Stylistická problematika v běloruském sborníku

Alois Jedlička, Zdeňka Trösterová

[Discussion]

(pdf)

Стилистическая проблематика в белорусском сборнике / Stylistics in the Byelorussian volume

V běloruském lingvistickém periodiku Belaruskaja lingvistyka (26, 1984, s. 4—63) byly uveřejněny příspěvky vypracované na základě referátů, které byly předneseny na VIII. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky v Minsku [46]v r. 1978. Ústředním tématem tohoto zasedání byly otázky stylové diferenciace spisovných jazyků. V tomto rámci byly vypracovány jak obecně zaměřené výklady o jazykové a stylové normě (Vl. Barnet), o stylu jako výrazu jazykové komunikační adekvátnosti (H. Faska, Budyšín), o pojetí a systematice funkčních stylů (A. Jedlička), tak konkrétněji zaměřené výklady o stylové orientaci slova (A. I. Kožin, Moskva), o lexiku polských funkčních stylů z hlediska kvantitativní analýzy (D. Butlerová, Varšava), o produktivnosti slovotvorných modelů ve vztahu k stylové diferenciaci polštiny (H. Satkiewiczová, Varšava), o jedné osobitosti stylu hromadných sdělovacích prostředků ukrajinského jazyka (N. N. Pylynskij, Kyjev) i historicky zaměřený výklad o konstituování spisovné normy a formování stylů (na materiálu hornolužického jazyka, K. K. Trofimovič, Lvov). Některé z řešených problémů jsou aktuální i v současném kontextu ať z hlediska koncepčního a pojmového, nebo vzhledem k podané analýze a charakteristice konkrétních faktů. V našem výkladu se podrobněji zmíníme především o příspěvcích obecnějšího zaměření.

Příspěvky Vl. Barneta (s. 21—28) a H. Fasky (s. 36—44) je třeba vidět jak ve vztahu k promýšlení problémů stylu z hlediska teorie komunikace a sociální psychologie, tak se zřetelem k projednávání dílčích problémů spjatých s problematikou spisovných jazyků v rámci zaměření činnosti Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky (dále MKSSJ). Z hlediska rozvoje bádání na daných úsecích, k němuž autoři sami průběžně přispívali, řadí se obě stati k tomu proudu, který rozšiřuje pojem normy, dříve propracovávaný především v omezení na tzv. normu jazykovou, tím, že jej vlivem teorie komunikace vřazuje do širší problematiky norem jazykové komunikace.[1] Vl. Barnetovi a jeho skupině přísluší v české lingvistice významné místo v tom, že klade důraz na neverbální složky komunikace a že je důsledně spíná s vlastní složkou jazykovou.

Ve svém příspěvku Vl. Barnet zdůraznil, že výběr jazykových prostředků nebo konkrétního různotvaru (útvaru) v komunikaci není podmíněn pouze lingvistickými faktory. Díváme-li se na verbální komunikaci jako na součást sociálního chování, musíme brát v úvahu všechny základní složky, které tvoří spolu s jazykem součást pojmu jazyková situace. Jsou to: jazyk jako prostředek komunikace, účastníci komunikace, komunikační sféry a sociální podmínky utvářející příslušné společenství (jsou dvojího druhu — jedny charakterizují společenství jako celek, druhé se týkají příslušníků daného společenství). Při značné složitosti pojmu jazyková situace i jeho jednotlivých složek vyvstává otázka, jak se vůbec dosahuje komunikačního cíle. Empirická pozorování svědčí o tom, že sféra sociálního chování v širokém slova smyslu je oblastí vzájemného působení sociálních a jazykových norem. Protože se sociální chování řídí nejen jazykovými normami, ale i sociálním statusem a vzájemnými vztahy mezi účastníky komunikace a zároveň i uzuálními zvyklostmi v určitých komunikačních sférách, pokládá autor za účelné pracovat kromě pojmu jazykové normy s pojmem normy verbálního chování (jako příklad se uvádí tykání a vykání).[2] Dosud nejméně propracovaná je charakteristika stylových norem. Třebaže se s pojmem stylová norma pracovalo už dříve (v české lingvistice od padesátých let, podobně i v lingvistice sovětské), nebyla její podstata hlouběji postižena a nebylo podáno ani její uspokojivé vymezení. Na základě vztahu stylových norem k jiným typům norem jazykové komunikace podává Vl. Barnet — s opřením o síť pojmů-termínů postupně propracovávaných v české teorii spisovného jazyka sociolingvisticky orientované — tento výklad o podstatě stylových norem: Komunikační sféry jsou představovány sociálně typovými komunikačními situacemi, které jsou [47]konstituovány tématem, funkcí jazykového projevu, prostředím, v kterém se jazykový projev realizuje, a vzájemnými vztahy účastníků komunikace. Vzájemné vztahy jsou regulovány normami verbálního chování, ale ostatní složky komunikační situace jsou spjaty se stylovou manifestací jazykového projevu. Stylové normy tedy regulují adekvátnost jazykového projevu[3] ve vztahu k určité komunikační situaci. Postulovaný trojí typ norem plní ve vztahu k jazykovému projevu různou funkci: a) normy verbálního chování ho vztahují ke komunikačnímu společenství a regulují přijatelnost jazykového projevu z hlediska sociálních norem vlastních tomuto společenství; b) jazykové normy vztahují jazykový projev k jazykovému systému a regulují jeho gramatickou správnost; c) stylové normy vztahují jazykový projev k typovým jazykovým situacím a regulují jeho adekvátnost ve vztahu k nim.

S výchozím pojmem komunikační adekvátnosti spíná problematiku stylu i H. Faska. Při pokusech řešit problematiku stylové diferenciace jazyka se naráží na řadu těžkostí, které se projevují v nejednotnosti pojmové a terminologické. Slova styl se mnohdy užívá v neterminologickém slova smyslu a mluví se o dobrém, špatném, těžkopádném atd. stylu. Takováto charakteristika je intuitivní, není založena na explicitně stanovených kritériích, ale přesto vychází z toho, nakolik produkt řeči splnil očekávaný cíl, nakolik je jeho forma adekvátní jazykově komunikačnímu záměru. Mnozí badatelé se shodují v tom, že styl je osobitý způsob lineární organizace textu. Ve vymezení kritérií, která se podílejí na utváření charakteru norem jednotlivých funkčních stylů, se však badatelé liší. H. Faska pokládá za stylotvorné faktory komunikační situaci, kanál komunikace (ústní — písemný) a cíl (motiv) jazykového projevu.[4] Adekvátnost jazykového projevu je podle autora podmíněna vztahem ke všem třem stylotvorným faktorům, přitom však je zřejmé, že kanál komunikace je jev jiného charakteru než komunikační situace a funkce. Každý funkční styl je charakterizován osobitou kombinací všech tří typů kritérií. Autor zavádí a vymezuje pojmy a termíny stylová rovina (něm. Stilebene), stylový druh (Stilgattung) a stylový typ (Stiltyp).[5] Termín stylová rovina je spjat s funkcí komunikace, stylový druh s komunikační situací a stylový typ s kanálem komunikace. Autor připomíná, že do jiného pojmového okruhu patří pojem-termín stylová vrstva (Stilsicht), tj. množina jazykových prostředků charakteristických pro určitou stylovou rovinu, stylový druh a typ. Tyto prostředky jsou stavebním materiálem, s jehož pomocí se dosahuje adekvátnosti jazykového projevu ve vztahu k funkci, situaci a kanálu komunikace. V chápání a vymezení termínu stylová vrstva existuje dnes v podstatě shoda.

Příspěvky jak Vl. Barneta, tak H. Fasky osvětlují složitou problematiku stylu a stylových norem z nových zorných úhlů, prohlubují pojmovou diferenciaci v dané oblasti zkoumání a propracovávají terminologii; zároveň však svědčí o tom, že složitost zkoumané problematiky vyžaduje další bádání, k němuž dávají přístupy obou autorů závažný podnět.

Stať A. Jedličky (s. 4—12) se zabývá pojetím a systematikou funkčních stylů. V úvodu autor zdůraznil, že mu jde o stylistickou problematiku ve vztahu k obecné problematice spisovného jazyka (jak to vyplývá ze zaměření činnosti komise), tedy o pohled pracovně zúžený. Připomněl některé syntetické stylistické práce z poslední doby (v dobovém kontextu vzniku stati): stylistiku M. N. Kožinové (1977), J. Mist[48]ríka (1977), z neslovanských pak stylistiku W. Fleischera a G. Michla (1975) a W. Sanderse (1971), a konstatoval, že se stále ještě objevují hlasy o neustálenosti a nepropracovanosti stylistické terminologie. Na doklad toho citoval slova D. N. Šmeleva (1977, s. 5): „Neustálenost a rozpornost termínů užívaných různými autory zabývajícími se otázkami funkční stylistiky vede k tomu, že se jedněmi a týmiž termíny označují různé pojmy nebo jevy, na druhé straně se pak tytéž jevy nezřídka označují různými pojmenováními.“ A. Jedlička doložil tuto známou skutečnost na termínech stylová oblast (sféra), vrstva a stylový typ a konkrétně ilustroval na příkladech z W. Fleischera - G. Michla, Ju. M. Skrebneva a D. N. Šmeleva; svědectví o tom podávají i termíny užívané a vymezené v příspěvcích Vl. Barneta a H. Fasky (viz výše). Pokud jde o opěrný termín sféra, připomněl A. Jedlička shodu s jeho využitím v terminologii sociolingvistické. Klasifikace komunikačních sfér podaná sovětským sociolingvistou A. D. Švejcerem (1976)[6] a jeho teze, že jsou tyto sféry sociálním korelátem funkčních stylů, a o ni se opírající přehled paralel mohou být do jisté míry východiskem pro osvětlení a vymezení funkčních stylů a jejich klasifikaci. Některé paralely, které Švejcer uvádí: literatura — umělecký styl, věda a vzdělání — odborný, resp. vědecký styl, sféra veřejné správy, soudnictví a ekonomiky — administrativní styl, jsou nesporné. Další Švejcerem uváděné paralely: společenskopolitická činnost — publicistický styl, hromadné sdělování — rus. gazetnyj stil’ vyžadují určitou modifikaci, doplnění, popř. zpřesnění. Není pochyby o tom, že projevy ve sféře hromadného sdělování, zaujímající dnes širokou rozlohu, od novin až k televizi a filmovému zpravodajství, žánrově bohatě rozrůzněné, nejsou stylově jednotné, a lze tedy sotva uváděnou paralelu přijmout. Projevy ze sféry společenskopolitické činnosti bylo by možno charakterizovat jako projevy publicistické jen za předpokladu, že publicistický styl vymezujeme úže na základě funkce ovlivňovací, přesvědčovací, nikoli také informační.

Dále připomněl A. Jedlička specifičnost hovorového a uměleckého stylu při jejich začleňování do systému funkčních stylů. Bylo na to poukázáno už dříve (např. K. Hausenblasem, 1955, s. 13), hojné diskusní hlasy zazněly v tomto smyslu v lingvistice sovětské, známé je stanovisko Je. A. Zemské (1973), která propracovala status tzv. hovorové řeči jako typu spisovného jazyka, ale v rovině jevů stylových odmítá termín hovorový styl — příslušnou jevovou realitu vřazuje do stylistické trichotomie vysoký — střední — nízký styl. V závěru svého příspěvku A. Jedlička konfrontoval některé navzájem souměřitelné pokusy o vypracování systémového uspořádání funkčních stylů (E. Pauliny, J. Mistrík, W. Fleischer - G. Michl). Je pro ně charakteristické postupné členění do dvojic na základě vytčení opozičních určujících rysů. Z nejnovějších prací lze k nim ještě přiřadit systémové uspořádání v posledním syntetickém zpracování stylistiky J. Mistríka (1985).

