Temporální sémantika a její výrazové ztvárnění v poezii V. Janovice

Jana Hoffmannová

[Articles]

(pdf)

Семантика времени и ее выразительные средства в поэзии В. Яновица / Temporal semantics and its expression in the poetry of V. Janovic

Interpretace uměleckého textu (i interpretace dílčí, speciálně zaměřená) musí být nutně vždy založena na pochopení globálního významu textu a základních principů výstavby textového celku a toto pochopení musí i specializované interpretace intenzívně a neustále respektovat. Chceme se pokusit analýzou tvorby současného českého básníka Vladimíra Janovice[1] ukázat, že i interpretace orientovaná primárně na dílčí aspekt výstavby textu (v našem případě na strukturu časových významů v textu, na jeho temporální sémantiku) může postihnout ústřední organizační princip textu (tj. zde celého básnického díla), přiblížit se co nejvíce smyslu díla a autorskému programu. To je zřejmě možné jen v případě, že si na modelu uměleckého díla, vytvořeném na základě čtenářského zážitku, zvolíme dostatečně výrazný a nosný aspekt výstavby celku a ten postavíme do popředí při budování modelu interpretačního (viz k tomu Popovič - Liba - Zajac - Žilka, 1981, s. 32n.). Domníváme se, že v případě tvorby V. Janovice je takovým nosným aspektem právě autorův hluboký prožitek času a odraz tohoto prožitku v celém uspořádání časových významů a relací v jeho díle.

Celý komplex temporálních významů ve sledovaném souboru textů je složitě propojen mnohonásobnými souvislostmi, vztahy dialektických protikladů, vzájemných přechodů, odstupňování aj. V centru tohoto komplexu stojí trojice základních časových významů MINULOST — SOUČASNOST — BUDOUCNOST. Už vztahy v této trojici nejsou přímočaré: silnými vazbami s obousměrnou orientací (tj. perspektivou retrospektivní i anticipační) jsou spojeny nejen dvojice významů sousedních, ale velmi intenzívně i minulost s budoucností, a všechny tyto spoje vytvářejí v textu své vlastní významové kontexty.

Spojení minulosti se současností, přítomností je bohatě exponováno především významem VZPOMÍNKY, vzpomínání. Lyrický hrdina básnických textů vzpomíná na domov, na dětství a mládí, na rodiče; dialektický charakter této vazby, opačný směr od minulosti k současnosti je pak dán jeho vědomím trvalé aktuálnosti dávných zážitků, vlivu blízkých, milovaných bytostí na další život člověka, neustálé přítomnosti tohoto zázemí, těchto „kořenů“ v naší paměti (Přesto mrtví postávají u dveří / Jen do nich vhoďte minci vzpomínky / Budou zapadat jako slunce / a druhého dne znovu vycházet / na opačné straně lásky). Tímto ohlížením zpět k dětství a rodičům je zvlášť silně prostoupena sbírka Jarmark v mlze — viz už tituly básní Bylo mi pět let, Za otcem, Krajina otců, Nad obrázkem mé babičky, Prvního září (např. v posledním trojverší tohoto sonetu se minulost a přítomnost prostřednictvím vzpomínky dokonale prostupují: Ne já dnes nemohu jít s vámi do školy / Až shledám všechny načmárané úkoly / budu je přes hrob šeptat dávné učitelce). Součástí celého tohoto sémantického komplexu jsou samozřejmě významy ODCHODŮ a NÁVRATŮ (viz např. názvy básní Doma, Po létech doma, Pevný krov): Kolikrát chtěl jsi odejít / nevděčný jako děti / A vždy tě zmátli holubi / Dohlédnou dál — a neuletí / Za trámem v šeru hnízdí čas / kosinkou smetá naše dětské vlasy / Zamžil se domov přiblížil svět / ve střípku nejskromnější krásy / … A v dialektickém vztahu jsou i významy PAMĚTI a ZAPOMNĚNÍ (… protože dráček paměti / se k ránu ztratí v zapomnění …).

[115]Kromě osobních vzpomínek, kromě stop, jaké zanechávají v naší paměti lidé nejbližší, je však trvalou součástí našeho vědomí i určitá „paměť“ kulturně historická, události a osoby žijící v paměti celé lidské civilizace nebo konkrétního společenství. Na takto motivovaných návratech do minulosti (Má vratká náměsíčná chůze / stává se diachronní …) je založena celá velká reflexívní básnická skladba V. Janovice Báseň o sněžné levitaci, vzniklá z autorova bezprostředního setkání s městem Leningradem a jeho historií. Ve ztvárnění tohoto prožitku se vzájemně prostupují a promítají se do současnosti čtyři velká historická období: období stavby Petrohradu za Petra I., období povstání děkabristů, tvorby a smrti Puškinovy, období Říjnové revoluce a blokáda Leningradu za Velké vlastenecké války. (Viz např.: hle Puškinova chůva která nezemřela / Manžel jí padl za blokády / Táhla jej polomrtvá hlady / na sáňkách ulicemi … nebo řadu obrazů typu bušící Leninovo srdce v Petrově ztuhlé hrudi.) Ústředním tématem je zde přitom opět život mrtvých — zejména statisíců zahynuvších za blokády — v paměti živých, současníků (viz citaci epitafu z Piskarevského hřbitova Nikdo není zapomenut / a nic není zapomenuto, deníku Táni Savičevové atd.). Hroby na Piskarevském hřbitově se přitom v básníkově představě prolínají s hroby jeho rodičů (Studený něvský vítr běží / újezdem mrtvých Piskarevskou plání / … Ten vítr dobře znám … Ten vítr přes hroby mých drahých vane / a pro mě vát už nikdy nepřestane …). Rovněž osud Anny Achmatovové, básnířky, jíž autor skládá ve své poémě hold, je spojen s blokádou. Dotek současnosti s minulostí, prožitek bohaté historie je přitom velmi bezprostřední (Od Černé říčky z míst osudného souboje / zalétá hukot vlaku do našeho pokoje).

Velmi silná, výrazná je v Básni o sněžné levitaci i spojnice mezi minulostí a budoucností (Z té zraněné duše hojivý balzám prýští / Kdo se jím potře dohlédne z minulosti v příští …, nebo Kupředu chtěl bych jako Lot / ale ty oči oči vzadu …). Zapamatování a pochopení minulosti je základem budoucnosti lidstva (Na tváři života jak strašná sněť / parazituje nepaměť / Dokud však poslední člověk na planetě žije / vy mrtví budete pramenem poezie / dech nových mýtů vás tělem oděje / zazelená se naděje), památka mrtvých neodlučitelně provází a zavazuje živé i generace jejich potomků (Budoucí člověče nesmíš mít pod míru / Až jednou utkvíš pohledem / na zemi otců naposledy / vyloupnou se ti na těle / Jobovy nezhojené vředy).

Projekce ještě staršího historického období, období antiky do naší současnosti a do budoucnosti je základem významové výstavby skladby Dům tragického básníka (zážitky z Itálie, poznání antické historie a kultury však silně poznamenaly takřka celé Janovicovo dílo — viz sbírku Romulův nářek). Jde rovněž o reflexívní skladbu, která však na rozdíl od Básně o sněžné levitaci má zřetelné epické, příběhové jádro; fabule, situovaná do posledních dnů před zkázou Pompejí, vznikla básníkovým „oživením“ pompejské mozaiky, na níž tragický básník—režisér nacvičuje se skupinou herců satyrské drama k svátku boha ohně Vulkána. Tragického básníka přitom navíc autor anachronicky ztotožňuje s Aischylem, představitelem ještě mnohem staršího období antické kultury; se současností (a ev. budoucností) se tedy v básni prostupují dvě vzdálená historická období. (Viz konstatování tragického básníka: … abychom mohli vést rozhovor / musel by čas být trojrozměrný: / čas můj / čas tvůj / čas Vulkánova hněvu proti Pompejím.) Autor užívá v básni složité techniky obousměrných přenosů mezi jednotlivými časovými rovinami: buď vypráví o minulosti z pozice dnešního, současného člověka, nebo naopak zpřítomňuje minulost přenosem svého lyrického hrdiny do dávné historie a jeho přímou účastí na ní. Ani toto přímé zapojení do děje ovšem nevylučuje jeho „vzpomínky na budoucnost“, jeho znalost celého „následujícího“ běhu historických událostí od zkázy Pompejí do naší současnosti[2] (Pár kroků za městem / klidně si pokuřuje Vesuv / „Zevnitř se ozývaly zvuky, / [116]jako by hora potají dýchala“ / řekne budoucí historik), stejně jako je vyprávění v minulém čase leckde poznamenáno ztotožněním s časem příběhu (Vulkán si počkal na svůj svátek / Příští den pohřbil Pompeje / Teď však byl sladký letní čas …).

Básník přitom nezakrývá svůj fabulační, tvůrčí podíl na konstrukci příběhu i časových relací; rozehrává zde komplikovanou dialektiku vztahů mezi možností a skutečností, resp. také mezi skutečností a uměním (Aischylos v Pompejích! / Už je tu čeho jsem se bál: citlivé místo příběhu / Až nedůvěřivá obec archeologů / a historiků antického divadla / narazí na takovou licenci / podstoupím křest žehem / Ale co na tom záleží / Pravdivost básně / vůči pravděpodobnosti světa / bývá dost často mimoděložní). Proto může básník hodnotit postavy svého příběhu z odstupu — z odstupu časového, ale i z distance jejich svrchovaného tvůrce (Gerule odpusť … / Hercem se nestaneš … / Nebudeš milován Taedií … / Tvá životní role je zanedbatelná / směšná … / Narodil ses mi nejsmrtelnější …). Autorovým partnerem v této režii událostí je další „režisér“, nositel trojrozměrného času Aischylos: i on má kromě přímé účasti na pompejských událostech možnost odstupu od nich a vzpomínky na ně (Není hrůznější divadlo nad Vesuv / Mám znovu sedět v první řadě? / Řekni mi proč mě oživuješ?) i na události ještě starší (Tenkrát v Gele před svou první smrtí / jsem se alespoň stačil zout / kdežto zde …); i on se stává aktivním organizátorem časových přenosů (Je to jen logika / tvého vlastního výmyslu / Copak jsi nevěděl / že od jisté chvíle / postava píše autora?), usměrňuje autorovu konstrukci syžetu básně (Vyprávěj popořádku!). (Mimochodem ještě jeden subjekt vystupuje v básni jako režisér, organizátor událostí — ale už na hlubší rovině, výhradně jako postava uvnitř příběhu samého — je to boháč Paquius Proculus, pořadatel Venušiny slavnosti: deus ex machina selhal / režisér metafyzické inscenace … / sám sebe vložil do hry …) Lyrický hrdina—autor se buď přibližuje tragickému básníkovi vstupem do časové roviny pompejského příběhu, nebo naopak oživuje Aischyla ve své současnosti (trpívám amnézií / těch sedmnáct set let pod vrstvou popela / přece jen vykonalo své …). Hodnocení, srovnávání moderního světa, který má Aischylos takto možnost poznat (Tragický básníku pojď navštívíme svět / Vždyť dosud existuje), a světa antického se často děje prostřednictvím odvážných časových přeskoků (Přicházím z rozsvícených Pompejí / kde tvoji Valentové túrují motorky / a Licinové nyjí nad džúboxy v barech).

A v rozhovorech básníka—lyrického hrdiny s Aischylem se realizuje i intenzívní vazba mezi minulostí a budoucností — tam, kde náš současník přibližuje antickému tragédovi moderní svět a využívá toho k varování před jadernou zkázou (Od časů mého dětství / stoupají z našich moří / stvůry v podobě hřibů / Vedle nich laskavá polychromie / tvého dýmajícího Vesuvu … / je nevinnou hříčkou), před ekologickou katastrofou (… parceluje svět / Sní o tom že jej promění / v obrovský skansen bez lidí / Pokud z něho dřív nebude / planeta odpadků a smogu), před světem bez umění (Svět přestal potřebovat básníky / ale poezie v něm zůstává / Možná se stěhuje jako kočovné národy / neznámo kam). Aischylova apelativní definice poslání umělců (Ty přece také toužíš po básni / v níž by nevinné oběti / skutečně zabolely živé) platí pro veškerá období lidských dějin a opět naléhavě svazuje mrtvé se živými a budoucími. Také o Aischylovi ostatně básník soudí, že se nevrátil „nazpět do mozaiky“, ale že se „ukrývá v živých“.

