Aluze v slovesných textech uměleckých (Úvaha pojmoslovná)

Jiří Homoláč

[Articles]

(pdf)

Алюзия в текстах художественной литературы / Allusion in literary texts

Mezitextové navazování je jednou z oblastí, v níž se prolínají obě výrazné tendence současné lingvistiky, tj. tendence zkoumat jazykové a řečové jevy v procesu společenské komunikace a tendence zkoumat text jako celek.

Problematika podstaty a funkce tohoto jevu v různých funkčních stylech, které u nás dosud věnovala soustavnější pozornost pouze nitranská škola (srov. Miko - Popovič, 1978; Popovič, 1983), je však mnohotvará a značně složitá; její vyčerpávající výklad je jedním z úkolů, které lingvistika musí teprve vyřešit. K jeho konečnému řešení může podle mého názoru přispět též analýza fungování různých typů mezitextového navazování v různých typech slovesných textů.

Je dobře známo, že mnohé z komunikačních jevů lze nejlépe sledovat na slovesných textech uměleckých, materiálu po stránce jazykové i stylistické výrazném a zároveň specifickém. Tento druh textů bude také základem pro zkoumání jednoho typu mezitextového navazování, aluze.[1] Vzhledem k tomu, že podstata a funkce tohoto jevu nejsou v kontextu naší ani zahraniční lingvistiky zcela objasněny, považuji za vhodné uvést svůj výklad rozsáhlejší úvahou pojmoslovnou.

Vymezení aluze, dnes obecně přijímané (srov. např. Slovník literární teorie, 1984), se poprvé objevilo v Górského studii o literární aluzi z r. 1961 (slovenský překl. 1972). Górski v ní odděluje od sebe aluzi neliterární a literární: tu definuje jako „typ uměleckého prostředku, který se vytváří mezi vlastní tvorbou autora a jeho sepětím s literární tradicí“ (s. 191). Předpokládat jen vědomé užití jakéhokoli prostředku, tedy i aluze, znamená ovšem ochudit text o významy autorem nezamýšlené; nelze zcela souhlasit ani s tvrzením, že aluze je prostředkem využívaným téměř výlučně autory vysoké literární erudice (s. 189), protože s aluzí jako výrazem závislosti na tradici se setkáváme velmi často právě v textech autorů začínajících.

Nesporným přínosem pro poznání aluze jsou práce Z. Ben-Poratové.[2] Za velmi podnětné lze považovat rozlišení fází recepce literární aluze (Ben-Poratová, 1979, s. 590): (1.) poznání příznaku; (2.) identifikace příznakového elementu jako součásti určitého daného systému; (3.) identifikace tohoto systému (pramen, originální text); (4.) působení dalších elementů v rámci tohoto systému; (5.) zvýznamnění příznaku.

T. Žilka (1979) vymezuje aluzi jako „nadväzovanie časti textu, prípadne celého textu na iný text (prototext) alebo na istú společenskú realitu“, s. 152. Pokud textem rozumíme také soubor textů jednoho autora, určité doby nebo literárního směru, lze toto vymezení v obecném smyslu přijmout. Ztotožňování mezitextového navazování s navazováním (jakkoli nepřímým) na realitu však povede vždy k příliš širokému a nediferencovatelnému chápání pojmu.

Za přínosné považuji Žilkovo dělení aluze na jazykově-stylistickou (vhodnější by ovšem bylo jazykově-stylovou) a tematickou (s. 155). Kritériem pro jejich rozlišení však podle mého názoru nemůže být komplexnost tematická ani dílčí charakter jazykově-stylistické aluze. Rytmus, verš nebo žánrová forma básně jsou nesporně aluzemi jazykově-stylistickými, přestože pokrývají celý text (aluze komplexní), zatímco motiv jako aluze tematická je „pouhou“ částí aluzívního, tj. navazujícího textu.[3] Zde je třeba upozornit také na skutečnost, že užití tematické [289]aluze je ve většině případů provázeno navazováním na jazykově-stylistické rovině (srov. Sławiński, 1968).

Slovník literární teorie v podstatě přejímá Górského pojetí, ale zároveň zde autor hesla Vl. Macura jako jediný z autorů mně dostupných pracuje s pojmem polocitátová aluze; vymezuje jej jako „odkaz k jinému slovesnému útvaru, obvykle literárnímu dílu, volnou parafrází nebo využitím charakteristických prostředků textu, k němuž odkazuje“ (Slovník, 1984, s. 18). Tento pojem považuji ovšem za nosný jen v případě volné parafráze a nepřesného citátu; došlo u nich k modifikaci původní informace a jejich interpretace proto vyžaduje znalost PT. Kritérium pro rozlišení citátu a polocitátové aluze, jímž jsou Macurovi „vnější příznaky cizosti“, provázející v MT citát, nepovažuji za vhodné: Přestože ve fiktivním verši V zemi krásnou zemi milovanou je mi odejít jde o citát a ve verši Pod zemi krásnou zemi milovanou je mi odejít o polocitátovou aluzi, segmenty, tj. části PT přenesené do MT, jsou v obou případech zapojeny do verše bez vnějších příznaků cizosti.

Vyjdeme-li z předpokladu, že aluze je — stejně jako ostatní typy mezitextového navazování — výrazovým prostředkem, vede k dalšímu poznání podstaty a fungování aluze především analýza recepce tohoto výrazového prostředku.

Recepce aluze je složitě zvrstvený komunikační proces skládající se ze dvou základních fází: (1.) identifikace aluzívního segmentu (segmentu přenášeného z PT do MT v rámci aluze), tj. odhalení přítomnosti tohoto segmentu v MT, popř. jeho přiřazení ke konkrétnímu PT; (2.) interpretace aluzívního segmentu, tj. odhalení jeho smyslu, konstituujícího se na základě interakce PT — MT a jeho podílu na smyslu celku.

Z hlediska receptora nemají tedy všechny aluzívní segmenty stejnou funkci:

Signály aluze,[4] spjaté především s identifikací aluze, mobilizují pozornost receptora, upozorňují ho svou přítomností v MT na možnost (nikoli ovšem nutnost) dalšího aluzívního navazování. V rámci MT usnadňují identifikaci dalších aluzí na PT, z něhož pocházejí, k němuž se nějakým způsobem vztahují. Např. v Hrubínově básni Noc s Verlainem je receptor upozorňován na verlainovský původ motivu bělostného měsíce dokonce několikrát, a to titulem a verši několik básní z Verlaina, bělostný měsíc z jedné básně, bělostný měsíc Verlainův (Hrubín IV, s. 15—16). Signály aluze odkazují jak ke konkrétnímu PT (např. právě jménem autora PT), tak i k PT blíže určenému teprve dalšími signály nebo vlastními prostředky aluze. Za signály aluze považuji odlišení nejen grafické nebo jazykové, jakými jsou u citátu uvozovky, popř. verba dicendi, ale obecně každou část MT, která receptora upozorňuje na další potenciální nebo skutečné aluzívní navazování na PT, k němuž odkazuje.

Vlastní prostředky aluze, spjaté především s interpretací aluze, jsou nositeli aluzívního navazování; teprve jejich přítomností v MT je aluzívní navazování naplněno: interpretace vlastního prostředku odhaluje všechny vazby mezi PT a MT. V rámci MT nejsou vlastní prostředky aluze vždy zřejmé.

V protikladu k Macurovu pojetí aluze jako „části textu bez vnějších příznaků cizosti“ (Slovník, 1984, s. 18) rozlišuji tři základní typy aluze, a to aluzi: (1.) signalizovanou nenaplněnou, (2.) nesignalizovanou naplněnou, (3.) signalizovanou naplněnou.

