Německé kompendium dialektologie

Jaroslava Hlavsová

[Discussion]

(pdf)

Немецкий компендиум по диалектологии / A German compendium of dialectology

Řadu příruček věnovaných jazykovědě a vědě o komunikaci rozhojnila v l. 1982 a 1983 významná publikace věnovaná problematice dialektologické. Je to Dialektologie. Ein Handbuch zur deutschen und allgemeinen Dialektforschung, vyd. Werner Besch - Ulrich Knoop - Wolfgang Putschke - Herbert Ernst Wiegand (Berlín - N. York 1982, 1983, dva svazky po 800 s.). Publikace je odezvou na výrazné oživení zájmu o nářečí a nářeční výzkum v posledním desetiletí. Mezi různými důvody tohoto oživení vydavatelé shledávají i zvýšenou pozornost věnovanou spektru variet jazyka v komunikativních situacích a požadují, aby se tyto jazykové aspekty sledovaly i se zřetelem k zjištěným výsledkům dialektologických výzkumů a s využitím dialektologických metod, k jejichž zevrubnému popisu, rozboru a zhodnocení dílo přispívá.

Rozsáhlé dialektologické kompendium, práce devadesáti autorů převážně západoněmeckých, rakouských a švýcarských, je uspořádáno do patnácti kapitol z původních 104 článků a je doplněno bohatým aparátem map, grafů, tabulek a faksimilií dialektologických dokumentů.

První díl je věnován historickému vývoji německé dialektologie od počátků až po současnost, teoretickým principům dialektologie „klasické“ strukturní, generativní i komunikativní, dále [326]dialektologické metodologii a terminologii, různým pracovním postupům v dialektologické praxi, včetně zpracovávání dat pomocí samočinných počítačů. Významné jsou i pasáže věnované vztahu dialektů k spisovnému standardu a vztahu německé dialektologie k nářečnímu výzkumu v měřítku celoevropském.

Druhý díl je více zaměřen na konkrétní popis a rozbor německých nářečí: nejprve je podán přehled areálního rozčlenění německých dialektů a interdialektů s poukazem na některé důležité otázky jejich historického vývoje a rekonstrukce staršího stavu. Pozornost je věnována i speciálním problémům jazyka hansy a jidiš; je zde podán též zevrubný výklad o fonetických, morfologických, syntaktických i lexikálních zvláštnostech německých dialektů. Poslední tři kapitoly jsou věnovány společenským aspektům v německé dialektologii, otázkám interdisciplinární vědecké spolupráce zvláště s historií, textovou kritikou, sociologií, onomastikou a etnografií a otázkám uplatnění nářečí v literatuře. Pro toto široké a mnohostranné chápání dialektologických otázek je kompendium přínosným zdrojem vědeckých informací i pro lingvisty obecněji zaměřené. Tematické okruhy z oblasti studia nářečí pak mají také vesměs dosah i pro řešení analogických problémů dialektologie naší. Z tohoto hlediska je pro nás důležitá již rozsáhlá první kapitola věnovaná historii německé dialektologie. Zvláště soustavný a podrobný výklad o německé dialektologii, resp. dialektografii 19. stol., je poučný pro srovnání s počátky tohoto oboru u nás, pro sledování tehdejší vědomé návaznosti na německé vzory.[1]

Pro studia vývoje jazykovězeměpisných metod je názorný výběr otištěných ukázek, počínaje nejstarší mapou bavorských nářečí J. Andrease Schmellera z r. 1821 s nářečními jevy vyznačenými písmeny malé abecedy do podkladové sítě řek. Bohatě jsou zastoupeny mapy G. Wenkera. Mapa severní části Porýní z r. 1877 svou metodou připomíná mapu Schmellerovu, do podkladové mapy však písmeny nezakresluje nářeční jevy, nýbrž vyznačuje jimi jednotlivá nářečí. Ukázkami jsou zastoupeny rukopisné hláskoslovné mapy (např. mapy konsonantických změn v nářečích severně od Mosely z r. 1878), mapy zájmen z Wenkerova jazykového atlasu severního a středního Německa z r. 1881 atd. Z hlediska kartografických metod se mapy liší — zobrazení bývá provedeno barevnými izoglosami, vyznačením ploch i nápisy. Ukázky map novějších přinášejí další metodické postupy: tzv. mapy kombinační (Leihener r. 1930) stupňovitě rozčleňují zkoumané území součty různých izoglos. Mapy Wenzelovy z r. 1930 dokumentují kombinaci nápisů a izoglos na mapě lexikální a na mapě sémantické demonstrují odstupňování znalosti významu (regionální významové diference, případy, kdy slovo je známo, význam však nikoli, a případy, kdy informátoři slovo ani formálně neznají). Přiložena je i ukázka části prvního vydání lexikálního dotazníku s kresbami nářadí a faksimile Wenkerovy žádosti o jeho vyplnění.

