Monografie o lexikálním významu a jeho analýze

Igor Němec

[Discussion]

(pdf)

Монография о лексическом значении и его анализе / A monograph on lexical meaning and on its analysis

K základním dlouhodobě řešeným a dosud nedořešeným problémům lingvistiky patří vymezení lexikálního významu. Při práci s tímto pojmem se lingvisté stále ještě musí spoléhat na osobní hodnocení a smiřovat se s tím, že jejich vymezení je jen [310]pravděpodobné. Aby bylo objektivnější, je třeba důkladněji analyzovat různé lexikálně-sémantické jednotky v rámci rekonstruovaných dílčích systémů, které konstituují. Proto čelný představitel slovenské lexikologie Vincent Blanár nazval svou novou monografii o významu lexikálních jednotek a významových vztazích mezi nimi Lexikálno-sémantická rekonštrukcia (Veda, Bratislava 1984, 214 s.). Vzhledem k tomu, že jde o první monografii takového druhu u nás, považujeme za nutné věnovat jí náležitou pozornost.

Jak vyplývá z úvodu (s. 5—9), tato práce je autorem pojata jako příspěvek k objektivizaci lexikálně-sémantické analýzy nejnižší jednotky, polysémické jednotky a nižších i vyšších dílčích systémů slovní zásoby. Shrnuje a domýšlí teoretické i metodologické poznatky, získané dlouholetou autorovou prací v oboru historické lexikologie a lexikografie se zaměřením na specifické problémy vývoje slovenské slovní zásoby. Toto zaměření se ovšem v knize projevuje i na dokumentačním materiálu: autor jej čerpá ze spisovné slovenštiny, jejích nářečí a z jazyka starých písemných památek, podle potřeby jej také konfrontuje s fakty jiných slovanských jazyků. Avšak poznatky dokumentované tímto materiálem mají platnost i obecně jazykovědnou a ve vývoji československé lingvistiky představují důležitou teoretickou položku: jejich zpracování v Blanárově knize s podtitulem Lexikálny význam a princípy jeho poznania jsou prvním podrobnějším, hlubším a bibliograficky náležitě fundovaným výkladem podstaty lexikálního významu.

V první kapitole „Sémantická stavba lexikálnej jednotky a čiastkový lexikálno-sémantický systém“ (s. 13—60) autor buduje své pojetí v podstatě na čtyřech základech; jsou to: A) starší definice lexikálního významu v pracích lingvistů pražské školy (Havránek, Filipec aj.) a jejich výklady, zvl. o mnohoaspektovosti lexikální jednotky (Filipec), o onomaziologické a onomatologické struktuře v jazykovém ztvárnění jejího obsahu (Dokulil), o jazykovém ztvárnění psychického odrazu skutečnosti zařazením jeho lexikálního výrazu do různých dílčích lexikálních systémů (Němec) a o povaze těchto subsystémů (Daneš, Filipec, Němec); B) poznatky slovenské lingvistiky, zvl. o vztahu mezi odrazem skutečnosti a významem (Blanár, Dolník aj.), o komponentech významu a jeho determinaci systémem (Horecký), o podmínkách jeho vývoje (Blanár), o specifice významu proprií (Blanár aj.); C) některé speciálnější výklady sovětských lexikologů, zvl. o struktuře komponentů v lexikálním významu (Ufimcevová), o jeho typech (Apresjan) a o strukturovanosti tematických skupin slov (Ufimcevová, Šmelev); D) z ostatní literatury autorovi nejvíce posloužil výklad o metodách strukturní sémantiky (Greimas) a gnozeologické zdůvodnění sémantické stavby lexikální jednotky a dílčího systému na základě diferencovaného pojetí odrazu — společenského, vědeckého a průměrného (Lorenz a Wotjak).

Na základě těchto poznatků autor přijímá (s. 42) starší definici lexikálního významu („odraz skutočnosti vo vedomí hovoriacich jazykovo stvárnený formou lexémy a cez túto lexému vzťahom k iným jednotkám jazyka“, srov. např. Němec, 1980a, s. 19) a přesněji jej určuje jako vyvíjející se „organizovanú štruktúru sémantických príznakov rozličnej abstrakčnej úrovne, ktoré sa spájajú podľa základných operácií spájateľnosti (konjunkcia, disjunkcia, exklúzia)“. Nejabstraktnějšími sémantickými příznaky (nadále SP) jsou v tomto pojetí rysy integrační, které „zaraďujú LJ (tj. lexikální jednotku) zo stránky formálnej i významovej do nadradených formálno-sémantických kategórií“: v nejvyšší abstrakční rovině jsou totiž odrazové prvky (noémy) jazykově ztvárněny na sémy tím, že jazyk má pro vyjádření daného noému (např. rysu substančnosti) jistý formální příznak (v tomto případě substantivní morfologickou charakteristiku), který je vlastní všem výrazům pro pojem s takovým noémem, tj. celé formálně-sémantické kategorii (v tomto případě slovnímu druhu substantiv). Abstrakcemi nižší úrovně jsou pak v Blanárově pojetí sémy generické [311](identifikační), spojující jednotlivé jednotky dílčího systému a tvořící společný průnik jednotlivých sémémů v polysémickém slově. Obojí by bylo možné — a snad i výhodné — chápat jako integrační SP jednotek nejnižších dílčích lexikálních systémů, tj. antonymní struktury, sémantického pole a polysémní struktury. Právě v těchto nejnižších subsystémech se LJ navzájem liší sémantickými komponenty nejnižší abstrakce — příznaky diferenčními, v autorově terminologii též specifikačními, které jsou nejslaběji integrovány do jazykového systému.

Našemu pojetí (Němec, 1980b) je velmi blízký autorův rozbor jazykového ztvárnění obsahu vědomí, demonstrovaný na pojmu altus a na adjektivu vysoký (s. 37—38), kde jsou proti univerzálním noémům (gnozeologicko-logickým prvkům) prostrannost, měřitelnost a vertikálnost postaveny tyto sémy: <statický příznak objektu>, <jakost>, <vertikální rozměr> a <velký stupeň>; jsou to „stvárňujúce komponenty vedomého odrazu skutočnosti“, tj. zařazující prostřednictvím lexikální formy vysoký její pojmový obsah do nadřazených formálně-sémantických kategorií — slovního druhu adjektiv, kategorie adjektiv stupňovatelných (jakostních) a do čeledi slov se základem vysok-, na nejnižší úrovni abstrakce pak do mikrosystému antonymního (vysoký : nízký). Takovéto pojetí ztvárňování obsahu vědomí na význam lexikálním systémem jazyka lze považovat za přínos československé lexikologie k hlubšímu poznání podstaty lexikálního významu. V. Blanárovi zde pak náleží zásluha, že podrobně osvětlil celý proces jazykového postihování skutečnosti od jejího odrazu ve vědomí mluvčích po vyjádření významu lexikální formou a tímto komplexním osvětlením vrhl i více světla na problémy dosud sporné nebo méně promyšlené. Proti chápání univerzálnosti sémů (SP) a národnosti jejich kombinací (např. Gudavičius, 1981) rozlišil na jedné straně rovinu univerzálních odrazových prvků (noémů), které jsou výrazem vztahů v hloubkové struktuře lexikálně-sémantického systému, a na druhé straně rovinu sémů (SP), tj. noémů systémově přehodnocených při ztvárňování pojmu na povrchové struktuře daného jazyka (s. 25—26); univerzální povahu má tedy „štrukturácia príznakov v semémach“, ale „pre daný jazyk je špecifický istý výber a hierarchizácia sémantických príznakov pri konštituovaní konkrétnych semém“, tj. výběr z inventáře SP, který se autorovi jeví jako otevřený systém (s. 35—37). Ať už se tedy lexikální význam segmentuje na sémy, nebo na noémy, je na něm „národní“ nikoli jejich strukturace (daná obecnými principy spojitelnosti), nýbrž „struktura daná lexikálními podsystémy národního jazyka“ (Němec, 1982, s. 118).

Tato koncepce systémové determinovanosti lexikálního významu jazykem zdůvodňuje tezi o rozdílech „v jazykovom modelovaní vonkajšieho sveta“ (s. 27) a o zpětném působení lexikálního významu na pojmovou složku ve vědomí (s. 41). Autorova hlubší analýza lexikálního významu ovšem vede také k přesnějšímu rozlišování jeho různých typů — významu denotačního (tj. rozsah pojmu slova užívaného v řeči), signifikačního (v systému, tj. pojmový obsah jednotky i s hodnotícími složkami), strukturního, pragmatického a slovotvorného (s. 43). Na druhé straně postuluje odlišování lexikálního významu od širšího obsahu slova: ten zahrnuje soubor distinktivních SP (signifikační význam), integrální prvky-noémy nevčleněné do lexikálního významu (ty jsou jádrem kognitivní potence slova) a potenciální SP, které se mohou aktualizovat při druhotném pojmenování (s. 22, 44/45, 59). Náležité přihlížení k takovým rozdílům umožňuje různou měrou různé oblasti slovní zásoby segmentovat na SP, mj. i propria (s. 39) a do jisté míry i termíny (s. 23, 57). A tak se v Blanárově koncepci jasněji jeví slovní zásoba jako systém s různě strukturovanými skupinami jednotek a lingvistická segmentace jejich pojmového jádra zde vystupuje do popředí jako aktuální úkol lexikologie. Pro řešení tohoto úkolu je nutné vypracovat spolehlivá kritéria, zvl. vyjasnit vztah lingvistických a mimolingvistických prvků, jež se uplatňují při komponentové analýze.

[312]Hlavní předpoklad k osvětlení této otevřené otázky V. Blanár vidí v důkladné lexikální a sémantické analýze různých vrstev a skupin slovní zásoby a v odhalování principů jejich strukturace (s. 56). Proto také druhou kapitolu své knihy věnuje centrální oblasti této problematiky pod záhlavím „Princípy poznania sémantickej stavby lexikálnej jednotky a čiastkového systému“ (s. 71—116). Ve své komplexní analýze, nazvané „lexikálno-sémantická rekonštrukcia“, spojuje systémové pojetí s časovým a prostorovým faktorem, kombinuje přístup onomaziologický se sémaziologickým a uplatňuje dosud nejúplnější soubor metodických postupů: distribuční analýzu lexikální jednotky v textu, její komponentovou analýzu v dílčím systému, psycholingvistickou a sociolingvistickou analýzu individuálních realizací, srovnávání stavu v starším vývojovém období se stavem v novodobém celospolečenském jazyce a jeho nářečích, a také srovnávání zkoumaných jevů s odpovídajícími jevy v příbuzných i nepříbuzných jazycích (s. 72). Autor zde na podrobných příkladech instruktivně prokazuje, že při určování významových komponentů LJ je nutno rekonstruovat celý dílčí systém, do něhož se LJ začleňuje. Rozumí tím její začlenění do paradigmat jednotek spjatých sémanticky (synonym, antonym aj.), stylisticky (neutrálních a stylisticky příznakových) a slovotvorně, tj. do „slovotvorného hnízda“ (s. 85). Rekonstrukce takového dílčího systému složeného z významových polí, která vytvářejí svými sémémy polysémní LJ téhož sémantického okruhu (např. ‚šibal‘), může pak osvětlit i jevy další (např. izolovaný význam ‚lahůdka‘ vedle významu ‚šibal‘ ve slově huncút, a to sémantickou analogií podle slova téhož dílčího systému paskuda s úplnější řadou významů ‚šibal‘ — ‚mlsný člověk‘ — ‚lahůdka‘; s. 97).