J. Mistrík zde opouští — kromě výchozí dvojice — princip uspořádání funkčních stylů na základě dvojic opozičních rysů, který volil ve své starší klasifikaci (1977) vycházející z původní klasifikace E. Paulinyho (v 1. stupni opozice dorozumívací styly — umělecký styl, v 2. stupni styl soukromého styku — styly veřejného styku; ty členil dále na styl naučný, publicistický a administrativní). Ponechává jen výchozí nově stanovenou opozici styly objektivní — styly subjektivní. Do stylů objektivních zahrnul dvojici centrálních funkčních stylů dnes obecně vydělovaných (styl „naučný“[7] a administrativní). Vydělení stylů subjektivních, do kterých počítá styl hovorový a umělecký, umožnilo postihnout zmíněnou specifičnost obou těchto stylů. Mezi oba póly (styly objektivní a subjektivní) vřadil Mistrík skupinu stylů objektivně-[49]subjektivních se stylem řečnickým, publicistickým a esejistickým. Toto řešení má přednost v tom, že se do jedné řady dostává trojice stylů, mezi nimiž je jistá návaznost, resp. souvislost. Na některé shodné rysy mezi vznikově starším stylem řečnickým a novějším publicistickým bylo upozorňováno už dříve (u B. Havránka). Na vztah stylu esejistického a publicistického bylo poukázáno teprve nedávno; sovětský stylistik I. R. Gal’perin (1971) vřadil esejistický styl do systému funkčních stylů jako substyl v rámci stylu publicistického. V české tradici byl jako pomezní stavěn mezi styl odborný a umělecký (u B. Havránka).[8]

Zatímco příspěvky Vl. Barneta, H. Fasky a A. Jedličky využívají při řešení aktuálních stylistických problémů výtěžků teorie komunikace, sociální psychologie a sociolingvistiky, vychází D. Buttlerová (s. 13—20) při osvětlení funkční stylové diferenciace polského lexika z výsledků frekvenční charakteristiky podané v pěti svazcích díla L. Kurzové, A. Lewického, J. Samborové a J. Woronczaka Słownictwo współczesnego języka polskiego (Warszawa 1974—1977). Je v něm zpracován slovníkový materiál z textů odborných (vědeckých), publicistických (s rozlišením podstylu informačního a persvazívního) a uměleckých (prozaických a dramatických). Podané frekvenční charakteristiky umožňují objektivnější hodnocení stylových jevů a mohou se stát i podkladem pro širší konfrontační zkoumání v rámci skupin slovanských jazyků.[9] Při charakteristice funkční stylové diferenciace polského lexika z kvantitativního hlediska věnuje autorka pozornost především slovům s velkou (nebo větší) frekvencí (větší než sto, resp. než deset). Na základě srovnání výskytu lexémů s velkou frekvencí v uvedených druzích textů dochází ke zjištění, že nejvíce společných lexémů tohoto typu má styl vědecký a publicistický, nejméně pak styl umělecký. Záleží ovšem také na slovnědruhové příslušnosti zkoumaných slov, jinak se chová substantivum, jinak sloveso. Ze skupiny slov s velkou frekvencí je ve stylu uměleckém — na rozdíl od stylu odborného a publicistického — mnohem menší počet substantiv, na druhé straně je značný počet sloves, větší je počet adverbií než adjektiv. Dále si autorka všímá v uvedených skupinách textů zastoupení jmen abstraktních a konkrétních, slov domácích a přejatých aj. Upozorňuje přitom zejména na případy, kdy se určení opřené o frekvenční charakteristiky rozchází s intuitivními charakteristikami v stylistických příručkách (pro polštinu se starší stylistikou H. Kurkowské a St. Skorupky, 1959); jde např. o objektivní konstatování, že nejvíce přejatých slov s vyšší frekvencí má styl publicistický, nikoli odborný. V jiných případech ovšem kvantitativní charakteristiky konstatování v příručkách potvrzují nebo je pouze zčásti modifikují. Za pozornost stojí i vytčení sémantických skupin slov s větší četností, která jsou příznačně zastoupena v uměleckých textech (ve srovnání s texty odbornými a publicistickými). Jde např. o názvy přírodních jevů, pojmenování osob vzhledem k věku, k pohlaví, k společenským vztahům, o názvy rodinné a příbuzenské, názvy částí těla, příbytků, odívání, nádobí apod. Na rozdíl od těchto skupin uvádí autorka příklady na jinou sémantickou strukturu [50]slov typických pro styl publicistický (např. akce, aktiv, budování aj.); srov. i analogická zjištění v citované české lingvistické literatuře.

