Jana Hoffmannová
[Discussion]
Прагматическая перспектива и современная лингвистика / The pragmatic perspective and present-day linguistics
V rámci dnes už bohaté série Pragmatics & Beyond (jako její 5. svazek) vyšel v nakladatelství J. Benjaminse obsažný sborník The pragmatic perspective (eds. J. Verschueren - M. Bertucelli-Papi. Amsterdam - Philadelphia 1987, 838 s.). Jde o soubor čtyřiceti příspěvků z mezinárodní konference o pragmatice, která se konala v r. 1985 v italském Viareggiu. Smysl celé konference i vydání sborníku a zároveň volbu jeho názvu objasňuje J. Verschueren ve svém úvodním příspěvku (s. 3—8). Zamýšlí se nad rozplývavými konturami, diferencovaností a neintegrovaností „oboru” nazývaného dnes nezřídka lingvistickou pragmatikou (v evropském, „kontinentálním“ pojetí — viz Levinson, 1983; Nekvapil, 1986) a nad užíváním pojmů-termínů z oblasti pragmatiky v nejrůznějších disciplínách, z nichž uvádí např. teorii textu (resp. analýzu diskursu), analýzu rozhovoru, teorii řečových aktů, teorii komunikace, teorii argumentace, rétoriku, stylistiku, sociolingvistiku, etnolingvistiku, antropolingvistiku, neurolingvistiku, procedurální i vývojovou psycholingvistiku, teorii umělého intelektu, filozofii jazyka, sémiotiku apod. Autor je přesvědčen, že je třeba hledat principy teoretické a metodologické koherence, snažit se o usouvztažnění nesourodých pojmů a tendencí a tak směřovat k integrovanému výkladu komplexního objektu — řečové komunikace. Verschueren odmítá mimo jiné představu stratifikačně hierarchizovaného uspořádání triády syntax — sémantika — pragmatika (viz k tomu Kořenský, 1983, 1984), a v důsledku toho popírá i možnost stanovit základní jednotku pragmatického komponentu. Za nejvýhodnější považuje pojetí „pragmatické perspektivy“ (viz název celého sborníku), tedy speciálního úhlu pohledu na různé aspekty řečové činnosti, na jevy syntaktické a sémantické. Dalším cílem sborníku je podle editora snaha rozšířit aplikační využití „pragmatických“ poznatků celého souboru disciplín. Dokladem této snahy je ve sborníku hlavně příspěvek C. C. Perfettiho a M. Bertucelliové - Papiové (s. 755—769), který ukazuje význam integrovaných poznatků o úspěšném využívání jazyka v komunikaci a o rozvíjení komunikační kompetence pro celý komplex terapeutických a rehabilitačních činností při léčbě afatiků.
Situaci, kdy je pragmatika nějakým způsobem uvedena do vztahu k řadě oborů s vyhraněným objektem a metodologií, odráží i složení autorů sborníku — jsou mezi nimi zastoupeny např. velké osobnosti světové sémiotiky (U. Eco), teorie textu (J. S. Petöfi), psycholingvistiky (H. H. Clark), sociolingvistiky a etnolingvistiky (D. Hymes), ale i pragmatiky v pevně vymezeném angloamerickém pojetí (S. C. Levinson). Autoři jednotlivých příspěvků se — v souladu se svou velmi diferencovanou profesionální orientací — zaměřili na nejrůznější pragmatická témata a k řešení problémů volili různé metody (včetně přístupů experimentálních); kromě toho však většinou přímo zaujali stanovisko i k problematice pragmatiky, její pozice v současné lingvistice i v širším mezioborovém kontextu. Verschuerenově motivující výzvě ke hledání principů soudržnosti ve vágním prostoru sjednoceném pragmatickou perspektivou se asi nejvíce blíží teze S. C. Levinsona o syntéze různých disciplín a výzkumných tradic pod „pragmatickou vlajkou“.
[132]Další autoři se snaží sjednotit tento prostor — namísto neurčité pragmatiky — dominancí jiného globálního, integračního modelu. C. Castelfranchi a I. Poggiová stavějí do této role obecnou teorii chování, resp. kognitivní teorii sociální interakce, jejíž součástí je verbální komunikace. V publikaci výrazně převažují autoři, kteří navrhují pro tuto situaci kognitivně psychologické modely procedurálního typu. Dynamický model produkce textu, jehož autorkou je V. L. Zammunerová, v sobě spojuje interakční a modulární přístup ke kognitivním systémům. Modulárně inferenční teorie A. K. Farmerové a R. M. Harnishe modeluje různé roviny reprezentace a směry zprostředkování v prostoru mezi jazykovým systémem, předpokladovými bázemi komunikantů, jejich aktuálními hodnotami intencionálními a interpretačními, textem a referencí ke skutečnosti. K procedurálnímu modelu jazykového chování, kognitivních (performačních) struktur a procesů směřuje i J. Nuyts; zdůrazňuje potřebu postihnout psychologickou realitu jako součást reality komunikační, stejně jako J. Jungerová, jejíž cyklický percepční model postupuje od modelování jazyka přes psychické skutečnosti až k modelům reálných životních situací. Ch. Schwarze klade důraz na obecnou teorii porozumění a její význam pro výklad řečové činnosti; kromě toho se domnívá, že v oblasti za hranicemi gramatiky se můžeme obejít bez „nálepky“ pragmatiky — pro označení pohybu v této oblasti nám postačí kognitivní věda, procedurální lingvistika či teorie jazykové kompetence. Kognitivně psychologický charakter mají dále i příspěvky D. K. C. Murrayové, E. Hjelmquista (propracovává symbiózu psychologické teorie paměti na straně jedné a komunikačně pragmatické teorie užívání jazyka na straně druhé) a některých dalších autorů.
