Aktuální problémy frazeologie a idiomatiky a jejich odraz v slovníkové praxi (Nad bulharskou sbírkou přirovnání)

František Čermák

[Discussion]

(pdf)

Актуальные проблемы фразеологии и идиоматики и их отражение в лексикографической практике / Topical problems of phraseology and idiomatics and their reflections in the lexicographer’s practice (On the Bulgarian collection of similes)

0. Je zřejmé, že stupeň dosaženého poznání v oblasti teoretické se odráží v aplikacích. Zvláště dobře to můžeme sledovat na vztahu lexikologie a lexikografie, ale také na poměru frazeologie (idiomatiky) a frazeografie, jak se této slovníkářské oblasti začíná říkat. A je také zřejmé, že tu teorie zůstává praxi leccos dlužna. Některých stránek této situace si povšimneme na pozadí nové bulharské sbírky přirovnání V. Kjuvlievové-Mišajkovové Ustojčivite sravnenija v bălgarskija ezik (Izd. na Bălgarskata akademija na naukite. Sofija 1986, 284 s.).

Autorka vychází z kartotéky Ústavu pro bulharský jazyk (přes 5 miliónů dokladů různého druhu, včetně frazeologie), z níž čerpal také dvoudílný bulharský frazeologický slovník (Ničevová - Spasovová-Mihajlovová - Čolakovová, 1974—1975; rec. Machač, 1977; srov. též Čermák, 1978). Kniha je rozdělena do přibližně dvou stejně rozsáhlých částí, teoretického výkladu (s. 5—100) a vlastního slovníku přirovnání (s. 100—227). Doplněna je indexem (s. 239—274), který eviduje přirovnání užitá ve slovníku, a soupisy literatury. Jde tedy o kombinaci slovníku a teoretické studie.

1.1. Zásadní odklon od stanovisek, která zaujímá bulharská frazeologie na úrovni teoretické (srov. cit. frazeol. slovník a též Ničevová, 1983), představuje v uvedené sbírce výběr přirovnání, který tu lze označit jako rozšířený. Dřívější úzká hlediska totiž z rámce frazeologie, a tudíž i z jejího slovníkového popisu frazémy typu krokodýlí slzy, (být) bílý jako sníh vylučovala s poukazem na to, že jsou motivované a že jeden z komponentů tu funguje ve svém doslovném významu (taková je praxe uvedeného bulharského frazeologického slovníku, Ničevová et al., 1974—1975). Ve své snaze, kterou autorky pracně, složitě a nepřesvědčivě dokumentují v dlouhém výčtu vyloučených a zavržených typů, se jejich stanoviska snažila opírat o kritérium sémantické transformace komponentů.

Původní podnět k takovémuto stanovisku, které však V. Kjuvlievová-Mišajkovová opouští, je dán v dělení frazémů podle stupňů sémantického „slití“ významu jednotlivých komponentů, které je spjato se jménem V. V. Vinogradova. Tento přístup, v zásadě jako program zajímavý, nedokázal totiž nalézt, a to ani v pracích Vinogradovových následovníků, dostatečně spolehlivé postupy, jak objektivně odstupňovat a kategorizovat sémantiku v oblasti mnohonásobného splývání a redukce významů u jednotlivých komponentů. Předpokládalo by to např. schopnost objektivně určovat míru metaforizace na straně jedné i míru desémantizace na straně druhé. Protože každý takový postup je třeba v lingvistice opřít o spolehlivou analogii a protože právě ta ve frazeologii zásadně chybí a každý frazém je jinak anomální, byl uvedený postup prozatím lingvisticky neúspěšný. Sémantické klasifikace založené na předpokládaných stupních v uvedeném smyslu jsou jen ilustrativní a snad vhodné pro první, orientační vhled do problematiky frazémů; rychle však narážejí na základní potíže dané splýváním komponentů a jejich neurčitostí, chceme-li přesně a v širokém měřítku klasifikovat (srov. též Čermák, 1982, zvl. s. 77—106).