Blanárova lexikálně-sémantická rekonstrukce má ovšem předpoklady i pro uplatnění při konfrontačním studiu slovní zásoby různých jazyků. Také vychází z obecnějších odrazových prvků a vztahů na úrovni pojmu a pojmového pole, které lze chápat jako konstituenty metajazykového kognitivního systému (Gudavičius, 1981, s. 10); neztotožňuje je však s komponenty lexikálně-sémantického systému („na něm nezávislými“, tamtéž), ale zjišťuje, „ktoré prvky pojmovej štruktúry sa stali jazykovo relevantnými v onomatologickej štruktúre porovnávaných jazykov“ (s. 98). Svou rekonstrukci V. Blanár demonstruje na rozboru několika pojmových polí („klidová poloha“, „dobrý — zlý člověk“ aj., s. 100—106). Ale nejvíce praktických postupů z ní vytěžuje pro lexikografii, kde se struktura lexikálního významu stává základem jeho popisu, jeho definice (s. 109). Zvláště důležité je zde shrnutí poznatků o lexikografickém popisu vědeckých pojmů a slov „s čisto denotačným významom“ (jako žiť, červený, hruška, drozd, človek proti zviera), jejichž význam autor nečlení na SP: jejich diferencovanost v rámci genus proximum se mu nejeví jako vyčleněná sémantickými vztahy mezi příslušnými LJ souřadnými (např. mezi LJ drozd a jmény jiných zpěvavých ptáků), ale vyplývá mu z věcných gnozeologických charakteristik pojmenované reality (<velký>), <s černým peřím>, <s žlutým zobákem>), přičemž lze počítat s přechodem mezi těmito prvky odrazovými a oněmi specifikačními SP, nejméně integrovanými do jazykového systému; v některých vrstvách slovní zásoby tedy obojí tvoří „heterogenní významové jádro“ LJ, a proto také obojí musí postihnout lexikografický popis (s. 111—112).

Postupy Blanárovy komplexní lexikálně-sémantické rekonstrukce aplikuje a shrnuje charakteristika jednoho výseku slovní zásoby kulturní slovenštiny v třetí kapitole knihy pod záhlavím „Sémantická analýza otvoreného súboru lexikálnych jednotiek“ (s. 117—166). Obsahuje sémantickou analýzu konkrétních monosémických slov, polysémických soustav LJ i nadřazených slovotvorných hnízd a tento rozbor pak vyúsťuje v charakteristiku složitěji organizovaných lexikálně-sémantických útvarů — sémantických polí a dílčích systémů. Mnohorozměrný útvar zahrnující všechny uvedené struktury, analyzovaný z onomaziologického hlediska (jak se jeho jednotky začleňují do dalších sémantických polí, na sebe navazujících a navzájem [313]se protínajících), nazývá otevřeným dílčím systémem. Zkoumá jej na souboru LJ spisovné slovenštiny, které spojuje společné sémantické jádro <nespokojenost, pocit křivdy> a <stížnost, žaloba> (ponosa, ponosovať sa …, ťažoba, sťažovať si … aj.) a ke kterému patří i některé LJ dílčího systému s obecným významem ‚pohyb‘ (obrátiť sa, utiekať sa aj.). Předváděná analýza tu má nejen hodnotu teoretickou, protože ilustruje a doplňuje principy autorovy koncepce (viz kap. 1 a 2), ale je i důležitým vodítkem pro lexikografickou praxi: je totiž zaměřena na postižení systémových prvků, z kterých vychází lexikografický popis, a na sledování změn v jejich vztazích (v spojitelnosti SP), které vedou k systémové změně popisovaného lexikálního významu.

