Nad 2. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Stanislav Žaža

[Discussion]

(pdf)

Над вторым томом академической Грамматики чешского языка / The second volume of the Grammar of Czech published by Academia

Pro každou významnou fázi vývoje společnosti je příznačné, že v její nadstavbové sféře vznikají souborná díla, která mají pro svou dobu základní význam. V oblasti naší lingvistické bohemistiky byla kdysi, v poválečné době, podobným dílem mluvnice Trávníčkova, v další etapě budování naší společnosti pak mluvnice Havránkova - Jedličkova. V současnosti se stává stěžejním výtvorem, důstojně reprezentujícím českou jazykovědu v období výstavby vyspělého socialismu, trojdílná Mluvnice češtiny.

Druhý díl této Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví (dále MČ 2, Academia, Praha 1986, 536 s.)[1] se dělí na dvě části: první z nich, nazvaná Funkční tvarosloví (s. 9—250) přináší stručné vymezení základních pojmů (jazyková jednotka, znakové vztahy, tvaroslovný význam) a po něm následuje rozsáhlý výklad o problematice slovních druhů. Obsahem druhé části (s. 251—495) je popis formálního tvarosloví; uvádějí jej výklady pojmové a terminologické a pojednání o variantnosti v tvarosloví. Zbývající část knihy (s. 497—536) tvoří obsáhlý seznam literatury, věcný rejstřík ke každé části, seznamy zkratek a obsah.

Ve výkladu o slovních druzích, který je těžištěm první části, jeho autoři úvodem poukazují na problémy spjaté s výběrem vhodného kritéria pro klasifikaci slovních druhů. Pro MČ 2 byla zvolena teorie slovních druhů syntetizující hledisko obsahově sémantické, syntakticko-funkční i tvaroslovné. Tato promyšlená a ucelená koncepce, zdůrazňující důsledně funkční výklad morfologických prostředků, byla již v 70. letech vyložena a podrobněji propracována M. Komárkem a J. Kořenským. Jejími hlavními principy jsou: a) členění slovních druhů na základní (substantiva, adjektiva, slovesa a cirkumstantiva), nástavbové (zájmena a číslovky), nesamostatné (předložky, spojky a částice) a citoslovce; b) rozlišení významové báze slovního druhu a jeho funkčního příznaku. Na tomto základě se diferencují funkce primární (tj. pro daný slovní druh „nejvlastnější“), např. u substantiv podmětová a předmětová: S^s — kos zpívá/chytil kosa; dále sekundární, např. atributivní nebo cirkumstantivní: S^a — hlas kosa, S^c — letět s kosem; popř. ještě terciární. Tato koncepce dvojí (trojí) funkce slovních druhů je přirozenou bází pro výklad slovnědruhových transpozic (gramatické i slovotvorné) a pro pojetí tzv. predikativ. Morfologické kategorie jsou chápány jako prostředky, jejichž pomocí slovnědruhové [43]znaky fungují. Většina těchto prostředků slouží k organizaci vztahů v jazykovém systému, některé však mají schopnost odrážet vysoce zobecněné rysy objektivní skutečnosti, včetně rysů komunikačního aktu samého. Platí to ovšem jen o samostatných slovních druzích a o jejich nástavbách.

Principy této klasifikace jsou v dalších výkladech plně uplatněny. Slovní druhy jsou však v knize řazeny s ohledem na uživatele podle tradičního schématu: jména (zájmena před číslovkami), slovesa, neohebná slova. U každého druhu se podává vždy nejdříve funkční a sémantická charakteristika a u autosémantik (s výjimkou adverbií) poté i popis gramatických prostředků, jejichž pomocí fungují.

