Hybridní slova a některé obecné otázky neologie

Olga Martincová, Nikolaj Savický

[Articles]

(pdf)

Гибридные слова и некоторые общие вопросы неологии / Hybrid words and some general aspects of neology

0. Neologie, nauka o nových lexikálních prostředcích a jevech, může přispět k řešení obecně lingvistické problematiky potud, pokud se neomezuje na pouhou registraci nových lexikálních jednotek. Sleduje-li, nakolik se lexikální inovace po stránce vznikové a funkčně strukturní shodují s dosavadním pojmenovacím a slovotvorným repertoárem daného jazyka (a jsou projevem jeho fungování), nakolik se od něho liší (a přitom podmiňují pohyb jak ve slovní zásobě, tak i v dalších rovinách jazykové stavby), a tudíž do jaké míry zasahují do existující struktury jazyka, vyslovuje se k jednomu z fundamentálních problémů jazykovědy — k problému, který můžeme nazvat, v návaznosti na antickou tradici, problémem vztahu analogie a anomálie v jazyce.

Trvalou aktuálnost tohoto problému zdůraznila řada autorů (Skalička, 1948/49; Coseriu, 1958; Lyons, 1971; Milewski, 1975; Ivićová, 1975; Hjelmslev, 1971; Martinet, 1970; aj.). Bývá vyjadřován a postihován v dalších protikladných pojmech a termínech. Odstiňují se jimi jeho koncepční obměny: regulárnost : neregulárnost (jazykových jednotek ve vztahu forma : význam, z hlediska tvoření), proporcionálnost : neproporcionálnost (ve smyslu matematickém — Lyons, 1971, s. 15) aj. Vcelku lze říci, že tento problém, vytyčený již antickou lingvistikou, se stal nejen základem dvou různých jazykových koncepcí ve starší lingvistice (analogisté chápali jazyk jako systém pravidel, anomalisté zdůrazňovali porušování pravidelnosti, výjimky), ale přetrvává, modifikován saussurovskou dichotomií „langue : parole“ dodnes. Jak se pokusíme dále ukázat, zejména odpověď na otázku, do jaké míry a jakým způsobem soubor inovací, objevujících se v jazykové praxi, v „parole“, ovlivňuje jazykový systém, „langue“, charakterizuje dnešní pokračovatele někdejších analogistů (parole je pro ně jen realizací langue) na straně jedné a pokračovatele někdejších anomalistů (pro něž je langue momentálním zprůměrováním parole) na straně druhé.

Formulace o vztahu analogie a anomálie jako o trvale základním problému jazykovědy se objevila nedávno v explicitní podobě zejména u Arapova (1985) a Savického (1985).

Zásadní význam pro vývoj pojetí tohoto protikladu v naší lingvistice má článek Skaličkův (1948/49). Skalička rozlišuje jednak analogii a anomálii v jazykovém systému (poměr těchto dvou složek určuje do značné míry typologickou charakteristiku jazyka), jednak analogii a anomálii jako vývojové tendence (z tohoto hlediska je hláskoslovný zákon vůči protikladu analogie - anomálie neutrální: některé hláskoslovné změny podporují analogii, jiné anomálii, mnohé jsou vůči tomuto protikladu irelevantní).

Předpokládáme-li, že neologie může dodat četný konkrétní materiál pro řešení této problematiky, vycházíme ze zjištění, že soubor inovací v daném dobovém průřezu jak co do jazykově systémového charakteru, tak co do účasti na změnách v jazyce není homogenní (Martincová, 1983, s. 144). Lze mezi nimi stanovit jak projevy přímého působení anomalizující tendence, kterou nelze považovat jen za náhodný výsledek spontánních změn (jde zejména o výpůjčky, ale i o tzv. „neústrojné“, od „pravidelného“ tvoření se odklánějící neologismy, leckdy evidentně utvořené ve snaze o „ozvláštnění“ jazykového projevu), tak i rozsáhlé soubory nových pojmenovacích prostředků tvořených pravidelně, ve shodě s existujícími produktivními pojmenovacími a slovotvornými typy, jakož i hromadné tvoření inovací lišících se v podstatných rysech od tradičního tvoření slov.

[125]Co se týče některých aspektů obecného problému vztahu analogie a anomálie, jde např. o protiklad aspektu ontologického a gnozeologického. V aspektu ontologickém zjišťujeme, nakolik je jazyk a jeho vývoj pravidelný či nepravidelný. V aspektu gnozeologickém pak jde o to, kterou z těchto stránek (pravidelnost či nepravidelnost) učiní jednotliví lingvisté předmětem svého zkoumání. Mnohé pokusy o matematické modelování jazyka jsou založeny spíše na gnozeologické volbě analogického přístupu než na hypotézách o reálné (ontologické) situaci v jazyce.

Aspekt ontologický lze dále členit na otázku pravidelnosti a nepravidelnosti v systému jazyka (v langue) na straně jedné — výzkumy v tomto směru vyúsťují zejména v typologickou problematiku, srov. přístup V. Skaličky (1948/49) — a na otázku, nakolik pravidelně či nepravidelně probíhá pohyb v jazyce (diachronie, synchronní dynamika), na straně druhé. Zmínili jsme se už, opět v návaznosti na V. Skaličku, o analogické a anomalistické tendenci ve vývoji jazyka. Existuje však ještě obecnější problém, v němž se prolíná otázka jak vztahu synchronie a diachronie, tak i vztahu langue a parole. V saussurovské terminologii, na kterou jsme zvyklí, jde o otázku, do jaké míry může parole ovlivňovat langue. To, že změny langue mají svůj zdroj v parole, Saussure několikrát explicitně tvrdí; na jiných místech svého Cours (Saussure, 1916) to však, zdá se, popírá; langue je entita na parole nezávislá. Podstata i význam tohoto problému byly však již dříve pronikavě vystiženy v díle H. Paula: „Je tedy zřejmé, že veškerá nauka o principech historie jazyka se soustřeďuje kolem jedné otázky: jaký je vztah mezi jazykovým územ a individuální řečovou činností, jak je tato činnost územ určována a jak na něj zpětně působí?“ (Paul, 1920, s. 33). Je třeba mít na paměti, že výraz „úzus“ chápe Paul v širším smyslu, než je dnes obvyklé — neklade ho do protikladu k „systému“.[1]

V tomto článku se snažíme přispět k řešení této velmi obecné a doposud sporné otázky analýzou jednoho dílčího aspektu: do jaké míry vznik a šíření hybridních složenin tzv. afixoidálního typu pozměňují morfémový a slovotvorný systém češtiny a ruštiny a jak se skutečný stav tohoto jevu promítá do jazykového popisu a jazykovědné teorie. Znamená to, že se soustřeďujeme na ty hybridní útvary, kde složka cizího původu má charakter „afixoidu“, tj. morfému přechodného charakteru mezi kořenovým a afixálním (příklady afixoidálních složenin: biopamět, feroslitina, infrazářič, protohvězda, plynofikace; sám tento termín i pojem je v české i sovětské lingvistice poměrně nový; k jeho pojmoslovné i terminologické krystalizaci se vrátíme níže). Afixoidní tvoření je v protikladu jak k čisté hybridní derivaci (subdodávka, houslista), tak k čisté hybridní kompozici (dvojkompas; rus. porfironosec). Podle našeho názoru právě afixoidní typ hybridních útvarů je příkladem dalekosáhlé inovace, která probíhá takřka před našima očima a jejíž zasahování do struktury jazyka dosahuje takového stupně obecnosti, že může ukázat ve zvlášť nápadné podobě prolínání tendencí analogických a anomalistických.

Z dosavadního zkoumání v první řadě vyplývá, nakolik jsou hybridy jevem specifickým a v čem jejich specifičnost záleží. Objevuje se to především v otázce, znamená-li tvoření hybridů vůbec nebo některých jejich typů druh zvláštního tvoření slov, i v otázce, jaký je morfémový charakter prvků cizího původu, které se v struktuře hybridních slov uplatňují a na jejich tvoření se podílejí.

Popis hybridních útvarů v gramatikách a slovnících i v jiné lingvistické produkci ukazuje, že přístup k těmto otázkám může být různý, že v nemalé míře závisí na domácím lingvistickém (a šířeji kulturním) kontextu. Zvláště je patrný v rozdílných řešeních otázky, tvoří-li hybridy samostatnou a osobitou problematiku lingvistického popisu, či nikoli.

[126]Existence hybridů, jejich registrace, snahy o popis a interpretaci ukazují ve vyostřené podobě také problematiku poněkud odlišného charakteru. Jde o lingvistické postoje k těm inovacím, které se při porovnání s dosavadním pojmenovacím a slovotvorným repertoárem daného jazyka jeví jako odlišné, dokonce soustavě jazyka až nevlastní.

Je-li pro českou lingvistiku do poloviny 60. let příznačné, že se vyslovuje především k hybridnímu tvoření, reflektujíc s jistým časovým odstupem jeho vývoj v češtině, a že ukazuje problematiku hodnocení nových textových, uzuálních a systémových jevů v plné šíři, pro sovětskou lingvistiku je charakteristická pozornost k morfémovému statutu slovotvorných prvků cizího původu. K jednotnějšímu pohledu a ke shodnějším přístupům, pokud jde o danou problematiku, dospívá se v národních lingvistikách teprve v poslední době.

1. Základní linie přístupu k hybridům v české lingvistice se vyznačuje snahami vyřešit otázku jejich existence v národním jazyce a určit jejich postavení, ať již vzhledem k spisovnému úzu, nebo vzhledem k slovotvorné soustavě češtiny. Proto se jako stěžejní jeví výklad příčin a podmínek jejich vzniku, postižení osobitosti jejich tvoření a hodnocení.

Tato linie vyrůstá z postřehu etymologicky orientované lingvistiky, která koncem 19. a v průběhu 20. stol. registruje, že se v češtině vyskytují osobitě utvořená slova, v nichž jsou spojeny domácí (a zdomácnělé) základy s cizími slovotvornými prvky, a vymezuje je jako slova vznikající hybridizací. Etymologicky orientovaný přístup k jazyku na straně jedné vede sice k registraci jevu, na straně druhé však pro svá obecná (teoretická a metodologická) východiska a hodnotící stanoviska respektuje jev pouze v omezeném rozsahu a platnosti. Je tudíž pak i pochopitelné, proč se přijímají celkem bez výhrad — i přes obranné postoje vůči jinojazyčným vlivům (Stich, 1979) — stabilizované typy hybridních derivátů a ojedinělé případy polokalků a proč se vědomí osobitosti hybridů plně uplatňuje teprve při hodnocení zaregistrovaných kompozitních, resp. afixoidních hybridů. Představa mateřského jazyka bez rušivých jinojazyčných prvků a tzv. napodobenin motivuje lingvistické postoje k afixoidním hybridům natolik, že jejich negativní hodnocení vzniká dříve než jejich důkladná analýza. Přesto však negativní stanoviska (Helcl (1972) mluví o postojích puristických) napomohla uvědomění, že se v češtině vyvíjí specifický případ inovací.

Jedno z raných vymezení hybridů, při němž se respektuje čeština, se objevuje v OSN (XI, 1897). Pod heslem hybrida vox, zpracovaným Zubatým, se podává stručná charakteristika hybridních slov s příklady šizuňk a vědátor. Zde a v Ertlově přepracovaném vydání Gebauerovy Mluvnice české (Gebauer - Ertl, 1926) nacházíme nástin koncepce hybridů, kterou o řadu let později uvádí Mluvnice spisovné češtiny (I, 1948) Fr. Trávníčka. V Mluvnici české (1926) se ovšem ještě nemluví o hybridech, pouze mezi slovy přejatými z němčiny se uvádí skupina slov jako vánoce, bavlna, velryba aj., která se charakterizují jako slova zpola přejatá a zpola přeložená (s. 164). K výrazům elektroměr, elektrobudič aj., uváděným již v Německo-českém slovníku (NČS, 1853), se nepřihlíží.

Zatímco české lexikografie při tvorbě Příručního slovníku jazyka českého je již nucena otázku kompozitních a afixoidních hybridů v praxi řešit, v rovině teoretického popisu zůstává ještě dlouho stranou pozornosti. Oproti tomu je derivovaným útvarům věnován drobný příspěvek Nadání, nadace (NŘ, 1927), kde se mluví přímo o „hybridních tvarech“, a zvláště pak příspěvek Trávníčkův (1942), v němž se k nim přistupuje z hlediska jazykové kultury (správnosti). Kromě toho najdeme zmínku o tvoření slov typu nadace a o útvarech s prvním členem arci- v Havránkově Vývoji spisovné češtiny (1936); autor charakterizuje jejich tvoření v češtině koncem 16. a zač. 17. stol.

Do gramatik se tvoření hybridních slov dostává poprvé v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny I (1948), kde je jim věnována kapitola Tvoření slov hybridizací (srov. též 2. vyd. 1951). [127](V Gebauerově Příruční mluvnici jazyka českého přepracované Trávníčkem (Gebauer - Trávníček, 1930) se k nim přistupuje podobně jako v Mluvnici české z r. 1926.) Trávníček jde na straně jedné dokonce tak daleko, že mluví o tvoření hybridních slov — o hybridizaci — jako o jednom ze základních způsobů tvoření slov a klade je na roveň odvozování, skládání a zkracování, na straně druhé je ze známých důvodů (viz Fr. Trávníček, 1942, s. 173n.) omezuje na stabilizované typy hybridního tvoření: na tvoření slov z domácího (zdomácnělého) základu cizími příponami (-átor, -ant, -ián, -ismus, -iana, -ita (husita), -ista) a předponami (ex-, vice-, erc-, arci-) a na dávné tvoření polokalkováním (termín Vl. Mejstříka, 1965). U polokalků (bavlna aj.) však poznamenává, že jde o staré výpůjčky, a proto se jejich hybridnost necítí (s. 451). Nové tvoření, zvl. typu autodoprava, které se v 2. pol. 30. let začíná v jazykové praxi objevovat ve větší míře, sice v mluvnici registruje, ale nepokládá je za hybridní (s. 451). Za hybridní rovněž nepokládá typ sebekritika.

Trávníčkovo stanovisko k těmto typům se ukazuje v cit. stati (1942) a objasňuje se v jeho slovníku. Např. slovo autodílna se ve Slovníku jazyka českého (Trávníček, 1952) hodnotí jako nečeské, autoneštěstí jako hrubě nečeské atd. (Srov. ještě vypjatější hodnocení v předcházejícím slovníku Váši - Trávníčka (1937). U slova autoneštěstí najdeme, že je to „jazyková nestvůra“.) Je to proto, že se v nich vidí nejen nevhodná jednoslovná náhrada víceslovného pojmenování, ale také — a to především — napodobenina cizího vzoru. Zde je zřetelně vidět, nakolik se k jazykovému jevu přistupuje prostřednictvím hodnocení a v jakém smyslu se chápe hybridnost.

Trávníčkovo vymezení hybridizace, hybridních slov i typologii hybridních útvarů rámcově přijímá M. Helcl (1953). Avšak rozborem hybridů s komponenty auto-, radio-, foto-, elektro- aj., zjištěných v úzu, dospívá k závěru, jenž ovlivňuje dosavadní výklad původu hybridů i chápání povahy a rozsahu hybridizace: tzv. hybridní „složeniny“ nevznikají pouze polokalkováním, vznikají i skládáním zkráceného cizího komponentu a domácího základu, aniž by bylo nutné cizí slovo jako předloha; hybridní tvoření se zakládá vedle derivace na kompozici ve vlastním smyslu. Respektováním kompozice vzniká impuls k přehodnocení dosavadního pojetí hybridizace. Hybridní kompozice se sice ještě hodnotí jako skládání někdy neústrojné, pro češtinu neobvyklé, ale uznává se, že jde o jev, který se v nové době šíří, zčásti proniká i do spisovného jazyka a kterému je tudíž třeba věnovat pozornost.

Tak jak převažuje nad etymologickým přístupem k tvoření slov přístup funkčně strukturní, ustupuje sledování hybridů vycházející z hodnocení jevu. (Srov. Fr. Daneš, 1962, s. 322: „Pojem „hybridnost“ postihuje jen fakt, že dané slovo obsahuje složky z různých jazyků, nijak však tento fakt nehodnotí.“) Objevují-li se návraty k myšlence o specifickém způsobu tvoření slov v češtině, tj. hybridizaci, jsou již v jiné rovině. Vl. Mejstřík (1965) vědomě formuluje otázku, zda lze mluvit o hybridním tvoření jednotně jakožto o jednom z typů tvoření slov. Analýzou hybridních substantiv dospívá k typickému představiteli hybridního tvoření. Je jím „zvláštní“ kompozitní typ substantiv, která jsou tvořena buď spojením zkráceného, nebo jako slovo samostatně se nevyskytujícího výrazu cizího původu s domácími základy. Sám typ je autorem charakterizován vzhledem k slovnědruhové povaze první složky a vzhledem k povaze vztahu mezi oběma členy kompozita jako typ přechodný, stojící mezi českými typy vzducholoď a maloměsto.

2. K problému morfémového statutu slovotvorných prvků cizího původu, odlišujících se po stránce funkční, významové a formální od afixů a kořenných morfémů, se dospívá v národních lingvistikách různými cestami. Zatímco v české lingvistice se zjišťuje, že jde o specifické morfémy v souvislosti s hybridními útvary tzv. kompozitního typu,[2] v sovětské lingvistice krystalizuje problematika těchto morfémů [128]jednak při zkoumání vývoje slovotvorného repertoáru ruštiny od 20. let našeho století (formuje se především na pozadí studia zkratkových slov, srov. Voroncovová, 1964; Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, 1968), jednak při propracovávání metodologické báze tvoření slov, zvláště při řešení vztahu členitosti a odvozenosti slova. Oproti české lingvistice se v lingvistice sovětské neváže problematika morfémově nevyhraněných slovotvorných prvků na oblast hybridního tvoření.

V pracích orientovaných na vývoj ruštiny se sice konstatuje, že v sovětské epoše vzrůstá spojovatelnost ruských a jinojazyčných elementů v jednom slově, že probíhá vyrovnávání cizích prvků s ruským slovotvorným systémem, že v důsledku toho se doplňuje slovotvorný inventář aktivními slovotvornými prostředky a novými slovotvornými strukturami, ale úloha hybridů při těchto procesech se zvláště nevytyčuje (srov. např. Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, 1968, s. 225—226). Podobně je tomu i v synchronně orientovaných pracích (Grammatika, 1970; Russkaja grammatika, 1980). V nich se hybridní útvary (derivační, kompozitní, zkratkové) nevyčleňují v samostatné slovotvorné typy, ale uvádějí se při popisu příslušných slovotvorných typů paralelně s útvary nehybridními. Např. v cit. mluvnici z r. 1980 u subordinačních kompozit, majících první část tvořenou základem nesklonného substantiva metro-, kino-, radio- apod., jsou vedle sebe kladeny radiotechnika, radiosvjaz’, radioljubitel’. Je tomu tak i při popisu dalších typů. U tzv. „složnosokraščennych“ se neodlišuje, které z internacionálních kořenů se spojují pouze se základy cizími a které i se základy domácími, i když z příkladů vyplývá, že rozsah spojovatelnosti není u jednotlivých morfémů týž. Tím se ovšem dostává do pozadí důležité kritérium definitivního osamostatnění cizího morfému z přejatých slov, tj. kritérium spojovatelnosti s domácími slovotvornými prostředky.

Jistým výrazem toho, že problematika hybridů se nepokládá za svébytnou, jsou lingvistické terminologické slovníky. Slovar’-spravočnik lingvističeskich terminov (Rozental’ - Telenkovová, 1976) heslo hybridy vůbec nemá, v slovníku Achmanovové (1966) jsou charakterizovány velmi povšechně.

I přes různá východiska ke zkoumání jevu je základní problematika afixoidů viděna v české a sovětské lingvistice shodně. Rozdíly jsou ovšem v jejím řešení, v šíři, hloubce a zaměření bádání. Mezi základní otázky patří formování afixoidů v národním jazyku, jejich povaha a postavení v morfémovém repertoáru. Kromě toho se řeší — opět s různou intenzívností — styčná problematika terminologická.

2.1. Při zkoumání, jak se morfémy auto-, elektro-, moto-, mini- aj. v češtině a avto-, moto-, geo-, avia-, mini- aj. v ruštině konstituují, dospívají obě lingvistiky ve dvou případech ke shodnému zjištění: (1.) Některé (jednotlivé) morfémy v počáteční fázi své existence afixoidů se zakládají na tvoření takových jednoslovných útvarů, které jsou motivovány souslovím o struktuře „adjektivum + substantivum“; vznikající afixoidy jsou zkrácená adjektiva obsažená ve výchozím sousloví. Např. v češtině foto- ve slově fotopapír vzniká zkrácením adjektiva fotografický na jeho morfémovém švu, přičemž jednoslovný výraz fotopapír je motivován souslovím fotografický papír; podobně v ruštině avia- v substantivu aviainstitut se zakládá na adjektivu v sousloví aviacionnyj institut. (2.) Jiné morfémy (afixoidy) vznikají z přejatých slov, která existují ve slovní zásobě domácího jazyka jako samostatné lexikální jednotky ve zkrácené podobě (kino, auto, radio aj.).

Kromě těchto zdrojů afixoidních morfémů se ukazuje zdroj další. Afixoidní morfémy vznikají také vyčleňováním z přejatých slov, a to jak ze slov obsahujících internacionální morfémy, tak i ze slov na domácí půdě původně morfematicky nečlenitelných. To se týká nejen morfémů jako mikro-, mini-, aero-, geo- apod., ale také těch, které jsou formálně shodné s morfémy vzniklými zkrácením motivujících adjektiv (foto-, elektro-, v ruštině také tele- aj.). Procesem vydělování a osamostatňování komponentů z přejatých slov se zabývá především sovětská lingvistika.

[129]Zkoumá nejen sám proces, ale také jeho vnější a vnitřní jazykové podmínky (Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, 1968, s. 218). Pohled z hlediska vývojové dynamiky se však neuplatňuje všeobecně. Z hlediska synchronní dynamiky se sleduje, jak se proces vydělování morfémů promítá do morfémové stavby slova, do charakteru morfémů a do jejich slovotvorné funkce (Zemská, 1973; Krysin, 1975). Kromě toho se k vydělování morfémů ze slov přistupuje na bázi ryze synchronní morfémové analýzy. Morfémy vyčleněné na jejím základě nebývají po stránce formální totožné s morfémy zjištěnými jinými postupy. Např. morfém fungující shodně v řadě slov je jednou vyčleňován s komponentem -o- (-oteka, -odrom, srov. Šanskij, 1968; Poticha, 1970, s. 138), při přístupu z hlediska synchronní dynamiky bez tohoto komponentu (-teka, -drom, srov. např. Zemská, 1973; Krasil’nikovová, 1972). Je na místě tu připomenout výhradu O. N. Trubačova (1976) k čistě synchronnímu přístupu, při němž se často neuvažuje rozdíl mezi morfematickým členěním cizích slov a slov domácích. Takovou analýzu nazývá Trubačov (1976) „prostodušno-sinchronnyj slovoobrazovatel’nyj analiz“ (s. 156).

2.2. Zkoumání afixoidů z hlediska genetického bezprostředně souvisí s postižením jejich specifického funkčně významového charakteru ve struktuře slova (v případě ruštiny nejen v hybridech). Zjišťuje se, že se významově odlišují od kořenných morfémů (jejich původní lexikální význam nabývá nových kvalit, „vyprazdňuje se“) a že mají ve slově jinou funkci než tradiční afixy na straně jedné a kořenné morfémy na straně druhé. Vzhledem k jejich specifickým rysům, tj. forma, významový charakter a funkční platnost, projevujícím se nikoli pouze při tvoření jednotlivých slov nebo u jednotlivých morfémů, se dospívá k otázce, do které třídy morfémů náležejí.

Na opodstatněnost této otázky ukazuje stav v lexikografických a gramatických popisech současné češtiny a ruštiny. Již to, že se zde kolísá při jejich zařazování mezi afixy a kořeny, že se tápe v kritériích vhodných pro jejich určovaní jakožto druhu morfému, ukazuje, že nejsou ani typickými kořeny, ani afixy.

Pro češtinu jsme porovnávali soubor slovotvorných prvků cizího původu, u nichž je prokazatelně zjištěno, že se uplatňují při tvoření hybridních slov, s jejich klasifikací v SSJČ, SSČ, SJČ (Trávníček, 1952), s Tvořením slov češtině 2 (1967) a v Novočeském tvoření slov Vl. Šmilauera (1971). Mezi tyto morfémy patřily: anti-, arci-, auto- ‚automobil‘, auto- ‚sám‘ hydro-, hyper-, infra-, inter-, izo-, kontra-, kvazi-, makro-, maxi-, mega-, mikro-, mini-, mono-, moto-, neo-, poly-, pseudo-, super-, supra-, termo-, ultra-, para-, elektro-, foto-, gramo-. Vedle nich ovšem existují další, které se v době vydání slovníků vázaly pouze na slova s cizími komponenty vůbec anebo na cizí slova v češtině morfematicky nečlenitelná (např. disko-). Ukázalo se, že např. anti-, arci-, infra-, inter-, kontra-, kvazi-, meta-, pseudo, super-, ultra- jsou zařazovány jednak k prefixům (viz Tvoření slov v češtině 2 (1967); Šmilauer (1971)), jednak k „prvním částem složených slov“ (SSJČ, SSČ a také SJČ). (V SJČ je však celkově jejich rozsah menší. Kromě toho je tu třeba mít na zřeteli Trávníčkovo chápání prefixu.) Mini-, mikro- a maxi- se zase naopak hodnotí v SSJČ a v SSČ jako první části složených slov bez zřetele na jejich funkčně významovou platnost. S obdobnou situací se setkáváme v ruštině, např. pseudo-, kvazi-, mikro-, mini- se pokládají za vázané komponenty složenin, kontr- se však řadí mezi předpony (Russkaja grammatika, 1980). Rozdílnému zařazování těchto morfémů věnovala významnou studii Je. I. Golanovová (1975). Ukazuje, že i neo- je jednou pokládáno za první část složených slov, podruhé za předponu.