V pozadí takových přístupů, které porůznu přežívají, lze však vytušit ještě další, obecnější důvod epistemologické povahy. Hledání frazeologů, kteří spatřují podstatu frazému jednou v tom a podruhé v onom (srov. Čermák, 1982, s. 18—19), pochopitelné v počátcích této disciplíny, vyústilo později — namísto očekávané syntézy a pozitivního konstatování — v nihilistické prohlášení, že každý pokus o obecnou definici frazémů je odsouzen k nezdaru (Telija, 1966, s. 187). Mnohoaspektový přístup se tudíž stal v té době nutností. Jeho zvláštností bylo, že žádné z uváděných kritérií vymezujících frazém nebylo nijak specifické pro frazeologii jako celek; bylo buď [321]příliš široké a vágní, anebo jen dílčí, a platné tudíž pouze pro část frazeologie. Akcentuje-li V. Kjuvlievová-Mišajkovová komplexní přístup, je to zároveň její polemická odpověď na jednostranné a dosud neúspěšné opírání se o kritérium jediné, prosazované u jejích předchůdců, zvláště o kritérium obraznosti nebo expresivity. (O možnosti obecné definice frazému založené na anomálii viz Čermák, 1982, s. 115—116 a Filipec - Čermák, 1985, s. 177). Blíže však autorka v tomto smyslu mnoho neříká a formálně se nakonec přesto hlásí ke kritériu obraznosti a expresivity. Přirovnání, které považuje za typ frazému (idiomu), je pro ni jedním z logických prostředků poznání světa, který nás obklopuje. Vymezuje ho jako formální, sémantický a funkční celek, který je obrazně expresívní a jehož komponenty jsou sémanticky zčásti nebo zcela přehodnoceny. V tomto vymezení se tudíž vlastně připouští, že i typ (být) bílý jako sníh je třeba považovat za sémanticky přehodnocený (o tom viz už Čermák, 1983, s. 480n.).

1.2. Více implicitně a pod tlakem potřeb frazeografických vychází autorka bulharské práce o přirovnáních při zpracování z formy výrazu, a to — opět proti neuspokojivé předchozí praxi — z formy relativně úplné, včetně tertia comparationis na levé straně přirovnání (srov. však 2.6.). Třebaže uznává přítomnost přirovnávací složky i u frazémů dalších typů, opírá se při výběru materiálu — podobně jako český slovník (Slovník české frazeologie a idiomatiky. Přirovnání, 1983) — jen o ustálené frazémy obsahující explicitní znak (komparátor) kato (jako), popř. jeho varianty. Staví se tu opět do opozice proti dřívějším názorům (zvl. Ničevová, 1983), v nichž se u přirovnání neústrojně vypouští právě tertium comparationis, a pak se chápe v nepřijatelně zjednodušeném pohledu jen jako adverbiále.

Zapojením pojmu transformace, který přebírá z české lingvistiky (Čermák, 1982), dokáže se V. Kjuvlievová-Mišajkovová tomuto úskalí vyhnout a rozlišit celou řadu přirovnávacích typů po stránce formální a funkční — nikoli však důsledně. Uznává-li na jedné straně existenci transformačního vztahu mezi bleden kato stena a poblednjavam kato stena, není jasné, proč ho analogicky a důsledně nehledá i jinde, tedy i mezi případem typu bledý jako stěna a být bledý jako stěna. Sloveso být, třebaže bývá jakožto spona chápáno syntakticky odlišným způsobem, je frazeologicky (lexikologicky) řádným a nutným komponentem jednoho z obou frazémů. O tom svědčí i zásadně odlišná funkce: v prvním případě frazém funguje jako atribut, v druhém jako predikát. V tom je tedy autorka stále ještě poplatná stanoviskům, proti nimž se jinak obecně staví.

Ve skutečnosti se tu opět skrývá další obecný frazeologický problém, který je dán klamem diskrétní formy a častou neschopností lingvistů frazém přesně identifikovat, především z hlediska funkčního. Postavíme-li se na stanovisko důsledně funkční, pak musíme jednotlivým transformačně spjatým frazémům přiznat vždy odlišnou funkci, a můžeme je tedy podle funkce identifikovat (na rozdíl od variant). Zároveň však musíme i bezpodmínečně respektovat integritu, celistvost frazému (idiomu) jakožto jednotky a nepokoušet se z ní některé komponenty neústrojně vydělovat, nechceme-li pracovat s nejasnými a těžko určitelnými torzy (srov. výše např. postoj Ničevové, srov. však i dále, zvl. 2.2.). Tato obecně nedoceněná otázka má ve frazeologii mnoho negativních důsledků, zvláště pro pojetí významu a motivace (viz 2.2. a 2.4.), a je proto třeba předem pečlivě kontrolovat, zda např. zapojením běžné syntaktické analýzy, která je ve frazeologii principiálně nemožná (o tom viz 2.5.), neztrácíme více než získáváme. Charakteristickým rysem frazeologie a idiomatiky jakožto disciplíny je koneckonců to, že tu tradiční a osvědčené procedury, kritéria a metodologická měřítka většinou selhávají, a to proto, že byly vypracovány pro pravidelný jazyk a jeho jevy (tj. v nichž platí pravidla), avšak pro frazeologii zásadně platí jen to, že je vždy nějak anomální, nepravidelná (zpravidla ve více ohledech syntagmatických a paradigmatických zároveň).

[322]1.3. Na základě pramenů z 20. i 19. stol. (a také mluveného jazyka) sestavila autorka bulharské sbírky přirovnání korpus asi o 1500 přirovnáních (český slovník jich má téměř 2500); tento materiál má reprezentovat současný stav bulharských přirovnání. Je zřejmé, že rozsah souboru (a šířeji i předmětu celé disciplíny) je dán i pojetím jednotek, které ho vytvářejí.

Vedle nedůsledného zapojení transformačního pohledu ukázala se jako další problém oblast tzv. klišé, která jsou z výběru plánovitě vypuštěna. Necháme-li stranou vlastní frekvenční podstatu klišé, která nebývá dostatečně doceňována a která se odhadem určuje jen velmi nespolehlivě (o tom autorka mlčí), je tu rozpor i v samém pojetí věcném. Jako klišé autorka chápe (s. 49) taková přirovnání, která nejsou podle jejího pojetí jednotkami jazyka (jako ostatní přirovnání), ale mluvy, a přesto jsou reprodukovatelná (v určité sféře společenské komunikace). Reprodukovatelnost je však základní vlastností jednotek systémových, nikoliv textových. Není jasné, jak tuto rozpornou představu, směšující jak langue a parole, tak i synchronii a diachronii, dokázala autorka bez potíží aplikovat při výběru klišé. Ani další charakteristika věc neobjasňuje, spíše naopak. Klišé mají vznikat jako individuální tvůrčí akt (prostředek) k individuální charakterizaci jevů, příznaků apod. Má-li tu autorka na mysli diachronii, pak je třeba takový individuální akt, zprvu neustálený, předpokládat u všech frazémů (a nejen u nich), a není tedy pro klišé nijak specifický. A co se míní „individuální charakterizací”, není jasné, uvážíme-li, že běžnou komunikaci charakterizuje právě potřeba v různém smyslu individualizovat. Tak výrazy označené jako klišé, např. privliča kato magnit, raboti kato automat, se — přes uvedenou snahu odlišit je — nijak od přirovnání jako celku neliší.

Jde tu zřetelně o problém vágních kritérií obecně, specificky však o nedůslednosti v přístupu synchronním. De Saussure své pojetí jazykového stavu, na kterém synchronie spočívá, sice nedovedl do tak exaktní formulace, jak by si leckdo dnes přál, ani později však nebylo nijak významně zpřesněno (zdá se to nemožné); a tak se užívá dosti volně a s přihlížením k synchronnímu kolísání (dynamismu), o kterém mluvil už V. Mathesius, když uvažoval o potenciálnosti jazykových jevů. Neznamená to však, že lze relativní pojetí hranic synchronie relativizovat ad libitum. Proto jsou výše zmíněná klišé buď reprodukovatelná, a tedy součástí synchronie a jejího systému, anebo jsou individuální, příležitostná, a tedy celonárodně neznámá, neustálená, a proto i nereprodukovatelná. Zda jsou součástí diachronie směrem do minulosti (archaismy apod.), nebo do budoucnosti (neologismy), je třeba studovat dále. Ústupek diachronii však představuje ve slovníku i další typ přirovnání, o kterém se mluví v klasifikaci podle historické perspektivy (s. 75—76), chităr kato inglizin (doslova „chytrý jako Angličan”), označovaný jako zastaralý; autorka ho ještě řadí do pasívního slovníku. I pro oblast idiomatiky a frazeologie tudíž platí rigorózní požadavek, aby se dodržoval synchronní přístup. To má své důsledky — nejen pro výběr materiálu — i pro další otázky, zvláště pro analýzu významu (srov. 2.4.).

2.1. Přirovnání má ve slovníkové části sledované bulharské práce tyto součásti: a) lemma, b) valenci, c) zkratku podle příslušnosti k stylové rovině a emocionálně expresívní charakteristiky nebo nářečního původu, d) stručný výklad významu, e) exemplifikaci.

Zastoupení jednotlivých složek se může lišit, vždy přítomná je pouze složka první a čtvrtá, ostatní mohou chybět. U hojných výrazů nářečních se vždy udává označení nářečí, výklad a exemplifikace se však vypouštějí. V lemmatu, které začíná zpravidla slovem fungujícím jako tertium comparationis, se označují i varianty. Zde (stejně jako v řadě dalších prací) vadí nedůslednost, s jakou se liší varianty syntagmatické od paradigmatických, tj. varianty projevující se v zásadě buď ve změně rozsahu frazému, nebo v záměně jeho komponentů. Důsledky takových variant jsou jak pro chování, tak význam frazému odlišné; obojí se však označuje závorkou, srov. stoja [323](sedja) kato dărvo, žlătvam (se)/žlătna (se) kato limon, pro část paradigmatických variant se však užívá i lomítka, jak je vidět z posledního příkladu. Označení valence, a to pouze objektové, je velmi řídké, spíše výjimečné; někdy je naznačena jen ve výkladu (např. s. 176). Valence subjektová se přitom explicitně neoznačuje. Vzhledem k neexistenci infinitivu bylo třeba v bulharštině volit jinou reprezentativní formu slovesa; ve slovníku je to především 1. os. sg. préz. a v případě zvláště věcných subjektů též 3. os. sg. nebo pl. Avšak takto naznačená valence (subjektová) má daleko do spolehlivého popisu všech možných případů úzu. Je-li totiž možné jeden frazém užít v 1. os. sg., neznamená to automaticky, že ho lze užít i v dalších osobách, zvl. ve 3. os., což se tu zvoleným záznamem nechtěně implikuje.

Sémantická glosa je spíše orientační a o vlastním významu pak specificky nevypovídá obvykle nic. Místy se zdá, jako by jejím cílem bylo jen různá přirovnání svést vždy do jedné synonymní skupiny, která má společnou sémantickou charakteristiku, srov. zřetelně odlišná hesla mil mi e kato na decata prăčkata (tojagata), mil mi e kato na kučeto kalta, mil mi e kato na ovcete vălka aj.; všechna mají jedinou poznámku „není mi nijak milý”. „Jednoslovné” lexikografii je přece dávno zřejmé, že u synonym je třeba vedle poukazu na rysy společné vytknout i rysy rozdílné, a zabránit tak ztotožnění (které je pouze málokdy možné); není proto jasné, proč není tato zásada uplatňována i ve frazeologii. Nejvíce místa je v hesle věnováno exemplifikaci celonárodních přirovnání (až devadesát procent rozsahu hesla); obsahují zpravidla více vět získaných z literatury (řídce dotvářela příklady i sama autorka, neuvádí však, v kterých případech).

2.2. Je zřejmé, že o funkci přirovnání, ať syntaktické či komunikativní, se uživatel z hesla mnoho nedoví jinak než nepřímo z exemplifikace. Uvědomíme-li si však, jak selektivní a individuálně omezená je funkce každého frazému, pak uváděné příklady mohou, jsou-li šťastně vybrány, ilustrovat nanejvýše jen a zčásti úzus typický (často však i netypický) — nikoliv tedy úplný. Cizinci pak už vůbec není jasné nejen to, které z příkladů má považovat za typické, ale i co už dané přirovnání funkčně nepřipouští, např. užití v některém modu, negaci, pasívu apod. Otázka funkce je velmi důležitá (a nejen pro cizince) a je jasné, že bez přihlédnutí k ní nelze odpovědně popsat ani vlastní sémantiku.

Silný důraz kladený na exemplifikaci na úkor ostatních částí přirovnání je ovšem sporný ještě jinak. Při selektivní pestrosti úzu frazémů nelze předpokládat, že se tento úzus úplně zachytí excerpcí, byť seberozsáhlejší. (Jde-li o úzus typický, pak je třeba excerpované příklady lexikograficky standardizovat, tj. zbavit autorských variant, sémantických posunů, zvláštností apod.) Dále lze pochybovat o tom, zda literatura, tedy žánr převážně psaný (a v češtině navíc stále ještě převážně spisovný), dokáže zachytit to, co je v první řadě doménou úzu mluveného, jak ostatně připouští i autorka. Představa tzv. dobrého autora, u slovníkářů dříve běžná, zde je tedy silně narušena, především vzhledem k reprezentativnosti toho, co dokáže autor z jazyka zachytit (srov. zde i praxi českého frazeologického slovníku, Slovník …, 1983, s. 20).

Je tudíž nasnadě klást hlavní těžiště exemplifikace do synchronních a převážně umělých autorských příkladů (o různě rozkolísané praxi zahraniční viz Čermák, 1978). Protože však ani seberozsáhlejší autorská exemplifikace nedokáže zachytit celý úzus a funkci frazému (především vzhledem k místu), je třeba funkci zachycovat jinak, např. formou limitujících indexů či vzorců (srov. Slovník …, 1983, s. 15—17; Čermák, 1978, s. 50—51). Vedle prosté syntaktické funkce je však třeba uvažovat u každého frazému i o jeho funkci komunikativní, např. na pozadí mluvních aktů a z hlediska zastoupení toho či onoho druhu příznačné pragmatické složky (srov. Čermák, 1985). Tato otázka však není dosud uspokojivě vyřešena ani u běžných slovníků výkladových.

[324]2.3. Zřetelnou slabinou stavby přirovnávacího hesla recenzovaného bulharského slovníku je jeho složka definiční, pokud vůbec ještě lze — při vědomé rezignaci na bližší rozlišování významu — o definici mluvit. Výklad významu je tudíž, jak vyplývá z příkladů uvedených výše (2.1.), shodný pro více výrazů a k individualizaci hesel nepřispívá. Je to přístup kupodivu rozšířený i jinde, jako by cílem výkladového slovníku nebyla (relativní) individualizace jeho hesel, ale naopak jakási kolektivizace či synonymizace. Už jen z hlediska rozsahu je výklad obvykle kratší než vlastní lemma. Při složitosti idiomatického významu to nutí k zamyšlení nad smyslem a cílem zpracovaného souboru: Jde jen o glosovaný soupis (heslář), nebo o slovník?

Hlavní problém však tkví podle našeho názoru jinde. Frazém je specifický útvar se specifickou funkcí, je však především specifickým pojmenováním, jehož úlohu v komunikaci je třeba vystihnout, nikoliv ji obcházet. K jeho výrazné specifičnosti v tomto směru patří to, že jeho úzus a funkce mají nápadnou pragmatickou složku, kterou lze zpravidla dobře vystihnout jako komunikativní reakci na podnět zcela určitého druhu a za určitých podmínek. V praxi to znamená, že pro uspokojivé zachycení sémantiky je třeba vedle odstíněné definice (s vytčením typického jádra i možných hlavních potencialit, ve frazeologii velmi důležitých) nabídnout i popis, záznam typického kontextu, příslušného podnětu užití, okolností a dalších vztahů, pokud jsou zřejmé (srov. praxi českou, Slovník …, 1983, s. 18—19).

2.4. Podstatnou část kapitoly o významu (v teoretické části) věnuje autorka staronové problematice motivovanosti významu útvaru prostřednictvím jeho komponentů, o níž již uvažovala v souvislosti s rozšířením přístupu k výběru materiálu (srov. 1.1.). Vedle — v podstatě diachronní (a zjednodušené) — části o způsobech sémantického přehodnocování, a tedy idiomatizace volného spojení (rozeznává jen podobnost, intenzifikaci a ironii), je to jediná sémantická klasifikace přirovnání jako útvaru, která se tu čtenáři nabízí (tematickou klasifikaci probírá autorka zvlášť). Opět se opakují staré a nepřesvědčivé argumenty o třech stupních motivace (plná průhlednost, částečná motivovanost a nemotivovanost), poplatné V. V. Vinogradovovi a dalším. Nejvíce pozornosti věnuje autorka tzv. plně průhledným přirovnáním, která se snaží oprávněně — proti svým předchůdkyním — rehabilitovat a zdůvodnit tak jejich zařazení do výběru. Zdá se však, jako by autorka sama cítila problematičnost takového dělení; nejspornější a nejobtížnější typ částečné motivace vcelku přechází a nesnaží se ho ani naplnit příklady.

V čem je podstata tohoto problému ve frazeologii? Jakožto obecný problém ho lze ukázat i na češtině, a to u kteréhokoliv strukturního typu frazému. Např. se běžně argumentuje tím, že je zřetelný rozdíl mezi frazémy typu a) mluvit bez obalu, přijít s prosíkem, mít chlubné plíce a typu b) vařit z vody, být v háji, mít namále, a že je tudíž můžeme i takto klasifikovat. Frazémy typu a) obsahují údajně komponent s přímou, vlastní a individuální denotací i významem (mluvit, přijít, chlubný), kdežto frazémy typu b) nikoliv. Typ a) je tudíž určován jako částečně motivovaný, a proto sémanticky a de facto i formálně dekomponovatelný. Takovéto uvažování však není podle našeho názoru správné ani důsledné. Vydělíme-li uvedené komponenty, zůstanou nám zdánlivě více či méně samostatné útvary typu bez obalu, s prosíkem a chlubné plíce, což jako by uvedené dělení podporovalo. Avšak už např. výraz bez obalu není v současné češtině v dané funkci a smyslu registrován v jiném ustáleném spojení (frazému) než v citovaném a ve výrazu říct něco bez obalu (jinak jde o homonymum s doslovným spojením bez obalu); samostatnou existenci v jazyce nemá. O statutu monokolokabilního slova prosík, které nelze považovat senso strictu ani za slovo, už bylo psáno dříve (Čermák, 1982, s. 107—210; Filipec - Čermák, 1985, s. 173n. a 182n.), jeho existence je výlučně podmíněna pevným sousedstvím předložky s. Výraz chlubné plíce lze někdy chápat jako relativně samostatnou nominalizaci k verbálnímu frazému; je tedy třeba napřed analyzovat tento výraz, nikoliv verbální frazém. Ani zde [325]však komponent chlubný nelze bez problémů vydělit. Přiřadíme-li idiomu aspoň zhruba význam ‚schopnost nebo záliba se chlubit nebo být chlubný’ apod. a korelujeme-li ho se sémantikou adjektivního komponentu (‚chlubný, chlubivý’), pak by mělo vycházet, že pro zbytek bude platit plíce = ‚schopnost nebo záliba’. K takovému chybnému závěru dojdeme, dovedeme-li snahu o jednostranné hledání motivace do konce. Na jedné straně sice (zdánlivě) dospíváme k motivaci, na druhé straně však zároveň vytváříme neústrojný zbytek (torzo) frazému, který nelze z žádného hlediska určit ani obhájit. Dělení v neurčité a neurčitelné části není dělením. Zároveň jsme však tím překročili definiční kánon samé podstaty idiomu, postulující vždy celistvou, integrální sémantiku, kterou nelze synchronně a pravidelně rozkládat.

Obě uvedená adverbia jsou závažná. Statutu takového rozkladu z hlediska synchronie se ve frazeologii dosud pozornost nevěnovala; z nabízených analýz a úvah je často zřejmé, že se jejich autor nepřípustně (nechtěně) uchyluje k diachronii, a to obvykle s poukazem na to, jaké sémantické poměry „musely” ve frazému platit ve stadiu jeho idiomatizace, tedy dříve, v diachronii. A pokud by se mohlo zdát, že např. uvedené spojení chlubné plíce je řádným, pravidelným spojením, jednoduchý komutační test nás snadno přesvědčí, že to je kombinace synchronně zcela anomální, a tedy i libovolně neopakovatelná (tím se ovšem nevylučuje případný vznik dalšího, nového frazému někdy v budoucnosti), srov. *chlubná hlava, *chlubná ústa, *chlubný mozek apod. (druhý případ jako neustálený je možný).

Statut motivovanosti idiomu a frazému zůstává tudíž z metodologických důvodů prozatím nejasný. Jisté však je, že dosavadní pokusy, snažící se polovičatě a jednostranně určovat motivaci za použití tradičních přístupů, selhávají, a to opět na zásadním nedostatku analogie a v jiném smyslu i důslednosti. Idiom nelze zároveň rozkládat a přitom trvat na tom, že má zůstat celý. Pokud bychom přesto chtěli zde na pojmu motivace trvat, pak lze jistě souhlasit s kvazimotivací (stejně jako kvazitransformací apod.), ale tím se opět dostáváme zpátky k anomálii. Motivaci v běžném smyslu (tj. pravidelnou, opřenou o analogii a pravidla) tu však zatím nelze prokázat. A techniky k přímému uchopení anomálie nám dosud chybějí; lze dokonce pochybovat, zda jejich hledání má vůbec smysl.

Okrajovou pozornost věnuje autorka v sémantické kapitole i další často diskutované otázce — modelovosti frazému. Její přitakání modelovosti při tvoření frazému z volného spojení (vychází z pojetí Mokijenkova, 1980, s. 40) je však poněkud rezervované (podotýká, že není automatická). Opět je zřejmé, že zdůrazníme-li v pojetí frazému jedinečnou konjunkci poměrů syntagmatických a paradigmatických, což je nutné, pak na úrovni individuálního frazému (idiomu) je absurdní mluvit o nějaké modelovosti. Avšak ani poukaz na zdánlivou modelovost (strukturních) typů, tříd frazémů není bez problémů. Hlavní námitkou proti přejetí modelovosti tu je nesamozřejmost, neprediktabilnost, a tedy nedostatek běžné analogie v tvoření. Pokud bychom tedy modelovost chtěli hledat např. na úrovni struktury verbum — substantivum (v evropských jazycích nejvíce zatížené idiomy), měli bychom analogicky mluvit o ní i u tvoření slov (kde se raději mluví o typu, srov. Dokulil, 1962, s. 69n.), u univerbizace, růstu slovní polysémie atd.; to se běžně a ze stejných důvodů nedělá.

2.5. Za klad bulharské sbírky přirovnání lze považovat i to, že se — ať už z toho či onoho důvodu — nesnaží přirovnání analyzovat syntakticky. S ojedinělými zmínkami o syntaxi lze souhlasit, pokud se týkají syntaktické funkce přirovnání jako celku.

Otázka syntaktických vztahů a syntaktického popisu frazémů je natolik ožehavá, že se jí většina frazeologů prostě vyhýbá. Ani syntaktikové nejeví velkou chuť se do této problematiky pouštět; standardní syntaktické popisy frazeologické příklady zřetelně obcházejí. A to je jistě v éře, v níž syntax v lingvistice dominuje, resp. donedávna dominovala, zvláštní a svědčí to zřejmě o tom, že tu snad je něco až [326]příliš problematického, nač teorie zatím nestačí. Je to možné chápat i jako uznání platnosti zásadního argumentu, že neplatí běžná, a tedy i syntaktická pravidla pravidelného jazyka v jazyce nepravidelném, ve frazeologii a idiomatice.

Samozřejmý, až banální předpoklad — často nebývá vůbec vyslovován — je pevná (znaková) vazba mezi formou a významem libovolného komponentu při jakékoliv pravidelné syntaktické operaci. Při jejím porušení máme co dělat buď s „čistou“ formální syntaxí bez významu, anebo se sémanticko-sémiotickou kombinatorikou bez formy, pokud je vůbec možná. Přijmeme-li platnost teze, že sémantiku idiomu nelze dekomponovat, protože patří na úroveň vstupních dat hloubkové struktury (srov. úvahy o motivaci, 2.4.), pak musíme od dekomponování upustit i při zamýšlené syntaktické analýze poměrů uvnitř idiomu, čímž upouštíme od analýzy samé (povšimněme si přitom i toho, že komponent chlubný a význam ‚chlubit se’ si v příkladu uvedeném výše slovnědruhově neodpovídají). Každý syntaktický vztah, ať už v jakémkoliv referenčním rámci, předpokládá vždy mnohostrannou a rekurentní vazbu (často operacionalisticky pojatou) ke vztahům dalším (srov. subjekt — objekt při pasivizaci, formální vyjádření valence na objektu, schopnost objektu apod. přijímat atribut aj.). Nic z toho ve frazeologii neplatí, resp. neplatí pravidelně, a tedy není pravidelné ani prediktabilní (Čermák, 1982, s. 42n. a 181n.).

Občas se ovšem objeví výjimky, které však lze obvykle chápat jako nechtěný lapsus ze strany syntaktiků. N. Chomsky v posledních letech idiomům pozornost sice nevěnuje, ale jeho žáci se jimi zabývají v pracích vznikajících za jeho přímého vedení. Jedním z nich je A. P. Marantz, který ve své práci o gramatických vztazích (1984) na Chomského (1982) přímo navazuje. V úvahách o tom, že idiomy vznikají generováním z logicko-syntaktické roviny do syntaktické povrchové struktury (s. 27, 7, 23), mluví o tom, že např. „objektové idiomy jsou kombinacemi verba plus objektu” a mezi jeho komponenty vidí normální gramatický vztah (funkci). Když však má vyložit, jaký je vztah mezi idiomy throw a party (‚udělat mejdan’), throw a fit (‚dostat záchvat’) či kill a bottle (‚ztrestat flašku’) a pravidelným spojením throw a baseball (‚hodit baseballový míč’) a kill a cockroach (‚zabít švába’), nedokáže nabídnout nic než mlhavou poznámku o „určitém vláknu významu”, které „váže tato užití kill k sobě” (s. 25 až 26). Pokusíme-li se zpřesnit a zjistit, co se za oním „vláknem významu” (thread of meaning) skrývá, zjišťujeme, že je to jen falešná analogie a snaha hledat motivovanost tam, kde synchronní motivace chybí. Jeho přístup je pouze variantou přístupu rozebíraného výše (2.4.); jednak idiom rozkládá, jednak se pokouší uchopit neuchopitelné v domnění, že tu nějaký význam je. Aby takový význam mohl existovat, musel by totiž být, jako všechno pravidelné v jazyce, rekurentní, což není, srov. *kill a mug, *kill a glass, *kill a decanter, *kill a cask atd. (tj. ‚zabít hrnek/sklenici/karafu/sud), kde už se analogicky zopakovat nemůže, třebaže jde o analogické kontexty (na rozdíl od pravidelného významu, který by toho musel být schopen). Domnělý význam (komponentu) tudíž neexistuje (a proto od něj také nevede „významové vlákno” k pravidelnému významu slova kill), existuje pouze (jediný) idiom jako celek, který ho obsahuje. Zdá se, že právě v takovém nedomyšleném kvazisyntaktickém přístupu mohl vzniknout i onen nepřijatelný pojem významu (tj. významu komponentu) „frazeologicky vázaného”, běžný v některých příručkách. Marantz zde operuje jen s formou, ale určovat v prázdné, významu zbavené formě objekt, predikát apod. je absurdní. Konečně i jeho chápání procesu generování je v daném kontextu problematické a lze ho přijmout jen jako možné diachronní vysvětlení (o což lingvistům generativistům jistě nejde), v synchronii takovéto generování žádnou rekurentnost nemá, a není tedy generováním.

2.6. K charakterizaci bulharské knihy o přirovnáních zbývá ještě se stručně zmínit o některých dalších věcech. Za diskutabilní lze považovat to, že autorka připouští, že některá přirovnání existují bez své levé strany, např. kato ništo, kato sveta aj. [327]Zvláštnost těchto výrazů není totiž v tom, že levou stranu postrádají úplně, ale v tom, že je významově značně široká a zahrnuje celou (synonymní) třídu slov, popř. i více tříd — nikoliv však všechny (pak by šlo o pouhou formální valenci široké kategoriální povahy). Tuto situaci lze tedy řešit např. tak, že se vytkne — s příslušným upozorněním — hyperonymum celé třídy, srov. českou praxi (Slovník …, 1983, s. 226—227 apod.): říct něco jako nic (a implicite další verba dicendi), udělat něco jako nic (a např. verba faciendi sníst, napsat, vzít aj.), vedle pouze individuálního tvářit se jako nic (kde tvářit se nezastupuje žádnou třídu dalších verb) atd. Zabrání se tak opět, vedle dalších věcí, nemožnému či neustálenému, a tedy nefrazeologickému úzu (u českého příkladu např. *zezelenat jako nic aj.).

Zvláštní problém v bulharském slovníku představuje mechanické řazení hesel podle prvního komponentu, které je pro nestabilnost a variabilitu levé strany přirovnání i slovosledné komplikace nespolehlivé. Autorka tento nedostatek zčásti vyvážila zvláštním rejstříkem, kde jsou hesla řazena podle pevného komparata; to by bylo v hlavním slovníku řazení jistě vhodnější.

Z posledních kapitol teoretické části knihy zaujme především informace, že na devadesát procent bulharských přirovnání se vztahuje k člověku, což dobře koresponduje se zjištěním českým. Připojené úvahy o klasifikaci podle významu komponentů či podle tématu jsou jen ilustrativní a materiál nevyčerpávají.

3. Posuzovaná práce o bulharských přirovnáních je především cennou a zřejmě reprezentativní sbírkou materiálovou (až na vypuštěná klišé), třeba úrovní nabízené informace je poněkud chudší a zaměřená tradičně. Uvedené nedostatky nebrání tomu, aby bulharské veřejnosti dobře posloužila. Sympatická je na ní snaha vyrovnat se odpovědně s jazykovými fakty, tj. frazémy (i mluvenými), a to v zásadě synchronním způsobem, navzdory tradici domácí. Teoretická východiska práce, rozebíraná zde poněkud šíře, než je zvykem, měla posloužit zároveň jako základ k ilustraci některých aktuálních tendencí a problémů v současné frazeologii. Zdá se, že nedořešenost či spornost některých otázek obecně se promítala především do teoretické části knihy, kterou jsme podrobili analýze.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: Idiomatika, frazeologie a lexikografie. SaS, 49, 1978, s. 44—45.

ČERMÁK, F.: Idiomatika a frazeologie češtiny. Praha 1982. Skriptum FFUK.

ČERMÁK, F.: Česká přirovnání. In: Slovník české frazeologie a idiomatiky. Přirovnání. Praha 1983, s. 463—492.

ČERMÁK, F.: Funkce v idiomatice a frazeologii. In: Z problemów frazeologii polskiej i słowiańskiej III. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk - Łódź 1985, s. 55—71.

ČERMÁK, F. - HRONEK, J.: Heslo frazeologického slovníku a systémové souvislosti. SlavPrag, 25, 1982 (vyšlo 1985), s. 231—237.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

FILIPEC, J. - ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

CHOMSKY, N.: Some concepts and consequences of the theory of government and binding. Cambridge (Mass.) - London 1982.

MACHAČ, J.: Nový frazeologický slovník slovanský. NŘ, 60, 1977, s. 215—219.

MARANTZ, A. P.: On the nature of grammatical relations. Cambridge (Mass.) - London 1984.

MOKIJENKO, V. M.: Slavjanskaja frazeologija. Moskva 1980.

NIČEVA, K.: Bălgarska frazeologija. Sofijski universitet ”Kliment Ochridski”. Sofija 1983. Skriptum.

NIČEVA, K. - SPASOVA-MIHAJLOVA, S. - ČOLAKOVA, K.: Frazeologičen rečnik na bălgarskija ezik. Tom parvi, A-N. Sofija 1974. Tom vtori, O-Ja, 1975.

SLOVNÍK ČESKÉ FRAZEOLOGIE A IDIOMATIKY. Praha 1983. (Dále Slovník … 1983).

TELIJA, V. N.: O termine “frazema”. In: Problemy lingvističeskogo analiza. Moskva 1966, s. 45—48.

Slovo a slovesnost, volume 48 (1987), number 4, pp. 320-327

Previous Zdeněk Hlavsa: Danešova kniha o větě a jejím fungování v textu

Next Jana Hoffmannová, Jana Holšánová: Mezinárodní konference o makrostrukturách v textu a v komunikaci