Jednota a diferencovanost současné jazykovědy na 14. mezinárodním lingvistickém kongresu v Berlíně

Jana Hoffmannová, Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

Единство и дифференцированность современной лингвистики на 14-ом международном лингвистическом конгрессе в Берлине / Unity and differentiation of the present-day linguistics at the 14th international linguistic congress in Berlin

14. mezinárodní lingvistický kongres se konal v Berlíně (NDR) v srpnu 1987 za účasti přibližně 1700 jazykovědců (a představitelů příbuzných oborů) z celého světa. Zvolené místo konání kongresu umožnilo tentokrát silné zastoupení lingvistů socialistických zemí; rozsáhlá a přínosná byla i účast představitelů jazykovědy ze zemí třetího světa. Lingvisté NDR se úspěšně vyrovnali s organizací celé této náročné akce; je samozřejmé, že jim kongres poskytl i příležitost k soustavné prezentaci vlastních výsledků, stal se mj. i manifestací vysoké úrovně současné jazykovědy NDR a její mezinárodní pozice.

Velmi vhodně bylo zvoleno ústřední motivační heslo kongresu: „Jednota a diferencovanost v současné jazykovědě. Oborové a interdisciplinární přístupy a výsledky“; kongres skutečně mnoho vypověděl především o diferencovanosti moderní lingvistiky, o jejím postavení v interdisciplinárním kontextu, ale i o některých integračních tendencích a náznacích jednotného klimatu apod. Přispěla k tomu i skutečnost, že značná část celého jednání byla orientována zakladatelským významem díla W. von Humboldta pro dnešní jazykovědu (v roce konání kongresu uplynulo 220 let od jeho narození). Bylo prokázáno, že některé základní pojmy a ideje Humboldtova díla patří k nosným bodům koherence celého vývoje lingvistiky. Jejich projekce, ať už více či méně explicitní, byla zřetelná takřka ve všech plenárních zasedáních a v jednání řady sekcí s nejrůznější tematikou; rekapitulace Humboldtových myšlenek, stále aktuálních a inspirativních, někde vyústila až v nejsoučasnější představy o formování interdisciplinární, kognitivní, procesuální lingvistiky jako vědy o komunikaci nebo v představy o možnostech a potřebě maximálního propojení historické a strukturní jazykovědy apod.

Program kongresu se skládal ze 6 plenárních zasedání, z jednání 19 sekcí a z 21 diskusí u „kulatých stolů“. Úvodní plenární zasedání bylo věnováno právě W. von Humboldtovi, zmíněnému vyústění kontinuity jeho myšlenek do současnosti; tak byly zaměřeny i všechny tři referáty.

B. Malmberg (Švédsko) — W. von Humboldt und spätere Linguistik — postihl kořeny, z nichž Humboldt ve své lingvistické práci vycházel, a vytkl hlavní body jeho filozofie jazyka.

W. Neumann (NDR) — W. von Humboldt — Anreger und Antizipient der modernen Sprachwissenschaft — rozlišil dva směry návaznosti na Humboldtovo dílo: jednak vědomé dovolávání se Humboldta jako přímého předchůdce dnešních lingvistických koncepcí (např. teorií N. Chomského), jednak spontánní, „samostatné“ další působení Humboldtových myšlenek. Jejich anticipační význam ukázal referent [314]na jedné z nejčastěji uváděných dvojic pojmů ergon — enérgeia, které lze různě interpretovat, např. jako popis a vysvětlení, strukturu a proces, vzorec a jednání apod.; obě strany korelace jsou přitom už u Humboldta chápány v dialektické jednotě. Tak Humboldt vlastně anticipuje obecné metodologické problémy moderních gramatických teorií i teorií jednání, včetně dominantní představy procesuálního, procedurálního charakteru řeči.

R. H. Robins (Velká Británie) — Wilhelm von Humboldt’s notion of linguistic creativity — si pro srovnání myšlenek, které nacházíme u Humboldta i u moderních jazykovědců, vybral myšlenky o jazykové kreativitě. Ukázal, jak se přes blízkost chápání tohoto pojmu u Humboldta i Chomského při podrobnějším zkoumání v kontextu tehdejšího a dnešního lingvistického a filozofického myšlení a tehdejší i dnešní společenské situace projevují rozdíly. Humboldt pojímal jazykovou formu jako dynamický kreativní princip mnohem šíře, než je tomu u Chomského. Pro Humboldta neznamená kreativita možnost produkce nekonečného počtu vět na základě konečné řady pravidel, ale nepřetržitou schopnost tvořivě s jazykem zacházet.

Plenární zasedání věnované sémantice a kognitivní psychologii bylo zaměřeno na strukturu významu jako reprezentaci vědomostí.

W. L. Chafe (USA) — Repeated verbalizations as evidence for the organization of knowledge — dokazoval pomocí výsledků experimentu (opakované vyprávění zhlédnutého filmu po 15 minutách, po 6 týdnech, po jednom roce; s tímto materiálem Chafe pracoval již v polovině 70. let) hypotézu, že vědomosti člověka sestávají ze souboru relativně stálých myšlenkových jednotek (idea units); některé z nich jsou aktivizovány při verbalizaci a realizují se v řeči ve formě intonačních jednotek (intonation units). Jde zhruba o dvouvteřinové intervaly, v nichž mluvčí produkuje segment textu začínající pauzou a končící určitou intonační konturou. Chafe se opírá o předpoklad, že existuje vztah mezi intonačními jednotkami a jednotkami myšlenkovými; přináší některé zajímavé poznatky o organizaci vědomostí (zkušeností) v lidské paměti.

F. Klix (NDR) zaměřil svůj referát On the role of knowledge in sentence comprehension na složité problémy porozumění textu, na specificky lidský postup, který při vnímání textu pomocí pojmů, vztahů mezi nimi a operačních pravidel pro jejich užívání dokáže překonat často zdánlivou nespojitost mezi slovy. Důležitou úlohu připisuje „znalostem v pozadí“ (background knowledge), které umožňují provádět inference různého druhu.