Souhrnně se vychází z těchto kritérií: (1.) slovnědruhová příslušnost slova, resp. morfémová příslušnost výrazu v původním jazyku (např. meta- se pokládá za předponu, protože jde o původní řeckou předponu a předložku); (2.) koexistence morfému se slovem existujícím v slovní zásobě (auto- :: auto subst.), proto má charakter kořene, (3.) existence domácího ekvivalentu (např. mini- se pokládá za kořenný morfém, neboť jeho domácím ekvivalentem jsou adjektiva malý, nejmenší), (4.) slovotvorné funkce (morfém se uplatňuje jako určující člen složeniny nebo má funkci modifikující, popř. zařaďující). Objevuje se i (5.) kritérium funkčně stylové, resp. útvarové. Např. L. A. Škatovová (1975) zastává stanovisko, že -drom je ve spisovné (rozuměj stylově nepříznakové) ruštině ve výrazech jako raketodrom, kosmodrom, zmejedrom sufixální komponent, [130]zatímco v lékařské terminologii je to kořen, neboť má jiný význam (např. sindrom). Až na výjimky se nebere v úvahu, že utváření morfému může procházet různými stadii (Krasil’nikovová, 1972) a může různě vyústit.

Vzhledem k uvedeným faktům se postupně uznává existence třídy morfémově nevyhraněných prvků, tzv. afixoidů. Zároveň však vznikají komplikace s jejich rozsahem. Např. na jedné straně se za afixoidy pokládají pouze internacionální slovotvorné prvky (Poticha, 1970), na straně druhé se k nim zařazují i funkčně přehodnocené domácí kořeny.

V. L. Voroncovová (1964) dokládá, že u morfémů steklo-, leso-, vetro- aj. dochází k podobnému přetváření morfémů jako u gidro- aj. V české lingvistice se na to poukazuje pouze okrajově. Vl. Šmilauer (1971, s. 100) upozorňuje, že ve výrazech a) lžicivilizace a b) bohosloví „… jeden z členů poklesá na jakousi předponu (a) nebo příponu (b)“. Srov. tamtéž s. 93 a 98 formant vele-; uvádí se mezi předponami i mezi složkami podstatných jmen složených.

Souhrnně tedy můžeme říci, že existují dva protichůdné způsoby vzniku afixoidů: ztrátou samostatnosti („funkčním přehodnocováním“) domácích kořenných morfémů („opravdový“ afixoid snad ale vzniká až v případech typu čes. vele-) na straně jedné a osamostatňováním, tj. nabýváním vyčlenitelnosti morfémů cizího původu, na straně druhé.

Máme-li na zřeteli, že osamostatňování prefixoidů částečně vyúsťuje v jejich slovní samostatnost, vyvstává otázka, zda vzhledem k jejich určujícím rysům (adjektivní funkce a morfologická nezformovanost jedněch, volnost spojování s adjektivy a substantivy, standardnost významu apod. druhých) nevznikají „nové slovní druhy“, v nichž se projevuje vzrůstání aglutinačních rysů současného jazyka (Voroncovová, 1964; Golanovová, 1975; Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo, 1968). — V češtině se např. mezi nesklonnými adjektivy a výrazy neslovní povahy pohybuje dia (srov. jeho pozici u určovaného substantiva koutek a i rozkolísanost v grafice: dia koutek, koutek dia, dia-koutek).

2.3. Indikátorem vyhraňování problematiky neobvyklých morfémů je také jejich označování. Části slov v počátečním stadiu vyčleňování se označují jako unifixy (termín Je. A. Zemské); unifixy kořenného charakteru se od unifixů tíhnoucích k afixům odlišují polotermínem uniradixoidy (Krysin, 1975). Fungují-li již při tvoření dalších slov a nevyskytují-li se přitom jako samostatná slova, jsou označovány jako vázané komponenty (Grammatika, 1970; Russkaja grammatika, 1980) nebo jako radixoidy (Rozental’ - Telenkovová, 1976). Přechodný charakter těchto komponentů vyjadřují označení lexiko-morfémy (Voroncovová, 1964), adjektivní morfémy (V. V. Vinogradov, 1938), poloprefixy (Jedlička, 1974), kvazipředpony a kvazipřípony (Daneš, 1962) atd. (Srov. též Kuchař, 1978.) Termín pojem afixoid a s ním souvztažné termíny prefixoid a sufixoid jsou poměrně nové. Objevují se u Z. A. Potichy (1970), v dodatcích k retrográdnímu slovníku (Obratnyj slovar’, 1974) a poměrně rychle se ujímají (srov. heslo afixoid u Rozental’a a Telenkovové (1976), u nás Jiráček (1984)). Pojem afixoid je dosti podrobně rozpracován v publikaci Slovoobrazovatel’nyj slovar’ russkogo jazyka (Tichonov, 1985, I, s. 24—25), avšak poněkud v širším pojetí. Za afixoidy (prefixoidy a sufixoidy) se pokládají i některé kořenné morfémy, které se běžně vyskytují jako samostatná slova. Podobně je tomu i v díle Obratnyj slovar’, 1974 (srov. úvod, s. 8 a tabulky v příloze). Např. vitamino- ve slově vitaminopodobnyj se určuje jako prefixoid.

3. K propojení problematiky hybridů s problematikou afixoidů v širším měřítku se dospívá v poslední době. Souvisí to s chápáním hybridního tvoření jakožto součásti procesu internacionalizace slovníku, probíhající paralelně v současných slovanských jazycích (Jedlička, 1965a, 1974; Buttlerová, 1977, 1978; Russkij jazyk i sovetskoje [131]obščestvo, 1968). Zkoumáním jevu ze stejného pohledu se vytvářejí předpoklady k řešení stejných problémů. Vedle statutu jinojazyčných morfémů se zkoumá jejich podíl na procesu internacionalizace, řeší se problematika internacionálního slovotvorného typu aj. Logické vyústění tohoto přístupu je v konfrontačním pohledu na hybridy. I když takto zaměřené studium je teprve v počátcích, existují již první práce (Buttlerová, 1977). Obecněji a šíř se koncipuje zkoumání hybridů z hlediska konfrontačního v sovětské slavistice (Smirnov - Strekalovová, 1984).

4. V současné češtině — oproti starším vývojovým obdobím — představují hybridní slova nejen dosti početný, ale také slovotvorně rozrůzněný soubor výrazů. Rozdíl mezi dnešním stavem ve sféře hybridního tvoření a stavem dřívějším se však nezakládá pouze na tom, že hybridních slov bylo dříve nepoměrně méně než nyní, že repertoár cizích prvků (afixů, kořenných morfémů) spojujících se s domácími základy byl malý. Tkví především v tom, že teprve od 30. let našeho století se začíná zřetelněji rýsovat nový způsob tvoření hybridů, který se v následujících desetiletích projevuje expanzívně, způsob, s nímž je spjato utváření afixoidů v češtině.

Doklady na tvoření afixálních hybridů a hybridů majících spojeny domácí a cizí lexikální základy existují již pro češtinu 2. pol. 15. stol. Vedle sufixálních útvarů (stavuňk) jsou doloženy výrazy jako lantměřič, jež se zvláště vyskytují v Klaretově Glosáři (např. horkozona, školman). Jejich tvoření však zřídka překračuje rámec jednotlivých slov, hojnější jsou pouze slova s částí -man a -olt.

Klaret je vytváří záměrně jako domácí náhradu latinských termínů (srov. kol. odd. pro dějiny českého jazyka ÚJČ ČSAV, 1973). Charakter hybridního tvoření v 2. pol. 15. stol. zkoumá E. Michálek (NŘ, v tisku).

Také v pozdějších obdobích se až do počátku 19. stol. objevují převážně afixální hybridní útvary, a to se sufixy -cí (korunovací, nadací), -unk/-uňk (zastavunk, šizunk, srov. Kamiš, 1974), s počeštěným prefixem arci- (arciloupežník, arciřemeslník); z publicistiky 18. stol. jsou doloženy např. arcidům, arcipodvodník. Z počtu a charakteru doložených neafixálních hybridů lze soudit, že jejich tvoření je po celou dobu řídké a že jejich zdrojem je hlavně kalkování. Ukazuje na to i nepatrná skupinka výrazu zjištěných v české publicistice 18. stol. Patří do ní kafevařič (vzniklý na pozadí Kaffee-Sieder), banko-peníze, ferplegsouřad (Kamiš, 1974).

Náznaky tvoření hybridů s kvazimorfémy zjišťujeme až v 1. pol. 19. stol., a to ve sféře expresívního lexika. Vznikají jako výraz emotivně hodnotícího postoje autora i jako výraz snahy zaujmout adresáta a zároveň ozvláštnit sdělení. Takto motivovány jsou publicistické neologismy K. Havlíčka Borovského knihmanie, medvědologie, panmedvědismus (srov. Stich, 1971) i autorské neologismy jiných osobností. (Srov. např. první lexikografický doklad na užití anti- mimo cizí slovo: „Nemrzíš se na Hromotluka tak dlouho se zamlčivšího? Toť raději se hněvej na Antihromotluka, který jej k takovému mlčení přivedl …“ — z Čelakovského korespondence z r. 1824.) Avšak celkově jde o slova příležitostně tvořená. Poněkud odlišná je situace ve sféře neexpresívního lexika — v oblasti odborného názvosloví.

