Pragmalingvistická interpretace ironie

Marek Nekula

[Articles]

(pdf)

Прагмалингвистическая интерпретация иронии / A pragmalinguistic interpretation of irony

0. V tomto příspěvku se snažíme zkoumat ironii jako lingvistický fakt; soustřeďujeme proto pozornost na „slovní ironii“, ironii ve smyslu filozofickém, estetickém či literárněvědném necháváme stranou. V dosavadních teoriích v rámci poetiky, rétoriky, popř. stylistiky se opakovaly tyto definiční rysy: „říci něco jiného, než se míní“, „říci opak (protiklad) míněného“, „pokárání pochvalou“, popř. „pochvala pokáráním“; někdy se pod ironií rozuměl jakýkoli druh výsměchu nebo posměchu. Tyto definiční rysy jednak zachycují kooperační a zdvořilostní aspekt ironie, jednak vystihují skutečnost, že ironie je „hra na sdělení“. Ve dvou na sebe navazujících příspěvcích se pokusíme přispět ke stanovení pravidel interpretace ironie se zaměřením na kontext, konsituaci a vzájemný vztah mluvčích a adresáta ironické promluvy.

 

1. Kooperační princip v interpretaci ironie

Na první pohled můžeme antickou definici, podle níž se v ironii „říká opak míněného“ a která je zároveň společným jmenovatelem většiny současných literárněvědných definic (Muecke, 1986), charakterizovat jako prosté porušení Griceovy maximy kvality („Neříkej to, o čem nejsi přesvědčen, že je správné“, Grice, 1975, s. 46, a 52n.) či podle Leeche (1983a, zvl. s. 142—145) jako porušení kooperačního principu (dále KP) vůbec, neboť maxima kvality zaujímá mezi ostatními maximami dominantní postavení a je jim nadřízena. Ve skutečnosti můžeme ironii vyložit jako dílčí porušení KP (tj. KP') či dočasné narušení kooperace, neboť jejím základním předpokladem je upřímnost (srov. sincerity condition, Searle, 1969, s. 60).

Takovým dílčím a přechodným způsobem se ovšem KP porušuje také v jiných mluvních aktech (dále MA), např. v metafoře, řečnické otázce apod. K vystižení specifiky ironického fenoménu nám nejlépe poslouží kontrast ironie a lži; bude však třeba přihlédnout i k dalším typům promluv.

Od ironie se lež ve vlastním slova smyslu liší tím, že její základní, konstitutivní podmínkou je snaha mluvčího zatajit adresátovi svou skutečnou intenci, je-li ovšem mluvčí zároveň autorem (mluvčím) lži. Adresát ji má považovat za normální nedefektní promluvu a prozrazení skutečné intence, protikladu mezi řečeným a míněným, není záměrné. Lhář formálně zachovává KP, tj. usiluje o co největší pravděpodobnost komunikovaného, snaží se o nerušený průběh komunikace (přizpůsobuje promluvu očekávání a zálibám adresáta, takže se snižuje pravděpodobnost polemiky či pochyb), ve skutečnosti však KP porušuje, takže intendovaný význam neodpovídá interpretovanému.[1]

Ironický mluvčí naopak formálně porušuje KP, vrší formální překážky, dělá náznaky (srov. Searle, 1979a, s. 113), poukazuje na defektnost a nepravděpodobnost své promluvy (srov. též hinting strategy, Leech, 1983a, s. 97n.), čímž adresátovi dovoluje správně interpretovat intendovaný význam, resp. nutí ho k tomu. Poru[96]šuje-li se tedy formálně KP, ve skutečnosti se zachovává. Adresát interpretuje skutečnou intenci mluvčího.

V obou případech se sice doslovný význam nekryje s intendovaným a porušuje se tak KP, v ironii se však KP zachovává v metarovině, neboť toto porušení je zjevné na rozdíl od skrytého porušení při lži. Grice (1975) nazývá takovou strategii konverzační implikaturou. Ironie je v tomto smyslu interpretována jako jiné typy nepřímých MA; doslovný význam adresát nahrazuje významem implikovaným v promluvě (interpretovaný význam se kryje s intendovaným). Lež se naopak úspěšně realizuje jedině jako přímý MA (interpretovaný význam se kryje s doslovným).[2]

Do našich úvah jsme zahrnuli případy zdařilé komunikace, kdy je ironie zároveň intendována i interpretována, kdežto případy nezáměrné nebo nezdařilé ironie, v nichž je ironie jen vnímána nebo kde je naopak nepochopena, přestože pochopena být měla (k tomu viz tzv. ironii s obětí), necháváme stranou.

Zatím jsme se omezili na standardní případy ironie a lži. Na jejich přechodu se můžeme střetnout s tzv. společenskou nebo nevinnou lží, která vykazuje vlastnosti ironie i lži. Při její realizaci adresát sice ví, že mluvčí je neupřímný, ale mluvčí modeluje svoji promluvu pokud možno co nejpravděpodobněji a snaží se adresáta přesvědčit o opaku, i když si je vědom toho, že mu adresát naslouchá s rezervou. Také zde nejde o sdělení samo, ale o jeho provedení. „Dokonale“ provedenou společenskou lží je lež. Čím je její provedení „nepodařenější“, tím je její nepravdivost zjevnější a tím roste i míra její ironičnosti.

Je tedy asi již zřejmé, že míra vlastní informovanosti ironických promluv je nízká. Proto mají při interpretaci ironie takový význam znalosti o jazykovém kontextu, komunikační situaci nebo o situaci, na kterou se odkazuje, o mluvčím nebo vůbec znalost světa či povědomí o společenských (komunikačních) konvencích. Adresát usuzuje na ironickou intenci na základě tzv. pragmatické opozice (srov. Myers, 1981, s. 411). Je to opozice konvenčního zobrazení či modelu jisté skutečnosti (nebo děje) recipientem očekávaného a zobrazení či modelu mluvčím realizovaného. Je to vlastně opozice konvenčního užití jazykových prostředků a jejich neadekvátního aktuálního užití v konkrétní situaci či kontextu. Tím, že mluvčí porušuje (pragmatická) omezení jejich užití, indikuje se porušení KP v rovině doslovného významu promluvy, čímž se naznačuje její nepřímá interpretace, při níž už je KP zachován. Předpokladem zdařilé ironie je to, že mluvčí v produkční fázi bere v úvahu interpretaci své promluvy, srov.:

Př. 1: (Učitel byl požádán o pomoc, aby pomohl osvobodit Mimi a zvrátit celou dosavadní situaci. Ukázalo se však, že jeho pomoc nebyla nic platná a že je zbytečný.)

Učitel (ironicky): A odpusťte, že jsem se do toho vložil. Prosím tisíckrát za odpuštění (odejde) (Čapek, Loupežník, s. 114).[3]

Mluvčí opakováním a intenzifikátorem (tisíckrát) zdůrazňuje v konsituaci neadekvátní omluvu a tím ji vytýká do protikladu k výtce, která je v konsituaci adekvátnější. Explicitní afirmace je nahrazena implicitním dementi.