Velkou pozornost věnují autoři některých uvedených modelů funkčnímu aspektu svých koncepcí: např. C. Castelfranchi a I. Poggiová (s. 239—254) se zabývají teleologickými aspekty verbální i neverbální komunikační interakce a usilují o propracovávání vztahu intencionality (jako vědomé, cílově řízené regulace chování) a funkčnosti. J. Nuyts zdůrazňuje funkčnost aktuálního komunikačního chování, ale rovněž teleologické uspořádání, adaptabilitu atd. u předpokladových kognitivních systémů; na tomto základě odmítá izolované chápání langue a parole, kompetence a performance. (Viz např. i Nekvapil (1986) o souvislosti pragmatiky a funkční lingvistiky pražského typu.)
Sémiotické přístupy k pragmatické problematice reprezentují ve sborníku nejvýrazněji J. S. Petöfi a U. Eco. Petöfi (s. 367—380) při prezentaci své sémiotické teorie textu (její formulaci viz též Petöfi, 1987a, b) upozorňuje, že není možná sémantická interpretace, která by nebrala v úvahu aspekty pragmatické. Ve shodě s pojetím, které se ve světové sémiotice a lingvistice již značně rozšířilo, chápe text jako komplexní znak; textovost zde ovšem není inherentní vlastností textu, nýbrž je založena na interpretačních výkonech produktora a recipienta. Hlavními složkami každého interpretačního modelu jsou podle autora (1.) objekt interpretace (s rozlišením objektu reálného ve smyslu „state of affairs“ a objektu verbálního, textového), (2.) typ modelování (zde je třeba počítat s různými kombinacemi typů statických a dynamických, strukturních a procedurálních, deskriptivních a evaluačních atd.), (3.) výsledek interpretace. K tomu autor připojuje různé typy kontextů (verbálních i neverbálních) a projevy intertextuality. — U. Eco (s. 695—713) klade důraz na pojetí syntaxe, sémantiky a pragmatiky jako tří sémiotických dimenzí, které nelze separovat a jejichž společným objektem je proces sémiózy (o nezávislých objektech není možno uvažovat). Soustřeďuje se hlavně na vztah pragmatiky a sémantiky: moderní, „liberální“ sémantické teorie jsou podle autora kontextově orientované, rekurují k encyklopedickým znalostem komunikantů i ke konceptu sémantické kompetence a jejích složek. Sémantika a pragmatika jsou v Ecově koncepci propojeny dialektikou signifikace a komunikace.
[133]Od charakteristiky sémiotických modelů se dostáváme ke konkrétním názorům autorů sborníku na vztah syntaxe, sémantiky a pragmatiky (v názoru, že jednotlivé dimenze nelze separovat, se shodují všichni). Při stručném výběru z některých zajímavých formulací tohoto vztahu se zastavme nejprve u filozofa S. Davise, jehož pohled na poměr sémantické a pragmatické dimenze dokonale koresponduje s názorem U. Eca. Davis (s. 685—693) užívá příkladu montagueovské sémantiky a dokazuje, že kvalitní sémantická teorie by měla být otevřená, schopná proměn v čase, že při rozšíření množiny dat musí umožnit jejich výklad, zavést i nové složky teoretického aparátu atd.; že tedy má plynule přecházet v teorii pragmatickou, aniž by bylo nutno oba typy teorií ostře klasifikačně odlišovat. — A. M. Bolkenstein a R. Risselada pracují se syntaktickou a sémantickou dimenzí v podstatě v podobě povrchové a hloubkové struktury; usilují však o prostoupení této představy pragmatickou motivací, „perspektivou“ ve smyslu Verschuerenově. J. Nuyts (s. 715—732) doporučuje pro pragmatiku status organizačního rámce, interakčního prostředí, procedurálního kontextu syntaxe a sémantiky. Podle J. Carona nemůže v procedurálních modelech pragmatická interpretace operovat až na výsledku interpretace sémantické; stejně tak Ch. Schwarze vylučuje představu postupného zapojování procedur nebo vzorců syntaktických, sémantických a pragmatických a nahrazuje ji představou simultánních operací, zpětných vazeb atd. — Odlišné je řešení J.-O. Östmana: podle jeho formulace dochází v sémantickém „filtru“ ke konceptualizaci informací ze syntaktické a pragmatické perspektivy, k formování významů. M. Kienpointner je přesvědčen, že sledování sociálně psychologických aspektů komunikace bude umožněno rozpracováním konceptů pragmasyntaxe a pragmasémantiky. A v uvádění těchto názorů by bylo možno pokračovat — až k subtilním konkrétním analýzám, které propojují syntaktická, sémantická a pragmatická hlediska např. při interpretaci konektorů (J. Caron), temporálních výrazů (Ch. Lee) nebo exponentů modality (J. Vanparys).
