K třídění jazyků Afriky

Petr Zima

[Articles]

(pdf)

К классификации языков Африки / The classification of Africa’s languages

0. Vztahy jazyků Afriky a zvláště její části na jih od Sahary v rámci celkového pohledu lingvistiky na tzv. netradiční oblasti zaujímaly v minulosti v obecných pokusech o klasifikaci jazyků skoro vždy jen okrajové místo. V posledních letech se však na ně znovu soustřeďuje zájem, a to i těch lingvistů, jejichž pozornost je jinak zaměřena k jiným regionům, nebo kteří se zajímají o obecné otázky. Příčina této zvýšené pozornosti není už dnes mimolingvistické povahy, jako tomu bylo např. v krátkém období kolem r. 1960. Je mnohem spíše v tom, že plody širokého deskriptivního záběru na polích, o nichž jazykověda ještě před dvěma desítkami let nevěděla nic, umožňují dnes konečně konfrontovat široce zaměřené klasifikační hypotézy dávné i nedávné s fakty, o jejichž znalosti mohli autoři těchto hypotéz jen snít. Přitom se ovšem čím dále tím více ukazuje, že překonat setrvalé a zaběhnuté rámce neznamená vždy přiklonit se k pseudoradikálním řešením, ba že někdy tomu je právě naopak. Tato snaha o jistou vyzrálost pohledu, o niž zápasí v současném období lingvistická afrikanistika (ostatně zdaleka ne jen při zkoumání vztahů jazyků), má svůj význam i mimo rámec našeho oboru.

1.1. Je-li znalost současných jazykových systémů prvním předpokladem jakéhokoliv výzkumu jejich vztahů či seskupování, pak — viděna očima komparatistiky klasických oblastí — zdaleka nedostačovala ke zkoumání historicky daných vztahů genetických.[1] Je obecně známo, jak indoevropská komparatistika zdůrazňovala nezbytnost výzkumu vývoje jazykových systémů, založeného na psaných textech, dosvědčujících různé etapy tohoto vývoje. I když by bylo nepřesné tvrdit, že takové možnosti pro jazyky Afriky vůbec neexistovaly,[2] byly — ve srovnání s možnostmi klasických oblastí lingvistického výzkumu — mnohem omezenější co do rozsahu i stáří a v řadě oblastí prostě neexistují vůbec. Přesto se i zde objevují snahy o diachronní přístup ke zkoumání jazykových systémů a o genetickou klasifikaci už na konci 19. stol. a je nesporně zásluhou C. Meinhofa a jeho bantuistické školy, že dokázala určitou možnost diachronního srovnávání jazyků i bez textových dat historické povahy. Aplikuje tvůrčím způsobem základní poučky mladogramatiků a vycházeje ze systematického srovnání mnoha bantuských jazyků jihu, východu a středu Afriky, dokázal tento německý badatel a jeho žáci, že mladogramatický důraz na historické zkoumání textů není jediným možným východiskem vědecké komparatistiky, ba že i bez historických dokumentů lze dojít k stanovení určitých více nebo méně pevných zákonů nebo pravidel o korespondencích hláskoslovných či gramatických v geneticky spřízněných jazycích.[3] V tom přispěli nesporně i k obecnému vývoji komparatistiky. Dodnes nepřekonán je např. tzv. Meinhofův zákon o disimilaci nazálních souhláskových skupin. Podle tohoto pravidla se každá kombinace nazála + znělá souhláska zjednodušuje v nazálu, pokud v následující slabice je také nazála. Tak např. v gandštině slovesný základ -lum- (‚kousat‘) dává 1. os. sg. nnuma (a nikoli předpokládané [141]*nluma), ačkoli jinak máme v témže jazyce základ -bal- (‚počítat‘), od něhož 1. os. sg. je mbala (‚počítám‘) (Meinhof, 1912—13).[3a] I když se ukazuje, že tento „zákon“ stejně jako řada dalších, podobným způsobem odvozených, zdaleka nemá obecnou platnost, přece jen takový postup umožnil vytvořit předpoklady pro pozvolné rekonstrukce možného protojazyka či prajazyka (nebo jazyků). Potíž byla ovšem v tom, že pokusy Meinhofovy školy byly nikoli náhodou úspěšné především na poli bantuských jazyků, tedy systémů navzájem relativně velmi blízkých (dnes víme, že patrně proto, že k jejich rozšíření v poměrně rozsáhlých oblastech došlo v relativně krátkém časovém intervalu).

Když se naopak Meinhof pokusil o zkoumání genetických vztahů jazyků širších oblastí s velmi rozdílnými systémy, pak s tímto postupem ve své době nevystačil, mj. i proto, že soudobý stav faktického poznání těchto systémů systematické srovnávání v tomto měřítku neumožňoval. Snaha o zobecnění za každou cenu, ale i nedostatek dat pro systémové srovnávání a dobové ideové proudy mimolingvistické povahy nakonec Meinhofa zavedly nejen k míšení pohledu genetického a typologického, ale i k prolínání fakt lingvistických, antropologických a etnografických, jejichž výsledkem byla jeho proslulá „hamitská teorie“ (1912), na jejíž koloniální a někdy i rasistické zneužívání bylo mnohokrát právem upozorňováno (Ol’derogge, 1949; Brauner a kol., 1975). Dodejme k tomu, že stále nová fakta o jazykových systémech, jejichž znalost byla pro tuto teorii klíčovou a jež přinášely postupem času i práce jeho žáků, vyvracela tuto teorii do té míry, že v ni nakonec údajně nevěřil v posledních letech svého života ani sám její autor — C. Meinhof.[4] Nicméně základní genetická „trichotomie“ tří předpokládaných nejrozsáhlejších afrických jazykových rodin (bantuské, súdánské a „hamitské“), která se na základě této teorie vytvořila, přežívala v tradičních pohledech ještě dlouho jak „hamitskou“ teorii, tak jejího autora.

1.2. Přehnaně polemické pozice s překonanou hamitskou teorií, z nichž vycházela první formulace pokusu o novou hypotézu, jež se snaží podat genetickou klasifikaci všech afrických jazyků na začátku padesátých let a jejímž autorem je J. H. Greenberg (1949), byly celkem její největší slabinou.[5] Nicméně nelze přehlížet, že metodicky se tento autor vrací k pozitivním základům Meinhofovy komparatistiky, pokud zůstávala omezena na blízce spřízněné pole bantuských jazyků: požaduje zkoumání paralel formy i významu. Staví na srovnávání takových paralel ve všech jazykových rovinách, ale zdůrazňuje, že nesmí být omezeno jen na páry jazyků (zde může jít o náhodu nebo další faktory), ale pro účel genetické klasifikace chce brát v potaz jen paralely zahrnující mnoho jazyků. V rovině faktických dat pak Greenberg staví na rozsáhlé popisné i porovnávací práci předních Meinhofových žáků, jako byli D. Westermann a A. Klingenheben, kteří implicitně pro takovou novou hypotézu připravili materiálové podklady. Není cílem našeho článku rozebírat vývoj Greenbergovy koncepce od původních 16 (či méně) jazykových rodin pro celou Afriku.[6] Je třeba však jen poznamenat, že ve své podobě z r. 1966 předpokládá tato hypotéza pro Afriku již jen čtyři genetické jazykové rodiny. Bráno od severu k jihu, jde především o rodi[142]nu afroasijskou, do níž se pokouší zahrnout jako symetrické větve nejen jazyky semitské, ale i jazyky berberské, starou egyptštinu, jazyky čadské a tzv. jazyky kušitské (proto odmítá tradiční „dualistický“ název semitohamitské[7]). Do druhé, tzv. nigerokordofánské rodiny zahrnuje nejen značnou část jazyků tradičně nazývaných súdánskými, ale jako pouhou jednu genetickou podskupinu i všechny jazyky bantuské. Ne vždy geograficky souvislý pás jazyků napříč Afrikou ve směru západ-východ mezi oběma zmíněnými rodinami shrnuje tento autor jako genetickou rodinu nilosaharskou, zatímco jazyky Křováků a Hotentotů (či spíše jejich zbytky, především na jihozápadě afrického kontinentu)[8] považuje za vhodné zařadit do předpokládané rodiny kojsanské.

2. Máme-li v tomto příspěvku přistoupit k hodnocení vztahů mezi jazyky Afriky, jež by se opíralo opravdu o současný stav vědomostí (aniž by se negovalo cokoli z faktických výsledků minulých období), musíme si položit otázku, v čem se situace za posledních dvacet let změnila. Klíčovou otázkou jsou zde — stejně jako v době Meinhofově, Westermannově a Greenbergově — zdroje, metody a postupy pro možné určení vztahů mezi jazykovými systémy, v kontextu této partie především vztahů historicky dané, genetické příbuznosti.

2.1. Je třeba zdůraznit, že v uplynulém období se do jisté míry změnila i situace v základní materiálové oblasti, zdůrazňované od dob mladogramatiků, totiž ve sféře psaných textů. Jak jsem ukázal na svahilském příkladě (Zima, 1985), omezený korpus textů psaných, který pro některé oblasti Afriky existuje (byť byl časově nesrovnatelně méně instruktivní než korpusy tradičních oblastí), byl alespoň vzat srovnávací lingvistikou na vědomí. K jeho zpracování, jež by do jisté míry mohlo usnadnit alespoň první kroky komparatistiky, je ještě velmi daleko. Stále ovšem zůstává obrovský nepoměr kvantity i kvality psaných textů dostupných v Africe a textů tradičních oblastí. Je sporné, zda v tomto ohledu mohou další objevy ještě něco podstatného změnit.

2.2. Tak jako mezi dobou Meinhofovou a Greenbergovou, tak i mezi dobou vzniku poslední varianty Greenbergovy hypotézy a naší dobou změnila se ovšem podstatně kvalita i kvantita popisu jazykových systémů afrického kontinentu. Logicky vzato, musely se tak i rozšířit možnosti záběru i pravděpodobnost platnosti rekonstrukcí založených na systémovém srovnávání výsledků synchronní analýzy. Novým rysem situace je narůstání zájmu o popis teritoriálních a sociálních nářečních variet. I když se africká dialektologie objevuje jen v některých případech významných či strukturně zajímavých jazykových společenství a musí ještě urazit dlouhou cestu od zkratů mezi etnickými a jazykovými pojmy,[9] přesto zde nesporně vzniká nový zdroj jazykových dat synchronní povahy, o jehož diachronním využití podala klasická komparatistika indoevropského typu nejeden vynikající důkaz, ba stála u jeho zrodu. Zdá se, že zvláště pro upřesnění genetických vztahů „střední úrovně“ různých větví jednotlivých rodin přinášejí nářeční údaje mnoho nového.

2.3. Má-li být s konečnou (či alespoň prozatímní) platností vymezen vztah mezi jazykovými systémy, seskupeními jazyků, větvemi či celými genetickými rodinami, je ovšem třeba srovnávat rysy i složky systémů, které jsou srovnatelné. V minulosti [143]se často zdůrazňovala (a právem) snaha vymanit africkou jazykovědu z „evropocentrismu“ jazykových kategorií a pojmů uměle zvenčí vnášených do systémů, v nichž neexistovaly nebo fungovaly jinak. Jak zdůrazňují právem někteří afrikanisté nastupujících generací, nešlo jen o problém evropocentrismu, ale i o škodlivé mechanické aplikování kritérií z jiných oblastí než Evropa. Na druhé straně přílišné zdůrazňování výhradně specifických rysů té či oné oblasti vedlo v minulosti k tomu, že srovnávání mezi větvemi v rámci rodiny nebo mezi rodinami nebylo prakticky možné, protože i jevy strukturně podobné byly popisovány tak odlišnými pojmoslovnými soustavami, že jejich podobnosti či afinita při srovnávání zanikly. V posledním období však sílí dojem, že základní pojmy metod popisu a tím i srovnávání lidských jazyků v různých oblastech by měly být vždy převeditelné na společné obecné jmenovatele, a „deeuropeizace“ metod africké jazykovědy nesmí vést k evropofobii v oblasti základních a prověřených kritérií i metod. Jinými slovy řečeno jevy podobné, blízké a shodné je zapotřebí popisovat v podobných, blízkých či shodných pojmech. I v tomto ohledu bylo v posledních letech mnoho vykonáno, a to právě „napříč“ hranic velkých afrických jazykových seskupení a metod jejich popisu (Zima, 1969a; Jungraithmayr, 1982; aj.).

3. Ve světle těchto částečně či zcela nových skutečností vyvstává jako klíčová otázka vnitřní jednoty, stratifikace, ale i širších možných vztahů největšího z předpokládaných genetických seskupení afrických jazyků, tzv. rodiny nigerokordofánské. Přitom se už dnes nedostává tolik do popředí otázka příslušnosti bantuských jazyků k této rodině. I když o ní bylo mnoho diskutováno v šedesátých letech (do značné míry i především z prestižně bantuistických pozic), genetická pouta této rozsáhlé, ale relativně nedávno se rozšířivší skupiny afrických jazyků uvnitř rodiny nigerokordofánské jsou dnes prakticky nepochybná. V současné době se spíše diskutuje o jejich místě ve vnitřní stratifikaci podskupin nigerokordofánské rodiny, stejně tak jako o některých dalších otázkách týkajících se samé podstaty této vnitřní stratifikace (De Wolf, 1971; Möhlig, 1979). Původní Greenbergovu představu o vnitřní stratifikaci této rodiny podává schematický obr. 1.

