Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase

Pavel Jančák

[Articles]

(pdf)

Заключительный этап работ над Чешским языковым атласом / The final stage of work on the Czech language atlas

1. Český jazykový atlas (dále ČJA), který se připravuje na dialektologických pracovištích Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a v Brně a který znamená pro českou dialektologii vyvrcholení badatelských snah několika generací, vstoupil do své závěrečné zpracovatelské fáze. Počátky tohoto úkolu je možno klást už do první poloviny let čtyřicátých, kdy v býv. České akademii věd a umění připravovali členové České dialektologické komise V. Vážný, B. Havránek a O. Hujer první dotazníky pro rozsáhlý korespondenční výzkum. Ten pak od r. 1947 v nově založeném Ústavu pro jazyk český realizoval ve spolupráci s našimi školami zejména J. Voráč (Voráč - Racková, 1968, s. 312—313). Na Moravě, kam byl dotazníkový výzkum rozšířen zvláště zásluhou A. Kellnera, se korespondenční ankety prováděly nejprve ve spolupráci s brněnskou a olomouckou univerzitou, po r. 1953 převzala tento úkol nově zřízená brněnská pobočka Ústavu pro jazyk český ČSAV. Korespondenční výzkum tvořil předstupeň vlastních prací atlasových.

V současné době, kdy se hlavní výsledky rozsáhlého přímého terénního výzkumu pro atlas připravují k publikaci, máme příležitost přehlédnout dosud vykonanou práci a porovnat ji s výchozím programem, který na dialektologické konferenci v Brně v r. 1954 přednesl tehdejší předseda České dialektologické komise V. Vážný (1955).[1]

Je přirozené — a vyplývá to z charakteru všech dlouhodobých kolektivních badatelských úkolů —, že se výchozí představy uskutečňovaly postupně, po dílčích etapách a že se muselo vycházet z objektivních pracovních možností. Každodenní výzkumnou praxí se ověřovaly a prohlubovaly i teoretické a metodické přístupy a získáváním zkušeností se dotvářely pracovní postupy. Měříme-li dosud vykonanou práci na atlase počátečním programem V. Vážného, je zřejmé, že se podařilo nejen splnit všechny základní požadavky, které klademe na každé jazykově zeměpisné dílo, ale že byla i uspokojivě vyřešena řada problémů zvláštních, které většinou vyplývají ze specifiky české situace (jako např. náročné provádění výzkumu v Čechách, tedy v oblastech pokročilé nivelizace a rozrušení homogennosti nářečí, zapojení pohraničních oblastí bez tradičního nářečí do atlasu, zařazení měst do výzkumné sítě atd.). Kromě toho je možno v některých rozdílech mezi původními záměry a vlastní realizací vidět i vývoj, jímž samo jazykově zeměpisné bádání v uplynulém časovém období prošlo. Souvisí to také s rozvojem sociolingvistiky, která v poválečných letech přínosně ovlivnila a rozhojnila metodické přístupy i v dialektologii.

 

1.1. Určitý názorový posun proti počátečnímu programu se projevuje už při stanovení samého cíle a významu atlasu. Obecně se uznává, „že typ jazykově zeměpisného bádání má nesmírný význam nejen pro dialektologii, ale i pro historii jazyků vůbec“ (Vážný, 1955, s. 159), protože „jazykové mapy … umožňují rekonstrukci jevů, zpětný pohled přes několik generací do časové hloubky i několika staletí“ (Voráč, 1953, s. 339). Avšak v přítomné době — jak je patrné už z celkové charakteristiky J. Voráče (1962) — bychom ještě více zdůraznili tu okolnost, že všestranné a prohloubené pohledy na současné zeměpisné rozrůznění českého jazykového území v nářeční vrstvě mohou nejen zachycovat reflexy probíhajících centrálních a regionálních proměn [302]mluveného jazyka v sepětí jeho vývoje s vývojem společnosti v celku i v probíraných jednotlivostech, ale zároveň že umožní lépe sledovat i vztah k nově se dotvářející vrstvě interdialektické a k vrstvě spisovné. To přispěje jak k postižení hlavních vývojových tendencí současného mluveného jazyka vůbec, tak i k odhadování perspektiv jeho dalšího vývoje. Je totiž zřejmé, že regionální příznakovost zůstane v rámci vertikálního členění celonárodního jazyka ještě dlouho důležitým distinktivním rysem běžné nespisovné mluvy.

Novým netradičním přístupem, sledujícím v geografickém průmětu různé vrstvy mluveného jazyka, stává se Český jazykový atlas všestrannějším dílem jazykovým, neomezujícím se jen na složku nářeční. Kromě toho se i nadále připomíná důležitost atlasu i mimo rámec vlastní jazykovědy; z pomezních oborů je významné zejména sepětí lexikální složky jazykového atlasu s etnografií a folkloristikou (Utěšený, 1978; Jančák - Hlavsová - Bachmann - Rubín, 1980).

 

1.2. Velká pozornost byla v ČJA věnována stanovení výzkumného programu. V současné lingvistice nemůže být nářeční dotazník jen souborem otázek a odpovědí na regionální zajímavosti. Už V. Vážný požadoval, aby do dotazníku pro jazykový atlas byly zařazovány otázky zaměřené na jevy „mající význam pro charakter jazyka nebo nářečí anebo pro jejich vývojové tendence“ (Vážný, 1955, s. 165—166). V této souvislosti připomínáme, že požadavkem V. Vážného na tvorbu dotazníku bylo „všimnout si souboru otázek v dotaznících už existujících“, neboť — jak tehdy v r. 1954 řekl — „jen takovým způsobem můžeme doufat, že se jednou dočkáme jazykového atlasu zemí slovanských, románských nebo germánských a posléze i celé Evropy ap.“ (s. 166). Je zajímavé, že tento jeho předpoklad se po necelých dvaceti letech splnil, protože základ prvního dotazníku pro Evropský jazykový atlas, jehož první dva svazky nedávno vyšly, byl budován právě tímto způsobem, tj. že spojoval společná hesla v národních atlasech (Jančák - Petr, 1986a, s. 219).

