O úloze jazyka v řízení socialistické společnosti

Jan Chloupek

[Chronicles]

(pdf)

О роли языка в управлении социалистическим обществом / The role of language in the socialist society

Tak zní výstižný podtitul knihy Josefa Skácela a Petra Zimy Jazyk mezi lidmi, vydané koncem r. 1983 v rozsahu 205 s. v nakladatelství Profil v Ostravě — v nakladatelství, jež publikacím jazykovědným a jazykovědu popularizujícím ve svých edičních plánech vskutku přeje. Kniha je orientována sociolingvisticky soustavným zřetelem k sociálním aspektům jazyka, důkladně však čerpá též ze stylistiky, popř. z teorie textu, z nauky o spisovném jazyku, z teorie národního jazyka, z kvantitativních vztahů ap.; autoři vycházejí z teoretického a koncepčního výkladu a připojují k nim množství užitečných rad pro vyjadřovací praxi. Závěrečná kapitola knihy patří J. Petrovi, který vyzdvihuje aktuálnost práce pro současnou socialistickou společnost, důsažnost poučení o úloze jazyka v řízení společenských procesů. Oceňuje právem také pozornost, kterou věnovali autoři knihy uplatňování jazyka v hromadných sdělovacích prostředcích, zejména v televizi a v rozhlase.

V knize se čtenář dovídá cenné informace o technologii „sestavování textů“, o některých typech informativních textů i o jejich vyjadřovacích prostředcích, o základním postavení jazykové komunikace v komunikaci vůbec, o specifických funkcích textu — estetické, agitační, uvědomovací ap., o ztvárňování různých druhů textu, o prostředcích jazykového působení člověka na člověka a společnost, o vyjadřování v telefonu, pro magnetofon, v televizi, o vyjadřovacích modelech a o jazykové výchově, pro kterou se postuluje celoživotní soustavné vzdělávání. Ve výkladu se projevuje přehled autorů po odborné literatuře, komplexnost přístupu k probíraným jevům — v naší popularizační literatuře málokdy dosažená. Doporučení běžnému úzu jsou formulována obezřetně, vždy z poučeného hlediska funkčního. Za nemalý vklad knížky považuji i terminologickou adekvátnost vyjádření (oficióznost, bezprostřednost projevu), uváženost postulátů na vyjadřování a nezjednodušování soudů.

Z množství příkladů na využívání jazykových prostředků a s nimi spojených rad čtenáři lze oprávněně usuzovat na didaktické zaměření knihy, tedy na sledování cílů, jež jsou zatím vzdáleny skutečnosti naší vyjadřovací praxe. Nicméně má-li jazyk účinně pomáhat při řízení společnosti, nesmíme naše vyjadřování ponechat vývoji zcela živelnému. Působení na úzus neznamená zdaleka ovlivňování jazyka, dejme tomu obměňování jeho spisovné struktury, a toho jsou si autoři dobře vědomi. Ani tak nedojdou jejich rozumné postuláty brzy sluchu: Zpřístupnění bytu za účelem oprav zřejmě už setrvá jako ta pravá stylizace pro neosobní sdělení nájemníkům … Obrazných rčení z antické mytologie bude přese všechnu jejich schopnost „rozbíjet šeď našeho přetechnizovaného vyjadřování“ postupně ubývat … Správná je připomínka o nadměrném počtu piktogramů (píše se o nich stejně v 1. čísle přílohy Tvorby Kmen, 1985), jenže stále jich přibývá … (viz o tom na s. 84 a 94). Není ani bohužel konec slovníčkům pro okupované země a návodům k podrobení obyvatelstva (o takovém slovníčku „říšské branné moci“ z let třicátých na s. 97). — Autoři ukazují na relativnost pojmu u nás tak vžitého jako světový jazyk. Rozhoduje tu zajisté politická a ekonomická prestiž: má ji zajisté též arabština v islámském světě, v Africe jižně od Sahary svahilština a hauština; ale požívá ji obecně ještě francouzština nebo němčina? — Mnohem působivější než vnucované názory je, pravda, kritika nepřímá, kdy si posluchač, čtenář vytvoří svůj názor sám za nenápadné pomoci publicisty …; to by si měli mnozí naši publicisté konečně už uvědomit. — Posudek může vycházet ze schématu, ale fakta do něho nahodile zasazovat nemáme. — Složité je určit, co je veřejný projev a co nikoli (k s. 158). Připomněl bych rozhovor o exotické zemi mezi redaktorem a třeba hudebníkem. I když je vysílán televizí, je stylizován jako soukromý. To se namnoze obrazí i ve výběru vyjadřova[348]cích prostředků. — Vyvolávání vzrušených situací nadávkami a vyhrůžkami nemělo by být u vedoucích pracovníků hodnoceno jako energičnost, rozhodnost, cílevědomost ap., dodáváme. — Velice zajímavý je i postřeh, že i na absolutním konci promluvového úseku se v dialogu asi projeví rysy neukončenosti tehdy, když mluvčí očekává okamžitou reakci svého partnera, koncem své repliky nepokládá tedy vlastně úsek dialogu z hlediska obsahového za ukončený (na s. 176).

Vedle informací víceméně objevných — viz výše — přičiňují autoři i rady, jež byly praxi poskytovány porůznu i dříve, např. jak řídit diskusi, jak pořídit zápis z jednání, jak argumentovat (ale též originálněji: jak sestavit zápis z kontroly) ap. Nabízí se otázka, proč se situace v těchto projevech veřejného styku nijak zvlášť nelepší, jinými slovy, proč úsilí jazykových odborníků i učitelů nemá zatím žádoucí ohlas. Většinou bývají tyto projevy totiž stylizovány globálně, takto jsou i čteny a charakterizují situace přes jejich přirozenou různorodost a v podstatě neopakovatelnost nepřiléhavě. Nepřiléhavost vyjádření bývá potom napravována pleonastickou výmluvností.

Recenzovaná kniha zajisté našla vděčné čtenáře podobně jako předchozí publikace autorského kolektivu kolem J. Skácela, jenž sám má zkušenosti z řízení výzkumu řečové teorie a praxe, zejména v Severomoravském kraji (o publikacích viz Krausovu recenzi v NŘ, 68, 1985, s. 20). Svou komplexností a syntetičností doplňuje popularizační úsilí, které česká jazykověda věnuje překlenutí distance mezi současným stavem naší jazykovědy a těmi poznatky, které mohlo zatím zprostředkovat naše školství — zvláště starším generacím. Kniha J. Skácela a P. Zimy je zdařilá právě proto, že si autoři s vědeckou akribií, s politickým rozhledem a autorskou skromností uvědomují, že řídit společnost jen dokonalým využíváním jazyka nelze.

Slovo a slovesnost, volume 46 (1985), number 4, pp. 347-348

Previous Ludmila Uhlířová: Publikace o funkčním přístupu k jazyku

Next Helena Confortiová: Sovětská práce o odborném stylu z kvantitativního aspektu