A. N. Kožin v příspěvku o stylové orientaci slova (s. 45—52) věnuje pozornost celému komplexu otázek spjatých s pohledem na spisovný jazyk jako na složitý, stylově diferencovaný systém. Popsání a osvětlení vztahů uvnitř tohoto systému patří podle autora k aktuálním otázkám současné lingvistiky. Právě v této oblasti je dosud mnoho nejasností, pokud jde jak o terminologii, tak o stanovení kritérií pro rozčlenění funkčních stylů, jejich charakteristik, vzájemných vztahů ap. Autor zdůrazňuje, že existence funkčních stylů představuje nesporný jazykový fakt, podmíněný nutností vyrovnat se s různými komunikačními potřebami společnosti a reagující na měnící se podmínky. Systém funkčních stylů lze tedy charakterizovat jako historickou kategorii, v níž poměr jednotlivých složek není dán jednou provždy. Proměnlivá a specifická je i úloha jednotlivých stylů ve vývoji spisovné normy. Obecně se podle autora pokládá za účelné věnovat pozornost repertoáru prostředků jednotlivých funkčních stylů. A. N. Kožin si z tohoto hlediska všímá repertoáru lexikálních prostředků ve vztahu k jejich příslušnosti k typizovaným formám řečového chování a stylového statusu. Klade si přitom i otázku, do jaké míry je styl vytvářen těmito prostředky a v jaké míře se na jeho specifičnosti podílejí jevy jiného charakteru, především lineární organizace textu. Na základě rozboru děl 19. stol., kdy se v ruštině funkční styly vytvářely, i textů současných dospívá autor k závěru, že lexikální prostředky vlastní určité stylové vrstvě jsou v textu pouze východiskem k základní orientaci, ale specifiku stylu samy nevytvářejí a podílejí se na ní jen v poměrně malé míře. Odhalit způsob výstavby textů v jednotlivých funkčních sférách a odlišit v stylových normách tvůrčí specifičnosti a obecně platné zákonitosti zůstává i nadále jednou z aktuálních oblastí zkoumání.