Ad 1: K naplnění aluzívního navazování dojde pouze tehdy, když je receptor „donucen“ při interpretaci aluzívního segmentu konfrontovat MT s PT a pokusit se odhalit všechny vazby mezi oběma texty. Tímto typem se tedy rozumí obecně text, ve kterém je např. uvedením jména jiného autora navozena možnost aluzívního navazování, v dalším textu však nerealizovaná. Pro interpretace MT není tedy exi[290]stence textů tohoto autora podstatná. Příkladem může být báseň Víno chvály s podtitulem Památce F. X. Šaldy (Hrubín I, s. 126—127).

Ad 2: Aluzívní navazování je realizováno, aniž bylo předtím signalizováno. Identifikace nesignalizovaného aluzívního segmentu klade na receptora nepoměrně vyšší nároky, než je tomu u aluze signalizované. Jako příklad uvádím aluzi na motiv z pohádky o Popelce: přebírá ve snu hvězdy jako hrách (Hrubín II, s. 91).

Ad 3: Aluzívní navazování je doprovázeno různými typy signálů aluze. Není přitom rozhodující, zda jsou tyto signály v textu umístěny před vlastním prostředkem nebo za ním. Velmi časté je také kumulování signálů aluze (viz např. báseň Noc s Verlainem). Příkladem tohoto typu je aluze na jeden ze základních horovských motivů v první verzi Jobovy noci: Josefe Horo …/Proud hvězd a času/omílá tvůj strop (Hrubín III, s. 114—123). Jméno autora PT je z hlediska recepce důležité pro identifikaci aluze, tj. pro určení PT, k němuž se v MT odkazuje (PT zde rozumím celé Horovo dílo), a motiv proudu hvězd a času pro interpretaci aluze, tj. pro odhalení interakce PT — MT.

Na základě analýzy excerpovaného materiálu vymezuji tyto druhy signálů aluze:[5]

(1.) Grafické odlišení. K signálům aluze (srov. jejich nápadnost v textu) patří např. jiný typ písma, barevné odlišení apod. Srov. např. identifikaci motivické aluze v této ukázce: vzduchem, vínem, láskou, chlebem/ve snách přijatou/ … /v zem, jež nazývá se Chleba/ … / v zem, jež Víno nazývá se (Hrubín III, s. 165—172). Motiv přijímání nemusí být receptorem, již vzhledem k svému ztvárnění, nutně identifikován jako liturgický, opakováním motivů chleba a vína s počátečním velkým písmenem je však receptor k této interpretaci ex post instruován.

(2.) Vlastní jména. I když často mají určitou hodnotu interpretační, užívá se jich jako synonym určité vlastnosti (např. Otesánek), symbolu určitého osudu (např. Robinson) apod. — jejich hodnota identifikační převažuje. V textu jsou nápadná, většinou graficky odlišená (velkým písmenem, kurzívou). Jako signály aluze se vlastní jména vyskytují a) v iniciálních částech textu, b) ve vlastním textu. Bývají to: (1.) jména subjektů PT — např. a) Alkyoné (Hrubín V, s. 58), b) Daidalos (Hrubín IV, s. 119); (2.) jména autora PT — např. a) Cikády Jaroslava Vrchlického (Hrubín II, s. 100), b) déšť pro Verlaina (Hrubín V, s. 44); (3.) jiná vlastní jména — např. a) Jiskřička vína. Bohumilu Novákovi (Hrubín II, s. 164), b) Stín básníkův — spíš, Lori, spíš? (Hora, 1984, s. 87).

(3.) Jazykově, popř. stylově nesourodý text. Rozumím jím náhlý přechod do jiné stylové roviny nebo do jiného jazyka (srov. např. u Holana). Tím vznikající nesourodost je signálem aluzívního navazování, protože receptora upozorňuje na svoji možnou „cizost“, tj. příslušnost k jinému textu (k jeho jazykovému kódu, stylovým hodnotám). Srov. např. Odvrácená strana Měsíce/ … /Nikdo ji nenazve/zlatou Lúnou, jež zářněji než Lucifer plane (Hrubín V, s. 116); Ouplné lůny krásná tvář/měla a má své básníky (Hrubín V, s. 120).

