Významný příspěvek ke konfrontačnímu studiu češtiny a slovenštiny

Jiří Kraus

[Kronika]

(pdf)

Значительный вклад в сопоставительное изучение чешского и словацкого языков / A contribution to the confrontative study of Czech and Slovak

Jako 25. svazek řady Slavica Pragensia (Philologica 4—5) vyšel v r. 1985 soubor příspěvků, které vznikly na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v souvislosti se systematickým konfrontačním studiem našich dvou státních jazyků, češtiny a slovenštiny, v aspektu synchronním a diachronním. Autoři svazku tu navazují na tradici tohoto studia (četné bibliografické položky jsou uvedeny a zhodnoceny v úvodní stati A. Jedličky) v různých tematických okruzích, které zahrnují vývojovou dynamiku obou jazyků, otázky mluvnické, [254]lexikální i stylistické s přihlédnutím k historickým odlišnostem české a slovenské jazykovědné teorie. V některých statích se také prosazují zřetele sociolingvistické, vycházející z příbuznosti české a slovenské jazykové situace i z prohlubující se spolupráce mezi českými a slovenskými jazykovědnými pracovišti. Konkrétním a společensky závažným výsledkem této spolupráce bylo i zařazení předmětu slovenský jazyk do studijních plánů oboru český jazyk na českých vysokých školách filologického směru (a paralelní postup na Slovensku); s tím pak souvisí i kolektivní vypracování vysokoškolských učebnic (Slovenština, 1. vyd. 1957, 6. vyd. 1980; Čeština, 1972).

Zmíněná úvodní stať A. Jedličky Kořeny a rozvoj konfrontačního studia češtiny a slovenštiny (s. 11—27) charakterizuje v rámci svého objektu několik linií. Těžiště prací v posledních letech spočívá v zjišťování obsahu a rozsahu jazykových kontaktů, jejichž projevem jsou tzv. kontaktové varianty jako jazykové prostředky, které jsou důsledkem těsného styku a prolínání dvou nebo několika jazyků v rámci jednoho státního útvaru. Pozornost se rovněž soustředuje na konfrontační výzkum pojmu jazyková situace a na jeho členění podle kritérií jazykových (podle jazykových útvarů a stylových typů) nebo sociálních; východiskem je tu regionální, sociální nebo generační charakteristika uživatelů jazyka, resp. jejich postojů k jazykovým jevům (převážně k spisovné normě) a převažujícího způsobu užívání jazyka, který může zahrnovat jak tvůrčí stylizaci, tak napodobování standardních textů apod. Porovnávání jednotlivých jazykových situací je založeno nejen na rozdílech, ale i na shodách jejich konstitutivních rysů a vývojových vlastností. V podmínkách vícejazykových státních útvarů je součástí konfrontačního studia jazykových situací i rozbor a popis specifických kontaktových podmínek.

Jako příklad souběžných syntaktických a pojmenovacích inovací v češtině a ve slovenštině věnuje autor úvodní stati pozornost některým projevům jazykové ekonomie. Vedle univerbizovaných podob zvláště syntagmatickým spojením zřetelového typu — léková závislost, úderová nevyrovnanost, penaltové rozpaky, které jsou charakteristické pro publicistické vyjadřování a vyznačují se vysokým stupněm homonymie (rozpaky z provádění — z nařizování — z neproměňování penalt).

Dynamikou vzájemného působení české a slovenské jazykové situace se zabývá ve stati Z konfrontačného štúdia češtiny a slovenčiny (Československý model dvojjazykovej komunikácie) V. Budovičová (s. 25—38). Správně ukazuje, že vzájemný vztah jazyků ve vícejazykovém společenství není jenom záležitostí jejich politického postavení, ale že je podmíněn mnoha činiteli povahy jazykové, kulturní i sociální. Mezi těmito činiteli se uplatňuje zejména a) kodifikační, lexikální a stylistická rozpracovanost zúčastněných jazyků, b) úroveň a rozšířenost jazykové kultury uživatelů spisovného jazyka a c) stupeň příbuznosti jazyků v kontaktu. Názorným projevem těchto poměrů se stává zejména publicistický styl, který odráží vznik kontaktových variant a zároveň jej výrazným způsobem i stimuluje. V češtině a slovenštině tak probíhají především ve slovní zásobě vyrovnávací integrační procesy, na nichž se podílí oživování starších výrazů. Zvláště ve slovenštině novější kodifikace vlivem kontaktů s češtinou začíná za neutrální považovat některé výrazy, které ještě Slovník slovenského jazyka I-VI označoval jako knižní a zastaralé, srov. pilný, drzý, strop (odb.), jednanie (práv.) apod. Do vyrovnávacích integračních procesů dále patří vzájemné přejímání slov (srov. v češtině výskyt výrazů jako koupele, železničář, namyšlený, dovolenka, rozlučka, aktualizovaně i horko-těžko, zákruta aj.), řízený rozvoj terminologie, přejímání a kalkování slov atp.

Celonárodní komunikaci v ČSSR charakterizuje autorka Haugenovým termínem užívaným v souvislosti s jazykovou situací skandinávských zemí — semikomunikace (dorozumívání mezi nositeli blízkých, vzájemně srozumitelných jazyků). Úroveň semikomunikace a stupeň srozumitelnosti kontaktových jazyků spatřuje v kultivovanosti řečového projevu, která je v Československu jedním z předpokladů pro utváření společného kulturního kontextu socialistického státu.

Konfrontačně je zaměřena i stať J. Horeckého K teórii jazykovej kultúry v češtine a slovenčine v tridsiatych rokoch (s. 39—43). Všímá si zejména odlišných historických okolností, které ovlivňovaly zaměření časopisů Naše řeč a Slovenská reč na počátku let třicátých, a sporů mezi čechoslovakistickými a [255]slovakistickými tendencemi ve vývoji slovenské spisovné normy a kodifikace.

Na základě porovnání českého a slovenského fonologického systému (Poznámky k fonologické konfrontaci češtiny a slovenštiny, s. 45—53) dospívá J. Vachek k závěru, že slovenština dovádí vývojové tendence (které se zároveň projevují v jejím jistém odklonu od flexívnosti) důsledněji než čeština. Svůj rozbor opírá — zvl. v diskusi s názory E. Paulinyho — o některé projevy dynamiky zvukové stránky obou jazyků. Podrobně hodnotí zejména vztah mezi fonémy /i/ a /j/, které se v současné slovenštině dostávají do vztahu komplementární distribuce příznačné pro poziční varianty jednoho a téhož fonému. Tato tendence, kterou autor (ve shodě s terminologií některých angloamerických jazykovědců) nazývá konspirační — termín „conspiracy” zde označuje spolupráci různých jazykových prostředků, které směřují k plnění jedné funkce, vede k zániku samostatnosti fonému /j/ a sbližuje tak slovenštinu s lidovou češtinou, v níž dochází k ztrátě j- ve slovech typu jméno, jdu, jsem atp. Podobná shoda lidové češtiny se slovenštinou se projevuje i v likvidaci slabikotvorného -l v příčestí minulém (ved, nes) a mimo zvukovou oblast i v omezení přechodníkových tvarů na podoby ustrnulé. Příčinu rozdílnosti vývoje spisovné češtiny a spisovné slovenštiny spatřuje Vachek ve skutečnosti, že na rozdíl od češtiny se slovenština v době kodifikace své spisovné normy opřela o živá lidová nářečí a otevřela tak cestu dalšímu vývoji.

J. Kořenský se v článku K vývoji české a slovenské teorie základní větné struktury (s. 60—68), dobře bibliograficky komentovaném, zabývá názory na podstatu a vlastnosti věty, jejichž jádrem jsou v české jazykovědě práce Mathesiovy a od počátku šedesátých let zejména Danešovy, a v slovenské jazykovědě intenční teorie E. Paulinyho. Autorův hodnotící postoj poskytuje cennou orientaci v koncepcích jednotlivých badatelů i v celkovém směřování syntaktické teorie; jeho předností je i pozornost věnovaná terminologickým proměnám v této oblasti.

Ostatní stati sborníku se soustřeďují na konfrontační analýzu češtiny a slovenštiny, materiálově vesměs dobře doloženou. J. Štepán si všímá zapojování substantiv časového významu do české a slovenské jednoduché věty a prostředků tohoto zapojování. M. Semjanová na pozadí porovnání s češtinou a s němčinou zkoumá vývoj příčestí na -n-/-t- v současné slovenštině, Š. Peciar porovnává slovenskou slovesnou předponu pre- s českými předponami pře- a pro-; zpracování rozsáhlého materiálu mu umožňuje stanovit obecné významové typy těchto sloves i odchylné významové odstíny.

Na obecné i dílčí aspekty obecné teorie překladu se soustřeďuje pozornost A. Macurové (autorka originálním způsobem konfrontuje český a slovenský překlad biografické prózy estonské spisovatelky S. Rannamaaové z hlediska komunikační orientace textu, zkoumá jeho sdělné možnosti a předpoklady čtenářských konkretizací vycházejících z jednotlivých čtenářských typů), J. Jelenové (porovnávající zastoupení a stupeň expresívnosti frazeologismů v originále a v českém překladu knihy K. Jarunkové Jediná) a V. Podhorné (v originále a slovenském překladu Páralových Radostí až do rána se zjišťuje výskyt nominálních konstrukcí a způsob jejich překladu). Zásluhou všech tří autorek je snaha o konstituování takové konfrontační analýzy, která by respektovala hlubší sémantické a stylistické shody i rozdíly v porovnávaných jazycích, a o vytvoření systematické konfrontační textologie, pro niž je porovnání jazykových prostředků pouze jednou z dílčích složek — vedle zkoumání obecných kategorií komunikačního procesu, jako jsou autor a příjemce (spolu se vzájemnými vztahy mezi nimi); je to též zobrazovaná realita a její jazykové i žánrové ztvárnění a v neposlední řadě i celkový kulturní kontext členů příslušných jazykových společenství.

Společným rysem konfrontační tematiky sborníku je přihlédnutí k diachronnímu vývoji češtiny a slovenštiny. Stať E. Paulinyho (Poznámka k vzťahom češtiny a slovenčiny v 14. a 15. storočí, s. 161—168) si všímá dlouhodobého složitého procesu pronikání češtiny na Slovensko a analyzuje starobylé doklady nasvědčující tomu, že si Češi a Slováci odlišnost mezi oběma jazyky brzy uvědomovali (Klaretův slovník, traktát De orthographia bohemica). K. Horálek (Konvergence a divergence ve vývoji češtiny a slovenštiny, s. 169—173) diskusním způsobem rozebírá dialektické působení kulturněpolitických, geografických a strukturně jazykových činitelů na vývoj češtiny a slovenštiny i jejich spisovných podob. Rozdí[256]ly v normě obou jazyků a v jejich postupném prosazování do kodifikace (převážně pravopisné a tvaroslovné od 15. stol.) se zabývá v článku K jazykovým vztahům češtiny a slovenštiny ve starším období (s. 175—186) J. Porák. K. Habovštiaková (Postoje lingvistov k lexikálnym bohemizmom v slovenčine, s. 187—198) hodnotí jednotlivé vývojové etapy činnosti slovenských kodifikátorů od počátku vývoje spisovné normy do vydání Pravidel slovenského pravopisu v r. 1940 (Bernolák, Štúr, Hattala, Czambel, slovenští puristé třicátých let). Stať E. Dvořáka K vývoji přechodníků v češtině ve srovnání se slovenštinou a polštinou (s. 199—204) konstatuje na základě podrobných materiálových výzkumů (zahrnujících i údaje kvantitativní) zřetelný knižní charakter českého přechodníku minulého, ústup českého a slovenského přechodníku přítomného a polského přechodníku minulého a konečně běžný výskyt polského přechodníku přítomného. Zároveň připomíná vliv literární tradice a kodifikace na kongruenci českého přechodníku s podmětem v čísle a v singuláru i ve jmenném rodě; tím se tato kategorie odlišila od poměrů v slovenštině a v polštině, kde se v průběhu vývoje zcela adverbializovala.

K hlavní tematice sborníku se řadí i materiálem bohatě doložená a pro překladatelskou praxi současné publicistiky cenná stať M. Zatovkaňuka O rusismech povahy (pseudo)synonymické (s. 247—252). Obsahuje jemně utříděné skupiny překladových ekvivalentů, které z možností české synonymické řady dávají neoprávněně přednost podobám zvukově napodobujícím ruský originál (jde tu o zvláštní typ překladatelských faux amis) — rodný jazyk místo mateřský, bílá vláda (v JAR) místo bělošská, široká očista místo rozsáhlá, rozehřát máslo místo rozpustit atp.

Mimo dominantní tematickou linii jsou do sborníku zařazeny i některé články lingvistické a literárněvědné různého zaměření. Podrobným rozborem geneze Sabinových Oživených hrobů a utvářením jejich žánrové specifiky se zabývají J. Janáčková a A. Macurová v článku Prostor v díle, dílo v prostoru (s. 207 až 216), funkci citátu v textu zkoumá P. Mareš, povahu hesla ve frazeologickém slovníku studují F. Čermák a J. Hronek, o hláskových rysech osobní korespondence Karla staršího ze Žerotína píše Z. Smetanová, o sémantických neologismech v současné sovětské publicistice K. Chlupáčová.

Několika články je ve sborníku zastoupena i literární věda. L. Zadražil se zabývá formováním realismu v ruské klasické literatuře, M. Genčiová vlivem literárních směrů a žánrů na literaturu pro děti a mládež aj.

Celkově lze obsah sborníku hodnotit jako úspěšný a mnohostranně zaměřený výklad konfrontační problematiky, především v aspektu česko-slovenském, který bere v úvahu nejen shody a rozdíly v jazykových prostředcích, ale i v celkovém komunikačním kontextu, do něhož jsou tyto prostředky zasazeny. Díky tomu představuje většina příspěvků, zvláště těch, které vznikly jako dílčí výsledky dlouhodobějších soustavných výzkumů, významný podnět jak pro lingvistickou teorii, tak i pro dorozumívací praxi v rámci vícejazykového společenství.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 3, s. 253-256

Předchozí Jan Kořenský: Další česká práce o teorii osobnosti

Následující Jan Petr: K 70. výročí vzniku samostatného Československa