Obsáhlé pojednání o substantivech (s. 29—66) začíná výkladem o třídách substantiv na základě vlastností vyplývajících z prostředků čísla a rodu. Výstižně se zde analyzují vztahy mezi rodem gramatickým a přirozeným a popisuje se relevance životnosti/neživotnosti. Tato kapitola je bohatá i na aktuální dokladový materiál. Podobnými vlastnostmi se vyznačuje i rozbor kategorie čísla. Nejpodrobněji se ovšem pojednává o pádu substantiva, jak to ostatně odpovídá postavení pádu v hierarchii jmenných kategorií. Hlavní pozornost je tu věnována sémantické interpretaci pádu ve funkcích typu S^s a S^c. Při analýze sémantického pole jednotlivých pádů se implicitně respektuje hierarchie strukturačně orientačních rysů, jako jsou: a) posloupnost relačních významů geneze — zásah — inertní zásah, b) zaměřenost, c) zahrnutost, d) katalýza, tj. účast předmětu na vztahu dvou jiných předmětů. Současně se respektují schopnosti pádové formy přinášet další, jemnější sémantickou diferenciaci funkcí a tendence posouvat sémantiku určitého pádu směrem k sémantice pádu jiného. Vítali bychom nicméně i „krok opačným směrem“, tj. postižení invariantních sémantických rysů jednotlivých pádů, jako např. u genitivu rys „neplatnost kontaktu s dějem“, u dativu „sféra efektu platnosti děje/stavu“ (viz Běličová, 1982). Za stále otevřenou pokládáme otázku společného výkladu předložkových pádů s prostými, neboť v předložkových pádech hraje určující úlohu předložka, kdežto význam pádu je (přes určitý soulad s významem předložky) faktorem průvodním. Výjimečně nacházíme nejednoznačnost v interpretaci předložkových pádů. Tak např. v konstrukci dítě sestavilo kostky do půlkruhu (s. 59) se předložkový pád interpretuje jako objektový, v konstrukci nastoupili do čtyřstupů (s. 62) však jako adverbiální. Ve větě zašel do restaurace (s. 59) bychom rovněž kvalifikovali předložkový genitiv jako adverbiální, nikoli objektový.

Souhlasně je třeba přijmout vymezení adjektiv (s. 67—80) i jejich sémantickou klasifikaci. Členění adjektiv na kvalitativní a relační, obvyklé v mluvnicích ruštiny, je zde ještě zpřesněno rozdělením na adjektiva deskriptivní, vyjadřující objektivní příznak (živý, mrtvý) a kvalifikační (dobrý, zlý). To má své oprávnění, neboť gramatické vlastnosti obojích se do jisté míry liší, i když hranice mezi nimi není ostrá (srov. kyselý, studený) a jsou zde různé přesahy. Za zvláštní typ se tu považují adjektiva přivlastňovací, která bývají v ruských mluvnicích (sémanticky zajisté nikoli neprávem) řazena i jako podtyp relačních, neboť vyjadřují vztah k živým jedincům, podobně jako rodičovský, mateřský, sirotčí, vlčí aj. Rozdíl je pouze v kolektivním/individuálním charakteru přivlastňování, nezanedbatelné jsou ovšem diference ve stránce výrazové. Ve výkladu o stupňování podává autor výstižnou charakteristiku tzv. absolutního komparativu (kratší povídka, menší dům), představujícího paradoxní jev v gradační posloupnosti (kratší povídka je ve skutečnosti delší než „krátká povídka“, menší dům je větší než „malý dům“).