Je velkou zásluhou B. Havránka a J. Běliče, kteří byli v době přípravy dotazníku pro ČJA vedoucími členy České dialektologické komise, že dotazník byl pojat tak, aby „na pozadí základních strukturních rysů společných celému národnímu jazyku byly v atlase podány všechny důležité diferenční jevy jako součást ústředního systému, tedy změny, které tento systém ve svých důsledcích obměňují nebo přetvářejí v dílčí systémy nářečních skupin nebo v systémy jednotlivých homogenních nářečních jednotek“ (Voráč, 1962, s. 63). Tento funkční přístup k řešení problému vychází ovšem už z předběžné rámcové znalosti českých nářečí a kromě toho i z požadavků české historické mluvnice a historické dialektologie.

Přitom ČJA je samozřejmě zaměřen na diferenciaci vlastního českého jazykovéch území a pokračování izoglos a areálů za jeho hranicemi je nutno hledat v národních atlasech sousedních jazyků. Proto byl výzkumný program ČJA koordinován alespoň se souborem hesel v Atlase slovenského jazyka (1968—1984). Souhrnné pohledy na celé slovanské jazykové území přinese chystaný Slovanský jazykový atlas (OLA).

Na rozdíl od syntetických děl B. Havránka (1934) a J. Běliče (1972), zaměřených hlavně na ty diferenční znaky, které jsou vhodné pro klasifikaci nářečí a pro postižení charakteristických rysů jednotlivých nářečních skupin, sleduje jazykový atlas nářeční rozdíly v celé šíři, na celém území českého jazyka a dokumentuje je poměrně velmi podrobně. Přitom naše znalosti o zeměpisném rozsahu celé řady jevů, zvláště na území Čech, byly ve třicátých letech dost kusé a v mnohém je doplnily a opravily teprve korespondenční ankety; těch bylo už plně využito v práci Běličově (1972).

Je třeba si ovšem uvědomit, že i v jazykovém atlase odpovídá soubor zadaných otázek úrovni znalostí v době sestavování dotazníku. A v dialektologii dosud stále platí, že nejpropracovanější je oddíl hláskoslovný a tvaroslovný. Snahou však bylo věnovat pozornost všem rovinám jazyka. Nově byly zařazeny i otázky zaměřené na [303]sledování rozdílů v nářeční skladbě (Balhar, 1963). Terénní Dotazník pro výzkum českých nářečí (1964) byl vypracován na základě inventářů diferenčních jevů, v nichž byly v rámci jazykových rovin soustředěny všechny významné systémové rozdíly. Náročným úkolem byla však konkretizace vlastních dotazníkových hesel pro výzkum. Při jejich výběru se už mohlo plně využít i poznatků z korespondenčních anket. Ty totiž ukázaly (Voráč, 1962, s. 63), že je třeba plně respektovat rozdílný charakter jednotlivých jevů podle míry jejich pravidelnosti, protože důslednost daného jevu postupně slábne v důsledku pokračující nivelizace. Některé jevy jsou tedy stále ještě živé a zákonité a v příslušném areálu postihují všechny případy dané kategorie (jsou to zvl. jevy morfologické nebo morfologizované jevy hláskové). Jiné jevy se však už lexikalizují; realizují se tedy jen v některých případech a hranice příznakových podob se u jednotlivých slov v různé míře rozcházejí. Konečně jsou případy, kdy můžeme na nesoustavně doložených lexikalizovaných zbytcích sledovat už jen stopy někdejšího jevu. Protože náš atlas je ve vrstvě nářeční zaměřen na vysledování nejstaršího zjistitelného stavu, je prezentace obou těchto případů pro atlas velmi cenná, a to zvláště v oblastech s pokročilou nivelizací nářečí, tedy hlavně v Čechách. J. Voráč (1962, s. 63) přesvědčivě ukázal, že „v kartografickém průmětu jevů už se rozpadajících nebo rozpadlých se projevují určité zeměpisné, prostorové souvztažnosti, osvětlující bývalé vývojové tendence obecné, a to v celkovém systému nebo uvnitř jednotlivých dílčích nářečních struktur“.

Stavu našich nářečí tedy nejlépe odpovídá dotazník, jehož hesla — a to i pokud jde o reprezentanty jevů hláskoslovných nebo morfologických — jsou jednoznačně a konkrétně stanovena. Zároveň je třeba respektovat i to, že jejich výběr je zaměřen už i na jednotlivosti. (O uspořádání dotazníku a o metodických aspektech při terénní práci s ním podrobněji viz Voráč - Racková, 1968, s. 314—315.)

Při nivelizaci nářečního úzu je však třeba počítat se značnou nerovnoměrností v uchování příznakových variant, a to v rámci daného jevu jak u jednotlivých slov, tak i u jednotlivých mluvčích zkoumané lokality. V terénní praxi to znamená, že se při doznívání jevu — a zvláště se to týká jevů gramatických — nemusí vždy podařit získat metodou řízené konverzace očekávanou příznakovou variantu na stanoveném hesle, takže výsledný obraz na mapě by věrně nevyjadřoval skutečný stav. Proto jsme při práci v terénu kromě konkrétně stanovených hesel dotazníků zaznamenávali k sledovaným jevům i podpůrné doklady získané ze spontánního hovoru (Voráč - Racková, 1968, s. 317). Zvláště v místech, kde jev doznívá, umožnil nám tento způsob terénní práce i při rozkolísaném stavu nářečí poměrně spolehlivě vymezit oblasti dnešního aktivního užívání řady sledovaných jevů. Tak např. podkrkonošská změna dl > ll byla na heslových slovech vedla, sedlák zachycena jen ve třech okrajových bodech sítě, kdežto podle spontánních dokladů je možno ještě dnes ji vymezit na širší oblasti.

Je tedy zřejmé, že sestavení dotazníku, tj. vytypování sledovaných jevů a konkretizace dotazníkových hesel, je snad jednou z nejdůležitějších pracovních etap, protože to, co nebylo zahrnuto do výzkumného programu, nemůže potom být ani v atlase. Dnes můžeme na základě výsledků pracovního kartografování říci, že tato fáze práce byla provedena zodpovědně a že v souboru zpracovávaných hesel je pouze velmi málo „hluchých míst“.