Jako ve všech dalších případech i ke kapitole věnované marburské škole je připojena obšírná bibliografie, v níž se setkáváme se jmény známých pracovníků německého jazykového atlasu B. Martina, W. Mitzky, F. Wredeho aj. Některé z uvedených studií se zabývaly též otázkami interdisciplinární spolupráce s etnografií, např. články F. Wredeho počátkem století a W. Pesslera v letech dvacátých. Tento autor již tehdy viděl potřebnost evropského jazykového atlasu; k jeho realizaci se však přistoupilo až nyní (Atlas linguarum Europae — dále jen ALE —, úvodní svazek vyšel r. 1975). Zevrubnou informaci o koncepci ALE, o postupu prací a o jeho vztahu k dialektologii německé přináší zde stať A. A. Weijnena s ukázkami map vypracovaných pomocí počítače. Z nejrůznějších pohledů na jazykovězeměpisnou práci jsou ve statích posledních desetiletí metody využívající automatizace lingvistické práce zvláště často oceňovány.

Regionální dialektologie je reprezentována příklady tzv. württemberské školy soustřeďující nářeční výzkum Bádenska-Württemberska na tübingenské univerzitě.

[327]Dialektologie tu má dávnou tradici, sbírky nářečního materiálu z tzv. švábských nářečí se datují od poslední čtvrtiny 18. stol. (připomínají se sbírky F. C. Fuldy, J.-Ch. von Schmidta a A. von Kellera); koncem 19. stol. K. Bohnenberger vydává historickou studii o švábském nářečí v 15. stol. R. 1895 vydal H. Fischer v Tübingen lexikální monografii o švábských nářečích s 28 mapami, jež se stala počátkem německých regionálních lexikálních studií jazykovězeměpisných.

Z dialektologické školy vídeňské, fonologicky orientované, připomeneme alespoň jednoho z autorů kompendia, P. Wiesingera, který kromě fonologických dialektologických studií se zabývá problematikou německých jazykových ostrovů ve střední Evropě. Tato otázka, zpracovaná zde souhrnně rakouským badatelem C. J. Huttererem, je zaměřena sociolingvisticky. Výzkum jazykových ostrovů autor přitom chápe jako ověření dialektologických pracovních principů v širokém smyslu, tedy s využitím poznatků interdisciplinárních — studia etnografie, zvláště interetnických vztahů, psycholingvistiky aj. Při interpretaci je třeba vztahy diatopické konfrontovat se vztahy sociálními, neboť zvláště při objasňování vývojových otázek jazykových ostrovů diatopický aspekt sám o sobě uspokojivé vysvětlení nedává.[2]

Výsledkem autorova pohledu na dialekt jako na jev podmíněný místně i sociálně a též z obou hledisek strukturovaný je pak i jeho postoj k studiu městské mluvy jako nedílné součásti určitého areálu. Tento přístup je odlišný od přístupu Goosensova, v jehož definici dialektu je v protikladu venkov s tradičním dialektem a město s jazykem sociálně rozvrstveným.[3]

Pozoruhodný je Huttererův názor, že vysvětlení určité jazykové závislosti na sousedech netkví pouze v místních kontaktech, nýbrž též ve využití vertikálního pohledu na jazykovou normu (jazyk sousedů je přijímán jako společensky vyšší). Pro tuto hypotézu nacházíme částečné potvrzení i v historickém vývoji našich pohraničních nářečí. Spíše však můžeme polemizovat s autorovou tezí o neexistenci areálově indiferentního spisovného jazyka (Hochsprache). Záleží tu patrně na tom, jak široce chápeme variabilitu spisovné normy. Jazyk spisovný, jakožto celonárodní (nadnářeční) útvar, má opravdu být areálově indiferentní, má-li plnit funkci prostředku oficiální komunikace.

Na příkladu u nás dobře známého atlasu švýcarského (1962) jsou zde demonstrovány principy jazykového zeměpisu regionálního. Podrobně jsou probírány mapovací techniky a témata, které v něm byly tehdy uplatňovány, a demonstrovány v ukázkách (např. mapa morfologických protikladů, sociálně stylových variant, mapy tzv. párových pojmů, např. švagr - švagrová aj.).

Zajímavým podnětem k uplatnění možností jazykovězeměpisných metod i v dialektologii historické je historický jazykový atlas jihozápadního Německa, zpracovaný podle urbářů z 13.—15. stol. W. Kleiberem, K. Kunzem a H. Löfflerem, jemuž předcházela Kleiberova studie o možnostech a metodách využití takových pramenů.

V druhé a třetí kapitole jsou probrány různé teoretické přístupy uplatňované v dialektologii během jejího vývoje a předvedeny na konkrétních příkladech děl německých dialektologů: Cílem „klasické“ dialektologie, orientovaným historickými zájmy, je především dokumentární popis nářečního subsystému a jeho členění prostorového. V kartografickém zobrazení pomocí bodů, čar a ploch jsou široké možnosti interpretace mapy ve srovnání s izoliniemi mimojazykových jevů povahy etnické, politické, církevní, výrobní, přírodnězeměpisné aj. Klasické metody jsou dokumen[328]továny studií o nářečí Schiltachu a okolí od freiburského dialektologa G. W. Baura. Ukázky map hláskoslovných, tvaroslovných i lexikálních metodicky dokumentují např., jak svazky izoglos vyčleňují nářeční areál; tzv. kombinační mapa vymezuje zde jedinou společnou izoglosou hranici šesti slov.

S akcentováním funkčního přístupu v dialektologii strukturní se setkáváme zároveň i s Weinreichovým pojmem diasystému a s jeho diachronním zřetelem. Lovaňský dialektolog R. Jongen, autor statí s uvedeným zaměřením, se orientuje především na zobrazení fonologických rozdílů při uvážení roviny diachronní i diatopické;[4] pracuje tu s pojmem diatopické heteronymie uplatňovaným v strukturální dialektologii.

V ukázce mapy palatálních krátkých vokálů ze severovýchodní části Švýcarska od W. Moultona (1960), který sleduje ve své studii jejich regionální systém, vidíme základní členění provedené izofonami; do něho jsou vkresleny tabulkové značky s rastrovitě uspořádanými znaky vokálů s odlišným stupněm zavřenosti. Aplikací metod strukturálního popisu nářečí je zde Niebaumova studie o jádru dialektu Laeru (z okolí Osnabrücku).

Teorie generativní dialektologie, zpracovaná mohučským W. H. Veithem, vychází z Chomského standardní teorie. Stanoví modely a jejich těžiště (Modelschwerpunkte) především areálních příznaků syntaktických. Předmětem zůstávají areální rozdíly variant jazyka při dodržování zásad systémovosti, pragmatičnosti, při zdůraznění aspektu historického i sociálního. V aplikační studii vypracované americkým lingvistou D. Beckerem o metodách generativistické dialektologie je představena fonologie a slovník alsaského nářečí Barru. V připojené bibliografii je uvedena mj. i historická studie W. Motsche (1967).

Velká pozornost je věnována teorii tzv. dialektologie komunikativní (též interakční sociolingvistika, etnografie komunikace), která se opírá o teorii řečových jednání (Sprachhandlungstheorie); zahrnuje otázky sociolingvistické a pragmalingvistické, vychází z korelace faktorů jazykových i mimojazykových a sleduje i sociální funkci jednotlivých řečových variant v regionu. Z bibliografie této specializace je možno upozornit alespoň na Baumgärtnerovu (1959) studii zaměřenou na výzkum lipské běžně mluvené němčiny a švýcarskou práci Zimmermannovu (1965), věnovanou typologii běžně mluvených spontánních projevů z hlediska syntaxe.

Desiderata výzkumu komunikativní dialektologie vidí autoři P. Haudum a H. Scheutz především v možnosti popsat formální řečové varianty a v pragmatické analýze a výzkumu jejich komunikativních funkcí. Praktickou aplikací metod komunikativní dialektologie je ukázková studie A. Weisse o jazykovém úzu hornorakouského Ulrichsbergu, obsahující jeho stylistický a statistický popis a rozbor variací mezi dialektem a standardním jazykem; připojena je též ukázka z dotazníku určeného pro interview.

