O výstavbě ruských mluvených vědeckých textů

Olga Müllerová

[Discussion]

(pdf)

О русских устных научных текстах / On the structure of professional speech in Russian

V r. 1988 vyšel první svazek čtyřdílného monografického sborníku o ruských mluvených vědeckých projevech (Sovremennaja russkaja ustnaja naučnaja reč’. Obščije svojstva i fonetičeskije osobennosti. Tom I., red. O. A. Laptevová. Krasnojarsk 1985/1988, 334 s.). Jde o práci aktuální jak svou tematikou, tak i způsobem výkladu všestranné problematiky vědeckého mluveného textu. Přestože uveřejnění této publikace trvalo několik let, vyznačuje se moderností pohledu na klíčové otázky výkladu textu a je blízká pracím v oblasti textové lingvistiky, a to jak v mezinárodním měřítku, tak v neposlední řadě i pracím našim.

Devět rozsahově rozdílných statí tohoto monografického sborníku je uspořádáno do dvou oddílů: v prvním oddílu jsou zařazeny příspěvky týkající se obecných charakteristik mluveného vědeckého textu, příspěvky druhého oddílu se zaměřily na výklad zvukových charakteristik tohoto typu textu. Další svazky přinesou poznatky o tvoření slov, morfologii, syntaxi, slovní zásobě, prostředcích výstavby textu atd. Snahou autorského kolektivu, vedeného O. A. Laptevovou, jehož členy jsou i někteří z našich rusistů, je podat základní, ale co možná nejpodrobnější charakteristiku jazykových a parajazykových (zejména zvukových) prostředků současného ruského spisovného jazyka veřejného styku, se speciálním zaměřením na mluvený jazyk vědy. Nabízí se srovnání s pracemi kolektivu J. A. Zemské, které v relativní úplnosti popsaly mluvenou ruštinu především neveřejných neoficiálních komunikačních situací (srov. recenze Müllerové, 1983, 1985a). Řada jevů všech zkoumaných oblastí, především těch jevů, které jsou vyvolány mluveností, je do jisté míry společná jak projevům neoficiálního, soukromého styku, tak i mluveným nepřipraveným projevům realizovaným ve veřejném vědeckém styku (to ukázaly už práce M. Těšitelové a kol., zejm. 1982, 1983).

Soustředěná pozornost věnovaná mluveným vědeckým projevům je vyvolána společenskou potřebou; jde o mluvenou komunikaci, která společně s dalšími druhy projevů ve sféře politické, hospodářské, průmyslové atd. má v životě společnosti veliký význam. Její poznání a na jeho základě i uvědomělé a cílevědomé užívání jazyka má důležitou úlohu při řízení společenských procesů v širokém slova smyslu.[1]

Materiál, který byl v recenzované práci podroben všestranné jazykové analýze, je nepochybně reprezentativní. Představuje magnetofonové nahrávky v celkovém trvání 600 hodin, pořízené v Moskvě, Leningradě a Praze v 2. pol. 70. let. Jde převážně o monologické projevy z různých vědních oborů (humanitních, přírodovědných a technických), realizované v podobě několika základních žánrů mluveného veřejného vědeckého styku (referát, přednáška, sdělení, diskusní příspěvek). Omezení na monologické projevy je dáno právě výběrem žánrů; vyznačují se vysokým stupněm informovanosti, i když i ony plní funkci společenského styku a kontaktu (výrazněji se to projevuje na začátku a konci projevů). Monolog je považován za základní formu veřejných vystoupení. Dialogická komunikace je ovšem velmi častou formou projednávání vědeckých problémů a je z tohoto hlediska neméně společen[56]sky závažná. Stojí však mnohem blíže spontánním mluveným projevům běžného denního styku a je z těchto důvodů obtížnější postihnout její vlastní specifiku.