 

Obr. 1

 

Pro další úvahy o vnitřním i vnějším kontextu nigerokordofánské rodiny se však stává klíčovou konfrontace s novými fakty, která vyplynula z nových etap popisu [144]tzv. kordofánských jazyků, mandingských jazyků a songajštiny (a nový popis jejich dialektů), stejně tak jako problémy některých dalších tzv. nilosaharských jazyků a možných vztahů k čadské a kušitské větvi afroasijských jazyků.

3.1. Především je tu otázka vnitřního rozčlenění celé rodiny do dvou geograficky vzdálených, kvantitativně a sociálně zcela odlišných větví, které tvoří ostrůvky tzv. kordofánských jazyků na jedné straně a všechny ostatní jazyky rodiny (shrnované pod názvem nigerokonžská větev) na straně druhé. Několik desítek numericky a sociálně ne příliš významných jazyků horských oblastí provincie Jižní Kordofán (v dnešní Súdánské republice) — jde především o jazyky skupin hejban, talodi, rašad, katla a kadugli — upoutalo na sebe pozornost lingvistů již v době C. Meinhofa a A. Klingenhebena. Už první pokusy o popis některých z těchto jazyků totiž ukázaly, že v nich fungují systémy jmenných tříd vyjadřovaných prefixy. Tyto jmenné třídy se v některých skupinách kordofánských jazyků projevují dokonce více či méně dokonalou formální shodou větných členů závislých na jménu. Za zvláště důležité bylo však od doby Meinhofovy považováno zjištění, že existují shody a podobnosti mezi těmito jmennými třídami kordofánských jazyků a dokonale rozvinutými systémy jmenných tříd bantuských jazyků, a to jak co do formy, tak co do významu. Tím, že Greenbergova hypotéza včlenila bantuské jazyky do širšího rámce, vytvořil se tak předpoklad pro uznání možných genetických pout rodiny nigerokordofánské. V poslední době dochází k systematickému popisu kordofánských jazyků a k jejich porovnávání mezi sebou, především díky lingvistickému přehledu o této oblasti, jenž připravil Th. C. Schadeberg (1981). Vyplývá z něho především, že slovní zásoba kordofánských jazyků vykazuje jen velmi málo společných etymologií s ostatními skupinami předpokládané rodiny nigerokordofánské. V současném stadiu výzkumu jde prakticky jen o pouhé dvě možné etymologie (oko, zub — jde jistě o etymologie označení části těla, tedy pro výzkum historických vztahů významné, ale jinak zcela izolované). To je — z lexikálního hlediska — pro stanovení genetických pout opravdu málo.

Ani podobnosti gramatického systému kordofánských jazyků — pokud chceme chápat tyto jazyky jako celek — se všemi systémy ostatních částí nigerokordofánské rodiny nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak se v minulých etapách výzkumu zdálo.

Systémy jmenných tříd, tak jak fungují v jazycích tří z hlavních skupin kordofánských jazyků, projevují shody formy a funkce nejen s morfologicky bohatými systémy bantuských jazyků, ale i s více či méně rozvinutými systémy jmenných tříd s nimi geneticky spřízněnými. Tak třídní prefix gu-b-w/pl. dž-/g-/j-, jenž klasifikuje v kordofánských jazycích skupin hejban, talodi a části skupiny rašad jména označující stromy, má v bantuských jazycích formy mu/gu, pl. mí/gí, ve voltajských jazycích západní Afriky má analogicky formu sufixu -bu/-be, pl. -ji/-ki-ni, v atlantských jazycích se objevuje forma gu-/či ap. (podle Schadeberga, 1981, s. 123). V části těchto jazykových systémů funguje více či méně dokonalá shoda těchto prefixových tříd jmen s výrazy na jménu syntakticky závislými. Při tom exponenty shody ve větě jsou morfémy s jmennými prefixy shodné nebo jim formálně blízké. V části těchto systémů jmenných tříd dochází k narušení shody, v některých kordofánských jazycích skupiny katla zbývá ze systému jmenných prefixů a shody jen velmi málo.

Naproti tomu v jazycích skupiny kadugli existuje sice 11—20 skupin jmen, jejichž prefixy vyjadřují mimo jiné rozdíl gramatického čísla (většinou sg. × pl.), jež jsou tradičně nazývány — podle analogie s ostatními kordofánskými jazyky — jmennými třídami. Shod či podobností formy i funkce mezi těmito prefixy a třídními prefixy ostatních kordofánských jazyků je ovšem velmi málo. Zdá se však, že vedle těchto prefixů rozlišujících číslo existuje v této skupině jazyků i kategorie jmenného rodu, která se ovšem projevuje jen shodou, vyjadřovanou morfémy stojícími před výrazy syntakticky na jménu závislými. Takové morfémy shody pronominálního typu jsou užívány např. ve vazbách demonstrativních, posesívních (a obecně „genitivních“) [145]a verbonominálních (participiálních). Slovesné morfémy shody jsou užívány ve vazbách predikačních, ve vazbách s číslovkami a v některých dalších případech. Takové pronominální exponenty shody jsou např. y- (maskulina sg.), m- (feminina sg.), n-(neutra), slovesné exponenty shody jsou -O/m-/k-. Tak máme např. tendi ya mide (dosl. ‚šat muže‘) mn. č. andi ya mide; mero ma-badada (‚mušle dívky‘) ap.

Stojíme tedy opět před problémem, jehož řešení nelze odkládat. Předpokládejme, že kordofánské jazyky z genetického rámce nigerokordofánského vyloučíme (a nízké procento lexikálních shod by k tomu mohlo vést). Pak bychom ovšem musili vykládat shodu gramatických systémů jmenných tříd, jež u ostatních skupin kordofánských jazyků mimo kadugli nesporně existuje, jako důsledek mimogenetických vlivů, a nezbývalo by nám než hledat pro celou kordofánskou „větev“ jiná genetická pouta. Alternativní řešení by předpokládalo buď rozpad kordofánských jazyků na dvě nestejné skupiny s různými genetickými afinitami, nebo jejich zvláštní statut mezi nigerokordofánskou a nilosaharskou (a popř. dalšími) jazykovou rodinou. Jak dále ukážeme, před podobná dilemata nás postaví řada jiných, „hraničních“ jazyků a větví.

3.2. Složitější je otázka vnitřních i vnějších vztahů mandingských jazyků (jimiž hovoří především obyvatelé Mali, Senegalu, Guineje, Gambie a části Sierry Leone). Vývoj klasifikace této významné skupiny západoafrických jazyků poskytuje zajímavý pohled na roli intuice ve vztahu k analýze faktických materiálů v počátečních stadiích lingvistického výzkumu.

3.2.1. Už ve dvacátých a třicátých letech vydělil francouzský lingvista M. Delafosse (1924) tuto skupinu jazyků; spojoval ji do jednoho genetického společenství se sousední songajštinou (jazykem obyvatel středního povodí Nigeru) stranou od všech ostatních jazyků této oblasti a předpokládal, že tvoří genetickou rodinu, již nazval nigerosenegalskou. Argumenty, které pro charakteristiku jazyků této rodiny použil, dnes samozřejmě z hlediska lingvistického neobstojí. Jsou totiž svou povahou pouze diferenční, negativní: do této rodiny chtěl zahrnout všechny jazyky, v nichž neexistují ani tónové kontrasty povahy lexikální či gramatické, ani jmenné třídy. Tato „záporná“ delimitující definice odráží do jisté míry dobové typologické představy o jazycích Afriky této oblasti (u většiny z nich se tehdy užívání jak tónových kontrastů, tak jmenných tříd prostě předpokládalo a jejich neexistence byla považována za dostatečnou regionální zvláštnost). Z hlediska současné klasifikace afrických jazyků je ovšem použití záporných kritérií vždy jen relativní. Správně podotkl jeden z pozdějších kritiků Delafossovy metody, že by podle takovýchto negativních znaků bylo možno do skupiny nigerosenegalské zařadit mnoho jiných jazyků zcela vzdálených oblastí světa, třeba i angličtinu nebo indonéštinu (Welmers, 1971, s. 113).

3.2.2. Snad právě proto bývá v pozdějších klasifikacích mandingská skupina jazyků stále znovu začleňována do tradičního kontextu súdánského, resp. západosúdánského, popř. u Greenberga do kontextu rodiny nigerokordofánské. Songajštinu, k níž se dále vrátíme, zařazuje ovšem tato teorie zvlášť, do rodiny nilosaharské. Ve svých posledních pracích bere Greenberg na vědomí značnou odlišnost mandingských jazyků od všech ostatních jazyků nigerokonžských. Tato odlišnost je dokonce větší než odlišnost jazyků kordofánských, i geograficky dnes stovky kilometrů vzdálených od všech ostatních jazyků větve nigerokonžské. Nejde jen o rozdíly v morfologii (mandingské jazyky nemají v zásadě vůbec jmenné třídy), ale i ve slovní zásobě; stupeň podobnosti v základní slovní zásobě mezi mandingskými jazyky na straně jedné a všemi ostatními jazyky druhých větví rodiny nigerokordofánské na druhé straně je velmi nízký, nejnižší ze všech větví, pokud máme tyto jazyky za větev nigerokordofánské rodiny ještě považovat. Někteří badatelé (ve snaze udržet předpokládanou jednotu genetické rodiny) z toho vysuzují, že prapředkové dnešních [146]mandingských mluvčí byli první populací, která se odštěpila od předpokládaného nigerokordofánského prajazyka někde na horním Nilu a migrovala napříč Afrikou směrem na západ (Welmers, 1971, s. 119n.). Jiní jdou dále a soudí, že mandingské jazyky je třeba vyčlenit spolu se songajštinou z nigerokordofánské rodiny vůbec a vytvořit z nich zvláštní genetickou jednotku (Mukarovski, 1966). Zdálo by se tedy, že Delafossova intuice byla v zásadě správná, byť pracoval s argumenty nevhodnými, a dnes víme, že i z polovice nesprávnými, protože řada mandingských jazyků užívá intenzívně gramatické i lexikální tóny, o čemž Delafosse prostě nevěděl.

3.3. Klíčovým článkem k přestavbě klasifikace jazyků této oblasti se tak stává songajština. Starší práce, které byly k dispozici do konce šedesátých let, podávají sice určité informace o stavbě tohoto jazyka a o jeho nářeční stratifikaci (Prost, 1956), docházelo však k tomu, že na základě ne zcela přesných údajů o několika centrálních nářečích songajštiny byla činěna dalekosáhlá srovnávání s daty jazyků často velmi vzdálených a z těchto srovnávání vysuzovány odvážné hypotézy o genetické klasifikaci tohoto jazyka. Vlastní údaje z jeho okrajových nářečí takové závěry však uváděly v pochybnost, popř. je zcela vyvracely. Pohnuté politické dějiny, expanze a pád středověkého songajského státu v minulosti totiž byly asi mj. jednou z mnoha příčin nepravidelného rozšíření dialektů tohoto jazyka, takže dnes se nám dochoval nejen souvislý pás centrálního jazykového území podél Nigeru, ale i zajímavé nářeční ostrůvky severních a jižních „okrajových“ nářečí. V prvním případě šlo především o izolované obyvatelstvo saharských oáz, v druhém případě o nejjižnější a jihovýchodní dosah songajských migrací vyvolaných ústupem před marockou invazí v 16. a 17. stol. a jejími následky. Některé tyto enklávy byly jen na okraji pozornosti oficiálních statistik (často při zaměňování nepřesných „etnických“ hledisek s pojmy jazykovými), jiné byly prostě zcela neznámy. Mnohá z těchto okrajových nářečí byla lingvisty objevena až náhodně při výzkumu jiných jazyků.[10] V každém případě je dnes zapotřebí pod tlakem výsledků nových popisných prací a výsledků analýz řady okrajových nářečí revidovat celou lingvistickou charakteristiku songajštiny jako systému a nově uvažovat o možných vývojových tendencích tohoto systému i o jeho afinitách k systémům jiných jazyků. Abychom si uvědomili, jak velký je rozdíl mezi dnešním pohledem na songajštinu a pohledem před deseti dvaceti lety, uveďme alespoň jeden příklad z oblasti důležité pro genetickou klasifikaci, z okruhu tzv. základních vrstev slovní zásoby.

Např. již citovaný specialista na pole mandingských jazyků tvrdí — v jinak velmi fundovaném kompendiu z konce let šedesátých —, že „songajština a ďžermština (v podstatě jeden ze songajských dialektů, pozn. P.Z.) nevykazují v zásadě žádné významné (significant) lexikální, morfologické nebo syntaktické podobnosti s mandingskými jazyky“ (Welmers, 1971, s. 113). Přitom nejnovější práce vycházející ze zmíněné analýzy, jež zahrnuje i část okrajových nářečí, bezpečně ověřily více než 300 prvků ze základních oblastí slovní zásoby, které se vyznačují podstatnou paralelou formy i funkce mezi songajštinou a mandingskými jazyky. Přitom ale podobnosti formy i funkce mezi songajštinou a jazyky mandingskými jsou skoro stejně rozsáhlé jako podobnosti mezi songajštinou a některými saharskými jazyky s předpokládaným začleněním do rodiny nilosaharské. Tak např. Nicolai (1984, s. 139 aj.) vychází ze známé Swadeshovy myšlenky o relativní stabilitě takových sémantických okruhů slovní zásoby, jako jsou např. označení částí lidského těla, a dochází k následujícím závěrům: pro označení částí lidského těla používá songajština asi 80 základních lexémů; z toho asi třicet je srovnatelných formou i funkcí s podobnými lexémy současných mandingských jazyků, ale z těchto 30 lexémů společných songajštině [147]a mandingským jazykům je jich plných 20 srovnatelných s podobnými lexémy, jež existují v jazycích saharských. Tyto dvě třetiny společných afinit mandingsko-songajsko-saharských zahrnují i tak významné lexémy, jako jsou označení pro ramena, prsa, koleno, krev apod. Situace v dalších základních sémantických okruzích slovní zásoby, jako jsou např. označení z oblastí tradiční fauny a flóry, základních lidských činností a citů, je skoro stejná.

