Petříkův odkaz stále živý

Otakar Šoltys

[Chronicles]

(pdf)

Наследство Петржика все живым / The live heritage of S. Petřík

10. listopadu 1987 uplynulo padesát let od smrti Stanislava Petříka, českého lingvisty, jehož poměrně rozsáhlé lingvistické, zejména fonologické dílo je aktuální součástí našeho lingvistického myšlení. S. Petřík stačil získat své postavení v československé lingvistice do 29. roku svého života a jistě by své mimořádné nadání díky i neobvyklé píli plně rozvinul nebýt tyfové nákazy, které podlehl v Košicích v r. 1937.

Odkaz S. Petříka je proto aktuální, že se zabýval otázkami, které současná lingvistika umisťuje do středu svého zájmu. Dalo by se říci, že S. Petřík měl pro současné lingvistické výzkumy ideální školení. Byl výborný syntaktik (jeho doktorská disertace bylo věnována slovním skupinám) a zajímal se o mluvený jazyk. Shodou okolností navíc mohl své výzkumy intonace konfrontovat na dvou velmi blízkých jazycích (od 1934 do své smrti působil na slovenských gymnáziích v Trnavě a v Žilině a plně se věnoval výzkumu slovenské intonace). Kniha o hudební stránce české věty vyšla posmrtně v r. 1938 a kniha o hudební stránce slovenské věty, již připravoval, zůstala jen projektem, o jehož kvalitách se můžeme dohadovat z několika časopiseckých článků.

K aktuálnosti Petříkových výzkumů přispívá i metodologie, u jejíhož zrodu stál i V. Mathesius, který na přednášce v PLK (4. 1. 1935) S. Petříkovi poradil, aby přesný smysl intonačních odstínů zachycoval buď uváděním kontrastivních vět, nebo vylíčením situace, za níž bylo intonace užito. S. Petřík volil druhou variantu a předjímal tak soustředěný zájem světové lingvistiky o pragmatickou dimenzi jazykových projevů. Navíc zájem o mapování významů, které vyplývají ze zvukové realizace výpovědi, poskytuje vhodné poznatky všem, kteří se zabývají komunikační událostí — řečovými akty počínaje a vzorci řečového chování konče.

Nejplodnější vliv ma Petříkův odkaz na fonologii suprasegmentálních rysů. Stal se zakladatelem a inspirátorem výzkumů melodémů české věty, pauz, větného přízvuku atp. Naše hodnocení dokresluje i poznámka, kterou najdeme u výkladů o melodickém vytýkání v akademické Mluvnici češtiny (I, 1986, s. 89): „Je to termín S. Petříka (melodické vytýkání, pozn. autorova), který tomuto útvaru věnoval pozornost a ve své monografii jej také popsal a rozebral. … Jeho pozorovaní a rozbory byly doplněny jeho následovníky, takže „melodické vytýkání“ patří k nejlépe popsaným melodémům češtiny.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, p. 165

Previous Anna Jirsová: K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Next Helena Confortiová: Práce o sekundárních předložkách v češtině