Velká část prvního dílu je věnována obecným metodologickým otázkám a pracovním postupům dialektologickým. Podrobně jsou probrány otázky hierarchie jazykového diasystému, vztahu mezi pojmy jazyk a standardní jazyk, dialekt a sociolekt, dále je sledován vývoj předmětu dialektologie, tj. všestranné diferenciace jazyka (až po dnešní širší chápání jako též výzkumu sociolingvistického, popř. jako pomocné disciplíny didaktické).

Metodologické problémy reprezentativnosti v dialektologii zahrnují otázky spojené se stanovením sítě, výběru informátora, řečové situace i otázky interference získaných dat. Pokud jde o problémy interpretace a obsahu map, podrobně zpracované marburským K. Gluthem, zaměřuje se autor především na rozbor vztahu různých [329]typů areálů (typologií podle velikosti i tvaru), zvláště pak na případy stupňovitého charakteru mapovaného území (Staffellandschaft).

Pozornost je zaměřena i na otázky terminologické, zvláště na Bielensteinův pojem izoglosa (s variantami izofony, -morfy, -formy, -fixy, -lexy, -sémy),[5] a též izoplocha (Isoflache) s připojenou ukázkou izoglosových konstrukcí provedených samočinným počítačem. V bibliografii, která jinak k dialektologické produkci socialistických zemí téměř nepřihlíží, je uvedena práce lipského dialektologa G. Bergmanna (1964).

Vztahu a interferencím mezi areálními dialekty a spisovným jazykem byla již věnována řada regionálních studií (od r. 1976 do r. 1981 byla zpracována oblast Hesenska, Bavorska, Alsaska, Švábska, Porýní, Vestfálska, Falce a Dolního Saska; kromě dalších krajů NSR zbývá zpracovat ještě též ostatní německy mluvící země).

Z pracovních postupů užívaných v dialektologii při získávání a zpracovávání údajů je zaměřena pozornost zvláště na data z přirozených i uměle navozených řečových situací, na data z písemných dotazníků nebo z pramenů psaných. Zřetel je brán i na záznam situačních dat a údajů o komunikaci neverbální. Probrány jsou všechny stránky potřebných regionálních údajů (historických, kulturních, sociálních i zeměpisných), zvláště je zdůrazněno vhodné získávání sociálních údajů o informátorech.

Ve třech statích jsou probrány metody fonetiky v dialektologii, zejména uplatnění různých transkripčních systémů. Při zpracování a prezenci dat je přihlédnuto zevrubně zejména k zobrazení kartografickému a zpracování statistickému. Zvláštní kapitola věnovaná práci s počítačem v dialektologii připomíná v oblasti této metody výsledky jazykové kartografie ALE s připomínkou teoretických výkladů, mezi nimiž přední místo zaujímá U. Weinreich (1964), a automatické lexikografie, zastoupené pracovnou dolnosaského slovníku, o níž referuje U. Scheuermann. V závěru prvního dílu jsou podány návrhy nářečních informačních systémů.

 

Druhý díl recenzovaného díla není pro potřeby naší dialektologie tak přínosný jako obecněji zaměřený díl první. Přesto je alespoň pro povšechnou orientaci a srovnání metod i pro nás velice zajímavý svou bohatou přílohou 127 názorných map, dokumentujících všechny výkladové oddíly. Nejprve je podán přehled německých dialektů s přihlédnutím k nářečím mimo kompaktní německý makroareál i k výsledkům rekonstrukčních studií diachronních. Popis německých nářečí není podán v sledu zeměpisném, nýbrž po jednotlivých jazykových jevech v systému (např. v hláskosloví výsledky diftongizace, posouvání hlásek, metateze apod., v morfologii např. tvoření plurálu, odchylky v rodě, využití času; podobně jsou zpracovány i otázky syntaktické). Typologie areálního členění lexikálního vychází z bohatého materiálu německých lexikálních jazykových atlasů. Probrány jsou i otázky areální lexikologie a sémantiky včetně postavení a úlohy nářeční slovní zásoby ve slovnících němčiny spisovné.

