Psycholingvistický příspěvek k osvojení jazyka dítětem

Iva Nebeská

[Chronicles]

(pdf)

Психолингвистическая работа об освоении языка ребенком / Psycholinguistic contribution to the language acquisition

Postupné osvojování jazyka dítětem patří k těm procesům, které současná psycholingvistika nedokáže ještě beze zbytku objasnit. Některé dílčí otázky se znovu a znovu vracejí, třeba v modifikované podobě a nových souvislostech, hypotézy se znovu experimentálně ověřují a pro získané výsledky se hledají nové interpretace.

K těmto opakujícím se tematickým okruhům patří i osvojování gramatických slov, zejména spojovacích výrazů. Dílčí otázku vyjadřování časových a kauzálních souvislostí a rozlišování koordinačních typů u předškolních dětí si zvolily americké psycholožky L. A. Frenchová a K. Nelsonová (L. A. French - K. Nelson: Young children’s knowledge of relational terms. Some ifs, ors and buts. New York - Berlin - Heidelberg - Tokyo 1985, 130 s.). Bohatá literatura, kterou k této problematice shromáždily, se z velké části shoduje v tom, že děti si osvojují slova, jejichž pomocí lze vyjádřit logické a časové vztahy (relational terms), později než jiné lexikální jednotky. Na základě výsledků předběžných výzkumů Frenchová a Nelsonová uskutečnily soubor experimentů, jejich výsledky jsou shrnuty v uvedené knize.

Práce je rozdělena do šesti kapitol: 1. a 6. mají rámcový charakter, 2. a 3. pojednávají o časové posloupnosti jevů, 4. kapitola se soustřeďuje na souvislosti kauzální povahy (podmínku, příčinu a důsledek), předmětem 5. kapitoly jsou typy koordinace (vylučovací a odporovací poměr). Text doplňuje obsáhlá příloha se záznamy rozhovorů, dále věcný a autorský rejstřík a bibliografie.

Výzkumu bylo podrobeno celkem 43 dětí ve věku zhruba 3—5 1/2 roku. Děti se zúčastnily dohromady 687 řízených rozhovorů o tématech, která dobře znaly (oblékání, nákup, návštěva restaurace, oslava narozenin, pečení koláče, požární cvičení). Experimentátorky kladly otázky takovým způsobem, aby dětem umožnily volně se rozhovořit, např.: „What happens when you get dressed in the morning? .... What else happens?“ apod. Děti vyprávěly výhradně o svých vlastních (opakovaných) zážitcích, experimentální situace jim neposkytovala žádnou oporu v obrázcích, hračkách ani jiných pomůckách. Cílem experimentu bylo sledovat, jak děti rozumějí časové posloupnosti a logické struktuře jevů a jakým způsobem ji dovedou verbálně vyjádřit.

Pokud jde o časové vztahy, výsledky ukázaly, že děti dobře chápou časovou strukturu událostí, o kterých vyprávějí, a dovedou ji adekvátně verbálně vyjádřit. Pokud správnou posloupnost jevů ve spontánním hovoru poruší, samy se opraví (užívají např. spojení but first, before that apod.). Zvláštní pozornost je věnována lexémům first, after, before a when; ve vyprávění o dobře známých událostech je děti ve všech případech užívaly vhodně, přestože v odborné literatuře se zpravidla uvádí, že předškolním dětem působí potíže. Navíc se ukázalo, že v tomto typu vyprávění děti nemluví (jak se obvykle soudí) jen o tom, co je „zde a nyní“; naopak dovedou abstrahovat od bezprostředního kontextu a hovořit o situacích obecně. Projevuje se to užíváním slovesných tvarů prézentních vyjadřujících opakující se děj (timeless verbs); např. děti užívají spíše formy you eat cake at birthday parties než I ate cake at my last birthday party.

Ve vyjadřování vztahů kauzální povahy se opět ukázalo, že spojky because a so užívají děti vhodně; jde zejména o to, že because správně kladou na počátek věty vyjadřující antecedent kauzálního vztahu a so na počátek [256]věty vyjadřující konsekvent. Méně zřejmá je situace u spojky if. Protože věty s if netvoří v jazyce soubor ani zdaleka homogenní, autorky se pokusily (nepříliš úspěšně) o sémantickou klasifikaci spojení s if. Jejich cílem bylo zjistit, který význam děti ve větách s if preferují. Složitou problematiku sémantiky vět s if byly nakonec nuceny zjednodušit na příliš vágní formulaci, že věty s if vyjadřují skutečnost, kdy „za normálních okolností se očekává smysluplný vztah mezi A a B“. V tomto rámci užívaly děti vět s if vhodně (tj. se správnými sémantickými a syntaktickými omezeními). Bylo zřejmé, že chápou možné opakování událostí a jsou schopny hypotetického myšlení.

Rozbor vět s or ukázal, že děti jsou zpravidla schopny rozlišit dva druhy koordinace: poměr slučovací a odporovací. Chyby, které byly v užívání or zaznamenány, se objevily výhradně v delších koordinovaných řadách; pokud šlo pouze o dvě položky, or bylo vždy na místě. Nesoulad s výsledky jiných badatelů interpretují autorky tak, že někteří odborníci si neuvědomují, že význam or ve formální logice není identický s významem or v přirozeném jazyce. Jestliže se při vyhodnocování experimentálních výsledků pracuje s kritérii formální logiky, dochází se k mylným závěrům, že děti významu or nerozumějí.

Ve srovnání s výše sledovanými výrazy bylo osvojování vět s but věnováno dosud málo pozornosti. I v tomto případě však byly pokusné osoby Frenchové a Nelsonové úspěšnější než případy popsané v literatuře. Přestože se ve větách s but chyby vyskytovaly, v žádném případě neužily děti této spojky takovým způsobem, jako kdyby byla synonymní se spojkou and: schopnost rozlišit oba typy koordinace v předškolním věku je tedy zcela zřejmá. V této souvislosti je třeba ocenit jemnou analýzu odporovacího vztahu a jeho typů, která nepochybně zaujme i lingvisty.

Téměř pětinu knihy zaujímá hodnocení získaných výsledků a diskuse. Protože naprostá většina dílčích závěrů recenzované práce je s dosavadní literaturou v rozporu, věnují autorky mnoho pozornosti možným vysvětlením tohoto faktu. Zevrubně analyzují zejména specifiku procesů produkce a porozumění řeči (se zvláštním zřetelem ke zkoumaným výrazům) u předškolních dětí. Hlavním výsledkem jejich práce je potvrzení hypotézy, že užívání zmíněných spojovacích výrazů je u předškolních dětí velmi citlivé na kontext; jestliže děti spontánně popisují jevy a situace dobře známé, užívají tyto výrazy správně a svůj popis organizují v souladu s časovou následností jevů. Teprve postupně se dovedou od známého kontextu oprostit a chápou význam uvedených výrazů i v kontextu neznámém. Experimentální výsledky též ukázaly, že žádný ze zkoumaných spojovacích výrazů není „snazší“, děti užívají všech až od věku čtyř let, u mladších dětí byly zaznamenány jen ojedinělé pokusy.

Recenzovaná práce je nepochybně zajímavým příspěvkem ke složité problematice osvojování jazyka dítětem. Z lingvistického hlediska považujeme za podstatný přínos metodologický aspekt; na rozdíl od mnoha jiných psycholingvistických studií se tu zdůrazňuje důležitost zkoumání jazykového projevu jako procesu, který probíhá v přirozeném kontextu a ukazuje se, jak tento přístup ovlivňuje výsledný obraz. Pro tyto své kvality má kniha co říci i dnešní lingvistice.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 3, pp. 255-256

Previous Michal Varchola: Medzinárodné lingvistické sympózium v Opoli

Next Jan Petr: K 70. výročí VŘSR