Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? (Na okraj jedné recenze)

Petr Sgall

[Discussion]

(pdf)

Хотим ли мы обеднять литературный чешский язык и делать его неразговорчивым? / Is it our intention to impoverish the standard Czech and make it uncommunicative?

V Slově a slovesnosti, 49, 1988, č. 3, jsem si přečetl tyto věty: „Předpokládáme, že v případě uvolnění kodifikace ve prospěch dublety (oni sází) by se ve smyslu negativním uplatnilo hledisko regionálního úzu. … mluvčí … pomíjí podobu shodnou s formou nářečí a volí zpravidla onu ‚výrazně spisovnou‘. Toto ověřené pravidlo by vedlo k postupnému zániku dublety v kodifikaci a k prosazení jednotného zakončení 3. os. pl. 4. tř. -í …“ (J. Hlavsová, 1988, s. 225, v recenzi Chloupkovy (1986) knížky o spisovnosti). Zarazilo mě to. Což je úplně zapomenuto, co o perspektivách vývoje spisovné češtiny psali lingvisté jako V. Mathesius, B. Havránek, J. Bělič?

Spisovný jazyk potřebuje tvary různých stylů; mají tu svou funkci i tvary knižní, „nemluvné“, stejně jako neutrální, hovorové a další. Každý národní jazyk má ovšem svou vlastní situaci, pokud jde o postavení jeho spisovné variety mezi ostatními útvary v rámci sociálního a funkčního rozvrstvení. Jak ukázal B. Havránek (zejm. 1934, 1951), pro češtinu je typická přítomnost nejen spisovného jazyka a útvarů nářečních (včetně interdialektů), ale také útvaru bez úzkého místního omezení, i když nespisovného, totiž obecné češtiny. S tím souvisí známá skutečnost, že se tvary spisovné češtiny v běžném hovoru užívají poměrně málo, že je tu značné rozpětí mezi jazykem běžně mluveným a jazykem psaných a oficiálních, veřejných projevů. V poslední době se dost často, i když ne zcela přesně, mluví i o diglosii v češtině. Je zřejmé, že nevýhody tohoto stavu je třeba napravovat, že je třeba, aby lingvistika, jazyková kultura, působila ve směru posílení pozice spisovného jazyka.

J. Bělič (1961) ukázal (ne bez vlivu tehdy probíhající diskuse v čas. Voprosy jazykoznanija a SaS), že k důležitým krokům v tomto směru patří usilovat o omezení nemluvných, knižních tvarů ve spisovné češtině. Z jedné strany se obecná čeština přibližuje k češtině spisovné tím, že některé její hláskoslovné a tvaroslovné jevy ustupují v každodenním úzu a že do ní proniká řada slov z jazyka spisovného, z druhé strany však je třeba dbát na to, aby se spisovný jazyk příliš nevzdaloval od běžně mluvené řeči. V rámci svého programu J. Bělič navrhl např. uznat za spisovné některé tvary dřívější kodifikací odmítané (ho a něj ve funkcích dříve vyhrazených tvarům nemluvným) a stal se iniciátorem široce založeného výzkumu běžné řeči v našich městech.

[61]Ke složitosti stratifikace češtiny přistupuje i to, že na Moravě je běžně mluvená řeč charakterizována místně omezenými jevy a že vztah ke spisovnému jazyku se tu proto liší od situace v Čechách, kde je prestiž nespisovného útvaru vzhledem k jeho centrální a lokálně nepříliš omezené pozici vyšší. Češi z Čech jsou vůči moravskému úzu tolerantní; nikdo snad nenamítá nic proti tomu, že Moravané považují výslovnost typu [zhoda] nebo spojení jako [k Máni] za jevy spisovné, a ve velké části Čech se stejně jako na Moravě považují za spisovné i např. věty jako Tu knížkus mi vracet nemusel.[1] Ani návrhy na to, aby byla za spisovná uznána i spojení typu oni sází, nenarazily na výraznější odpor, i když bylo konstatováno (Sgall, 1981, s. 301), že je mnoho mluvčích pociťuje jako chybná, nespisovná.

J. Chloupek (1986, s. 104) vysvětluje, proč mluvčí na východní Moravě — při menší znalosti kodifikace — považují tvary jako oni sází za znak spisovnosti projevu (jsou v běžném hovoru vzácné, méně mluvné). Že jsou to (mimo část oblasti jihozápadní) tvary hyperkorektní, jak Chloupek připomíná, to bylo ovšem známo i dříve (Zubatý, 1920, s. 8; Šmilauer, 1972, s. 25). Šlo by tedy o proniknutí hyperkorektního jevu, o další knižní, nemluvný tvar ve spisovné češtině. Jak jsme řekli, existence knižních tvarů ve spisovném jazyce je přirozená, ba nutná.

Co však opravdu odpor vyvolává, to je nebezpečí, že dojde k dalšímu oslabení spisovné češtiny, že vznikne další bod, ve kterém by náš spisovný jazyk měl pouze tvar nemluvný, bez varianty živé v běžné mluvě na velké části území. Hlavsová (1988, s. 225), jak jsme uvedli, píše, že v kodifikaci by tvary na -ejí „postupně zanikly“. Tady už při veškeré toleranci nelze očekávat obecný souhlas mluvčích z Čech.[2] Tvary typu sázejí jsou nejen historicky náležité a v běžně mluvené češtině živé na víc než polovině území (v celých středních, severních a východních Čechách, i v části Čech západních a jižních), ale taky funkčně zdůvodněné rozlišením jednotného a množného čísla.[3]

V Čechách, tedy v centrální a většinové oblasti našeho národního jazyka, není užívání spisovného jazyka tak jasně ohraničeno jako u mluvčích moravských (zejména na východu moravském venkově). Znalost kodifikace tu snad není menší, ale mnoho projevů v běžném denním styku má povahu hovorovou, s častým střídáním prvků výhradně spisovných a obecně českých (zejména v těch funkcích, pro které dosud neexistují spisovné tvary neutrální, mluvené). Je tedy pro mluvčí z většiny Čech zcela běžné i v hovoru ne zcela nespisovném užívat tvary prosejí, trpějí ap.; znakem spisovnosti je tu pak často nezkrácené -í.

Nemá-li se spisovná čeština „obohacovat“ o tvary nemluvné, má-li kodifikace skutečně být tolerantnější, pak by bylo vhodné ponechat i pro spisovný jazyk (alespoň v hovorové formě) kolísání mezi -í a -ejí v plur. sloves 4. třídy volné, jako je odedávna třeba kolísání mezi má a moje, nověji mezi moci a moct, popř. kupuji a kupuju aj. Postupně by se pak ukázalo, zda jde o stav stabilní, nebo zda jedna z dublet bude ustupovat. Argumentem tu není většinová, ale především centrální povaha tvaru -ejí, dále — jak vidno z citované recenze — ohrožení plně hodnotného [62]sázejí, a tím nebezpečí vzniku další funkce, pro kterou by spisovná čeština neměla stylově neutrální, mluvný tvar;[4] z hlediska funkční lingvistiky má nesporně význam i sémantická nosnost tvarů na -ejí, které umožňují rozlišit obě čísla (živé u naprosté většiny mluvčích, viz pozn. 3) a zabraňují tedy rozšíření nepříjemné homonymie. Jistě nedojdeme daleko s argumentací, podle které by právě menší výrazové bohatství bylo znakem jazyka spisovného.

Pokud bychom opravdu chtěli chápat záměr mluvčího jako jediné kritérium toho, zda jde o promluvu (plně?) spisovnou (Chloupek, 1986, s. 83), znamenalo by to značnou posilu pro pronikání hyperkorektních jevů do kodifikace, a tedy přibývání tvarů nemluvných.[5] Hyperkorektismy jako předcházet něčemu, na kolečcích, prodejna ovocem, k otcově domu by pak — jak by vyplývalo z formulací recenzentky — měly naději nejen na uznání (jsou pro někoho signálem spisovnosti), ale později i na výhradní postavení. Rozhodující by pak bylo hodnocení těch, kteří se v daném okamžiku snaží mluvit spisovně, ač spisovnou normu plně neovládají. Ti, kteří znalost spisovné normy získali a mají, sotva mohou takovou perspektivu přijmout (stejně jako ti, kteří se o požadavky spisovnosti méně starají).

V dnešním světě s „prokrácenými“ komunikacemi územními i sociálními potřebuje národní jazyk i poměrně stabilizovanou vrstvu hovorovou, třeba ne zcela spisovnou ani jednotnou na celém území. Jak známe z Čech (ale i z němčiny, ruštiny, angličtiny aj.), určitá míra místní variace zdaleka nevadí tolik, jako vadí, že čeští mluvčí často různě vybírají a hodnotí, které tvary do hovorové češtiny patří a které nikoli.

Různé názory (mluvčích i lingvistů) se mohou sblížit a soužití může v těchto otázkách jistě spíše vést k úspěchu než „lítý boj“. My v Čechách se postupně vzdáváme ouvozů, vejletů a voblastí[6] a Moravané v čím dál širší míře chápou, že se v běžné řeči obecně neprosadí nemluvné a zastaralé jevy jako ta města byla, bychom nebo s novými stroji. Snad se děti našich dětí v hovoru shodnou i kolem čerstvýho mlíka, dlouhých chvílí a spojení jako velkej mlýn. Nebude-li je dělit víc než nes/zhoda (v)o dobrých řemesnících/kách, popř. varianty jako ved(l), hodní/ý lidi ap., nebude to už tak zlé. Obecná čeština pak už nebude nikomu nahánět obavy a spisovný jazyk nebude pro nikoho příliš nemluvný. Bude prostě existovat spisovná čeština s hovorovou variantou ne zcela spisovnou a územně poněkud rozrůzněnou i s jevy místních nářečí (někde početnějšími, jinde řidšími), jak se na jazyk moderního evropského národa sluší.

 

LITERATURA

 

BĚLIČ, J.: Kdo zavřel okno? Otevři ho. NŘ, 44, 1961, s. 266—271.

BĚLIČ, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972.

HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. Československá vlastivěda III (Jazyk). Praha 1934, s. 84—218.

HAVRÁNEK, B.: Stalinovy práce o jazyku a jazyk literárního díla a překladu. Knihovnička Varu 29. Praha 1951; upravenou verzi viz in: B. Havránek, Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 218—233.

HLAVSOVÁ, J.: O protikladu spisovnosti a nespisovnosti v češtině. SaS, 49, 1988, s. 220—226.

[63]CHLOUPEK, J.: Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti. Brno 1986.

JELÍNEK, M.: Posuny v stylistické charakteristice jazykových prostředků a jejich kodifikace. In: Aktuální otázky jazykové kultury. Praha 1979, s. 109—121.

MLUVNICE ČEŠTINY 2. Tvarosloví. Praha 1986.

SGALL, P.: K některým otázkám naší jazykové kultury. SaS, 42, 1981, s. 299—306.

ŠMILAUER, V.: Nauka o českém jazyku. Praha 1972.

ZUBATÝ, J.: O úpadku našeho knižního jazyka. NŘ, 4, 1920, s. 1—9.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 1, pp. 60-63

Previous Olga Müllerová: O výstavbě ruských mluvených vědeckých textů

Next Jaroslava Hlavsová: Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny