K 70. výročí vzniku samostatného Československa

Jan Petr

[Články]

(pdf)

К 70ой годовщине возникновения самостоятельной Чехословакии / The 70th anniversary of the establishment of independent Czechoslovakia

Dne 28. října si připomínáme 70. výročí vyhlášení nezávislé Československé republiky, prvního novodobého společného státu Čechů a Slováků. Tento den znamená v dějinách obou našich národů významný státoprávní mezník. Předcházela mu rostoucí revoluční vlna lidových mas za první světové války, podnětný vliv VŘSR a vzniku sovětského státu a dlouholetý boj českého a slovenského lidu proti rakousko-uherské monarchii za odstranění všech forem sociálního a národního útlaku. Národní výbor v Praze vyhlásil dne 28. října 1918 samostatný československý stát a převzal moc na území celého státu. Dne 13. listopadu 1918 vydal zákon o prozatímní ústavě. Nový čs. stát, který vznikl z vůle a odhodlání lidu obou našich národů, se stal z hlediska třídní struktury buržoazní demokratickou republikou, nikoliv státem se socialistickým zaměřením. Buržoazii se totiž podařilo dočasně ovládnout všechny mocenské pozice ve státě, zejména po potlačení Slovenské republiky rad (1919) a prosincové generální stávky v Praze (1920). Tyto skutečnosti jsou nám všem dobře známy.

Redakce vycházejících filologických časopisů, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, Naše řeč i Jednota českých filologů, s velkou radostí tehdy přivítaly vznik nového československého státu. Ve výroční zprávě Jednoty českých filologů v Praze za 51. správní rok 1917—1918 se mj. uvádí, že „osvobozený národ si dovede zjednat budoucnost, které je hoden“. Mezi členy Jednoty byl např. O. Hujer, J. Janko, L. Niederle, F. Pastrnek, J. Polívka, E. Smetánka, M. Weingart, B. Havránek (jako činný člen), J. Zubatý a také první prezident Československé republiky T. G. Masaryk (členské číslo 122).

V následujícím roce věnovaly Listy filologické vzniku Československa úvodní stať „Na prahu nové doby“ (46, 1919, s. 1—2). V ní se mj. podtrhuje, že lid si dobyl samostatnost, a ukazuje na význam vědy pro upevnění postavení nového čs. státu a její nezastupitelné místo v rámci nových možností a cílů českého kulturního života. Zajímavá je zde také zpráva o tom, že se zástupci vědních oborů radí, jak účelně organizovat vědeckou práci. Jednota českých filologů si programově vytyčila za úkol vydat česky psané vědecké vysokoškolské učebnice pro jednotlivé filologické obory, zvláště pro klasickou a slovanskou filologii, o něž tradičně přednostně pečovala. Potřeba vydat tyto učebnice se zdála vedení Jednoty obzvláště naléhavá proto, že se vedle Univerzity Karlovy očekávalo brzké založení univerzity v Brně a také slovenské univerzity v Bratislavě.

Časopis pro moderní filologii přivítal vyhlášení Československa krátkým redakčním příspěvkem, nazvaným Nerudovými slovy „Buď bílý v Čechách den!“ (6, 1918, s. 414). Je laděn především do etické roviny. Poukazuje se v něm na to, čeho se národ ve svém vědomí zbavil pádem Rakouska-Uherska a jaké úkoly jej čekají. Prohlášení redakce vyznívá ve svém závěru jako vyjádření sympatií k těm národům, jejichž jazyky a literatury se studují v rámci moderní filologie a které se podle přesvědčení redakce přičinily o pád habsburské monarchie.

Časopis Naše řeč sice neuveřejnil žádné prohlášení ani úvodní stať k 28. říjnu 1918, ale zato se zvýšeným úsilím nadále radou a pomocí pečoval o odborné rozvíjení českého spisovného jazyka v nových společenských funkcích (z jazyka zemského se stal jazykem státním) a zvláště pranýřoval to, jak se projevy šablonovité úřední němčiny přenášely do rozvíjejícího se českého stylu administrativního. Časopis kritizoval soudobý jazyk český právních předpisů pro jeho omezenou srozumitelnost a také uveřejňoval příspěvky o nových českých terminologických soustavách. Svůj aktuální význam měl i článek J. Zubatého o otázkách českého pravopisu, v němž autor reagoval na některé záměry v jeho úpravách.

Časopis Naše řeč dále uveřejnil několik příspěvků, v nichž se jednoznačně vystupovalo proti státoprávnímu názvu Čechoslovák, čechoslovácký (2, 1918, s. 280—281; 3, 1919, s. 118, 190) a označil jej za nezdařilý novotvar, který adekvátně nevyjadřuje jazykovými [258]prostředky poměr Čechů a Slováků v novém státě. Ve všech těchto příspěvcích, psaných s velkými sympatiemi k slovenskému národu a jeho jazyku, se žádá, aby se slova Česko-slovenská republika nebo česko-slovenský psala s tiretem, kterým by se naznačil rovnoprávný a partnerský vztah Čechů a Slováků v novém čs. státě (podobně v slově Čecho-Slovák, jinak pro redakci Naší řeči nepřijatelném).

Od svého vzniku nový čs. stát musel zápasit s celou řadou sociálních a hospodářských problémů, které vyplývaly především z jeho hospodářské struktury (byl to poměrně vyspělý průmyslový stát s rozvinutou průmyslovou výrobou) a ostrých třídních protikladů, charakterizujících jeho sociální složení. Pracující ani po dočasné porážce nepřestávali tu bojovat proti politické moci kapitálu. Do čela tohoto boje se postavila v českých zemích a na Slovensku komunistická strana, ustavená v květnu 1921, jejíž politická linie byla podporována Rudými odbory (1922) a pokrokovými vrstvami sympatizujícího obyvatelstva, k nimž patřili také někteří naši přední vědci a spisovatelé.

V novém čs. státě byla ústavně a zákonně řešena národnostní otázka na základě třídně podmíněné buržoazní koncepce o jednotném československém národě. Zákon č. 122 z 29. února 1920 a také ústava z r. 1920 uzákonily národní (nikoliv národnostní) charakter buržoazního Československa. Zdůrazňovala se sice kulturní jednota Čechů a Slováků a jejich jednotná vlast jako vyústění nejušlechtilejších snah mnoha generací v minulosti, ale zároveň se mluvilo o jednotném československém národě (v novém státě „Čechoslováci“ tvořili dvě třetiny obyvatelstva), což ve skutečnosti znamenalo upírání práva slovenskému národu na jeho národní svébytnost a jeho skutečnou rovnoprávnost s českým národem (totéž platilo vlastně o poměru obou národních jazyků). V ústavě z r. 1920 a v zákonech, které se v národnostní politice na ni vázaly i ve vládních nařízeních (zvláště č. 17 z 3. února 1926), se vždy uváděl jako právní pojem pouze jednotný československý jazyk a ten také byl v návaznosti na saintgermainskou smlouvu (z 10. září 1919, její 7. článek) označován nejen za jazyk úřední (la langue officielle), ale navíc také za jazyk státní a oficiální. Tento československý jazyk sestával ze dvou „znění“, českého a slovenského; to zahrnovalo oba spisovné jazyky, které měly být z hlediska právního zcela rovnoprávné na úseku státní správy (na úřadech, v soudnictví atd.), v armádě, ve školství, v kulturním životě, v osvětě apod. V buržoazním Československu se při takovém řešení národnostní otázky nebral valný zřetel na ostatní národnosti žijící na jeho území, jejich práva byla zaručena jen rámcově. Za menšinu se ve smyslu právním považovala jen taková skupina obyvatel, k níž se přihlásilo v jednom soudním okrese alespoň 20 % obyvatel. Podle statistiky z r. 1921 (národnost se určovala podle mateřského jazyka) bylo v Československu z 13 613 000 obyvatel jen 8 820 000 Čechů a Slováků („Čechoslováků“) a zbylou jednu třetinu tvořili příslušníci jiných národností, kteří (ovšem z různých politických pozic) napadali buržoazní doktrínu o národním charakteru Československého státu a poukazovali na to, že jde o národnostní stát, v němž žije několik národností. V jazykové praxi se tato státoprávní koncepce čechoslovakismu projevovala např. také v tom, že znalost státního jazyka, která se musela prokazovat úřední zkouškou, byla předpokladem a podmínkou pro zaměstnání ve státní službě; ve státním jazyce (česky nebo slovensky) musela být přijímána úřední podání také v obcích s jiným jednacím jazykem (tj. jazykem místní národnostní menšiny).

Takové řešení národnostní otázky a jazykové politiky v buržoazním Československu se záhy stalo předmětem ostré kritiky pokrokových sil. Na II. sjezdu KSČ v r. 1924 bylo vyhlášeno právo národů a národností na sebeurčení, což se v našich poměrech týkalo především práva slovenského národa. Z pozic marxismu-leninismu byl kritizován státní model čechoslovakismu, doktrína o jednotném československém národě. Proti tomu se stavěl požadavek přiznat Slovákům právo na všestranný hospodářský, politický a kulturní rozvoj. Poukazovalo se přitom na leninské řešení národnostní otázky v sovětském Rusku (svazu), které ukázalo, jak řešit národnostní problematiku ve vícenárodním státě v zájmu lidu.

[259]V následujících letech existence Československé republiky bylo třeba nejednou bojovat v zájmu zachování jednoty obou našich národů proti některým dalším protilidovým tendencím, projevujícím se na obou stranách, které podrývaly bratrské svazky a vzájemnou důvěru českého a slovenského národa, bojovat proti různým formám protislovenského českého centralismu a proti antičeskému slovenskému separatismu.

Vedle těchto oficiálních právních doktrín, kterých obratně využívala buržoazie k vykořisťování pracujících, však existovaly vzájemné politické styky našich pokrokových politických stran (především komunistů) a mezilidské vztahy příslušníků obou našich národů, naplněné přátelskými cíli a tvůrčí spoluprací. Někteří čeští politici, učitelé a odborníci z různých odvětví obětavě a z vnitřního přesvědčení pomáhali na Slovensku při překonávání neblahého hospodářského, sociálního a kulturního dědictví uherské části rakousko-uherské monarchie, třídně uvědomovali na různých místech Slovenska pracující, podíleli se na budování slovenského národního školství a na výchově mladé slovenské tvůrčí inteligence. Máme pro to také na úseku jazykovědy některé příklady, např. v řadách českých učitelů lingvistických oborů dočasně působících na nově založené univerzitě v Bratislavě a na dalších školách nižšího stupně. Také tito pracovníci posilovali přátelství obou našich národů a zanechali tak trvalé stopy v dějinách pokrokových tradic novodobé česko-slovenské spolupráce. Ta byla umocněna internacionální spoluprací v dobách protifašistického odboje na Slovensku, vrcholícího v Slovenském národním povstání.

Vyústěním úsilí o zrovnoprávnění slovenského národa v rámci jednotného čs. státu se stal na konci druhé světové války Košický vládní program, slavnostně vyhlášený 5. dubna 1945. Přestože šlo v té době o kompromis mezi komunisty a reprezentanty buržoazie, má tento stupeň vývoje při řešení národnostní otázky u nás nesporně velký historický význam. V návaznosti na předchozí výklad se v VI. kapitole Programu uvádí, že poměr českého a slovenského národa v novém státním společenství bude založen na nových zásadách, které učiní konec všem starým sporům. Slováci se uznávají za svébytný národ a „republika bude obnovena jako společný stát rovnoprávných národů, českého a slovenského“. Toto programové politické prohlášení se vztahovalo také na postavení slovenštiny v obnoveném Československu.

Toto ustanovení o postavení slovenského národa a jeho národního jazyka bylo dále upevněno a rozvinuto do všech sfér veřejného života v čs. ústavách z r. 1948 a 1960. V nich se uváděl asymetrický model státoprávního uspořádání, avšak, jak již bylo zdůrazněno, nebyla v nich zakotvena institucionální rovnoprávnost Čechů a Slováků. V tomto směru ústava z r. 1960 nebyla očekávaným krokem kupředu ve vývoji vztahů obou našich národů, přestože se právě po Únoru 1948 vytvořily ekonomické předpoklady pro řešení vztahu mezi oběma národy na základě společenského vlastnictví výrobních prostředků a byl dovršen politický zápas o přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou.

Z příslušných článků obou ústav vyplývá jazyková politika v našem státě, do níž spadá i všestranné rozvíjení obou národních spisovných jazyků a jejich užívání ve všech společenských sférách. Užívání češtiny ve slovenském jazykovém prostředí a slovenštiny v prostředí českém (v kolektivech nebo v hromadných sdělovacích prostředcích) je umožněno blízkostí obou jazyků a snadnou vzájemnou srozumitelností.

Dovršení dlouholetého úsilí o skutečné rovnoprávné postavení obou našich národů v jednotném čs. socialistickém státě vyjadřuje ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 z 27. října 1968. Podle něho se od 1. ledna 1969 Československá socialistická republika stala socialistickým federativním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků, založeným na pevném svazku dělníků, rolníků a pracující inteligence v čele s KSČ. Federativním uspořádáním ČSSR se uskutečnilo pro oba naše národy právo na sebeurčení v institucionální podobě. Čs. federace se tak stala dobrovolným a rovnoprávným svazkem národů, která právě svou sociální podstatou vytváří internacionální základ pro bratrské soužití národů a národností v ČSSR. Čs. federace dovršila mnoholeté úsilí [260]o rovnoprávné postavení Čechů a Slováků v jednom společném státě a řešila na leninských zásadách národnostní (a jazykovou) otázku v ČSSR v té podobě, která plně odpovídá zájmům obou našich národů a třídnímu obsahu jejich trvalých vztahů.

Den 28. října, výročí vzniku novodobého československého státu, je v následujících desetiletích nejednou spjat s některými dalšími událostmi v životě obou našich národů, které se vždy vázaly na podstatu naší státnosti a bytí obou národů. V r. 1939 se tohoto dne konaly masové demonstrace proti nacistické okupaci, v následujících letech hitlerovského teroru se tento den stával každoročně výrazem boje našeho lidu proti okupantům. V r. 1945, téměř v předvečer 28. října, dne 24. října byl vyhlášen památný dekret o znárodnění dolů, hutí, těžkého průmyslu a peněžnictví, v r. 1946 dne 25. října byl přijat zákon o dvouletém hospodářském plánu a v r. 1968, dne 27. října Národní shromáždění ČSSR schválilo zákon o federativním uspořádání Československé socialistické republiky.

Den 28. října se stal opakovaně v našich novodobých dějinách výrazem boje o zachování a posílení postavení společného státu Čechů a Slováků a v tomto smyslu také žije v povědomí příslušníků obou našich národů. Stává se symbolem našeho dlouholetého boje proti cizí nadvládě, významným mezníkem strategických a taktických politických cílů, za něž bojovaly celé pokrokové generace obou našich národů.

Slovo a slovesnost, ročník 49 (1988), číslo 4, s. 257-260

Předchozí Jiří Kraus: Významný příspěvek ke konfrontačnímu studiu češtiny a slovenštiny

Následující Miloslav Bednář: K pojetí jazyka u Hegela