Havlíček — básník v duchu lidové písně (Několik poznámek na okraj Indrova vydání Havlíčkových prací o verši lidové písně a jejich rozboru)

Josef Hrabák

[Discussion]

(pdf)

-

K. Havlíček nebyl dosud náležitě oceněn jako básník a nebylo ukázáno jeho místo ve vývoji našeho verše, které je někde mezi Erbenem a Nerudou. Havlíček navazoval na verš lidové písně podobně jako škola Čelakovského a Erben, ale za jiným účelem; z jiného pojetí účelu básnické tvorby vyplývají pak všechny rozdíly mezi veršem Havlíčkovým a veršem jeho předchůdců i současníků. Havlíčkovi nešlo jen o pouhé napodobení lidové písně nebo o tvoření krotkých ohlasů — jemu byla báseň zbraní. Právě proto, že se přichýlil k formě [50]lidové písně, mohly se jeho verše šířiti ústní cestou, od ucha k uchu, a tím plniti své propagační a politické poslání. Ale s účelem Havlíčkovy poesie souviselo na druhé straně i to, že se musel omezit jen na jistou skupinu forem, schopných velkého rozšíření, tedy jistá jednostrannost.

Důkazem, že se Havlíček zabral do studia lidové poesie skutečně hluboko a že studoval i básně Čelakovského, jsou jeho „Práce o verši české lidové písně“, které vydal loni z rukopisu Bohuslav Indra.[1]

Jsou to práce dvě: Rozbor Erbenovy sbírky Písně národní v Čechách (str. 37—81) a Rozbor Ohlasu českých národních písní Fr. L. Čelakovského (str. 82—87). Vznikly za brixenského pobytu Havlíčkova. V úvodu Indra ukazuje, že se Havlíček lidovou písní zabýval už mnohem dříve (str. 22 n.) a že zájem o ni doprovázel ho po celý život. V Indrově vydání se nám dostává Havlíček před oči jako teoretik verše vlastně po prvé, neboť starší neúplné vydání rozboru Erbenovy sbírky v Českém lidu[2] je pro množství chyb bezcenné.

Vydání Indrovo je tekstově spolehlivé a jistě splní své poslání. Vedle úvodu, který nás seznamuje s teoretickými pracemi o verši české lidové písně před Havlíčkem a s Havlíčkem jako teoretikem verše, je velmi důležitý první dodatek,[3] podávající podrobný a přesný přehled všech českých i několika hlavních cizích prací, které se dotýkají problémů českého lidového verše. Materiál (přehled sahá až do nejnovější doby) je zde skutečně ohromný. Autor uvádí zpravidla charakteristiku práce a její stručný obsah; důležitá místa cituje, takže z tohoto přehledu, který uvádí i zmínky, jež se dotýkají tématu jen zpovzdálí, bude jistě těžit každý, kdo se bude naším lidovým veršem zabývati.

Vydavatel se neomezil jen na edici s poznámkami, nýbrž nadhodil a pokusil se spíše náznakem řešit zajímavou otázku, jak souvisí Havlíčkova básnická prakse s jeho studiemi teoretickými. Věnoval té otázce třetí část své práce, Metrický přehled veršů Havlíčkových (str. 93—117). V této kapitole nejde o metrický rozbor v pravém slova smyslu; autor zde podává opravdu jen přehled, zpracovaný — až na drobné odchylky — stejnou metodou, jakou rozbíral Havlíček verše sbírky Erbenovy. Mám však obavu, že tato část práce nebude posuzována jako pouhá konfrontace Havlíčkových básní s jeho teorií, ale že se v ní bude hledat skutečný rozbor metrický; pak bude ovšem poukazováno na četné metodické nedostatky. Není totiž pochyby o tom, že rozbor, jakého užíval Havlíček, byl pokrokem v polovici minulého století, ale dnes již nemůže stačiti. A musíme si také uvědomit, že Havlíčkovy práce nejsou více než náčrtem, nevyzrálými soukromými poznámkami, že tedy neobsahují žádný propracovaný a vědecký systém analysy.

Havlíček — a s ním i Indra — všímá si v podstatě sylabismu, počtu veršů ve strofě a rozložení rýmů; jinak stanoví jen metrum verše (trochej, daktyl а p.), nevšímá si však konkretního řešení metrického úkolu (odchylek od metra, metrických tendencí). Rozboru dále vadí, že si nevšímá systematicky souvislosti verše s verši okolními a s tématem, nýbrž podává jen inventář veršů a slok.[4] Při hodnocení však musíme býti spravedlivi a nepřipisujme autorovi za chybu to, co je rysem rozboru, který vypracoval Havlíček! Nápad konfrontovat Havlíčkovy verše s jeho teorií, je sice zajímavý, ale nebyl příliš plodný, zejména proto, že autor podal sice pečlivou snůšku materiálu, ale nikde nedělá (mimo náznaky ve stručném úvodu) závěry. Říká sice, že závěry vyplynou čtenáři ze studia (str. 94: ,,Kterých druhů schemat strofických a jak často Havlíček ve svých básních užívá, je zřejmo nejlépe z Přehledu samého. Je zbytečno se o tom rozepisovati zde v úvodě“), ale chtít, aby [51]se čtenář prokousával dlouhými řadami číslic a schemat, ty číslice a schemata mezi sebou srovnával, je snad přece jen trochu mnoho. Právě tuto neúplnost bych chtěl doplniti několika synthetickými poznámkami o tom, jak se odráží verš lidových písní, zkoumaných Havlíčkem, v jeho básnické praksi.

Závěry z Indrova rozboru nelze činiti s naprostou jistotou, neboť neuvádí u dokladů, jak hojně je ten či onen typ u Havlíčka zastoupen, a proto nelze vždy říci, co je nahodilé a co je typické. Přes to je však srovnávací přehled Havlíčkových veršů s veršem písní jím samým rozebraných velmi poučný. Strofy Havlíčkovy a strofy lidových písní z jeho rozboru si můžeme podle vzájemného poměru rozděliti na tři skupiny:

1. strofy doložené u Havlíčka i v písních jeho rozboru;

2. strofy doložené jen u Havlíčka;

3. strofy doložené jen v písních jeho rozboru.

Příznačné je, že třetí skupina převládá u strof o lichém počtu veršů; takovým strofám se Havlíček vyhýbal. Druhá skupina je velmi bohatá, ale je ze značné části omezena na epigramy a vůbec kratší skladby. Skupina první, pro nás nejpoučnější, je zastoupena nejvíce u strof dvouveršových a čtyřveršových: dvouveršové jsou u Havlíčka doloženy skoro všechny, čtyřveršových asi polovina. Nejoblíbenější Havlíčkovou strofou byla strofa čtyřveršová; je to vidět i z toho, že má nejvíce typů: typů, doložených jen u Havlíčka, je asi čtyřikrát tolik než typů skupiny první. Je však důležité, že právě Křest svatého Vladimíra, psaný v době brixenské, kdy se Havlíček zabýval lidovou písní více než kdy jindy, je psán typickou strofou lidové písně. Strof skupiny druhé přibývá pak u veršů delších, strofy šestiřádkové a osmiřádkové závisí na formě lidové písně jen málo.

Celkem je viděti, že Havlíčkova strofika často reprodukuje typické formy folklorní, a to v nejlepších a nejproslulejších básních. Forma lidové strofy není však napodobena otrocky a nelze Havlíčka redukovat jen na ni, tvořil i sám. Ale na druhé straně to, že v jeho básních nalézáme mnoho strof v jeho rozboru nedoložených, není důkazem, že se v takových básních vzdaloval formy lidové písně a že sám experimentoval. Musíme si sice být dobře vědomi toho, že mnoho Havlíčkových veršů vzniklo v době před Brixenem a že jeho zájem o lidovou píseň jistě nebyl stále stejně živý (i když víme, že se jí zabýval už za studií), ale stejně dobře si musíme uvědomiti, že konfrontací Havlíčkových strof se strofami jím zkoumaných lidových písní není ještě vyřešena otázka jeho vztahu k strofě lidové písně, neboť jeho studie nemohla vyčerpat bohatou strofiku našich písní v celém rozsahu.

Tyto výhrady ovšem nemohou a ani nechtí nic měniti na jasném závěru, plynoucím z Indrovy práce a ukazujícím jasně, kolik podnětů Havlíček čerpal z lidové písně. Poměr Havlíčkovy a lidové strofiky je vyřešen zásadně, i když ne detailně. Co však bude třeba řešiti ve zvláštní studii, to je vztah Havlíčkova verše k verši lidovému. Zde není, bohužel, místo na podrobné vývody; dotknu se proto problému jen stručně, aniž si činím nárok na úplnost.

Je obecně známo, že verš české lidové písně má proti literárnímu verši konce minulého století, který vlivem Královy teorie a četných školských příruček bývá často považován za typický český verš vůbec, mnoho odchylek; především se nesnaží o splynutí metra s rytmem, t. j. nezachovává přesně všecky přízvuky, které vyžaduje metrum. Proto býval — zcela v duchu Královy školy — pokládán za neumělý, neobratný, špatný. A stejně i verše Havlíčkovy bývaly pokládány za kostrbaté a neliterární, podobně jako verše Erbenovy. Že jim bývala vyčítána i jistá trivialita, souviselo s tím, že se dobře nerozumělo nebo nechtělo rozumět jejich funkci. Ze srovnávacího rozboru konkretního veršového materiálu vidíme, že Havlíček dovedl výborně napodobovat metriku lidové písně: v jeho verších nalézáme přibližně stejný počet odchylek od pravidelného kladení slovních přízvuků jako v lidových písních a tyto odchylky jsou stejného typu. Obojí verše počítají při recitaci s transakcentací; rozdíl mezi veršem Havlíčkovým a lidovým je však ve funkci té trans[52]akcentace. Ve verši lidové písně, skládané ke zpěvu (verš zpěvní), je transakcentace jako tvárný prostředek do značné míry neutralisována, při zpívání si jí často vůbec nevšimneme. Havlíček však zaměřil své verše mluvně, měly být přednášeny a ne zpívány (verš mluvní), a tím dal transakcentaci, která ovšem vystoupí mnohem nápadněji než v písni, novou funkci, a to komickou.

Komickou funkci má transakcentace na př. ve strofě (str. 53):[5]

Šňup si zlostí Haličského,
jak z moždíře kýchnul:
to zahřmělo, zablejsklo se,
dešť na zem vyšplíchnul.

Je příznačné, že první verš sloky zachovává přesně trochejský chod, a dále, že se přeakcentování nejnápadněji projeví v rýmu „kýchnul : vyšplíchnul“. Jiný příklad (str. 71):

Tu hned tekla krev z obrazů,
děly se zázraky,
čistá panna porodila
čtyry mladé draky.

Zde nás nutí recitace přeakcentovat první rýmující slovo („zázraky“), a tím mu dává komické zabarvení. Podobnou funkci jako transakcentace mají u Havlíčka dlouhá slova, někdy vyplňující celý verš, která se rýmují se slovem jednoslabičným, na př. (str. 14).

Poslední verš musíme čísti pomaleji, pozorněji než předchozí, přímo slabikovat, a to jej neobyčejně zdůrazňuje a dodává mu komického, bolestně ironického tónu. —

 

Jako příklad, jak se Havlíček odchyluje od metra, uvádím rozbor jednoho sta veršů prvního zpěvu Křtu sv. Vladimíra.

Strofa se skládá ze čtyř veršů, první a třetí mají po osmi slabikách, druhý a čtvrtý jsou šestislabičné. V lidovém básnictví je to forma velmi oblíbená, srov. na př. v Erbenově sbírce[6] č. 323 a násl. Osmislabičné verše Havlíčkovy mají nejvíce slovních přízvuků na první slabice (asi 82 %) a na slabice páté (asi 65 %), méně na třetí (60 %) a nejméně na sedmé (jen polovina). V lidových písních Erbenovy sbírky je tomu úplně stejně, i zde má nejvíce slovních přízvuků první těžká doba, o něco méně třetí těžká doba (pátá slabika) atd.[7] Kdybychom tyto údaje zachytili graficky, dostali bychom v obou případech vlnovitou křivku stejného tvaru. A podobně i při verších šestislabičných.

Tak, jak jsem stručně naznačil, bylo by ovšem třeba probrat celé básnické dílo Havlíčkovo báseň po básni a na širší srovnávací základně, ale celkový obraz by tuším byl týž. Bylo by také žádoucí probrat Havlíčkovy básně se zřetelem k době vzniku; z rozboru verše lze totiž lépe stanoviti, jak se vyvíjel jeho poměr k lidové písni, než z rozboru pouhé strofiky.

Podrobný rozbor Havlíčkova verše, ke kterému Indrova kniha ukazuje cestu, ba po kterém přímo volá, nesmí se však omeziti jen na konstatování a výklad zvláštností rytmických, ale musí přihlédnouti bedlivě též k problémům rýmu, hláskové instrumentace [53]a vůbec k eufonii v nejširším slova smyslu. Právě eufonická stránka Havlíčkovy poesie čeká na své zhodnocení. Nikdo si jí dosud soustavněji nevšiml, ač je neobyčejně bohatá.

Na bohatou eufonii Havlíčkova verše poukáži několika příklady ze Křtu sv. Vladimíra.

Nápadné jsou především vnitřní rýmy, které se vyskytují zvláště v prvním a méně ve třetím verši sloky:

str. 46: dráb stál celý zkoprnělý
str. 49: kdož při tom byl, ten se opil (transakcentace)
str. 48: my však se ho o ty jeho
str. 50: ráno vstane od snídaně
str. 51: má hned ráno nasypáno

Někdy nalézáme jako zvláštní variantu verše, v kterých se rýmuje první poloverš jednoho verše s koncem verše následujícího:

str. 45: málo platu, málo športlí, | málo deputátu

Vedle episodických vnitřních rýmů setkáváme se často se zvukosledem. Na př. v následujících verších převažuje vždy jedna samohláska (tendence po vokalické harmonii verše):

str. 44: zatloukl na vrata | doma-li pantáta
str. 68: tráva rostla sama

Zajímavější jsou poněkud složitější případy, v kterých jde o souměrné rozložení několika samohlásek ve verši:

str. 43: místo kanonády (í o-a-o-á i) | v bitvách u armády (í á-u-a-á i)

Nápadněji než samohlásky uplatňují se souhlásky, zvláště jako aliterace:

str. 47: hledal honem díru
str. 48: že je mu po celém cáru
str. 61: k provazu dle práva

Nejnápadněji se uplatňují celé hláskové skupiny, a to obyčejně tak, že charakteristické hlásky některého slova (a bývá to slovo, na kterém je zvláštní významový důraz) prolínají celý verš nebo i větší rytmický celek (dvojverší, sloku): tak v následujících příkladech slova „apelace, osel, tráva“:

str. 59:	ráno přišla apelace	á p-la ap-la
	k cáru celá bledá	lá bl-á
str. 59:	car se na ně zle osopil	s zl os-il
	řekl, že jsou osli,	l so osli
	poslal hned pro vojenský soud	l o o-s so
	do kasáren posly	o s osli
str. 68:	tráva rostla sama	trá-a r-st-a sa-a

Туpy, které jsem uvedl, daly by se ovšem rozhojniti. Doufám však, že i tyto příklady stačí, aby obrátily pozornost k bohatosti Havlíčkova verše.

Slovo a slovesnost, volume 6 (1940), number 1, pp. 49-53

Previous Mirko Novák: Osvícenství v české a slovenské estetice

Next Josef Bukáček: Filosofický idealismus linguisty G. Bertoniho