Podobně byla — při užívání materiálů nejen z centrálních nářečí, ale i z nářečí okrajových — nalezena i řada shod morfologických a syntaktických. Typické jsou např. shody a podobnosti na poli tzv. stabilizátorů, tj. verbonominálních morfémů, užívaných v řadě afrických jazyků různých rodin pro sponové či existenční predikáty, které mají v songajských nářečích různé formy gàá — gòó — gònnó, naa — noo, tii — čii; k tomu srovnej mandingské ga-ka- na/ne, ti (apod.) (Creissels, 1981; Zima, 1986a). Zdá se, že tyto stabilizátory byly jedním ze zdrojů přestavby slovesných systémů, a to nejen songajského (a snad i mandingského), ale podobnou roli hrály i v některých jazycích čadských, tedy podle stávající genetické klasifikace v rámci úplně odlišné genetické rodiny, i když geograficky jde o jazyky blízké.[11] Jak ukážeme dále, tyto afinity mohou však být ještě širšího dosahu. Nové dialektologické a deskriptivní studie na poli songajštiny a mandingských jazyků tedy nejen reorientují naše představy o základních rysech tohoto jazyka, ale rozbíjejí do značné míry ortodoxní interpretaci tří jazykových rodin, jejichž jazyky se v této oblasti stýkají (nigerokordofánské, nilosaharské a afroasijské) — pokud v zásadě trváme na jejich úplné genetické nepříbuznosti.

4. Vzniká tak ovšem situace, v níž se postulují v daných oblastech existence tří odlišných jazykových rodin, vzájemně geneticky nepříbuzných, na jejichž styku (ale zdaleka ne jen v zóně jejich styku) se u určitých jazyků, ba celých jazykových větví těchto tří předpokládaně rozdílných rodin objevují závažné příznaky afinity strukturní i lexikální. Pokud byly tyto afinity omezeny především na určité jazyky a omezené větve, vznikaly v minulosti často pochybnosti o zařazení těchto jazyků či větví do rámce předpokládaných rodin. To platilo např. pro hauštinu a čadskou větev a jejich zařazení do afroasijského (semitohamitského) rámce, pro mandingské jazyky a songajštinu a jejich zařazení do celku súdánského, popř. nigerokordofánského, ale i pro celou řadu dalších případů. V nedávné minulosti a v současnosti se objevují snahy část těchto problémů řešit přestavbou vnitřního tzv. rodokmenu (Stammbaum) daných rodin, popř. integrací nigerokordofánské rodiny s rodinou nilosaharskou v jednu předpokládanou velkorodinu. Gregersen (1972) ji nazývá konžskosaharskou, Ol’derogge (1981) pak uvažuje nověji o africké velkorodině, již nazývá „zindž“.

 

Obr. 2

 

[148]Názornou představu o takovéto přestavbě nám může dát Gregersonovo schéma předpokládaných rodokmenů (obr. 2). Tím vším je ovšem řešena pouze část problémů, už proto, že jiné, geograficky a geneticky z afrického hlediska „odlehlejší“ větve všech tří zmíněných rodin poskytují pro existenci podobných integrovaných velkorodin mnohem méně argumentů. V takové situaci se samozřejmě nabízí jako alternativa výzkum možných vztahů areálové povahy.

4.1. Myšlenka areálových vztahů mezi jazyky a jazykovými seskupeními našla už v minulosti i na poli afrických jazyků své významné zastánce, především v D. Westermannovi (1949); ten se jako jeden z prvních pokouší pracovat s pojmem jazykový svaz, vypracovat jakousi koncepci jazykových svazů v Africe a ukázat toto pojetí v kontrastu s geneticky pojatými jazykovými rodinami. Podobně je tomu i v příslušných pracích J. H. Greenberga (1959, nejnověji znovu 1983). Základním a převládajícím rysem zmíněných prací obou autorů je hledání specifiky afrických (popř. lokálních) rysů stavby jazyků, na nichž by svá pojetí afrických jazykových svazů chtěli především stavět. I když ve své poslední práci (1983) Greenberg tuto snahu poněkud omezuje,[12] přesto jsou koncepce jazykových svazů zakládány na izolovaných rysech hláskoslovných, morfosyntaktických nebo lexikálních (např. na výskytu tzv. labiovelárních okluzív, na tzv. mlaskavkách, na stupňování pomocí opisné vazby ‚převažovat, být více než něco‘ apod.). Hledání rysů areálově specifických má možná své základy v reakci na jistý „evropocentrismus“ tradiční jazykovědy. V daném případě jazykových svazů to však nutně vede k tomu, že bádání jsou zaměřena na izolované rysy, jež jsou často v rámci příslušných afrických systémů okrajovou a zdaleka ne centrální a typickou záležitostí. Při takovémto postupu může navíc dojít k situaci, v níž skutečně systémové souvislosti uniknou pozornosti lingvistů.

4.2. Zajímavý příklad tohoto druhu poskytují teorie o tzv. T/K a N/K substrátech ve východní a střední Africe (M. Bryanová, 1959, 1968).

Společným rysem prvního pojetí jazykového svazu, který měl zahrnovat jazyky velmi rozmanitých genetických afinit — od malajštiny, kušitských jazyků až po kordofánské jazyky skupiny kadugli — má být výskyt morfému T (často v kontrastu k morfému K). Morfém T je podle M. Bryanové charakteristický u afixů jmen a zájmen, jež mají určující, singulativní funkce. Na druhé straně morfém K má prý funkce opačné. Jak pojetí fonetické realizace těchto morfémů, tak koncepce jejich kontrastu jsou však v pohledu této autorky velmi široké. Ještě širší je však pozdější koncepce jazykového svazu N/K. Autorka se na základě širokého studia materiálů jazyků východní a střední Afriky pokouší upřesnit funkce morfémů T/K v protikladu k funkcím morfémů N/K; tvrdí, že zatímco funkcí prvního páru je rozlišovat gramatické číslo jmen, funkcí druhého páru je především rozlišovat gramatické číslo zájmen a některých slovesných tvarů. Přitom dochází k závěru o jisté hierarchii obou svazů. Podle jejího názoru všechny jazyky svazu T/K jsou též zahrnuty do svazu jazyků N/K, který ovšem pokrývá mnohem širší geografickou zónu: jde zhruba o široký, místy přetržitý pás, který se táhne od Čadského jezera Afrikou směrem západ-východ až ke kušitským jazykům na východě a jihovýchodě kontinentu (Bryanová, 1968, s. 176n.).