Minulost, slavná historie, kulturní dědictví lidstva ovšem nevstupuje do Janovicova básnického díla pouze v podobě antické kultury a velkých epoch dějin ruských a sovětských. Setkáváme se s ní v tomto díle na každém kroku — s četnými motivy biblickými (viz např. výše motivy Lota, Joba), se zapojováním úryvků z lidové slovesnosti nebo jejich parafrází do struktury básní, s projevy vztahu k naší lite[117]rární tradici a navazováním na dílo některých našich velkých básníků v oblasti ideové, motivické i výrazové (nejzřetelněji snad na Máchu a Hrubína, tvůrce, kteří jsou autorovi pravděpodobně blízcí právě hlubokým a originálním prožitkem času), využíváním starých básnických žánrů antických, orientálních i středověkých.[3] Vedle tradice literární jsou pak Janovicovy texty nejvýrazněji poznamenány vztahem ke kultuře hudební, jejím velkým postavám, epochám, žánrům, skladbám (viz jen např. názvy básní Návštěva Johany Sebastiany Bachové, Haydnův odjezd z Čech, Zrcadlová fuga, Ekloga ve starém slohu s podtitulem Při hudbě Jana Dismase Zelenky, Pocta Debussymu, Sukova vigilie, Křečovická kasace, jazzový Vocal chorus, dále např. pasáž o Čajkovském a jeho Patetické v Básni o sněžné levitaci aj.). Ze všech těchto básní přitom jasně cítíme pevné sepětí uměleckého zážitku při poslechu hudby a prožívání času (Caruso zpívá … / Z té desky srší smutek uplývání …).

Dosud jsme věnovali pozornost především složitému ztvárnění dialektické jednoty minulosti, přítomnosti a budoucnosti v básních V. Janovice. Další dialektický vztah z oblasti časových dimenzí, protikladná jednota ŽIVOTA a SMRTI, je v celé struktuře sledovaného díla silně napojen na první trojici základních časových významů. Prostřednictvím trvalého života mrtvých v naší paměti a vzpomínek na ně je spojen i život s minulostí, i smrt s přítomností a budoucností. Kromě toho ve všech sbírkách nalézáme řadu veršů, nahlížejících a ztvárňujících vztah života a smrti z nejrůznějších stran — tak např. Zatmění ráje: jisto je že tu rychle ubývalo smrti / a přibývalo pohřbu (tj. života — motiv smuteční hostiny); Romulův nářek: … život nemaje / od čeho by se odrazil / zahlédá smrt; Plást hlíny: A přece život s krásou zasnoubený / už o svatební noci vdovcem jest … aj. Dalším uzlovým bodem, prožitkem, který v životě — a velmi často i v umění (jmenujme za všechny příklady Hrubínovu Romanci pro křídlovku — rozbor struktury časových významů viz u Hoffmannové, 1980) vstupuje do mnohostranných souvislostí s životem i smrtí, je pak LÁSKA — osudová, vzpírající se smrti a času, ale i umírající a pomíjející (nápodoba lidové moudrosti Bláhový kdo chce / smrti umříti / a lásce ujíti; citace náhrobního nápisu Hranice života — ale ne lásky, označená za „kameníkův útok na pupek smrtelnosti“; ale také láska … na niž krademe si čas / Jelínek život nám svatební louku spás / Šaty šly hledat na rozcestí záplatu …). Dochází dokonce k prolnutí času života, lásky a vnitrotextového času básně (Půjdeme spolu ještě dva verše …). Se vztahy života, smrti, lásky a času se básník vyrovnává ve svém díle permanentně a velmi těžce; zejména v posledních sbírkách však tento zápas vede většinou k naději, k víře v život. Za všechny aspoň dva příklady zcela odlišného, přesvědčivého ztvárnění tohoto těžce dosaženého příklonu k pólu života, tohoto „optimistického tragismu“ (Peterka, 1984):

Tak nikdy nekvílela labuť

jako když Bechett tvořil tón

když smrtelně plný síly

pozvedl saxofon

 

nad jícnem tisíců

a zavzlykal svůj dík:

život i s rakovinou v hrdle

není pro zánik

(z básně Vocal chorus, sbírka Plást hlíny)

 

[118]Seděl jsem pod lípou a pokoušel se číst

Slova se vzpouzela rostla z nich mohyla

Vtom z rozcuchané kštice stromu slétl list

Mé dítě vykřiklo Táto mám motýla

 

Stisklo to srdce jako krásná tesknota

Život i v smrti hledá metaforu života

 

Svorně jsme na list dýchali — on žije

Znovu jsem cítil co je poezie

(báseň Koncem léta, sbírka Jarmark v mlze)

Prostřednictvím vzájemných vazeb mezi významy minulosti — současnosti — budoucnosti, života — smrti jsme se už dotkli jednoho z největších časových rozměrů Janovicovy poezie — KONTINUITY lidského rodu, nikde nekončící spojnice mezi mrtvými a živými (viz i název výboru z básníkova díla Ohňová abeceda a jeho motto, vybrané z Aischylovy Oresteie „… Pak plamen po plameni vznítil se / a zaplál řetěz ohňů až sem k nám“). Ta nás přivádí k další složce významového komplexu soustředěného k vnímání a reflexi času — k významu MÍJENÍ, uplývání, pomíjivosti, proměnlivosti, neustálé změny (Nic není vyjmuto ze jha / doslovnosti / která se ustavičně mění). Neustálé plynutí času, a rovněž běh lidského života v čase, stárnutí zachycuje básník řadou zajímavých obrazů (V světélkujících očích ovcí / se přesypával čas; lesy … sčítají letokruhy; Smrtelný / čas / na chronometru těla). Opakovaně ztvárňuje autor motivy ztrácení, hledání pevných jistot v proměnlivém proudu událostí, stále nových začátků (Čeho jsi dobyl pozbýváš / Pokaždé znovu začínáš / z nicoty toužíš dospět k všemu). S pocitem někdy až příliš rychlého uplývání, ztrácení souvisí i pocit „nevyslovitelnosti“, „neuchopitelnosti“, „nenaplněnosti“ (viz hlavně báseň Litanie ve sbírce Romulův nářek), „neusmíření“, „neukončenosti“ (název básně Fragment).