Stylu prostředků hromadného sdělování a jednomu z jeho charakteristických rysů v ukrajinštině je věnován příspěvek N. N. Pylynského (s. 58—63). V tomto stylu vidí autor samostatný typ funkčního stylu, který se vyčlenil ze stylu publicistického; za jeden z jeho výrazných rysů pokládá dnes v textech stále širší uplatňování hovorových prvků, zvláště lexikálních. Souvisí to se změnami, které probíhají ve spisovné ukrajinštině v sovětském období, především v poslední době. Na jedné straně je to ústup dialektů a s tím souvisící fakt, že nové nářeční prvky dnes do spisovné ukrajinštiny v podstatě nepronikají, na druhé straně pak dochází k výraznému sbližování psané a mluvené podoby jazyka, přičemž specifičnost hovorového jazyka jako funkčního typu spisovného jazyka zůstává zachována. A právě jazyk prostředků hromadného sdělování je tou oblastí, v níž hovorové prvky mohou najít nejširší uplatnění. Podle autora je zde třeba počítat s působením protikladů. V oblasti jazyka prostředků hromadného sdělování je zvlášť aktuální protiklad dvou funkcí — informační a expresívní, a protiklad kódu a textu, mezi nimiž existuje zákonitý vztah nepřímé úměrnosti. Na příkladech pak autor ukazuje, jak expresívně zabarvené lexikální jednotky převzaté z hovorového stylu obohacují kód a spolu s tím vedou k ekonomičnosti textu. K tomuto typu má blízko i protiklad mluvčí — posluchač, který se v období revolučních změn a celkové demokratizace veřejného života řeší ve prospěch mluvčího. Příliv hovorových prvků, který lze ve spisovné ukrajinštině s novou intenzitou pozorovat od 50. let, je v souladu s celkovými vývojovými tendencemi ukrajinského spisovného jazyka, projevujícími se těsným kontaktem s živým lidovým jazykem již od 18. stol. Novum je však v tom, že dnešní pronikání hovorových prvků, zvláště v oblasti lexika, nevede k rozkolísání spisovné normy, protože tyto prvky mají pečeť funkčně specializovaných a stylově příznakových prostředků. Spolu s uvedenými procesy lze pozorovat i tendenci k další stylové specifikaci norem.

Uveřejnění recenzovaných statí, o jehož realizaci se zasloužil A. I. Žuravskij, [51]ředitel Jazykovědného ústavu Běloruské akademie věd, kompletovalo řadu dosud vydaných sborníků, popř. časopiseckých souborů z jedenácti zasedání Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky. V stručném redakčním uvedení se připomíná, že přinesou prospěch badatelům v oblasti studia běloruského spisovného jazyka. Z naší stručné charakteristiky zpracovaných témat je pak zřejmé, že jedním z cílů, které autoři sledovali, bylo také vytvoření předpokladů ke koordinaci pojmosloví a terminologie v dané oblasti zkoumání.

 

LITERATURA

 

BARNET, Vl.: Sociolingvistické zřetele jazykové kodifikace. In: Nadawki a hranicy rěčneje kodifikacije — Aufgaben und Grenzen der sprachlichen Kodifizierung. Budyšin 1979, s. 23—30.

FLEISCHER, W. - MICHL, G.: Stilistik der deutschen Sprache. Leipzig 1975.

GAL’PERIN, I. R.: Stylistics. Moskva 1971.

HAUSENBLAS, K.: K základním pojmům jazykové stylistiky. SaS, 16, 1955, s. 1—15.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963.

JEDLIČKA, A.: K vymezení a charakteristice esejistického stylu. In: Studia SlavPrag. Praha 1973, s. 167—178.

JEDLIČKA, A.: Typy norem jazykové komunikace. SaS, 43, 1982, s. 272—281.

JEDLIČKA, A. a kol.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

KOŽINA, M. N.: Stilistika russkogo jazyka. Moskva 1977.

KURKOWSKA, H. - SKORUPKA, St.: Stylistyka polska. Warszawa 1959.

MISTRÍK, J.: Štylistika slovenského jazyka. 2. vyd. Bratislava 1977.

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava 1985.

SANDERS, W.: Linguistische Stilistik. Göttingen 1971.

SKREBNEV, Ju. M.: Očerk teorii stilistiki. Gor’kij 1975.

ŠMELEV, D. N.: Russkij jazyk v jego funkcional’nych raznovidnostjach. .Moskva 1977.

ŠVEJCER, A. D.: Sovremennaja sociolingvistika. Moskva 1976.

TĚŠITELOVÁ, M.: K typologii slovanského slovníku z hlediska kvantitativního (na českém materiálu). In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Praha 1968, s. 95—99.

ZEMSKAJA, Je. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Moskva 1973.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 1, pp. 45-51

Previous Igor Němec: Syntagmatický přístup ke konfrontační sémaziologii

Next Jan Petr: Druhý mezinárodní kongres o bulharistice