Blanárova lexikálně sémantická rekonstrukce, prováděná na materiálu značného časového a prostorového rozsahu, zahrnuje ovšem i rekonstrukci v tradičním pojetí: stavem v nářečích — popř. s přihlédnutím k příbuzným jazykům — doplňuje v historickém materiálu nedoložený sémém nebo lexém, který je výchozím článkem významového řetězce nebo slovotvorného hnízda apod. (s. 167). Přitom za výchozí („východiskový“) význam není považován význam etymologicky prvotní, ale v daném období základní, paradigmaticky nejpevněji zakotvený (s. 169). Ze struktury základní jednotky, ze vztahu mezi jejím SP generickým a jejími sémy specifikačními, autor vychází při osvětlování lexikálně-sémantického vývoje. Hlavní poznatky o tomto vývoji shrnuje ve své čtvrté kapitole „Zhrnutie a závery“ (s. 167—186). Jde o procesy, jako je modifikace sémantického jádra LJ i lexikálně-sémantického paradigmatu (s. 170), přerůstání hranic polysémie významovou diferenciací dvou slovotvorných řad (s. 171), hierarchická přestavba generických příznaků na specifikační (s. 172), přesun LJ do jiného sémantického pole (s. 176), odstraňování polysémie a polylexie (s. 178), paradigmatické změny a stylistické posuny v souvislosti se změnami v obsazení valenčních pozic (s. 180) aj.

Kvantita takových upřesňujících poznatků a hlubších objasnění základních lexikologických pojmů je zde ovšem úměrná hloubce a složitosti Blanárovy rekonstrukce. Lépe se orientovat v této složitosti však čtenáři umožňuje vybavení knihy. Jsou to především autorova schémata, zvl. schéma analyzovaného dílčího systému se stručným popisem centrálního pole a okrajových oblastí, které mají centrálnější postavení v jiných polích (s. 183—186). Orientaci pak také usnadní résumé (sloven., rus. a něm., s. 189—209) a velmi podrobný obsah (4 s.). Hodnotám knihy však není úměrný náklad — pouze 600 výtisků — a jistě by je více zpřístupnil i věcný rejstřík. Vždyť toto dílo uvádí všechny podstatné pojmy soudobé lexikologie, synchronní a diachronní, u mnoha termínů přesněji vymezuje obsah a některé z nich užívá v dvojí platnosti (např. „integračný príznak“ zařazující do formálně-sémantické kategorie, s. 31, a patřící k obsahovému pojmu, s. 85; „slovná čeľaď“, s. 38 proti s. 37).

Těžištěm Blanárovy lexikálně-sémantické rekonstrukce jsou „polysémické prvky sémantického poľa“, které „prostredníctvom lexémy a jednotlivých semém vstupujú do lexikálnych vzťahov s inými formálne, obsahove alebo formálne i obsahove blízkymi lexikálnymi prvkami“ (s. 200). Proto se naše hlavní připomínky soustřeďují na toto těžiště. — Vztahy „lexikálními“ se zde chápou vztahy významové i formální. Významovým věnuje autor maximální pozornost a vykládá je zcela přesvědčivě. Jenom jeho teze, že stylisticko-konotační SP nepatří k systémovým významovým komponentům (s. 34), se jeví v rozporu s charakterizováním systémové sémantiky příjmení pomocí příznaku <— konotativnost> (s. 40) a s určováním systémových SP na základě začlenění LJ do lexikálně-stylistického paradigmatu (s. 85); otázka konotace a jejího poměru k mimodenotačním komponentům systémového významu (zvl. pragmatickým) by ještě potřebovalo osvětlení. Pokud jde o vztahy formální, autor je propracovává především ve svém výkladu o jazykovém [314]ztvárnění odrazových prvků a ve svém pojetí slovotvorných paradigmat dílčího lexikálně-sémantického systému. I při analýze významové stavby polysémního slova zdůrazňuje nutnost zjišťovat, zda se diferenční významový komponent vyjadřuje nějakými formálními ukazateli (s. 112). Ale polysémní strukturu chápe jako strukturu sémantickou (s. 74 aj.), tj. na stejné rovině jako strukturu sémému (obojí také považuje za nejmenší lexikálně-sémantický mikrosystém, s. 37). Strukturu sémému však netvoří nižší jednotky znakové, kdežto polysémní strukturu ano: polysémní struktura je mikrosystém základních znakových LJ, tzv. lexií (Filipec, 1979, s. 9—11), z nichž každá má svůj obsah a svou formu, ne vždy zcela shodnou. Lexikální forma těchto znakových jednotek se nezřídka liší různým omezením paradigmatu tvarů; např. některé významy polysémního slovesa se omezují na tvary činného rodu apod. Takovým morfologickým omezením se projevuje formální rozdíl mezi tranzitivy a intranzitivy, ale autor při své rekonstrukci nepracuje s integračními SP danými začleněním lexií do takovýchto obecnějších formálně-sémantických kategorií (kromě slovnědruhové). Poněvadž vychází z komponentů nižší abstrakce (generických), které tvoří sémantické jádro dílčího systému, interpretuje např. významy slovesa sťažovat si takto: (1.) ‚dělat něco těžším‘ (sťažovať si čo) jako význam konstituovaný komponenty <záťažou> + <pôsobiť na niečo> (se zahrnutím komponentu tranzitivnosti do integračního SP slovnědruhového, s. 171); (2.) příslušný sekundární význam ‚zdráhat se něco udělat‘ (sťažovať si s inf.) vysvětluje přestavbou modifikovaného generického SP <ťažkosť> na SP specifikační, tj. <vykonávať nejakú činnosť> + <s pocitom ťažkosti, so zdráhaním> (s. 172). Ale komponentový vztah těchto lexikálních významů a jejich jazykové ztvárnění začleněním do nadřazených formálně-sémantických kategorií lze interpretovat se zachováním hierarchie integračních SP takto: (1.) vyšší integrační komponent (verbálnosti a tranzitivnosti) <akce na patientu> + nižší integrační komponent, generický slovotvorný (deadjektivní faktitivnosti a reflexívnosti) <(u/činit něco) těžkým sobě> + specifikační komponent vidové úplnosti <dokonavost i nedokonavost děje> + specifikační komponent valenční <substančnost patientu>; (2.) týž vyšší komponent integrační <akce na patientu> + modifikovaný nižší komponent integrační, generický slovotvorný <(u/činit něco) obtížným sobě> + specifikační komponent vidové neúplnosti (nerezultativnosti) <nedokonavost> + specifikační komponent valenční <dějovost patientu>. Prostřednictvím všech uvedených diferenčních komponentů se ovšem obě lexie zařazují — horizontálně — do různých dílčích lexikálních systémů, ale z nich mají nejvyhraněnější charakter sémantická pole LJ, jejichž společným klasifikačním rysem je onen generický komponent čistě slovotvorný — v jednom poli nemodifikovaný <těžký>, v druhém modifikovaný <obtížný>. Z našeho souboru systémových komponentů (2.) „činit + nějakou činnost + obtížnou + sobě“ také spíše vyvodíme význam ‚pokladať za ťažké, zdráhať sa niečo urobiť‘ než ze souboru SP „vykonávať nejakú činnosť + s pocitom ťažkosti“ (s. 172).

Srovnání obou interpretací naznačuje, že kromě formálně vyjádřených SP, s nimiž pracuje Blanárova rekonstrukce, lze lexikální význam segmentovat na objektivní SP ještě podle jiných formálních ukazatelů. Lexikologové pražské školy tuto možnost vidí v začlenění LJ i do takových formálně sémantických subkategorií slovních druhů, jako jsou kategorie vidu, tranzitivnosti/intranzitivnosti, slovotvorného typu apod., ale také nejrůznější struktury či subsystémy valenční (viz Filipec, 1979, s. 12; Němec, 1980b, s. 27). V. Blanár sice bere v úvahu obsazení valenčních pozic sémantickými třídami aktantů agens, patiens a adresát (s. 168, 180), ale přece i obsazení valenční pozice různou formálně-sémantickou třídou aktantů je formálním výrazem komponentového rozdílu v polysémním paradigmatu, srov. výše (1.) sťažovať si + sub. a (2.) sťažovať si + inf. Pozornost pak nezasluhují jenom aktanty obligatorní (s. 180); SP mohou být explicitně vyjádřeny i aktanty potenciálními, [315]protože i některé potenciální valenční určení slova v rovině syntaktické odpovídá obligatornímu komponentu v jeho sémantické struktuře (Daneš - Hlavsa a kol., 1981, s. 56; Panevová, 1980, s. 25—26). Je to zjištění důležité zejména pro historickolexikologickou rekonstrukci (Němec, 1985).

Při rekonstrukci slabě doložených LJ spisovné slovenštiny V. Blanár maximálně využívá materiálu nářečního, neboť vychází z koncepce heterogenního lexikálně-sémantického systému, který představuje slovní zásoba národního jazyka a jeho nářečí (s. 93). Ovšem vzhledem k živému vývoji nářeční slovní zásoby má aplikace jejích prvků při rekonstrukci staršího stavu svou specifickou problematiku. Je zde nebezpečí spojování prvků nesouvztažných, různorodých. Podobné nebezpečí vidíme v tom, když se sémantické struktury v neterminologickém subsystému jazyka segmentují na SP odpovídající odborným pojmům termínům (viz např. SP subordinační řady <hmyz> — <blanokrídle> — <včela medonosná>, s. 35); v lexikografii je vystihování SP běžného slova odbornými termíny v rozporu se zásadou, že definice významu má být formulována pouze slovy s větší frekvencí, než má slovo heslové (Weinreich, 1962, s. 37). Otázku jazykovědných kritérii pro segmentaci pojmového jádra nomenklaturních jednotek ovšem považuje autor sám za jednu z otázek dosud nevyjasněných (s. 32, 44, 84).

A tak Blanárova monografie je významná nejen řešením všech hlavních otázek lexikálně-sémantické rekonstrukce, ale i vytčením oblastí, kde lze sémantickou strukturu rekonstruovat ve větší úplnosti, kde jenom zčásti a kde je sémantická strukturovanost ještě otevřenou otázkou. Proto autor ze své analýzy nevylučuje ani segmentaci na prvky v daném jazyce jazykově neztvárněné, a tím se teoreticky sbližuje s lingvisty, kteří považují za gnozeologicky výhodný „univerzálnější postulát objektů sémantické báze“ (Kořenský, 1978, s. 20). Blanárova nová kniha nesporně prohlubuje poznání podstaty lexikálního významu a při svém hlubokém rozboru je podnětná i tím, na co lze mít jiný názor. Proto ji považujeme za velmi potřebné teoretické dílo i obsažnou příručku pro lexikology a lexikografy, užitečnou pro každého lingvistu, který pracuje s pojmem lexikální význam.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981.

FILIPEC, J.: K výstavbě lexikologie jako lingvistického úseku. In: Săpostavitelno izučavane na častnite leksikalni sistemi na slavjanskite ezici v sinchronija i diachronija. Sofija 1979, s. 7—22.

GUDAVIČIUS, A.: Teoretičeskije predposylki sopostavitel’noj semasiologii. ČsRus, 26, 1981, s. 6—11.

KOŘENSKÝ, J.: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska. SaS, 39, 1978, s. 15—24.

NĚMEC, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980a.

NĚMEC, I.: Jazykové ztvárnění psychického odrazu skutečnosti v lexikální význam. SaS, 41, 1980b, s. 26—31.

NĚMEC, I.: K problému slovníkové definice. NŘ, 65, 1982, s. 113—118.

NĚMEC, I.: Raskrytije ponjatijnogo jadra slova pri leksičeskom analize jazyka drevnego perioda. In: Etimologija. Moskva 1985. (V tisku.)

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

WEINREICH, U.: Lexicographic definition in descriptive semantics. International journal of American linguistics, 28, 1962, č. 2, s. 25—43.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 4, pp. 309-315

Previous Miroslav Klivar: Emocionálnost jako sémanticky modifikující komponent větné struktury

Next Olga Müllerová: Další příspěvek k pracím o hovorové ruštině