izolovaným slovem, ale s jeho využitím v aktuální komunikaci.[3] Základem tohoto pojetí je teorie, podle níž význam slova je reprezentován jako svazek sémantických příznaků; v konkrétní komunikační situaci se aktivují pouze ty příznaky, které jsou z daného hlediska relevantní. Dynamický prvek, který do modelování subjektivního slovníku vnesl zřetel ke kontextu, je dále zdůrazněn v Johnsonově teorii elementárních kognitivních charakteristik (Johnson, 1970): Význam slova nelze chápat jako takový svazek sémantických příznaků, v nichž má každý příznak stejnou hodnotu. Při produkci a percepci řeči vždy působí jednak ty příznaky daného slova, které jsou v souladu s danou komunikační situací, jednak příznaky slov okolních. Johnsonova teorie tak otevřela nový pohled na kontext, který se stal od té doby trvalým: není to vnější, dodatečný údaj, ale základní faktor, který určuje počet, druh a konfiguraci elementárních kognitivních charakteristik.[4]

Tak se dostáváme k tendencím, které se snaží sblížit zkoumání subjektivního slovníku se zkoumáním významu věty, uvést do souladu problematiku „zásobáren“ a problematiku produkce a percepce řeči. Základem těchto přístupů je (z lingvistického hlediska samozřejmý) předpoklad, že subjektivní slovník je uspořádán tak, aby umožňoval věty produkovat a rozumět jim, tedy lexikální informace je organizována v souladu se syntaxí a větnou sémantikou daného jazyka. Různí autoři však přistupují k tomuto východisku ze zcela různých hledisek. Např. G. A. Miller (1978) vychází od mapování vztahů mezi slovy (sémantické sítě). Subjektivní slovník chápe jako fixní pasívní zásobárnu, v níž se soustřeďuje informace o každém slově: o výslovnosti, slovnědruhovém zařazení, možném syntaktickém uplatnění, jeho významu (tj. o vztazích k jiným významům), sémantických a pragmatických omezeních. Tato zásobárna je organizována natolik pružně, že umožňuje zapojit slova do různých větných kontextů. Miller usiluje o vytvoření takového modelu [304]subjektivního slovníku, který sbližuje informaci o slově na jedné straně se souborem znalostí o světě, na druhé straně s větným významem. V obsáhlé publikaci Language and perception autoři Miller a Johnson-Laird (1976) již nemluví o subjektivním slovníku, ale o konceptuální teorii významu a její lexikální složce (srov. zde 1.2.).

Jiný přístup ke zkoumání subjektivního slovníku nacházíme u W. Kintsche (1977). Vychází od procesu porozumění textu a dospívá k závěru, že i lexikální paměť má povahu propoziční; nejen věta, ale i každý lexikální prvek je charakterizován souborem propozic, které lze navzájem spojovat. V Kintschově pojetí má tedy subjektivní slovník povahu relačně argumentové struktury.

Tendence po překonání vzdálenosti mezi subjektivním slovníkem a zkoumáním produkce a percepce souvislé řeči je patrná i v práci slovenské psycholožky L. Maršálové (1982), kde se projevuje především důrazem kladeným na důležitost syntagmatických vztahů v subjektivním slovníku.

Nové přístupy k subjektivnímu slovníku naznačují, že se postupně vytváří kontinuita mezi studiem reprezentace významu slovního a větného. Problematika subjektivního slovníku tak přestává být izolovaným tématem a organicky se začleňuje do kontextu studia produkce a porozumění řeči. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že mnohé přístupy k subjektivnímu slovníku, které zdůrazňují kontinuitu mezi významem slova a významem věty, akcentují důležitost kontextu, mají četné styčné body s teoriemi lingvistickými. Podrobnější výklad by však vybočoval z rámce tohoto příspěvku.

 

LITERATURA

 

CLARK, H. H. - CLARK, E. V.: Psychology and language. New York 1977.

CONCEPT DEVELOPMENT AND DEVELOPMENT OF WORD MEANING. Ed. Th. B. Seiler - W. Wannenmacher. Berlin - Heidelberg - New York 1983. (Dále Concept development …)

HÖRMANN, H.: To mean — to understand. Problems of psychological semantics. Berlin - Heidelberg - New York 1981; rec. SaS, 44, 1983, s. 345—347.

JACKENDOFF, R.: Grammar as evidence for conceptual structure. Linguistic theory and psychological reality. Ed. M. Halle - J. Bresnan - G. A. Miller. MIT 1978, s. 201—228.

JOHNSON, M. G.: A cognitive-feature model of compound free associations. Psychological Review, 77, 1970, s. 282—293.

KINTSCH, W.: Memory and cognition. New York 1977.

KOLŠANSKIJ, G. V.: Kontekstnaja semantika. Moskva 1980.

MARŠÁLOVÁ, L.: Psycholingvistická analýza vývinu lexiky. Bratislava 1982; rec. SaS, 45, 1984, s. 174—176.

MILLER, G. A.: Semantic relations among words. Linguistic theory and psychological reality. Ed. M. Halle - J. Bresnan - G. A. Miller. MIT 1978, s. 60—118.

MILLER, G. A. - JOHNSON-LAIRD, P. N.: Language and perception. Cambridge, Mass. 1976.

ŠÍPOŠ, I.: Sémantická pamäť. Čs. psychologie, 27, 1983, s. 269—278.

TĚŠITELOVÁ, M.: On semantic quantitative analysis. PSML 9 (v tisku).

WICKELGREN, W. A.: Cognitive psychology. New Jersey 1979.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 4, pp. 299-304

Previous Josef Vachek: Poznámky o osobních zájmenech v oslovovací funkci

Next Miroslav Klivar: Emocionálnost jako sémanticky modifikující komponent větné struktury