 

1.3. Mnoho ovšem záleželo i na dalších fázích jazykově zeměpisné práce, především na způsobu provádění výzkumu v terénu. I když je to úkol velmi náročný a zodpovědný, z „teoretického“ hlediska, z hlediska tvorby atlasu jde však v podstatě jen o citlivou aplikaci obecných metodických zásad, které byly v dialektologii při realizaci obdobných akcí už mnohokrát popsány (viz též Vážný, 1955, s. 169—171) a jejichž smyslem je především udržet za všech podmínek plnou srovnatelnost získávaného materiálu. V našich podmínkách to ovšem bylo o to těžší, že výzkum probíhal [304]— zvláště v Čechách — už ve stadiu pokročilé nivelizace nářečí. (Metodika terénní práce při výzkumu ve venkovských bodech sítě ČJA, který se konal v letech 1964 až 1972 — viz Rubín (1973), je podrobně charakterizována v čl. Voráč - Racková, 1968, s. 216—218.)

Tato okolnost si také vynutila další uvolnění klasických zásad jazykového zeměpisu, totiž to, že snad v žádném zkoumaném bodě nebylo už možno dodržet zásadu jediného informátora, s níž ještě V. Vážný (1955, s. 170) samozřejmě počítal. Vynutil si to nerovnoměrný ústup příznakových nářečních rysů u jednotlivých mluvčích a v důsledku toho nedostatečná reprezentativnost jednotlivců jako představitelů kolektivního úzu v každé jednotlivé lokalitě. A smyslem jazykově zeměpisné práce není přece zkoumání jazyka jednotlivce, ale právě zjišťování úzu kolektivního, v našem případě zachycení nejstarší vrstvy běžné mluvy nářeční reprezentované starousedlou vrstvou zemědělského obyvatelstva.

Pokud jde o někdejší Gilliéronův požadavek jediného explorátora, ten byl u velkých atlasových podniků opuštěn už dříve a také V. Vážný (1955, s. 169) počítal s tím, že při sběru materiálu pro ČJA bude — zvláště s ohledem na urychlení vlastního výzkumu — v terénu pracovat několik dvojic explorátorů. Na druhé straně je však třeba věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby se i za tohoto stavu zachovávala jednotná rovina výzkumu.

I zde ukazují výsledky pracovního kartografování, že ve svém celku byly úkoly terénního výzkumu i v náročných podmínkách splněny uspokojivě a že byl shromážděn hodnotný materiál, který je účelné představit na jazykových mapách. Některé jednotlivé nebo dílčí nedostatky vyplývají většinou z dnešního celkového stavu nářečí a z charakteru příslušných otázek. Většinou jde o větší variabilitu a nevyhraněnost některých zachycovaných variant, zvláště dublet, jejichž plná ekvivalentnost nebo rozdíl v stylovém hodnocení nebývá vždy dostatečně postižen. Hojnost dubletních forem patří k výrazným rysům zachyceného materiálu, a tedy k základní charakteristice dnešní nářeční vrstvy vůbec.[2]

 

1.4.1. Snaha po zachycení nejstarší vrstvy dialektu vedla k požadavku, aby lokality, vybírané do sítě venkovských bodů ze starých obcí založených ve středověku, byly co do svého charakteru zhruba na stejné úrovni. Proto se dávala přednost obcím pokud možno menším a spíše odlehlejším od měst a hlavních komunikací. Z možných variant sítě, o nichž uvažoval V. Vážný (1955, s. 167), bylo užito sítě nerovnoměrné, jejíž hustota se řídí mírou nářeční diferenciace. Při konkrétním umisťování jednotlivých bodů v síti bylo možno vycházet z kartografických výsledků korespondenčních anket (Voráč - Racková, 1968, s. 315).

 

1.4.2. Otevřenou otázkou, v jazykových atlasech různě řešenou, je zařazení měst do sítě zkoumaných bodů. Některé atlasy města jako zkoumané body sice zařazují, ale jako součást roviny nářeční, a proto se i výzkum v nich pak koná u zbytků zemědělského obyvatelstva na předměstích. Je to však vlastně řešení nouzové. V. Vážný (1955, s. 167) s možností zařazení městských center už počítal a předpokládal, že se ve velkých městech bude konat výzkum „zvlášť pro každou z významnějších vrstev společenských“.

Naše řešení, které zrálo delší dobu a na návrh V. Vážného vlastně volně navazuje, je v dialektologii nové. Snaží se postihnout jazykovou situaci v celé šíři, a to konfrontací krajních vrstev mluveného jazyka, vrstvy odcházející a vrstvy nastupující. Síť [305]městských lokalit (Utěšený, 1974a) představuje v atlase samostatnou interdialektickou vrstvu, která je vůči základní vrstvě nářeční v generačním a sociálním protikladu.

Tento způsob umožňuje bezprostředně konfrontovat vrstvu interdialektickou, reprezentovanou mluvou mládeže ve vybraných městech na celém území, s výchozí vrstvou nářečí, reprezentovanou sítí venkovských lokalit; ve vnitrozemských městech je možno ještě srovnávat s nivelizovanějším stavem mluvy staré generace městské.

Je ovšem přirozené, že pro tuto konfrontaci musely být vytvořeny podmínky uváženou adaptací výzkumného programu a stanovením metodických postupů pro výzkum ve městech. Základní princip jazykového zeměpisu, jímž je právě absolutní srovnatelnost údajů, musel být totiž zachován jak v rámci jednotlivých vrstev, tak i mezi těmito vrstvami navzájem. Na druhé straně nemohlo být toto srovnávání násilné a musela být zachována reprezentativnost vrstev zvolených k porovnání. To znamená, že např. na rozdíl od archaické vrstvy venkovských mluvčích nemohou nivelizovanější stav mluvy staré generace městské reprezentovat bývalí zemědělci z městských okrajů, ale informátoři z prostředí typicky městského, především z vrstvy řemeslnické a dělnické žijící „uvnitř hradeb“. Od konfrontace bylo upuštěno v případech, kdy by v rámci daného výzkumného programu byla nepřirozená, protože dotazník pro atlas byl původně zaměřen na venkovské prostředí. Z dotazníku byly v zásadě vypuštěny všechny výrazy, které nejsou běžnou součástí aktivní slovní zásoby městského člověka zkoumané generace (především např. zemědělská terminologie).