Jak rozbor příkladu napovídá, nejde v ironických promluvách jenom o disociaci [97]doslovného a intendovaného významu (v rovině propoziční), ale také o disociaci doslovné a intendované ilokuce (např. omluva/výčitka), srov. dále.[4]

Také jiné formy nepřímého vyjádření disociují svůj doslovný a intendovaný význam. Tyto významy jsou v ironii opačné, v metafoře netotožné. Metaforu je navíc možno chápat obecněji jako nevlastní MA, neboť není podmíněna postojově hodnotící složkou;[5] ironii chápeme jako nepřímý MA (vedle disociace evaluativních složek propozičního obsahu se v ní disociuje ilokuce). Je samozřejmě možná i kombinace ironie a metafory (metaforické nadsázky), srov.:

Př. 2: (Manželka vyčítá svému muži zkažené mládí.)

Manžel: Zato ty jsi šlehačka na dortu mého života.

Pak se ale promluva interpretuje dvojfázově; nejdříve metaforický, popř. hyperbolický význam, význam ironický následně.[6]

S ironií souvisí i jiné formy nepřímých MA. To se týká také tabu, resp. noa. Podstatou tabuové antifráze je „snaha vyslovit pravý opak té nepříjemné skutečnosti, která se ve skutečnosti míní“ (Erhart - Večerka, 1984, s. 141). Noa, opisný způsob vyjádření, umožňovalo člověku komunikovat o silách ožívajících užitím tabuového výrazu; dnes člověku umožňuje komunikovat o tabuových tématech, aniž by porušil společenské konvence. Podstatou noa je tzv. captatio benevolentiae,[7] snaha zalichotit se, být konformní s jistou konvencí. Avšak nepevné postavení společenského tabu/noa dovoluje jeho ironizaci; podobně jako se ironicky užívá slov s nepevným postavením na axiologické ose.[8] To už ale znamená prolo[98]mení tabu, což má různé důvody. Buď zanikla nebo zaniká možnost společenské sankce při jeho porušení, nebo mluvčí hledá konflikt s „ručiteli tabu“ (nebo se mu alespoň nevyhýbá). Tento rys nám dovoluje rozlišit tabu a ironii. Tabuová antifráze, noa, chrání před následky užití tabuizovaných slov a témat; mluvčí se chrání tím, že přijímá roli podřízenou ručiteli. Naopak ironie takovou potřebu ochrany užíváním zdvořilých forem (pochvaly, souhlasu) jen předstírá; ironie slouží naopak ke zvýšení sebeocenění, vyjadřuje převahu a nadřazenost individuality mluvčího, i když v prvotním plánu mluvčí předstírá, že zaujal roli podřízenou. To potvrzuje i ten fakt, že s rostoucí nezávislostí mluvčího roste i míra signalizace ironie, popř. mluvčí přechází k přímému napadení. Naopak při svém podřízeném postavení využívá omezené pragmatické kompetence nadřízeného, jeho neznalosti kontextu apod.; míra signalizace sice dovoluje interpretaci pozorovateli, její vlastní adresát je však z interpretace záměrně vyloučen (viz tzv. ironie s obětí).[9] Noa tedy předpokládá interpretaci ručitelem, možným, potenciálním pozorovatelem (tj. buď „zlým bůžkem“, nebo tajným policistou, myslíme-li na Švejka), nepřímou a pochopitelně i přímou interpretaci konkrétními účastníky komunikační situace. V ironii se předpokládá přímá i nepřímá interpretace oběma: adresátem i pozorovatelem.[10] Existují ovšem i případy, kdy ručitelem tabu je účastník komunikační situace a adresátem ironie potenciální pozorovatel apod., srov.:

Př. 3: (V Rakousku-Uhersku byla takovým tabu císařská rodina a během války i armáda. Nesmělo dojít ani k urážce majestátu, ani k antimilitaristickým vystoupením. Švejk si tedy může dovolit pouze přehnat, nikoli vypovědět svou poslušnost a oddanost císaři.)

Švejk: Poslušně hlásím, že budu sloužit císaři pánu do posledního vzdechu (Hašek, Osudy, s. 29).

Konkrétní adresát zde interpretuje přímo, čtenář čili potenciální pozorovatel interpretuje oběma způsoby. Takové případy chápeme jako kombinaci ironie a lži. Jestliže mluvčí při zaváhání adresáta o charakteru sdělení potvrzuje svou skutečnou intenci dalšími náznaky, jde spíše o ironii. V druhém případě, kdy při adresátově zaváhání o charakteru promluvy svou skutečnou intenci popírá, jde spíše o lež.

Už zde je zřejmé, že ironie neužívá ustálených prostředků a že ji interpretujeme případ od případu. Možnost dodatečně popřít skutečnou intenci svědčí o tom, že ironie je perlokučním aktem (chybí jí také explicitní performativní formule typu „ironizuji (tě) tímto …“ apod.). S pomocí perlokučních efektů budeme ironii dále mapovat (viz oddíl 3.).

Připomeňme si ještě další typy promluv, které jsou ironii blízké. Hrabák tvrdí, že „ironie se může stupňovat v sarkasmus“ (1977, s. 154). Sarkasmem však mluvčí napadá objekt, popř. adresáta přímo a explicitně. Užije-li mluvčí pojmenování obrazného, lze prý hovořit o ironeskním sarkasmu (Groeben - Scheele, 1984, s. 56n.). Tam, kde je nečekaně přímo řečeno to, k čemu se zvolna spělo opisy, při čemž se vtipně využívá již jednou použitých slov a sdělení se tím převrátí naruby, jde o tzv. sarkastickou ironii, srov.:

Př. 4: Hašek: Že nevěřím prý … Píši tímto Credo./ Proč nevěřil bych v naši krásnou víru./ (…)/ když Pánbůh stojí na stříbře a zlatu/ a za ním — stojí kanóny (Kupte si, s. 56n.).

Cynismus se — jak známo — chápe jako intenzívnější forma sarkasmu. Domníváme se však, že je lépe jej vymezovat pomocí objektu, o němž se komunikuje. [99]Jsou jím obecně platné, tzv. absolutní hodnoty, o nichž se předpokládá, že jsou vlastní všem mluvčím určité společenské struktury, a které mohou být i tabuizovány (např. smrt, nedovolená sexualita apod.). Zde se právě rýsuje možnost rozlišit cynismus od sarkasmu: Cynismus podle mne postihuje hodnoty všech, sarkasmus hodnoty dílčího sociálního kolektivu, např. literární skupiny.

S pojmy „sarkasmus“ a „cynismus“ se ve vědecké práci pracuje zvnějšku. V běžné komunikaci označit něco jako cynismus nebo sarkasmus předpokládá přijmout skupinové či tzv. absolutní hodnoty a vyloučit nebo alespoň popírat alternativní hodnoty. Tytéž promluvy však mohou být označeny i jako ironie, počítá-li se při charakterizaci promluvy s hodnotovou alternativností. Rozdíl mezi ironií, sarkasmem a cynismem je v rozdílném postoji interpreta k promluvě, který určují internalizované hodnoty.[11]

Od vtipu se ironie liší tím, že nevyžaduje komický efekt (Stempel, 1976, s. 208). Ve vtipu je rozhodující dvojznačnost, v ironii inkongruence, a to nikoli v rovině sémantické, nýbrž v pragmatické opozici mezi explicitním vyjádřením a znalostmi adresáta o mluvčím a referentu (srov. Shultz, 1976).

 

2. Zdvořilostní princip v interpretaci ironie

Bylo již konstatováno, že ironie je formou hodnocení, způsobem zaujímání postoje.[12] V komunikační situaci souvisí tento způsob se zdvořilostí, která je důvodem užívání nepřímých forem promluv (Searle, 1979a, s. 48; Wunderlich, 1975, s. 34n.); v Leechově teorii je to vyjádřeno ústředním postavením zdvořilostního principu (dále ZP) mezi komunikačními pravidly. V ironii mluvčí zdvořilost nadhodnocuje, a tím zároveň hrubě porušuje KP v rovině doslovného významu a ilokuce.[13]

Jestliže jsme o KP řekli, že je v rovině přímého vyjádření porušen, v metarovině implikovaného významu zachován, funguje ZP opačně. Přímé, doslovné vyjádření je zdvořilé, implikované vyjádření (intendovaný význam) nezdvořilé. Leech se takové explikaci vyhýbá, myslíme však, že je nasnadě, srov.:

Př. 5: Byl básník věčný, právník věčnější / A věčnost musí, žel, též konec vzíti. / Světlo věčné ať mu svítí! (Dyk, Satiry, s. 60n.)

Námitka, že ironické promluvy jsou nezdvořilé, je oprávněná, pokud interpretujeme jejich intendovaný význam a „přeskakujeme“ význam doslovný. O takových ironických promluvách, které jsou chválou údajným napomenutím a u nichž se zdá, že jsou primárně, ve svém doslovném významu nezdvořilé, se zmíníme později.

Zanedbání funkce ZP v ironii má nejrůznější konsekvence, které potvrzují, že ironie je motivována zdvořilostí.

Např. Groeben a Scheeleová (1984, s. 46n.) popírají ironickou polaritu mezi kladným a záporným hodnocením (souhlasem a hodnocením). Ve skutečnosti nás však [100]častý výskyt evaluativních predikátorů a disociace ilokuce, resp. některého jejího rysu (pochvala/napomenutí, omluva/výtka, dovolení/zákaz apod.) přesvědčuje o opaku.[14] Sporné je i jejich tvrzení, že ironie je nevlastní MA, ve kterém dochází primárně k disociaci propozice; např. v ironickém slibu „Budu tě milovat celý život!“ se negace vztahuje „nejprve“ k ilokuci: ~T(p), kde F je ilokuční síla a p je propozice.

Chápání ironie jako nevlastního MA nedovoluje popsat ironické užití pozdravů (čili zdvořilostních formulí) v nenáležitých situacích („No nazdar!“ — „No servus!“ — „No maucta!“ — „Dobrý den!“) nebo povzbuzování typu „Do toho!“, které jsou izolovanou ilokucí a v nichž postrádáme propoziční obsah.

Oomenová (1983, 35n.) popírá motivování ironie zdvořilostní (podle ní nevlastního MA) námitkou, že skutečným důvodem jejího užívání je „říci něco navíc“; je si vědoma neudržitelnosti teze, že promluva se disociuje jen v propoziční rovině.[15] Pokud však ironická promluva obsahuje „něco navíc“, je to kontrast v kvalitě mezi doslovným a intendovaným významem a doslovnou a intendovanou ilokucí, nikoli kvantitě informací, jak tvrdí autorka.

Ačkoli ironie je formou kritiky, vylučujeme definici, že zahrnuje „všechny druhy výsměchu a posměchu“. K ironii totiž nelze připojit nadávku. Zdá se také účelné vyhnout se definicím ironie jako „řečení něčeho navíc“ nebo „řečení něčeho jiného, než se míní“, jejichž negativní důsledky jsme naznačili.

 

3. Ironický model

O ironickém modelu se v odborné literatuře diskutuje již poměrně dlouho. V zásadě se za základní konfiguraci přijímá typ odvozený z Freudova modelu pro vtip (1983), v němž 1. osobou je mluvčí, 2. osobou objekt a zároveň interpret ironie, 3. osobou pozorovatel (Zuhörer). Weinrich (1966) obměňuje tento model tak, že sice zachovává tříčlennou konstelaci, avšak nahrazuje Freudův model modelem komunikativním (mluvčí, předmět, adresát); bere v úvahu jinou ironickou situaci, v níž adresát není objektem ironie. Stempel (1976) potom přebírá Freudovo rozčlenění na 1., 2. a 3. osobu, avšak obměňuje je (první osobou je mluvčí; druhou oběť, tj. přítomný subjekt, který nedovede interpretovat ironii, jejímž je objektem; třetí adresát). Oomenová (1983), Clyne (1974) a Groeben a Scheeleová (1984) vycházejí přibližně ze stejného modelu, jaký popisuje Stempel, ale při analýze materiálu přihlížejí k modelu komunikačnímu.

Podle Eggse (1979, s. 425n.) představuje základní model ironie přímá a bezprostřední, která má dvojčlenný charakter; adresát je v ní zároveň jejím objektem. Oprávněnost tohoto tvrzení potvrdil z hlediska množství realizací teprve pozdější výzkum (srov. Groeben - Scheele, 1984, s. 160—171). Nedostatky Eggsova modelu se projevují tehdy, chce-li s jeho pomocí popsat jiné typy ironických situací. Je pak nucen rozčlenit promluvu mluvčího (S) na S_k (vyjádření v rovině komunikativního jednání) a S_p (signály v rovině parakomunikativního jednání). S_p má obdobu v Clynově komentátoru (1974, s. 346n.). Podobně rozčleňuje interpretaci adresátem (H: H_k/H_p). Toto rozčlenění vzbuzuje představu, že text (promluva) není nositelem žádného prostředku ironického signalizování, že se text na ironickém signalizování nepodílí. Nebere v úvahu ani roli kontextu jako dostatečného signálu interpretování ironické promluvy. To vede autora k závěru, že v situaci, kterou popisuje Stempel (tj. objekt ironie v ní není schopen ironii interpretovat), je část promluvy určena posluchači (H_k), který je objektem a obětí a část určena přísedícímu (H_p). Jestliže tedy Eggs na jedné straně správně popírá existenci samostatného ironického kódu, jeho výklad na druhé straně takový samostatný kód předpokládá. Protože je však ironie nepřímým MA a protože prostředky ironického signalizování jsou parazitní, sig[101]nálem je strategie užití primárně neironických prostředků, nelze připustit izolování kódů ve sdělení v tomto smyslu: S_k → H_k a S_p → H_p. Dokonce ani gesta (podle Eggse S_p) nejsou primárně ironická (pokašlávání může znamenat rozpaky, přivření očí pobavení, povytažení obočí údiv apod.).

Naši pozornost jsme již dříve omezili na případy záměrné a zdařilé ironie. Pro další úvahy předpokládáme, že každý mluvčí (a adresát ve smyslu komunikačním, nikoli jak ho chápe Eggs) má schopnost i možnost produkovat (interpretovat) ironické promluvy. Pro zjednodušení se chceme vyhnout označení 1., 2. a 3. osoba, protože vnucuje představu o upřednostňování určitých osob při adresování ironie. To sice není vyloučeno, jde pak ale většinou o kombinování ironie a lži a u mluvčího to předpokládá dobrou znalost adresátů, speciální rozvržení sociálních vztahů, rozdílné kompetenční předpoklady atd.

Abychom mohli ironickou situaci adekvátně popsat, užíváme modelu, ve kterém se trojčlenná konfigurace abstraktních rolí (produktor/P, objekt/O, interpret/I) obsazuje účastníky konkrétní komunikační události (mluvčí/Ml, adresát(i)/Adr_1—n). Tento model popisuje situaci, počet účastníků a jejich vzájemné vztahy. Při vyčleňování ironických typů vycházíme z konstelací konkrétních subjektů. Nemyslíme si nicméně, že by naše typologie byla nebo měla být vyčerpávající. Spíše jde o zachycení různých aspektů ironické situace, které lze dále kombinovat.

Ke zdařilé ironii počítáme ironii, jejíž objekt je fyzicky nepřítomný; např. nepřítomný mluvčí (m), skupinové hodnoty (s) nebo hodnoty obecné (h), resp. jejich tzv. hypotetický (reprezentativní) mluvčí, srov.:[16]

Př. 6: L’artpourlartista byl to největší / s obměnou malou: Řeči pro řeči (Dyk, Satiry, s. 59n.).

P	O	I
|	|	|
Ml	o	Adr
	|
	m

(Mluvčím se tu rozumí autor, adresátem čtenář, komunikační situací okamžik četby, modelem reálného mluvčího je jazyk — vyznačeno kroužkem.)

Samozřejmě je možná i situace, v níž se adresát cítí ztotožněn se skupinovými nebo obecnými hodnotami, jak jsme se o tom zmiňovali v souvislosti se sarkasmem a cynismem. Tím se stává modelem, jehož prostřednictvím se k nim odkazuje, srov.:

P	O		I
|	|		|
Ml	o		Adr
	|
	h

Dále se budeme věnovat případům ironie, jejichž objektem je přítomný referent, aniž budeme uvažovat o jeho potenciální modelovosti. Tyto případy lze členit podle toho, zda všichni účastníci jsou nebo nejsou interprety ironie. K těm druhým počítáme případy tzv. ironie s obětí. Obětí rozumíme takového adresáta, který selhává při interpretaci, přestože ho mluvčí (na rozdíl od případu popsaného v souvislosti s noa) z interpretace nemusí záměrně vylučovat. Tuto konstelaci nalézáme v sokratovském dialogu (srov. též Weinrich, 1966), kde mluvčím rozumíme Sokrata, obětí [102]např. Ióna (zde Adr₁), interpretem Platóna či čtenáře nebo posluchače (zde Adr₂), srov.:

P	O	I
|	|	|
Ml	Adr1	Adr2

Charakter této situace se mění podle toho, zda je Adr₂ individuální nebo kolektivní, zda jde o subjekt aktivní, který v příští nebo blízké replice zasahuje do komunikace[17] nebo zda jde o pasívního pozorovatele (jako je tomu v případě Platóna či čtenáře), a podle toho, nakolik je kolektiv (kolektivní adresát) homogenní. Tyto fenomény by však měla zkoumat spíše psycholingvistika, a proto je necháváme stranou.

Vedle jména Platónova jsem záměrně uvedl „čtenáře“. Každá popisovaná situace počítá s potenciálním pozorovatelem či s tzv. paradoxem pozorovatele. To nám dovolovalo interpretovat př. 3 jako ironii, i když situační adresát byl z interpretování ironie vyloučen. Pokud je v sokratovském dialogu Adr₁ vyloučen z interpretace ironie nezáměrně, šlo by pak o kombinaci zdařilé (vzhledem k Platónovi a čtenáři) a nezdařilé ironie. V případě, že je Adr₁ z interpretace ironie vyloučen záměrně, šlo by o kombinaci ironie a lži. Zmínili jsme se také o pozorovateli; tím je např. Haškův čtenář (zde Adr₂), srov.:

Př. 3: Švejk: Poslušně hlásím, že budu sloužit císaři pánu do posledního vzdechu (Hašek, Osudy, s. 29).

Podobně může být takovým pozorovatelem jiný účastník situace, kterého mluvčí záměrně činí podílníkem na své ironii, zatímco Adr₁ je z interpretování ironie vyloučen. Je ovšem na místě připomenout v této souvislosti případ, který bychom mohli zapsat takto:

P	O	I
|	|	|
|	Adr	|
└	Ml	┘

Máme na mysli komunikační situaci v př. 3, odmyslíme-li si autora a čtenáře.[18] Mluvčímu jde v takovém případě o zvýšení vlastní sebehodnoty, o pocit vnitřní převahy. Baví se hrou „ještě ne“, tj. přestože ironii signalizuje, není ji adresát schopen interpretovat. S mírou signalizace vzhledem k tzv. potenciálnímu pozorovateli roste v mluvčím pobavení, popř. pocit převahy nad adresátem. Ve skutečnosti však tyto případy, kde se využívá adresátovy neznalosti či omezenosti, chápeme spíše jako lež,[19] podobně jako případy s přítomným pozorovatelem chápeme jako kombinaci ironie a lži.

Případy ironie, kterou interpretují všichni účastníci ironické situace, bychom mohli rozdělit podle objektu ironie. Je-li objektem ironie mluvčí, hovoříme o tzv. sebeironii, srov.:

Př. 7: (Mluvčí se při pokusu kontaktovat neznámou dívku neubránil vyprávění nevhodných historek, které ji odradily.)

[103]A: To bylo chytré.

B: Já jsem velmistr.

P	O	I
|	|	|
Ml	┘	Adr

Sebeironie nepostihuje objekt čili mluvčího jako celek (srov. Stempel, 1976, s. 221), ale týká se jen určitého parciálního jevu, např. vlastnosti nebo činu (zde vlastně jako totum pro parte). Produktor se tímto způsobem podrobuje sebekritice. Se sebeironií se můžeme setkat v monologické podobě, srov.:

Př. 8: Mluvčí rozlije „Myjeto“ i na koberec: „To jsem to vylepšil!“

P	O	I
|	|	|
└	Ml	┘

Spojující identitou je zde osobnost mluvčího. Produktorem je tzv. transsubjektivní potenciál (Stempel, 1976, s. 218); obecné hodnoty, podle kterých mluvčí hodnotí svou „akci“ jako selhání. Objektem kritiky je tento čin. Mluvčí však nekomunikuje, ale jen „mluví nahlas“.[20]

Objektem ironie může být také fyzicky přítomný referent; např. věc, stav, děj nebo sám subjekt. V posledním případě jde o tzv. dyadickou ironii, srov.:

Př. 9: (Adresátovi se nepodařilo udělat schody, přestože tvrdil, že práci zvládne.)

A: Ty seš ale zázrak!

B: Proč mně nadáváš!?

P	O	I
|	|	|
Ml	└	Adr

Podle toho, jak jsme si postupně všímali jednotlivých aspektů ironické situace, by se dal rekonstruovat „typologický strom“. Takový postup by však neodpovídal jevové stránce projevu. V ironické situaci se totiž kombinují různé aspekty, k nimž jsme postupně zaměřovali naši pozornost: (ne)přítomnost objektu ironie, interpretovatelnost všemi nebo jen částí účastníků komunikační situace, vlastnosti adresáta ironie (individuálnost/kolektivnost, aktivnost/pasívnost), směr ironie (sebeironie/dyadická ironie).

 

4. Modelování objektu ironie mluvčím jako způsob jejího signalizování

V poslední části bychom chtěli aplikovat náš aparát na případy, o jejichž ironičnosti se v odborné literatuře pochybuje nebo jejichž výklad se nám nezdá adekvátní.

Př. 10: (Manželka si stěžuje na stav, ve kterém se s mužem ocitli. Je nespokojená a chce tento stav změnit.)

Manžel: Seš hrozná. Furt si jenom stěžuješ.

Manželka: Já vím … já jsem hrozná. Chci žít jako člověk.

Př. 11: Mluvčí se nepovažuje za umělce: „Jako pravý umělec musím říct, že to, co jsem napsal, bylo nejlepší, co jsem letos četl.“

Groeben a Scheeleová (1984, s. 8) typ př. 11 chápou jako formu sebeironie: zatímco podle nás nejde o sebeironii, ale ironizaci jisté role (kterou mluvčí modeluje) prostřednictvím sebechvály. Podobně lze př. 10 vyložit jako ironizaci cizí [104]role prostřednictvím předstírané sebekritiky. Při sebeironii se mluvčí chválí, aby zesměšnil svou vlastní roli, zatímco při předstírané sebechvále se chválí, aby zesměšnil cizí roli, kterou sice modeluje, se kterou ale nesplývá. Mluvčí přijímá roli toho, kdo je objektem jeho ironie, jeho postoje a hodnocení. V př. 10 přijímá adresátovy postoje, na jejichž podkladě provádí sebekritiku. Tím zdánlivě preferuje adresáta, svoje postoje hodnotí jakoby negativně. Mluvčí zdánlivě porušuje KP ve snaze zachovat ZP (neříká, co si myslí, neargumentuje, ale zdvořile přijímá názor druhého). Avšak mluvčí skromnost nadhodnocuje a navíc jsou jeho vlastní názory či postoje opakem těch, z jejichž pozice se kritizuje. Tato opozice se podílí na ironickém signalizování. Vedle toho je promluva porušením obecných hodnot („Jsem hrozná.“ ←/— „Chci normálně žít.“), přičemž mluvčí předstírá, že promluvu realizuje v intenci adresátovy role. Konfrontací s obecnými nebo vlastními hodnotami přijatou roli ironizuje. Tím ironizuje také jejího „normálního mluvčího”. Zdánlivě se solidarizuje s adresátovou rolí (přijímá jeho hodnoty) a distancuje se od role vlastní (sebekritika), ve skutečnosti ve vztahu mluvčího a adresáta převažuje (primární) distance.

V př. 11 se mluvčí identifikuje s rolí umělce („Jako pravý umělec musím říct, že …“) a pozitivně se v ní hodnotí (sebechvála). Kontrast předstíraných postojů „umělce“ s postoji vlastními signalizuje ironickou intenci mluvčího. Objektem ironie je role umělce, implikovaně také umělec jako typ nebo jako konkrétní osobnost, známá mluvčímu a adresátovi.

Už při výkladu př. 10 a 11 se ukázalo, že při interpretaci ironie hrají výjimečnou roli solidarizace a distance, tedy vlastně perlokuční efekty hodnocení, a tedy i každé ironické promluvy. Konfigurační role P a I se vzhledem k solidarizaci nebo blízkým vztahům mezi nimi, tedy vztahům, pro něž jsou předpokladem společné hodnotové představy, mohou chápat jako role spoluhráčské a role P a C a I a O (vzhledem k distanci mezi nimi) jako role protihráčské. To je ovšem výsledek ironické promluvy.[21] Primární vztahy solidarizace a distance určuje v reálné situaci vertikální (nadřízenost/podřízenost) či horizontální distance (známost/neznámost) nebo okamžitý psychický stav (viz př. 10). Tyto situační vztahy, na jejichž pozadí se promluvy interpretují, kontrastují se vztahy, které implikuje doslovný význam nebo ilokuce promluvy (viz rozbor př. 10 a 11).

Např. sebeironie je možná mezi důvěrnými mluvčími nebo alespoň v situacích, které jsou pro všechny účastníky jednoznačné (aktuální situační důvěrnost). Výchozí vztahy mezi konkrétními mluvčími jsou stejné jako výsledné vztahy mezi konfiguračními rolemi. Když je pak z hlediska doslovného významu ironický mluvčí zdvořilý k objektu (tj. k sobě), a tím nezdvořilý k adresátovi, kontrastuje to se situačními vztahy. Adresát pak mluvčího promluvu interpretuje jako pokus o omluvu nebo sebekritiku apod. (viz př. 7). Při nepřímé interpretaci je poměr zdvořilosti a nezdvořilosti obrácený. Zdá se proto výhodné zavést do popisu ještě princip důvěrnosti (dále PD): Navzájem důvěrní mluvčí mohou být k sobě nezdvořilí. Když se porušuje maxima skromnosti, může jít o sebeironii nebo o sebechválu. V prvním případě se doslovná nezdvořilost, která implikuje nedůvěrnost, interpretuje na kontrastním pozadí situační důvěrnosti nepřímo; v druhém případě se doslovná nezdvořilost, která implikuje nedůvěrnost, násobí se situační nedůvěrností a interpretuje se přímo. Míra porušení PD vzhledem k míře nedůvěrnosti určuje [105]následnou distanci. Proto se sebeironie, kde mluvčí poruší PD, chápe jako sebechvála a místo solidarizace je výsledkem MA distance adresáta od mluvčího.

Právě s pomocí PD a perlokučních efektů lze popsat nejspornější případ ironie, tzv. inverzní ironii. Její specifičnost spočívá v tom, (1.) že ji někteří autoři nechápou jako ironii; srov. dále; (2.) že ji nelze popsat pouze pomocí rozdělení rolí produktora a objektu ironie mezi reálné mluvčí, neboť inverzní ironie se může vyskytovat v různých konstelacích (viz př. 10, 12—14); (3.) že jde o ironickou strategii, způsob, jímž se ironie signalizuje. Výklad tohoto problému od nás vyžaduje několik předběžných poznámek.

V konkrétní sociální situaci „hraje“ každý mluvčí svou roli, popř. několik různých rolí. Abychom se vyhnuli příliš obecné a nepřesné charakteristice individuality jako souhrnu rolí, budeme nadále hovořit o „roli“ jako o představě, kterou mají ostatní mluvčí o hodnotách, postojích a předpokládaném jednání jiného mluvčího; tento mluvčí má schopnost svou „roli“ ovládat, je si vědom představy, kterou o ní mají druzí.[22] Mluvčí zároveň zná vztahy své role a dalších rolí. Pro další výklad ironie předpokládáme upřímnost jako languovou normu promluv. Tím nechceme tvrdit, že se mluvčí od své role nemůže distancovat, právě naopak. Tuto distanci však chápeme jako speciální výrazovou strategii.

U ironie se Stempel (1976, s. 213) zmiňuje o roli „mluvčí jako adresát“, podle nás jde o roli mluvčí jako objekt, srov.:

Př. 12: (Aleš hovoří v intenci role své matky, s níž je znepřátelen, ke svému strýci, s nímž sdílí negativní postoj k matce.)

Aleš: Snad by to náleželo mně: žasnouti nad vámi, že jste tak nevědomý. Tedy neházet tisícovkami zbůhdarma! Neukládat nemanželskému dítěti peněz do záložny. Nevyhazovat jich na alimenty. Tak se to spraví mnohem laciněji a lépe. Žádná tahanice před soudem! Žádný záznam jména nemanželského otce do soudních aktů! Nic, čisté jsou naše obchodní knihy. Naše náprsenka, náš frak jsou bez poskvrny. Vyoperovali jsme vřed ze života dokonale (Šalda, Dítě, s. 66n.).

V tomto příkladu je předstíraným kritickým mluvčím matka, předstíraným objektem kritiky strýc, neboť Aleš se v přímé rozmluvě zdánlivě solidarizuje s matkou, aby se předstíraně distancoval od strýce. Hodnocení matčiných názorů je předstíraně souhlasné (ZP, KP'). Znalost skutečného rozvržení rolí umožňuje identifikovat skutečný objekt ironické nepřímé kritiky. (Aleš a strýc spolu ve skutečnosti „spolupracují“, s čímž koliduje Alešova předstíraná distance; ve skutečnosti jsou k matce nepřátelští, s čímž koliduje Alešova předstíraná solidarizace s matkou — „nechává ji mluvit“.)

Produktor ironie napodobuje, paroduje zvukové zvláštnosti (intonaci, dikci …), stylistické zvláštnosti (slovník, syntagmata), názory a postoje cizího mluvčího, které kontrastují s jeho vlastními nebo obecnými hodnotami. Stejně můžeme potom vysvětlit také případ, který popisují Groeben a Scheeleová (1984) jako Lob durch Tadel, srov. v češtině:

Př. 13: (Žák, který přijde pozdě do vyučování, se omlouvá, že zaspal.)

Učitel: Ani pořádnou výmluvu si nedovede vymyslet.

Spolužák: Děsivý projev lásky k pravdě.

Spolužák ironicky kárá žáka, aby ho tím pochválil. Spolužák jakoby přijímá hodnocení učitele, přebírá intenci jeho role v sociální situaci a spolupracuje na kárání žáka, se kterým ho ve skutečnosti poutá stejný sociální — podřízený — statut. Spolužák se tedy zdánlivě solidarizuje s učitelem a distancuje se od žáka; impliko[106]vaně se distancuje od učitelovy role a identifikuje se s rolí žákovou. Kritika v intenci učitelovy role je interpretována jako neupřímná na základě znalostí o rozvržení rolí v sociálním kolektivu. Zesměšněním učitelovy role je implikovaně odmítnuta také učitelova předchozí kritika. Žák interpretuje MA tak, že se ho spolužák zastal.

Obdobně lze vyložit to, co Leech nazývá žertováním (1983a, s. 144n.), srov.:

Př. 14: (Přicházejí přátelé mluvčího, kteří jsou neobvykle oblečeni. Mluvčímu se to líbí, protože je to oblečení jejich věkové skupiny.)

A: Co to tady jde za děsný chlápky.

B: Ale my jsme takoví šupáci. A co ty?

Mluvčí předstírá, že se ztotožňuje s intencí role tzv. hypotetického mluvčího, hodnotami dominantního, nadřízeného nebo jinak odlišeného sociálního kolektivu (zde dospělí). Ve skutečnosti je objektem kritiky právě „hypotetický mluvčí“; mluvčí se solidarizuje s adresátem („Ste bezva oháklí!“). Jeho nezdvořilost je omluvitelná vzhledem k PD, plní tu funkci narážky. Distance implikovaná doslovným významem promluvy neodpovídá vztahu mluvčích, kontrastuje s nimi. Adresát ji tedy interpretuje nepřímo jako důvěrnost a v tomto smyslu také rozumí smyslu promluvy. Implikovaně může být ovšem v př. 14 obsažena i výtka: „Mně se to sice líbí, ale nemělo by to být.“ Chce-li mluvčí ve stejné situaci adresáta skutečně kritizovat, může použít prosté ironie: „Ty seš teda pěknej!“/„Vy ste teda pěkní!“ Rozdílně srov. Leech, 1983a, s. 145.

Filipcův termín antiironie (Filipec - Čermák, 1985, s. 111), popis těchto případů jako tzv. banter čili žertování u Leeche (1983a), které je podle něho nadstavbou ironie, figurou druhého řádu, ale i výklad Groebena a Scheeleové (1984), kteří pochvalu pokáráním chápou jako dvojstupňovitou ironii, správně vystihují dvojstupňovitost v tomto typu ironie; jejich další výklad by bylo možno zpochybnit. Ironie jako nepřímý MA je totiž „dvojstupňovitá“ vždy. Podstatou ironického signalizování je z hlediska konvence neadekvátní užití výrazových prostředků v aktuálním kontextu. V našem případě je to neadekvátní užití cizí role jako role vlastní. Forma či intence role cizího mluvčího, které jsou v aktuální situaci přejaty (modelovány a nadsazeny) jiným mluvčím, kontrastují s konvenčními představami o názorech a hodnotách, popř. způsobu vyjadřování tohoto mluvčího. MA, které mluvčí v intenci cizí role produkuje, se vzhledem k intenci jeho vlastní role interpretují jako ironické. Objektem ironie zde však není objekt předstírané kritiky (v př. 13 žák a v př. 14 mladíci), kterou mluvčí uskutečňuje v intenci cizí role, ale role cizího mluvčího, kterou reálný mluvčí zdánlivě přijímá za svou. I v těchto případech jde o normální případ ironie, kde se užívá speciálního typu ironického signalizování a kde je objektem ironie cizí role.

Podle Groebena a Scheeleové (1984) a Leeche (1983a) by se ironie v těchto MA realizovala takto:

1. stupeň: Ironie mluvčího k žákovi, mladíkům př. 13 a 14. To se ukazuje jako předstírané:

2. stupeň: Ironie mluvčího k učiteli, tzv. hypotetickému mluvčímu. Ve skutečnosti se ironie realizuje takto:

1. stupeň: V př. 13 spolužák v intenci role učitele kritizuje žáka. V př. 14 mladík v intenci role tzv. hypotetického mluvčího kritizuje ostatní mladíky. Přijetí role se vzhledem k intenci vlastní role ukazuje jako předstírané:

2. stupeň: V př. 13 se žák ironicky distancuje od učitelovy role a chválí žáka, solidarizuje se s ním. V př. 14 se mladík ironicky distancuje od role tzv. hypotetického mluvčího, oceňuje svoje vrstevníky.

[107]Obdobně bychom však mohli popsat i případy normální ironie:

Př. 1: Učitel (ironicky): A odpusťte, že jsem se do toho vložil. Prosím tisíckrát za odpuštění (Čapek, Loupežník, s. 114).

1. stupeň: Omluva, která předpokládá negativní hodnocení vlastního chování (zdánlivě kladné hodnocení adresáta a zdánlivá distance od vlastní role) — sebekritika. To se ukazuje jako neupřímné:

2. stupeň: Negativní hodnocení cizího chování výčitkou předpokládá zároveň pozitivní ocenění hodnot vlastních — „sebechvála“.

Všem popsaným typům je společná změna postoje k objektu ironie (chvála/kritika). Tímto objektem je buď mluvčí, nebo intence jeho role. Vztahy solidarizace a distance, které jsou mezi konkrétními mluvčími, platí pro konkrétní situaci jako pozadí, s nímž kontrastuje aktuální stav předstíraných vztahů solidarizace a distance, které mluvčí přijímá v ironické promluvě s intencí cizí role. Tuto pragmatickou opozici lze chápat jako ironickou signalizační strategii. V tomto smyslu lze interpretovat i jiné typy ironie, např. ironii prostřednictvím předstírané sebekritiky nebo předstírané sebechvály (srov. př. 10 a 11).

Filipcův termín antiironie (Filipec - Čermák, 1985, s. 111), kterým označuje tyto případy, se nám zdá nevhodný, protože nejde o opak ironie. Shodná zůstává funkce KP, uplatnění PD a ironický model. Dílčí porušení ZP tu má funkci narážky. Vzhledem k charakteru predikátorů a ilokucí je možno tyto případy označovat jako inverzní ironii. Jde však o způsob ironického signalizování. Objektem této ironie je role, kterou mluvčí zdánlivě přijímá za svou, protože zdánlivě pozitivně hodnotí její intenci (ZP, KP'), aby v jejím duchu provedl kritiku. Ve skutečnosti se od této role distancuje, jeho postoj k ní je ironický:

 

4. Závěr

Ironie je nepřímým MA, kterým se zdánlivě porušuje KP, aby se zdánlivě zachoval ZP. To ovšem platí pro doslovný význam. Mluvčí však s ohledem na kontext a komunikační kompetenci adresáta profiluje promluvu tak, že adresát interpretuje doslovný význam defektně užitných výrazových prostředků nepřímo. Jestliže adresát interpretuje intendovaný význam jako opak významu doslovného, zachovává se KP a porušuje ZP.

Pro specifikování ironické situace je podstatné rozlišovat mezi konfigurací abstraktních rolí (produktor, objekt, interpret) a jejím konstelačním naplněním konkrétním mluvčím a adresátem (adresáty). Výsledkem ironického MA jsou vztahy solidarizace (P—I) a distance (P—O, I—O) mezi konfiguračními rolemi, které se mohou variovat nebo neutralizovat podle konstelace a podle důvěrnosti mluvčích před realizací MA. Protiklad těchto perlokučních efektů implikovaných v MA a vztahů důvěrnosti mezi mluvčími před MA může komplikovaným způsobem sloužit signalizování ironie.

Toto signalizování se realizuje tzv. modelováním objektu ironie mluvčím; mluvčí předstíraně, v intenci role ironizovaného mluvčího kritizuje nějaký objekt, mluvčího, s nímž ho ve skutečnosti spojuje solidarizační pouto. Je však třeba neztotožňovat objekt předstírané kritiky a objekt ironie. Objektem ironie je parodovaná role, resp. její běžný mluvčí či její tzv. mluvčí hypotetický. V intenci ironizované role se provádí kritika, která se chápe jako pochvala, jakmile vztah mluvčího k přijaté roli je interpretován jako ironický. V této souvislosti chápeme roli — v souladu s teorií sociální komunikace — jako výraz sociálních vztahů mezi mluvčími. Na obdobném principu vysvětlujeme ironické užití sebekritiky a sebechvály.

 

[108]LITERATURA

 

ARISTOTELES: Poetika. Praha 1964.

BALLMER, T.: Probleme der Klassifikation von Sprechakten. In: Sprechakttheorie und Semantik. Ed. G. Grewendorf. Frankfurt 1979, s. 247—274.

BALLY, Ch.: Le langage et la vie. Zurich 1945.

BAUMGART, R.: Das Ironische und die Ironie in den Werken Thomas Manns. München 1974.

BERG, W.: Uneigentliches Sprechen. Tübingen 1978.

BREMERICH-VOS, A.: Zur Kritik der Sprechakttheorie — Austin und Searle. Weinheim - Basel 1981.

CLYNE, M.: Einige Überlegungen zu einer Linguistik der Ironie. Zeitschrift für deutsche Philologie, 93, 1974, s. 343—355.

EGGS, E.: Eine Form des „uneigentlichen Sprechens“: Die Ironie. Folia Linguistica, 1979, s. 413—435.

EHLICH, K. - REHBEIN, J.: Erwarten. In: Linguistische Pragmatik. Ed. D. Wunderlich. Wiesbaden 1975, s. 99—114.

EHRICH, V. - SAILE, G.: Über nicht-direkte Sprechakte. In: Linguistische Pragmatik. Ed. D. Wunderlich. Wiesbaden 1975, s. 255—287.

ERHART, A. - VEČERKA, R.: Úvod do etymologie. Praha 1984.

FILIPEC, J. - ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

FREUD, S.: Der Witz und seine Beziehung zum Unbewußten. Frankfurt 1983.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

GREWENDORF, G.: Sprechakttheorie und Semantik. Frankfurt 1979.

GREWENDORF, G. - HAMM, F. - STERNEFELD, W.: Sprachliches Wissen. Frankfurt 1987.

GRICE, H. P.: Meaning. Philosophical Review, 1957, s. 337—388.

GRICE, H. P.: Utterer’s meaning and intentions. Philosophical Review, 1969, s. 147—177.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: Speech acts. Eds. P. Cole - J. L. Morgan. London 1975, s. 41—58.

GRIESE, H. M.: Sprache, Interaktion und Sozialisation. Münster 1975.

GROEBEN, N. - SCHEELE, B.: Produktion und Rezeption von Ironie. Tübingen 1984.

HABERMAS, J.: Theorie des kommunikativen Handelns. Frankfurt 1981.

HABERMAS, J.: Vorstudien und Ergänzungen zur Theorie des kommunikativen Handelns. Frankfurt 1984.

HRABÁK, J.: Poetika. Praha 1977.

HUTH, L.: Behauptungen als Sprechhandlungen. In: Beiträge zu Grammatik und Pragmatik. Eds. V. Ehrlich - P. Finke. Kronberg 1975, s. 201—217.

JAPP, U.: Theorie der Ironie. Frankfurt 1983.

KERBRAT-ORECCHIONI, CH.: Problèmes de l’ironie. In: Linguistique et sémiologie. Lyon 1976.

KIERKEGAARD, S.: Über den Begriff der Ironie. Mit ständiger Rücksicht auf Sokrates. Frankfurt 1976.

KUBCZAK, H.: Die Metapher. Heidelberg 1978.

LEECH, G. N.: Principles of pragmatics. London - New York 1983a.

LEECH, G. N.: Semantics. Harmondsworth 1983b.

MUECKE, D. C.: Irony and the ironic. London - New York 1986.

MYERS, R.: The function of irony in discourse. Text, 1, 1981, s. 407—423.

OESTERREICHER-MOLLWO, M.: Reflexion und Rolle. Göttingen 1972.

OOMEN, U.: Ironische Äußerungen: Syntax — Semantik — Pragmatik. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 11, 1983, s. 22—38.

OSOLSOBĚ, I.: Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Praha 1974.

PAPIÓR, J.: Die Ironie in der deutschsprachigen Literatur des 20. Jahrhunderts. Poznań 1979.

PAVELKA, J.: Anatomie metafory. Brno 1982.

PLATÓN: Dialogy o kráse. Praha 1979.

[109]RIESEL, E.: Der Stil der deutschen Alltagsrede. Moskva 1964.

SEARLE, J. R.: Speech acts. Cambridge 1969.

SEARLE, J. R.: Expression and meaning. Cambridge - London - New York 1979a.

SEARLE, J. R.: Intentionalität und der Gebrauch der Sprache. In: Sprechakttheorie und Semantik. Ed: G. Grewendorf. Frankfurt 1979b, s. 149—175.

SEARLE, J. R.: Intentionality. Cambridge - New York - Melbourne 1983.

SHULTZ, T. R.: A cognitive-developmental analysis of humor. In: Humor and laughter. Eds. A. J. Chapman - H. C. Foot. London 1976.

SLAVOV, I.: Irónia, nihilizmus a modernizmus. In: Boj ideí v estetike. Bratislava 1976, s. 295—324.

STEMPEL, W. D.: Ironie als Sprechhandlung. In: Das Komische. Eds. W. Preisendanz - R. Warning. München 1976, s. 205—235.

TODOROV, T.: Littérature et signification. Paris 1967.

TROST, P.: Tabu vokativu. LF, 72, 1948, s. 134n.

WARNING, R.: Ironiesignale und ironische Solidarisierung. In: Das Komische. Eds. W. Preisendanz - R. Warning. München 1976, s. 416—423.

WEINRICH, H.: Linguistik der Lüge. Heidelberg 1966.

WUNDERLICH, D.: Linguistische Pragmatik. Wiesbaden 1975.

ZIMMERMANN, K. - MÜLLER, P.: Indirekte und implizite Sprechakte. Deutsche Sprache, 1977, s. 238—254.

 

R É S U M É

Pragmalinguistische Interpretation der Ironie

Obwohl die Ironie oft als eine Art uneigentliches Sprechen angesehen wird (d. h. es wird zuerst oder nur der propositionale Gehalt dissoziiert), verstehe ich sie als einen indirekten Sprechakt, in dem die intendierte Bedeutung der wörtlichen Bedeutung im Rahmen nicht nur des propositionalen Gehalts sondern auch der illokutionären Rolle der Äußerung bzw. eines ihrer Züge (z. B. Lob//Tadel, Akzeptieren//Verneinen) gegenübergestellt wird. Dadurch unterscheidet sich die Ironie von der Metapher. Die Ausdrücke werden in der Metapher nie wörtlich gebraucht und verstanden, dagegen wird die Einstellung oder die Absicht des Sprechers nicht dissoziiert. Der Charakter des prädikativen Teils oder der illokutionären Indikatoren läßt uns glauben, daß es sich um eine höfliche Äußerung handelt. Die wirkliche Absicht des Sprechers ist jedoch die Bloßstellung z. B. eines Adressaten. Die Gegenüberstellung der impliziten und expliziten Unhöflichkeit unterscheidet die Ironie vom Spott. Die Verständigung der Sprecher wird im Diskurs durch Konsituation, Kontext und Kontrast der sprachlichen Mittel gesichert und die Verletzung der Aufrichtigkeitsbedingung oder des kooperativen Prinzips ist dank der impliziten Informationen nur vorübergehend. Dadurch unterscheidet sich die Ironie von der Lüge. Die wörtliche und intendierte Bedeutung wird dissoziiert wie in der Ironie. Da die Lüge nicht zu signalisieren ist, wird anstatt der intendierten Bedeutung die wörtliche interpretiert. Die Lüge ist ein direkter Sprechakt, obwohl auch uneigentliche Formen des Sprechens (Hyperbel, Metapher, rhetorische Frage etc.) in ihr gebraucht werden können. Mit Hilfe des Aufrichtigkeits- und des mit illokutionären Effekten verbundenen Höflichkeitsaspekts können wir Unterschiede zwischen der Ironie und dem Tabu bzw. Noa feststellen. In der Ironie täuscht der Sprecher die unterordnende Stellung seiner Person vor, im Noa ist er dagegen aufrichtig.

Ohne Einführung des Rollenbegriffs ist es im wesentlichen nicht möglich, die ironische Situation zu spezifizieren. Deswegen unterscheiden wir die Konfiguration abstrakter Rollen (Produzent, Objekt, Interpret der Ironie) und die Konstellation ihrer konkreten Besetzung (Sender, Adressat(en)). Je nach der Art und Weise dieser Besetzung unterscheiden wir: Ironie mit physisch abwesendem Objekt, Ironie mit Zuhörer, Ironie mit Opfer, Selbstironie, dyadische Ironie usw. Der ironische Sprechakt mündet in die Solidaritäts- und Distanzbeziehungen.

[110]Der Gegensatz dieser perlokutionären Effekte und der primären Intimitätsbeziehungen zwischen oder unter den Sprechern kann die ironische Absicht auf komplizierte Weise signalisieren. In dieser Signalisierungsart wird das Objekt der Ironie vom Sender modelliert. Der Sender (oder Produzent) der Ironie kritisiert in der Intention der Rolle eines anderen Sprechers (d. h. eigentlichen Objekts der Ironie) ein Objekt oder einen Sprecher. Die durch diese Äußerung implizierten Beziehungen kontrastieren mit den primären Beziehungen der Sprecher. Es ist wichtig, das Objekt der vorgetäuschten Kritik und das Objekt der Ironie nicht zu verwechseln. Das Objekt der Ironie ist eine Rolle bzw. ihr eigentlicher oder hypothetischer Sprecher. Die Sprecherintention wird durch die Übertreibung des Inhalts oder der Form der fremden Rolle signalisiert. In diesem Zusammenhang verstehe ich unter dem Rollenbegriff — gemäß der Theorie der sozialen Kommunikation — den Ausdruck der Sozialbeziehungen zwischen oder unter den Sprechern. Auf ähnliche Art und Weise, mit Hilfe des sog. Modells erkläre ich die ironische Verwendung der Selbstkritik und des Selbstlobs.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 95-110

Previous Petr Karlík: Ilokuční potenciál podmínkových souvětí

Next Marie Těšitelová: O přejatých slovech v češtině z hlediska kvantitativního