Hybridy s kořenným morfémem cizího původu, které mají plnit funkci termínů, se sice objevují už v Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy z r. 1853, ale nepochybně jsou z větší části tvořeny na pozadí konkrétních jednotlivých cizích slov — termínů z latiny a němčiny. (Srov. německé a české slovníkové ekvivalenty: Elektrolyse — elektrolučba; Elektrometter — elektroměr; Elektromotor — elektrobudič; elektromotorisch — elektrobudivý, elektrobudící; Sulfosalze — sulfosoli aj.) Při posuzování jejich vzniku je totiž třeba mít na zřeteli dobovou snahu o počešťování německého a latinského názvosloví, která se projevuje nejen v překládání (kalkování) kompozit cizího původu (mikrokosmos se převádí na malosvět, mikroskop na drobnohled apod.), ale také nahrazováním částí cizích slov domácími [132]lexikálními základy (-měr, -budič apod.). Třebaže jde celkem o malou skupinku hybridních slov a útvary, v nichž se opakuje stejný komponent cizího původu, vyskytují se pouze s komponentem elektro-, je to pro další vývoj hybridů důležité. Jedny hybridy jsou nepochybnými typickými kompozity (antimonovodík, basotvorný, tj. zásadotvorný). Druhé hybridy, tj. slova s komponentem elektro-, se stávají modelem pro tvoření dalších výrazů s tímto komponentem.

Srov. výrazy uváděné v postupně vydávaných slovnících: V SN (1862) je kromě výrazů elektrobudič a elektroměr, které se vyskytují již v NČS (1853), navíc elektrojev, tj. elektroskop, v Kottově slovníku (1878) je vedle elektrobudič, elektrojev navíc elektroplodič, tj. další výraz pro elektromotor. Stabilizace těchto výrazů ve funkci termínů není přímočará. Zatímco v NČS (1853) se počítá s tím, že v případě synonym se časem ukáže, který výraz bude užíván jako termín (nejspíš proto je pro něm. Elektroskop užito dvou ekvivalentů: elektroskop a elektrověst), v Kottově slovníku (1878) se vlivem dobových požadavků na domácí terminologii objevují další domácí synonyma, např. k výrazům elektromotor a elektroplodič označujícím týž denotát se přitváří mlunoplodič. Oproti tomu však již v OSN (1894) se z hybridních výrazů s komponentem elektro- uvádí jako termín pouze elektroměr, ostatní názvy s elektro- se ponechávají v podobě nepočeštěné.

V období od počátku 20. stol. do poloviny 30. let se již hybridní slova tvořená spojením domácího morfému a cizího, původem kořenného morfému vyskytují ve větší míře, ale převážně jsou to výrazy, v nichž se cizí slovotvorný prvek spojuje s domácím poprvé. Četnější jsou pouze hybridy s elektro- (elektroléčba, elektrovod, elektrovodič, elektroprůmysl) a hybridy s komponenty auto- a foto-, které se začínají objevovat od konce 20. let. Srov. např. autodrožka (v lexikálním archívu ÚJČ doloženo z r. 1926, 1928), autoškola (1928), autodoprava (1932), autonehoda (1934).

Jednotlivé hybridy se vyznačují rozdílným vznikem, a proto i různými strukturami. Např. výraz mikrováhy, vznikající na pozadí spojení mikroskopické váhy, má strukturu založenou na zkráceném výrazu mikro- z mikroskopický. Jiné výrazy jako autodrožka, autoškola, jejichž vznik se opírá buď přímo o konkrétní cizojazyčný vzor (autotaxi), nebo o existenci vyčleněného a osamostatněného slovního základu auto-, mají strukturu „substantivní komponent auto- + domácí základ“. (Jejich interpretace na pozadí sousloví, třebaže se s ní setkáváme, naráží oproti jiným hybridům s auto- na jisté problémy, srov. např. interpretaci hybridního slova autoškola, tj. škola pro automobilisty, u Fr. Trávníčka (SJČ, 1952). Nahrazuje ho spojením autová škola, automobilová škola podle vzoru průmyslová škola, obchodní škola.) — Objevují se také případy hybridních slov, jejichž části tíhnou v češtině k prefixu (antilátka, kontraútok, superledek).

V jednotlivých hybridních slovech, vznikajících v tomto časovém úseku, se nejen rýsuje pozdější rozrůznění slovotvorných struktur substantivních hybridů, ale také se již v náznaku objevuje první soubor prefixoidů. Tvoří jej morfémy foto-₁, foto-₂, elektro-, auto-, mikro-. Foto-₁ se opírá o zkrácené adjektivum fotoelektrický (srov. fotočlánek), foto-₂ o adjektivum fotografický (srov. fotopřístroj); elektro- vznikající vyčleněním z cizích slov se vztahuje ke slovům elektřina, elektrický, v případě vzniku zkrácením adjektiva elektrotechnický (srov. elektroprůmysl) vyjadřuje význam tohoto adjektiva; auto- se svým vznikem váže na slovní základ auto- vyčleněný a osamostatnělý z přejatých slov, na substantivum auto i na zkrácené výrazy automobilistický, automobilista atd. Všechny tyto prefixoidy se vyznačují věcně konkrétním významem. Druhý soubor prefixoidů (mikro-, hyper-, super- aj.) je v této době patrný v daleko menší míře.

Další mezník ve vývoji prefixoidně kompozitních (?) hybridů v češtině tvoří přibližně konec 50. a počátek 60. let. Zvyšuje se počet hybridních útvarů s nevyhraněnými kořennými morfémy i počet jejich struktur, vzrůstá frekvence jednotlivých takto tvořených slov. Tím dochází k pohybu jevu z oblasti, kterou můžeme nazvat uzuální, do oblasti základních strukturních vlastností jazyka.

[133]V prvé řadě početně rostou útvary s nejvíce stabilizovanými prefixoidy auto-, foto-, elektro-. Vedle toho však vznikají hybridy s dalšími komponenty moto-, kino-, gramo-, radio- aj. Srov. např.: auto-: -dílna, -potřeby, -elektrikář, -oprava; foto-: -obchodník, -papír, -deska, -růžek; elektro-: -oprava, -potřeby, -spotřebič, -ocel; moto-: -opravna, -plášť; gramo-: -deska, -jehla; kino-: -hvězda, -herec; radio-: -oprava, -opravář, -opravna, -přijímač, -uzel (podle rus.) atd.

Geneticky se další nové prefixoidy zakládají na adjektivech, která obsahují sousloví motivující vznik hybridního slova (např. gramo- v gramodeska z gramofonová deska), nebo jsou spjaty se substantivizovaným kořenným morfémem (kino, radio). Např. radiopřijímač může být sice sémanticky motivován souslovím rozhlasový přijímač, ale vlastní tvoření hybridního slova probíhá na základě skládání radio- + přijímač.

Kromě útvarů o struktuře „zkrácený nebo substantivní prefixoid cizího původu + domácí základ“ se objevuje tvoření hybridních slov s další strukturou. Hybridní útvary jako feroslitina, hydrovosk apod. mají v úloze prvního členu komponenty fero-, hydro-, foto- ‚světlo‘ (např. fotobuňka, fotosázení), termo- (termoláhev, termočlánek), které se neopírají o základová slova existující v češtině jako slova samostatná a pouze geneticky a etymologicky poukazují na řecká nebo latinská východiska.

Pozorujeme zde „inovační“ (v širokém smyslu) proces, který probíhá v následujících etapách: vznik a pak rozšíření nového slova, analogické tvoření dalších slov se stejným prefixoidem, vznik a stabilizace celé skupiny prefixoidů, a tudíž i vznik nového produktivního slovotvorného typu, který může být charakterizován strukturním schématem „původem jinojazyčný prefixoid s věcně konkrétním významem + domácí základ“. V uvedené době dospívá tento proces již ke svému závěrečnému stadiu.

Naznačili jsme, že vzrůstání pravidelnosti v tvoření prefixoidních hybridů je spjato s rozšiřováním souboru prefixoidů o další prvky, jejichž formování je víceméně ukončeno. (Příležitostně se ovšem objevují „prefixoidy“, u nichž stabilizace nenastává, jako např. tele- v hybridu telestěna.) Přitom pouze některé z nich jsou předem nebo paralelně zformovány v substantiva (auto, radio, kino). U jiných je jejich substantivnost vázána na užití výrazu v určitých komunikačních sférách, resp. na užití v určitém typu textu, jako jsou nápisy, inzeráty (srov. „Prodám gramo …“). Mohou se také vyskytovat ve funkci zástupných názvů (viz označení prodejen Gramo, Foto ap.). Jiné prefixoidy k lexikálnímu osamostatnění nesměřují (hydro-, termo-, velo-). Stabilizované prefixoidy jsou nejen příznačné z hlediska morfologického, ale také významového a funkčně strukturního. Buď mají simplexní význam věcně konkrétní (fero-, sulfo-, mono-), nebo jsou sémanticky komplementární (např. význam foto-₁ je tvořen významem pův. řec. slova fotos ‚světlo‘ a významem slova fotoelektrický), což vede v další fázi k významu obecnějšímu, obsahově „prázdnějšímu“. V hybridních slovech se uplatňuje jako člen určující význam druhé části slova.