Básníka s tak výjimečným smyslem pro dialektické souvislosti fascinují dále ZMĚNY a PŘECHODY ve všech podobách — pochopitelně ho tedy okouzlují i přechodné doby roční nebo denní. Např. přechodné období mezi létem a podzimem inspirovalo báseň Koncem léta, ale objevuje se i v básních jiných (Nad naším ložem visí káně / Až odletí / odkvete mých očí len / a krátké bude podletí; u další básně se pak podletí stává názvem). Ještě větší počet básní, veršů i obrazů je věnován svítání, době předjitřní (tedy v naší poezii tak často ztvárněné době „pozdě k ránu“, „hodině mezi psem a vlkem“ apod.). Velmi sugestivní je její vyjádření zvláště v básni v próze Vigilie: Vzduchem neslyšně veslují ruce mrtvých a měsíc malomocní. Ještě je ticho v ptačí zpovědnici. … Daleko na obzoru snáší promodralý kohout vejce úsvitu. Neskrývanou hlaváčkovskou inspiraci v tomto ohledu ukazuje Pastorela: Z mé teplé stáje k ránu odešel / zatímco já ještě tvrdě spal / Až chlad jenž zavál z nedovřených dveří / a jejich zvoucí usedavý stesk / mě vyvábily na předjitřní práh / kde převržený měsíc zvolna tál … . A specifickou atmosféru má i přechod noci v den v Leningradě: Vtom z blízké pevnosti zaduněl temně zvon … / Počátek jitra docela neznatelný prostý / Náhle jak plechoví kohouti začly se budit mosty … / cár noci zmítá se v pootevřených čelistech …

I chápání kontinuity, nepřetržitého míjení nalézá v Janovicových básnických textech svůj dialektický protiklad — snahu o zastavení proudu času v rozhodující chvíli, o zachycení prchavého okamžiku, faustovské „okamžiku, prodli“. Prostředkem k takovému ZNEHYBNĚNÍ ČASU je např. fotografie, takovou funkci splnila i pompejská mozaika (která zase naopak přiměla autora k oživení postav); častý je i motiv zastavení hodin (neznámý matróz zastavil rafije / v pokoji Prozatímní vlády — toto gesto zde podtrhuje význam rozhodujícího dějinného přelomu). Ustrnutí v čase, „rozchod s časem“ představuje i muzeum (v básni Muzeum kam všichni jednou přijdeme jde ovšem navíc o rozvedenou metaforu pro smrt).

[119]Hlavním prostředkem k zastavení času je ovšem intenzívní prožitek chvíle. V řadě básní je to prožitek milostný (Lásko / kdybys jen do rána vydržela!) nebo prožitek lásky otce k dítěti: Ale čas dotírá stále je na zteči / Možná už v jaderníku dnešní noci / pohnul se klíček který nelze zmoci / Trnu tu nad tebou nesměle šeptám — pros / abychom v proudu času zkameněli vřelí / a aspoň na pár vteřin nikdy neumřeli / Jak ve snu nad tvou postýlkou jsem stál. V básni Hodiny ukazovaly žlutou je okamžik přerušení časového proudu náhlým protnutím dvou životů (Jí bylo šedesát / mně sotva polovic / oběma dohromady / pět minut) působivě znázorněn kontrastem tohoto setkání s jízdou ve vlaku, při níž se odehrává: tlukot kol a krajina ubíhající za okny přitom právě představuje rychlý běh času.

Také mimořádný zážitek z pobytu v Leningradu je takovým zastavením v čase; k jeho výjimečnosti přispívá velkou měrou magická atmosféra bílé noci. Pocit RELATIVIZACE ČASU A PROSTORU v těchto chvílích (sejdu se s přítelem Lobačevským / na Euklidově autodafé) vtěluje básník do představy levitace, letu, vznášení; stejně tak je s vynětím z času a prostoru spjata představa vývěvy: V prostoru narůstá lyrická komprese … (Také přenos do antiky ve skladbě Dům tragického básníka probíhá ostatně prostřednictvím „neviditelného smršťování času“.) Klasická představa zasněženého Leningradu (spojená s VŘSR i s blokádou) se zde prostupuje s bílou nocí v motivu bílé barvy — proto sněžná levitace, sněžná vývěva. Zážitek levitace je však v básnickém ztvárnění opět už vnitřně polarizován v protikladnou jednotu letu a tíže. Za vznosný let, za odhmotnění se v umění i v životě platí bolestí a nutností co nejhlubšího ponoru (Ale jen co se nejhlouběji hříží / překonává svou vlastní tíži …; Sám sebou těžce stoupám vzhůru / bolestně vrážím hlavou do azuru …) i koncem letu znamenajícím pád (v Janovicově básni paralelní obraz letu noční můry ústí ve verších Měknu jak vosk v hnětoucích prstech chvíle … / Mám roztavená křídla …) a návrat k zemské tíži: Magická bílá noci můžeš-li při mně stůj / Dovol ať ještě naposledy / se za svým letem otočím … / Vím že dál mohu už jen pěšky / Můj krok je mimochodný těžký … Zcela zřetelná je pak tato polarizace v dialektickém spojení Bylo tak těžké vzletět / a těžší bude usednout.

„Zastavit“ čas nebo aspoň vrátit se proti proudu času, zpřítomnit si dávnou minulost, bylo i cílem už zmíněných návratů domů. Toto hledání jistoty, kořenů v domově a v dětství je projevení snahy namířené rovněž proti nepřetržitému míjení v čase — snahy o nalezení, utvrzení, zachování IDENTITY věcí a osob (především také identity, autentičnosti, celistvosti vlastní osobnosti). K identitě věcí, přetrvávajících svědků rychlého běhu života, se vztahují např. verše Když umře věc — dokud ji neodklidí — / svědčí a nic lhát ji nedonutí; Sladko je žít a trvá to jen krátce / Zůstane věc / Ach kéž ji báseň vzkřísí … Ostatně i v básni Leningrad, která ve sbírce Plást hlíny předznamenává leningradskou poému (tady jde o nápadnou mezitextovou časovou návaznost), projevuje básník obavy Ať pod tvou sněžnou vývěvou / neztratí věci prostor a čas. Problém identity subjektu pak má až existenciální naléhavost (Třeba i já se sobě zdám / Mou krví bloudí čísi prám, nebo rimbaudovské … potkávám sebe pod schody / a je to někdo jiný). Typické pro Janovicovo dílo je navíc narušování této identity, tj. rozklad subjektu do jednotlivých časových rovin nebo — viděno opačně — ztotožňování subjektů z různých časových rovin. (Viz postavu tragického básníka nebo zmíněné prolnutí — na základě stejných, nadčasově příznačných vlastností — představy Puškinovy chůvy a leningradské ženy za blokády, stejně tak i představy básníkovy dcerky a „děvčátka v lágru“, které básník — resp. jeho lyrický hrdina — spatří na protiválečném plakátu. Na podobném principu dochází i ke ztotožnění kurtizány ze současných Pompejí a z Pompejí před výbuchem Vesuvu — prostřednictvím shodného metaforického označení fontána s vyhořelým hlasem.)

Uvedenými protiklady a zároveň souvislostmi, tedy dialektickými vztahy základ[120]ních časových významů, je inspirována i většina příznačných motivů a symbolů v básnických textech V. Janovice. Velmi častý motiv labuti, labutí písně symbolizuje např. jednotu a protiklad života a smrti: v Plástu hlíny se s ním setkáváme už v mottu sbírky (citát ze Šimona Lomnického z Budče), a dále např. v citovaném úryvku o hře saxofonisty z básně Vocal chorus; v Básni o sněžné levitaci je obrazné pojmenování severská labuť používáno v souvislosti s Natálií Puškinovou, ženou, která hrála tak velkou úlohu v básníkově životě i tragické smrti, ale také jako označení pro Leningrad a jeho hrdinství za blokády (severská labuť jež se v utrpení vlekla / devět set dní a zpívala až padly brány pekla). Opakuje se i motiv mlhy (resp. někdy s podobnou funkcí tmy), symbolizující zmíněnou relativizaci času a prostoru; mlhy, v níž mizí mrtví, naši předkové, a znovu se z ní vynořují v naší paměti (viz název sbírky Jarmark v mlze a stejnojmennou báseň, obsaženou už v Romulově nářku — tedy spojení, které opět ztělesňuje časovou návaznost mezi básníkovými texty; dále pak jednu z ústředních básní téže sbírky Mlha nad pokoleními, s názvem přejatým z veršů J. Čarka, uvedených jako motto celé sbírky).

Podobnou funkci, tj. určitého zastření obrysů, znejasnění přesných kontur, které umožňuje splývavé přechody mezi různými subjekty i časovými rovinami, má ovšem i motiv sněhu, rozpracovaný v poémě o Leningradu v bohatou síť obrazů motivovaných bílou barvou (viz už výše o sněžné levitaci, sněžné vývěvě a jejich souvislosti s bílou nocí). Bílá je zde barvou pěny na vodě, symbolizující ubíhání času, barvou „peří“ baletky-tanečnice v Labutím jezeře i barvou kůry bříz — symbolu ruské krajiny; bílá kontrastuje s černou (Bílá je duše asfaltérů / kteří se perou s černým dýmem v šeru; viz už sám motiv bílé noci) i s barvou krve a plamene (Bílá noc krev i plátno bělí; nevěsta s ženichem před věčným plamenem … / Sněžná běl krajky divěji než oheň plane …). Sníh, bílá barva je též základem obrazové evokace Puškinovy smrti v zimním souboji (Dnes v noci spatříme severskou labuť Natálii / Topoly myslí na zimu — celé dny derou peří / Dva sekundanti spěchají chvílemi jdou jen stěží / prachovou pokrývkou brodí se … — verše propojené řetězcem labuť — peří — prachová pokrývka a implikovaným motivem sníh).

Řada prostředků obrazného vyjádření postihuje významové pole míjení času, pomíjivosti, proměnlivosti, prchavosti. Velmi častým symbolem pomíjivosti je samozřejmě plynoucí voda, dále např. rosa, kouř; upozornili jsme už na motiv jízdy vlakem, evokující rychlý běh času jako kontrast k okamžiku závažného lidského setkání. Značně frekventovaný je i motiv hodin (ev. hodinových ručiček, rafijí, kyvadla, orloje aj.) — jako symbol neustálého toku času, ale stejně tak i jeho „zastavení“ (v Zimním paláci v okamžiku vítězství revoluce); podobnou funkci má i motiv zvonu. Vlastní význam ČASU bývá v souvislosti s těmito motivy někdy vyjadřován i explicitně (čas rozchází se s hodinami; zvon opyloval krajinu neznamenaje čas).

Obzvlášť plně jsou do hry dialektických protikladů zapojeny motivy dveří a okna. Jsou spojovány s významy odchodů i návratů, začátků i konců, bran k životu i smrti (Jednou se stejně všichni sejdeme / před starými kovovými vraty / a buď že klepadlem nebo holí / dáme vědět těm uvnitř). Symbolizují většinou změnu, přechod odněkud někam, jindy však jsou tyto významy znejasňovány (obraz nedovřených dveří) nebo přímo popírány (okna, která … nevedou nikam). Motiv dveří je využit i k pointování básně postihující často disharmonický vztah básníka a společnosti (Stál jsem u vašich dveří … / Stál jsem u vašeho prahu / a dlouho čekal … / Ó dveře silnější než epocha / Básníku táhni!). A příbuznou funkci, tj. hlavně symbolizovat přechod, spojení mezi dvěma protikladnými oblastmi, má i motiv mostu; v souvislosti s mosty leningradskými a jejich otvíráním se však opět i tato funkce obrací ve svůj opak. Nasycenost Janovicovy poezie příznačnými motivy lze dokumentovat několika verši, v nichž jsou některé z nich zkoncentrovány a podílejí se na vytváření celkové perspektivy obrácené do budoucnosti:

[121]Dobrou noc noci Bylas na mě bílá

Z tvých plachet přelila se do mě síla

To tys mi napjala ze snových vláken most

k arktické zemi jménem Budoucnost

Studeně cize přede mnou dřív zela

Člověk však není podzimková včela

Člověk však není závaží orloje

jež dojde do konce bez lásky bez boje …

Z rozboru Janovicovy poezie se zřetelem k základním časovým významům temporálního charakteru je stále více zřejmé básníkovo výrazně dialektické vidění, dialektický přístup k životu i k tvorbě, skutečnost, že k podstatě smyslu jeho básní lze proniknout především přes komplikovaně usouvztažněný soubor dialektických protikladů, v němž nejvýznamnější roli hrají vztahy temporální (spolu s motivy, v nichž se tyto významy koncentrují, a jejich výrazovými exponenty). Toto zjištění přesvědčivě dokazují četné antitetické figury (zvláště oxymóron, paradox), které pevně spojují autora s meditativní linií české poezie sahající od poezie barokní přes Máchu k Holanovi a Halasovi, zároveň však ozřejmují jeho dokonalé využívání metody dialektické negace, rozvinutí a významového obohacení obrazu jeho následným popřením: Ach odloučení nejhlubší — / od toho co není; Člověk je bohatý / tím co nemá; neseme zprávu / kterou jsme dávno zapomněli; Otevři okno v okamžiku / kdy poprvé pod ním nebude / Tehdy / jsi mu byl nejblíž; Až k ránu poděšený záclonou / ucítiv závan tlení / vlétnu ti oknem dokořán / za nímž tě dávno není. Protiklad tohoto typu je nejvýrazněji ztvárněn v básni Jarmark v mlze: … Kdo měl být není tu … / Nikdo tě nepoznává … / Půl města dávno leží / v příbytku s nízkou věží … / Všichni tě opustili / dřív než ti odpustili … / Všechno ti vzala voda / Teď teprve jsi doma … Tyto figury jsou opět v mnoha případech založeny na protikladech časových (rozpomeň se na budoucí tělo), jako je tomu zvláště v sekvenci otevřeně aktualizující slavné obrazy z Máchova Máje:

… čas — vládne-li tady — couvá jako rak

a příběhy se odvíjejí naopak

Zvadlá růže vzpíná plátky k jaru

hrdliččin prach sní o životě v páru

děti které v spánku ztuhly zimou

mazlí se s hebkou kožešinou

zabitý voják se náhle probudí

olovo v prsou ho možná zastudí

a užaslý půjde proti směru střely

vstříc nespatřenému nepříteli

V právě citovaném úryvku se tedy „příběhy odvíjejí naopak“, jinde se zase objevuje paradoxní spojení snovač příběhů se zastaveným časem. To svědčí opět o básníkově odporu k jednosměrnému, mechanickému, bezrozpornému chápání času; distancuje se od „příběhu“ (viz též Vězím v koutě mimo každý příběh) jako reprezentanta jednosměrné, pravidelně rytmizované, a tedy zjednodušené posloupnosti událostí, nerespektujícího možnosti relativizace času.

Vyjadřování temporálních významů je tedy velice podstatnou složkou sémantické struktury básnických textů V. Janovice. Řada výrazů z oblasti časové sémantiky přitom plní v textech funkci, o níž jsme se ještě nezmiňovali: zejména označení ročních dob, měsíců a někdy i časového členění dne (např. poledne) slouží postižení a evokaci určité nálady — často v expozici na začátku básně nebo jejího relativně samostatného úseku. Přitom se tyto výrazy samozřejmě zapojují do různých typů obrazných pojmenování, přirovnání aj.: Ty první čočky / v dusné výhni srpna …; [122]Sládnoucí červen moudrých trav; Kypící červne chtěl bych tě namalovat v letu / Umím však jen tvou stínovou siluetu; Jde podzim s trychtýřem / troubí a opadává / Žít dávno není lze … (viz i celou báseň Chytil se podzim ve sbírce Plást hlíny). — Navíc zvláště v některých číslech Janovicovy intimní lyriky je celá struktura básně zobrazující jednotlivé etapy milostného vztahu nesena časovými určeními. Např. v básni Malá poetika jsou dějiny lásky zkoncentrovány do jednoho dne a její průběh je rytmizován výrazy svítání, poledne, pozdě odpoledne, červánky aj.; k těmto výrazům se pojí textové jednotky, segmenty textu, vyznačené velkým počátečním písmenem a v některých případech paralelními začátky. S podobným členěním vnitrotextového času básně a s umístěním výrazů s temporálními významy na nejexponovanější místa v textu setkáváme se v autorových básních často (viz např. poslední, pointující verš básně obsazený výrazem už nebo jinde Ještě jako název básně atd.).

Jedním z prostředků zapojených do budování rozporuplné, ale přitom vnitřně jednotné soustavy časových významů, a hlavně do záměrného, funkčního prolínání různých časových rovin, jsou pochopitelně slovesné časy a jejich transpozice. Stačí, připomeneme-li si např. skladbu Dům tragického básníka, jejíž tematickou strukturu a temporální aspekt významové výstavby textu jsme se pokusili vyložit výše. U popisu mozaiky, která inspirovala autora ke vzniku celého příběhu, i u charakteristiky postav na ní zobrazených — hrdinů příběhu, které mozaika učinila nesmrtelnými — jde o ustrnutí v čase, či ještě spíše o vynětí z času. Tomu odpovídá ahistorický, mimočasový, neaktuální prézens (tragický básník je nesmrtelný … dívá se na ně z egejské dálky …), který je kromě toho rovněž časem gnómických sentencí, zapojených ve struktuře básně (zbrojířem neštěstí / je často náhoda; samota v životě / je někdy těžší nežli umírání). — Pomineme-li celkem okrajové reminiscence tragického básníka na aischylovské období starého Řecka (Příteli mýlíš se / jakože jsem byl u Plataj), vydělují se v básnické skladbě dvě základní časové roviny, obě dále bohatě členěné:

(1.) Časová rovina naší současnosti je někdy i gramaticky vyznačena aktuálním prézentem (Na piazze Bartola Longa / právě teď dohasíná den / Tisíce řvoucích aut se valí / dětem do chřípí), jindy však básník—lyrický hrdina komentuje své návštěvy Itálie a svá setkání s pompejskou mozaikou už jako minulost a užívá času minulého. Stejně tak k vlastnímu procesu tvorby básně, příběhu poukazuje někdy v prézentu s průběhovým významem (Za ten čas co hledám tragického básníka / přiučil jsem se řemeslu augurů …), jindy se staví teprve na počátek tohoto procesu (lárové vyvrácených zdí / buďte mi nakloněni), jindy — ve vztahu k procesu už skončenému — užívá času minulého (Trpce si vyčítám / svou hrubost vůči Aischylovi / Myslím že jsem mu křivdil).