Úvodní stať redaktorky sborníku O. A. Laptevové (s. 12—66) se zabývá odlišnostmi psané a mluvené formy jazyka, které jsou způsobeny zvláštními podmínkami jejich produkce a recepce (srov. k tomu Müllerová, 1989). Hlavní rozdíly mezi psaným a mluveným textem vidí autorka v nepřipravenosti, lineárnosti, nevratnosti, v automatismu při užívání jazykových prostředků u mluveného textu proti promyšlenému výběru jazykových prostředků při koncipování textu psaného, umožněném tím, že produktor textu sám hospodaří s časem, a dále jeho vysokou normativností. V této souvislosti klade autorka otázku po možnosti kodifikace mluveného komunikátu, kterou vidí jako stupeň přípustného (nebo spíše únosného?) a zároveň nutného odklonu od způsobu uspořádání komunikátu psaného. Jde o otázku velmi zajímavou, kterou jistě také kladou sami tvůrci i recipienti mluvených komunikátů zejména v této sféře společenské komunikace; odpověď na ni ale zřejmě může mít povahu pouhých doporučení, rad, vysvětlení, nikoli nějakých pravidel striktních.

Dále autorka nastiňuje zajímavý problém konkurence prostředků hovorových (běžně mluvených) a typicky psaných. Mluvenost jako velmi silný faktor neustále poskytuje prostor pro užívání prostředků nenoremních, nespisovných, typicky mluvených ve všech jazykových rovinách, jiné faktory, především téma, ale i veřejnost komunikační situace, jistý stupeň oficiálnosti vedou k užívání prostředků vlastních spíše textu psanému (srov. charakteristiku odborných improvizovaných přednášek u Müllerové, 1987). Pro převažování psaných nebo mluvených prostředků jsou důležité další aspekty komunikační situace, při níž se příslušný komunikát realizuje.

Za základní faktory podmiňující konkrétní způsob řeči považuje autorka mluvenost, situaci a téma. Protiklad psanost/mluvenost nadřazuje protikladům dalším, jako jsou spontánnost/nespontánnost, připravenost/nepřipravenost, oficiálnost/neoficiálnost, dialogičnost/monologičnost, které se v jednotlivých druzích zkoumaných textů uplatňují v různé míře a v různých vzájemných vazbách, ale jsou vždy determinovány psaností nebo mluveností. Situace, při nichž vznikají mluvené vědecké texty, jsou různé a proměnlivé; z jejich jednotlivých faktorů, které o tom rozhodují, probírají se některé nejdůležitější. Charakterizuje se především mluvčí (autor) s jeho individuálními řečovými zvyklostmi, projevujícími se např. v užívání spisovných nebo nespisovných prostředků, v tempu řeči, v užívání pauz apod.; bere se v úvahu úloha společné apercepční báze mluvčího a posluchače, stupeň jejich obeznámenosti a jejich vzájemný vztah. Téma ovlivňuje především lexikální stránku produkovaného textu, ale i jeho syntaktické uspořádání podle toho, jaký způsob výkladu to které téma vyžaduje. Vliv zde má jistě příslušný vědní obor (do materiálu nebyla zařazena témata vědecko-organizační a čistě organizační, komunikovaná na schůzích, zasedáních vědeckých kolektivů atp.).

Jedním z největších problémů analýzy a popisu mluveného textu je jednotka jeho členění. Existuje několik kritérií, podle nichž lze mluvený text členit. Z nich nejdůležitější je kritérium zvukové (intonační), syntaktické a obsahově-funkční. Tyto způsoby členění lze sledovat jednak samostatně, jednak v jejich vzájemném vztahu a působení.[2] V recenzované práci je z těchto možností členění nejpodrobněji uvažováno členění intonační (srov. o něm níže), dále členění syntaktické (jen v obecných rysech, neboť syntaktické problematice bude věnována pozornost v některém z dalších svazků) a s hlediskem obsahově-funkčním se počítá jen pro případy konstrukčně nejasné, nejednoznačné. Zavádí se pojem segment jako jednotka intonačního členění, ale pracuje se s ním i na rovině členění syntaktického, zvláště v přípa[57]dech, kdy se v textu vyskytují úseky, které nelze interpretovat v rámci syntaktických větných struktur psaných projevů (v mluvených spontánních textech jsou úseky, jejichž syntaktická strukturace je shodná se syntaktickou strukturací textů psaných, a nemělo by tedy smysl zavádět pro syntax mluveného textu zcela zvláštní kategorie). Je ovšem nutno přiznat, že význam pojmu termínu segment není úplně jednoznačný; tato potíž vyplývá z toho, že syntaktické a intonační členění mluveného textu nejsou vždy v souladu. Pracuje se tedy s větami nebo větnými strukturami tam, kde je lze identifikovat, se segmenty u případů s nejasnou syntaktickou strukturací; segment jako jednotka čistě intonačního členění může ovšem být shodná s větou, slovním spojením, se skupinou slov, s jedním slovem.[3] Tento zatím poněkud nejasný problém může být vysvětlen v některém z dalších svazků sborníku.

Při posuzování syntaktické strukturace mluveného (monologického) textu lze uplatňovat hledisko buď mluvčího (produktora), nebo posluchače (příjemce). Ve stati se hovoří přímo o gramatice mluvčího a gramatice posluchače a zdá se, že hledisko příjemce je uplatňováno častěji, ve stati o zvukové stránce pak výhradně. Zajímavé je to, že při syntaktické interpretaci lze se často setkat se strukturami, jejichž koncový člen může být současně začátečním členem struktury další (srov. o nich též u Franckové, 1986). Jde o jeden z případů více možností interpretace i segmentace mluveného textu, při nichž je možno uplatňovat odděleně hledisko produktora a recipienta. Při bezprostřední recepci jsou ovšem taková místa textu chápána většinou adekvátně, nedochází k nedorozumění, formální a významová neurčitost není na překážku komunikaci.

V prvním oddílu sborníku se pojednává dále o žánrech mluvených vědeckých projevů (Barnet, s. 80—132), o emocionálně-expresívních vlastnostech těchto projevů (Razinkinová, s. 149—160), o prostředcích vyjadřování adresnosti (Sokolovská, s. 168—187) a o způsobech vyjadřování autorovy osoby v mluvené vědecké řeči (Jasnickij, s. 187—202). Psycholingvistických aspektů produkce a recepce zkoumaných typů textu se dotýká stať L. A. Rudnevové (s. 133—149).

V obsáhlé stati Barnetově se mimo jiné podává výčet žánrů (typů textů, jazykových projevů) psaného i mluveného vědeckého jazyka a charakterizují se blíže žánry mluvené (cyklus přednášek, přednáška, referát a koreferát, diskusní příspěvek, sdělení, konzultace, beseda) z hlediska jejich kompoziční výstavby, směřování k monologičnosti či dialogičnosti, užívaných jazykových prostředků, prostředků kontaktových, z hlediska možností působit v jejich rámci na posluchače atp. Uvažuje se o normě žánru v souvislosti s konstatováním, že je nutno počítat s neostrými hranicemi mezi jednotlivými žánry. Úlohu zde hraje příjemce, adresát — čím je příjemce neurčitější (kolektivní, masový), tím větší je tendence k dodržování norem žánru, tj. k dodržování ustálených, opakujících se, „předepsaných“ obsahových a formálních vlastností komunikátu, a obráceně, čím konkrétnější, určitější je příjemce (kolektivní nebo individuální), tím větší se odkrývá prostor pro individuální odchylky od normy. I autor této stati přikládá velký význam faktoru mluvenosti, který se prosazuje ve všech probíraných žánrech; má vliv na délku textu, na jeho členění, způsob prezentace myšlenkových (věcných) obsahů, podmiňuje účast prvků různých stylů ve stavbě textů.

Zajímavé postřehy přináší stať T. D. Sokolovské o vyjadřování adresnosti ve vědeckých projevech. Za adresné jsou považovány všechny prostředky vyjadřující explicitně kontakt mluvčího s posluchačem a obracení se k němu, např. zájmeno 2. os. pl. v dativu (Vot / ja vam / nazvala / tri / tipa vydelenija), tvary rozkazovacího způsobu (Obratite vnimanije na …), konstrukce typu kak vy znajete, kak vy vidite atp. (o kontaktových prostředcích v mluvených odborných projevech srov. u Těši[58]telové a kol., 1983, s. 51n.). Vedle prostředků vyjadřujících zaměření na recipienta se uvádějí i méně početné prostředky ukazující na produktora (i ty jsou tedy pokládány za adresné), např. konstrukce signalizující mínění produktora (my sčitajem, čto …; s našej točki zrenija; mne kažetsja; po mojemu). Vyjadřování adresnosti je součástí etikety vědeckého styku, která zahrnuje jistá pravidla řečového i neřečového chování jeho účastníků. Součástí pravidel řečového chování je např. i užívání formulí signalizujících začátek a konec řečového kontaktu účastníků komunikace.

K této stati se úzce váže přehled způsobů vyjadřování autorovy osoby ve zkoumaných textech, srov. příspěvek Jasnického. Podává se výčet příslušných konstrukcí i tvarů a uvádějí se jejich různé významy. Z nich jsou zajímavé např. významy zájmena 1. os. pl. my: kolektivní „my“, „my“ zahrnující mluvčího a posluchače, recipienty, autorské „my“ (srov. významy tohoto zájmena identifikované v textech pracovních porad, schůzí a odborných diskusí u Hoffmannové (1989) a Müllerové (1986)).

Intonační členění a celková zvuková charakteristika textu jsou tématem příspěvku T. P. Skorikovové (s. 203—243). Podle autorky zejména dvě vlastnosti determinují zvukové ztvárnění textu vědecké monologické komunikace: to, že strukturace textu probíhá v těsném časovém rámci a že mluvčí nemá možnost vrátit se, a dále kolektivní nebo masová adresnost. Úkolem mluvčího je podat posluchačům informaci co nejefektivnějším a nejadekvátnějším způsobem, v logicky organizované a objektivní formě. Tato forma je spoluvytvářena celým komplexem prozodických prostředků — melodií, přízvukem, zdůrazněním, pauzami, tempem řeči. Na prozodické segmentaci textu se podílejí především intonační prostředky (melodie, přízvuk) a ve spojení s nimi pauzy, které spolu s tempem řeči mají i aspekty časového průběhu. Autorka poukazuje na rozdíly mezi textem čteným a textem spontánně mluveným týkající se vztahů mezi intonačním a sémanticko-syntaktickým (resp. obsahově-syntaktickým) komponentem výpovědi. Při čtení má mluvčí čas koordinovat sdělování dílčích obsahů v jejich syntaktické strukturaci s jejich zvukovým ztvárněním tak, aby dílčí obsahový úsek měl i odpovídající zvukovou podobu; při spontánním mluvení dochází k tomu, že syntaktické ztvárnění dílčího obsahu se v okamžiku mluvení teprve vytváří a dojde tedy snadno k nesouladu mezi ním a zvukovým průběhem. Odtud pak pramení všechny zvláštnosti intonačního členění mluveného spontánního textu, především takové jevy, že členy jednoho syntaktického celku mohou vystupovat v podobě samostatných zvukových segmentů a naopak jeden zvukový segment může zahrnovat několik samostatných syntaktických i významových celků. Asymetrie vztahu intonačních a syntaktických hranic je jednou z charakteristických zvláštností organizace spontánního textu; tato asymetrie nevylučuje však jejich plnou nebo částečnou symetrii. Dále si jednoznačně neodpovídá stupeň informativní závažnosti segmentu a jeho intonační ztvárnění; obsahová závažnost komponentu výpovědi není zdaleka vždy signalizována zvukově, naopak nejsou řídké případy intonačního a důrazového vyčlenění neplnovýznamových slov, např. předložek, spojek atp., srov. k tomu u Müllerové - Nekvapila, 1986.

Dalším charakteristickým rysem zvukové stránky mluveného textu jsou možnosti různých kombinací prozodických prostředků na hranicích zvukových segmentů (jde především o kombinaci melodického pohybu, důrazu a pauzy). Důsledkem toho je různý stupeň vyčlenitelnosti slova v proudu řeči. Pokud jde o vztah melodického pohybu (v úvahu přicházejí v podstatě koncové a nekoncové intonační předěly, srov. Daneš, 1957) a pauzy, vyskytují se případy samostatného výskytu pauzy (bez pohybu melodie), samostatného výskytu melodického pohybu (bez pauzy) a případy, kdy oba prozodické prostředky se podílejí společně na signalizaci předělu mezi segmenty textu (tak je to pravidlem u textu čteného). Obdobné jsou kombinace pauzy s důrazem: pauza předchází před zdůrazněným slovem, následuje [59]po něm, vyskytuje se po obou jeho stranách nebo není vůbec přítomna — k obdobným poznatkům vedla analýza improvizovaných vysokoškolských přednášek, srov. Müllerová - Nekvapil, 1986. Příčiny nesouladu v uplatňování prozodických prostředků, zejména melodického pohybu, zdůraznění a pauz jsou podle konstatování autorčina nejasné. Domníváme se, že klíčem k jeho vysvětlení by mělo být komplexní psycholingvistické zkoumání mechanismů produkce řeči v různých situacích spontánní mluvené komunikace.

V oddílu o zvukové stránce mluvených vědeckých projevů jsou zařazeny ještě dvě stati: první z nich se zabývá problematikou modifikací výslovnosti působených především proměnami tempa řeči (Borisenko, s. 248—293), autorkou druhé stati je T. Nikolajevová (s. 293—329), s jejíž monografií zabývající se důrazem (1982) jsme měli příležitost se seznámit. V této stati se soustřeďuje především na funkce důrazu ve zkoumaných typech textu a rozšiřuje tak obecné poznatky o tomto jevu podané ve zmíněné monografii.

 

Závěrem lze konstatovat, že kolektiv autorů prvního svazku monografického sborníku o mluvených vědeckých projevech poskytl sovětské lingvistické i nelingvistické veřejnosti velmi kvalitní, teoreticky dobře fundovanou a materiálem dostatečně podloženou práci, která prohlubuje poznání procesu společenské komunikace v jedné z jejích nejdůležitějších oblastí a je dobře použitelná i pro praktickou vědeckou práci; mnohé její poznatky lze přímo aplikovat i při vytváření mluvených komunikátů ve vědeckém styku. Doufáme, že další svazky vyjdou v dohledné době.

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

FRANCK, D.: Sentences in conversational turns: A case of syntactic “double bind“. In: Dialogue: An interdisciplinary approach. Ed. M. Dascal. Amsterdam - Philadelphia 1985, s. 233—247; rec. v SaS, v tisku.

GÜLICH, E.: Dialogkonstitution in institutionel geregelter Kommunikation. In: Dialogforschung. Jahrbuch 1980 des Instituts für deutsche Sprache. Hrsgb. P. Schröder - H. Steger. Düsseldorf 1981, s. 418—456.

HARTUNG, W.: Kontroverses Diskutieren. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Linguistica XII. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Praha 1985, s. 81—101.

HOFFMANNOVÁ, J.: Modelování textových typů ve vztahu ke komunikačním procesům. SaS, 50, 1989, s. 187—207.

CHAFE, W.: Repeated verbalizations as evidence for the organization of knowledge. In: Vorabdruck der Plenarvorträge. XIV. Internationaler Linguistenkongreß. Berlin 1987, s. 88—111.

LINGUISTISCHE UND SOZIALPSYCHOLOGISCHE ANALYSE DER MÜNDLICHEN KOMMUNIKATION. Linguistica XII. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Praha 1985.

MÜLLEROVÁ, O.: Výzkum mluveného jazyka v SSSR. SaS, 44, 1983, s. 311—317.

MÜLLEROVÁ, O.: Další příspěvek k pracím o hovorové ruštině. SaS, 46, 1985a, s. 316—320.

MÜLLEROVÁ, O.: Intonatorische, syntaktische und inhaltlich-pragmatische Segmentation spontan gesprochener Texte (anhand von Arbeitsberatungen). In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Linguistica XII. Ed. J. Hoffmannová - D. Viehweger. Praha 1985b, s. 17—33.

MÜLLEROVÁ, O.: Korektury, rektifikace, parafráze a modifikační explikace v odborném textu. In: Problémy stylistiky. SlavPrag, 26, 1983/87, s. 119—126.

MÜLLEROVÁ, O.: The influence of social roles of participants on group and interpersonal verbal communication. In: Reader in Czech sociolinguistics. Ed. J. Chloupek - J. Nekvapil. Praha 1986, s. 176—195.

MÜLLEROVÁ, O.: Principy strukturace dialogu. SaS, 48, 1987, s. 98—109.

[60]MÜLLEROVÁ, O.: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování). SaS, 50, 1989, s. 205—216.

MÜLLEROVÁ, O. - NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 106—113.

NIKOLAJEVA, T. M.: Semantika akcentnogo vydelenija. Moskva 1982; rec. v SaS, 45, 1984, s. 157—161.

SPRACHE UND PRAGMATIK. LUNDER SYMPOSIUM 1982. Hrsgb. I. Rosengren. Malmö 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 331—339.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky české publicistiky. Linguistica II. Praha 1982; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 137—145.

WENZEL, A.: Verstehen und Verständigung in Gesprächen am Sozialamt (eine empirische Untersuchung). Tübingen 1984; rec. v SaS, 48, 1987, s. 69—71.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 55-60

Previous Milan Malinovský: O tzv. disjunktech

Next Petr Sgall: Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? (Na okraj jedné recenze)