Utváření a hierarchizace struktury větného znaku

Josef Štěpán

[Kronika]

(pdf)

Формирование и иерархизация структуры предложенческого знака / Construction and hierarchization of the structure of sentence sign

Pod tímto titulem publikoval Fr. Štícha knihu (Praha 1984, 129 s.), která je výsledkem jeho několikaletého studia; jeho dílčí výsledky byly průběžně uveřejňovány v mnoha časopiseckých článcích. To, co na Štíchově publikaci nejdříve upoutá, je jeho kritický postoj k dosavadnímu jazykovědnému výzkumu.

1. kap. je věnována obecnějším otázkám věty a propozice. Autor vymezuje celou soustavu pojmů, jež mu má být východiskem pro další analýzu. Celou touto soustavou se zde nemůžeme pro nedostatek místa zabývat, k řadě pojmů se ještě vrátíme na jiném místě, všimneme si jen centrálního pojmu-termínu, jímž je obsah věty. Fr. Štícha rozumí obsahem (jazykového výrazu, znaku) „veškerou reálnou i potenciální informaci nesenou daným výrazem“ (s. 19) a vymezuje čtyři obsahové roviny větného znaku: (1.) obsah situační, tj. vnějazyková a mimomyšlenková realita, (2.) obsah kognitivní, tj. abstraktní myšlenkově jazyková, dějová, ev. staticky relační hodnota, (3.) obsah komunikativní, tj. myšlenková realita odpovídající kognitivnímu obsahu, který je aktuálním tématem dané výpovědi, a (4.) obsah jazykový, tj. informace zakotvená v systému entit jazykové ontologie a mezi těmito entitami existujících formálních i sémantických relací. Domnívám se, že Štíchův termín obsah je příliš široký a jeho stratifikace není jasně formulována. Autor nezdůvodňuje, proč rozlišuje čtyři obsahové roviny větného znaku a různě je kombinuje. U kauzace (s. 78) uvažuje o rovině obsahu situačně kognitivního, od obsahu jazykového odděluje rovinu obsahu komunikativního, u pasíva (s. 97) pracuje zase s rovinou jazykově komunikativní. Věty Jirka bezděky prozradil, co měl zamlčet a Jirka se prořekl bere autor jako synonymní na rovině komunikativního obsahu (s. 22) i kognitivního obsahu (s. 21); zároveň však tvrdí, že nejsou synonymní na rovině kognitivního obsahu (s. 21) apod.

U Fr. Štíchy je vůbec příznačné, že nadužívá termínu obsah; naproti tomu s termínem význam se v jeho knize setkáváme jen velmi málo. Fr. Štícha má sice pravdu, že jsou nesnáze, které plynou z nejasnosti, co vše zahrnout pod pojem-termín význam; termín význam má však podle mého názoru — a nejde jen o můj názor, srov. např. J. Panevová, Kritéria pro zjišťování významu vět, SaS, 39, 1978, s. 96—105 — mnohem závažnější postavení v lingvistice, než mu dává autor. V řadě svých prací užívám již několik let obou termínů [251](Fr. Štícha neuvádí ve své bibliografii ani jedinou).

Termínu (kognitivní) obsah užívám ve vztahu k jazyku vůbec; jde o jev uvědomění (zobecnění) mimojazykové skutečnosti, který je aktivním odrazem předmětně praktické činnosti a jako takový představuje jev, který je součástí univerzálního společenského vědomí. Naproti tomu termínem význam rozumím ztvárnění (pojetí) uvedeného (univerzálního) obsahu v konkrétním přirozeném jazyce; význam je tedy již součástí společenského vědomí konkrétního národa. Nejsou jednoduché vztahy pojmů obsah a význam k pojmu forma, jasnější je jejich vztah k pojmu řečové vyjádření a k pojmu jazykový výraz.

Vedle stratifikace obsahu se Fr. Štícha v 1. kap. věnuje dalším obecným otázkám, které jsou důležité pro analýzu jazykového materiálu. Jde o otázky synonymie a variantnosti, o formu a obsah větného znaku, o větu jako variantní formálně obsahovou jednotku apod. Autor postuluje třírovinný model věty (v jeho terminologii lingvistický konstrukt větné hodnoty): (1.) rovina formálně syntaktická (rovina formálně syntaktické větné formy), která má tři prvky (podmět, komplement₁, komplement₂), (2.) rovina sémantické struktury věty, která má šest prvků (kauzátor, iniciátor, agens, mediátor, nositel děje a patiens) a (3.) rovina propoziční struktury věty, která má tři prvky (subjekt, objekt, lokace/adresát). Roviny (2) a (3) spojuje autor v intencích svého širokého pojetí obsahu do obsahové jazykové struktury. Varianty subjektu, tj. prvku roviny propoziční struktury, jsou jeho větněsémantické specifikace, tj. větou reprezentované stupně integrace subjektu do dějové situace. Tyto integrační stupně jsou jeho sémantické role, které se projevují odlišnými možnostmi transformace; jde o mediátor — Voda naplnila jámu, agens — Eva naplnila košík prádlem, iniciátor — Řečník naplnil sál vzrušením a kauzátor — Obraz naplnil Karla nadšením. Na s. 37 autor uvádí odlišné možnosti transformace těchto vět. Nemohu však souhlasit s odmítáním ostatních větných členů. Větné členy jsou přece záležitostí jazykovou a jazykovědnou a potřeba vymezovat větněčlenskou rovinu byla u nás — i v poslední době — již několikrát zdůvodňována, srov. např. K. Svoboda, VI. Hrabě a J. Panevová.

2. kap. se zabývá principy hierarchizačních procesů, srov. nejnověji M. Grepl - P. Karlík v knize Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty (Brno 1984). Je přínosem, že Fr. Štícha věnuje pozornost tomu, jak vypadají výrazové a významové reprezentace obecného obsahového invariantu, že popisuje procesy konstituující jisté větné paradigma. Větné reprezentace propozičních elementů (sémantické reprezentace propozice, syntaktické reprezentace sémantických funkcí a syntaktické reprezentace subjektu) prolínají celým jazykovým systémem, morfologií, syntaxí i sémantikou; zvláště výklady o subjektu jsou podle mého názoru inspirativní pro další bádání. Štíchova práce ukazuje v návaznosti na některé sovětské publikace jeden metodologicky zajímavý rys interpretace jazykových systémů, že totiž nejde vždy o relace stratifikační, tj. o reprezentaci vyšší roviny jazykového systému rovinou nižší, nýbrž že jde jednak o obecnější relace (různých typů) výrazové reprezentace obsahových hodnot, jednak o dílčí reprezentační vztahy specifických jazykových hodnot různého charakteru. Jev rozdílné syntaktické reprezentace propozičních obsahů a větněsémantických struktur nazývá autor syntaktickou konverzí a stanovuje šest typů konverzních syntaktických vztahů

Jsou zde ovšem některé otázky. Jestliže Fr. Štícha ve větách Diváci naplnili stadión a Stadión se naplnil diváky uvažuje nejen o téže propozici, ale i o téže sémantické struktuře věty, pak je to jen důsledek toho, že nebere v úvahu nestejnost rolí lexikálně identických aktantů, která souvisí s jejich rozdílnou větněčlenskou platností; autor, jak jsme uvedli, ji podceňuje. R. Mrázek (Problematika tzv. hierarchizace propozice. SaS, 37, 1976, s. 93) zde a v podobných případech podle našeho názoru náležitě odděluje jednotky nereflexívní a reflexívní.

Dále je otázka, zda ve větách Nádoba se plní vodou a Nádoba je plněna vodou jde o různé věty, jak tvrdí Fr. Štícha. Autor uzavírá kapitolu výkladem o principu syntaktické distribuce propozičních elementů, který přiřazuje k uvedeným hierarchizačním principům větné reprezentace a syntaktické konverze. V zásadě jde o to, že některé propoziční obsahy vyžadují ve vztahu k větné realizaci obligatorně syntaktickou realizaci [252](distribuci) všech propozičních elementů, zatímco jiné nikoli.

Ve 3. kap. se autor zabývá problematikou kauzace. Tato kapitola se kryje s článkem, který Fr. Štícha publikoval v SaS, 42, 1981, s. 41—49. Kauzací autor rozumí v zásadě predikátovou strukturu lexikálněsémantickou nebo strukturu větněsémantickou. V návaznosti na sovětské práce rozlišuje šest typů kauzativních predikátů (ředit, sušit, spálit, plnit, shodit, zhasnout). Analyzuje sémantický jazyk, a to výrazy být příčinou, způsobovat, provést, udělat a uskutečnit; podrobněji pak vymezuje pojmy kauzativní vztah, kauzativní sémantická hodnota, kauzativní větná (predikátová) struktura, kauzativní konstrukce a kauzativní sloveso.

Ve 4. kap. jde o slovesný rod (část byla již dříve publikována v JČ, 34, 1983, s. 145—155). Fr. Štícha vymezuje slovesný rod jako morfologicky vyznačenou diatezi (je to formulace A. A. Cholodoviče, zřejmě nedopatřením není ve Štíchově publikaci žádná jeho práce uvedena). Jde tedy o gramatickou kategorii tvořenou minimálně dvojčlenným morfologickým paradigmatem predikátu, které je podmíněno syntaktickou konverzí a/nebo hierarchizací subjektu děje a vyznačuje pravidelné změny sémantických funkcí syntaktického podmětu věty založené na daném predikátu (s. 86). Na základě uvedené definice podává autor výklad protikladu aktiva a pasíva, reflexívní a participiální formy slovesné a jejich funkcí; v závěru knihy pak vykládá systém opozic kategorie slovesného rodu v češtině. Termín pasívum chápe úžeji, než bývá u nás běžné, rezervuje ho jen pro participiální rodové konstrukce. Za pasívum tedy nepovažuje reflexívní formu slovesnou. Rozlišuje tři rodové slovesné formy: formu nulovou (plní), formu participiální (je plněn) a formu reflexívní (plní se). Tyto slovesné rodové formy jsou podle autora exponenty tří slovesných rodů: forma nulová vyznačuje rod základní, forma participiální rod pasívní a forma reflexívní rod intranzitivní. Výlučným reprezentantem kategoriálního rodového významu je toliko forma participiální, která je jako složená forma slovesná vyjádřením výhradně rodu pasívního. Obě zbývájící formy reprezentují rodové významy jen za určitých jazykově komunikativních podmínek. Fr. Štícha tu zřejmě vychází z pozice, že všechny jazyky rozlišují aktivum a pasívum, a opomíjí např., že jazyky s ergativní stavbou mají zvláštní ergativní pád, který vyjadřuje nejen subjekt děje, ale i nástrojové pojetí subjektu, že ergativní subjekt je aktivní i pasívní, predikátem je tranzitivní sloveso, že je zde dialektická jednota aktiva a pasíva, srov. dílo Jazyki narodov SSSR I-V. Moskva 1966—1968, dále A. F. Losev, Znak, simvol, mif. Moskva 1982.

Závěrem můžeme konstatovat, že kniha Fr. Štíchy vyvolává u čtenáře otázky, na které je třeba za současného rozmachu sémantického zkoumání reagovat. Na některé jsem upozornil ve své recenzi. Fr. Štícha využívá také málo výsledků, k nimž dospěli jiní naši badatelé, např. B. Havránek, M. Dokulil aj. Je ovšem třeba ocenit, že se autor pustil do řešení problematiky tak komplikované. Užil přitom řadu pojmů a termínů, o jejichž oprávněnosti je možno diskutovat.

Slovo a slovesnost, ročník 47 (1986), číslo 3, s. 250-252

Předchozí Otakar Šoltys: K šedesátinám Zdeňka Hlavsy

Následující Jan Petr: Bibliografie leningradské slavistiky