(2.) Časová rovina minulých událostí, řadou časových určení přesně situovaná do posledních dní před zkázou Pompejí (Žíznivé poslední léto / za vlády milostivého Tita …; Bylo to o idách měsíce Augustova / srpen se přibližoval k půli …), je jednak opět sama dále členěna podle průběhu těchto dní, jednak jsou i tyto dávné události opět v básni představovány v čase minulém, přítomném a dokonce i budoucím. Je to dáno básníkovou základní strategií: zpřítomnit dávné události, prostřednictvím naší paměti je neodlučitelně propojit se současností a učinit z nich memento pro budoucnost lidstva. V souvislosti s prostupováním časových rovin musíme přitom i zde uvažovat o prostupování subjektů, a to nejen u tragického básníka—Aischyla: také básník—lyrický hrdina zde vystupuje jednak jako účastník dění před výbuchem Vesuvu, jednak jako paradoxní pamětník těchto událostí žijící ve dvacátém století a jednak jako hybatel, tvůrce příběhu, režisér událostí samých. Vyprávění v minulém čase je tedy prostoupeno současnou, dnešní motivací vzniku příběhu (Zamrazilo mě jak se rozrůstá / bizarní nápad co se zrodil / v muzeu před mozaikou) a je co nejvíce přibližováno současnosti, aktualizováno i častými přechody do histo[123]rického prézentu. Tam, kde účastník dávných událostí vypráví v čase přítomném, udržuje si od těchto dějů odstup jako tvůrce příběhu i jako ten, kdo zná i další průběh událostí. A také tam, kde přímý účastník užívá ve svém epickém projevu času budoucího (Konec měsíce Iulia / Za třiadvacet dní / máme tu slavnosti Vulkánovy! / Budou gladiátorské hry …), je většinou zároveň přítomna i anticipace událostí přímým protagonistům neznámých (Ještě jedenáct dnů / a obrovský piniový mrak …). Tak dochází i k některým absurdním spojením temporálních významů (Pak přišlo ono zítra / jakých už mnoho nebude / Vždyť ještě devět dnů / a obrovský piniový mrak …) i k odhalování manipulace tvůrce s časovými rovinami (On to však nevnímal / a z jiné doby se zeptal: „Chceš se mnou do Noly …“).

Časové roviny (1.) a (2.) jsou tedy mezi sebou propojeny řadou vazeb a souvislostí a přechody nebo „přeskoky“ mezi nimi mají v básni nejrůznější formu. (Možnost znázornění tohoto typu temporálních relací na časové ose viz u Hoffmannové, 1980.) Za zmínku stojí aspoň úvodní přenos z (1.) do (2.), mající funkci expozice a motivace celého příběhu a jeho časoprostorové dimenze. Nenapodobuje se zde filmová technika přesunu v čase prostřednictvím střihu, ale jde o přechod velmi plynulý (uvnitř vyprávění v minulém čase), explicitně formulovaný (Počalo neviditelné smršťování času / Kdo chtěl jít ještě blíž / musel už na antické vízum / Zmizelý život byl náhle tak skutečný …), pozvolný (Večerní vítr z prvního století / oblékal do těl dávný svět), s postupnou gradací, tj. konkretizací časové roviny (2.) množstvím dobových detailů.

Oscilace mezi minulostí a přítomností s obousměrnými přechody je tedy v této skladbě ještě mnohem složitější, než jak to postihuje Žilka (1984) pro moderní epiku svým paradoxem (postavy v epickém díle vedou dialog v přítomném čase, celý dialog je ovšem zasazen do minulosti; proti tomu vypravěč líčí děje v čase minulém, sám však svými postoji atd. reprezentuje současnost). Ve výstavbě temporálních relací v básních V. Janovice nacházíme paradoxy daleko větší. Tato uvědomělá tvůrčí práce s kategorií času, s reflexí vztahů mezi časovými rovinami a referenčními body mj. ve slovesných časech, se přitom neprojevuje tak výrazně pouze v uvedené básnické skladbě, ale i v řadě dalších autorových básní. Uveďme za všechny báseň Máj mého hříbátka ze sbírky Plást hlíny, jejíž expozici tvoří verše Chřípí mé vzpomínky / otoč se po východním větru, vyjadřující touhu básníka po přenosu do minulosti. Tato expozice umožňuje formulovat dále obsah vzpomínky v budoucím čase: Zas bude na naší zahradě / … (tj. pod podmínkou, že se básník ve vzpomínce skutečně přenese zpět) … stát / uprášený motocykl s loďkou / a maminka / která mi od té doby už tolikrát umřela (tj. opakovaně ve vzpomínkách) / bude se o mne bát … Díky užití budoucího času se zde vlastně překrývá retrospektiva (základní referenční bod je v básni dále zpřesněn: Starostlivost / nemá moci nad desetiletým srdcem; kromě toho z celého textu jasně vyplývá, že jde o máj 1945) a anticipace směrem od tohoto referenčního bodu k současnosti (Koníčku můj kolik dní budeme spolu? / Jednoho rána se probudím / vyhlédnu z okna / a ty pod ním nebudeš / Navždycky nebudeš …); tím je způsobeno zpřítomnění, oživení obsahu vzpomínky, ale také její zvláštní neskutečnost.

Básníkovým smyslem pro časové vztahy lze zdůvodnit i některé projevy strukturace vnitrotextového času, tj. kompozice sbírek a členění jednotlivých básní. Usouvztažnění POČÁTKU a KONCE, dvou krajních pólů vývoje textu v čase, je nápadné ve sbírce Romulův nářek (týž motiv návratu domů je rozvinut v úvodní Vigilii, v centrálně umístěné básni Jarmark v mlze i v závěrečné Doma) i v Básni o sněžné levitaci: ta začíná čtyřverším navozujícím příznačnou dialektiku letu a pádu (Musím ach musím tě počít / má básni o sněžné levitaci / Staneš se montgolfiérou / která mě k zemi vrací), před jejím koncem se objevuje obdobná apostrofa (Musím ach musím tě dopsat / má básni o sněžné levitaci), celou báseň pak uzavírají verše Byl to náš otevřený osud jenž se vrací / v závratně sladké — kruté levitaci, spojující motiv levitace [124]opět s dialektickým protikladem — sladkosti a krutosti. Zajímavou kompozici má z tohoto hlediska i Dům tragického básníka: je rámován oddíly, které lze jako celek poměrně nejvýrazněji řadit do časové roviny (1.), zatímco ostatní jimi sevřené oddíly náleží převážně časové rovině (2.); jsou navíc pravidelně, rytmicky proloženy reflexívními oddíly věnovanými básníkovým rozhovorům s Aischylem, v nichž se minulé události a jejich vztah k současnosti komentují a nejzřetelněji se odkrývá technika časových přenosů i proces básnické tvorby.

