Problémy a perspektivy nostratické hypotézy (fonologie)

Václav Blažek

[Discussion]

(pdf)

Проблемы и перспективы ностратической гипотезы (фонология) / Problems and perspectives of nostratic hypothesis (phonology)

1. Glottální teorie

Rekonstrukce nostratického konsonantismu předložená Illičem-Svityčem (1971 se starší lit.) je založena především na kartvelských a semitských faktech, v menší míře na rekonstrukcích konsonantismu v ostatních afroasijských větvích. Běžná rekonstrukce indoevropského konsonantismu reprezentovaná triádou t — d — d^h odpovídá jen počtem opozic v dané sérii. Nové rekonstrukce uralského prajazyka (Janhunen, 1981, 1982) počítají jen s jedním zástupcem každé série, a to neznělým (s výjimkou problematických D, D’). V pradrávidštině se opozice co do znělosti vůbec nepředpokládá a existence celebrály -t(t')- se přičítá substrátovým jevům. V altajských jazycích nacházíme triádu odpovídající západonostratickým pouze v tungusomandžuském prajazyce (Cincius, 1984 se starší lit.). V kartvelských a afroasijských glottalizovaných okluzívách (v kartvelštině nazývaných tradičně abruptivy, v semitštině emfatika) se v rekonstrukci Illiče-Svityče odrážejí nostratické glottalizované okluzívy. V tradičních rekonstrukcích ostatních nostratických větví je nenacházíme. Illič-Svityč předložil desítky korespondencí mezi kartvelskými a afroasijskými neznělými glottalizovanými a indoevropskými neznělými okluzívami. Případy, kdy indoevropské neznělé odpovídá afroasijská neznělá, registroval také, ale pokládal je za výjimečné (1968, s. 315, 326 — vliv p). Systému indoevropsko-západonostratických korespondencí Illiče-Svityče se blíží schéma J. E. Rasmussena (1974), který tradiční indoevropskou triádu t — d — d^h pokládá za reflex starších T — t — d v tomto pořadí (T symbolizuje emfatickou okluzívu — glottalizovanou, faryngalizovanou či prostě silnou). Rasmussen tak přizpůsobuje indoevropský systém typologickým požadavkům, které vyjadřuje známý výrok R. Jakobsona (1958) na 8. kongresu lingvistů v Oslo r. 1957: „… pokud je mi známo, vyskytují se v jazyce znělé aspirované pouze za přítomnosti neznělých aspirovaných“. Z těchto důvodů např. Szemerényi (1967) se raději vrací k mladogramatické tetrádě t^h — t — d — d^h po vzoru sanskrtu. Poznamenejme však, že systém analogický tradičnímu indoevropskému skutečně existuje, a to např. v západoaustronéském jazyce madurském (Gercenberg, 1981, s. 120).

Zhruba v polovině 20. stol. se objevují názory, že indoevropské hlásky neaspirované je třeba chápat jako glottalizované. Autoři takto uvažující vycházejí z myšlenky H. Pedersena (1951), mimochodem duchovního otce nostratické hypotézy, který si povšiml, že neznělá labiála v řadě jazyků (mj. arménském, japonském, kannadském, keltských, mongolských a většině tungusomandžuských) dává reflex h nebo vůbec mizí. Protože indoevropské tradiční znělé b je zejména v anlautu velmi řídké a omezuje se převážně na expresívní slova či výpůjčky, Pedersen usoudil, že bylo původně neznělé a slabé (1951, s. 10—16); srov. ale Džaukjan (1982), který naopak hájí „rovnoprávnost“ indoevropského b. Podobně argumentovala v 70. letech i I. Melikišviliová. Protože mezi labiálními okluzívami mnoha jazyků i celých jazykových rodin chybí neznělá či glottalizovaná, Melikišviliová (1972; 1983) předpokládá stejný charakter i pro defektní labiálu v praindoevropštině, a proto také pro existující [40]tradiční d a g. Ke stejnému závěru dochází už v 50. letech semitista A. Martinet právě na základě Pedersenovy úvahy analogií semitské a indoevropské dvojčlenné opozice v labiální sérii ve srovnání s tříčlennými v ostatních (Martinet, 1953, s. 70). Oba rekonstruují glottalizovanou okluzívu na místě tradiční znělé, Melikišviliová pak reinterpretuje celý systém jako T^h — T’ — D^h, typologicky verifikovatelný obdobnými systémy z Kavkazu, ale např. také v jazyce kečua. Ještě na konci 40. let tohoto století se touto problematikou začíná zabývat i specialista v austroasijské a thajské jazykovědě A. G. Haudricourt (1948—51; 1975) a dospívá také k podobným závěrům.

Zejména v 70. a 80. letech se glottální teorie těší značné pozornosti. Na základě teoretických studií Melikišviliové ji přijímají a dále rozpracovávají T. V. Gamkrelidze a V. V. Ivanov (1972, 1973, 1980, 1984), dále J. Emonds (1972), P. J. Hooper (1973, 1977), O. S. Širokov (1975), R. Normier (1977), F. Kortlandt (1985a). Z lingvistů orientovaných na nostratická srovnání vychází z glottální teorie A. Bomhard (1984 se starší lit.) a L. Palmaitis (1979, 1981). Palmaitis ve své jinak kritické recenzi Bomhardovy monografie oceňuje tuto skutečnost dokonce jako jednu z nejpozitivnějších (Palmaitis, 1986, s. 315). Izomorfismus afroasijských a reinterpretovaných indoevropských triád okluzív pokládá za tak významný, že korespondence mezi indoevropskými tradičními neznělými a afroasijskými neznělými glottalizovanými stanovené Illičem-Svityčem vysvětluje jako důsledek výpůjček. Na tento rozpor upozorňuje L. G. Gercenberg (1981, s. 155) a poukazuje na další fakta. Např. Th. Siebs (1901) popsal působení indoevropského s-mobile na iniciální znělé a znělé aspirované okluzívy. Ve skupině s iniciálním s- je totiž přípustná pouze neznělá okluzíva, srov. např. sch. deblo ‚peň‘: čes. stéblo. Dochází zde k neutralizaci, s největší pravděpodobností podle příznaku znělosti. Siebsův zákon tedy hovoří ve prospěch tradiční rekonstrukce. K neutralizaci dochází i působením nasálního infixu, srov. řec. pythmēn : pyndax. Nasála neutralizuje příznak aspirovanosti, zůstává znělý komplex. Podobně působí nasální infix i na neznělé, srov. lat. pāx, -cis ‚mír‘ : pangō ‚ujednat‘. Gercenberg (1981, s. 125—128) vysvětluje tento přechod asimilací, současně upozorňuje na obtíže, které by vyplývaly z přítomnosti hlásky glottalizované na místě znělé okluzívy. Gercenberg dále rozebírá hypotézu W. Wintera (1978) a F. Kortlandta (1977), kteří se zabývají případy, kdy baltoslovanským dlouhým vokálům odpovídají krátké vokály v ostatních indoevropských jazycích. Kortlandt vychází z Winterových příkladů, kdy za dlouhým vokálem v baltoslovanských jazycích následuje tradiční znělá. Vysvětlení vidí v její původní glottalizovanosti a neznělosti. Po ztrátě glottálního příznaku se konsonant stává znělým a předchozí vokál se prodlužuje. Tento argument je však značně oslaben řadou paralel rovněž s dlouhým vokálem, avšak z jazyků jiných než baltoslovanských (Gercenberg, 1981, s. 129—137).

Velmi zajímavé svědectví podávají nejstarší indoevropské výpůjčky do jiných prajazyků. Gercenberg (1981, s. 150—156) probírá 30 indoevropsko-sinotibetských lexikálních paralel a shledává, že v devíti případech odpovídají původní sinotibetské znělé iniciály (v čínštině se dále rozvinuly do dvou řad — znělé jednoduché a znělé aspirované) indoevropským znělým a znělým aspirovaným iniciálám (bez jakékoliv zákonitosti pro příznak aspirovanosti). Také Djakonov (1982, s. 19) po vyřazení méně nadějných srovnání nenachází žádný odraz předpokládaných indoevropských glottalizovaných okluzív v hypotetických kartvelských výpůjčkách z indoevropštiny. Naopak, indoevropským glottalizovaným, tedy tradičním znělým, odpovídají rovněž kartvelské znělé, srov. např. ide. *g^yneH^w- ‚znát’ (**k^y’neH^w-) : kartv. *gen-/*gn- ‚slyšet, rozumět‘ nebo ide. *k^yerd-/*k^yrd’- : kartv. *mk’erd- ‚hruď’. Podotkněme, že oba tyto lexémy patří do základního slovního fondu a obvykle bývají pokládány za dědictví z indoevropsko-kartvelské, resp. západonostratické jazykové jednoty, srov. omotské a kušitské formy: gidole kard^a, ‚břicho‘, haruro k’irt’a ‚hruď‘, gawwada kar’əto, werize kara’ice ‚břicho‘, gobeze kara’- aj. s korespondencí v hausa k’irdži ‚hruď‘, pl. [41]k’iraza (Dolgopol’skij - Dybo - Zaliznjak, 1973, s. 88; Bender, 1971, s. 247—255; Illič-Svityč, 1971, č. 200). Na druhé straně podle responzí stanovených Illičem-Svityčem pro okluzívy by indoevropské *d odpovídalo kartvelskému *t nebo naopak, kartvelskému *d indoevropské *d^h. Illič-Svityč řeší problém asimilací v indoevropštině z *k^yerd^h- (1968, s. 348).

Řada typologických úvah vedoucích k reinterpretaci indoevropských znělých neaspirovaných jako neznělých glottalizovaných je založena na nízké frekvenci, resp. vůbec nepřítomnosti tradičního *b v indoevropském systému okluzív. S tím však nesouhlasí Džaukjan (1982). Na „obranu” původnosti *b v systému uvádí statistická data. Podle výsledků, které spočítal v indoevropském etymologickém slovníku G. Jucquois, převyšuje iniciální *b svou frekvencí 1,2% např. *g^y (1,1 %), *k^w (0,9 %), *g^wh (0,6 %); totéž platí o mediálním *b (0,3 %) proti *g^w (0,2 %), *g^wh (0,1 %).

Také argument o pouhých dvou semitských labiálách oproti třem okluzívám v dentální a velární sérii není zcela jednoznačný. Už od dob J. Bartha (1893) interpretují někteří semitisté alternaci b/p, resp. b/f jako odraz původního glottalizovaného *p’ (Djakonov, 1965, s. 18; Militarev, 1976). Zhruba lze rozlišit severosemitský areál s převažujícím p proti jihosemitskému s převažujícím b. V arabštině jsou doloženy dvojí reflexy b a f (*p) často pro týž kořen. Militarev tuto skutečnost vysvětluje z kontaminace staroarabského f-dialektu severní provenience a b-dialektu jižní provenience. A pro afroasijský prajazyk nyní autoři velkorysého Historickosrovnávacího slovníku afroasijských jazyků (dále SISAJ, 1981) rekonstruují dokonce čtyři labiální konsonanty: *f : *p : *p’ : *b (všechny čtyři jsou rekonstruovány pouze v čadských jazycích, srov. Illič-Svityč, 1966; SISAJ, 1981, s. 9).

Na druhé straně však ani afroasijské a kartvelské glottalizované konsonanty nemusí být nutně původní. K. Petráček (1983) poukazuje na areální šíření příznaku glottalizace v afroasijských jazycích (analogický jev je popsán např. také pro indiánské jazyky). Jejich vznik může často být vysvětlen kombinatoricky, jak dokumentují četné varianty semitských kořenů sebrané Majzelem (1983, s. 154, 162). Srov. např. arab. t’arik’- ‚cesta‘ : darak id. : hebrej. däräk id. (Militarev, 1978, s. 36): arab. darf- : t’araf- ‚strana‘; hebrej. dlx ‚kalit (vodu)‘ : arab. t’alch- ‚kalná voda‘; hebrej. k’ubba^c-at, arab. k’a^cb- ‚číše, pohár‘ : hebrej. gābīa^c id.

Jazykový svaz, spojující afroasijské, kartvelské a zřejmě také severokavkazské jazyky v duchu areální hypotézy K. Petráčka, nejen umožňuje vysvětlit společné rysy ve fonologii (glottalizace, laryngály a faryngály, postveláry) a morfologii (ablaut), ale za předpokladu předoasijské lokalizace i mnohé kulturní termíny typické pro neolit a společné afroasijské a severokavkazské jazykové rodině (Militarev v úvodu k práci Majzel’ově, 1983, s. 12; Militarev - Starostin, 1984). Ide. prajazyk nebo alespoň jedna složka se také s největší pravděpodobností dostaly do styku s tímto předoasijským jazykovým svazem. Indoevropský konsonantismus mohl přejít na tříčlenný systém až jeho vlivem. Typologické úvahy vedou N. D. Andrejeva (1957), M. Swadeshe (1971) a F. Kortlandta (1985a, s. 52) k hypotéze, že indoevropské konsonanty byly původně všechny neznělé. Tento stav, připomínající uralský a drávidský konsonantismus, by nasvědčoval původní východonostratické provenienci indoevropštiny nebo alespoň jedné její významné složky (srov. staré vzájemné výpůjčky se sinotibetskými a jenisejskými jazyky), jak předpokládá Gercenberg (1981, s. 162—163) a Ivanov (1984).

Jestliže přijmeme genetickou koncepci nostratické jazykové jednoty, zbývá rozhodnout kardinální otázku. Jsou západonostratické glottalizované konsonanty původní a ve východonostratických větvích glottalizace zanikla, nebo naopak glottalizace je jev sekundární (vliv severokavkazských jazyků?) a východonostratický stav je primární? Jednoznačná odpověď asi zatím neexistuje, ale může zde napomoci rozbor dalších společných západonostratických fonologických rysů, a to zejména laryngál.

 

[42]2. Laryngální teorie

Laryngály jsou nejlépe popsány v semitských a také některých dalších afroasijských jazycích. V těch afroasijských větvích, kde se původní afroasijské laryngály přímo nedochovaly, se nacházejí alespoň jejich stopy (preglottalizace konsonantů v čadských jazycích aj.). Petráček (1981b, s. 262) pokládá za původní dvě laryngální série: glottální s explozívou ’ a frikativou h a faryngální se znělou frikativou ^c a neznělou frikativou x. Fonetický charakter laryngál jako tzv. glidů vede k jejich nestabilitě v každém systému, kde jsou přítomny. Reflexy mizejících laryngál byly popsány v dvojí podobě: jako vokalické (ztráta laryngály kompenzována délkou vokálu, doprovázena změnou a v e apod.) a jako konsonantní (vznik postvelárních frikativ gh z ^c a ch z x, popř. velár k a g „ztvrdnutím laryngál aj.). Postvelární frikativy gh a ch však bývají některými autory pokládány za původní nejen v semitském, ale i afroasijském systému (autoři SISAJ). Naopak na jejich sekundárnost soudí kromě Petráčka i D. Cohen (1968, s. 1306), J. J. Colarusso (1981, s. 545 na základě typologických paralel se západokavkazskými jazyky), A. Bomhard (1984, s. 166 se starší lit.) aj.

Nostratické postveláry *q’, *q, *ə byly rekonstruovány Illičem-Svityčem právě na základě semitského a kartvelského materiálu (1968, s. 334—338). Později se pokusil A. B. Dolgopol’skij (1973, s. 84—90) rekonstruovat postveláry také v kušitském prajazyce. Jejich rekonstrukce však nebyla potvrzena ani ve východokušitské rekonstrukci H.-J. Sasseho (1979), ani v jihokušitské rekonstrukci Ch. Ehreta (1980). Objevují se však ve vynikající rekonstrukci západočadského konsonantismu Stolbovové (1986) a v protoagauské rekonstrukci Appleyarda (1984), kde však představují frikativní varianty v opozicích gh : k’, gh^w : k’^w, x : k podobně jako f : b.

Data z kartvelštiny, mezi nostratickými jazyky nejmladšího dialektu, jsou příliš izolována, aby mohla být promítnuta s jistotou i do nostratického prajazyka, když navíc musíme počítat i se substrátovým působením severokavkazských jazyků.

Laryngální teorie má své místo i v indoevropské jazykovědě, počínaje geniálním sjednocením ablautových triád prostřednictvím sonantických koeficientů, které zavedl F. de Saussure (1879). Průkopníci indoevropsko-semitských srovnání H. Moeller (1911) a A. Cuny (1912) je vlivem semitského konsonantismu interpretovali jako laryngály. Velkou podporu získala laryngální teorie na indoevropské půdě po odhalení indoevropského charakteru chetitštiny (Kuryłowicz, 1927, 1932) a dalších starých anatolských jazyků. Laryngály tvoří organickou součást Benvenistovy teorie indoevropského kořene (1935), ale autor sám je pokládal spíše za algebraické koeficienty (1962, s. 10). Během 50. a 60. let se laryngální teorie stala v indoevropeistice velmi populární. U různých autorů najdeme nestejný počet laryngál od jedné (Georgiev, Szemerényi) po deset (Adrados). Podobnou „inflaci“ laryngál můžeme pozorovat např. také v rekonstrukcích praaustronéského fonologického inventáře. V této souvislosti je jistě zajímavý přístup L. G. Gercenberga (1981), který jevy vedoucí k rekonstrukci laryngál vysvětluje prozodicky. Běžné pojetí indoevropských laryngál skutečně může jen těžko vysvětlit existenci asi 20 anatolských kořenů, v nichž je zastoupeno iniciální x-, zatímco v etymologicky příbuzné variantě nikoliv, srov, luvij. xawi- ‚ovce‘: chetit. awitis ‚lev‘ (*‚požírač ovcí’?), chetit. xaster- ‚hvězda‘ : astira-id. (?), xuwart- ‚proklínat‘ : weriya- ‚zvát‘ apod. (Gercenberg, 1981, s. 97, 100). Prozodickému charakteru laryngálnosti odpovídají i zákonitosti odhalené O. Carrubou, který vysvětluje x- v některých anatolských kořenech metatezí příznaku aspirace (1976, s. 121—146), srov. chetit. xarp- ‚oddělit se‘ : arpa- ‚neúspěch, neštěstí‘ // řec. orphanós, lat. orbus ‚sirota‘ aj., a V. V. Ivanovem (1965, s. 12—13), který spojuje x- u některých anatolských kořenů s délkou iniciálního a v ostatních indoevropských jazycích, srov. chetit. xarki- ‚bílý, světlý‘ : tochar. A ārki id., chetit. xassa- ‚ohniště‘ : lat. āra ‚oltář‘ aj.

Z pozic laryngální teorie se obvykle vysvětluje také protetický vokál, nejčastěji a-, [43]spojující řečtinu a makedonštinu s frýžštinou a arménštinou. V menší míře je doložen i v anatolských jazycích, srov. luvij. annari- ‚životní síla‘, annarummi- ‚silný‘, chetit. innaru- : řec. anēr ‚muž‘ : arm. ayr, gen. aŕn : novofrýž. anar : stind. nár- ‚muž‘ (Ivanov, 1965, s. 17). Protetický vokál se v případech, jako je tento, vysvětluje kontaminací forem nom. *nēr a gen. *nros, srov. také ide. kořen ‚jméno‘, kde se předpokládají formy nom. nōmn : gen. *nmens (s protézou řec. ónoma : arm. anun : stfrýž. onoman (akuz.) : ? luvij. hieroglyf. atama). W. F. Wyatt (1972) postřehl, že protetický vokál v řečtině je často následován kořenem v plném stupni, zatímco u slabého stupně zpravidla chybí (aleíphō : lípos). Můžeme tak vlastně rekonstruovat ablaut *VRYST- : *RST- (S představuje sonantický koeficient) a laryngalistického vysvětlení není ani zapotřebí (Gercenberg, 1981, s. 105). Protetický vokál má nesporně různý původ. V této souvislosti stojí za zmínku už starší myšlenka E. Forrera (1922, s. 76) o substrátovém vlivu předindoevropských jazyků Malé Asie, konkrétně chattského, který používá formant a- (člen?), který je patrně analogický k abchazoadygejskému a- ve funkci členu či jmenného ukazatele (Djakonov, 1967, s. 173). Vokál a- můžeme v podobné funkci (člen či pouhá protéza?) doložit dokonce i v sinotibetských jazycích (Benedict, 1972, s. 121—123; v pozn. 337 upozorňuje na prefix a- s podobnou funkcí právě v západokavkazských jazycích a také v indiánském jazyce navaho z rodiny nadene — všechny tyto jazykové rodiny ještě spolu s nachskodagestánskou a jenisejskou řadí Starostin (1984) do jedné „sino-kavkazské“ makrorodiny, časovou hloubkou předpokládané jednoty rovnocenné nostratické). Patrně ne náhodou je protetický vokál rozšířen právě v indoevropských jazycích Egeidy a Malé Asie, kde je přítomnost severokavkazského substrátu (jeho historicky doloženým reprezentantem je právě chattský jazyk) vysoce pravděpodobná, srov. Nikolajev (1985).

V dalších nostratických větvích se s laryngálami setkáme jen hypoteticky v drávidštině (rekonstrukce Krishnamurtiho na základě alternace -v/k- a odpovídajícího -h- v brahui). Tuto hypotézu podporují paralely z elamštiny, srov. tamil. cāk-/cāv-/ce- ‚zemřít‘, malto keye/kec- id., brahui kahing/kas- id. // stř. elam. sahri ‚smrt‘. H najdeme i v iniciální pozici: stř. elam. hit ‚stáda, majetek‘ // tamil. it’ai ‚kasta pastýřů‘, brahui hid’ing ‚zhoufovat stáda‘ (McAlpin, 1981, s. 26, 97, 99). Ale i zde můžeme uvažovat o působení předoasijského jazykového svazu.

Pokus J. Bańczerowského (1972) rekonstruovat laryngály také pro uralský prajazyk není přijímán.

Nostratické postveláry, jak už bylo uvedeno, rekonstruoval Illič-Svityč na základě semitských a kartvelských faktů. Dolgopol’skij přidal ještě hypotetické kušitské rekonstrukce. Ševoroškin (1968, s. 468) a Korolev (1976, s. 60) uvažují o jejich odrazu v pozdně anatolských jazycích luvijské větve — lykijském a milijském q, srov. lykij. qnt- : chetit. xant- ‚přední strana‘ : lat. ante ‚před‘ // egypt. chnt ‚tvář‘, chntw ‚před, jih‘ // mandžu antu ‚přední, jižní strana‘ aj. // korej. anthä ‚před‘ (Illič-Svityč, 1967, s. 354 *qant’A ‚přední strana‘); milij. qlije ‚místo uctívání‘, qeqlêniri = chetit. xaliya- ‚padat dolů‘; pokleknout, xallu- ‚hluboký‘ : lat. alvus ‚dutina, břicho, prohloubenina‘ // soqotri xly ‚házet dolů‘, mehri châli ‚pod‘ // fin. ala- ‚pod‘ atd. (Illič-Svityč, 1967, s. 351; *gala ‚spodní část‘). Tyto příklady jsou zatím izolované a navíc grafika pozdně anatolských jazyků není příliš důsledná. Klínopis anatolských jazyků 2. tis. př. n. l. užívá pro všechny laryngály zpravidla x. A tak jsou úvahy o eventuálním (západo)nostratickém stáří pozdně anatolského q předčasné. Zřejmě však i zde bude možno vycházet z hypotézy jazykového svazu.

Gamkrelidze a Ivanov (1980, s. 9; 1984, s. 129—132) se pokoušejí rekonstruovat také indoevropskou postveláru *q- na základě alternace k-//o-, kterou vidí v některých významově blízkých dvojicích indoevropských kořenů: *q^(h)wer^(h)- ‚divoké prase‘ na základě tradičně rekonstruovaného *kapro- ‚kozel‘, (řec.) ‚kanec‘ a *epero- ‚divoký kanec‘ (germ., lat.), *wepri- (balt., slov.) a *qe/op^(h)- ‚opice‘ na základě řeckého [44]kēbos, kēpos, kéblos a stind. kapí- na jedné straně a germ. *apan- a slovan. *opica (výpůjčka?) na straně druhé. V prvním případě je možno uvažovat o vztahu indoevropského *(H^w)epr- k semit. *^cepr- (arab. ^cufr-, ^cifr- ‚sele, prase‘, soqotri ^céyfir ‚kůzle‘, hebrej. ^cōpär ‚mladý jelen‘ (Majzel’, 1983, s. 256), viz Dolgopol’skij, 1968, s. 100. Kořen *kapro- není nutné s ním spojovat. Přijatelnější je srovnání se semit. *kabs^y- ‚beran, ovce‘ (srov. Bomhard, 1984, s. 236). Ve druhém případě jde nepochybně o výpůjčky. Řecko-indická izoglosa ‚opice‘ s iniciálním k- má svůj původ v egyptském gjf, gwf, později také g’f. K výpůjčce došlo nepochybně nezávisle, možná prostřednictvím západosemitských jazyků, srov. hebrej. qôp, odkud pochází i pozdně akkadské aqūp-, uqūp, iqūp- ‚opice‘ (Djakonov, 1982, s. 24). Germánské *apan- ‚opice‘ (slovanská ‚opice‘ je patrně germánskou výpůjčkou, ač se soudí i o opaku) nemá spolehlivou indoevropskou etymologii. Uvažuje se o souvislosti s glosou abranas (akuz.), kterou Hesychios připisoval Keltům. Zatím tedy dostatečné důvody pro rekonstrukci indoevropských postvelár nejsou.

 

3. Afrikáty a sibilanty

Illič-Svityč (1971) rekonstruoval pro nostratický prajazyk celkem 14 sibilantů a afrikát. Tento vysoký počet snížil Dolgopol’skij (1974) na 12. Rekonstrukce se v obou případech opírá především o afroasijská a kartvelská data, v menší míře také o systém ugrofinských sibilantů a afrikát. Dolgopol’skij svou rekonstrukci postavil na srovnání deseti konsonantů z afroasijského prajazyka, třinácti z kartvelského, šesti (osmi včetně mediálních geminát) z uralského v rekonstrukci Collindera (1960), které Sammallahti (1979, s. 44) redukoval na čtyři a Janhunen (1982, s. 23) pouze na tři na základě samojedského inventáře, po čtyřech až pěti ze tří altajských prajazyků, tří z indoevropštiny a pouze jednoho drávidského. Militarevova rekonstrukce (Militarev in: Majzel’, 1983, s. 114—116) doplňuje afroasijský systém na 12. Indoevropský systém svou chudostí připomíná východonostratické, vlastně pouze drávidský systém je ještě chudší.

V této souvislosti je třeba upozornit na hypotézu B. Čopa, který vidí korespondence k uralským a altajským afrikátám v indoevropských „Brugmannových spirantech“ (také v dentálách, ale uváděné příklady nejsou příliš přesvědčivé), srov. ugrofin. *kičA ‚být nemocný’ // ide. *g^whd^sei- ‚mizet, zahynout, zničit‘ : řec. phthóē ‚tuberkulóza‘ aj.; ugrofin. *pyćla ‚jeřáb‘ // ide. *p(t)el- : řec. ptélea, mykén. pte-re-wa ‚jilm‘ aj. (*pt- < *pt^s-?); finoperm. *kočka ‚orel, sokol‘ // ide. *k^yt^sīno- ‚dravý pták‘ : armén. *c’in ‚sokol‘, řec. iktīnos ‚luňák‘ aj. (Čop, 1970, s. 294, 299). Drávid. *kit’uka ‚orel, sokol‘ a japon. kuti ‚sokol‘ (Fujiwara, 1975, s. 94) však svědčí spíše pro původnost dentály, s čímž souhlasí i současná interpretace „Brugmannových spirantů“, podpořená navíc fakty vnějšího srovnání, jako nostr. *diga ‚ryba‘ : ide. *d^hg^yhū- a nostr. *diqa ‚země‘ : ide. *d^hg^yhem- (Illič-Svityč, 1971, č. 219, 220). Čop dále vidí stopy starých afrikát v iniciální pozici v chetitských a luvijských zápisech se z- (1981). Jako příklady uvádí korespondenci ural. demonstrativ *c^ye-, *c^yä- a luvij. demonstrativa za-, chetit. adverbia zila-, s nimiž spojuje ide. demonstrativum *so-, aj. a ugrofin. *c^yipp- ‚krápat‘ s chetit. zap-iya ‚kapat, kanout‘, zapiya-nu- ‚kapat, kanout‘, které je snad příbuzné ide. *sap-/*sāp- (lat. sapiō ‚ochutnávat, cítit‘, sapa ‚šťáva‘ aj.). Čopovo stanovisko nezávisle podpořil V. V. Ivanov. Předpokládá, že chetit. zakkar/šakkar (*sok^yr) ‚nečistoty, exkrementy‘ (řec. skōr id. aj.) je příbuzné kušit. *c’ak’- ‚močit, moč‘ a patrně *c’ak’-/*c’ik’- ‚deštivé počasí‘, srov. také arab. s’ak’^cat- ‚silný chlad, krutá zima‘ (Dolgopol’skij, 1973, s. 103—104; Ivanov, 1982, s. 197). Je zřejmé, že uváděné příklady jsou pro rekonstrukci indoevropských afrikát skromné, navíc u obou posledních srovnání jde zjevně o deskriptivní kořeny. Avšak nedokonalá klínopisná ortografie může skrývat i jazyk s afrikátami, jak se ukazuje u akkadštiny, srov. Djakonov, 1980; 1982, s. 24; Bomhard, 1984, s. 151.

[45]Illič-Svityč (1971) našel k velkému počtu afroasijských sibilantů a afrikát pouze tři různé indoevropské iniciální ekvivalenty: *s a komplexy *st- a *sK- (*K = *k, *k^y, *k^w), a dokonce pouze jeden mediální: *-s-. Existuje však i alternativní řešení, které předložili H. Moeller (1911) a A. Cuny (1946, s. 79—90) a které v modifikované podobě rozvíjí od poloviny 70. let A. Bomhard. Již jeho předchůdci uvažovali o korespondenci mezi indoevropskými palatálními velárami a semitskými lateralizovanými konsonanty (interdentální *D’ a dentální *s^y). Podle Bomharda jim odpovídají v ostatních afroasijských jazycích sibilanty a dentály v egyptštině (a patrně i v berberštině), laterály, lateralizované a „hlateralizované“ konsonanty v jihokušitském a čadském prajazyce. Ve východokušitské rekonstrukci nachází Bomhard korespondenci *l vs. semitské *s^y a *d’ (ejektivní) vs. semitské *D’ (= *s’^y). Pro afroasijský prajazyk rekonstruuje Bomhard dvě lateralizované afrikáty *tl a *tl’, s nimiž spojuje indoevropské *k a *k’ (v tradiční rekonstrukci *k nebo *k^y a *g nebo *g^y). Opírá se o typologické paralely z nachskodagestánských jazyků, kde je doložen vývoj *tl > *kl > *kx > *k a *tl’ > *kl’ > *k’ (Bomhard, 1984, s. 182—183).

Z typologického i areálového hlediska (předoasijský jazykový svaz) je pozoruhodné, že obdobné dva laterální konsonanty *l^y a *t^l’ jsou předpokládány na základě analogického vývoje také pro ranou kartvelštinu s tím, že v pozdní kartvelštině se mění v harmonické komplexy *tx a *t’q’ (Fähnrich, 1981). Některé Bomhardovy příklady stojí za povšimnutí, např. ide. *k^yēr-/*k^yer- ‚vlasy‘ (germ. *hēra-, litev. šerys ‚štětina‘) : semit. *s^ya^cr-/*s^yi^cr- id. (Cuny, 1946, s. 90; Bomhard, 1984, s. 225). Na laterální afrikátu ukazuje také kušit. *c_lag^wr- ‚vlasy, hříva, srst‘, kde *-g^w- koresponduje v mediální pozici se *^c (Dolgopol’skij, 1973, s. 119, 202). Toto srovnání je přijatelné i z hlediska responzí stanovených Illičem-Svityčem. V daném případě by měl afroasijské laterální afrikátě odpovídat indoevropský komplex *sK-. Hledanou variantou může být starosever. skor ‚okraj; vlasy‘, island. skör id. (Kluge, 1934, s. 223). Pro semitskou glottalizovanou interdentálu uvádí Bomhard mj. příklad, který jiní autoři pokládají za semitskou výpůjčku v ide. jazycích: semit. *D’am- ‚spojovat, zapřahat‘ apod., egypt. dmm ‚spojovat‘ a ide. *g^yem- ‚spojovat v manželství‘; odvoz. ‚zeť‘, aj. (Bomhard, 1984, s. 228; Illič-Svityč, 1964, s. 7).

V zásadě kladně přijímá tyto — pro nostratiku v tradici Illiče-Svityče — nové responze L. Palmaitis (1986). Zajímavě řeší Bomhard (1984, s. 147—161) problém semitských interdentálních spirantů. Předpokládá, že v nich splynuly dvě afroasijské série: (1.) palatalizované dentály, (2.) palatalizované veláry. První série odpovídá afroasijským afrikátám *č, *dž, *č’ podle leningradské školy (Djakonov), zatímco palatalizované veláry Bomhard rekonstruuje na základě korespondence mezi semitskými interdentálními spiranty (původně dentálními afrikátami), egyptskými afrikátami (palatalizovanými alveolárami) a kušitskými prostými velárami. Palatalizované dentály a veláry promítá i do prajazykového inventáře indoevropsko-afroasijského. První sérii spojuje s indoevropskými dentálami, druhou s prostými a palatalizovanými velárami v tradiční rekonstrukci (Bomhard, 1984, s. 159, 181). Ačkoliv nejsou všechny Bomhardovy lexikální rovnice stejně přesvědčivé, jistě lze souhlasit s tím, že z velkého počtu afroasijských afrikát alespoň část je sekundární. Nejčastěji vznikají afrikáty v procesu palatalizace z dentál nebo velár. Rovněž lateralizované sibilanty a afrikáty se vytvářejí pravděpodobně sekundárně, v důsledku palatalizace nebo různých kombinatorických změn (tak je interpretováno Illičovo-Svityčovo nostr. *š^y s velárními reflexy v severodrávidských a jihosamojedských jazycích a *tl (‚lambda‘), které má pouze mediální reflexy *-D’- v uralštině, *-t’(t’)- v drávidštině a l v ostatních nostratických větvích pochází ze spojení *-l^c-, viz Dolgopol’skij, 1972).

 

4. Distribuce rekonstruovaných konsonantů nostratického prajazyka

Ve třech dosud publikovaných dílech nostratického slovníku, který je od roku 1971 posmrtně vydáván, objevilo se 378 rekonstruovaných kořenů (Illič-Svityč, 1971, [46]1976, 1984). Téměř vyčerpávajícím způsobem byla zpracována hesla začínající *b- až *N-, kterých je 342. Zbývajících 36 hesel má „zkušební“ charakter, jak se vyjádřili sami vydavatelé, a rozhodně nereprezentuje nostratické kořeny začínající zbývajícími hláskami. Proto má smysl srovnávat frekvenci nostratických konsonantů v anlautu pouze pro prvních 342 kořenů. Jednotlivé konsonanty jsou zastoupeny takto: b 32×, c 4×, c’ 2×, C 2×, c^y 2×, c’^y 1×, C^y 5×, č 2×, č’ 6×, Č 1×, d 18×, g 18×, e 4×, h 1×, x 1×, H 19×, ’ 16×, ^c 5×, j 12×, k 10×, k’ 18×, K’ 39×, l 9×, l^y 1×, ł 7×, L 12×, tl 1×, m 43×, n 4×, n^y 12×, ň 2×, N 6×. Obdobné rozdělení v mediální pozici však dává jiný obraz (zde už má smysl uvést všechny prajazykové konsonanty, tj. ze všech 378 kořenů): b 6×, c 0×, c’ 1×, C 0×, c^y 3×, c’^y 1×, C^y 2×, č 4×, č’ 1×, Č 1×, d 13×, g 11×, ə 3×, h 2×, x 4×, H 25×, ’ 1×, ^c 4×, j 29×, k 5×, K 1×, k’ 5×, K’ 8×, l 44×, l^y 6×, ł 3×, L 4×, tl 5×, m 22×, n 31×, n^y 1×, ň 4×, N 1×, p 7×, p’ 8×, P 3×, q 5×, q’ 1×, r 62×, r^y 8×, s 6×, s^y 3×, S 2×, š 2×, š^y 1×, t 5×, T 1×, ť 7×, w 17×, z 0×, 3^y 1×. Na základě relativní četnosti jednotlivých konsonantů v obou pozicích vzhledem k celkovému souboru můžeme vyslovit některé obecnější závěry:

4.1. Nejfrekventovanější iniciálou v našem přehledu je m (43), avšak ve skutečnosti jí bylo zřejmě k’, které je v daném souboru zastoupeno sice jen 18×, ale u dalších 39 kořenů chybí kartvelský reflex. Není tedy možno rozlišit, zda jde o k’nebo o q’. Ostatní neznělé glottalizované okluzívy p’ a t’ nejsou v prvních třech dílech zpracovány systematicky, ale předběžné materiály Illiče-Svityče ukazují, že jejich frekvence je rovněž vysoká. Poměrně vysoký počet zaznamenáváme také u b (32) a k (25, přičemž mezi 10 dalšími hesly na K se skrývá ještě několik zástupců). Symbol H, který by následoval 19×, nemůžeme uvažovat, neboť shrnuje všechny laryngály, dokud je nedokážeme rozlišit. Shodně jsou zastoupeny znělé okluzívy d a g (18), tj. asi jen v 55 % ve srovnání s b.

4.2. Překvapivě malé počty se objevují u likvid (bez r) — celkem 19 a nasál (bez m) — celkem 24; v obou případech jde o součty zastoupení tří různých fonémů plus čtvrtého nerozlišeného. Podobně nepočítáme 25 zástupců neznělých a neznělých glottalizovaných afrikát (6 různých konsonantů a 3 nerozlišené). Jako pravděpodobné východisko se jeví redukovat zde prajazykový inventář pouze na prafonémy l, n (Blažek 1983, s. 241) a afrikáty c a č. Ostatní konsonanty ze jmenovaných sérií pokládáme za pozdější poziční nebo expresívní varianty.

4.3. Na posledních místech nacházíme laryngály. Z nich ’ (16) dokonce převyšuje j (12). Zde je na místě upozornit, že oba dva fonémy mají charakter glidů — je pro ně příznačná značná nestabilita. V afroasijských jazycích navíc vzájemně alternují. Výrazněji je doloženo pouze ^c (5), zvláště budeme-li pokládat v souladu s výše uvedenou verzí laryngální teorie afroasijské (a tedy i nostratické) ə za jeho pozdější variantu.

4.4. Likvida r je zastoupena pouze jediným příkladem. Ve starších materiálech Illiče-Svityče najdeme 8 dalších. V iniciální pozici ji však rekonstruujeme pouze na základě západonostratických a ugrofinských dat. Protože r- není doloženo v samojedštině, pochybuje se i o jeho uralském stáří (Janhunen, 1982). Indoevropské r- chybí v řečtině a v chetitštině, v indoíránských jazycích splývá ve všech pozicích s l. Některé indoevropské kořeny působí dojmem, že l a r v nich alternují. Většina kartvelských forem s iniciálním r- je sekundární, jak ukázala např. Melikišviliová (1980, s. 70). Konečně také v semitském (a z části afroasijském) materiálu se objevují velmi staré alternace l/r, které někteří semitisté chápou jako varianty původního jediného difuzoidu (Majzel’, 1983, s. 160). Tato fakta nás vedou k doměnce, že nostratický prajazyk aspoň v iniciální pozici znal pouze jedinou likvidu, a to pravděpodobně l.

[47]4.5. Zcela jinou situaci vidíme v pozici mediální. Nejrozšířenějším konsonantem je právě r, tak sporné jako iniciála. V 378 heslech je ve funkci druhého, popř. třetího konsonantu doloženo v 62 případech. Přičteme-li výskyt r^y (8), které pokládáme jen za palatalizovanou variantu, dostáváme hodnotu 70. Na druhém místě se objevuje l (44), všech laterál včetně tl (< *l^c) napočítáme 62. Další v pořadí je n (31), všech n- nasál je 37. Také j (29) je zastoupeno výrazně silněji než v iniciální pozici. Často předchází jiným konsonantům a tvoří tak s předcházejícím vokálem diftong. Nyní by mělo následovat H (25), ale jde opět o pouhý symbol pro nerozlišené laryngály. H i ostatní laryngály se objevují většinou ve spojení jiných konsonantů. Oproti n- nasálám je m zastoupeno méně — ve 22 případech. Mediální w se objevuje méně než j — v 17 případech. Překvapivá je poměrně nízká četnost znělých okluzív v mediální pozici: d 13×, g 11×, b dokonce jen 6×. Glottalizované neznělé okluzívy jsou doloženy ještě slaběji: k’ 5× a K’ (nerozlišené k’ či q’) 8×, q’ 1×, p’ 8× a P 3×, ť 7× a T 1×. Podobně i prosté neznělé: k 5×, p 7×, t 5×. Nejslaběji jsou zastoupeny sibilanty a afrikáty. Z této hrubé statistiky vyplývá, že na místě druhého, resp. třetího konsonantu v rekonstruovaných nostratických kořenech se nejčastěji vyskytují likvidy r a l, nasály n a m, glidy j a w a laryngály. Zastoupení ostatních konsonantů je podstatně slabší.

 

5. Kořen

Illič-Svityč (1967) postuloval pro nostratický kořen tři základní modely:

a) CV pro zájmena a pomocná slova,

b) C₁VC₂V,

c) C₁VC₂C₃V.

Mezi 378 hesly jsou zastoupeny takto: a) 35, b) 250, c) 91. Ve dvou případech rekonstruoval Illič-Svityč tříslabičný (rozšířený?) kořen: č. 220 *K’awinga ‚podpaždí‘ a č. 369 *p’aliHma ‚dlaň‘, eventuálně také č. 338 *purčV(əV)/*pülčV(əV) ‚blecha‘.

Ve východonostratickém areálu je v iniciální pozici přípustný buď vokál, nebo jediný konsonant. Skupiny iniciálních konsonantů v západonostratických větvích Illič-Svityč vysvětluje jako důsledek ablautové přestavby kořene, popř. přidáním pohyblivých konsonantů (s- mobile v indoevropštině). V souladu se soudobou rekonstrukcí afroasijského a indoevropského (Benveniste aj.) kořene Illič-Svityč postuloval, aby první slabika v nostratickém kořeni začínala vždy konsonantem. V případě vokalického anlautu východonostratických jazyků předpokládal ztrátu původní laryngály či postveláry. Finální vokály rekonstruoval Illič-Svityč převážně na základě ugrofinských, mongolských a tungusomandžuských dat. Nepřímé svědectví pro svou rekonstrukci vokálů 2. slabiky viděl také v případě indoevropských velár a laryngál ve finální pozici. Jejich timbr vysvětloval právě působením následujícího vokálu, který pak mizí.

Teorie indoevropského kořene, vycházející striktně z Benvenista (1935), připouští u plnovýznamových slov pouze dvoukonsonantní model (včetně laryngál) a ev. třetí konsonant pokládá za determinativ. Podobně i semitisté opouštějí klasický tříkonsonantní model semitského kořene a zčásti také vlivem ostatních afroasijských jazyků se hlásí k modelu dvoukonsonantnímu (Majzel’, 1983, s. 95—110; Dolgopol’skij, 1967; Petráček, 1981a). Třetí konsonant je často totožný s druhým, resp. s prvním konsonantem (částečná reduplikace?) nebo původní kořen je rozšířen nejčastěji glidem nebo sonantem.

Je zřejmé, že s otázkou původnosti dvou- a tříkonsonantního kořene se musí vyrovnat i nostratická hypotéza. Jeden směr řešení naznačil už r. 1966 A. B. Dolgopol’skij, když vysvětlil některé slovesné kořeny typu C₁VC₂C₃V jako deriváty dvoukonsonantních kořenů typu C₁VC₂V už na nostratické úrovni. Proces rozšiřování [48]původně dvoukonsonantních kořenů (ve východonostratickém areálu dvojslabičných s otevřenými slabikami) byl produktivní ve všech větvích, srov. např. v uralštině J. Janhunen (1981). Přesto zatím není důvod pokládat nutně všechny tříkonsonantní kořeny v indoevropštině (srov. Gercenberg, 1973, s. 106—109), afroasijštině aj. za rozšířené, zvláště když druhým konsonantem je sonant nebo glid. Např. autoři historickosrovnávacího slovníku afroasijských jazyků vysvětlují vznik řady tříkonsonantních kořenů specifickým vývojem afroasijského vokalismu od vokálů ke glidům (v pozici mezi dvěma konsonanty).

 

6. Závěr

Rekonstrukci nostratického fonologického inventáře podle Illiče-Svityče i s úpravami Dolgopol’ského musíme brát jen jako první přiblížení, i když velmi komplexní. Vzhledem k úzké souvislosti vývoje systému vokálů a konsonantů nelze prostě „naroubovat“ na sebe afroasijský konsonantismus a ugrofinský vokalismus. Každá prajazyková rekonstrukce musí být prověřena také typologicky. A tento požadavek je nutný i v případě nostratické rekonstrukce. Z důvodů typologických, ale i obecněji dialektických nelze souhlasit s tím, že ve vývoji nostratického fonologického inventáře se uplatnila pouze jediná tendence — redukce. Fonologizace pozičních variant, expresívní obměňování aj. představují přinejmenším stejně produktivní paralelně probíhající tendence, jak ukazuje vývoj historických jazyků už v nevelkých časových intervalech. Rekonstrukce, která nechce protiřečit typologickým zákonitostem vývoje, má v případě nostratického prajazyka k dispozici zřejmě pouze dva modely: (1.) západonostratický, reprezentovaný v čisté podobě afroasijským prajazykem; (2.) východonostratický, zachovaný nejlépe v uralštině a v altajštině (nejnovější rekonstrukce S. A. Starostina pracuje mj. s diftongy a triádami okluzív). Kartvelština svým fonologickým systémem i strukturou kořene představuje kontaktní dialekt, který se zformoval na základě dluhodobého vzájemného působení afroasijských, indoevropských a severokavkazských vlivů. Také pro indoevropštinu musíme předpokládat smíšený původ, buď splynutím etnik východonostratické a západonostratické provenience, anebo spíše kontakt ještě neintegrovaného východonostratického etnika s předoasijským etnickým, jazykovým a kulturním svazem, reprezentovaným zejména nositeli afroasijských a severokavkazských jazyků. Autonomní postavení afroasijských jazyků mezi nostratickými potvrzuje glottochronologická analýza (Militarev, Starostin — podle ústního sdělení). Afroasijský prajazyk svou časovou hloubkou totiž odpovídá společnému prajazyku ostatních nostratických větví. Raným osamostatněním afroasijského prajazyka lze vysvětlit jak archaičnost afroasijské fonetiky, tak i radikální a velmi silnou přestavbu nostratického fonologického systému. Která z těchto alternativ skutečně proběhla, není možno jednoznačně říci. Účinnou cestu, jak najít řešení, vidíme ve studiu nejstarších vzájemných výpůjček mezi afroasijským prajazykem na jedné straně a jazyky sevorokavkazskými, indoevropskými, sumerštinou v Přední Asii a jazyky nilosaharskými a zřejmě khoisanskými v Africe na straně druhé.

 

LITERATURA

 

ANDREJEV, N. D.: Periodizacija istorii indojevropejskogo prajazyka. VJaz, 1957, č. 1, s. 3—18.

APPLEYARD, D. L.: The internal classification of the Agaw languages: a comparative and historical phonology. In: Current progress in Afro-Asiatic linguistics (Paper of the Third international Hamito-Semitic congress). Ed. J. Bynon. Amsterdam - Philadelphia 1984, s. 33—67.

BAŃCZEROWSKI, J.: Die Suche nach den uralischen Laryngalen. Lingua Posnaniensis, 15, 1971/1972, s. 81—96.

BARTH, J.: Etymologische Studien zum Semitischen, insbesondere zum hebräischen Lexikon. Leipzig 1893.

[49]BENDER, L. M.: The languages of Ethiopia. Anthropological linguistics, 13, 1971, s. 165—228.

BENEDICT, P.: Sino-Tibetan. A conspectus. Cambridge 1972.

BENVENISTE, E.: Origines de la formation des noms en indo-européen. Paris 1935.

BENVENISTE, E.: Hittite et indo-européen. Paris 1962.

BLAŽEK, V.: Současný stav nostratické hypotézy (fonologie a gramatika). SaS, 44, 1983, s. 235—247.

BOMHARD, A. R.: Toward Proto-Nostratic. A new approach to the comparison of Proto-Indo-European and Proto-Afroasiatic. Amsterdam - Philadelphia 1984.

CARRUBA, O.: Anatolico e indoeuropeo. Scritti in oqore di G. Bonfante. Vol. I. Brescia 1976, s. 121—146.

CINCIUS, V. I.: Etimologii altajskich leksem s anlautnymi pridychateľnymi smyčnymi gubno-gubnym *p, i zadnejazyčnym *k’. In: Altajskije etimologii. Leningrad 1984, s. 17—129.

COHEN, D.: Langues chamito-sémitiques. In: Le langage. Encyclopédie de la Pléiade. Ed. A. Martinet. Bruges 1968.

COLARUSSO, J.: Typological parallels between Proto-Indo-European and the Northwest Caucasian languages. In: Bono Homini Donum. Ed. Y. Arbeitman - A. Bomhard. Amsterdam 1981.

COLLINDER, B.: Comparative grammar of the Uralic languages. Uppsala 1960.

CUNY, A.: Indo-européen el semitique. Revue de phonétique, 1912, s. 101—132.

CUNY, A.: Invitation à l’étude comparative des langues chamito-sémitiques. Bordeaux 1946.

ČOP, B.: Indouralica XIV (idg. Entsprechungen der Ural. anlautenden Affrikatä *c^y, *č). Orbis, 19, 1970, s. 282—323.

ČOP, B.: Sur l’origine des thèmes pronominaux sigmatiques des langues indoeuropéennes. Linguistica, 21, 1981, s. 73—103.

DJAKONOV, I. M.: Semitochamitskije jazyki. Moskva 1965.

DJAKONOV, I. M.: Jazyki Drevnej Perednej Azii. Moskva 1967.

DJAKONOV (DIAKONOFF), I. M.: Towards pronunciation of a dead language: Akkadian. In: Assyriological Miscellanies I. Copenhagen 1980, s. 9—12.

DJAKONOV, I. M.: O prarodine nositelej indojevropejskich dialektov I. Vestnik drevnej istorii 1982, č. 3, s. 3—30.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B: Nostratičeskije osnovy s sočetanijem dvuch šumnych soglasnych. In: Problemy slavjanskich etimologičeskich issledovanij v svjazi s obščej problematikoj etimologii. Tezisy dokladov. Moskva 1966, s. 48—50.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B: Struktura semito-chamitskogo kornja v sravniteľno-istoričeskom osveščenii. In: Problemy jazykoznanija. Moskva 1967, s. 278—282.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B.: Drevnije korni i drevnije ljudi. Russkaja reč’, 1968, č. 2, s. 96—108.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B.: Nostratičeskije korni s sočetanijem lateraľnogo i zvonkogo laringala. Etimologija, 1970. Moskva 1972, s. 350—369.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B: Sravniteľno-istoričeskaja fonetika kušitskich jazykov. Moskva 1973.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B: O nostratičeskoj sisteme affrikat i sibiljantov. Etimologija, 1972. Moskva 1974, s. 163—175.

DOLGOPOĽSKIJ, A. B. - DYBO, V. A. - ZALIZNJAK, A. A.: Vklad V. M. Illiča-Svityča v sravniteľno-istoričeskuju grammatiku indojevropejskich i nostratičeskich jazykov. Sovetskoje slavjanovedenije, 1973, č. 5, s. 82—91.

DŽAUKJAN, G. B.: Indojevropejskaja fonema *b i voprosy rekonstrukcii indojevropejskogo konsonantizma. VJaz, 1982, č. 5, s. 59—67.

DŽAUKJAN, G. B.: O tak nazyvajemoj ‚glottal’noj‘ teorii v indojevropeistike. Vestnik drevnej istorii, 1986, č. 3, s. 160—166.

EHRET, C.: The historical reconstruction of southern Cushitic phonology and vocabulary. Berlin 1980.

EMONDS, J. A.: Reformulation of Grimm’s law. In: Contributions to generative philology. Austin - London 1972, s. 108—122.

[50]FÄHNRICH, H.: Zur Struktur des frühgemeinkartvelischen Konsonantensystems. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 34, 1981, s. 410—414.

FORRER, E.: Die Inschriften und Sprachen des Hatti-Reiches. Zeitschrift der Deutschen morgenländischen Gesellschaft, 1922.

FUJIWARA, A.: Animals and vegetables in Japanese and Uralian. Uralica, 1975, č. 3, s. 91—103.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Lingvističeskaja tipologija i rekonstrukcija sistemy indojevropejskich smyčnych. In: Konferencija po sravniteľno-istoričeskoj grammatike indojevropejskich jazykov. Moskva 1972, s. 15—18.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Sprachtypologie und die Rekonstruktion der gemeinindogermanischen Verschlüsse. Phonetica, 27, 1973, s. 150—156.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Rekonstrukcija smyčnych obščeindojevropejskogo jazyka. Glottalizovannyje smyčnyje v indojevropejskom. VJaz, 1980, č. 4, s. 21—35.

GAMKRELIDZE, T. V. - IVANOV, V. V.: Indojevropejskij jazyk i indojevropejcy I, II. Tbilisi 1984.

GERCENBERG, L. G.: Teorija indojevropejskogo kornja segodnja. VJaz, 1973, č. 2, s. 102—110.

GERCENBERG, L. G.: Voprosy rekonstrukcii indojevropejskoj prosodiki. Leningrad 1981.

HAUDRICOURT, A. G.: La mutation des emphatiques en sémitique. Comptes rendus du Groupe Linguistique d’Études Chamito-Sémitiques, 5, 1948—1951, s. 49—50.

HAUDRICOURT, A. G.: Les mutations consonantiques (occlusives) en indo-européen. In: Mélanges linguistiques offerts à Emile Benveniste. Paris 1975, s. 268—273.

HOOPER, P. J.: Glottalized and murmured occlusives in Indo-European. Glossa, 7, 1973, s. 141—166.

HOOPER, P. J.: Indo-European consonantism and the new look. Orbis, 26, 1977, s. 57—72.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Drevnejšije indojevropejsko-semitskije jazykovyje kontakty. In: Problemy indojevropejskogo jazykoznanija. Moskva 1964, s. 3—12.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Iz istorii čadskogo konsonantizma (labiaľnyje smyčnyje). In: Jazyki Afriki. Moskva 1966, s. 9—34.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Materialy k sravniteľnomu slovarju nostratičeskich jazykov. Etimologija, 1965. Moskva 1967, s. 321—373.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Sootvetstvija smyčnych v nostratičeskich jazykach. Etimologija, 1966. Moskva 1968, s. 304—355.

ILLIČ-SVITYČ, V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov I, II, III. Moskva 1971, 1976, 1984.

IVANOV, V. V.: Obščeindojevropejskaja, praslavjanskaja i anatolijskaja jazykovyje sistemy. Moskva 1965.

IVANOV, V. V.: Novyj istočnik dlja ustanovlenija indojevropejskich akcentuacionnych paradigm. In: Balto-slavjanskije issledovanija 1981. Moskva 1982, s. 192—205.

IVANOV, V. V.: O predpolagajemych sootnošenijach meždu vostočno-nostratičeskimi (altajskije, uraľskij, dravidijskij) i zapadno-nostratičeskimi (indojevropejskij, kartveľskij, afrazijskije) jazykami. In: Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka, časť 5: Problemy izučenija nostratičeskoj makrosemji jazykov. Moskva 1984.

JAKOBSON, R.: Typological studies and their contribution to historical comparative linguistics. In: Proceedings of the Eight international Congress of linguists. Oslo 1958, s. 17—25.

JANHUNEN, J.: Uralilaisen kantakielen sanastosta. Journal de la Société finno-ougrienne, 77, 1981, s. 219—274.

JANHUNEN, J.: On the structure of Proto-Uralic. Finnisch-ugrische Forschungen, 44, 1982, s. 23—42.

KLIMOV, G. A.: Ob areaľnoj konfiguracii protoindojevropejskogo v svete dannych kartveľskich jazykov. Vestnik drevnej istorii, 1986, č. 3, s. 150—159.

KLUGE, F.: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin - Leipzig 1934.

KOROLEV, A. A.: Chetto-luvijskije jazyki. In: Jazyki Azii i Afriki I. Moskva 1976, s. 13—93.

KORTLANDT, F.: Historical laws of Baltic accentuation. Baltistica, 13, 1977, č. 2, s. 319—330.

KORTLANDT, F.: Praindojevropejskije glottalizovannyje smyčnyje. VJaz, 1985a, č. 4, s. 43—53.

[51]KORTLANDT, F.: Long vowels in Balto-Slavic. Baltistica, 21, 1985b, č. 2, s. 112—124.

KURYŁOWICZ, J.: ∂ indo-européen et x hittite. In: Symbolae grammaticae in honorem: J. Rozwadowski I. Kraków 1927, s. 95—104.

KURYŁOWICZ, J.: Les désinences moyennes de l’indo-européen et du hittite. Bulletin de la Société de linguistique de Paris, 33, 1932, s. 1—4.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče. SaS, 36, 1975, s. 62—69.

LAMPRECHT, A. - ČEJKA, M.: Pokrok v poznání předindoevropské jazykové situace (Poznámky k Illičově-Svityčově rekonstrukci nostratického slovníku). SaS, 38, 1977, s. 344—347.

MAJZEĽ, S. S.: Puti razvitija kornevogo fonda semitskich jazykov. Moskva 1983.

MARTINET, A.: Remarques sur le consonantisme semitique. Bulletin de la Société de linguistique de Paris, 49, 1953, s. 70.

McALPIN, D. W.: Proto-Elamo-Dravidian: The evidence and its implications. Philadelphia 1981.

MELIKIŠVILI, I. G.: Otnošenije markirovannosti v fonologii. Avtoreferat kandidatskoj dissertacii. Tbilisi 1972.

MELIKIŠVILI, I. G.: Struktura kornja v obščekartveľskom i indojevropejskom. VJaz, 1980, č. 4, s. 60—70.

MELIKIŠVILI, I. G.: K fonostatističeskoj charakteristike jazykov kavkazskogo areala, drevnearmjanskogo, obščekartveľskogo i obščeindojevropejskogo. In: Genetičeskije, areaľnyje i tipologičeskije svjazi jazykov Azii. Moskva 1983, s. 218—229.

MILITAREV, A. Ju.: O predpolagajemom prasemitskom *p’. In: Istorija i filologija drevnego Vostoka. XI Godičnaja naučnaja sessija LO IV AN. Moskva 1976, s. 21—27.

MILITAREV, A. Ju.: Kornevyje varianty v afrazijskich jazykach. In: Problemy rekonstrukcii. Konferencija. Moskva 1978, s. 35—38.

MILITAREV, A. Ju. - STAROSTIN, S. A.: Obščaja afrazijsko-severnokavkazskaja kuľturnaja leksika. In: Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka, časť 3: Jazykovaja situacija v Perednej Azii v X-IV tysjačiletijach do n. e. Moskva 1984, s. 34—43.

MOELLER, H.: Vergleichendes indogermanisch-semitisches Wörterbuch. Göttingen 1911.

NIKOLAJEV, S. L.: Severokavkazskije zaimstvovanija v chetskom i drevnegrečeskom. In: Drevnjaja Anatolija. Moskva 1985, s. 60—73.

NIKOLAJEV, S. L. - STAROSTIN, S. A.: Severnokavkazskije jazyki i jich mesto sredi drugich jazykovych semej Perednej Azii. In: Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka, časť 3: Jazykovaja situacija v Perednej Azii v X-IV tysjačiletijach do n. e. Moskva 1984, s. 26—34.

NORMIER, R.: Idg. Konsonantismus, germ. „Lautverschiebung“ und Vernersches Gesetz. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung, 91, 1977, s. 171—218.

PALMAITIS, M. L.: Indojevropejskaja apofonija i razvitije deklinacionnych modelej v diachronno-tipologičeskom aspekte. Tbilisi 1979.

PALMAITIS, M. L.: The new look of Indo-European declension (thematic stems). Indogermanische Forschungen, 86, 1981, s. 71—95.

PALMAITIS, M. L.: New contributions to „Proto-Nostratic“. Indogermanische Forschungen, 91, 1986, s. 305—317.

PEDERSEN, H.: Die gemeinindoeuropäischen und vorindoeuropäischen Verschlusslaute. Historisk-filosofiske Meddelelser udg. af Det Kongelige Danske Videnskabernes Selskab, 32, 1951, s. 12—16.

PETRÁČEK, K.: Indoevropský a semitohamitský kořen a perspektivy jejich srovnání. SaS, 42, 1981a, s. 216—218.

PETRÁČEK, K.: K teorii laryngál. SaS, 42, 1981b, s. 262—268.

PETRÁČEK, K.: Semitohamitské jazyky a nostratická hypotéza. SaS, 44, 1983, s. 57—63.

RASMUSSEN, J. E.: Haeretica Indogermanica. A selection of Indo-European and Pre-Indo-European studies. Historisk-filosofiske Meddelelser udg. af Det Kongelige Danske Videnskabernes Selskab, 47, 1974, fasc. 3.

[52]SAMMALLAHTI, P.: Über die Laut- und Morphemstruktur der uralischen Grundsprachen. Finnisch-ugrische Forschungen, 43, 1979, s. 22—66.

SASSE, H.-J.: The consonant phonemes of Proto-East-Cushitic. Afroasiatic Linguistics, 7, 1979, s. 1—67.

SAUSSURE, F. de: Mémoire sur le système primitif des voyelles dans les langues indo-européennes. Leipzig 1879.

SIEBS, T.: Anlautstudien. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 37, 1901, s. 277—324.

SPRAVNITEĽNO-ISTORIČESKIJ SLOVAR’ AFRAZIJSKICH JAZYKOV. Vypusk 1 (p — p’ — b — f). Otv. red. I. M. Djakonov. In: Pis’mennyje pamjatniki i problemy istorii kuľtury narodov Vostoka, XVI, N. IV. Moskva 1981. (Dále SISAJ.)

STAROSTIN, S. A.: Gipoteza o genetičeskich svjazjach sinotibetskich jazykov s jenisejskimi i severnokavkazskimi. In: Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Voskoka, časť 4: Drevnejšaja jazykovaja situacija v Vostočnoj Azii. Moskva 1984, s. 19—38.

STOLBOVA, O. V.: Rekonstrukcija konsonantnoj sistemy zapadnočadskich jazykov. In: Pis’mennyje pamjatniki i problemy istorii kuľtury narodov Vostoka XIV, N. III. Moskva 1986, s. 80—115.

SWADESH, M.: The origin and diversification of language. Chicago 1971.

SZEMERÉNYI, O.: The new look of Indo-European. Reconstruction and typology. Phonetica, 17, 1967, s. 65—99.

ŠEVOROŠKIN, V. V.: Zur hethitisch-luwischen Lexik. Orbis, 17, 1968, s. 467—491.

ŠIROKOV, O. S.: Razvitije trech serij šumnych soglasnych v dialektach obščeindojevropejskogo prajazyka i problema indojevropejsko-peredneaziatskich fonologičeskich kontaktov. In: Teorija i istorija jazykoznanija. Vyp. 1. Jazyk kak process i sistema. Moskva 1975, s. 79—93.

WINTER, W.: The distribution of short and long vowels in stems of the type Lith. ésti : vèsti : mèsti and OCS jasti : vesti : mesti in Baltic and Slavic languages. In: Recent developments in historical phonology. The Hague 1978, s. 431—446.

WYATT, W. F.: The Greek prothetic vowel. Cleveland 1972.

 

Nejčastější zkratky jazyků:

arab. arabský, arm. arménský, drávid. drávidský, egypt. egyptský, elam. elamský, fin. finský, finoperm. finopermský, germ. germánský, hebrej. hebrejský, chetit. chetitský, ide. indoevropský, island. islandský, japon. japonský, kartv. kartvelský, korej. korejský, kušit. kušitský, lat. latinský, litev. litevský, luvij. luvijský, lykij. lykijský, mykén. mykénský, novofrýž. novofrýžský, řec. řecký, semit. semitský, slovan. slovanský, starosever. staroseverský, stfrýž. starofrýžský, tamil. tamilský, tochar. tocharský, ugrofin. ugrofinský.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 1, pp. 39-52

Previous Alena Macurová: K různým verbálním kódům slovesného uměleckého textu, k jejich využití a funkcím

Next Otakar Šoltys: Nový retrográdní slovník češtiny