(4.) Uvozovací výrazy. V rámci aluze existují prostředky, jejichž funkce je obdobná funkci verb dicendi u citátu. Srov. verše Nikdo ji nenazve, měla a má své básníky. K uvozovacím výrazům lze přiřadit také oslovení, popř. obecně jakékoli uvedení autora PT v MT: Básníku cizí,/cizí mládí mému (Hrubín III, s. 163—164); Na písně tvé si vzpomínáme (Hrubín II, s. 66).

(5.) Data — údaje (např. narození, úmrtí autora PT apod.). Přestože tento druh signálů aluze není příliš obvyklý, nelze jej pro jeho výraznou identifikační hodnotu opomenout. Např. v podtitulu Hrubínovy básně J. W. čteme 1924—1944 (Hrubín [291]III, s. 163), tj. signál odkazující k roku Wolkerovy smrti. Jde tedy zároveň o příklad hromadění signálů (Wolkerovy iniciály v titulu textu identifikační hodnotu dat v tomto případě značně zesilují).

(6.) Moto.[6] Vzhledem k své exponované pozici v textu slouží moto především k identifikaci autora PF, popř. konkrétního PT, zároveň ale receptora upozorňuje na další možná navazování na PT, z něhož bylo vybráno. Srov. např. moto Hrubínovy Proměny.

(7.) Neobvyklá žánrová forma, neobvyklý postup, tj. charakteristická zvuková podoba básně, syntaktická konstrukce apod. Tento druh signálů umožňuje uvést v tematické souvislosti MT a všechny texty napsané v téže formě (u Hrubína např. litanická podoba skladeb Chléb s ocelí, Stalingrad a Pražský máj). S velmi výraznými příklady se můžeme setkat v současné publicistice:

V Sýsově článku Zelené bonbóny básnické (Kmen 1987, č. 46, s. 2) je potenciální souvislost s Hemingwayovými Zelenými pahorky africkými vytvářena morfologicko-syntaktickou shodou obou názvů, shodným prvním slovem; nemalou úlohu zde má také zvuková podoba obou názvů.

(8.) Citát může být od okolního textu graficky odlišený nebo graficky neodlišený: v nejtěžší chvíli vzkřikl: „Hrejme dále!“ (Hrubín V, s. 43); Zemí jde básník — a na nebi hvězd/je rozseto jak lesem zvonců vřesných (Hrubín II, s. 90). Citát je sice jedním z typů mezitextového navazování, zároveň ale svou přítomností v textu upozorňuje na další možná navazování na PT, plní tedy i úlohu signálu aluze.

Obdobně mají dvojí charakter, tj. plní úlohu signálu i vlastního prostředku aluze, neobvyklé žánrové formy a postupy. Pro text jsou totiž natolik příznačné, že jejich užití vede téměř vždy k přetváření sdělení daného PT (zde souborem textů určitého autora, doby nebo směru). Toto tvrzení pochopitelně neplatí pro formy a postupy, jejichž užití chápe receptor z hlediska mezitextového navazování jako nepříznakové, např. sonet.

Vlastní prostředky aluze jsou takovými nositeli aluzívního navazování, jejichž základním znakem je naplněnost; jejich interpretace vyžaduje konfrontaci MT s PT. Na rozdíl od signálů aluze nejsou v MT vždy zřejmé. Zde uvádím jen některé jejich druhy:

(1.) Žánrová forma úzce souvisí s aluzí jazykově-stylovou a tematickou. Jako vlastní prostředek aluze může být s jistotou interpretována pouze tehdy, je-li provázena dalšími signály nebo vlastními prostředky. Srov. např. travestii ukolébavky ze skladby Chléb s ocelí: Čí bratři a čí sestřičky?/Vlhka a plísně,/houpy, hou,/spi, spi, až zmodráš, maličký (Hrubín III, s. 55).

(2.) Převzetí fabule PT (podrobně o tom Górski, 1972, s. 192). Srov. např. paralelu jedné větve fabule Hrubínovy Proměny a fabule Ovidiova zpracování mýtu o Ikarovi.

(3.) Motiv. V tomto vlastním prostředku aluze spatřuji samu podstatu aluzívního navazování. Rozlišuji motivické navazování afirmativní a kontroverzní. Afirmativním motivickým navazováním je např. rozvíjení máchovského motivu země v básni Nová země, podpořené (signalizované) zvukovou podobou textu, srov.: v zem, nám venku odpíranou,/zrozenému slibovanou,/mrtvým ztracenou … (Hrubín III, s. 168). Kontroverzním motivickým navazováním je např. polemické využití vlastního hvězdného motivu v básni Pro přítelkyni Luny: nebudou to básníci,/jimž se jako údery z bubínku/z Měsíce do trav sypou cvrčkové (Hrubín V, s. 120—121). Pro srovnání uvádím část básně, s jejímž pojetím vztahu země — vesmír se v ukázce polemizuje: Nad hlavou hvězda — nevidíš? — /zmrzlý zpěv cikády./Pohoď ji do trávy — a již/cvrčí ti za zády (Hrubín II, s. 109).

[292]V rámci zkoumání podstaty a funkce aluze je třeba vymezit také její vztah k ostatním typům mezitextového navazování, především k citátu. Tyto dva typy se pokusil specifikovat Mareš (1985); ve studii Citát v textu, zvláště uměleckém podal také zatím nejvýstižnější vymezení aluze: „za citát budeme považovat přesnou reprodukci (části) textu - zdroje v jiném textu; případy nepřesné reprodukce, reprodukce jen některých složek nebo rovin, zahrneme pod pojem aluze“ (Mareš, 1985, s. 221).

Kritérium pro rozlišení aluze a citátu je však třeba vidět v uzavřenosti přenášené informace u citátu; jde jednak o uzavřenost formální, tedy o to, co nazývá Mareš přesností reprodukce, ale především o uzavřenost významovou, která není na formální přesnosti reprodukce do jisté míry závislá.[7]

Citát je tedy segmentem PT přeneseným do MT, k jehož interpretaci není třeba konfrontovat kontexty PT a MT; postačuje zcela odhalit funkci tohoto segmentu v rámci MT. Srov. např.: Atomické výbušniny/úžasně zvýší/ničivou energii,/ … /Je časně,/jitro je klidné,/ … /Přistoupil ke mně/a zašeptal mi s hrůzou do ucha:/Je to zde! (Hrubín IV, s. 137—138).

Jak vyplývá z kontextu a také z titulu skladby (Hirošima), je veršem Je to zde! míněno atomové nebezpečí. K interpretaci tohoto segmentu - citátu tedy stačí konfrontovat jej s kontextem MT. Skutečnost, že v PT oznamuje tento verš např. příchod zvířete, se v jeho interpretaci nijak neodrazila. K modifikaci původní, významově uzavřené informace došlo na základě její konfrontace s kontextem MT; smysl segmentu - citátu se konstituuje pouze v rámci MT.

Určení podílu aluzívního segmentu na konstituování smyslu MT je, jak bylo naznačeno výše, především určením interakce PT — MT. Smysl aluzívního segmentu musí být proto nutně určován nejen kontextem MT, ale i kontextem PT. Pro interpretaci aluzívního segmentu je na rozdíl od segmentu - citátu tedy nutná znalost PT, srov.: Setkání s dávnou knihou … /a budu zpívat za hodovníky/i za sluhu, jenž víno s vodou míchá (Hrubín II, s. 111—113).

Bez znalosti (alespoň povšechné) PT nelze interpretovat ani biblický motiv míšení vody s vínem, ani identifikovat titul básně jako odkaz k bibli. Kontext PT má při konstituování smyslu aluzívního segmentu, a tím i celého MT závažnou úlohu.[8]

Kritériem pro rozlišení aluze a citátu je tedy výrazná kontextovost aluze: smysl informace zprostředkované aluzívním segmentem se konstituuje na základě konfrontace kontextů PT a MT. Aluzívní segment nese s sebou do MT mikrokontext, tj. bezprostřední textové okolí PT. Na segment - citát se váže pouze makrokontext.

V uměleckých textech nejsou ovšem neobvyklé citáty, k jejichž interpretaci je znalost PT nutná. Jde především o případy nepřesné reprodukce vedoucí k významovým posunům informace, zprostředkované segmentem v původním kontextu. Z této skutečnosti pak vyplývá nutnost rozlišovat (alespoň při interpretaci uměleckého textu) citáty v užším smyslu (o nich srov. Mareš, 1985), tj. segmenty nesoucí významově uzavřenou informaci z PT do MT, a citáty aluzívní (citáty v širším smyslu), tj. ty, jejichž interpretace vyžaduje znalost PT. Oprávněnost tohoto dělení citátu dokládají tyto ukázky:

Jenže Tys Hora, hora vysoká jsi (Hořejší, 1956, s. 158). Smysl citátu z lidové písně v Hořejšího básni Zdravice Josefu Horovi k tomu dni je dán kontrastem obecného pojmenování a básníkova příjmení a kontrastem lidová píseň a pozdravná báseň; to je zřejmé i bez konfrontace [293]segmentu - citátu s kontextem PT. K modifikaci významově uzavřené informace dochází tedy pouze v rámci kontextu MT.

… tak se mi vracíš domů, můj nebohý? Ovidius (Hrubín V, s. 58). Citát z Ovidia v motu Hrubínovy básně Alkyoné je příkladem citátu aluzívního: pro interpretaci textu, věnovaného básníkově ženě Jarmile, je totiž znalost PT, příběhu o věrné lásce Kéýka a Alkyoné, nezbytná.

Aluzi považuji, jak bylo výše zdůrazněno, za výrazový prostředek textu. V souvislosti s tím je důležité, jak tento prostředek funguje v textu uměleckém a jaké jsou podmínky jeho recepce.

Funkcí aluze je — podle mého názoru — nejen pomocí zapojení určitého segmentu PT do struktury MT poukázat nepřímo na jeho existenci, ale vyvolat v receptorovi potřebu konfrontovat MT s textem, z něhož byl daný segment do MT přenesen. Z hlediska recepce aluze spočívá tedy její interpretace nikoli v pouhém určení přítomnosti aluzívního segmentu v MT, ale i v interpretaci všech vazeb mezi PT a MT, které byly použitím jistého segmentu PT v MT vytvořeny. Za podmínky „úspěšné“ recepce aluze lze tedy považovat: (1.) dostatečnou znalost PT (srov. též Górski, 1972; Žilka, 1979); jen tehdy je receptor schopen aluzi identifikovat a interpretovat; (2.) nepřesycenost MT aluzemi; hromadění jakéhokoli výrazového prostředku vede ke ztrátě orientace v textu, ale především k narušení vztahu daného textu k realitě.[9]

Pokud budeme za základní hledisko pro hodnocení aluze považovat její funkčnost, lze alespoň zčásti vyřešit problém záměrnosti či nezáměrnosti aluze, naznačený v úvodu této stati. Pro receptora může být totiž záměrná aluze nefunkční (nedovede ji identifikovat nebo interpretovat — pro nedostatek své literární erudice nebo naopak pro „přemíru“ erudice autora), stejně jako může být nezáměrná aluze funkční, tj. vyvolá v receptorovi potřebu konfrontovat MT s domnělým či skutečným PT. Toto konstatování však nijak nesměřuje proti faktu, že ve většině případů je aluze užito záměrně; jde spíše o výhradu proti rezignaci na hledání „skutečného“ smyslu MT, tj. významů konotovaných, o výhradu proti omezování se na rekonstrukci nerekonstruovatelného záměru autora.

 

Závěr. Analýza podstaty a fungování aluze v slovesných textech uměleckých ukázala složitost a mnohotvarost mezitextového navazování a usilovala přispět k řešení této problematiky. Metodologickým východiskem bylo řazení jednotlivých typů mezitextového navazování, tedy i aluze, k výrazovým prostředkům textu a důsledné zaměření na recepční fázi (literární) komunikace.

Rozlišení signálů a vlastních prostředků aluze odpovídá dvěma základním fázím recepce aluze, tj. identifikaci aluzívního segmentu a jeho interpretaci. Kritériem potřebné diferenciace aluze a citátu jako dvou typů mezitextového navazování je pak kontextovost aluze, tj. nutnost konfrontovat při interpretaci aluzívního segmentu kontext MT a PT a odhalovat tak vazby vytvořené mezi oběma texty zapojením jistého segmentu PT do struktury MT.

Zkoumání jednoho typu mezitextového navazování (aluze) v rámci textů uměleckého funkčního stylu je pouze první etapou řešení komplexnější problematiky. V dalších etapách bude třeba věnovat pozornost: (1.) fungování aluze v textech neuměleckých, zvl. v textech odborných a publicistických a především (2.) analyzovat vztahy mezi dalšími typy mezitextového navazování (Homoláč, 1988), a dospět tak k popisu jejich systému a funkcí v rámci společenské komunikace.

 

[294]LITERATURA

 

BARTŮŇKOVÁ, J.: Využití mota v prózách Karla Hynka Máchy (v tisku).

BEN-PORAT, Z.: The poetics of allusion — a text linking device — in different media of communication (Literature versus advertising and journalismus). A semiotic landscape/Panorama sémiotique. Proceedings of the first of the Association for semiotic studies. The Hague - Paris - New York 1979.

GÓRSKI, K.: Literárna alúzia. In: Slovo, význam, dielo. Antológia poľskej literárnej vedy. Ed. A. Popovič. Bratislava 1972, s. 188—224.

HAUSENBLAS, K.: Významové kontexty v básnickém díle. In: Teorie verše II. Brno 1968, s. 27—37.

HOMOLÁČ, J.: Tematizované mezitextové navazování. Rukopis (1988).

HROUDOVÁ, I.: Poznámky k problému implicitní metajazykovosti v poezii (v tisku).

MACURA, Vl.: Aluze. Citát. Slovník, s. 18, 56.

MAREŠ, P.: Citát v textu, zvláště uměleckém. AUC. SlavPrag, 25, 1985, s. 217—229.

MIKO, F. - POPOVIČ, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava 1978.

POPOVIČ, A.: Estetická metakomunikácia. In: Miko, F. - Popovič, A.: Tvorba a recepcia. Bratislava 1978, s. 237—382.

POPOVIČ, A.: Komunikačné aspekty literárnej vedy. Nitra 1983.

SŁAWIŃSKI, J.: Z. Herbert, Tren Fortynbrasa. In: O interpretácii umeleckého textu 1. Bratislava 1968, s. 71—89.

SLOVNÍK LITERÁRNÍ TEORIE. Ed. Š. Vlašín. Praha 1972. 2. vyd. 1984. Dále Slovník.

ŽILKA, T.: Alúzia v literárnej komunikácii. Slovenská literatúra, 26, 1979, s. 152—165.

 

R É S U M É

Allusion in literary texts

The article deals with the problem of one type of intertextual cohesion — the allusion. On the basis of F. Hrubín’s poetic work the allusion is analyzed and its relation to other types of intertextual cohesion, especially the quotation, is detected.

From this point of view the function of the allusion is explained: not only to draw the reader’s attention to the very fact that a prototext exists, but mainly to “force“ the reader to confront the prototext with the metatext, to try to interpret the text called “tradition”.

---

Slovo a slovesnost, volume 50 (1989), number 4, pp. 288-294

Previous Ilona Štorcová: K problematice koherence jednoho Hrabalova textu

Next Josyp Anderš: Zásady syntakticko-sémantického modelování (K porovnávací syntaxi české a ukrajinské jednoduché věty)