Návraty v interním čase básnických textů jsou patrné i z opakování některých závažných motivů, které nabývá až podoby refrénů. Příkladem mohou být refrény s motivem revoluce a obětí blokády v leningradské poémě nebo opakující se motiv „obrovského piniového mraku“, tj. výbuchu Vesuvu v Domě tragického básníka. Básníkovou tvůrčí metodou vrácení motivů, jejich zapojování do nového kontextu, jejich rozvíjení a obohacování si lze vysvětlit i jeho využívání tradičních žánrů poezie antické, orientální, středověké i renesanční (v Plástu hlíny a zejména v Jarmarku v mlze žánry jako ekloga, gazel, litanie, pastorela, svítáníčko, rispet, sonet, balata aj.) — útvarů, jejichž fixovaná struktura přímo předpisuje určité vzájemné vztahy veršů a strof a nezřídka i opakování jednotlivých veršů s určitou pravidelností, podle určitého vzorce.

 

Závěr: Domníváme se tedy, že se nám i prostřednictvím analytického zaměření na dílčí aspekt výstavby uměleckých textů, tj. na strukturu časových významů a jejich výrazové prostředky, podařilo dobrat se aspoň zčásti základního principu Janovicovy poezie a ukázat, že jde především o poezii dialektickou, o dílo, v němž se střetávají, dotýkají, překrývají, vzájemně prostupují i rozkládají, mnohostranně na sebe působí (viz princip interference u Šabouka, 1979) jednotlivé složky souboru protikladných významů, obsahů, kontextů; a v této soustavě zaujímají důležité místo právě významy temporální, básníkova „synchronní diachronie“ (Peterka, 1984). Neustálý boj protikladů, zasazený do rámce zápasu o „zastavení“ času, o jeho zhodnocení, o smysluplné vyznění lidského života ústí přitom zákonitě v orientaci na budoucnost, v zápas o ni; touto anticipační rovinou, která syntetizuje dynamiku aktuální přítomnosti i přetrvávající dědictví minulosti, se rovněž podílejí časové vztahy na výsledném smyslu celého básnického díla. Protikladné hodnocení dvou časových rovin, tj. některých nedostatků současné společnosti, současného života, a naděje vkládané do budoucnosti ztělesňuje např. Píseň o zítřejším člověku ze sbírky Jarmark v mlze: … zítřejší člověče ty nebudeš jak Quijote / jenž na ubohé herce bloudí za svým snem … / zítřejší člověče já věřím ve tvůj příchod … / Ty nebudeš žít proto abys přezimoval … / Má víra v tebe vytrvale zbrojí / Ať jsi či nejsi — tím že velíš k boji / vyvádíš z těsných každodenních stěn. Z protikladné jednoty polarity života a smrti dnes v básníkově díle jasně převládá příklon k pólu života (i když ne bez obav, varování, tragického podtextu — viz varování před odlidštěným, zpustošeným či dokonce válkou zničeným světem v Domě tragického básníka). Autor apeluje na odvahu současného člověka, vyzývá k odhození zbabělosti a opatrnictví (Pro lásku k životu bál jsem se plně žít / ze strachu před smrtí chtěl život odložit); optimistický pohled do budoucnosti, k němuž ve svém díle dospívá, je přitom hluboce zdůvodněn i básníkovým prožitkem a formováním časové perspektivy. Analýzou dominantního postavení temporální sémantiky a jejího výrazového ztvárnění ve vnitřně jednotném souboru uměleckých textů se tak dobíráme nejen organizačního principu celého díla, ale i dynamiky a společensky podmíněných vývojových tendencí básníkova tvůrčího procesu.

 

LITERATURA

 

HOFFMANNOVÁ, J.: Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku. SaS, 41, 1980, s. 286—290.

[125]MATHAUSER, Z.: Literatúra a anticipácia. Bratislava 1982.

PETERKA, J.: Abychom v proudu času zkameněli vřelí. In: V. Janovic, Ohňová abeceda (doslov). Praha 1984, s. 155—164.

POPOVIČ, A. - LIBA, P. - ZAJAC, P. - ŽILKA, T.: Interpretácia umeleckého textu. Bratislava 1981.

ŠABOUK, S.: Současná teorie umění a její perspektivy. III. Estetika, 16, 1979, s. 4—14.

ŽILKA, T.: Čas ako epická kategória. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 207—231.

 

R É S U M É

Temporale Semantik und deren Ausdrucksmittel in der Poesie von V. Janovic

Bei der Interpretation der poetischen Texte von V. Janovic wurde vor allem der kompliziert strukturierte Komplex der temporalen Bedeutungen verfolgt. Darin nehmen die untereinander durch Beziehungen mit beiderseitiger Orientierung verknüpften Bedeutungen Vergangenheit — Gegenwart — Zukunft eine zentrale Stellung ein. Der zweite ausdrucksstarke Komplex der Motive ist auf die dialektische Einheit Leben — Tod konzentriert, der dritte dann auf die dialektische Einheit Vergehen, Vergänglichkeit, Änderungen, Übergänge einerseits und Bemühungen um das „Anhalten der Zeit“ und um die Erhaltung der Identität der Dinge und Personen andererseits. Diese Zusammenstöße der Zeitbedeutungen führen allmählich immer mehr zur Orientierung auf die Zukunft, zur deutlichen Hinwendung des Dichters auf den Pol des Lebens.

Von den angeführten Zeitbedeutungen und ihren Relationen sind auch die vom Autor benutzten Symbole inspiriert, sowie die Transposition der verbalen Tempora als Mittel der funktionalen Durchdringung verschiedener Zeitebenen.

Die Analyse eines Teilaspekts des Aufbaus der künstlerischen Texte, d. h. der Struktur der temporalen Bedeutungen und ihrer Ausdrucksmittel, führte auch zur Aufdeckung des zentralen Organisationsprinzips im Gesamtwerk von V. Janovic. Es ist auf dialektischen Bezügen, auf vielseitigem Wirken einzelner Komponenten des Komplexes widersprüchlicher Bedeutungen, dessen wichtiger Bestandteil eben gerade die temporale Semantik ist, angelegt.

Slovo a slovesnost, volume 47 (1986), number 2, pp. 114-125

Previous Olga Müllerová, Jiří Nekvapil: Pauzy v mluveném textu

Next Jan Petr: Realizace cílového projektu Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti