Morfonologická charakteristika jako dílčí aspekt jazykové typologie

Vlasta Straková

[Chronicles]

(pdf)

Морфонологическая характеристика как частный аспект языковой типологии / Morphonological characteristics as a partial aspect of language typology

Je obecně známo, že jazyková typologie bude schopna dát uspokojivou odpověď na otázku jazykových typů teprve tehdy, až bude disponovat náležitými údaji o typologických rysech všech dílčích jazykových systémů, které budou skloubeny v syntetický obraz. Dosavadní (převážně pouze morfologická) charakteristika jednotlivých jazykových typů již nestačí, je třeba ji doplnit a zpřesnit hlubším pohledem na další, neméně závažné jazykové roviny, je třeba blíže rozpracovat i pohled mikrotypologický, tj. typologii blízce příbuzných jazyků apod.

Příspěvkem k charakteristice morfonologických jevů chce být publikace leningradského lingvisty V. B. Kaseviče Morfonologija (Izdateľstvo Leningradskogo universiteta. Leningrad 1986, 160 s.). Autor se snaží — v obecném typologickém rámci — registrovat jednotlivé morfonologické jevy a problémy, ukázat jejich zapojení mezi sousední roviny a demonstrovat jejich význam pro utváření určitého jazykového typu. To vše ve svém úhrnu vede k tomu, že morfonologické jevy se pak mohou stát kritériem při typologické analýze.

V úvodu své práce poukazuje autor na relativní „novost“ této disciplíny — Trubeckého základní práce vyšla v r. 1934 a dosti dlouho neměla pokračovatele. Autor vymezuje morfonologii jako „fonologii sémantických jednotek“.

V první kapitole vykládá autor podstatu a funkci morfonologických jevů. Morfonologická teorie se skládá ze tří oddílů: (1.) teorie fonologické struktury morfémů, (2.) teorie kombinačních změn, (3.) teorie hláskových alternací, které plní morfologickou funkci. Rozeznávají se alternace dvou typů: a) automatické, b) neautomatické, které se pak dále dělí na pravidelné a uzuální.

Z teoretických otázek se nadhazuje otázka, mají-li morfonologické změny znakový charakter. Upozorňuje se na dvojí možnost vyjádření gramatických významů: jednak uvnitř slova, jednak vně slova („služebná slova“, synsémantika, syntaktika).

Druhá kapitola se zabývá otázkou vymezení hlavní varianty morfému. V souvislosti s tím se dostává do popředí otázka slovesného kmene v ruštině a vhodnosti prézentní podoby pro identifikaci i klasifikaci sloves (přístup Jakobsonův, Stankiewiczův). Autor uvádí i Vennemannův požadavek, aby hlavní varianta morfému byla vyslovitelná. Podle autora lze za hlavní variantu považovat takovou, která je reflektována v textu. Případy španělských slov oír a audición řeší Kasevič jako případy synonymních kořenů, nikoliv jako varianty téhož kořene. (Srov. odlišný přístup Je. S. Kubrjakovové a Ju. S. Pankrace ve společné práci Morfonologija v opisanii jazykov (Moskva 1983), kteří vztah mezi anglickým receive a reception řadí do oblasti variability.) Autor pak podává příklady konkrétní analýzy, např. analýzu francouzského slovesa vendre.

Třetí kapitola pojednává o morfonologických pravidlech. Klasifikuje morfonologické operace: (1.) „usečenije“ (český termín není ustálen); (2.) alternace koncové souhlásky; (3.) alternace kořenové souhlásky; (4.) alternace počáteční souhlásky.

Čtvrtá kapitola je věnována problému „superpozice morfů“ (rusky zde „naloženije“, jindy též „applikacija“). Jde o případy deriva[249]ce typu Omsk - omskij, Minsk - minskij. Autor neuznává „nulový afix“. Dále se uvádějí případy tzv. „teleskopického tvoření“, pro ruštinu nepříliš typického; příklady: moped (motocikl + velosiped), profesarajčiki (komponenty: professora + sarajčiki, tj. ‚kůlničky‘), tj. ‚nereprezentabeľnyje dačnyje domiki, v kotorych živut professora‘.

Pátá kapitola je věnována problematice submorfu a morfonému a v souvislosti s tím i otázce interfixu. Osvětluje se podrobně morfoném jakožto invariantní, základní morfonologická jednotka; je to invariant, reprezentovaný souborem alternujících fonémů. Přihlíží se ke koncepci Kuryłowiczově. Naproti tomu pojem-termín „submorf“ nemá jasně vymezená kritéria a je vnitřně rozporný. Může být považován nejvýš snad za pomocnou jednotku, a to jen v některých jazycích. Rozhodně nelze považovat submorf za univerzální morfonologickou jednotku. Dále se věnuje pozornost pojmu-termínu interfixace, dnes již běžnému, avšak nestejně chápanému.

Šestá kapitola má název „Prozodická morfonologie“. Věnuje pozornost především akcentologické morfonologii. Autor se snaží interpretovat současný přístup ruských lingvistů k těmto otázkám a zodpovědět otázku, jakou souvislost mezi typem přízvuku slova a jeho akcentologickým „chováním“ vyjadřuje přízvuková křivka. Jak jsme již měli možnost upozornit (V. Straková, Ruský přízvuk v přehledech a komentářích. Praha 1978), termín přízvuková křivka není nejvhodnější (rusky akcentnaja krivaja): celá řada paradigmat (především všechna substantiva i adjektiva odvozená, ale nejen ta) má přízvuk stabilní, tzn. že přízvuková „křivka” je rovná; vhodnější označení by snad bylo přízvuková linie, event. přízvuková kontura. Další problém je v tom, že se při tomto přístupu jednotlivým slovům „připisuje“ určitý typ přízvuku. To snad má význam teoretický (i když ne jednoznačně přijatelný), ale zařazení postrádá náležité informační hodnoty. Např. při studiu ruštiny jako cizího jazyka nám nejde o zařazení slova k určitému (konstruovanému) typu, nýbrž o přesnou informaci, na které slabice (na kterém morfému) přízvuk skutečně je. Problém je možno postihnout pojmem-termínem akcentologická relevance, jak jsme též měli možnost ukázat v citované publikaci (s. 211n.)

Domníváme se, že k jazykům, které autor označuje jako „akcentnyje“ a demonstruje jejich problematiku na ruštině (místy též na japonštině), by bylo třeba jako pendantu výkladu o kvantitativních alternacích samohlásek (např. v češtině), o rytmickém zákonu ve slovenštině, kde jsou poměry mimořádně zajímavé, nemluvě již o prozodických poměrech v srbocharvátštině apod. Teprve pak by obraz morfonologické problematiky přízvuku mohl být určitější a přesnější. Nelze říci, že by srovnávací slovanská morfonologie neměla na čem budovat: dobře je v tomto ohledu zpracováno např. ruské sloveso (Z. Skoumalová, Status tzv. kmenotvorných přípon slovesných v slovanských jazycích, zvláště v ruštině. Praha 1975. Interní tisk ÚJČ ČSAV), slovenské sloveso (J. Bosák, Východiská morfémovej analýzy. Jazykovedné štúdie, 19. Bratislava 1985, s. 7—81), ukrajinské sloveso (W. Lehfeldt, Sprjaženije ukrainskogo glagola. München 1985), dále i ruské adjektivum (J. Jiráček, Adjektiva s internacionálními sufixálními morfy v současné ruštině v porovnání s češtinou. Brno 1984) aj. Kromě toho je zde již srovnávací morfonologie germánských jazyků (Je. S. Kubrjakovová - Ju. S. Pankrac), se svou novou, dynamickou koncepcí, s přehlednými tabulkami a komentáři.

Sedmá kapitola věnuje pozornost morfonologii morfému, slova a věty.

Osmá kapitola pojednává o morfonologické typologii. Za základ morfonologické typologie považuje autor tři body Trubeckého charakteristiky (viz první kapitolu), které pak doplňuje a modifikuje. Zdůrazňuje především tyto tři aspekty rozlišení: a) statická/dynamická morfonologie, b) segmentová/prozodická morfonologie, c) morfonologie morfému, slova, věty.

Tři uvedené rozlišující rysy mohou sloužit jako koordináty, na jejichž základě je možno lokalizovat každý jev v morfonologickém prostoru, tj. vymezit jej z hlediska morfonologických prostředků jazyka.

V lingvistice dosud neexistuje obecně přijatá (a vlastně ani náležitě propracovaná) typologická charakteristika jevů, která by zahrnovala všechny dílčí parametry. S větším či menším úspěchem se zatím zpracovávají pouze její jednotlivé složky. A právě jednou [250]z těchto složek by měla být charakteristika morfonologická.

Morfologická typologie rozlišuje, jak známo, čtyři základní typy: flexívní, aglutinační, analytický a izolující. Autor se domnívá, že existují určitá pevná spojení mezi typem jazyka a stupněm rozvinutosti morfonologie. Z hlediska segmentové charakteristiky lze říci, že závažnost morfonologie klesá od flexívních jazyků k izolujícím; v izolujících jazycích je segmentová morfonologie minimální: každý morfém má jedinou variantu (snad bychom spíše řekli podobu).

Typologickým kritériem je i to, jakou závažnost má v daném jazykovém typu slovo.

Morfonologická typologie „akcentových jazyků“ (např. ruštiny) představuje zvláštní problém. Autor zde polemizuje se stanoviskem P. Garda (z novějších Gardových prací uveďme např. Grammaire russe 1. Paris 1980; k tomu rec. V. Strakové v SlavSlov, 18, 1983, č. 3, s. 287—289), které charakterizuje jako „podchod k udareniju ot morfemy“. Autorova argumentace proti Gardovi není ovšem zcela jasná.

Jak vyplývá z novější akcentologické literatury, všechny novější práce o ruském přízvuku z Gardovy teorie nutně vycházejí (srov. např. A. Mustajoki, Tipy udarenija imen suščestviteľnych v sovremennom russkom jazyke i ich minimizacija v učebnych celjach. Helsinki 1980; — k tomu rec. V. Strakové v ČsRus, 28, 1983, s. 34—36; T. Berger, Wortakzent und Wortbildung im Russischen. München 1985). Gardův pojem akcentologické síly (force accentuelle) je experimentálně prokazatelný, a to nejvýrazněji na motivované vrstvě slovní zásoby, kde o jeho opodstatnění nemůže být pochyby. Akcentologie ve flexívní morfologii je méně průkazná, méně průzračná, neboť neodráží zákonitosti současného jazyka, nýbrž jeho zákonitosti historické, je zde patrné časté působení různých analogií v paradigmatice (skloňování, časování), zatímco přízvuk derivátů je stabilní apod.

Na recenzované práci je třeba ocenit snahu o registraci, analýzu a přesné vymezení pojmů, které jsou pro morfonologii nezbytné. Autor si je plně vědom toho, že pojmově-terminologický aparát je nutným předpokladem pro další rozvoj morfonologie jako relativně samostatné jazykovědné disciplíny. Je třeba připomenout, že okruh uvedených problémů nelze považovat za uzavřený; bude to možné teprve tehdy, až se přihlédne k celé řadě dílčích morfonologických jevů (některé jsme naznačili výše), k dalším jazykům apod. Bude třeba zpracovat materiál určitých jazykových skupin (např. slovanských jazyků) a vymezit základní morfonologický profil skupiny na straně jedné, jakož i specifické rysy každého z jazyků na straně druhé, tyto údaje vzájemně porovnat s adekvátními celky apod.

K práci je připojen terminologický rejstřík i rejstřík jazyků a obsáhlá bibliografie.

Snad není třeba zdůrazňovat, že jde o publikaci zajímavou i přínosnou.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 248-250

Previous Eva Macháčková: Sovětský příspěvek k výzkumu řečové činnosti

Next Jan Petr: Sympozium o zahraniční bohemistice (1986)