Novou teorii reprezentace znalostí (knowledge reprezentation), stimulovanou prací se sémantickými sítěmi, rámci apod., podrobně vyložil R. Wilensky (USA) v referátu Meaning and knowledge representation.

Téma plenárního zasedání zaměřeného na sociolingvistiku bylo vymezeno poněkud úzce heslem „Vytváření a platnost jazykových norem“. Všechny tři referáty se tedy zaměřily na problematiku norem v jazyce a komunikaci, o níž už bylo mnoho napsáno — nejenom u nás, a lze konstatovat, že nepřinesly do této oblasti mnoho nového.

Nejobecněji pojednal o normách A. Bamgbose (Nigérie) v referátu Language norms. Upozornil na různé významy termínu norma (norma jako standardní nebo zvolená varieta, jako pravidlo, jako jazykový rys, jako očekávání chování), na druhy norem (normy užívání jazyka, správnosti, vhodnosti, přiměřenosti, interakce, interpretace apod.), na odchylky od norem (dovolené varianty, vyložené porušení normy), vztah individuálních a sociálních norem apod.

B. Schliebenová-Langeová (NSR) — Entstehung und Ausbreitung sprachlicher Normen — posuzuje normy v souvislosti s vytvořením systému řečových aktivit. Řečové aktivity se podle jejího pojetí (inspirovaného zejména teorií E. Coseria) realizují na třech rovinách, na rovině mluvení, na rovině jednotlivého konkrétního [315]jazyka a na rovině textu. Každé rovině autorka přiřazuje určitý druh sémantiky a uvažuje o tom, jaké normy platí pro každou z nich. Lze např. uvažovat o koherenci na rovině mluvení, o správnosti na rovině konkrétního jazyka a o přiměřenosti na rovině textu. Velkou pozornost věnuje dále rozdílu mezi psaností a mluveností a důsledkům, které z toho plynou i pro druhy a působení různých norem.

A. D. Švejcer (SSSR) — The norm: origin and development — navázal na pojetí normy v sovětské lingvistické tradici a na úvahy B. Havránka o normě různých útvarů národního jazyka (norma spisovného jazyka, norma dialektu). Pracuje s triádou systém — norma — užití, přičemž normu hodnotí jako zprostředkujícího činitele mezi systémem a užitím. Zdůraznil variantnost normy v plánu historickém a sociálním: z hlediska sociálního lze sledovat dva aspekty variantnosti, totiž aspekt stratifikační (variantnost jazyka determinovaná společenskou strukturou) a situační (variantnost jazykových projevů determinovaná různými společenskými situacemi).

Plenární referáty s typologickou tematikou se zaměřily na vztah integrálních (celkových) typologií, které by pokryly pokud možno celou strukturu jazyka, a částečných (dílčích) typologií, pokrývajících jen jistou část jazykové struktury.

B. Comrie (USA) — Holistic versus partial typologies — vytyčuje jako jeden z cílů typologie potřebu hledat principy, jejichž pomocí by bylo možno nacházet východiska pro vysvětlení nejzákladnějších rozdílů ve strukturách jazyků a pro systematické studium jazykové různosti. Uvažuje o typologii podle slovosledu, podle konfigurativnosti/nekonfigurativnosti (hierarchického/nehierarchického uspořádání) syntaktické struktury jazyka; konkretizuje teoretické poznatky objasňováním typologických kontrastů mezi angličtinou a němčinou. Vyslovil názor, že pravděpodobně nelze počítat s jedním parametrem, který by sloužil k typologizaci všech jazyků.

G. A. Klimov (SSSR) — Integral typology vs. partial typology — rovněž hodnotil různé pokusy stanovit základní principy pro vytvoření integrální typologie. Podle referenta přicházejí nejvíce v úvahu dva z nich: jednak typologie podle základních vztahů, v jejímž rámci lze postulovat takové typy jazyků jako typ nominativní, ergativní, aktivní aj., jednak typologie podle slovosledu, zmíněná už u B. Comrieho. V obou případech jde o integrální koncepce s morfologicko-syntaktickou bází, které jsou charakterizovány sepětím formy a obsahu. K integrální typologické koncepci má nejblíže typologie podle základních vztahů; na vrchol hierarchické stupnice rovin jazykové struktury umisťuje některé základní principy organizace slovní zásoby a předpokládá jejich specifické projekce do rovin syntaxe, morfologie a fonologie (např. základním principem organizace slovní zásoby v ergativním systému je rozdělení sloves na agentní (tranzitivní) a faktivní (intranzitivní); to se pak projevuje v syntaxi i morfologii). Klimov podal také náčrt svého chápání jazykové typologie jako odvětví komparativní lingvistiky.

Podobné zaměření měl i třetí referát z oblasti typologie. H. Seiler (NSR) — Language typology in the UNITYP model — vytyčil integrální typologii jako program a v tomto duchu také předvedl model UNITYP, jehož konečným cílem je možnost zkoumat srovnatelnost jazyků, jejich vzájemnou přeložitelnost, naučitelnost (intuitivní hledání cesty od různosti k jednotě a zpátky k různosti).

Plenární zasedání věnované textové lingvistice bylo tematicky vymezeno heslem „Interakční vznik textů“, které vystihlo jeden ze současných směrů této lingvistické disciplíny, totiž zkoumání textu v jeho zapojení do interakce. Toto hledisko bylo v menší či větší míře, explicitně či implicitně uplatněno ve čtyřech referátech.