Motivační výklad originálního uspořádání sborníku obsahuje příspěvek H. H. Clarka s názvem Four dimensions of language use (s. 9—25). Clark vychází z toho, že jazyk se uplatňuje v celém prostoru lidských aktivit, který lze rozčlenit do čtyř dimenzí:
(1.) dimenze bipersonální (bipersonal dimension), založená na interakci produktora a recipienta (včetně průniku jejich znalostí), produkčních a interpretačních procesů. Sem náleží např. problematika inferencí, implikatur a vůbec implicitnosti, zdvořilosti, angažovanosti v komunikaci (involvement), osobní a sociální deixe aj.; (2.) dimenze publika (audience dimension), utvářená především diferenciací příjemců a jejich komunikačních rolí (v závislosti na přímé/nepřímé, aktivní/pasívní účasti na komunikaci, na různých typech pozorovatelů; na různých způsobech adresování projevu, tj. jedinci, skupině, indiferentnímu adresátu apod.); patří sem však i problematika intencionality, cílů, strategií, dosahování komunikačních efektů, persuazívních technik; (3.) dimenze vertikálních vrstev (layered dimension), kam patří jevy jako metakomunikace, sekundární komunikace, „zapouštění“ typu „příběh v příběhu“, „divadlo na divadle“, ale i např. ironie; (4.) dimenze časová (temporal dimension), kam jsou zařazeny všechny projevy linearity, procesuálnosti, aranžování komunikačních aktivit v čase, výstavby sekvencí, tempa a rytmu. Patří sem podle autora této koncepce temporální deixe, slovosled, intonace, koheze a její prostředky, tematická kontinuita, mechanismus střídání replik v dialogu, ale i např. relevance; kromě toho sem jsou situovány i psychologické koncepty vztahované k verbální komunikaci, jako je paměť, percepční cykly aj. Clark samozřejmě počítá se vzájemnou koordinací všech dimenzí a komunikačních aktivit. Jde o netradiční a zajímavé rozčlenění problematiky, které je ovšem v mnohém sporné a nepůsobí příliš přesvědčivě: dimenze (1.) a (2.) se bezpochyby velmi silně překrý[134]vají, o zdůvodnění samostatnosti 3. dimenze poněkud pochybujeme, 4. dimenze je naopak velmi rozsáhlá a zahrnuje široký rejstřík značně nehomogenních jevů. V další informaci o jednotlivých příspěvcích se proto nebudeme tohoto realizovaného uspořádání přidržovat. — Kromě příspěvků zařazených do čtyř takto motivovaných oddílů obsahuje sborník programový oddíl úvodní, srov. výše, a závěrečný oddíl, do něhož jsou zařazeny koncepční teoretické úvahy S. Davise, U. Eca, J. Nuytse a několika dalších autorů.
Autoři sborníku — kromě toho, že přistupují k pragmatickým otázkám determinováni svou dosavadní orientací např. psycholingvistickou, sociolingvistickou, etnolingvistickou, rétoricko-stylistickou aj. — si v mnoha případech svůj přístup omezují dále tím, že se hlásí k některé výrazné teorii nebo badatelskému programu, který rozvíjejí, doplňují o nové pohledy, ale popř. i podrobují určité revizi, kritice. Mezi takové vlivné a inspirativní koncepce patří filozofie L. Wittgensteina (v příspěvku N. Burtona-Robertse, s. 733—753), pragmatizovaná sémantika R. Montaguea, funkční gramatika propracovávaná S. C. Dikem (zde zdůrazňuje např. J. Jungerová, s. 649—665, nutnost chápat „predikátové rámce“, tj. základní jednotky této teorie, jako reflexi situačních, kognitivních, percepčních schémat, a přiřazovat jim pragmatické funkce; viz též koncepci větných vzorců v naší lingvistice); dále zejména teorie řečových aktů (v klasické formulaci J. R. Searla), konverzační principy a maximy stanovené H. P. Gricem a doplněné G. Leechem, a program analýzy rozhovoru („conversational analysis“), rozvíjený hlavně spolupracovníky a žáky H. Sackse. Z nejnovějších teorií pak nelze nezaregistrovat velký ohlas prací P. Brownové - S. C. Levinsona o zdvořilosti a D. Sperbera - D. Wilsonové o relevanci.
Inspirace teorií řečových aktů se projevuje v příspěvku J. Vanparyse (s. 229—238), který úspěšně usiluje o komplementární analýzu sémantickou a pragmatickou (zaměřenou na identifikaci ilokučních funkcí, ale i na další pragmatické prvky); tuto metodologii uplatňuje při zkoumání odlišné distribuce výrazů can a may jako exponentů modality dovolení. Autor zjišťuje, že rozdíly v distribuci obou výrazů jsou podmíněny takovými aspekty situace a vztahu komunikantů, jako je stupeň formálnosti, sociální nadřazenosti, autoritativnosti, zdvořilosti; kromě toho jsou oba výrazy vázány na některé vyhraněné typy řečových aktů. — B. Fraser (s. 179—194) se zabývá tzv. pragmatickými formativy, tj. lexikálními prostředky, které nesou ilokuční potenciál, signalizují komunikační intenci. Rozlišuje tři skupiny těchto výrazů: (1.) primární formativy (sem řadí hlavně performativní slovesa a jejich nominalizace, modální výrazy a prostředky se sémantikou překvapení, souhlasu, politování, díků a dalších zdvořilostních poloh — např. prosím, bohužel); (2.) komentářové (produktor vyjadřuje nejistotu, emfázi, distanci apod.: upřímně řečeno, asi, jinými slovy, v žádném případě aj.); (3.) paralelní, tj. vyjadřující komunikační intenci (solidarizaci, distanci, netrpělivost aj.) paralelně k primárnímu sdělení (Naposledy vás žádám …). Jde tedy o jeden z již početných pokusů soustředit do jednoho souboru diferencované prostředky tzv. pragmatického lexikonu. — E. Olshtain a L. Weinbachová (s. 195—208) svým výzkumem ověřili, zda lze přiřadit určitému typu řečového aktu (v tomto případě stížnosti) množinu realizačních strategií. Experiment ukázal, jak se mění strategie stěžovatelů s proměnami zadávaných situačních a sociálních parametrů.
Rozsáhlá a zajímavá studie S. C. Levinsona (s. 61—129) je založena na metodologickém spojení Griceových maxim, metod analýzy rozhovoru a přístupu moderní hypersyntaxe; tuto integrovanou metodologii autor aplikuje na výklad možností „minimalizace“ (redukce) výrazu. Ukazuje omezenou platnost Griceovy maximy kvantity — v souvislosti s požadavky na stručnost vyjádření je třeba respektovat vztah stránky obsahové a výrazové (i redukované vyjádření může být pro interpreta vysoce informativní), vztah informací sdělovaných verbálně a prostřednictvím jiných komunikačních kanálů, míru kognitivního a artikulačního úsilí pro[135]duktora i jeho speciální záměry. Z hlediska metodiky analýzy rozhovoru závisí stupeň ekonomie vyjádření na vztahu partnerů, jejich sdílených znalostech apod. Hypersyntaktický přístup pak autor využívá při posuzování prostředků referenční identifikace z hlediska podílu na minimalizaci vyjádření: kromě potřeby jednoznačné identifikace se zde uplatňují různé strategie, jež nevedou vždy k užití úspornějších prostředků. — Touto problematikou, tj. referenční identifikací osob v dialogu, se přesně v Levinsonových intencích zabývá ve sborníku M. de Fornel (s. 131—140). Osobní referenci je pak věnován i příspěvek A. Hakulinenové (s. 141—153), která ukazuje, jak se finský mluvčí (realizující strategii distance nebo negativní zdvořilosti — při hovoru o nepříjemných, tabuizovaných tématech, v delikátních situacích apod.) může vyhýbat explicitní osobní referenci.
Metod klasické konverzační analýzy využívá též H. Houtkoop-Steenstrová (s. 357—366), která na materiálu z telefonických rozhovorů analyzuje pětičlennou sekvenci (chápanou jako poziční struktura), velmi často obsazovanou takto: návrh — přijetí návrhu — žádost o potvrzení přijetí — potvrzení přijetí — závěr. Autorka ukazuje, jak se přijetí návrhu postupně dosahuje v průběhu interakce partnerů, která umožňuje i dohodu o uzavření celé sekvence.
