Sovětská monografie o relační sémantice

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Советская монография о реляционной семантике / Soviet monograph on relational semantics

Velmi početnou a pestrou sovětskou lingvistickou produkci, zpracovávající aktuální problémy teorie textu, resp. řečové činnosti v nejširším slova smyslu, otázky pragmaticky a komunikačně orientované lingvistiky, obohatila v nedávné době i monografie pracovnice moskevského Ústavu ruského jazyka M. V. Ljaponové Smyslovaja struktura složnogo predloženija i tekst. K tipologii vnutritekstovych otnošenij (Moskva 1986, 200 s.).[1] Publikace vzbuzuje sympatie především moderním metodologickým přístupem ke zpracování hypersyntaktického tématu: autorka chápe předmět svého výzkumu, tj. sémantické vztahy ve struktuře souvětí, jako nástroj odhalení některých zákonitostí významové výstavby textu; souvětí pro ni představuje model některých invariantních charakteristik textu. (K paralelnosti sémantických vztahů mezi výpověďmi v textu a větami v souvětí viz též Daneš, 1977; aj.) Oblast relační sémantiky souvětí a textu přitom pojímá velmi komplexně: lidská schopnost identifikovat relace mezi fragmenty skutečnosti a kvalifikovat tyto relace prostřednictvím jazykového vyjádření vazeb mezi relativně ucelenými, nejčastěji predikativně zformovanými informačními dávkami je spoluutvářena četnými faktory povahy pragmatické, kognitivně psychologické atd. Autorka zdůrazňuje postavení spojovacího prostředku, relátoru jako konstrukčního vrcholu, strukturního centra souvětí; v jednotlivých kapitolách monografie pak probírá hlavní typy významových vztahů v souvětí a textu především na základě formování těchto relačních prostorů příslušným repertoárem relátorů.

Vymezení (nebo spíše — jinak tomu nemůže být, ani při rozboru podloženém tak důkladným empirickým výzkumem — naznačení obrysů) tohoto souboru usouvztažňovacích prostředků je opět široké a mnohostranné. Autorka se snaží v maximální možné míře abstrahovat od jejich kategoriálně morfologických vlastností, morfematického a slovotvorného skladu, od jednoslovného nebo víceslovného (analytického) vyjádření. Vymezuje sice tuto skupinu i na pozadí kategorie (v rusistice tak pozorně prozkoumané) „vvodnosti“, „vvodnych komponentov“, nezřídka adaptovaných k plnění spojovací funkce; rovněž tak i na pozadí kategorie „služebných“, pomocných slov a úvahy o jejich lexikálním i slovnědruhovém statutu; a neopomíjí ani přechody reprezentantů jiných slovních druhů ke skupině klasických spojek, dynamiku procesů konjunktivizace (kvantitativní zjištění pro češtinu viz např. u Štěpána, 1987), různé druhy interferenčních vztahů mezi spojkami a částicemi nebo mezi spojkami a sekundárními předložkami. Její vlastní přístup je však důsledně pragmaticko-sémantický a funkční: usiluje zejména o srovnání reálného fondu spojovacích prostředků s repertoárem kontextově motivovaných vztahů a dále o referenční a strukturně sémantickou charakteristiku „situací“ (spíše bychom asi řekli propozic), jejichž usouvztažnění, sémantické střetnutí nebo protnutí vyžaduje, resp. umožňuje obsazení určitým typem relátoru. (Autorka sama si ovšem uvědomuje maximalismus a vzdálenost tohoto druhého, typologizačního cíle.) Rozsah uvažované skupiny výrazových prostředků relační sémantiky proto výrazně přesahuje obvyklé hranice souboru klasických spojek; z toho sovětská lingvistka velmi správně vyvozuje po[152]třebu nového, reálného vymezení kategorie spojovacích prostředků, které by proniklo i do moderních gramatik a slovníků. (K možnostem vymezení této kategorie a platnosti slovnědruhového kritéria viz ve stejném smyslu i Hoffmannová, 1984.)

Autorka tedy postihuje souvětnou a textovou relační sémantiku prostřednictvím několika základních významových vztahů (vztah alternativní, gradační, odporovací, kauzální, podmínkový a přípustkový); tyto globální sémantické prostory pak konfrontuje s prostory dílčími, motivovanými jednotlivými relačními prostředky. Všechny tyto relační struktury interpretuje jako komplexy sémantických rysů, přičemž vždy hledá dominantní (invariantní, bázové) séma, obsahové jádro, centrum příslušné relace: jak v případě globálních vztahů (např. princip, idea „výběru“ u vztahu alternativního, „protikladu“ u vztahu odporovacího, „dostatečného důvodu“ u vztahu kauzálního, „hypotetičnosti“ u vztahu podmínkového, „rozporu s očekáváním“ u vztahu přípustkového atd.), tak v případě profilu jednotlivých relačních lexémů. Kromě uplatňování metody hierarchizace sémantických rysů, stanovení jejich obligatornosti/fakultativnosti se však snaží co nejhlouběji analyzovat celé spektrum významových vztahů, vzájemného působení celostně, systémově chápaných relačních struktur a jejich komponentů, neostrých hranic a plynulých přechodů mezi nimi; zachycuje kontakty jednotlivých sémantických prostorů, při nichž kromě koexistence dochází k amalgamaci významů, jejich kontaminaci, vnitřní diferenciaci, modifikaci, aktualizaci, inverzi, redukci, anulování atd. Při popisu komplexů sémantických rysů využívá autorka i psycholingvistických konceptů, jako jsou „asociační linie“, „asociační potenciál“, viz např. prvky asociačního potenciálu u kauzality (předpoklad, příčinný faktor, doprovodný faktor, důvod, stimul, motiv, vzor, původ, podklad, důkaz, svědectví, utvrzení) nebo asociativní linii u přípustkového vztahu (přípustka — možnost volby — neznámá příčina — neznalost — nemotivovanost, nedostižnost, nepochopitelnost, např. „Ať je to jakkoli podivné, …“). Respektuje rovněž složité vztahy logické sémantiky a sémantiky přirozeného jazyka; při úsilí o funkční uspořádání elementárních významových rysů ve struktuře relační jednotky využívá i metod procesuální sémantiky, tj. operacionalizace významů, jejich analýzy prostřednictvím cílů, mentálních stavů, činností, zvláště kognitivních aktivit uživatelů.

Tím se už dostáváme do oblasti pragmatických teorií významu, tj. zdůrazňování vazeb mezi fungováním významové složky jazykových znaků na jedné straně a charakteristikami komunikačních situací a uživatelských subjektů (jejich záměrů, strategií atd.) na straně druhé. Právě tento úhel pohledu výrazně determinuje celou orientaci práce M. V. Ljaponové: autorka už v předmluvě zdůrazňuje význam lidského faktoru, nemožnost pracovat s textem odděleně od subjektů autora a adresáta, které určují jeho vnitřní logiku. V souvislosti s projekcí komunikantů do textu rozlišuje (jako mnozí další autoři užívající i řadu dalších termínů) rovinu neutrálně informační a rovinu subjektivní reflexe, hodnocení, kvalifikace, koncepce, hlediska autora, jeho postoje ke skutečnosti i k textu a zřetele k adresátovi. (S tím souvisí další složky kontextu filozofie jazyka, který celou prací prolíná: např. vztah myšlení — emoce, reflektující se v textu rozdílem mezi racionálními, intelektuálními, „zaprogramovanými“ reakcemi a spontánními, impulsívními, emotivními projevy, vztah objektivní a subjektivní kauzality apod.) Právě myšlenkové operace, jejichž výsledkem je volba vhodného relačního prostředku, vedou podle autorky v každém případě k projevu hodnotícího postoje produktora; proto autorka zakládá celou interpretaci povahy relačních jednotek hlavně na kategorii hodnocení. Při analýze uplatňuje diferencovaná kritéria hodnocení: jde o hodnocení absolutní a relativní, hodnocení z hlediska ukazatelů kvalitativních a kvantitativních, hodnocení vícestupňová (např. hodnocení určitého obsahu jako ireálného a projev lítosti nad nemožností jeho reálné platnosti), hodnocení z hlediska pravdivosti, reálnosti sdělení nebo i hodnocení z hlediska formy vyjádření, její adekvátnosti sdělovanému obsahu. (Poslední typ kvalifikace umožňují metejazykové vlastnosti některých relačních jednotek; jejich [153]užití je projevem zpětné vazby, autoregulace řečových operací produktora textu a její verbalizace.) Autorka se opírá o výsledky modální logiky (především logiky hodnocení), věnuje pozornost struktuře aktu hodnocení, situacím hodnocení (viz např. i pojem-termín „monosituace“ nebo „kvazisituace“ atd). Zdůrazňuje i procesy, operace hledání (např. hledání skutečné příčiny, faktického aktuálního stavu v momentu řeči aj.) jako součást hodnotících mechanismů, jejichž fungování odráží relační sémantika.

Autorka tedy chápe relátory jako prostředky pragmatické adaptace sdělení; v jejich funkčně sémantické struktuře diferencuje bázové séma a jeho pragmatické korekce (např. aby = cíl + přání ho dosáhnout), neutrální a kvalifikační sémantický potenciál, a sleduje rozdílné proporce zastoupení funkce spojovací a funkce pragmatické, hodnotící, ev. i emociálně expresívního odstínění některých prostředků (viz např. analýzu kauzálního relátoru vždyť). Speciální skupinu relátorů tvoří z tohoto hlediska prostředky komentování, výkladu, upřesnění, konkretizace, specifikace. Jde většinou o různě motivované modifikace připojování, adičního vztahu — tedy základního „čistého“ vztahu, reprezentovaného univerzálním relátorem a. Pragmatický potenciál tohoto relátoru charakterizuje autorka hlavně pasivitou, „nezodpovědností“ nevyhraněností (která právě vyžaduje specifikaci, upřesnění typu vztahu); přesto však má tento prostředek svou sémantickou dominantu, tj. jistou vyrovnanost komponentů, obvyklost, „nepřekvapivost“ jejich spojení. Skupinu těchto prostředků s modifikační funkcí tvoří především relátory adverbiální povahy (také, přitom, mimo jiné, mimochodem, kromě toho, navíc, např., vlastně, zčásti, zvláště, především, dokonce aj.).

Široký diapazon funkcí souvětných a textových spojovacích prostředků, jejich pragmatickosémantických charakteristik, který M. V. Ljaponová ve své práci představuje, lze přitom identifikovat už z bohatého rejstříku termínů, kterými tyto prostředky označuje. Objevují se střídavě termíny relační jednotky, relační lexémy, relátory (rus. relativ), spojky a jejich „analogy“, modální prostředky (operátory), relačně hodnotící prostředky, pragmatické korektory, kvalifikátory, modifikátory, konkretizátory, explikátory, aktualizátory …[2]

Výklad syntakticko-sémantických jevů, kterým je věnována monografie M. V. Ljaponové, prochází v posledních desetiletích prudkým vývojem. V tomto kontextu pokládáme za největší přínos recenzované práce, že autorka přistoupila ke svému tématu s rozsáhlými — a skutečně „zažitými“ — znalostmi teoretických výsledků i interpretačních metod současné pragmatické lingvistiky. Utváření relačních významů v souvětí a textu neustále vztahuje k subjektům produktora a adresáta, k jejich postojům, záměrům, činnostem, k jejich „vnitřnímu dialogu“, ke konfrontaci „dvou smyslů“ (řečeno s M. M. Bachtinem). Autorka staví na monistické formulaci V. N. Toporova (1983) o jednotě, společném původu, společném rytmu, korelaci, vzájemné adaptaci Já (tj. vědomí příjemce textu) a vnějšího světa, daného jako text (sdělení), a snaží se sloučit s touto formulací faktor produktora a jeho anticipačního zaměření na adresáta („vpád“ adresáta do koncepce autora), tj. další argument pro relativizaci „opozice sfér Já — ne-Já“. (Srov. schéma řečové sémiotické reakce u Kořenského, 1987.) Na mnoha příkladech autorka přesvědčivě dokazuje, že významová struktura relačních jednotek je výsledkem (1.) autorovy kvalifikace příslušné relace na základě pretextové situace a vlastního povědomí (formovaného samozřejmě povědomím intersubjektivním, komunikační diachronií), (2.) autorovy strategické aktivity, jeho prognózy postojů, koncepce adresáta a (3.) vztažení této prognózy k vlastní koncepci (cílům, záměrům) a anticipace posttextové situace; součástí této [154]fáze je pak i „pragmatická korekce“, zapojení kontrolních mechanismů produktora. Detailními, vynalézavými rozbory reflexe všech těchto složek v profilech jednotlivých relátorů se autorce podařilo prokázat skutečnou explikativní sílu pojmů typu „komunikační program“, „pragmatický efekt“ aj.

Pro ilustraci uveďme např. interpretaci relátorů prostě: jde o usouvztažnění sémat (1.) elementárnosti, přirozenosti, (2.) pravdivosti, reálnosti, (3.) rozporu s očekáváním. Tento soubor pragmaticky strukturuje vnitřní polemika autora s adresátem: autor vyvrací, uvádí na pravou míru nesprávné očekávání adresáta, odhaluje mu (a ev. zároveň i sobě) skutečnou příčinu určité události; zdůrazňuje její přirozenost, elementárnost a současně tím vylučuje množinu dalších potenciálních příčin.

V závěru se zastavme u bohatého a zajímavého souboru odborné literatury, s níž sovětská autorka pracovala. Využívá pochopitelně především výsledků sovětské jazykovědy: čerpá cenné podněty z jejích klasických zdrojů (hlavně z děl V. V. Vinogradova, dále F. F. Fortunatova, A. A. Potebni, A. A. Reformatského aj., ale také z děl M. M. Bachtina, z jehož odkazu tak intenzívně čerpá moderní teorie dialogu). Ze současných autorů jsou jí nejbližší práce nejvýraznějších představitelů filozofie jazyka a sémiotiky (S. D. Kacnel’son, G. V. Kolšanskij, Ju. S. Stepanov, V. N. Toporov, V. A. Zvegincev), vynikajících teoretiček textu (N. D. Arutjunovová, T. M. Nikolajevová, E. V. Padučevová) i psycholingvistické školy Leont’jevovy. Z výsledků gramatického popisu ruštiny samozřejmě využívá především prací své starší kolegyně a učitelky N. Ju. Švedovové, ale i nesčetných prací dalších. Při četbě monografie se neubráníme obdivu k šíři a hloubce zpracovanosti ruské syntaxe: každému typu významového vztahu, jeho podtypu, vyjadřovacím prostředkům i speciálně jednotlivým konektorům, výkladu těchto jevů z hlediska vývojového i synchronního jsou věnovány speciální stati i monografie.

Pokud jde o literaturu zahraniční, má autorka výrazné zázemí v polské logice (K. Ajdukiewicz, A. Tarski, A. Schaff); připomeňme i její zájem o českou jazykovědnou produkci, zvláště o klasické práce obecně lingvistické (Vl. Skalička), rusistické (O. Leška, M. Kubík) a o práce autorů rozvíjejících u nás v současné době teorii řečové činnosti, verbální komunikace, textu, pragmatické dimenze jazyka (F. Daneš, K. Hausenblas, J. Kořenský). Je ovšem škoda, že autorka nevěnovala stejnou pozornost výsledkům jazykovědy slovenské, zejména bohaté literatuře o konektorech; zde by byla mohla s prospěchem využít prací E. Bajzíkové (1979 aj.) a hlavně J. Mistríka, který se touto problematikou soustavně zabývá již po dvě desetiletí (viz např. 1973, 1978 aj.).

A konečně nás sledování širšího kontextu monografie M. V. Ljaponové prostřednictvím hojných citací vede ještě k jednomu projevu obdivu a závisti — totiž nad množstvím reprezentativních děl autorů profilujících vývoj moderní lingvistiky, která jsou sovětské lingvistické veřejnosti zpřístupněna v překladech (v sérii Novoje v zarubežnoj lingvistike, ale i v četných dalších sbornících i samostatných publikacích). Už citace z této jediné práce poukazují k souvislé řadě autorů — od představitelů klasické lingvistiky, filozofie jazyka, logiky, sémiotiky (Morris, Frege, Saussure, Sapir, Bloomfield) přes Weinreicha a Benvenista až k teoretikům nejsoučasnějším (např. Montague, van Dijk, Winograd …).[3]

Monografie sovětské lingvistky představuje tedy velice cenný, vyzrálý příspěvek ke zpracování textové sémantiky (zahrnující v tomto pojetí nutně i pragmatické „významy“, projekci situačních a subjektových faktorů do textu). Je syntézou zpracování velkého korpusu reprezentativního materiálu, rozsáhlé teoretické poučenosti a vysoké úrovně metodologické. Stane se jistě inspirací pro další výzkumy podobně orientované.

 

[155]LITERATURA

 

BAJZÍKOVÁ, E.: Úvod do textovej syntaxe. Bratislava 1979.

DANEŠ, F.: Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny. SlavSlov, 12, 1977, s. 244—252.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

HOFFMANNOVÁ, J.: Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes. In: Text and the pragmatic aspects of language. Ed. J. Kořenský - J. Hoffmannová. Linguistica X. Praha 1984, s. 101—140. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti SaS, 48, 1987, s. 177—189.

MISTRÍK, J.: Modálne konektory v slovanských jazykoch. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika. Praha 1973, s. 165—170.

MISTRÍK, J.: Hypersyntax a štylistika. In: Čs. přednášky pro VIII. mezinár. sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika. Praha 1978, s. 213—220.

ŠTĚPÁN, J.: K vývojovým procesům u spojovacích výrazů v současné češtině z hlediska kvantitativního. SaS, 48, 1987, s. 284—291.

TOPOROV, V. N.: Prostranstvo i tekst. In: Tekst. Semantika i struktura. Moskva 1983, s. 228n.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 151-155

Previous Otakar Šoltys: K problematice interpretace z hlediska lingvistiky

Next Anna Jirsová: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)