K pauzám v komunikačním procesu

Jiří Nekvapil, Olga Müllerová

[Články]

(pdf)

К паузам в коммуникативном процессе / On pauses in the process of communication

V tomto článku chceme navázat na poznatky, k nimž jsme došli v našem dřívějším článku (Müllerová - Nekvapil, 1986). Tentokrát se soustřeďujeme převážně na analýzu pauz objevujících se v dialogických textech. Takto zaměřený výzkum nám ukazuje i některé nové souvislosti v textech monologického charakteru.

Naším výchozím materiálem byly texty pocházející z univerzitního prostředí: vysokoškolské přednášky (viz už Müllerová - Nekvapil, 1986), konzultace a zkoušky. To na jedné straně nepochybně snižuje stupeň obecnosti našich závěrů, na druhé straně to však umožňuje jejich aplikaci v konkrétní oblasti společenského dorozumívání.

Rozlišili jsme čtyři druhy pauz: syntaktické, formulační, důrazové a kontaktové. Toto rozlišení spočívá na funkčním východisku, jak je patrné i z možnosti následujících tvrzení: Pauzy syntaktické vznikají za účelem delimitace syntaktických jednotek, pauzy formulační za účelem formulace určitých úseků řečového proudu, pauzy důrazové za účelem zdůraznění určitých úseků řečového proudu a pauzy kontaktové za účelem navazování kontaktu, jeho udržování apod.

Termín hezitační pauzy (resp. pauzy váhání), běžný zejména v angloamerické odborné literatuře, jsme nahradili termínem pauzy formulační (viz nemožnost tvrzení, že pauzy hezitační vznikají za účelem hezitace, a naopak možnost tvrzení, že pauzy formulační vznikají za účelem formulace toho či onoho). Formulování ovšem nechápeme jako opatřování nějakého předem daného, zřetelného obsahu adekvátní formou. Předpoklad o odtržené existenci obsahu a formy není v případě analyzovaného jevu udržitelný (a zřejmě nejen v tomto případě). Formulováním rozumíme proces obsahově-formový.

Uvedené druhy pauz jsme rozlišili při analýze vysokoškolské přednášky, tj. textu monologického charakteru (blíže k nim, jakož i k jejich vzájemným vztahům viz Müllerová - Nekvapil, 1986). To ovšem neznamená, že tyto druhy pauz nemohou mít specifický podíl na dialogizaci komunikačního procesu (i v případě vysokoškolské přednášky). Nejpatrnější je to samozřejmě u pauz kontaktových; jestliže jsme jejich funkci ve vysokoškolských přednáškách vymezili jako udržování či navazování kontaktu, pak jsme měli na mysli zejména kontakt ve sféře pozornosti, jehož vnější projevy mohou být u posluchače nejčastěji nanejvýš různé neverbální reakce (např. přikyvování), nikoli však delší reakce verbální (zde by už šlo o běžný dialog, např. typu semináře či konzultace).

Pauzy se mohou stát nositeli různých významů. Opřeme-li se o klasifikaci znaků A. Schaffa (1963), která našim účelům vyhovuje asi lépe než tradiční klasifikace peirceovská (viz např. Lyons, 1977), budeme konstatovat, že pauzy vystupují v komunikačním procesu jako příznaky a vlastní znaky. Rozdíl mezi příznaky a vlastními znaky spočívá hlavně v nepřítomnosti nebo přítomnosti záměru mluvčího příslušný význam realizovat. V návaznosti na Lyonse (1977) můžeme říci, že příznaky jsou informativní, nikoli však komunikativní, zatímco vlastní znaky jsou komunikativní a většinou též informativní.

Znakovou povahu pauz v textech monologického charakteru lze pak charakterizovat takto:

1a) pauzy formulační nezáměrné

U formulačních pauz nezáměrnost jistě převažuje. Pauzy formulační nezáměrné jsou příznaky vyjadřovacích schopností (resp. nechopnosti) mluvčího, popř. míry spontánnosti projevu mluvčího.

[203]1b) pauzy formulační záměrné

Mluvčí ví, že posluchač z formulačních pauz usuzuje na kvalitu vyjadřovacích schopností, popř. na míru spontánnosti projevu mluvčího, a proto mluvčí formulační pauzy záměrně vytváří. Záměrné formulační pauzy jsou tedy vlastními znaky.

2a) pauzy syntaktické nezáměrné

I u syntaktických pauz nezáměrnost zřejmě převažuje; nezáměrné syntaktické pauzy jsou příznaky vyjadřovacích schopností (resp. neschopnosti) mluvčího, popř. míry spontánnosti jeho projevu.

2b) pauzy syntaktické záměrné

Motivace jejich vzniku je stejná jako v případě záměrných formulačních pauz. Jsou tedy vlastními znaky.

3) pauzy důrazové

Jsou zřejmě pouze záměrné, tedy vlastní znaky.

4) pauzy kontaktové

V monologických projevech mohou být zřejmě tyto pauzy jen záměrné, jsou tedy vlastními znaky.[1]

V textech dialogického charakteru se vyskytují všechny uvedené druhy pauz a zdá se, že v deskriptivní praxi bychom mohli vystačit v zásadě jen s nimi; toto stanovisko přijímáme jako výchozí výkladovou strategii.[2] Přítomnost druhého aktivního subjektu v komunikaci však dodává uvedeným druhům pauz v určitých místech specifický „dialogický rozměr“, obohacuje totiž jejich funkční a významové zatížení. Jde jednak o to, že se pauzy mohou specificky uplatňovat při výměně komunikačních rolí mezi mluvčím a posluchačem, jednak o to, že sám mechanismus střídání role mluvčího a posluchače umožňuje účastníkům dialogu připisovat některým pauzám specifické významy, a takové pauzy pak fungují takřka jako verbální znaky.

Základní pravidla výměny komunikačních rolí mezi mluvčím a posluchačem mohou být zformulována takto (viz Levinson, 1983): Ia) dosavadní mluvčí zvolí následujícího mluvčího a zvolený mluvčí se ujímá slova, Ib) dosavadní mluvčí sám nezvolí následujícího mluvčího a kdokoli z přítomných se ujímá slova, Ic) dosavadní mluvčí nezvolí následujícího mluvčího a ani nikdo z přítomných se neujme slova; dosavadní mluvčí tedy může pokračovat ve verbální aktivitě. II) Jestliže nastane situace Ic) a dosavadní mluvčí pokračuje ve verbální aktivitě, pak se mohou znova uplatňovat pravidla Ia—Ic, až dojde ke změně mluvčího.

Při aplikaci pravidla Ia lze předpokládat i výskyt delší pauzy, protože následující mluvčí byl vybrán a pravděpodobnost, že se slova ujme někdo jiný, je tím snížena. Dodejme, že toto pravidlo se uplatňuje zejména po replikách, jejichž komunikativní funkce (dále KF) jsme označili jako operativní, např. rada, pokyn, rozkaz, prosba, žádost, vyjádření potřeby informace atp. (mluvčí jimi vyjadřuje primárně záměr dát svými slovy partnerovi popud k jistému jednání; srov. Müllerová, 1983). Repliky s těmito KF jsou zaměřeny přímo na komunikačního partnera a mluvčí očekává — po možné pauze — reakci posluchače. Z charakteru replik s operativními KF plyne, [204]že se u nich většinou neuplatňuje pravidlo Ib. Zato se toto pravidlo uplatňuje často u replik s neoperativními KF (tj. v těch případech, kdy mluvčí své výpovědi sice adresuje komunikačnímu partnerovi, resp. partnerům, ale vyjadřuje v nich spíše svůj pohled na svět, srov. např. KF sdělení, domněnka, hodnocení, vysvětlení, vyjádření podivu atp.; srov. Müllerová, 1983). Pauza při aplikaci pravidla Ib může být relativně dlouhá, jestliže účastníci rozhovoru nestojí o převzetí verbální aktivity nebo nevědí, jak reagovat. Na opačném pólu jsou případy, kdy partneři rozhovoru mluvčího v určitých místech přerušují (o tom viz dále). Aplikace pravidla Ic předpokládá dlouhou pauzu, která někdy může vést i k ukončení rozhovoru.

V řečovém proudu dochází k výměně komunikačních rolí i v určitých místech, která lze specifikovat vzhledem ke struktuře jazyka samého. Škála možností převzít verbální aktivitu, kterou dále uvedeme, je jako výsledek teoretické úvahy založena na různé míře strukturní a komunikační soudržnosti různých jazykových jednotek, resp. jejich manifestací v řečovém proudu. Budeme ji navíc komentovat na základě empirických poznatků z analytické materiálové práce se zvláštním zřetelem k možnému uplatnění pauz (popř. ve spojení s intonačním průběhem). Půjde nám o možnost společensky přijatelně přerušit dvě jazykové jednotky téže komplexnosti sousedící v proudu řeči. Jak je patrno, budeme se zabývat některými jazykově strukturními a komunikačními aspekty pravidla Ib. Škálu lze konstruovat takto:

(1.) Přerušení mezi dvěma fonémy nacházejícími se uvnitř morfému, resp. slabiky — v zásadě není třeba uvažovat.

(2.) Přerušení mezi dvěma morfémy nacházejícími se uvnitř slova — v přirozeném, zejména spontánním dialogu může k němu dojít, ale (úspěšný nebo neúspěšný) pokus o převzetí verbální aktivity je pociťován jako „skočení do řeči“. Pauza a intonace jako prostředky usnadňující převzetí verbální aktivity zde nepřicházejí v úvahu.

(3.) Přerušení mezi dvěma slovy ve větě — podobně jako v (2). Rozdíl je v tom, že se mezi dvěma slovy může vyskytnout pauza (od případů patřících do (2), kdy se vyskytne pauza i mezi dvěma morfémy, odhlížíme — máme na mysli např. pomalé slabikování nějakého slova učitelem). Nejčastěji jde o pauzu formulační, která nevyznačuje hranici nějakého významově úplného úseku. I přerušení ve formulační pauze je tedy, podobně jako u případů (2), pociťováno jako „skočení do řeči“.

(4.) Přerušení mezi dvěma větami v souvětí, přičemž výskyt druhé věty je lineárně obligatorní (např. Třebaže se neviděli už mnoho let, ihned ji poznal; blíže Nekvapil, 1985) — podobně jako v případech (2), (3). Rozdíl je v tom, že mezi těmito větami se může vyskytnout syntaktická pauza a první věta může mít polokadenční intonační průběh. Je to tedy z hlediska zvukového průběhu „hraniční místo“. Lineární obligatornost druhé věty má za následek to, že převzetí role mluvčího na tomto místě je pociťováno také jako „skočení do řeči“.

(5.) Přerušení mezi dvěma větami v souvětí, přičemž výskyt druhé věty je lineárně fakultativní (např. Ihned ji poznal, třebaže se neviděli už mnoho let; blíže Nekvapil, 1985) — jde o místo relativně vhodné k tomu, aby převzal verbální aktivitu partner komunikace. Syntaktická pauza mezi oběma větami (pokud se vyskytne) tuto možnost podporuje.

(6.) Přerušení mezi dvěma výpověďmi v textu — je to místo relativně nejpříhodnější k výměně komunikačních rolí (samozřejmě v rámci pravidla Ib). Jsou zde ve shodě předpoklady významové i zvukové: syntaktická pauza a konkluzívní kadence.

Celkově lze konstatovat, že v reálném spontánním dialogu je výměna komunikačních rolí mezi mluvčím a posluchačem prakticky všude možná, avšak volba některých [205]míst pro výměnu komunikační role z hlediska strukturní a komunikační soudržnosti se v reálném dialogu jeví jako více či méně násilné přerušení mluvčího („skočení do řeči“), srov. zejména případy (2)—(4). Případy (5) a (6) se mohou jevit jako relativně nenásilná výměna komunikačních rolí tehdy, je-li podpořena pauzou a intonačním (zejm. konkluzívním) průběhem.

Dále uvedeme krátký úryvek zkouškového dialogu (U = učitel, S = student). Při interpretaci této ukázky se soustředíme jen na pauzy v místech (potenciální) výměny komunikačních rolí mluvčího a posluchače mezi studentem a učitelem.[3]

1U	teď | to bych byl rád abyste tohleto jméno uvedl přesně ↑ |||1
1S	01
2U	František ↓ ||2
2S	02
3U	Gell ↑ | Gell a knížka přesný název ↑ |3
3S	3| Lovec neviditelných dravců ↓ |||4
4U	4| no ale | to teď ste to zase
4S		já sem si na to nevzpomněl teď sem měl prázdný místo
	nevzpomněl sem si na to ↓ ||5
5U	5| Přemožitel ↓ | neviditelných dravců ale tohleto je teda jedno ze základních děl ↓ které ste měl i přečíst ↓ | nejenom o něm něco ↓ | vědět ↓ |||6
5S	6| no | v té životopisné tak autobiografické ↑ | psal …

Pauza (1) se vyskytuje po vyjádření výzvy, požadavku, resp. příkazu; U očekává zcela určitou verbální reakci mluvčího S. Vzhledem k tomu, že tato reakce nepřichází (studentovi chybí věcná znalost, kterou vyžaduje učitel), nabývá tato dlouhá pauza jeden z typických dialogických komunikativních významů, neznalost (viz dále). Následuje řešení této situace, které je pro zkouškový dialog charakteristické: U uvádí požadovanou informaci sám.

Týž význam lze přisoudit pauze (2): U uvedl jen část informace, kterou vyžadoval, a dal studentovi možnost informaci doplnit. Tato pauza je ale kratší než pauza (1) a komunikativní význam „neznalost“ není tudíž tak nasnadě.

Pauza (3), stejně jako pauza (1), se vyskytuje po vyjádření výzvy, požadavku, resp. příkazu. Její interpretace však musí být jiná: S tentokrát vyžadovanou informaci uvádí (resp. domnívá se, že ji uvádí), a proto je pauza (3) poměrně krátká. Tato pauza nenabývá tedy zvláštního komunikativního významu (oproti pauze (1)); je pouze „technickou záležitostí“ průběhu dialogu, umožňuje výměnu komunikačních rolí.

Pauza (4) je relativně dlouhá. Lze jí připsat význam ‚nesouhlas‘. Informace podaná studentem není totiž úplně správná a oběma partnerům je zřejmé, že jde o skutečnost v kontextu této zkoušky závažnou. Svědčí o tom nejen verbální reakce U v 4U, ale i současná reakce S (4U a 4S se zčásti překrývají), jíž se S snaží zmírnit nepříznivý dojem, který vyvolal svou předcházející verbální reakcí.

Pauze (5) lze připsat podobný význam jako pauze (4).

Pauza (6) nastala po uvedení správného údaje (přesného názvu knihy) učitelem a po negativním hodnocení nedostatku ve znalostech S. U nepožaduje po S další konkrétní znalosti, ale kritizuje úroveň jeho znalostí projevených. Ačkoli je pauza (6) relativně dlouhá, nelze jí připsat nějaký specifický význam, neboť není jasné, kdo má ve verbální aktivitě pokračovat. Komunikativní funkci lze připisovat pauzám mezi replikami patrně jen tehdy, je-li zřejmé, kdo má vystupovat v roli mluvčího.

[206]Při interpretaci pauz typických pro dialog vycházíme tedy z předpokladu, že pauza je primárně „technickou záležitostí“ průběhu dialogu, místem umožňujícím optimální výměnu komunikačních rolí mluvčího a posluchače. Délka této pauzy nepochybně variuje podle typů dialogů, podle tempa řeči, tématu rozhovoru atp., v zásadě však nepřekračuje jistý časový limit (k jeho přesnějšímu stanovení — v závislosti na různých, např. už uvedených faktorech — bude třeba dalších výzkumů). Podstatné je to, že teprve tehdy, překročí-li délka pauzy jistý časový limit, přestává být pociťována partnery dialogu jako pouhá technická záležitost (ovšem pokud je zřetelné, kdo má vystupovat v roli mluvčího) a ti jí začínají připisovat různé významy; začíná nabývat funkce samostatné repliky (viz pauzu (1), popř. (2)), nebo alespoň její významově naplněné části (viz pauzu (4), (5)).

I připisování významu se řídí délkou pauzy. Vraťme se k pauze (1). Jak plyne z dosavadního výkladu, počátek jejího průběhu může být mluvčím interpretován jako pouhá technická záležitost výměny komunikačních rolí (VKR); další průběh této pauzy však nebude zřejmě interpretován hned jako ‚neznalost‘ (N) — bude mu patrně nejprve připsán význam ‚příprava verbální reakce‘ (PVR) a teprve po dalším průběhu pauzy se konstituuje význam ‚neznalost‘. Vyznačíme-li trvání pauzy na časové ose (v pásmech t₁, t₂, t₃), dostaneme tuto tabulku:

 

VKR	PVR	N
t1	t2	t3

 

Význam ‚příprava verbální reakce‘ je zřejmě v běžné korektní komunikaci připisován v určitém okamžiku každé delší pauze. Teprve po jeho konstituování nabývá pauza některý z dalších významů.

Specifický dialogický význam získává pauza tehdy, má-li platnost samostatné repliky. Bývá to ve sledu replik jednotlivých partnerů tam, kde verbální výpověď jednoho z partnerů je pauzou nahrazena. Vzhledem k tomu lze takové pauze připsat komunikativní funkci, určitý dosti obecný význam. V porovnání s verbálně realizovanými replikami je — podle našich dosavadních zjištění — repertoár konvencionalizovaných komunikativních funkcí pauzových replik relativně chudý. Jde o tyto KF (při jejich vymezování se ovšem naráží na tytéž problémy jako při vymezování KF verbálních výpovědí, situace je dokonce ještě komplikovanější): (1.) věcná neznalost, (2.) neochota odpovědět, (3.) souhlas/nesouhlas, (4.) potíže s navázáním a udržením kontaktu, (5.) výzva k pokračování ve verbální aktivitě.

Tyto KF budeme nyní blíže ilustrovat, ať už uvedením příkladu, či bližší specifikací. Zdůrazňujeme, že následující dialogy — a týká se to koneckonců i výše uvedené ukázky — prezentujeme jako ilustrace příslušných významů pauz. Nelze popřít, že pauzy v těchto dialozích mohou nést i jiné významy; záleží to na široce chápaném kontextu, v němž se uvedené dialogy vyskytnou.

(1.) Věcná neznalost

1U	V kterém roce skončila třicetiletá válka?
1S	0
2U	V tom roce byl uzavřen vestfálský mír a ten ji ukončil.
2S	0
3U	Tak na co se vás mám zeptat?

(2.) Neochota odpovědět

1U	Jak dlouho jste se na tu zkoušku připravoval?
1S	0
[207]2U	To vám nestojím za odpověď?
2S	0

(3.) Souhlas/nesouhlas

1U	Tak vy jste se na tu zkoušku vlastně nepřipravoval.
1S	0
2U	Tak přijďte zase za týden.

Kdyby byl rozhovor ukončen replikou 2U, měla by replika 1S význam ‚souhlas‘. Kdyby následovala např. reakce 2S: Ale já jsem se připravoval!, musel by mluvčí U pauzu interpretovat (byť zpětně) jako ‚nesouhlas‘.

(4.) Potíže s navázáním a udržením kontaktu

Ve zkoumaných komunikačních situacích přicházejí v úvahu patrně jen v dialozích, v nichž jedním z partnerů je cizinec neovládající dostatečně příslušný jazyk.

(5.) Výzva k pokračování ve verbální aktivitě

1U	Charakterizujte problém čerpání zdrojů zemské kůry a jejich ochrany.
1S	Hlavním problémem je možnost vyčerpání těchto zdrojů. Jde o zdroje nerostných surovin. Mezi nerostnými surovinami jsou dvě nejdůležitější skupiny. Do první patří energetické suroviny. Jejich spotřeba v posledních letech velmi vzrostla a neustálý růst jejich těžby způsobuje, že se zásoby rychle vyčerpávají.||
2U	0
2S	Na druhém místě stojí metalurgické suroviny …

Pauzu, kterou udělá student za jistým, pro něho uceleným sdělením, zkoušející učitel nevyužije pro verbální reakci, a dá tak najevo, že očekává ještě další sdělování požadovaných informací.

Na závěr našeho článku chceme upozornit na dva problémy, které bude třeba řešit v dalším výzkumu:

(1.) Do jaké míry jsou (uvedené) významy pauz konvencionalizované. Tento problém vyvstane v akutní podobě zejména tehdy, budou-li analyzovány dialogy spontánní, nikoli víceméně standardizované (jako byl náš dialog zkušební).

(2.) Do jaké míry jsou pauzy autonomními znaky; do jaké míry na realizaci příslušných významů kooperují i znaky verbální (např. sémantická stavba výpovědi a textu vůbec) i další znaky neverbální (mimika, gestikulace apod.) a ovšem intonace. Nemusí samozřejmě jít jen o kooperaci, ale také o interferenci. V ideálním případě pak půjde o to, postihnout fungování pauz v „komplexní sémiotice komunikačního procesu“.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Values and attitudes in language standardization. In: Reader in Czech sociolinguistics. Ed. J. Chloupek - J. Nekvapil. Praha 1986, s. 206—245.

LEVINSON, Y. C: Pragmatics. Cambridge 1983.

LYONS, J.: Semantics. Cambridge 1977.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 49—55.

MÜLLEROVÁ, O. - NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105—113.

[208]NEKVAPIL, J.: K asymetrii mezi syntaktickými a elementárními textovými jednotkami, zvláště v češtině. Slavia, 54, 1985, s. 375—393.

SCHAFF, A.: Úvod do sémantiky. Praha 1963.

STEDJE, A.: „Brechen Sie dies rätselhafte Schweigen” — über kulturbedingtes, kommunikatives und strategisches Schweigen. In: Sprache und Pragmatik. Lunder Symposium 1982. Hrsg. I. Rosengren. Malmö 1983, s. 7—37.

 

R É S U M É

On pauses in the process of communication

Firstly, we dealt with the semiotic character of pauses in monological texts (university lectures), studying the symbolic and indexical nature of our four basic pause categories, i.e. syntactic, formulative, emphatic and contact pauses (see Müllerová - Nekvapil, 1986). Secondly, we looked into various types of language units and their manifestations in texts, and considered the possible ways in which the hearer can interrupt them. On the basis of empirical observations, the hypothetically constructed range of opportunity for the exchange of the speaker’s role between the interlocutors was commented upon. Thirdly, we showed that the function and meaning of the pause between turn-units in dialogue (university examinations) depend on the length of the pause. If the length of the pause exceeds a definite interval, the participants in the dialogue do not perceive the pause as a mere “technical device” for the switching of communicative roles of speaker and hearer, and start assigning various meanings to it. The pause can even assume the function of an autonomous turn-unit.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 3, s. 202-208

Předchozí Jan Petr: Jazykovědné zájmy G. W. Leibnize

Následující Jana Slavíčková: O jednom výběru reklamních textů pro sémantický popis jazyka (na materiálu z deníku Morning Star)