Referát D. Tannenové (USA) — The interactional development of all texts: Repetition in talk as spontaneous idiomaticity — byl typickou ukázkou těch směrů v textové lingvistice, které docházejí k poznatkům jen na základě rozboru živého autentického materiálu (rozhovorů), aniž by se programově snažily udržet pevnou kontinuitu s poznatky dosavadními; z nich si pak vybírají jen ty, které se jim jeví [316]jako nosné pro rozvíjení nových teorií. D. Tannenová užívá např. pojmu diachronie pro objasnění vzniku textu, jak se od počátku postupně vyvíjí v interakci účastníků. Za jeden z podstatných a zajímavých momentů v tomto procesu považuje opakování skupiny slov (pro rozhovor podstatných), a to doslovné nebo s modifikacemi gramatickými, ev. lexikálními. Skupinu slov opakuje týž mluvčí i mluvčí různí (jde o jev známý z běžné komunikační praxe). Tannenová odlišuje spontánní idiomatičnost od idiomatičnosti reprezentované např. ustálenými zdvořilostními formulemi, příslovími apod. a připisuje jí tvořivý charakter (to ovšem sotva platí bezvýhradně). Tento nesporně zajímavý a pro rozhovor charakteristický jev by ovšem bylo možno posuzovat z různých hledisek; jedním z nich je vztah mezi syntaktickou stavbou otázky a odpovědi nebo sousedních replik dialogu, dále např. příčiny opakování apod.

Referát Fr. Daneše — Cognition and emotion in discourse interaction: A preliminary survey of the field — uvedl téma v textové lingvistice samostatně dosud nezpracovávané. Nešlo ovšem jen o zajímavý nápad, ale i systematické, promyšlené a odpovědné uvedení do mezioborové problematiky této všudypřítomné stránky lidské komunikace a interakce. Daneš se dotkl mnoha aspektů emocí a poznání a jejich vzájemného působení, vyjádřil se k možnosti klasifikovat emoce, načrtl diferenční charakteristiky emocí a poznání, pojednal o jazykových prostředcích vyjadřování emocí v promluvě a o projevech a funkcích emocí v komunikativní interakci. Řadu poznatků referent demonstroval na úryvku dramatického dialogu.

D. Viehweger (NDR) podal ve svém referátu Illokutionswissen und Textinterpretation ucelenou teorii produkce a interpretace textu (komunikace, interakce). Autorovým základním teoretickým východiskem je, že texty mohou být přiměřeně (adekvátně) popisovány jedině pomocí dynamických modelů, které do celkové analýzy začleňují produktory a recipienty textu s jejich znalostmi, postoji a motivacemi, procesy produkce a porozumění (vnímání) textu i podmínky, za nichž tyto procesy probíhají. Mluvčí a posluchač aktualizují při produkci a interpretaci textu různé systémy znalostí; ty působí v procesech produkce a interpretace textu společně a mají přímý vliv na strukturaci textu. Viehweger uvádí čtyři druhy systémů znalostí: (1.) jazykové, (2.) věcné a encyklopedické, (3.) ilokuční (k nim řadí znalosti metakomunikativní a znalosti obecných komunikačních principů a komunikačních maxim), (4.) znalosti globálních textových struktur a druhů textů. Dále věnoval pozornost systému ilokučních znalostí, zejména tomu, jak recipienti využívají těchto znalostí při interpretaci textu.

V celkovém pojetí produkce a recepce textu a jejich vzájemné spjatosti je blízký pojetí Viehwegerovu autor čtvrtého referátu J. S. Petöfi (NSR) — Some aspects of the construction of text meaning from the point of view of reception. Uvažuje o několika druzích významu a o úloze kontextu při konstituování významu textu (pro své výklady užívá formální matematický aparát). Také Petöfi pokládá interakci mezi různými systémy znalostí za velmi důležitou v procesu konstrukce významu textu. Teoretické poznatky konkretizoval rozborem maďarské básně.

Směr plenárního zasedání o historické jazykovědě udávalo heslo „Objasňování jazykové změny“.

Obecně zaměřený referát Language change and diachronic linguistics přednesl T. V. Gamkrelidze (SSSR). Upozornil na rostoucí zájem o diachronní lingvistiku od 2. pol. 20. stol., na snahu vybudovat lingvistickou teorii, která by měla větší vysvětlovací sílu ve srovnání s čistě synchronními teoriemi deskriptivní taxonomické gramatiky. Dále se zabýval úvahami o jazyce jako dynamickém systému s diachronicky variujícími strukturami. Diachronní transformace, které dedukují historicky ověřené formy jazyka z původních teoretických konstruktů, srovnává s operacemi, jimiž transformační gramatiky generují určité struktury z teoreticky postulovaných základových konstrukcí.

[317]M. H. Hoenigswald (USA) — Historical linguistics: Explanation of language change — se soustředil na problematiku jazykové změny, na její vymezení, rychlost jazykových změn, jejich druhy a směry. Pro adekvátní objasňování jazykových změn požaduje spolupráci se sociolingvistikou a typologií. — Třetí referát o možných interpretacích jazykových změn přednesl J. Perrot (Francie).

Tematika plenárních jednání pokryla v podstatě všechny hlavní oblasti jazykovědného bádání. Jistě bylo vhodné zúžit každou z těchto širokých oblastí na problematiku pro současnou dobu zvlášť aktuální; u některých, např. u sociolingvistiky, bylo téma jednání podle našeho názoru zúženo až příliš. Organizátoři kongresu však právem počítali s tím, že dalším tématům bude poskytnut dostatečný prostor v sekcích. Výsledky naší jazykovědy byly tedy na tomto nejširším plenárním fóru reprezentovány přímo jedním z hlavních referátů; kromě toho zde zazněly několikrát odkazy na práce našich lingvistů, především B. Havránka a V. Skaličky.

Také jednání devatenácti kongresových sekcí se týkalo pochopitelně velice širokého okruhu lingvistické problematiky. Vzhledem k velkému počtu účastníků a složité dislokaci jednotlivých sekcí zde můžeme pouze charakterizovat jejich tematické zaměření (aniž bychom uváděli jména zahraničních lingvistů) a upozornit na podíl českých účastníků na jejich jednání. Stranou necháváme i vystoupení předních jazykovědců slovenských (J. Horeckého, J. Kačaly, K. Buzássyové, V. Blanára, E. Sekaninové aj.), jimž budou jistě věnovat speciální pozornost slovenská lingvistická periodika. Texty referátů přednesených v sekcích a shrnutí jednotlivých diskusí u „kulatých stolů“ budou ostatně publikovány v rozsáhlém kongresovém sborníku.

Ve všech sekcích byly předloženy závažné problémy teoretické a koncepční, zaměřené na interpretaci nosných konceptů jednotlivých subdisciplín, ve formě příspěvků charakteru metodologického i příspěvků seznamujících s pojetím a výsledky experimentů a konkrétních empirických výzkumů. Zpracovaný výzkumný materiál pocházel z nejrůznějších jazyků; řada příspěvků tak přinesla i zajímavé poznatky o jazykové situaci v četných oblastech. Protože rozdělení do sekcí bylo provedeno především na základě tradiční stratifikace jazykových rovin, prostupoval napříč všemi sekcemi rozptýlený blok obecných teoreticko-metodologických příspěvků a výrazných projevů metalingvistické reflexe (např. referáty věnované problematice znaku, významu, vztahu jazyka a jiných kognitivních systémů; příspěvky rozpracovávající procesuální metodologii, modulární koncepce v jazykovědě, směřující k integrované teorii řečové činnosti; vyhraněné příspěvky propagující „lingvistiku mluvčího“, „lingvistiku vnímání“, „lingvistiku slyšení“ aj.; nebo referáty prokazující možnosti, jak využít základní kategorie dialektického materialismu v jazykovědě).

V sekci fonetiky a fonologie (1.) poutala největší zájem problematika segmentace řeči, suprasegmentálních rysů, intonace, prozódie a tónových systémů v různých jazycích. Mezi takto zaměřené příspěvky se zařadil i referát Z. Palkové o možnostech, jaké poskytuje automatická syntéza řeči pro posouzení relevance, hierarchie jednotlivých typů prozodických jednotek i vzájemných vztahů prozodických rysů češtiny. Jako nejvlivnější teorie se v této sekci projevila lexikální fonologie P. Kiparského. Ze složek pojmového aparátu byla největší pozornost věnována pojmům neutralizace, hierarchie, příznakovost. Řada příspěvků hodnotila možnosti a výsledky využití moderní techniky ve fonetických výzkumech.

Jednání sekce morfologické (2.) bylo z velké části věnováno vývoji a organizačním principům flektivních morfologických systémů, významu morfologických rysů pro typologii jazyků, vztahu flexe a derivace. S tematikou sekce syntaktické bylo propojeno konceptem morfosyntaxe, uplatňovaným např. při výkladu struktury složených slov, s tematikou fonologickou např. pojmy neutralizace a příznakovosti. Značná pozornost byla věnována klasifikaci slovních druhů; v tomto kontextu zazněl i referát M. Komárka o systému slovních druhů v češtině, o kritériích jejich klasi[318]fikace na základě primárních syntaktických funkcí, o problémech jejich delimitace, transpozic atd.

V sekci tvoření slov (3.) se diskuse soustředila na dynamiku různých slovotvorných procesů (včetně univerbizace, konverze aj.) a na produktivitu jednotlivých slovotvorných modelů; zájem vzbuzuje samozřejmě i konfrontační zkoumání různých slovotvorných struktur. Problematika vztahů mezi slovotvornou analýzou a fundující analýzou morfologickou, syntaktickou a sémantickou byla koncentrována v řadě referátů zabývajících se interpretací složených slov — vztahy mezi kompozity a syntaktickými konstrukcemi (např. referát A. Šimečkové), mezi kompozity a slovy odvozenými, výkladem jejich sémantiky (příspěvek V. Řeřichy).

Rovněž v sekci syntaktické (4.) vystoupily přirozeně do popředí snahy o metodologické propojení fonologie, morfologie a syntaxe. Svou aktuálnost stále neztrácí ani problém vymezení věty, vztahu věty a výpovědi, charakteru věty v psaném a mluveném projevu (a na tomto pozadí např. problém elipsy). Referáty v této sekci byly dále zaměřeny na řadu speciálních otázek, jako je např. struktura jmenné fráze, vztah atributu a apozice, syntax pasíva, spony, kauzativních konstrukcí, vztažných vět, syntaktické chování zájmen a kvantifikátorů (v rámci problematiky určenosti) nebo homonymie syntaktických konstrukcí. Možnostmi klasifikace adverbií na základě jejich syntakticko-sémantických charakteristik se zabývala J. Panevová. — Z moderních syntaktických koncepcí upoutávají stále největší zájem světových syntaktiků teorie N. Chomského ve formulacích z posledních let; početná skupina referentů v této sekci komentovala či dále rozpracovávala X-bar teorii a teorii nadřazení a vázání. Do tohoto teoretického kontextu se zařadila i úvaha P. Sgalla o závislostní gramatice.

Široký okruh problémů obsáhla a velký zájem účastníků vzbudila sekce syntakticko-sémantická (5.), jejímuž proponovanému zaměření asi nejvíce odpovídaly teoretické příspěvky z oblasti valenční syntaxe nebo funkční gramatiky. Pronikla sem však i problematika hypersyntaktická (např. analýza konektorů), kognitivní sémantika (např. ve sféře sémantiky aktantů, hloubkových pádů, časů) a řada problémů příznačných pro — jakkoli neurčitou — oblast pragmatiky (např. pojmy jako presupozice, fokus, negace, modalita; syntaktická sémantika performativ, deiktických prostředků aj.). Řešily se i závažné obecné problémy jako funkční vztahy syntaxe a lexika, vztah mezi kognitivními a komunikačními gramatickými modely a systémovou gramatikou nebo pozice syntaktické informace v rámci modulární sémantiky a procesuálního přístupu k jazyku. — Zajímavé referáty přednesli v této sekci čeští účastníci. J. Nosek posuzoval jednotlivé teorie jazykových funkcí na pozadí vztahu významu a formy. — Z. Hlavsa se zaměřil na postavení hloubkových struktur v různých sémanticko-syntaktických teoriích a uvažoval o různých možných hloubkových úrovních sémantické analýzy, umožňujících rozlišení sémantické identity a různosti. — O. Uličný prezentoval úvahu o využití formalizovaného aparátu zejména pro deskripci pádové sémantiky. — B. Bednaříková konfrontovala české a anglické prostředky vyjadřování posesívních významů. — O. Šoltys upozornil na možnost využití teorie sémantické báze pro zápis souboru motivů a jejich kombinací, charakteristických pro určitého autora; prostřednictvím takto získaných souborů sémantických formulí lze konfrontovat texty originální a překladové (např. Sládkovy překlady Shakespearových dramat).

Jednou z nejvýraznějších manifestací moderního lingvistického myšlení se na kongresu stalo jednání sekce lexikální sémantiky (6.). Většina referentů přistupovala k této problematice velmi netradičně a zasazovala ji především do teoretického kontextu psycholingvistiky a kognitivní sémantiky. Lexikální významy zde byly chápány jako procedurální produkty, jako složky systému reprezentace znalostí produktora, jako soubory interpretačních pravidel či jako návody k jednání; byly interpreto[319]vány na základě teorie prototypů i psychologických teorií organizace paměti. Do popředí vystoupila situační sémantika (tj. pozice konceptu situace v relačním sémantickém modelu, v procedurální reprezentaci významu) i další reprezentativní koncepty ze sféry kognitivně psychologické sémantiky, jako je inference, konvence, rámce, skripty. Z tohoto přístupu přirozeně vyplynula i doporučení zmenšit vzdálenost mezi tímto typem lexikálně sémantické analýzy a praktickou lexikografií (např. pragmatizací slovníkových definic). — V této sekci přednesla V. Straková referát o významu hierarchizované konfigurace sémantických rysů pro konstituování sémantických struktur a M. Opělová se zabývala kombinací diachronního a synchronního přístupu při interpretaci sémantiky vlastních jmen.

V sekci zabývající se problematikou jazykových změn (7.) byla věnována pozornost tradičním tématům typologie a příčin jazykových změn, jejich geografické determinaci, dialektice kvantitativních a kvalitativních změn v historickém vývoji jazyka, vztahu jazykových změn a variantnosti; v souvislosti s ovlivňováním jazykových změn byl analyzován pojem generace. Řada referentů přistupovala k této problematice z pozic sociolingvistických a pragmalingvistických: proto byla sledována dynamika vývoje jazykových a řečových norem (viz výše), procesy adaptace jazyka na nové komunikační potřeby, vývoj postojů k jazyku i proměny některých typů textu. Při zkoumání změn v oblasti syntaxe a lexika pak bylo zdůrazněno, že je třeba sledovat především neformální kódy, nestandardní prostředky, vztah prostředků ze sféry projevů psaných a mluvených. Do této sekce byl zařazen teoretický příspěvek O. Lešky o chápání jazykových změn v teleologicky orientované teorii pražské školy; tyto názory uvedl referent do vztahu k Saussurově dichotomii synchronie a diachronie.

V sekci s tematikou sociální a teritoriální variantnosti jazyka (8.) se jednání zaměřilo na vztah jednotlivých variet národních jazyků, na jejich normy, postavení v kompetenci uživatelů i např. ve výuce cizích jazyků. Řada příspěvků směřovala k dynamickým, operacionalizovatelným modelům variantnosti; proto se opakovaně vyskytovaly pojmy jako kontinuum variet, multidimenzionální škála, interference, přepínání kódu (code switching) aj. Těmito prostředky byla modelována městská mluva (hlavně berlínská) nebo sociolekt mládeže. Do tohoto kontextu se dobře zařadil referát J. Chloupka o trvalé interferenci souborů formálních a neformálních prostředků v současné komunikaci a o vývojových proměnách této dichotomie; J. Hlavsová se zabývala vyjadřováním abstraktních konceptů v lidovém jazyce, P. Zima teorií kreolizace. — V příspěvcích výrazně metalingvistické povahy byla konstatována mj. potřeba teoretických a normativních gramatik mluveného jazyka, potřeba lexikografických děl zachycujících slovní zásobu dialektů apod.

V sekci orientované na problematiku jazykového plánování a jazykové politiky (9.) vzbudil živou diskusi už sám pojem jazyková politika; byl uváděn do vztahů k politice mezinárodní, kulturní a vzdělávací a spolu s pojmem jazykového plánování byl vykládán na pozadí dialektiky vědomého a nevědomého, záměrného a spontánního. Z. Starý zde prezentoval příspěvek o názorech příslušníků pražské školy na tyto otázky. — Většina referátů v této i následující sekci patřila do sféry tzv. interakční lingvistiky: šlo o postižení vzájemného poměru a působení nejrůznějších jazyků v jednotlivých zajímavých jazykových situacích (např. situace lužické srbštiny, pobaltských jazyků; vztah světového jazyka a národních jazyků v bývalých koloniích, v Indii, ve státech afrických a jihoamerických).

Podobně byly v další sekci s tematikou jazykových kontaktů (10.) charakterizovány např. kontakty finštiny a švédštiny (resp. finštiny a norštiny) v některých oblastech, styk dánštiny a němčiny ve Šlesvicku či angličtiny a španělštiny na Gibraltaru, historické kontakty ruštiny a bulharštiny, mongolštiny a čínštiny nebo historické kontakty slovansko-baltské. Objevily se však i teoretické a typologické [320]úvahy o jazykových kontaktech, bilingvismu, jazykových svazech, o pojmu etnolektu (jazyková varieta užívaná dalšími generacemi potomků přistěhovalců, kteří už nemají kontakt s rodilými mluvčími). Pozornost se soustředila i na různé aspekty adaptace výpůjček, na průběh a výsledky procesů integrace, asimilace, aklimatizace přejatých slov apod.

Sekce věnovaná otázkám osvojování jazyka (11.) byla rozdělena na dvě tematicky vyhraněné podsekce. V první z nich se probíraly problémy dětské řeči a osvojování mateřského jazyka, a to velmi komplexně, tj. např. nejen vývoj mechanismů produkce řeči, ale i mechanismů porozumění; nejen osvojování gramatiky, ale i komplexních sémantických relací, prostředků textové koherence, makrostruktur a charakteristik textových typů. Např. z výsledků týmu Centrálního jazykovědného ústavu v Berlíně, který se po dlouhá léta zabývá vývojem komunikační kompetence u předškolních dětí, byla předložena zjištění týkající se komunikačního typu „společné plánování, organizování činnosti“; podobně ukázal referát J. Holšánové a R. Koryčanské vliv strategií volených dospělými účastníky komunikace na osvojování norem a vzorců komunikačního typu „vyprávění a naslouchání“ u malých dětí. — Jednání druhé podsekce bylo orientováno na lingvodidaktické problémy vyučování cizích jazyků; metodologie této aplikační sféry by měla podle většiny referentů integrovat výsledky současné sociolingvistiky a psycholingvistiky, lingvistiky textové a komunikační, konfrontační i kvantitativní a propracovávat možnosti využití počítačů. Strategie osvojování cizího jazyka se může opírat o znalost jazyka mateřského; na tomto pozadí v sekci vystoupil (jakož i ve dvou sekcích předchozích, v souvislosti s jazykovou politikou a jazykovými kontakty) pro mnohé západoevropské země velice aktuální a palčivý problém „gastarbeitrů“, resp. osvojování jazyka hlavně u tureckých aj. imigrantů a jejich dětí v rámci celkové společenské asimilace.

Příspěvky v sekci neurolingvistiky (12.) se zaměřily na výklad četných diagnostických, jazykově terapeutických a rehabilitačně pedagogických metod (např. sugestopedie, využití her aj.), aplikovaných při práci s osobami postiženými různými druhy afázie, dyslexie, s dětmi mentálně zaostalými, hluchoněmými aj. Empirické výzkumy konané v této sféře přinesly mj. zajímavá srovnání řečových chyb (typu konstrukčního i percepčního) u dětí osvojujících si mateřský jazyk, u dospělých osob učících se cizímu jazyku i u afatiků. Několik podnětných teoretických referátů hledalo paralely mezi strukturou jazyka a nervových sítí.

V sekci s názvem Jazyk a poetika (13.) byl znovu nastolen tradiční problém, nakolik je možné a vhodné lingvisticky analyzovat umělecký text, spolu s kompetenčními a terminologickými problémy delimitace lingvistiky, stylistiky, rétoriky, poetiky aj. Jednotlivé příspěvky vypočítávaly koncepty z oblasti teorie textu, teorie dialogu, pragmatiky, jejichž relevance pro interpretaci uměleckých textů je nesporná (citovány byly např. koncepce S. J. Schmidta, J. S. Petöfiho). Převažují recepční modely (často inspirované teorií J. M. Lotmana), které chápou text jako množinu návodů, nevyplněnou matrici (kvality textu jsou především výsledkem konstrukčních kognitivních procesů) a zdůrazňují nezbytnost dynamické a kontextové interpretace. Z toho plynou i některé návrhy nové systematiky textových typů (např. podle typů a poměru znalostí, aktivizovaných při vnímání textu u recipienta). Z dalších zajímavých problémů řešených v sekci lze uvést např. sledování procesů prozaizace, stírání ostrých distinkcí mezi poezií a prózou v moderní literatuře nebo komplexní chápání metaforických struktur, odlišné od tradičního atomizujícího výkladu figurativních výrazů.

Projevem stále trvající expanze teorie textu ve světové lingvistice posledního období byl i velký zájem účastníků kongresu o sekci Text a diskurs (14.), která musela být rozdělena dokonce do tří podsekcí. Jako námět k úvahám se nabízely už oba pojmy termíny v názvu sekce, chápané v jednotlivých příspěvcích velmi nejed[321]notně; k pokusům o vymezení textu se pak vážou otázky jeho podstatných vlastností, vztahu textu a věty aj. V sekci byla prezentována řada dynamických, procesuálních modelů, které stavějí do centra textovou kreativitu, vyrůstající z komunikačních potřeb a neustále obohacující jazykový systém. (Sem se zařadil i model J. Kořenského založený na jednotné, spojité formulaci předpokladů řečové činnosti, textotvorných procesů a jejich výsledků.) — Dále byl představen např. model budovaný na dialektických vztazích textu — kontextu — kotextu, sémantiky — pragmatiky — syntaxe a dalších textových dimenzí. — Velké množství příspěvků v této sekci lze zjednodušeně rozdělit do tří základních okruhů: První se týká v širokém smyslu „gramatiky textu“ (tj. možností systematizovat prostředky mající speciální relevanci pro výstavbu textu). Zde byly probírány i otázky z okruhu aktuálního členění, tematických posloupností, koherence a koheze atd. — E. Hajičová se ve svém příspěvku zabývala poměrem sdílených znalostí účastníků, proměnlivým stupněm aktivace těchto znalostí v průběhu komunikace a vlivem těchto skutečností na anaforické a jiné textové relace. — J. Firbas se zaměřil na hierarchii faktorů funkční perspektivy větné a slovosledu v různých jazycích. A. Svoboda na kritéria systematické diferenciace hlavních konceptů tematicko-rematické analýzy výstavby textů. — K. Fiala předložil metodiku perifrastické analýzy textu založenou na dekompozici textu do minimálních vět. — R. Zimek rozlišil ve svém referátu koncepty koherence (tj. výsledku kognitivních operací) a koheze a jejich speciální textově konstitutivní prostředky. — Skupina referátů byla věnována specifice a významu prostředků metakomunikačních a kontaktových; sem se řadí i příspěvek J. Tárnyikové o signálech komunikační strategie v textu. — Druhý velký blok v této sekci tvořily referáty věnované problematice narativních textů a aparátu jejich popisu. Zde byla pozornost soustředěna na struktury a operace referenční (např. na motivaci užívání anaforických zájmen zaváděním participantů různého stupně důležitosti, jejich opětnými vstupy apod.), temporální, na fungování deiktických prostředků i na profilaci textu na popředí a pozadí (hlavní a vedlejší informace). — Třetí velký tematický okruh v této sekci pak náležel typologii textů, tj. jak teoretickým výkladům o normování textových typů, o textových vzorcích aj., tak výsledkům empirických analýz konkrétních textových a komunikačních typů (texty odborné, popularizační, reklamní, komunikace právní, pedagogická aj.).

Aktuální a perspektivní problematiku nabídla rovněž další sekce — 15. sekce strojové lingvistiky, zaměřená k různým možnostem využití počítačů v jazykovědě. Byly představeny např. automatizované systémy pro syntakticko-sémantickou nebo stylistickou analýzu, pro strojový překlad nebo pokusy o aplikaci nových gramatických modelů pomocí počítačů ve výuce cizích jazyků. Velký zájem vzbudila problematika komunikace člověka s počítačem, vzájemného převodu struktur jazykových a kognitivních, verbálních a neverbálních, textů mluvených a psaných; byly předloženy různé modely porozumění řeči, rozbory akustické stránky dialogů člověk — stroj aj. Kromě toho byly prezentovány impozantní konkrétní projekty; pro ilustraci uveďme např. koncepci vytváření strojového fondu ruštiny v SSSR; programy automatizované analýzy dětské řeči, školních prací i některých komunikačních charakteristik dialogu v maďarské Akademii věd; a posléze v NDR využití počítačů v lexikografii (sémantický kolokační slovník), při edicích historických textů i tvorbu celých systémů programů pro komplexní analýzu textů.

16. sekce byla určena pro příspěvky s tematikou jazykových univerzálií a typologie; většina referátů v ní byla zaměřena na typologické charakteristiky konkrétních jazyků (dosud nepopsaných nebo málo popsaných), na typologické srovnávání jazyků, resp. jazykových skupin z hlediska určitého vybraného jevu, např. slovosledu, tvoření minulých časů, neosobních konstrukcí, diateze, systému prostředků pro vyjadřování posesivity, zdvořilosti aj. (srov. výše). Z čs. účastníků provedla [322]G. Slouková typologické srovnání germánských, slovanských a románských jazyků z hlediska syntaktické valence. Pouze několik příspěvků mělo charakter obecnější a metalingvistický; zabývaly se např. proporcemi hledání univerzálií a projevů egocentrismu v lingvistice, poměrem mezi typologickými rysy jazyků a kognitivními styly jejich uživatelů. Programový charakter měl referát o nutnosti využít lexikální materiál (gramatika jazyka je v něm zakódována) k typologickým účelům; další referát pak přinesl program synchronní typologie (tj. sledování adaptace jazyků v současnosti, společných inovačních procesů apod.) a konstituování synchronní komparatistiky, zahrnující kromě typologie i konfrontační a kontrastivní lingvistiku, teorii překladu a ev. další disciplíny. P. Novák přednesl v této sekci příspěvek o formulaci škály jednotek „mezi“ morfémem a větou na základě mezijazykového i vnitrojazykového srovnání a o jejím významu pro typologickou homogennost a heterogennost.

V sekci historickosrovnávací jazykovědy (17.) se opět objevila řada základních, pro tuto subdisciplínu konstitutivních problémů; byla znovu zvažována nostratická i iberokavkazská hypotéza, propracovávaly se metody rekonstrukce prajazyků a prakultur (za pomoci archeologických výzkumů), hodnotily se možnosti grafického znázorňování příbuznosti jazyků. A. Erhart zde přednesl referát o vytváření systému indoevropských konsonantů. I do této sekce však pronikly některé přístupy a orientace synchronní lingvistiky. Komplexně založené metodologie využívá např. historickosrovnávací výzkum frazeologie (problematika frazeologismů ostatně vzbudila velkou pozornost i v jiných sekcích — v sekci syntakticko-sémantické, textové aj.). Byla položena otázka, jak uplatnit výsledky moderní sémantiky při zpracovávání etymologického materiálu a jaká je budoucnost velkých etymologických slovníků. A byla proklamována i potřeba revidovat dřívější rekonstrukce (na základě postupně získávaných typologických a vývojových dat).

Sekce teorie překladu (18.) představovala na kongresu výrazný průnik problémových okruhů příznačných pro jiné sekce a jiné subdisciplíny. Objevila se zde témata z oblasti lexikální sémantiky, sociolingvisticky chápané variantnosti, jazykové kultury, jazykových kontaktů (např. problematika přejatých slov, výpůjček), jazykové výuky i strojové lingvistiky (automatizované překladové systémy). Kromě toho však byla v sekci věnována pozornost i problematice obecně metodologické a některým klíčovým konceptům (ekvivalence a interference) a objevily se některé zajímavé otázky a návrhy. Jednotliví referenti např. doporučovali modelovat překladové procesy jako otevřené dynamické systémy s komplexními subsystémy (subjekty, objekty, činnosti) a jejich relacemi; nebo optimalizovat vztah mezi překladatelem, textem a příjemcem ve směru k maximálnímu respektování příjemce. Podnětný byl návrh na vypracovávání kontrastivních textových gramatik zaměřených na určité typy textů nebo např. na určité typy kohezních prostředků. Znovu se objevila i věčně provokující otázka, zda mohou být překladům textu do různých jazyků přiřazeny identické nebo obdobné kognitivní struktury. (O jednání této sekce viz podrobně Straková, 1988.)

Závažné problémy řešila metalingvisticky orientovaná sekce dějin jazykovědy (19.). Byly zde analyzovány např. pojmy vědeckého programu nebo pokroku ve vědě (a konkrétně ve vývoji lingvistiky); uvažovalo se o vztazích kontinuity vědního oboru a „revolucí“ (nástupu nových paradigmat), o dialektických vztazích jednoty a diferencovanosti, interdisciplinarity a vyhraněnosti oboru, teorie a praktické aplikace. Převažovaly tendence k jednotě, sjednocení lingvistiky (chápat její objekt synteticky, nehledat stále nové dílčí pohledy, integrovat dosavadní fragmenty znalostí). J. Petr vystoupil v této sekci s referátem o Marxově a Engelsově pojetí ontologické stránky jazyka; ve shodě s klasiky definoval jazyk jako formu pohybu sociálně organizované hmoty a zabýval se vztahem jeho materiální a ideální složky. — Ná[323]zorům velkých zjevů světové lingvistiky (jako je W. von Humboldt, H. Paul, J. Baudouin de Courtenay, F. de Saussure, L. Bloomfield, K. Bühler, N. Chomsky) na ontologii jazyka byly věnovány i další referáty. Rozborům přínosu vynikajících postav ve vývoji lingvistiky bylo vůbec v této sekci zasvěceno velké procento referátů, nejvíce se jich vázalo ke zmíněné humboldtovské inspiraci (např. vliv W. Humboldta na sovětskou teorii řečové činnosti), ale i k významu díla J. Grimma, F. Schlegela, A. Vostokova, F. I. Buslajeva, H. Schuchardta, k vlivu díla H. Steinthala na A. A. Potebňu apod. Další referáty se týkaly celých etap, škol, směrů ve vývoji lingvistiky, projevů inspirace z jiných oborů: rozebírán byl např. vliv Cuvierovy katastrofické teorie a teorie Darwinovy, vliv „psychologie národů“ v 19. stol. i vliv tvarové psychologie, vliv kazaňské školy na školu pražskou nebo význam francouzské sociologické školy reprezentované hlavně A. Meilletem a ovlivněné E. Durkheimem. Byly hodnoceny některé etapy vývoje myšlení gramatického (např. význam O. Jespersena), sémantického (vliv teorie Ogdenovy nebo obecné sémantiky A. Korzybského) i průběh pragmatizace v jazykovědě. A konečně byly představeny i historiografické projekty jednotlivých národních lingvistik.

Přehled plenárních zasedání i početných sekcí tedy ukazuje, že přes velkou tematickou diferencovanost a četné interdisciplinární přesahy se v současné lingvistice rýsují i některé výrazné integrační momenty. Pragmatické přístupy, důraz na text a komunikaci jako hlavní objekty lingvistiky, inspirace kognitivní psychologií a teorií umělé inteligence, snaha propracovat a zefektivnit využití počítačů v lingvistice — to vše zdaleka nezůstávalo omezeno jen na rámec některých vyhrazených jednání. Stejně tak prostupovaly celým jednáním i některé koncepty stojící dnes v popředí všeobecného zájmu; uvedli jsme už mj. přirozenost nebo prototyp, zmiňme se ještě např. o velmi frekventovaném pojmu relevance. Tento celkový profil kongresu potvrzují a zvýrazňují i diskuse u 21 „kulatých stolů“, k nimž se pořadatelé snažili vybrat témata skutečně aktuální a nosná. Objevily se tu opět pojmy jako přirozenost, valence, hloubkové pády, scénáře, modularita, funkční gramatika, psycholingvistika či interlingvistika. I zde byla speciální diskuse věnována strojovému překladu. A také zde byl největší počet diskusí zaměřen na problematiku teorie textu a řečové komunikace: „kulatý stůl“ vedený R. de Beaugrandem na téma „Text jako základ nové lingvistiky“, diskuse o textových ilokucích, diskuse o způsobech segmentace textu a textových jednotkách i diskuse o metodologických aspektech analýzy rozhovorů, jež se soustředila především na problematiku získávání, vyhodnocování a zobecňování empirických dat a na vztah textu a procesu komunikace, komplexní interakce účastníků. (O dvou posledně uvedených diskusích viz podrobněji Hoffmannová, 1988; Müllerová, 1988.)

Také do diskusí u „kulatých stolů“ aktivně zasáhli čeští lingvisté, z nichž někteří byli mezi vybranými účastníky (např. J. Vachek v diskusi věnované specifice psaného jazyka, P. Sgall v diskusi o možnostech „nového strukturalismu“, E. Hajičová v diskusi o automatickém překladu, J. Hoffmannová a O. Müllerová v diskusích o metodologii zkoumání textů aj.). Čs. lingvistika se tedy na kongresu prezentovala podnětným plenárním referátem, vystoupeními takřka ve všech sekcích a aktivním podílem na řadě diskusí u „kulatých stolů“. Lze konstatovat, že účast čs. delegace byla poměrně reprezentativní a úspěšná. Čs. účastnící si naopak z této velké mezinárodní akce odnesli prohloubený vhled do celkové situace ve světové jazykovědě, ucelenější představu o pohybu v ní a o dynamice jejího vývoje.

 

LITERATURA

 

HOFFMANNOVÁ, J.: Analýza textu — segmentace — textové jednotky. JA, 25, 1988, s. 86—88.

MÜLLEROVÁ, O.: Metodologické aspekty analýzy rozhovorů. JA, 25, 1988, s. 83—86.

[324]STRAKOVÁ, V.: Překladatelská problematika na lingvistickém kongresu. JA, 25, 1988, s. 82—83.

XIV. INTERNATIONALER LINGUISTENKONGREß. Berlin, 10.—15. August 1987. Vorabdruck der Plenarvorträge. Berlin 1987.

XIV. INTERNATIONALER LINGUISTENKONGREß. Berlin, 10.—15. August 1987. Abstracts der Sektionsvorträge und Rundtischgespräche. Berlin 1987.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 4, pp. 313-324

Previous Jan Petr: K Lamprechtovu výkladu o praslovanštině

Next Jan Petr: Nad dílem A. Teodorova-Balana