Rozsáhlá a do značné míry originálně pojatá je část o nástavbovém slovním druhu — zájmenech a dalších deiktických slovech, souhrnně nazývaných pronominalia (s. 81—104). Za jejich podstatnou vlastnost se pokládá schopnost označovat skutečnost prostřednictvím ukázání, deixe (kontextové nebo situační), jejímž komunikativním cílem je identifikace skutečnosti. Výrazově jde o svérázný soubor po[44]měrně malého počtu neproduktivních jednotek, po stránce funkčně sémantické jsou však pronominalia značně různorodá. Už jen základní slovnědruhová charakteristika zájmen (prosubstantiva, proadjektiva, pronumeralia, proadverbia) vytváří značně pestrý obraz jejich fungování. Z hlediska funkčně sémantického se člení na slova spjatá vztahem ke komunikativním „osobám“ (tj. komponentům komunikace), a to na zájmena osobní, zvratná a přivlastňovací, a na slova spjatá deixí v úzkém smyslu, tj. demonstrativa a vlastní identifikátory (tentýž, tamtéž). U zbývajících tříd — interogativ, relativ, indefinit, totalizátorů (každý, všude, sám) a negativ (v širším smyslu mají ovšem i ona podle nás povahu totalizátorů) jsou relevantní dva nekryjící se významové protiklady: určitost — neurčitost, kvantifikovanost — nekvantifikovanost. Výklad dobře postihuje zvláštnosti tohoto heterogenního seskupení. U demonstrativ by mohla být více zdůrazněna funkce zájmena ten souvisící s protikladem určenosti/neurčenosti (blízká členu), typu koupil jsem ty lístky do toho kina (srov. např. Adamec, 1983). V nepřímých otázkách typu ptal se, kde je Národní divadlo není relativum: nemožnost dosadit korelativní antecedent do hlavní věty (*ptal se tam, kde …) dokazuje, že zde jde o zájmeno tázací. Rozdíl mezi indefinity s ně- a -si lze postihnout i tak, že -si nemůže mít odstín libovolnosti jako ně- (*snad mi kdosi pomůže). Slovo oba je zařazeno jako totalizátor, avšak funguje (oprávněně) mezi číslovkami. Pěkně je probrána úloha gramatických prostředků substantivních zájmen a rovněž stylová diferenciace pronominálií.

K zvlášť zajímavým částem patří pojednání o dalším nástavbovém slovním druhu — o číslovkách (s. 105—128). Je zde vhodně popsána především podstata kvantovosti a jejího kategoriálního i nekategoriálního vyjadřování a podána přesná sémantická klasifikace číslovek. Přesvědčivá je dvojrozměrnost klasifikace, při níž kategorie číslovek určitých, úplnostních (oba, oboje …) a neurčitých prochází napříč ostatními významovými druhy. Pozornost zaslouží mimo jiné to, že se jasně diferencují číslovky úhrnné (dvé, tré, čtvero …) od souborových (dvoje, troje, čtvery …) a druhových (dvojí, trojí, čtverý …), dále pak i to, že se popisují i číslovky numerické, abstrahující od počtu jevů (nula, jedna, dvě …) a velikostní (tisícový, miliónový …). Odůvodněná jsou i další zpřesnění terminologická: číslovky dílové (m. zlomkové), skupinové (číselná substantiva). K této všestranné analýze lze máloco dodat: snad jen to, že je obvyklé i spojení číslovek základních s některými látkovými (tj. nepočitatelnými) jmény: tři čaje, čtyři kávy, dvě másla, pět zmrzlin aj. Poznámku by možná zasloužila také adjektiva tvořená od skupinových číslovek: dvojková …, desítková soustava.

Výklady o slovese (s. 119—187) odpovídají postavení, které má sloveso mezi ostatními základními (i dalšími) slovními druhy; na jejich realizaci se také podílel největší počet autorů (s. 10). V rámci funkčně sémantické charakteristiky sloves se zde rozlišují formy, jejichž výrazová soustava je v souladu s funkcí bohatě rozvinuta, tj. VF, verbální substantiva (VS) a adjektiva (VA), od forem s omezenou výrazovou soustavou — infinitiv (INF) a přechodníky (T). Popis funkcí VF ve větě obsahuje výklad pojmů slovesné valence (jako gramatické složky kombinatorické schopnosti slovesa) a intence (jako její složky sémantické). Tyto výklady, zároveň obecně typologicky objasňující rozdíl mezi slovesy plnovýznamovými a sponou, jsou s úspěchem koncipovány tak, aby nepřesahovaly do syntaxe. Bylo by zde popř. možno explicitně poukázat i na případy přechodného typu sloves (slovesa polosponová, modální, fázová).

Lexikální identita, sepětí se slovesným paradigmatem a vidová diferenciace byly dobrými důvody pro to, aby do rámce výkladů o slovese byla zařazena i VS. Ocenit je v této souvislosti třeba také analýzu verbonominálních konstrukcí (typu provést hodnocení) jako produktivního komunikačního prostředku. Pokud jde o funkce VA, zasluhuje zde zmínku autorovo upozornění na asymetrii soustavy VA, projevující se např. v rozdílné možnosti vyjádřit pomocí VA děje současné a nesoučasné.

[45]Z výkladu o INF dobře vyplývá funkční univerzálnost tohoto tvaru, která je protikladem (či vlastně důsledkem) jeho výrazové chudosti. Vhodným příkladem by zde byly také „titulkové“ infinitivy, typické pro publicistiku, jako Ještě lépe a důsledněji kontrolovat, Zdravě žít, Dobře polapit síru apod.

Pojednání o přechodnících je přiměřené postavení i významu tohoto (žel) dohasínajícího tvaru. Vzhledem k vágnímu povědomí o přechodníkových tvarech u mnoha současných uživatelů jazyka by byl výklad zasluhoval asi větší počet dokladů.

Část o gramatických prostředcích slovesa začíná pojednáním o kategorii slovesné osoby, která je dána kontaminací protikladu totožnosti/netotožnosti subjektu věty s účastníkem komunikačního aktu a protikladu aktivity/pasivity tohoto účastníka. Do výkladů o slovesné osobě je zahrnut i užitečný popis způsobů, jakými se gramatické kategorie vyjadřují ve tvarech syntetických a analytických; ten by však měl být vzhledem k svému obecnějšímu rázu umístěn spíše před celým oddílem o gramatických prostředcích slovesa. K výčtu kategoriálních významů osobních forem připomeňme, že konstrukce šlo se domů nepatří k pasívním (srov. s. 176). Poměrná stručnost kapitoly o kategorii čísla je oprávněna těsnou blízkostí této kategorie s osobou (mohly by být probrány i společně).

Při popisu kategorie času se po právu poukazuje na její součinnost s videm, ale zároveň na samostatnost funkcí i výrazové stránky obou. Připomínají se dále vztahy asymetrického dualismu (např. užití prézentu v platnosti historické). V souvislosti s významy časových tvarů se upozorňuje i na prostředky rozlišování aktuálnosti/neaktuálnosti, např. dokouřil/přestal kouřit (aktuálnost) × Ø/přestal kouřit (neaktuálnost).

Problematika slovesného způsobu souvisí s různotvárnou oblastí modality. Za základ objektivní modality (skutečnostní) se zde považuje protiklad reálnosti/nereálnosti, vyjádřený opozicí indikativ/kondicionál, kdežto vyjádření záměru mluvčího (sdělení, otázka, výzva) se řadí k modalitě subjektivní jako modalita postojová (poněkud jinak např. M. Grepl - P. Karlík (1986), z hlediska morfologické struktury modů však rozdíl není podstatný). Sdílíme názor o rozdílnosti tzv. opisného imperativu 3. os. (Ať přijde včas! — na s. 167 omylem vytištěno takto i pro 2. os.) a tzv. deziderativu s kéž (vyskytujícího se neomezeně ve všech osobách i časech a obou videch). Případy funkční transpozice modu lze doplnit transpozicí infinitivu a indikativu do platnosti kondicionálu v typu Neztratit peněženku, mohl jsem jet tramvají. K přechodu mezi větami žádacími (tj. rozkazovacími) a přacími: určitým kritériem mezi oběma druhy vět může být (uvědomělá) schopnost adresáta vykonat děj: zakuřte si! × vyspi se dobře!

Velmi instruktivně je popsán slovesný rod jako prostředek k vyjadřování diateze, tj. vztahu mezi participanty sémantické struktury a odpovídajícími jim syntaktickými pozicemi. Těžištěm kapitoly je popis tvarů pasívních, příznakově vyjadřujících deagentizaci. Analyzují se především participiální konstrukce (PK) a podává se podrobný výpočet možností jejich tvoření i vzniku dalších derivovaných konstrukcí až po ty, kde je rys deagentnosti neutralizován (vyvraždění Slavníkovců). Analýza reflexívního tvaru (RT) ukazuje na trojí možnou hloubkovou strukturu konstrukcí s volným morfémem se: a) zabil se z nešťastné lásky, b) zabil se pádem ze střechy, c) zabila se husa a hodovalo se, při čemž lze za pasívní tvar (a to podle autora s výhradou) pokládat jen případ c) u sloves přechodných. Ve výraze šlo se tam dlouho je neosobní RT s významem aktivním. Analyzuje se i typ spí se mi dobře, u vás se dobře jí (s dvojí možnou interpretací). Autor dochází k závěru o asymetrickém vztahu mezi PK a RT: za primární funkci PK považuje přemístění patientu do funkce subjektu a tím i degradaci agentu až do jeho odstranění, kdežto za primární funkci RT dekonkretizaci agentu osobního, tj. jeho generalizaci nebo anonymizaci. Dodali bychom, že užití RT sloves dokonavých je v pasívním významu [46]omezené, srov. dům se vystavěl, zpráva se uveřejnila; větu Počkáme, až se naplní sklenice budeme asi většinou interpretovat spíše ve smyslu b) než c).

V kapitole o vidu se připomíná přechodný, gramaticko-lexikální ráz této kategorie. Je třeba souhlasit i s chápáním vidu v širším smyslu, vlastní těžiště výkladů však vidíme s autorem v analýze základního vidového protikladu perfektiva — imperfektiva. Ten těsně souvisí s rozdílem mezi stavy a jednoduchými ději na jedné straně a s tzv. ději mutačními (událostmi) na straně druhé, jak to zde pěkně dokládá dvojí význam slovesa vznášet se, (s. 181). Jsou tedy slovesa stavová jako sedět, stát, ležet a slovesa jednoduchých dějů jako pracovat, jít, čekat, svítit nepárová. Přitom ovšem i zde musíme tolerovat těsné sousedství (sémanticky posunutých) perfektiv typu postát, zpracovat, zasvítit (podobně jako u psát — sepsat, ničit — poničit, vařit — zavařit apod.).

Interpretace prostě vidových předpon je přesvědčivá, zejména vysvětlení podstaty jejich funkce tzv. významovou subsumpcí. V této souvislosti soudíme, že by ve vidových dvojicích typu 2 (s. 181) mělo jít o významovou korespondenci úplnou, jak o tom svědčí právě prostě vidové předpony u-, na-.

Výklad o kategorii vidu obsahuje dále i popis sloves z hlediska vidu anomálních (obojvidových, nepárových, frekventativ, distributiv, faktitiv, sloves momentánních, sloves pohybu — zde bychom vítali zmínku o relacích typu vézt — odvézt — odvážet / vozit — odvozit — (odvážet) apod.). Pojednání o způsobu slovesného děje (Aktionsart) je právem odkázáno do oblasti lexikologie.

U posledního ze základních slovních druhů — adverbia (s. 188—196) odpadá popis gramatických prostředků, zato je tím pestřejší jeho typologická charakteristika. Klasifikace adverbií, založená u tohoto slovního druhu hlavně na sémantických kritériích, bývá často velmi různorodá a nejednotná. Autor se střízlivě přidržuje základního členění (místo, čas, způsob, příčina) a jemu podřídil i další sémantickou diferenciaci (míra, zřetel, účinek, účel). Patřičnou pozornost věnoval typologické charakteristice: proti adverbiím deadjektivním, a to kvalitativním (příjemně) a relačním (hrdinsky), stojí různé heterogenní útvary vzniklé transpozičním procesem — adverbializací (vpodvečer, načisto, ostošest aj.). Pozornosti se však dostává i opačnému procesu — přehodnocení adverbií v jiný slovní druh, při čemž je třeba schválit vyřazení slov, která mezi adverbia nepatří (dokonce, zvláště, ovšem, vůbec, ano, ne apod.). Přiměřená část kapitoly je věnována predikativům, mezi nimi modálním a stavovým, mj. i jejich větně sémantickým vlastnostem. Zde bychom dodali, že v konstrukcích s predikativy stavovými bývá participant vyjádřen zřetelovým dativem běžně (je mi chladno), s modálními méně běžně (nebylo nám třeba tam jezdit). Ve větě Tuto činnost mu není možno povolit však bychom chápali dativ spíše jako předmětový — povolili mu činnost.

S nemenší péčí než v předcházejících kapitolách jsou zpracovány i tzv. nesamostatné slovní druhy.

V kapitole o předložkách (s. 197—213) se klasifikují předložky vzhledem k původu a jsou probrány i jejich funkce a sémantika ve smyslu výkladu o substantivu. Zdařilá je charakteristika sémantických vztahů primárních předložek a jejich názorné zobrazení (s. 203). Zasloužené pozornosti se dostalo předložkám sekundárním, jejichž početní růst a vývoj nám probíhá takřka před očima. Důkladně jsou proto propracována kritéria prepozicionalizace i její kontextové podmínky a další sémantické, funkční a stylové zvláštnosti sekundárních předložek. Pro charakter vývojového procesu v této sféře je však myslím příznačné právě to, že tato kritéria nebudou asi nikdy stoprocentní (srov. např. předložky v souladu s, ve spolupráci s, v souvislosti s — s. 211, odporující kritériu nerozvíjitelnosti — s. 206, odst. f: v (naprostém) souladu s, v (těsné) souvislosti s apod.). Ale už i jen sama registrace a utřídění těchto různotvárných výrazů zasluhuje uznání. Za spornou pokládáme představu, že se [47]mohou sekundární předložky někdy pojit s předložkovými pády (s. 198): v místo do lesa šel na houby cítíme elipsu prostého genitivu: místo toho, aby …; podobně místo na schovávanou si děti hrály na barvy (místo hry …).

Obsažná je charakteristika spojek a dalších spojovacích výrazů (s. 214—227) a přes úskalí zde hrozící nevybočuje z mezí morfologického popisu. Zmínku zaslouží to, že byla provedena analýza významové a výrazové asymetrie spojovacích výrazů a rovněž jejich stylová charakteristika. Nebyla opominuta ani zajímavá jednotlivina, typická pro současný odborný styl, totiž výraz a/nebo s významem ‚platí buď a, nebo b, nebo obojí‘. Přivítali bychom explicitnější poukaz na souvislost šíření sekundárních předložek s růstem složitých spojovacích výrazů (v souladu s tím, že; bez ohledu na to, že apod.). Zjištění, že jsou některé spojky (a, že, neúčelové aby) významově nespecifikované a vyjadřují jen rovnocennost útvarů nebo podřazenost vedlejší věty, nepovažujeme za zcela správné. Kdyby tomu tak bylo, nelišily by se věty řekl, že tam šla a řekl, aby tam šla a mohli bychom např. říci také ptal se, že proč tam šla. I tyto spojky (že, aby) je tedy třeba podle našeho názoru pokládat za významově specifikované, a to ve smyslu postojové modality (sdělení × rozkaz). Výrazy už — již, zvlášť — zvláště, (s. 224) se vloudily mezi spojky omylem.

Na rozdíl od dřívějších mluvnic zaujaly v repertoáru slovních druhů mnohem důstojnější a zasloužené místo částice (s. 223—238). Jejich závažnost v komunikačním procesu si současná lingvistika uvědomuje čím dále tím více a výzkum funkcí i klasifikace částic se nejen dostaly s trvalou platností na pořad dne, ale stávají se téměř módní záležitostí. Obtížnost popisu částic tkví — jak známo — v nevyhraněnosti jejich sémantiky a s tím souvisící funkční blízkosti k jiným slovním druhům (příslovcím, citoslovcím, spojkám), dále v jejich značné závislosti na kontextu a tím i na dalších složkách komunikace (na intonaci, aktuálním členění) a konečně v dosud poměrně malé propracovanosti celé problematiky. Proto má každá analýza částic zatím nutně pečeť určitého průkopnictví a zároveň provizória. Jistě lze mít souhlasné i zčásti odlišné názory na třídění v MČ 2 uplatněné, někdy i námitky proti zařazení toho či onoho výrazu (např. v očividně chřadne — s. 234 jde nepochybně o adverbium s významem ‚zřetelně, vůčihledě‘), avšak pozitivní je to, že autor detailně propracoval a roztřídil obšírný a různorodý materiál, že sem přeřadil jiné výrazy, tradičně hodnocené jako příslovce (i když vícemorfové výrazy typu zejména, opravdu, údajně aj., blízké autosémantikům, bychom raději viděli v nějaké další kategorii „modálních modifikátorů“ než částic) a konečně že věnoval příslušnou pozornost částicím i z hlediska jejich funkce textově strukturační.

Patřičné péče se v MČ 2 dostalo i citoslovcím (s. 239—250). Jejich funkční charakteristika zahrnuje vcelku obvyklé druhy (citoslovce emocionální, kontaktová a zvukomalebná), uvnitř je však provedena podrobná specifikace. Cenné je i to, že si autor všímá vztahu citoslovcí a parajazykových prostředků.

Druhý oddíl recenzovaného svazku, Formální tvarosloví, je svým uspořádáním a členěním paralelní s prvním, zahrnuje ovšem jen ohebná slova. Předeslány jsou i zde výklady pojmové a terminologické (s. 253—256), navazující na kapitolu Základní pojmy morfonologie a morfemiky v 1. svazku Mluvnice (srov. zde s. 32n.). Po úvodním poučení o slově jako základní jednotce morfematické a morfologické následuje přesný a vyčerpávající výklad o slovním tvaru a o jeho členění, z hlediska čtenáře klíčový. Základní dichotomie „tvarotvorný základ (TZ) jako lexikální složka tvaru — tvarotvorný formant (TF) jako složka gramatická“ (kup-ujete, dobr-ého) je doplněna členěním „tvarotvorný kmen (TK) + koncovka (K)“ (kupuje-te, dobré-ho, žen-Ø), při čemž TK zahrnuje kmenotvornou příponu složenou (-u-j-e-) nebo jednoduchou (-é-). Tato dvojí dichotomie je plně oprávněná vzhledem k historicky vzniklému podstatnému rozdílu mezi flexí sloves, adjektiv a adjektivních zájmen na jedné straně a substantiv na straně druhé. U většiny substantiv však [48]obě členění splývají. Pro praxi se toleruje rovněž modifikace základní dichotomie TZ — TF, totiž rozšíření koncovky o konekt(ém); tím vzniká koncovkový komplex zvaný zakončení, např. -í-m, -í-š; -e-š, -e-Ø (u sloves); -ý, -ého, -ých apod. (u adjektiv). Lze jen litovat, že termín kmen nemohl zůstat vyhrazen pro oblast historické mluvnice. Možná že by také už někde zde mělo být řečeno, že koncovky mají až na nepatrné výjimky syntetický charakter (příležitostně je to uvedeno na s. 281).

V systému paradigmatickém se jako nejvyšší třída vyčleňuje tvaroslovný typ, a to podle podoby základního tvaru slova (u jmen Nsg, u sloves 3. sg. ind. préz. akt. a příčestí činné, popř. infinitiv). Podtypy se vydělují uvnitř podle podoby opěrného tvaru, tj. u substantiv podle Gsg, u sloves jen podle 3. pl. ind. préz. -í/-ejí (trpí - sázejí). Vedle vzorů pro typy (podtypy) se podle potřeby v MČ 2 uvádějí i podvzory (při odlišnosti koncovek v některých pádech); tak u životných maskulin typu Nsg — -Ø: podtyp pán-Ø, vzor pán, podvzory soused, dělník; podtyp muž-Ø, vzor muž, podvzory učitel, lovec.

Vzhledem k množství a různorodosti analyzovaného jazykového materiálu nelze zde ovšem věnovat pozornost všem jevům, prostředkům a problémům. Je však třeba vysoce ocenit systematické úsilí o relativní úplnost a detailnost popisu paradigmatiky všech příslušných slovních druhů stejně jako vyslovit autorům a zejména redaktorům uznání za přísné respektování jednoty popisu v celé této i první části Tvarosloví. Velmi příznivé hodnocení zaslouží minuciózní registrace morfonologických podmínek vztahu mezi TZ a TF i to, že se v maximální míře využívá tabulkových přehledů a vzorců znázorňujících segmentaci tvarů zvláště u sloves, kde to uživatel nejvíce ocení. Neméně chvályhodný je permanentní zřetel k systémovým souvislostem jevů, k vývojovým tendencím (viz i zvláštní kapitoly u slovesných tříd) a k stylové diferenciaci tvarových prostředků, zejména tam, kde vývoj přináší jejich postupné přehodnocování (viz např. vyrovnávání tvarů u sloves, šíření jednotného formantu -ma v Ipl u jmen, rodově nerozlišených tvarů adjektiv (dobrý hoši, žačky, děvčata) a další). V tomto směru představuje cenný přínos kapitola o variantnosti v tvarosloví (s. 266—276), obsahující poučení o dynamice morfologického systému, o vztahu spisovné normy a variantnosti, o typech variant a vývojových tendencích — unifikační, diferenciační a demokratizační, jejichž složitá oscilace spolu s rozporem mezi snahou o udržení stability spisovného jazyka na straně jedné a vývojem všech vyjadřovacích útvarů na straně druhé jsou hybnou silou vývoje spisovné normy. Kladně je třeba hodnotit i pozornost, jíž se v MČ 2 dostalo — zcela v souladu se zintenzívňováním mezinárodní komunikace a výměny kulturních hodnot v období vědeckotechnického pokroku — slovům přejatým, zvláště substantivům, ať obecným, či vlastním (nedověděli jsme se jen, jak zní tvar V od jmen jako Tolstoj, Polevoj, Bělyj, Majakovskij).

Se souhlasem je třeba zaznamenat i to, že se v obou částech Tvarosloví vyváženě užívá české i internacionální terminologie. Určitá promiskuita tu zajisté není na závadu. Spíše v nás zůstává stín znepokojení, zda v důsledku implicitnosti některých výkladů (zvláště v první části), doprovázených někdy v menší míře příklady nebo obsahujících méně běžné pojmy a termíny (srov. např. iniciace prohibitivního nebo permisívního charakteru; konverzně vlastněný předmět — s. 58; pragmatické indexy — s. 164 aj.), nebudou některé části MČ 2 obtížněji přístupné širší čtenářské veřejnosti (včetně vysokoškolských studentů, jimž je kniha určena a schválena MŠ ČSR jako učebnice). Za ne zcela šťastné považujeme terminologické využití slovesa dominovat a jeho tvarů v přechodné podobě (srov. SSČ, s. 79), i když je motivováno shodou se třetí syntaktickou částí Mluvnice. Soudíme, že by stačily termíny nadřazený, podřazený (čemu) místo dominující (něco) a dominovaný (něčím).

Je přirozené, že dílo takového rozsahu a formátu jako MČ 2 nemohlo zůstat zcela ušetřeno drobných nedopatření a poklesků. Slouží ke cti autorům i redaktorům, [49]že je takových nedostatků minimálně. Na některé jsme již upozornili; zde ještě uveďme např.: retardando, spr. ri- — s. 316; torry, spr. tory — s. 343; Brodway, spr. Broadway — s. 373; chyba v tabulce u 2. os. imp. — s. 443; odházet není imperfektivum — s. 481.

Bylo by přirozeně možné posuzovat Tvarosloví v MČ 2 ještě z dalších úhlů. Jsou v něm ztělesněny v dialektické jednotě průkopnická koncepce a novátorský přístup na jedné straně a nejlepší tradice naší jazykovědy na straně druhé. Žádná z našich připomínek — mnohá jistě diskusní — nechce a nemůže nic změnit na vysokém ocenění tohoto díla. Jsme přesvědčeni, že se Mluvnice češtiny 2 — úctyhodný reprezentativní výtvor našich předních bohemistů — stane nadlouho nejen mezníkem, ale i ukazatelem cest pro naši bohemistiku i pro budoucí lingvistiku vůbec.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: České zájmeno ten a jeho ruské ekvivalenty. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby II. Praha 1983, s. 153—170.

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Praha 1982.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

Poznámka. Také v Mluvnici češtiny 2 se v závěrečné výrobní fázi nově objevila některá již nekorigovatelná nedopatření. Např. na s. 409 má mít třetí odstavec toto znění:

„K nim se druží přídavná jména slovesná (tvořená z přechodníků a příčestí) a podstatné jméno slovesné, která nejsou sice tvary slovesnými ve vlastním slova smyslu, avšak těsně se k nim přimykají.“

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 1, pp. 42-49

Previous Miroslav Komárek: Nad 1. svazkem akademické Mluvnice češtiny

Next Jan Petr: K novému vydání bulharské mluvnice Ivana Momčilova