4.3. Zdá se, že případ této koncepce jazykových svazů v Africe muže být velmi dobře užit pro ilustraci metodické jednostrannosti pohledu: Bryanová ve své proklamované (a často oprávněné) skepsi vůči stávajícím africkým genetickým klasifikacím zřejmě podcenila vzájemnou souhru pout genetických a areálových. V poslední době se stále [149]více ukazuje, že alternace T/K jako exponentů polarity mluvnického čísla a rodu postihuje především determinační morfémy (tedy demonstrativa, členy, genitivní morfémy apod.) nejen v systémech mnoha kušitských jazyků afroasijské rodiny, ale i v řadě jazyků dalších větví této rodiny, např. v čadské, ale snad i berberské aj. Nekušitské jazyky východní Afriky mohly tedy převzít zmíněné alternace přes jazyky kušitské. Tak soudí např. Hetzron (1980).

Situace je však složitější, protože přes demonstrativní a determinující morfémy proniká alternace N/K (samozřejmě v různých fonetických modifikacích) do již zmíněných stabilizátorů (viz 3.3.), jež jsou využívány ve funkcích sponových, existenčních nebo lokativních predikátů v řadě jazyků západní, střední i východní Afriky, tedy daleko za hranicemi možného kontaktu či interference s jazyky afroasijské rodiny. Dochází tak k situaci, kdy nelze popřít, že ve významných strukturních jevech se objevuje určitá afinita či alespoň paralelismus formy i funkce i mezi systémy jazyků areálově velmi vzdálených a geneticky dosud předpokládaně zcela nepříbuzných. To platí nejen u uváděných příkladů východoafrických a západoafrických, ale někdy i „transkontinentálně“ např. u systému jazyků, jako jsou třeba čadská hauština a bantuská svahilština (Zima, 1981).

4.4. Ukazuje se tedy, že areálové jazykové svazy v Africe — ostatně jako kdekoli jinde — nebude dnes asi možné vymezovat jen na základě izolovaných „specifických“ jevů. Konvergence tohoto typu je příliš vydána na pospas náhodě a jiným zcela mimojazykovým činitelům. Skutečná areálová konvergence jazyků bude asi spíše definovatelná souhrou určitých rysů, společně postihujících alespoň podstatné části systémů či slovních zásob jazyků dané oblasti. V tradici naší jazykovědy takové konvergence areálového typu poprvé ukázal např. B. Havránek (1939) na případě balkánském, nověji K. Horálek dochází k závěru, že zdrojem takové konvergence nemusí být vždy konkrétní jazykový systém, a dodává, že často rozhodujícím bylo to, „že vzájemné vztahy těchto jazyků vytvářely příznivé podmínky pro vznik nových společných prostředků, tj. pro jazykovou konvergenci ve vlastním slova smyslu“ (1958, s. 199).

5. Pohled na současný stav bádání v okruhu genetických jazykových rodin i areálových jazykových svazů na území afrického kontinentu ukazuje nejen na určité zvláštnosti této oblasti, ale i na některé problémy, které jsou zřejmě obecné povahy. Jestliže v minulých obdobích byly pracně shledávány důkazy pro existenci alespoň nejzákladnějších seskupení obojího druhu, krize současné africké genetické i areálové klasifikace začíná nabývat opačného charakteru. Jinými slovy — oba druhy třídění jazyků přinášejí tak narůstající množství dat o možnosti stále širších genetických a areálových spojení, že začínáme být do jisté míry svědky jejich počínajícího rozpadu jakožto klasifikačních systémů.

5.1. Jak jsme ukázali, narůstají důkazy o vztazích jazyků i celých větví rodiny nigerokordofánské a nilosaharské, stejně tak sílí faktický materiál o mocných afinitách některých jazyků a větví obou těchto zmíněných rodin a jazyků na straně jedné i větví a jazyků rodiny afroasijské na straně druhé. Ukazuje se, že nejde jen o zvláštní situaci čadskou, na níž byly tyto dvojstranné vztahy poprvé ilustrovány v komplexní souhře faktorů genetických i areálových (Jungraithmayr, 1982). Kdybychom ovšem přijali postulát možných genetických vztahů mezi třemi zmíněnými rodinami „africkými“ a rodinou afroasijskou (byť šlo o genetické vztahy velmi vzdálené), popř. i ještě širší koncepci Mukarovského (1965), jenž hledá přes fulbštinu a baskičtinu základy euro-saharské rodiny, pak nemůžeme ovšem zavírat oči před teoriemi, které chtějí dokázat jiná genetická pouta afroasijské rodiny, zaměřená k rodině indoevropské, popř. i k dalším rodinám mimoevropských (asijským). Podotkněme, že [150]vztahy afroasijské (tj. semitohamitské) rodiny k indoevropským jazykům nejsou dnes už jen předmětem širších bádání nostratických,[13] ale za zamyšlení stojí i velmi seriózní bilaterální projekt C. T. Hodge (1984, s. 418); v jeho rámci chce autor považovat afroasijské a indoevropské jazyky za „vysoce pravděpodobně odvozené ze společného protojazyka“. Pokud bychom tudíž předpokládali jak indoevropská, tak nilosaharská a nigerokordofánská genetická pouta rodiny afroasijské za reálná, pak bychom musili čelit situaci, v níž by bylo nezbytné předpokládat, že indoevropské jazyky (tedy i čeština) jsou vzdáleně geneticky příbuzné nejen s řadou asijských jazykových rodin, ale i s většinou rodin afrických jazyků. Dosah takového řešení odstrašuje zatím většinu lingvistů, nehledě na skutečnost, že by v takovém případě mohl vznikat dojem, že se od — kdysi mysticky chápané — monogeneze jazyků rychle blížíme k této představě znovu, tentokrát za pomoci argumentů skutečně či zdánlivě vědecké povahy.[14]

5.2. I v oblasti areálové klasifikace jazyků rozbíhají se současné hypotézy do značné šíře, i když jim leckdy chybí hloubka srovnatelná se současnými genetickými teoriemi (snad proto, že „tradice“ široce zobecňujících pokusů nevědeckých nutí současné genetiky prokazovat serióznost svých bádání mnohem více než autory teorií o jazykových svazech). Příklady koncepcí jazykových svazů T/K a N/K však demonstrují, že i na tomto poli je nutno v současné době (především v Africe) hledat už ne jen klasické rysy konvergence, ale mnohem spíše stanovit jisté meze těchto konvergencí, jakási pásma jejich ohraničení či přechodů s jinými jevy a svazy (asi jako svazky izoglos v dialektologii). Vedle konvergencí je tedy na mnoha případech jazykových svazů potřebí hledat i divergence, aby se nestaly pojmy tak širokými a vágními, že ztratí podstatu své distinktivnosti.

5.3. Zdá se tedy, že situace v africké, lingvisticky netradiční, oblasti přímo vybízí i k zamyšlení nad současným stavem genetické i areálové klasifikace vůbec. Správně podotýká L. Gerhardt, že „v současné afrikanistice je nezbytné — všude tam, kde to je možné — se odpoutat od určitých (dodejme zavedených — P. Z.) myšlenkových kategorií“ (1978, s. 97). Metodická „čistota“ tzv. „genetického rodokmenu“ (Stammbaum), stejně tak jako jednostranně areálový pohled vedou k řešením možná historicky, archeologicky i antropologicky zajímavým a někdy snad i senzačním, z hlediska lingvistické klasifikace jazyků má však jejich hodnota své meze. V podmínkách multilingvních společností, jaké se alespoň v Africe vyvíjely asi od pradávna, není možno tato dvě kritéria od sebe úplně odtrhovat. V případě afrických rodin budeme asi prostě musit předpokládat, že mezi nimi existují jakási „šedivá“ pásma přechodových jevů, v nichž vzájemné ovlivnění a působení prvků daných geneticky a areálově nabývá míry i důsledků, s nimiž jsme se v tradičních oblastech dosud nenaučili pracovat. Při stanovení zvláštností takových oblastí samozřejmě nelze mísit metody genetické, areálové a jiné povahy, ale je třeba brát komplexně na vědomí jejich výsledky v jejich vzájemné interferenci. „Překrývání“ jazykových rodin, jak je schematicky znázorňuje obr. 3, nelze tedy brát jako mechanické „míšení“, ale jako odchylnou souhru prvků genetického, areálového, popř. i dalšího původu.

Nepochybný význam tu má i vzájemné „překrývání“ jazyků i celých jazykových větví (a možná — v daleké historické či prehistorické perspektivě — i rodin). Skutečné zobecnění a abstrakce studia pidžinizace a kreolizace jazyků na neindo-

 

[151]

Obr. 3

 

evropských i indoevropských základech, na jehož potřebu jsme před časem upozornili (1983), bude hrát v tomto kontextu asi mnohem významnější úlohu, než se předpokládalo. Vždyť současný výzkum na tomto poli nabízí už nejen data o klasických případech pidžinizace a kreolizace ide. jazyků, ale i mnoho významných údajů o kreolizaci v kontextu „postkreolského kontinua“ (v podmínkách dynamického tlaku standardní formy jazyka). Na jedné straně je třeba v tomto ohledu považovat za velmi významné např. materiálově fundované srovnávání současných tendencí systému americké a britské angličtiny, jež přináší poslední gramatický popis tohoto jazyka (Quirk - Greenbaum - Leech - Svartvik, 1985), ale i podobné práce o dalších ide. jazycích v sociolingvisticky srovnatelných podmínkách. Na straně druhé bude třeba porovnávat je s výzkumy srovnatelných sociolingvistických situací dorozumívacích jazyků Afriky a dalších netradičních oblastí. Generalizace všech těchto rysů by měla umožnit konfrontaci psychologických postulátů univerzálií kreolizace, o níž se pokusili někteří následovníci Chomského na tomto poli (např. Bickerton, 1977), s empirickými fakty dostatečně širokého záběru a prověřit tak teorii jazykových univerzálií i z tohoto hlediska. I zde by zralá stadia lingvistické afrikanistiky mohla přispět k dalšímu rozvoji mnoha aspektů obecné a srovnávací jazykovědy.

 

[152]LITERATURA

 

ALEXANDRE, P.: An introduction to language and languages in Africa. London 1972.

BICKERTON, D.: Pidginisation and creolization: Language acquisition and language universals. In: Pidgin and creole linguistics. Ed. Albert Valdman. Bloomington, Indiana 1977, s. 62—79.

BERNŠTEJN, S. B.: Neskol’ko slov o nostratičeskoj gipoteze. VJaz, 1986, č. 3, s. 38—41.

BLAŽEK, V.: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika). SaS, 44, 1983, s. 235—247.

BRAUNER, S. a kol.: D. Westermann (1875—1956), Werdegang, Leistungen, Widersprüche eines bürgerlichen Afrikanisten. Asien, Afrika, Latein-Amerika, 3, 1975, s. 493—521.

BRYAN, M. A.: The T/K languages: A new substratum. Africa, 29, 1959, s. 1—21.

BRYAN, M. A.: The N/K languages of Africa. Journ. Afr. lang., 7, 1968, s. 169—217.

CREISSELS, D.: De la possibilité du rapprochement entre le songhay et les langues Niger-Congo. In: Nilo-Saharan. Eds. Th. C. Schadeberg - M. L. Bender. Dordrecht 1981, s. 185—199.

DELAFOSSE, M.: Les langues du Soudan et de la Guinée. In: Les langues du monde. Eds. A. Meillet - M. Cohen. Paris 1924, s. 463—560.

DE WOLFF, P. P.: The noun class system of Proto-Benue-Congo. Den Haag 1971.

FLEMING, H. C.: Chadic external relations. In: Studies in Chadic and Afroasiatic linguistics. Eds. E. Wolff and H. Meyer-Bahlburg. Hamburg 1983, s. 17—32.

GERHARDT, L.: Benue-Kongo oder Benue-Kwa? In: Struktur und Wandel afrikanischer Sprachen. Ed. H. Jungraithmayr. Berlin 1978, s. 90—103.

GREENBERG, J. H.: Studies in African linguistic classification. Southwestern journal of anthropology, 5, 1949, s. 79—100, 190—198, 309—317; 6, 1950, s. 47—63, 143—160, 223—237, 388—398; 10, 1954, s. 405—415.

GREENBERG, J. H.: Africa as a linguistic area. In: Continuity and change. Eds. W. R. Bascom - M. J. Herskovits. Chicago 1959, s. 15—27.

GREENBERG, J. H.: Languages of Africa. Bloomington 1966.

GREENBERG, J. H.: Some areal characteristics of African languages. In: Current approaches to African linguistics I. Ed. I. R. Dihoff. Dordrecht 1983, s. 3—21.

GREGERSEN, E.: Kongo-Saharan. Journ. Afr. lang., 11, 1972, s. 69—89.

HAVRÁNEK, B.: Zajedniške crte bulkanskih jezika kao osnovica balkanološke lingvističke discipline. III. medjunar. kongres slavista. Zbirka odgovora na pitanja. Beograd 1939, s. 41—43.

HETZRON, R.: The limits of Cushitic. SUGIA, 2, 1980, s. 7—126.

HODGE, C. T.: Lislakh: Progress and prospects. In: Current progress in Afro-Asiatic linguistics. Ed. J. Bynon. Amsterdam 1984, s. 413—421.

HORÁLEK, K.: Quel est le rôle des différents idiomes balkaniques dans la formation des langues slaves du Sud? Sbornik otvetov po jazykoznaniju. K IV. Meždunarodnomu sjezdu slavistov. Moskva 1958, s. 198—199.

JUNGRAITHMAYR, H.: The Chad languages in the Hamitosemitic-Nigritic border area. Berlin 1982.

MEINHOF, C.: Die Sprache der Hamiten. Hamburg 1912.

MEINHOF, C.: Dissimilation der Nasalverbindungen im Bantu. Zeitschrift f. Kolonialsprachen, 3, 1912—13, s. 272—278.

MEINHOF, C.: Der Wert der Phonetik für die allgemeine Sprachwissenschaft. Hamburg 1918.

MÖHLIG, W. J. G.: The Bantu nucleus: Its conditional nature and its prehistorical significance. SUGIA, 1, 1979, s. 109—141.

MUKAROVSKI, H. G.: Euro-Saharanisch, eine alte Spracheinheit Europas und Afrikas. Mitteilungen der Anthropologischen Gessellschaft in Wien, 95, 1965, s. 66—76.

MUKAROVSKI, H. G.: Zur Stellung der Mande-Sprachen. Anthropos, 61, 1966, s. 679—688.

NICOLAI, R.: Préliminaires à une étude sur l’origine du Songhay. Berlin 1984.

OL’DEROGGE, D. A.: Chamitskaja problema v afrikanistike. Sov. etnografija, 1949, č. 3, s. 156—170.

[153]OL’DEROGGE, D. A.: Migration and ethnic and linguistic differentiations. In: General history of Africa I. Ed. J. Ki-Zerbo. Paris 1981, s. 271—291.

OL’DEROGGE, D. A. - ŽUKOV, A. A.: Afrikanskije jazyki i obščaja lingvistika. VJaz, 1982, č. 1, s. 3—15.

PORCHOMOVSKIJ, V.: Problemy genetičeskoj klassifikacii jazykov Afriki. In: Teoretičeskije osnovy klassifikacii jazykov mira. Moskva 1982, s. 195—257.

PROST, P.: La langue Sonay et ses dialectes. Dakar 1956.

QUIRK, R. - GREENBAUM, S. - LEECH, G. - SVARTVIK, J.: A comprehensive grammar of the English language. London - New York 1985.

SCHADEBERG, Th. C.: Das Kordofanische. In: Die Sprachen Afrikas. Eds. B. Heine - Th. C. Schadeberg - E. Wolff. Hamburg 1981, s. 117—128.

SEREBRENNIKOV, B. A.: Počemu trudno veriť storonnikam nostratičeskoj gipotezy? VJaz, 1986, č. 3, s. 26—37.

WELMERS, W. E.: Niger-Congo, Mande. In: Current trends in linguistics. Vol. 7. Linguistics of Sub-Saharan Africa. Ed. A. Sebeok. The Hague - Paris 1971, s. 113—140.

WESTERMANN, D.: Sprachbeziehungen und Sprachverwandtschaft in Africa. Berlin 1949.

WOLFF, E.: Die Erforschung der afrikanischen Sprachen: Geschichte und Konzeption. In: Die Sprachen Afrikas. Eds. Heine - Schadeberg - Wolff. Hamburg 1981, s. 17—43.

ZIMA, P.: Area and method in linguistic analysis. Folia linguistica, 5, 1969a, s. 1—11.

ZIMA, P.: Language, script and vernacular literature in West Africa. African language review, 8, 1969b, s. 212—224.

ZIMA, P.: Research in territorial and social stratification of African languages: Hausa and Songhay. Zeitschrift f. Phonetik, Sprachwissenschaft u. Kommunikationsforschung, 28, 1975, s. 311—323.

ZIMA, P.: Comparative and typological data in context: Genitive in Hausa and Swahili — Similarities and contrasts. AUC. Philol. 1. Linguistica Generalia III, 1981, s. 133—138.

ZIMA, P.: Substrát, pidžin, kreol (K míře možného zobecnění). SaS, 44, 1983, s. 199—206.

ZIMA, P.: New text-based works on Swahili. ArchOr, 53, 1985, s. 262—265.

ZIMA, P.: The stabilizers and personal pronouns in Dendi-Songhay. Asian and African studies, 22, 1986a, s. 33—42.

ZIMA, P.: Hausa, Songhay and West African tenses: Where are we 60 years after Klingenheben? Zeitschrift f. Phonetik, Sprachwissenschaft u. Kommunikationsforschung, 39, 1986b, s. 582—594.

 

R É S U M É

The classification of Africa’s languages

While elaborating a particular method of comparative Bantu linguistics, Carl Meinhof has creatively adapted the traditional IE approach to the particular conditions of languages without a long tradition of written records. His success in the Bantu field must have been linked to the relatively developped stage of linguistic description, at his time, in this area of closely related language systems. Meinhof’s failure in broader fields (such as his “Hamitic” hypothesis) is obviously due to his well-known shortcuts, but to some extent it also reflects the inadequate amount of reliable descriptive data available at that time for a broader comparison of much more heterogenous language systems. In this sense, the hypothesis of J. H. Greenberg (1966), based as it is on mass comparisons of descriptive data, reflects the situation of a much more extended language description of Africa, at the time of its compilation.

Today, twenty years after 1966, the corpus of available data has been extended, once more, not only with respect to the description of particular language systems that were unknown in the late 1960’s, but also with respect to the study of territorial and social dialects in many regions of [154]Africa. Moreover, philological interpretation of written texts (if and when available) has been also started. Even under this partly new methodological situation, the validity of certain basic concepts — such as Niger-Congo — has remained beyond doubt, but new data appearing on such field as that of Kordofan, Mande, Songhay (and their dialects), but also on Chadic, Fula and Saharan indicate the necessity of reevaluating both the internal stratification and the possible links of the Niger-Kordofan family. D. A. Ol’derogge’s Zindj and Ed. Gregersen’s Congo-Saharan offer one possibility of solution; however, the creation of such macro-phyla presents both advantages and problems, not the least of them being the particular position of Fula and Chadic. Attempts to solve this and other related problems by postulating even broader genetic links (the Euro-Saharan of H. G. Mukarovski) are to be considered within the general context of the trends toward establishing links between the major genetic families (the nostratic hypothesis, but also the Lislakh project of C. T. Hodge).

The present author believes that, apart from a further refining of the internal stratifications of language families and/or enlarging their basis, the opportunities for a complex approach that would combine the results of genetic, areal and sociolinguistic comparisons have to be fully exhausted. Especially in the latter field, pidginization and creolization must have been particularly responsible for considerable structural modifications of language systems in the past, particularly in the conditions of Africa’s multilingualism. Thus, methods of genetic comparison should not be confused or mixed with those of an areal or sociolinguistic character; rather their results should be complemented so that the complicated situation of the “border” languages, or even whole “border” language groups may be fully analysed.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 2, pp. 140-154

Previous Olga Martincová, Nikolaj Savický: Hybridní slova a některé obecné otázky neologie

Next Jan Petr: O postavení ruštiny v Bělorusku