Z teoretických otázek dílu prvního jsou v druhém díle aplikovány na německá nářečí zvláště principy dialektologie komunikativní. Nářeční mluvčí je zde sledován v poli společenských vztahů, při osvojování jazykového standardu vlivem školy, zaměstnání i sdělovacích prostředků a je hodnocen z hlediska jeho příznakové nářečnosti pro uplatnění ve škole, v zaměstnání a ve společnosti. Významná část této třinácté kapitoly, využívající metody dialektologie komunikativní, je věnována i otázkám kontaktového výzkumu, bilingvismu a diglosie. Na poměrech alsaských jsou probírány vztahy mezí nářečím a neněmeckou standardní řečí u bilingvních mluvčích a problémy příslušníků nářečí při osvojování cizího jazyka; u diglosie jsou stanoveny určující faktory pro variabilní užívání řeči u nářečního mluvčího. Nesporně [330]zajímavá je i otázka úlohy a míry užívání nářečí v hromadných sdělovacích prostředcích, v dialektologii naší dosud nesledovaná.

Výše nastíněné zřetele k otázkám interdisciplinárních aspektů dialektologie a využití dialektu v literatuře patří v tomto obšírném kompendiu k tématům spíše okrajovým a uvádíme je pouze pro úplnost.

Je nepochybně obtížné zhodnotit tak široké a všestranné spektrum zpracovaných námětů a otázek v recenzovaném díle. Do jisté míry tu postrádáme výklad o nestrukturních nespisovných útvarech patřících k tzv. společenským vrstvovým nářečím, o slangu, argotu a profesní mluvě. Na jednotlivých kapitolách kompendia se ukazuje i jistá různorodost vyplývající z okolnosti, že dílo vznikalo součinností velkého autorského kolektivu, vybraného podle zaměření a zkušeností pracovišť.[6] Nejzávažnějším nedostatkem však zůstává fakt, že kompendium bylo vypracováno bez účasti dialektologů NDR, a to po stránce jak metodologické, tak materiálové. V úhrnu však převažuje značná hodnota vyčerpávajícího souhrnu informací o oboru alespoň v části německého jazykového území.

Pro naši dialektologii i pro ostatní pomezní obory lingvistické by byla analogická příručka o výsledcích a metodách dialektologie české, která by doplnila základní práci Běličovu (1972) z širších hledisek, velice potřebná a žádoucí.

 

LITERATURA

 

AVANESOV, R. I.: Opisatel’naja dialektologija i istorija jazyka. Tezisi dokladov … Moskva 1963.

BIELENSTEIN, A.: Atlas der etnologischen Geographie des heutigen und prähistorischen Lettenlaudes. Petrohrad 1882, kap I. Die Grenzen der lettischen Dialekte der Gegenwart.

BAUMGARTNER, H. - HOTZENKÖCHERLE, R. - TRÜB, R.: Sprachatlas der deutschen Schweiz. Bern 1962.

BAUMGÄRTNER, K.: Zur Syntax der Umgangssprache in Leipzig. Berlin 1959.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972.

BERGMANN, G.: Mundarten und Mundartforschung. Leipzig 1964.

DEUTSCHER SPRACHATLAS, auf Grund des von G. Wenker begründeten Sprachatlas des Deutschen Reichs, begonnen von F. Wrede, forgesetzt von W. Mitzka und B. Martin. Marburg 1926—1956.

CHLOUPEK, J.: Aspekty dialektu. Brno 1971.

MOTSCH, W.: Zum Ablaut der Verben in der Frühperiode germanischen Sprachen. In: Studia Grammatica, 6. Berlin 1967.

MOULTON, W.: The short vowel systems of nothern Switzerland. Word, 16, 1960, s. 155—182 (5 map).

NAUMANN, C. L.: Grundzüge der Sprachgeographie und ihrer Automatizierung. Germanistische Lingvistik 1976, 1—2.

NEMECKAJA DIALEKTOGRAFIJA. Red. V. M. Žirmunskij. Moskva 1955.

ŠEMBERA, A. V.: Základové dialektologie československé. Vídeň 1864.

WEINREICH, U.: Machine aids in the compilation of linguistic atlases. Philadelphia 1964.

WREDE, F.: Zur Entwicklungsgeschichte der deutschen Mundartenforschung. Zeitschrift für deutsche Mundarten, 20, 1919, č. 3—4, s. 3—18.

ZIMMERMANN, H.: Zu einer Typologie des spontanen Gesprächs. In: Syntaktische Studien zur baseldeutschen Umgangssprache. Bern 1965.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 4, pp. 325-330

Previous Jana Hoffmannová: Nad sovětskou bibliografií lingvistiky dialogu (a monologu)

Next Olga Müllerová: O spolupráci lingvistů NDR a Švédska