Uplatňování prefixoidu mikro- (z řec. mikros ‚malý‘) a morfémů předponově-předložkového a příslovečného původu pseudo-, anti-, kvazi- atd. nedosahuje v tomto období zdaleka takového rozšíření jako prefixoidy skupiny předchozí. Mikro- se uplatňuje zatím ojediněle (srov. A. Jedlička, 1974, s. 175), v pozici čekatelů stojí počátkem 50. let např. kvazi- (kvazivěda), ultra- (ultračech, ultrafialový). Jistou aktivitu lze pozorovat u morfému anti- (antičástice) a hyper-. Největší aktivitou při tvoření hybridů se v této skupině vyznačuje morfém pseudo- (-sloh, -znalec, -věda aj.).

Rozsah živého tvoření prefixoidních hybridů typů radiostanice, hydrotěžba v úzu dalších let ukazuje, že se jejich vznikání zakládá na fungování prefixoidního slovotvorného modelu, který je v českém slovotvorném systému již poměrně stabilizován. Jeho stabilita je určena především tím, že konkrétní prefixoidy vytvářejí odlišný morfémový typ. Vyznačují se lexikálně konkrétním významem, morfologickou nezařazeností mezi kořenné morfémy substantiv a ani adjektiv, účastní se tvoření [134]dalších hybridních slov. Vzhledem k jejich významové stránce je lze diferencovat od ostatních prefixoidů označením „radixoidní prefixoidy“.

V souboru prefixoidů samém probíhají vývojové procesy. Nejenže se skupina prefixoidů vzniklých zkrácením rozšiřuje o další prvky (stereo-, repro-, infra- z infračervený (srov. infrazářič)), ale také se početně rozrůstá skupina prefixoidů vzniklých vyčleněním z cizích slov (srov. servo-: -pohon, -zařízení, -zesilovač; fono-: -dopis; aero-: -vlak; nitro-: -lak, -ředidlo; galva-: -brusič). Stabilizované prefixoidy jako auto-, foto-, elektro-, gramo-, kino-, energo- aj. se účastní tvoření nových hybridů různou měrou. Jedny, např. gramo-, tvoří nová slova řídce. Toto omezení může být dáno také vázaností prefixoidů na určitou stylovou sféru (srov. např. azosloučenina). Některá ze slov jimi utvořených zastarávají (kinoherec), zastarávají i samy prefixoidy (velo-). Jiné se účastní tvoření intenzívně. Největší přibývání hybridních útvarů zjišťujeme v případě slov s prefixoidem auto- (srov. též Mejstřík, 1965). Prefixoidy radixoidního typu procházejí také procesem sémantické diferenciace. Zatímco jedny zůstávají monosémní a mají význam věcně konkrétní (hydro- aj.), u druhých probíhá „vyprazdňování“ významu (auto-, foto- aj.).

Zdá se však, že nejintenzivněji nyní probíhá proces krystalizace dalšího typu prefixoidů a dalšího slovotvorného typu „původem jinojazyčný prefixoid s obecně kvantitativním významem + domácí základ“ (mini-, mikro-, maxi-, makro-). Kromě toho začínají hojněji vznikat hybridy s druhou částí cizího původu (-log, -logie; -man, -manie).

V posledních letech lze pozorovat, jak plynule přirůstají hybridy s prefixoidy stereo-, repro-, foto- ‚fotografický‘, servo- aj., jak se zpomaluje tvoření s prefixoidem auto- ‚automobil, automobilistický‘ a jak stagnuje tvoření hybridů s prefixoidy kino-, gramo-. Vedle toho však přibývají další nové prefixoidy: bio- (-paměť, -prvky, -plyn), dia- ‚diabetický‘ (-koutek, -potraviny), disko- (-hrátky, -rozhledy, -předvádění), video- (-záznam, -zesilovač), balneo- (-provoz) apod. Nejvýraznější rozdíl mezi předchozím obdobím a současnou situací je však v tom, že se aktivita v tvoření hybridních slov přesunuje od prefixoidně-radixoidního typu k tvoření hybridů prefixoidně-prefixálního typu, tj. na tvoření útvarů s komponenty mini-, mikro-, super-, ultra-, pseudo-, hyper-. Z nich se velmi aktivně uplatňuje zejména super-, mini- a mikro-. Jimi tvořené útvary vznikají ve všech komunikačních sférách současné češtiny (srov. např. ve sféře odborné supertěžký (vodík), mikropočítač, minikopaná; ve sféře běžně mluvených projevů, kde jsou často okazionální, např. superden, miniskleníček, mikroradost; hojné jsou v publicistice, využívají se také v umělecké literatuře: mikrovráska, ministát (Vl. Páral); superlabuť (M. Holub)). U tohoto nejaktivnějšího souboru je rozdíl ve spojovatelnosti: super- se spojuje jak se substantivy, tak s adjektivy, mikro- a mini- (zatím) se substantivy, resp. jsou obsaženy v denominativních adjektivech (minipočítačový).

Prefixoidy mini-, mikro-, maxi-, makro-, ultra-, hyper-, super- jsou sice různého původu (např. mini- se etymologicky váže na lat. slovní základ obsažený v substantivu minimum, v adjektivu minimální a vedle toho se jeho geneze zakládá na vyčlenění z polokalkovaného výrazu minisukně (angl. miniskirt)), avšak v hybridních útvarech vyjadřují obecný význam kvantity, resp. množství, míru, stupeň vlastnosti.

Při porovnání s prefixoidními hybridy jako reprostředisko, servoovládání, protohvězda, metajazyk, turbodmychadlo aj. se ukazuje, že hybridy jako minidráha, supermajetek, superjemný apod. jsou tvořeny podle schématu „prefixoid vyjadřující míru, stupeň vlastnosti + základové substantivum nebo adjektivum“. Velká volnost ve spojování se substantivy a částečně i s adjektivy spolu s významem, který vyjadřují, ukazuje na to, že stojí z hlediska funkčně strukturního mezi prefixoidy s lexikálně konkrétním významem a mezi vlastními prefixy.

V současné češtině je tedy soubor nevyhraněných morfémů dosti rozrůzněný. Nejenže se liší co do stupně samostatné existence (např. astro-, helio-, kardio- jsou [135]přítomny pouze ve slovech s cizími částmi), ale také charakterem z hlediska morfémové typologie. Nejblíže k vlastním kořenným morfémům mají ty, které koexistují se substantivy (auto, kino, radio, dnes také již video, servo, srov. „… určitému signálu vysílače odpovídá plná výchylka serva do koncové polohy …“; „… revertace chodu serv …“). Vlastní jádro prefixoidů tvoří bio-, dia- ‚diabetický‘, dia- ‚týkající se promítání‘ (diaprůvlak), fero-, foto-, fono- ‚světlo‘, gramo-, hydro-, infra-, kvazi-, moto-, nitro-, radio- ‚radium‘, repro-, termo-, turbo- aj. Přechodné pásmo mezi nimi a mezi prefixy tvoří mini-, mikro- atd., jež mají význam kvantity. Od nich se odlišují prefixoidy předponově-předložkového původu pseudo-, anti-, kontra-, meta-, které modifikují význam základového slova.

Rozrůzněnost prefixoidního repertoáru má zpětný vliv na slovotvorné typy prefixoidních hybridů. Ukazuje se, že k vlastním kompozitům mají nejblíže hybridy typu autodoprava, tj. ty, jejichž prefixoid existuje vedle samostatného a ustáleného slova i ve spisovné češtině; k prefixálním derivátům mají nejblíže hybridy s komponenty super-, ultra-, anti-, hyper-, kontra-.

5. Podstatná část ruského materiálu týkajícího se prefixoidních hybridů se shoduje s českým co do chronologie, způsobu tvoření i jednotlivých formantů.

Jako příklad lze uvést, že již hluboko v 19. stol. se vyskytují hybridní výrazy se složkou elektro- (elektrovozbuditel’, elektronosec, elektrosoderžatel’ ve slovníku V. Pavlovského, 1856).

Dále uvedeme příklady formantů, které svou rozšířeností a sémantickým rozpětím nemají přesnou paralelu v češtině a pokusíme se o podrobnější („kasuistickou“) analýzu několika ruských hybridních neologismů a slov, která se zatím do standardních slovníků nedostala.

K první skupině patří zejména velmi rozšířené formanty tele- a radio-; zvlášť zajímavý je první z nich, který je zastoupen už ve slovníku Ušakovově (Tolkovyj slovar’, IV, 1940) v obou svých funkcích — i jako zkrácený z výrazu televizionnyj (teleperedača, teleizobraženije), i jako „samostatný“ formant s významem ‚dálkový‘ (u Ušakova z čistě hybridních slov je jen televidenije, dále např. telemechanika, kde druhá složka je internacionalismus, který už dlouho existoval v ruštině jako samostatné slovo; v novější době se objevily a rozšířily výrazy teleupravlenije, teleizmerenije aj.). Oproti tomu v češtině se hybridy s tele- ve významu ‚televizní‘ vyskytují ojediněle (srov. výše telestěna, dále telemost), přičemž nelze vyloučit vliv ruštiny. Pokud jde o komponent radio- ve výrazech jako radioslušateľ, jsou na přechodu k typickým složeninám díky dávné existenci slova radio. Srov. též avto- ve významu ‚samočinný‘ (avtospusk, avtosmazka, avtopilka) a např. avtokolebanija, tj. ‚vlastní kmity‘.

Z excerpce neologismů a slov lexikograficky nezafixovaných uveďme např. zajímavé útvary s cizím komponentem na konci — vedle dávného expresívního boltologija máme doloženy z popularizační literatury poloterminologické výrazy naukometrija, isskustvometrija (V. V. Nalimov). Srov. též zcela nový neologismus Jevtušenkův — užasologija (o filmových hororech — Sputnik, 1985, 7, s. 53).

Zajímavý případ z hlediska stylistické platnosti hybridů lze uvést z knihy I. Jefremova Lezvije britvy, kde se v jednom úryvku vyskytuje výraz psichosdvig v kontextu expresívně sebeironickém i psichologičeskij sdvig, když se vážně mluví o příslušných chorobách.

Poměrně velká volnost tvoření hybridních neologismů v ruštině může být ilustrována autorskými sériemi neologismů jednoho typu: vedle poměrně běžného protozvezda nacházíme v jedné knize (L. Muchin, Planety i žizň) též protokaplja, protosolnce, prototumannosť, protokletka, protobelok, protožizň.

Nově doložené paleoobstanovka (tj. v době vzniku života na Zemi, čas. Priroda) má paralely v ojediněle zafixovaných slovech paleoveter a paleoglubina (slovník Slitno ili razdelno, 1982). Zjišťujeme-li možné zdroje vzniku paleo-, ukazuje se, že slovotvorný [136]slovník Tichonovův žádné hybridy s tímto komponentem neuvádí. Slovo paleolit je podle Tichonova (1985) nečlenitelné, paleo/zoologija — částečně členitelné (znak „/“ neoznačuje pravý morfémový šev). Jako samostatná morfologická jednotka ruštiny se paleo- zřejmě právě v této době konstituuje.

Výraz nizkoplan, tj. ‚dolnokřídlý jednoplošník‘, je doložen v technických textech a slovnících patrně od 30. let. Vývoj zřejmě postupoval od převzatých slov monoplan, biplan přes hybridní polutoraplan (doloženo ve výkladových slovnících; tvořeno přesně analogicky) k poněkud strukturně a sémanticky posunutým výrazům nizkoplan, sredneplan, vysokoplan.

Při celkovém srovnání češtiny a ruštiny lze především konstatovat, že v ruštině jsou afixoidní hybridy zřejmě častější než v češtině, i když zčásti může jít o optický klam způsobený podrobnějším lexikografickým zpracováním nového ruského lexikálního materiálu.

Pokud jde o příčiny větší frekvence hybridů v ruštině, je asi třeba pro dnešní situaci upustit od vysvětlení na základě teze, že ruština vůbec snáze přijímá cizí lexikální elementy; tato teze platila pro situaci 19. a začátku 20. stol., tj. pro období, kdy se v češtině uplatňovaly puristické tendence. Podstatné je asi volnější tvoření složených slov v ruštině vůbec — skutečnost, která může mít i obecnější typologický dosah.

Závěrem se pokusíme shrnout, v čem vidíme specifické rysy hybridních složenin afixoidního typu, které z nich činí jev zajímavý i z obecně lingvistického hlediska. Jde především o dva aspekty:

(1.) Díky hybridům se afixoidy postupně konstituují jako samostatný vyhraněný a vnitřně diferencovaný typ morfémů vedle kořenů, afixů a flektivních morfémů.

(2.) Vznik a šíření hybridních slov nám názorně demonstruje, jak převzatá cizí slova původně nečlenitelná postupně nabývají členitosti; původem čistě lingvistický konstrukt, tj. „prostoduše synchronní“ členění rus. tele-viz-or (Trubačov, 1976), nabývá postupně smysluplnosti a stává se faktem všeobecného povědomí díky vzniku slov typu televidenije, teleupravlenije.

Z tohoto teoretického hlediska jsou nejzajímavější útvary, které se nejúporněji brání interpretaci jakožto zkratková slova (srov. teleupravlenije a telezritel’, tj. ‚televizionnyj zritel’‘, podobně v češtině elektroprůmysl — ‚elektrotechnický průmysl‘ a elektroocel; srov. Martincová, 1973) nebo jakožto složenina ze samostatně existujících slov (srov. tele-zritel’ a kino-zritel’; srov. též české složeniny s auto- aj.). Tu je ovšem třeba dále přihlédnout k tomu, zda takové samostatné slovo existovalo dříve než příslušné hybridy, či zda vzniklo dodatečným vyčleněním. To se často projevuje nižší frekvencí, výraznou stylistickou příznakovostí apod.

Na úrovni ještě obecnější můžeme konstatovat, že jsme našli skupinu jevů, která tvoří jakousi singularitu ve struktuře jazyka, kde protiklady jinde zřetelné (kořen :: afix, členitelnost :: nečlenitelnost) ztrácejí svou určitost a demonstrují tak prolínání synchronie a diachronie, langue a parole.

Studium této singularity má zásadní význam při hledání odpovědi na prastarou lingvistickou otázku o vztahu analogie a anomálie v jazyce, otázku, která podle našeho přesvědčení těsně souvisí s jinou otázkou, vyhraněnou později, a kterou lze v saussurovské terminologii formulovat jako otázku míry možného vlivu parole na langue. Současně však složitost, která se objevuje při promítnutí tohoto pojmosloví do jazykového materiálu, v podstatě zpochybňuje obecnou platnost saussurovské dichotomie.

 

[137]LITERATURA

 

ACHMANOVA, O. S.: Slovar’ lingvističeskich terminov. Moskva 1966.

ARAPOV, M.: Počemu „rimljanin“, no „kapuanec“, ili Večnyj spor o chaose i kosmose. Znanije-sila 1985, č. 1, s. 30—32.

BUTTLER, D.: Nowe słownictwo polskie i rosyjskie — próba konfrontacji. Przegląd humanitarny, 21, 1977, č. 11, s. 149—160.

BUTTLER, D.: Powojenne innowacje w polskim zasobie słownym. Przegląd humanitarny, 22, 1978, č. 5, s. 55—67.

COSERIU, E.: Sincronía, diacronía e historia. Montevideo 1958. (Rus. překlad in: Novoje v lingvistike III. Moskva 1963.); rec. v SaS, 21, 1960, s. 292.

DANEŠ, F.: Vývoj češtiny v období socialismu. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 319—332.

DOKULIL, M. - KUCHAŘ, J.: Slovotvorná charakteristika cizích slov. NŘ, 60, 1977, s. 169—185.

GEBAUER, J. - ERTL, V.: Gebauerova mluvnice česká pro střední školy a ústavy učitelské I. Vydání 9. opravené. Praha 1926.

GEBAUER, J. - TRÁVNÍČEK, F.: Příruční mluvnice jazyka českého. Upravil Fr. Trávníček. Praha 1930.

GOLANOVA, G. J.: Ob odnom tipe prepozitivnych jedinic v sovremennom russkom jazyke. In: Razvitije sovremennogo russkogo jazyka. Slovoobrazovanije i členimosť slova. Moskva 1975, s. 160—174.

GRAMMATIKA SOVREMENNOGO RUSSKOGO LITERATURNOGO JAZYKA. Red. N. Ju. Švedova. Moskva 1970. (Dále Grammatika.)

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Čs. vlastivěda II. Praha 1936.

HELCL, M.: Hybridně složená slova jako elektromotor, autodoprava. NŘ, 36, 1953, s. 34—43.

HELCL, M.: Současné tendence při tvoření slov skládáním. NŘ, 55, 1972, s. 115—124.

HJELMSLEV, L.: Jazyk. Praha 1971. (Český překlad originálu Sproget. En Introduktion.)

IVIĆ, M.: Kierunki w lingwistyce. Wrocław 1975. 2. rozšíř. vyd. (Polský překlad podle připrav. 3. přeprac. vydání Pravci u lingvistici.)

JEDLIČKA, A.: K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny. In: SlavPrag VII, 1965a, s. 13—27.

JEDLIČKA, A.: Víte, co je to mikrooddech? NŘ, 48, 1965b, s. 121—122.

JEDLIČKA, A.: Spisovný jazyk v současné komunikaci. AUC. Philol. Praha 1974.

JIRÁČEK, J.: Adjektiva s internacionálními sufixálními morfy v současné ruštině. Univerzita J. E. Purkyně v Brně. Brno 1984.

KAMIŠ, A.: Slovní zásoba české publicistiky 18. století. AUC. Philol. Praha 1974.

KOLEKTIV ODD. PRO DĚJINY JAZYKA ČESKÉHO ÚJČ ČSAV: K lexikálnímu vývoji spisovného jazyka českého v době Karlově. SaS, 34, 1973, s. 129—133. (Dále kol. odd. pro dějiny jazyka českého.)

KOTT, F. Š.: Česko-německý slovník zvláště gramaticko-frazeologický I—VIII. Praha 1878—1893.

KRASIL’NIKOVA, Je. V.: Ob osvojenii inojazyčnych morfem sistemoj russkogo slovoobrazovanija (na primere morfemy -drom). In: Aktual’nyje problemy russkogo slovoobrazovanija I. Materialy respublikanskoj naučnoj konferencii. Samarkand 1972, s. 107—113.

KRYSIN, L. P.: Stupeni morfemnoj členimosti inojazyčnych slov. In: Razvitije sovremennogo russkogo jazyka. Slovoobrazovanije, členimost’ slova. Moskva 1975, s. 227—231.

KUCHAŘ, J.: Doplněk k článku v Naší řeči. NŘ, 61, 1978, s. 28.

LYONS, J.: Introduction to theoretical linguistics. Cambridge 1971.

MARTINCOVÁ, O.: Tzv. hybridní složeniny jako lexikální inovace. In: Studia z filologii polskiej i słowiańskiej XIII. Warszawa 1973, s. 171—183.

MARTINCOVÁ, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. PF UK. Praha 1983.

[138]MARTINET, A.: Podstawy lingwistyki funkcionalnej. Warszawa 1970. (Polský překlad výboru Martinetových prací.)

MEJSTŘÍK, V.: Tzv. hybridní složeniny a jejich stylová platnost. NŘ, 48, 1965, s. 1—18.

MICHÁLEK, E.: Z dějin zkratkových pojmenování. NŘ (v tisku).

MILEWSKI, T.: Językoznawstwo. Warszawa 1975.

MIS’KEVIČ, G. J. - ČEL’COVA, L. K.: Novyje slova, ich prinjatije i normativnaja ocenka (problema novych slov v kul’turno-rečevom aspekte). In: Aktual’nyje problemy kul’tury reči. Moskva 1970, s. 243—276.

NADÁNÍ, NADACE. NŘ, 10, 1927, s. 234—236.

NĚMECKO-ČESKÝ SLOVNÍK VĚDECKÉHO NÁZVOSLOVÍ PRO GYMNÁZIA A REÁLNÉ ŠKOLY. Praha 1853. (Dále NČS.)

OBRATNYJ SLOVAR’ RUSSKOGO JAZYKA. Moskva 1974. (Dále Obratnyj slovar’.)

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ I—XXVIII. Praha 1888—1909. (Dále OSN.)

PANOV, M. V.: O stepenjach členimosti slov. In: Razvitije sovremennogo russkogo jazyka. Slovoobrazovanije, členimost’ slova. Moskva 1975, s. 234—238.

PAUL, H.: Prinzipien der Sprachgeschichte. 5. vyd. Halle a.S. 1920.

PAVLOVSKIJ, I.: Polnyj německo-russkij slovar’. Riga 1856.

POTICHA, Z. A.: Sovremennoje russkoje slovoobrazovanije. Moskva 1970.

PŘÍRUČNÍ SLOVNÍK JAZYKA ČESKÉHO I—VIII. Praha 1935—1957.

RIEGER, F. L.: Slovník naučný I—XI (spoluredaktor 3.—11. dílu J. Malý). Praha 1860—1874. (Dále SN.)

ROZENTAL’, D. E. - TELENKOVA, M. A.: Slovar’-spravočnik lingvističeskich terminov. Moskva 1976.

RUSSKAJA GRAMMATIKA I. Red. N. Ju. Švedova. Moskva 1980. (Dále Russkaja grammatika.)

RUSSKIJ JAZYK I SOVETSKOJE OBŠČESTVO. Sociologo-lingvističeskoje issledovanije. Slovoobrazovanije sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka. Pod red. M. V. Panova. Moskva 1968. (Dále Russkij jazyk i sovetskoje obščestvo.)

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris - Lausane 1916.

SAVICKÝ, N.: Dialektické rozpory v jazyce a strukturní analýza. In: K princípom marxistickej jazykovedy. Bratislava 1985.

SKALIČKA, V.: O analogii a anomálii. SaS, 11, 1948/49, s. 145—162.

SLITNO ILI RAZDEL’NO (Opyt slovarja-spravočnika). B. Z. Bukčina - L. P. Kalakuckaja. Moskva 1982.

SLOVNÍK SLOVANSKÉ LINGVISTICKÉ TERMINOLOGIE I—II. Praha 1977—1979. (Dále SSLT.)

SLOVNÍK SPISOVNÉ ČEŠTINY PRO ŠKOLU A VEŘEJNOST. Praha 1978. (Dále SSČ.)

SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO I—IV. Praha 1960—1971. (Dále SSJČ.)

SMIRNOV, L. N. - STREKALOVA, Z. N.: K sopostavitel’nomu izučeniju gibridnych slovosloženij v sovremennych slavjanskich literaturnych jazykach. In: Sopostavitel’noje izučenije slovoobrazovanija slavjanskich jazykov. Tezisy meždunarodnogo simpoziuma (dekabr’ 1984 g.). Moskva 1984.

STICH, A.: Neologismy v Havlíčkově publicistickém slohu. NŘ, 54, 1971, s. 283—300.

STICH, A.: K pojmu jazykové kultury a jeho obsahu. In: Aktuální otázky jazykové kultury socialistické společnosti. Praha 1979, s. 98—108.

ŠANSKIJ, N. M.: Očerki po russkomu slovoobrazovaniju. Moskva 1968.

ŠKATOVA, L. A.: Zametki o členimosti medicinskich terminov. In: Razvitije sovremennogo russkogo jazyka. Slovoobrazovanije, členimost’ slova. Moskva 1975, s. 151—159.

ŠMILAUER, V.: Novočeské tvoření slov. Praha 1971.

TICHONOV, A. N.: Slovoobrazovatel’nyj slovar’ russkogo jazyka I—II. Moskva 1985.

TOLKOVYJ SLOVAR’ RUSSKOGO JAZYKA. Pod red. D. N. Ušakova. I—IV. Moskva 1935—1940. (Dále Tolkovyj slovar’.)

[139]TRÁVNÍČEK, F.: O jazykové správnosti. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 105—228.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny I. 3. vyd. Praha 1948, 1951.

TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha 1952. (Dále SJČ.)

TRUBAČOV, O. N.: Etimologičeskije issledovanija i leksičeskaja semantika. In: Principy i metody semantičeskich issledovanij. Moskva 1976.

TVOŘENÍ SLOV V ČEŠTINĚ II. Odvozování podstatných jmen. Red. Fr. Daneš, M. Dokulil a J. Kuchař. Praha 1967.

VÁŠA, P. - TRÁVNÍČEK, F.: Slovník jazyka českého I—II. Praha 1937.

VINOGRADOV, V. V.: Sovremennyj russkij jazyk. Moskva 1938.

VORONCOVA, V. L.: Processy razvitija morfologičeskich elementov stojaščich na grani morfem i slova. In: Razvitije grammatiky i leksiki sovremennogo russkogo jazyka. Moskva 1964, s. 93—105.

ZEMSKAJA, Je. A.: Sovremennyj russkij jazyk. Slovoobrazovanije. Moskva 1973.

 

R É S U M É

Гибридные слова и некоторые общие вопросы неологии

В статье рассматриваются гибридные сложные слова с компонентом иностранного происхождения, имеющим характер аффиксоида, т. е. морфемы промежуточного характера между корневой и аффиксальной.

Рассматриваемое явление нам представляется интересным с общелингвистической точки зрения в силу двух обстоятельств:

1. Именно благодаря гибридным сложным словам аффиксоиды постепенно конституируются как достаточно четко определенный и внутренне дифференцированный тип морфем, наряду с корневыми, аффиксальными и флективными морфемами.

2. Возникновение и распространение гибридных слов иаглядно демонстрирует, как заимствованные слова, первоначально нечленимые в заимствующем языке, постепенно приобретают членимость.

Таким образом, рассматриваемая область явлений представляет собой, по нашему мнению, своего рода сингулярность в структуре языка, где теряют свою определенность некоторые противопоставления, четкие в прочих областях системы: корень :: аффикс, членимость :: нечленимость. Поскольку рассматриваемые явления интенсивно распространяются и дифференцируются в последнее время, то мы тем самым наблюдаем на конкретном материале взаимопроникновение языка и речи, синхронии и диахронии.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 124-139

Previous Igor Němec: Obrazné výrazy a jejich lexikalizace

Next Petr Zima: K třídění jazyků Afriky