Z druhé strany souvisí se statí Levinsonovou stať D. Holdcrofta o relevanci v dialogu (s. 477—497). Autor se rovněž opírá o Griceovy maximy (v tomto případě hlavně o maximu relevance) a spojuje koncept relevance mj. s informativností (na pozadí společných znalostí partnerů nemusí být vždy nejvíce relevantní nová informace). V souladu s D. Sperberem a D. Wilsonovou (1986) chápe relevanci jako dvoučlennou, dyadickou relaci (relevance vzhledem k situaci, kontextu, tématu, cíli, účastníkům komunikace aj.).
Do skupiny referátů souznějících s orientací Levinsonovou patří i příspěvek S. Ervinové-Trippové (s. 47—60). Autorka dokazuje, jak je platnost „univerzálních“ principů a pravidel ze sféry pragmatiky podmíněna specifikou kultury, prostředí, typu a funkce komunikace. V různých prostředích je bezpochyby odlišně hodnocena pravdivost sdělení (viz Griceovu maximu kvality), a naproti tomu jeho vtipnost, zábavnost; přímost na jedné straně a nepřímost (motivovaná např. zdvořilostí) na straně druhé. Také hodnocení „skákání do řeči“ záleží na míře angažovanosti, důvěrnosti, familiárnosti, prediktability komunikace. Navíc je platnost uvedených generalizací omezena i vývojově, ontogeneticky: u dětí se teprve postupně, sociálním tréninkem vyvíjí kooperativnost, schopnost respektovat partnera, překonávat sociální distanci, zdvořilost, smysl pro pragmatickou interpretaci situace apod. Postupně dochází i k překonávání některých kognitivních limitací, jejichž odstranění umožňuje rozvoj nových druhů inferencí. — Zde připojme ještě zmínku o stati F. Franca a L. D’Odoricové (s. 213—228), kteří se rovněž zaměřují na rozhovory dospělých s malými dětmi; charakterizují tuto komunikaci jako asymetrickou interakci, která nemá povahu monologu, ale ani reálného dialogu.
Ve sborníku jsou dále zastoupeny i etnolingvisticky orientované analýzy narativních textů. D. Hymes (s. 293—337) podrobuje detailnímu rozboru ukázky vyprávění mýtů u Indiánů jazyka Chinook. Zaměřuje se především na specifický vzorec ironie v těchto textech. — Podobně D. L. Shaul (s. 581—586) analyzuje narativní texty v jazyce Hopi: zabývá se jejich tematickou strukturou, členěním na epizody a mj. i dodržováním známého schématu W. Labova - J. Waletzkého (1967) a možnostmi jeho etnokulturní specifikace. (Svůj přístup sám autor označuje jako etnorétorický; rétorických přístupů ostatně využívají v publikaci i další autoři, např. M. Kienpointner (s. 277—288) ve svém příspěvku k teorii argumentace.) Konečně naraci věnuje svou pozornost i G. Redekerová (s. 338—355); na podkladě experimentu rozlišuje možné způsoby uvedení hlavních a vedlejších postav v narativním textu, dále sleduje vliv tří hlavních typů introdukcí na seg[136]mentaci textu a mj. i kumulativní konstituování identity hlavní postavy v průběhu narace.
Připojme ještě několik dílčích charakteristik příspěvků, jejichž autoři se při výstavbě svých modelů orientují převážně na procedurální metodologii a výsledky kognitivní psychologie. E. Hjelmquist (s. 667—680) se snaží postihnout přechod psycholingvistiky od zkoumání izolovaných jazykových jednotek k zájmu o produkční a interpretační procesy, o mluvené projevy, neverbální komunikaci, inference, a zejména o celou oblast “background knowledge“. — Ve stati V. L. Zammunerové (s. 255—276) je mj. věnována značná pozornost konceptu strategie, dnes v oblasti pragmatické lingvistiky mimořádně frekventovanému (viz rozsáhlou práci van Dijka - Kintsche, 1983). Autorka definuje strategii jako kognitivní reprezentaci optimálního způsobu dosažení cíle — v rámci limitů daných časem a mentálními zdroji (znalosti, paměť); dále se soustřeďuje zvláště na systémy znalostí komunikantů, na jejich společné znalosti, na procesy jejich aktivace a interakce. — Tím se zabývá i D. K. C. Murrayová (s. 381—389), která však jako hlavní faktor regulace veškerých kognitivních procesů (aktivačních, interakčních, inferenčních, zpětnovazebných aj.) vyzdvihuje síť zájmů. S touto sítí je konfrontována každá nová informace, vztažení k hierarchii zájmů je i kritériem relevance. Jazyk je podle autorky jedním z nástrojů manipulace systémů zájmů.
Problematice textové koheze je věnována celá řada příspěvků. A. M. Bolkenstein a R. Risselada (s. 497—512) ukazují, že výběr kohezního prostředku z celého bohatého repertoáru (známého především díky publikaci Hallidayově - Hasanové, 1976) je motivován množstvím sémantických a pragmatických relací a že koheznost textu je obvykle nutno posuzovat na pozadí širšího kontextu a výkonu interpreta. — R. D. Van Valin (s. 513—531) předkládá promyšlenou klasifikaci mechanismů textové koreference: hlavními typy jsou mechanismy lexikální, gramatické a pragmatické (tj. fungování inferencí). Autor se zabývá distribucí jednotlivých typů v různých jazycích a jejich funkční komplementárností. — Podobně rozlišují F. Erkü a J. Gundelová (s. 533—545) tři typy tzv. nepřímé anafory, tj. typ inkluzívní, exkluzívní a kreativní; jako nepřímou anaforu přitom chápou odkazování v textu, které není založeno na referenční identitě, nýbrž na speciálních sémantických relacích, jako je inkluze, část — celek aj. (Viz u nás především práce F. Daneše, např. 1979, 1985.) I zde autoři zdůrazňují význam společných znalostí partnerů a stupně jejich aktuálnosti ve vědomí. — Další kohezní prostředek — pronominální referenci — probírají ve své stati A. K. Farmerová a R. M. Harnish (s. 547—565); snaží se začlenit výklad tohoto jevu do interakčního modelu, v němž spojení mezi jazykem, myšlením a skutečností zprostředkuje především systém inferenčních strategií, do značné míry partnerům společný. — Pragmatický typ analýzy konektorů předkládá ve svém příspěvku J. Caron (s. 567—582): pragmatické vlastnosti těchto prostředků připojuje k vlastnostem syntaktickým a sémantickým a považuje je za integrální součást významu konektorů (nehledě na další kontextové variace). Konektory interpretuje jako exponenty intence produktora, jeho instrukce recipientovi, založené na vzájemném očekávání. Kromě toho autor sleduje též funkce konektorů ve výstavbě textu. Svá zjištění demonstruje rozborem pragmatických funkcí konektorů but a if a opírá je o výsledky experimentu (interpretace textu s konektory a naproti tomu s jejich vynecháním). — Ch. Lee (s. 435—453) prezentuje ve sborníku výsledky výzkumu temporálních výrazů v korejštině. Svou sémanticko-pragmatickou analýzu opírá mj. o Reichenbachovy a Priorovy základní práce z oblasti časové logiky a zaměřuje se zejména na úlohu, kterou plní relativní časy a některá specializovaná adverbia při uspořádání událostí v čase a vyjadřování temporálních vztahů v souvětí.
Za nezbytnou součást pragmatické analýzy textu (resp. výpovědi v kontextu) [137]považuje T. Fretheim i analýzu intonace (s. 395—420); na příkladu norštiny rozebírá pragmatické funkce intonace, tj. význam pro strukturaci informace, signalizaci jádra sdělení, vymezení skopusu operátorů negace, odstraňování víceznačností aj. — Obdobně sleduje A. Fuchsová (s. 421—434) roli větných přízvuků, jejich důležitost pro vyznačení jádra, „foregrounding“, i pro integraci konstrukce; a dále patří do této skupiny i příspěvek P. J. Hoppera o textově-pragmatických funkcích slovosledu (s. 455—476).
Ch. Schwarze (s. 587—612) je autorem rozsáhlého příspěvku vysoké teoretické úrovně, jehož cílem je začlenit do modelu porozumění textu systém lexikálních znalostí. Podle autora se v posledním období výrazně změnil lingvistický přístup ke slovní zásobě a hodnocení její pozice v systému jazykových znalostí; upouští se od dosavadního spíše izolovaného zkoumání lexika, od jeho autonomie vůči ostatním kognitivním kapacitám (včetně mimojazykových znalostí). I lexikální jednotky a významy je podle autora třeba zkoumat v rámci procesuálního přístupu současných kognitivních věd; ve vztahu ke strukturovanosti lexikálních významů je tak třeba počítat s jejich neurčitostí, proměnlivostí, kontextovou podmíněností, a tedy i s využitím sémantiky prototypů, teorie vágnosti, „fuzzy logic“ atd. v této oblasti. Identifikaci lexikálních významů je třeba sledovat i ve vztahu k segmentaci konkrétního textu, ke kumulaci informace s narůstáním izotopních řetězců, ke vzájemnému působení principů linearity a hierarchizace v textu; v úvahu se berou diachronní proměny významu i modifikace metaforického typu. Autor doporučuje postihovat hierarchii komponentů významu vždy v relaci k možným kontextovým modifikacím a naopak k rezistenci vůči nim. — Roli kontextu v interpretačních procesech, tj. skutečnost nespornou a obecně uznávanou, se snaží ve svém příspěvku specifikovat M. Dascal a E. Weizmann (s. 31—46): rozeznávají různé typy kontextových informací (na jedné straně jazykové, mimojazykové a metajazykové, na druhé straně obecné, specifické a konvenční).
Zastavme se ještě u dvou studií, které zpracovávají do značné míry společné téma, ale zcela osobitými přístupy. Jde o téma, které je dnes ve světové lingvistice komunikačně-pragmatického a kognitivně-procesuálního typu v popředí zájmu: o vztah mluvené a psané komunikace. J.-O. Östman (s. 155—178) vymezuje svůj pohled na tento problém sledováním projevů angažovanosti (involvement) produktora v textu, jeho postojů, emocí apod., a srovnává tyto projevy v textech mluvených a psaných. Zaměřuje se přitom zvláště (1.) na interpunkci a další grafické prostředky v psaném projevu a na jejich vztah k parajazykovým a prozodickým prostředkům v projevech mluvených, (2.) na srovnání způsobů korekce, oprav (škrty, vpisky, opravy nejasností a přepisů v psaném textu a daleko diferencovanější repertoár korektur v textu mluveném), (3.) na některé částice, příznačné pro mluvenou komunikaci, a na kompenzaci tohoto způsobu vyjadřování angažovanosti v projevech psaných, (4.) na rozdíly v syntaxi mluvených a psaných komunikátů (zde kupodivu nenachází příliš výrazné diference), (5.) na volbu lexikálních prostředků (knižních a jinak příznakových). (Ke srovnání lexika a syntaxe psaných a mluvených projevů — na materiálu věcného stylu — srov. kvantitativní analýzy M. Těšitelové a kol., 1983 aj.) Na základě interpretace výsledků autor vyslovuje názor, že psanost a mluvenost představují dvě samostatné dimenze jazyka — nikoli pouze situačně determinované varianty. Materiál pro tento výzkum získal Östman realizací experimentu, při kterém účastníci v identické situaci a při zachování identického tématu střídali mluvenou konverzaci a výměnu psaných replik (tzv. „interakční psaní“). Autor navrhuje i další podobně orientované experimenty, při nichž by se pokusné osoby řídily např. instrukcemi „piš, jako když mluvíš“ a naopak „mluv, jako když píšeš“. (U nás viz obdobný záměr u Müllerové, 1989.)
T. de Rycker (s. 613—647) zkoumá vztah obou alternativních médií vlastně [138]rovněž na „interakčním psaní“, tj. na materiálu z osobní korespondence. Uvažuje o rozdílech v distribuci dialogu ústního, telefonického a korespondenčního při potřebě dorozumění dvou partnerů; preference jednotlivých forem jsou bezpochyby podmíněny kulturou, sociálním prostředím. Výběr je motivován vztahy partnerů, jejich dynamikou (např. snaha vyhnout se osobnímu setkání), konvencemi, typem tématu, naléhavostí sdělení, ev. i finančními náklady aj. Na základě společných rysů, jako je spontánnost, neformálnost, nepřipravenost, neplánovitost aj., usuzuje autor na příbuznost komunikačních typů běžné mluvené konverzace a korespondence; chápe dyadickou osobní korespondenci (tj. proces výměny psaných sdělení mezi dvěma partnery bez přímého kontaktu) jako proces sociální interakce a aplikuje na ni proto mechanismus výkladu běžné mluvené konverzace, vypracovaný školou H. Sackse a E. Schegloffa. Jednotlivé dopisy zde představují jednotky analogické replikám: de Rycker sleduje specifickou strukturu a délku těchto jednotek, stupeň obligatornosti jejich pořadí, vzájemné vztahy jednotek, jejich závislost, případné překrývání, způsoby a prostředky navazování, organizaci dopisových replik v sekvenci, typ jejich koherence. S aplikací metodologie analýzy rozhovoru je spojeno i využití jejího pojmového aparátu (např. gap, zero-turn, pre-start, turn-entry-device, self-choice aj.). Tato důsledná paralela vede autora k závěru, že mezi psanou a mluvenou formou nejsou ostré hranice nebo závažné kvalitativní rozdíly, naopak že jde o média ekvivalentní a prostupná.
Zejména informace o dvou posledních příspěvcích nás přirozeně přivádí k upozornění na skutečnost, která provází většinu statí ve sborníku: takřka všechny výzkumy jsou založeny na bohatém materiálu a zdrojem materiálu jsou velmi často originální experimenty. Bude asi žádoucí i u nás poněkud přehodnotit postoje k lingvistickému experimentu. Často se ho až příliš lehce zříkáme, s odvoláním na nedostatečné kapacity, materiální a technickou vybavenost našeho základního výzkumu: např. studie Östmanova, Olshtainova a Weinbachové, Redekerové, Caronova, Hjelmquistova a dalších (u nás v poslední době Šlédrová, 1988; Müllerová, 1989) nás však přesvědčují o přínosnosti experimentů tohoto druhu a o tom, že se bez nich — při dnešním interdisciplinárně formovaném profilu lingvistiky — asi nelze obejít.
Množství autorů zastoupených ve sborníku a jejich promyšlený výběr způsobil, že publikace přináší i řadu konkrétních poznatků o specifice komunikace v různých jazycích: kromě angličtiny je věnována pozornost např. holandštině, finštině, norštině, hebrejštině, ale i jazykům asijským (japonštině, korejštině), jazykům Indiánů i australských domorodců. Přitom v některých statích — zejména u P. J. Hoppera a R. D. Van Valina — jsou z výzkumů jevů pragmatické povahy (slovosledu, koreferenčních mechanismů) vyvozovány i zajímavé závěry pro typologii jazyků.
V závěru chceme poznamenat, co podle našeho názoru vyplývá z existence tohoto obsažného a reprezentativního sborníku (je vybaven mj. vynikajícím seznamem literatury ke všem příspěvkům — na 57 stranách!): asi by neměly smysl další úvahy o definici (lingvistické) pragmatiky, o specifice jejího předmětu a metodologie. Důležitější je zřejmě naučit se pracovat s pragmatickou orientací, řečeno s Verschuerenem „perspektivou“, která umožňuje syntetický přístup k jazyku a řeči, stírání hranic jednotlivých jazykovědných (a někdy i nelingvistických) disciplín. (Viz např. i Arutjunovová - Padučevová, 1985.) Sborník názorně prokázal, že vývoj směřuje od klasického, stabilizovaného angloamerického pojetí pragmatiky k rozšíření záběru o řadu témat pragmatiky „kontinentální“ (a o problematiku společnou s kognitivními vědami), ke sbližování obou přístupů na této širší základně. V současné situaci už není důležitý termín „pragmatika“, nýbrž tato široká základna, úhel pohledu, který umožňuje abstrahovat od sporů o kompetenci jednotlivých [139]oborů, od klasických konceptů gramatiky, jazykového systému a dalších. Umožňuje směřovat k jednotné, vnitřně soudržné teorii řečové činnosti, chápané z hlediska jejího místa mezi ostatními typy lidských činností; k rekonstrukci složité komunikační reality, při níž samozřejmě nelze izolovat verbální, jazykovou složku komunikace jako objekt lingvistického popisu a výzkumu.
LITERATURA
ARUTJUNOVA, N. D. - PADUČEVA, E. V.: Istoki, problemy i kategorii pragmatiki. In: Novoje v zarubežnoj lingvistike XVI. Lingvističeskaja pragmatika. Moskva 1985, s. 3—42.
DANEŠ, F.: O identifikaci známé (kontextově zapojené) informace v textu. SaS, 40, 1979, s. 257—270.
DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985; rec. v SaS, 48, 1987, s. 315—319.
DIJK, T. A. van - KINTSCH, W.: Strategies of discourse comprehension. New York - London etc. 1983.
HALLIDAY, M. A. K. - HASAN, R.: Cohesion in English. London 1976; rec. v SaS, 40, 1979, s. 59—69.
KOŘENSKÝ, J.: Strukturace sémiotické triády se zřetelem k pragmatické dimenzi. SaS, 44, 1983, s. 257—264.
KOŘENSKÝ, J.: Zur pragmatischen Orientierung der gegenwärtigen Sprachwissenschaft. In: Text and the pragmatic aspects of language. Linguistica X. Praha 1984, s. 1—21. Interní tisk ÚJČ ČSAV.
LABOV, W. - WALETZKY, J.: Narrative analysis. Oral versions of personal experience. In: Essays on the verbal and visual arts: Proceedings of the 1966 annual spring meeting of the American Ethnological Society. Ed. J. Helm. Seattle 1967, s. 12—44.
LEECH, G.: Principles of pragmatics. London - New York 1983.
LEVINSON, S. C.: Pragmatics. Cambridge 1983.
MÜLLEROVÁ, O.: Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování). SaS, 50, 1989, s. 205—216.
NEKVAPIL, J.: Dvě knihy o pragmatice. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 219—229. Interní tisk ÚJČ ČSAV.
PETÖFI, J. S.: Some aspects of the construction of text meaning from the point of view of reception. In: Vorabdruck der Plenarvorträge. XIV. Internationaler Linguistenkongreß. Berlin 1987a, s. 292—308.
PETÖFI, J. S.: Von der Satzgrammatik zur semiotischen Textologie. Einige methodologischen Fragen der Textinterpretation. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 40, 1987b, s. 3—18.
SPERBER, D. - WILSON, D.: Relevance: Communication and cognition. Oxford 1986; rec. v SaS (v tisku).
ŠLÉDROVÁ, J.: Některé podmínky úspěšné realizace záměru v řečové činnosti. SaS, 49, 1988, s. 279—284.
TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV. Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.
Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 131-139
Previous Zdeněk Hlavsa: K jazykovědné analýze komunikace v hromadných sdělovacích prostředcích
Next Jana Holšánová: Na okraj nového přístupu k teorii tlumočení
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1