 

1.4.3. Rozšíření městské sítě i na body pohraniční, které v atlase reprezentují stabilizující se mluvu oblastí nově dosídlených po r. 1945, umožnilo adekvátně vyřešit specifický problém českého atlasu, který V. Vážný pochopitelně ještě musel ve svém návrhu nechat otevřený. Tehdy o něm řekl (1955, s. 176): „Uvědomuji si, jak by byly výsledky ankety zcela zvláštní a velmi složité, kdybychom ji konali i na místech s většinou nových obyvatel, často z různých krajů naší republiky.“ Srovnáme-li tuto charakteristiku počátečního stavu s výsledky našeho výzkumu z poloviny let sedmdesátých (Jančák, 1977, s. 232—235), který se konal u mládeže už vyrostlé v pohraničních městech, je zřejmé, jak se zde od té doby jazyková situace stabilizovala.

Nosnost a oprávněnost našeho řešení městské sítě a úspěšnost vlastního terénního výzkumu ve městech, který probíhal v letech 1973—1976 (Jančák, 1977), se potvrdila při pracovním kartografování.

 

2. Kartografické podání výsledků výzkumu představuje vrcholnou fázi příprav jazykového atlasu. Přitom se projevuje dvojí forma závislosti, která — bohužel — může někdy působit i protichůdně. Na jedné straně je to vývoj zobrazovací techniky, v níž je patrný i vývoj vědecké disciplíny samé, která směřuje od atlasů ve formě materiálových souborů k atlasům výkladovým. V grafické složce jsou východiskem mapy nápisové, v nichž se zápisy zjištěných podob uvádějí přímo k jednotlivým bodům sítě,[3] v současných mapách se lingvistický obsah zobrazuje souborem grafických prostředků a tím se zvýrazňuje kontinuita jazykových jevů a jejich kompaktnost v prostoru.

Na druhé straně se u jazykově zeměpisných prací — jako snad u žádných jiných děl lingvistických — projevuje velká závislost na možnostech, zda a jak lze zvolené záměry realizovat, tedy závislost na možnostech technických a finančních, protože — jak připomněl už V. Vážný (1955, s. 172) — „zpracování a vydání map je nejen [306]velmi nesnadné, ale i značně nákladné“. Tato stránka věci je tedy složkou často určující a omezující práci dialektologa.

 

2.1. Český jazykový atlas — obdobně jako řada jazykových atlasů slovanských publikovaných po druhé světové válce, mj. též Atlas slovenského jazyka (1968—1984) — byl původně připravován jako atlas značkový. Tato zobrazovací technika má na dialektologických pracovištích ÚJČ dlouhou tradici a vybudoval ji J. Voráč (1953, s. 336) při rukopisném kartografování výsledků korespondenčních anket. Hlavní sledované téma se na těchto mapách vyjadřovalo barevně, další rozdíly figurami nebo vnitřním členěním figur apod. Pro jednobarevné kartogramy, na nichž se rozdíly v základní rovině zobrazení odlišují figurálně, aplikoval tuto techniku S. Utěšený (1974b); autor přitom uplatnil i zkušenosti ze své dlouholeté spolupráce na Slovanském jazykovém atlase. Při této zobrazovací technice jde v podstatě o to, aby zvolené značky, jejich forma a vzájemné vztahy mezi nimi vyjadřovaly odpovídajícím způsobem i vztahy v jazykovém systému. Příkladem moderního kartografického řešení jsou některé mapy v nedávno vyšlém prvním svazku Evropského jazykového atlasu (Jančák - Petr, 1986a, s. 228). V této souvislosti lze říci, že náš způsob prezentace lingvistického obsahu na mapách snese mezinárodní srovnání, jak o tom svědčí i naše řešení složité sémantické mapy evropských názvů pro ‚rampouch’, zařazené do druhého svazku tohoto souboru (Jančák - Petr, 1986b).[4]

 

2.2. Ukázalo se však, že takto připravovaný atlas, který měl obsáhnout třináct mapových svazků a třináct dílů komentáře knižního formátu, není možno pro velkou nákladnost realizovat. Tato skutečnost nás donutila hledat náhradní řešení a zamýšlet se vůbec nad formami kartografování. V této souvislosti je si možno uvědomit, že jazykové atlasy — aspoň v té formě, jak se obvykle realizují — mají ovšem i některé nevýhody.

Je to především jistá exkluzívnost takových publikací daná velkým formátem a s tím spojená i malá jejich mobilnost při vyhledávání informací i při studijní práci s nimi. Málokterý atlas může být i z tohoto hlediska tak ideální, jako je např. atlas lužickosrbský (Sorbischer Sprachatlas, 1965—1985), kde malý rozsah sledovaného území umožňuje, že se tato publikace formátem příliš neliší od běžné knihy. Kompletní zobrazování údajů v každém bodě sítě, které jde často do velkých podrobností, si zpravidla vynucuje velký formát mapy a to zase na druhé straně ztěžuje pohledy celkové. Dodržování zásady, že atlas má být především nástrojem, organizovaným materiálem podaným v zeměpisné projekci, umožňuje sice jeho všestranné využití, jako je tomu u normální zeměpisné mapy, avšak mapa jazyková nemusí vždy jít do všech podrobností a přinášet věci podstatné zároveň s věcmi méně důležitými. Při studiu map v jazykových atlasech musíme často jejich obsah sami interpretovat, a to i tehdy, potřebujeme-li informaci jen obecnější. Tak se stává, že dílo, které má podle svého zaměření (viz 1.1.) sloužit širokému okruhu zájemců jak z vlastního oboru, tak i z oborů příbuzných, zůstává často jen záležitostí specialistů. I z tohoto hlediska by bylo tedy prospěšné, kdyby se podařilo tyto nevýhody překlenout.

[307]Také z výrobního hlediska je jasné, že cesta k vydání speciálního atlasu, který nemá velmi široké uplatnění a vysoký náklad, je v našich podmínkách nejschůdnější, podaří-li se zachovat formu běžné vědecké publikace vyrobené knihtiskem. Největším problémem však přitom zůstává realizace mapové složky. Její vypuštění nebo přílišné zeschematizování map nebo naopak jejich neúměrné zmenšení, které by znemožnilo čtení, by vlastně znamenalo značné znehodnocení tohoto významného a pečlivě připravovaného díla. V jazykovém zeměpise nelze totiž považovat mapu za pouhou přílohu, za ilustraci; mapa je zde základem, přímým prostředkem lingvistického sdělení, prostředkem interpretace lingvistického obsahu ve vztahu k prostoru.

Jde o to najít takový způsob grafického ztvárnění, které by umožňovalo reprodukovat výsledný obraz ve zmenšeném měřítku na stránce knižního formátu, aniž by mapa přitom ztratila svou sdělnou hodnotu.

 

2.3.1. Logickým důsledkem tohoto požadavku je upuštění od map symbolových a přechod k mapám izoglosovým, jichž se v atlasech užívá spíše k sumarizaci výsledků na svodných mapách. Rozpor je ovšem v tom, že izoglosy vždy neodpovídají svým charakterem povaze a dnešnímu stavu českých nářečí a že přechody mezi oblastmi výskytu jednotlivých ekvivalentů nebo jejich variant jsou velmi plynulé. Většinou tedy nemůžeme izoglosy chápat jako ostré předěly, ale jako vyznačení dnešního maximálního zeměpisného rozsahu sledovaného jevu, jehož intenzita často právě směrem k izoglose slábne. Přitom je třeba připomenout, že tento dnešní stav je u jevů lexikálních často silně ústupový, takže konfrontovat tyto dnešní hranice s historickými hranicemi někdejších správních celků bude patrně obtížnější než např. u jevů hláskoslovných nebo morfologických.

Nesnáze při zjednodušeném zobrazení působí i to, že kromě areálů, které se dají izoglosami ještě poměrně dobře vymezit, existují dnes už poměrně často i úseky s výskytem nekompaktním, rozptýleným místy do různých ostrovů, a případy řídkých nebo izolovaných výskytů jednotlivých. Spíše než izoglosami lze tyto druhé případy postihnout daleko adekvátněji značkami, zvláště když v jedné lokalitě bývá doloženo užití staršího a novějšího pojmenování jevů nebo když se jednotlivé areály různě překrývají.

Je tedy zřejmé, že při přechodu na menší formát mapy nemůže jít o mechanický převod původní velké mapy značkové do menší mapy izoglosové, ale o nové grafické ztvárnění, při němž odpovídajícího vyjádření jazykové situace lze dosáhnout vhodnou kombinací různých grafických prostředků, které jsou k dispozici, především prostředků plošných a bodových.

Takto pojaté mapy, k nimž jsme postupným hledáním optimálního grafického ztvárnění dospěli, bychom mohli nejspíše nazvat mapami „syntetizujícími“. Situaci pomáhá řešit i to, že legenda, která bývá i u běžných izoglosových map velmi obsáhlá, má u našich map syntetizujících jen doplňkový charakter, protože jednotlivé areály se označují příslušnými nápisy přímo v mapě. U zmenšeného měřítka je totiž velmi výhodné, přináší-li mapa sama co nejvíce informací, aniž by bylo třeba odkazovat na legendu. V legendě se tak bude vyhledávat hlavně význam značek a ostatních prostředků, které potřebují vysvětlení.

Při přechodu na menší formát je potřeba si uvědomit, že ani po stránce obsahové by mapa neměla být přetížena; měla by zahrnovat jen tolik, co můžeme v malém měřítku ještě dobře vnímat. Při grafickém řešení mapy je tedy třeba hierarchizovat a soustředit se hlavně na podání základních údajů. Je-li třeba na mapě uvádět i detaily, musí být graficky potlačeny. Z toho vyplývá, že je třeba obsah mapy pečlivě analyzovat a v konkrétních případech vždy uvážit, co do mapy ještě pojmout a čeho je se třeba i zříci ve prospěch srozumitelnosti, „čitelnosti“ mapy. Přitom se však není třeba obávat toho, že bychom atlas ochuzovali o cenná zjištění; detaily, které jsou [308]z hlediska obsahu mapy méně důležité, nebo závažná fakta, která bylo nutno z mapy vypustit, se přesouvají do komentáře.

 

2.3.2. Na druhé straně nám jde zároveň o to, aby — obdobně jako u map symbolových — vycházelo i kartografické ztvárnění map syntetizujících z lingvistické strukturace obsahu mapy a řídilo se tedy jistými zásadami. K tomu je třeba využít všech grafických prostředků, které jsou k dispozici (tedy linií, značek, šraf a nápisů), a vtisknout jim — podobně jako symbolům — lingvistický význam, a to především k hierarchickému odstupňování zobrazovaných rozdílů podle jazykových rovin. U map lexikálních, jimiž se při zpracování atlasového materiálu začíná, je tedy třeba v první rovině zobrazení představit rozdíly lexikální a odlišit je od roviny slovotvorné a hláskoslovné.

Při zjednodušeném a zmenšeném podání obsahu mapy je nutno se soustředit především na postižení areálů a jejich vzájemných vztahů, popř. jim na roveň postavených rozptýlených výskytů sledovaných jevů, pokud jsou z hlediska mapy závažné. I když dané areály vymezujeme izoglosami, mělo by se při čtení mapy — jak to odpovídá i současnému charakteru nářečních rozdílů — soustředit vnímání hlavně na plochu, popř. na její jádro a nikoliv na detailní průběh izoglosy samé. Plošnému vnímání mapy napomáhají i nápisy v areálech.

Pokud jde o vedení izoglos, snažíme se hranice vyznačovaných celků i ve zjednodušeném podání postihnout co možná věrně, i když to při rozkolísaném stavu jevů na okrajích vymezovaných areálů bývá obtížné. Často se však prolínání areálů dá zjednodušit vhodnou kombinací s doplňkovým zobrazením značkovým. Přitom je třeba brát v úvahu i charakter zobrazovaných jevů; vzhledem k celkovému zaměření atlasu na nejstarší zjistitelný stav ukazuje se potřebné citlivě preferovat především sledované ekvivalenty a varianty nářeční a naopak neregistrovat do všech podrobností projevy nivelizační. Jejich konkrétní stav, jak jej zachytil na daných heslech materiál z terénu, může totiž být v detailech do značné míry náhodný.

Značky na mapě jsou určeny pro údaje u jednotlivých bodů sítě. Užívá se jich tam, kde vymezený areál je příliš malý, takže tam nelze umístit nápis, nebo kde výskyt sledovaného ekvivalentu nebo varianty je rozptýlený a není možné nebo vhodné ho vymezit izoglosou. Je to sice hledisko formální, ale je nutné ho respektovat, protože výrazové prostředky jsou omezené. Avšak značkové vyjádření přispívá v těchto případech k optickému sjednocení při čtení mapy.

Snažíme se především o to, aby při hierarchizaci obsahu mapy byla jednoznačně určena alespoň rovina lexikální, a to buď areály ohraničenými nejsilnější izoglosou, anebo plnými značkami (pro ty ekvivalenty, které vlastní areál nemají). Naproti tomu v rovině slovotvorné a hláskoslovné lze jednoznačně určit jen areály (odstupňováním izoglos, a to středně silnou linií pro rozdíly slovotvorné a přerušovanou tenkou linií rozdíly hláskoslovné), kdežto duté a lineární značky už nelze důsledně specializovat.

Kategoriálními grafickými rozdíly mezi druhy značek, jimž bychom přisoudili důsledné vyjadřování příslušnosti k jednotlivým jazykovým rovinám (plné figury — rozdíly lexikální, duté figury — slovotvorné, lineární značky — hláskoslovné), nelze totiž pokrýt všechny případy, které mohou na mapě nastat. Tak např. kromě plných značek, které označují další ekvivalenty na úrovni lexikálních areálů, mohou se na mapě vyskytnout ostrovy a rozptýlené výskyty všech ekvivalentů, které už na mapě svůj areál mají; těmto druhým případům z roviny lexikální musíme však na odlišení určit už značky duté, které jsou jinak — a mnohdy i na téže mapě — zadány pro varianty slovotvorné. (Proto jsou např. na ukázkové mapě (s. 311) i v lexikálním areálu deska značky pro dužinu duté na rozdíl od plných značek pro slova dluž a dýha, která vlastní plošný areál nemají.) Obdobně se ve značkách lineárních stýká např. označování hláskoslovných variant se značkami přesahovými.

 

[309]

 

[310]Ideální by bylo, kdyby se hierarchické rozrůznění areálů zvýraznilo i užitím trojího typu písma v nápisech. Posílilo by to plošné vnímání a orientaci při souhrnném pohledu na mapu. Protože se však u komplikovanějších map nedospělo vždy k jednoznačnému řešení grafického ztvárnění a protože se vyskytly obtíže technického rázu, bylo od tohoto záměru upuštěno. V konečném kompromisním řešení zůstávají nápisy pro lexikální a slovotvorné formy neodlišeny (rozdíl vyjadřují jen izoglosy); zvláštním typem písma se odlišují pouze nápisy pro varianty hláskoslovné.

 

2.3.3. Způsob konečného kartografického řešení lingvistického obsahu na syntetizujících mapách je zřejmý z naší ukázky. K tomu je třeba připomenout, že mapa, kterou jsme vybrali jako ukázku její stránky formální, není nejvhodnější ukázkou obsahové stránky atlasu. Představuje totiž nářeční pojmenování pro ‚dřevěnou desku tvořící část stěny sudu nebo jiných dřevěných nádob‘, tedy pro bednářský výrobek dříve na venkově běžný, ale dnes už zanikající. I když v souladu s celkovým zaměřením výzkumného programu na tradiční vrstvu venkovských nářečí byla při výběru lexikálních hesel věnována zvýšená pozornost tradičnímu domácímu venkovskému prostředí, neznamená to, že by dotazník i soubor map vybraných k publikaci neobsahoval slova z běžné slovní zásoby. Naopak, takových je většina.

Do chystaného prvního výběru z nářeční slovní zásoby, zahrnujícího významové okruhy „člověk a jeho život“ a „domácí a místní prostředí“, je např. zařazena mapa ‚chlapec’ s výrazně odlišenými oblastními ekvivalenty kluk, svč. hoch, jzč. a mor. chlapec, slez. synek a výchmor. ogar. Naproti tomu z mapy ‚zkazit‘ je zřejmé, že toto sloveso, kterého se v sv. Čechách a na Moravě užívá častěji v podobě pokazit, má — kromě ostrůvků s výrazy zmařit a pokartit — svůj hlavní územní lexikální protiklad až ve slez. popsut, zepsut. Některé územní rozdíly jsou jen v rovině slovotvorné, např. čes. lavice (s variantami lajce, lajc, lavic) proti mor. lavka, popř. lava.

Na ukázkové mapě nářečních názvů pro ‚dužinu’ (s. 311) jsou areály vyčleněny poměrně ostře a zároveň je dobře patrný i rozdíl v zobrazení jednotlivých jazykových rovin. Základní rovinu lexikální tvoří areály slov duha, deska, touba a jim na roveň postavená slova dluž (s výchmor. deminutivem dlužka) a dýha zobrazená plnými značkami. Areál duha se dále člení na subareály slovotvorné (dužina, duhovina a oblast pravidelných deminutiv dužka) a hláskoslovné (douha). Toto plošné rozčlenění je doplněno ještě dutými a lineárními značkami, jimiž je zachyceno jak prolínání některých těchto podob s podobami většinovými, tak i jejich souvislejší výskyt mimo vlastní areál (zvl. např. dem. dužka na Novoměstsku). Vhodnou kombinací plošného a značkového zobrazení lze dosáhnout zjednodušeného podání prolínajících se podob (srov. dubletní rozsah podoby dužina v sousedních areálech). Při vnímání mapy je si však třeba uvědomit, že jevy zobrazené značkami jsou v tomto podání proti plochám graficky mnohem výraznější, než by tomu bylo u normální mapy symbolové.

Kartogramy s jazykovým obsahem se zobrazují na podkladových mapách, vytištěných v lomené barvě. Protože nemáme v našem časopise možnost provést dvojbarevný tisk, reprodukujeme podkladovou mapu zvlášť (s. 309). Je z ní dobře patrné, že kromě údajů k základní orientaci (říční síť, která vhodně znázorňuje reliéf terénu, státní a býv. zemské hranice a tečkované hranice jazykových oblastí) obsahuje podklad hlavně síť venkovských lokalit (body s třícifernými čísly v zeměpisném sledu) a síť městskou, která je vyznačena obdélníky (spolu s dvojpísmenným symbolem). Obdélníky byly zvoleny proto, aby diferenční lingvistické značky příslušející městům byly graficky odlišeny od údajů o tradičních venkovských nářečích.

2.3.4. Ačkoliv téměř každá mapa vyžaduje zvláštní osobité řešení, je účelné snažit se o to, aby v takovém díle, jakým je atlas, bylo dosaženo co možná největší jednoty podání. Uživatel atlasu si tak zvykne na jisté způsoby při tlumočení obsahu v rámci celého díla. Zejména jde o to, aby shodné nebo obdobné případy byly podány týmž způsobem.

 

[311]

	dluž		douha	–	duha
	dlužka		dužka
	dýha		dužina
			duhovina

 

[312]Proto byly vypracovány poměrně podrobné interní instrukce pro grafickou prezentaci map a jejich konkrétní grafické řešení se vyrovnává na společných poradách zpracovatelů. Ovšem ne vše, co se v obecné rovině metody práce zdá být jasné, je možno při aplikaci na konkrétní případy vždy bez výjimky realizovat. U složitých map, při jejichž řešení se už může zřetelněji projevit individuální autorský přístup, je někdy nutno i několikerými paralelními pokusy hledat optimální grafické vyjádření jazykového obsahu a co nejúčelněji přitom kombinovat prostředky plošného a značkového zobrazení.[5]

 

2.3.5. Zdálo by se, že jsme otázkám kartografického zpracování syntetizujících map — tedy problému vlastně jen technickému — věnovali příliš mnoho pozornosti. Ovšem pokud jde o samu realizaci atlasu, je to otázka klíčová a při jejím řešení jsme se snažili plně respektovat hledisko lingvistické jako hledisko dominantní. Probíhající zpracovatelská fáze nás přesvědčuje, že jsme dospěli k uspokojivým výsledkům. A tak řešení, které mělo být jen řešením náhradním, se osvědčilo jako přínosné a pro rozvoj oboru vyhovující.

 

2.4. Pokud jde o komentáře k mapám, jsou koncipovány tak, aby to pokud možno nebyly komentáře jen tzv. technické, ale výkladové. Mají poskytnout stručný výklad o sledovaném problému a zároveň umožnit lepší orientaci v mapě. Obsahová náplň, zaměření i formální uspořádání jednotlivých oddílů se v komentářích podle možnosti zachovává.

První oddíl komentáře přináší v navázání na mapu a na legendu všechny ekvivalenty a jejich varianty, jak byly k sledovanému významu zjištěny v nářečích českého jazyka. Varianty se v tomto oddíle zapisují formou zjednodušeného fonetického zápisu, který v sobě sdružuje i další pravidelné fonetické obměny regionální, takže je možno příslušnou fonetickou variantu pro každý bod sítě zpětně rekonstruovat.

Jádrem komentáře je druhý oddíl, v němž se sledovaný význam lexikálně vymezuje a zároveň se shrnují výsledky výzkumu. Při vymezování daného významu se upozorňuje na sémantické potíže, u předmětů hmotné kultury se vychází z věcné znalosti opřené často o výsledky našeho výzkumu a upozorňuje se na věcné rozdíly a na případné metodické usměrnění při zadání otázky. Při podávání výsledků výzkumu upozorňujeme i na problémy kartografického rázu a na možné omezení představovaného materiálu. Hodnotí se situace i ve vrstvě interdialektické, a pokud to srovnání mezi zkoumanými jazykovými vrstvami dovoluje, je možno postihnout dynamiku sledovaného dílčího jevu a naznačit i tendence dalšího vývoje.

Třetí oddíl komentáře podává celkovou zeměpisnou charakteristiku jazykové mapy. Přitom nejde jen o pouhý slovní popis, ale spíše o „průvodce“, který má usnadnit orientaci při čtení mapy a upozornit na významné rysy a zeměpisné souvislosti.

Poslední tři oddíly komentáře mají charakter doprovodného aparátu. Nejdůležitější z nich je čtvrtý oddíl, v němž se ukazuje začlenění sledovaných nářečních pojmenování do celkového vývoje našeho národního jazyka a na souvislosti těchto výrazů s vývojem západoslovanských jazyků. Připojena je i stručná etymologická charakteristika. V pátém oddíle komentáře se citují nářeční doklady z vybraných lokalit ve význačných českých jazykových ostrovech střední Evropy (v Polsku, Jugoslávii a Rumunsku), v šestém oddíle se registrují odkazy na paralelně zpracovaná hesla v jazykových atlasech, především západoslovanských (v slovenském, polském a lužickosrbském).

 

3. Závěrečná zpracovatelská fáze, příprava syntetizujících map a komentářů, představuje poslední krok k realizaci základního díla české dialektologie, Českého jazykového atlasu. V navázání na práci našich učitelů a předchůdců chceme přispět k tomu, [313]aby tento dlouhodobý úkol, do něhož už bylo vloženo tolik pracovního úsilí dvou generací, byl doveden k zdárnému konci. Vyrovnáme se tak i s naším dluhem, protože Český jazykový atlas je mezi národními atlasy jazyků slovanských téměř poslední, který ještě nemáme.

 

LITERATURA

 

ATLAS SLOVENSKÉHO JAZYKA. I. Vokalizmus a konsonantizmus. J. Štolc. Bratislava 1968. — II. Flexia. J. Štolc. Bratislava 1981. — III. Tvorenie slov. F. Buffa. Bratislava 1981. — IV. Lexika. A. Habovštiak. Bratislava 1984.

BALHAR, J.: Syntaktická část dotazníku pro připravovaný Atlas českých nářečí. SPFFBU, A 11. Brno 1963, s. 133—139.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972.

DOTAZNÍK PRO VÝZKUM ČESKÝCH NÁŘEČÍ (Český jazykový atlas). Sestavila Česká dialektologická komise. Ústav pro jazyk český ČSAV. Praha 1964.

HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. In: Čs. vlastivěda III. Jazyk. Praha 1934, s. 84—218.

JANČÁK, P.: K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. NŘ, 60, 1977, s. 227—237.

JANČÁK, P. - HLAVSOVÁ, J. - BACHMANN, L. - RUBÍN, A.: Český jazykový atlas jako kompendium české dialektologie. Český lid, 67, 1980, s. 223—231.

JANČÁK, P. - PETR, J.: Evropský jazykový atlas jako nástroj multilingvální komparatistiky. SaS, 47, 1986a, s. 216—231.

JANČÁK, P. - PETR, J.: Nářeční názvy pro ‚rampouch‘ v Evropském jazykovém atlase (Nad naší první mapou v souboru ALE). SaS, 47, 1986b, s. 264—283.

MAŁECKI, M. - NITSCH, K.: Atlas językowy polskiego Podkarpacia. Kraków 1934.

OBŠČESLAVJANSKIJ LINGVISTIČESKIJ ATLAS (v přípravě; viz zvl.: Voprosnik Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa. Moskva 1965). (Dále OLA.)

RUBÍN, A.: K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas. NŘ, 56, 1973, s. 35—39.

SORBISCHER SPRACHATLAS 1—10. H. Fasske - H. Jentsch - S. Michalk. Bautzen - Budyšin 1965—1985.

UTĚŠENÝ, S.: Městská mluva v Českém jazykovém atlase. NŘ, 57, 1974a, s. 94—100.

UTĚŠENÝ, S.: K problematice symbolů v lingvistickém kartografování. SaS, 35, 1974b, s. 327—335.

UTĚŠENÝ, S.: K zpracování terminologie hmotné kultury v Českém jazykovém atlase. Český lid, 65, 1978, s. 104—107.

VÁŽNÝ, V.: K otázce jazykového atlasu zemí českých. SaS, 16, 1955, s. 159—173.

VORÁČ, J.: O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1953, s. 328—340.

VORÁČ, J.: K českému jazykovému atlasu. In: Informační bulletin pro otázky jazykovědné, 3, 1962, s. 62—65. Interní tisk ÚJČ.

VORÁČ, J.: Za profesorem Václavem Vážným. NŘ, 49, 1966, s. 235—236.

VORÁČ, J. - RACKOVÁ, M.: Práce na Českém jazykovém atlase. SaS, 29, 1968, s. 342—318.

 

R É S U M É

Abschliessende Arbeiten am Tschechischen Sprachatlas

1. Der Tschechische Sprachatlas, der in den dialektologischen Arbeitsstellen des Instituts für Tschechische Sprache in Prag und Brünn vorbereitet wird, steht vor seinem Abschluss. Vergleicht man die bisher geleistete Arbeit mit dem 1954 an der Brünner dialektologischen Konferenz vorgeschlagenen Projekt (Vážný, 1955), kann man feststellen, dass nicht nur alle an ein sprach[314]geographisches Werk gestellten Forderungen erfüllt, sondern auch eine Reihe von spezifischen an die tschechische Situation gebundenen Problemen befriedigend gelöst wurden. Das Forschungsprogramm umfasst alle sprachlichen Ebenen, einschliesslich die Syntax (1.2.). Die Aufnahmen (1.3.), die in einem dialektologisch bereits stark nivellierten Milieu gemacht wurden, erfassten sowohl die älteste Schicht der traditionellen Mundarten in einem Netz von dorflichen Ortschaften (1.4.1.), wie auch die Alltagssprache der jüngeren Generation in einem nicht so dichten Netz von Städten (1.4.2.), und dies auch im Grenzgebiet (1.4.3.). Diese Konfrontation der ältesten und der jüngsten Schicht der nicht schriftsprachlichen mündlichen Sprache soll zur Erfassung der wichtigsten Tendenzen in der Gegenwartssprache wie auch der Entwicklungsperspektiven in der Zukunft beitragen.

2. Der Atlas soll einem möglichst weiten Benutzerkreis dienen. Deshalb wurde bei der Herausgabe das normale Format einer wissenschaftlichen Publikation gewahlt. Das hiess allerdings eine Methode der graphischen Gestaltung des Karteninhalts zu finden, dass die Karte auch in verkleinertem Massstab nichts von ihrer Aussagekraft einbüsst. So entstanden die sog. synthetisierenden Karten, auf denen die sprachliche Situation durch geeignete Kombinationen von Flächen- und punktuellen Darstellung vorgenommen wird.

Die Karten erfassen in erster Linie Areale. Die Abschnitte mit Streuung oder isoliertem Auftreten werden durch Symbole angegeben. Wenn auch die Areale durch Isoglossen abgegrenzt sind, sollte man sich beim Kartenlesen auf die Flächen konzentrieren. Dies sollen die innerhalb der einzelnen Areale befindlichen Aufschriften leichter machen. Da die heutigen Mundarten sich in Auflösung befinden, sind die Isoglossen nicht als scharfe Grenzen aufzufassen. Sie geben die heutige maximale geographische Ausbreitung der betreffenden Erscheinung an, deren Intensität zur Isoglosse hin in der Regel schwächer wird.

Die kartographische Gestaltung der synthetisierenden Karten geht von der linguistischen Strukturierung ihres Inhalts aus und wird durch bestimmte Prinzipien geregelt. Der Inhalt der Karte muss hierarchisiert und auf die Darstellung der grundlegenden Daten ausgerichtet sein. Bei den lexikalischen Karten, die den Atlas eröffnen, bedeutet das, auf der ersten Ebene der Darstellung die lexikalischen Differenzen aufzuzeigen und sie von der wortbildenden und lautlichen Ebene zu trennen. Die lexikalische Ebene ist durch die dicksten Isoglossen oder durch volle Symbole (für Äquivalente ohne ihr eigenes Areal) angezeigt.

Die Art der kartographischen Lösung des linguistischen Inhalts auf den synthetisierenden Karten ist am Beispiel auf S. 311 vorgeführt. Die grundlegende lexikalische Ebene besteht aus den Arealen der Wörter duha, deska, touba und der Wörter dluž und dýha, die mit vollen Symbolen angedeutet sind. Das Areal duha gliedert sich in die wortbildenden (dužina, duhovina, dužka) und lautlichen (douha) Subareale. Durch leere und lineare Symbole wird die Vermischung mit den Mehrheitsformen wie auch das öftere Auftreten der Formen ausserhalb des eigenen Areals festgehalten.

Die Kartogramme mit linguistischem Inhalt werden auf Grundkarten dargestellt, die in gedämpfter Farbe gedruckt werden. Neben den Angaben zur grundlegenden geographischen Orientierung enthält die Grundkarte (S. 309) das Netz mit ländlichen Aufnahmeorten (dreistellige Zahlen) und das Netz der Städte (Rechtecke).

Die Kommentare sind nicht nur technischen Charakters, sie bieten eine kurze Darstellung der betreffenden Erscheinung und ermöglichen eine bessere Orientation auf der Karte.

3. Die bereits angelaufene Bearbeitung der synthetisierenden Karten und der Kommentare ist der letzte Schritt zur Vollendung dieses grundlegenden Werkes der tschechischen Dialektologie, an dessen Vorbereitung zwei Generationen von Wissenschaftlern beteiligt waren.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 4, pp. 301-314

Previous Olga Müllerová, Alena Šimečková: Způsoby a prostředky navazování kontaktu v telefonických rozhovorech

Next Zdeněk Hlavsa: Danešova kniha o větě a jejím fungování v textu