K sedmdesátinám profesora Jána Horeckého

Eva Hajičová

[Chronicles]

(pdf)

Профессору Яну Горецкому семьдесят / To the 70th birthday of Professor Ján Horecký

Již jen letmý pohled do československých jazykovědných publikací a časopisů posledních deseti let dosvědčuje, že přední slovenský lingvista profesor Ján Horecký se dožívá svých sedmdesátin v plné tvůrčí práci a se záviděníhodným pracovním nasazením. Životní cesta profesora Horeckého (narozen 8. 1. 1920 ve Stupavě u Bratislavy) byla od počátku jeho vědecké dráhy spjata s filologií (na studiích s klasickou a slavistickou, postupně pak s obecnou a matematickou); stejně tak byl po celou dobu svého působení věrný dnešnímu Jazykovednému ústavu Ľ. Štúra SAV.

Šíře zájmů prof. J. Horeckého je víc než obdivuhodná, jak přesvědčivě ukázala ve své přednášce v Jazykovědném sdružení na oslavě jubilantových šedesátin M. Těšitelová (SaS, 41, 1980, s. 157—160): obohatil podstatným způsobem řadu oborů od klasické filologie přes obecně lingvistickou a slavistickou problematiku fonologickou, morfematickou a slovotvornou, po problémy terminologie a kultury jazyka i stylistiky a po uplatnění matematických postupů v lingvistice a zásadní otázky filozofie jazyka.

Všimněme si v tomto příspěvku poněkud blíže posledního desetiletí vědecké činnosti prof. J. Horeckého. Navazujeme tu tak na stať M. Těšitelové zmíněnou výše i na jubilejní stati ve slovenských časopisech (zejm. J. Ružička, Prof. Ján Horecký šesťdesiatročný, JČ, 30, 1979, s. 176—177; Š. Peciar, Životné jubileum Jána Horeckého, SlR, 45, 1980, s. 48—52); odkazujeme též k osobním bibliografiím jubilanta od L. Dvonče (Súpis prác prof. Jána Horeckého za roky 1944—1969, JČ, 21, 1970, s. 72—106 a Súpis prác prof. Jána Horeckého za roky 1970—1979, in: Jazykovedné štúdie, 15, 1980, s. 17—31). (Dr. L. Dvončovi též děkuji za laskavé poskytnutí rukopisu soupisu prací prof. J. Horeckého za léta 1980—1988.)

Nic z výše uvedených oblastí není ani v tomto období opominuto, těžiště zájmu se však zřetelně přesunuje k otázkám sémiotickým, obecně lingvistickým a filozofickým. Sémiotiku chápe (v souladu s F. de Saussurem, i když terminologicky ne totožně) jako vědní obor, který zkoumá život znaků v rámci společenského života, tedy obor charakteru obecnějšího, než je sémantika. Poukazuje na to, že mezi slovem a znakem je složitý vztah, který nelze vyřešit z hlediska morrisovské teorie znaku, a navrhuje považovat znak za bilaterální jednotku svého druhu a pracovat se dvěma jazykovými znaky, totiž systémovým a komunikačním. Systémový znak má svou vertikální strukturu: ve složce signifié tuto strukturu tvoří sémantické příznaky různého stupně zevšeobecnění, ve složce signifiant pak tři roviny, fonematická, onomatologická a onomaziologická. (V pozdějších pracích řadí onomaziologickou strukturu ke složce signifié.) Komunikační znak je rovněž bilaterální struktura, kde složku signifiant představují řady zvukové a jako složka signifié vystupuje systémový jazykový znak. Dochází k závěru, že pro každý reálný (resp. myšlenkový) objekt existuje v daném jazykovém společenství zvláštní ideální objekt, tj. jazykový znak; jeden reálný objekt může být zastoupen více jazykovými znaky (synonymie), ovšem opačný vztah, tj. polysémie, se netýká znaků, ale slov. Sémantika tedy zkoumá významovou strukturu slova, tj. způsob, jak se jednotlivé systémové znaky realizují v daném jazyce, sémiotika pak studuje strukturu jazykových znaků, jejich systém a vztahy k zastupovaným objektům.

Obdobně přistupuje J. Horecký k otázce obsahu, formy a funkce věty. Vychází z předpokladu, že prvním článkem při kódování sdělení je výpověď jako komplexní znak dané situace, vymezený obsahem a formou na různých rovinách a potom dotvořený významem a prozodickými vlastnostmi jako komunikační výpověď. Rozlišuje tedy dvě výpovědi: situační (na označení dané situace) a komunikační (umožňující komunikaci o dané situaci). Zá[161]kladní složky situační výpovědi jsou propozice jako její obsah a gramatické ztvárnění (věta) jako její forma. Obě složky se dále člení na prvky, které jsou ve vztahu obsahu a formy: tak propozice má vedle propozičního obsahu jistou formu, kterou J. Horecký nazývá komunikačním postupem, v něm pak dále rozlišuje komunikační záměr (obsah) a tzv. performát (tj. způsob formování komunikačního záměru). Podobně i pro větu lze rozlišovat dva prvky, totiž vnější formu (abstraktní myšlenkovou strukturu) a vnitřní formu (odpovídá větnému vzorci nebo větné struktuře). Obě tyto složky J. Horecký člení ještě dále: u konceptuální struktury rozlišuje její argumentovou strukturu a modálnost (spolu s typy modálnosti a modálními výrazy); větný vzorec tvoří vztahy označované jako subordinace, koordinace a apozice, vyjadřované příslušnými syntagmaty; vnitřní formu syntagmatu tvoří vztahy označované jako predikace, determinace a koordinace a její vnější formu pak jeho morfologické exponenty. Aby obsah a forma situační výpovědi se všemi uvedenými složkami tvořily celek, který může fungovat v komunikaci, doplňuje Horecký výpověď situační o výpověď komunikační, opět binárně se členící na složky obsahové a tvarové: k obsahové složce patří prvky jako aktuální členění a diateze, ke složce formy pak vlastnosti prozodické. Význam se vkládá na tuto složitou strukturu obsahu a formy jako celek; význam teprve umožňuje užívat danou výpověď jako úspěšnou komunikaci v konkrétní situaci. V tomto pojetí je význam velmi blízký funkci.

Systém verbálního chování chápe J. Horecký jako složitý systém, který lze rozčlenit do tří subsystémů. Vlastní jazykový systém představuje v jeho pojetí složitý hierarchicky uspořádaný víceúrovňový systém, jehož reálnost se projevuje tak, že se jeho elementy v reálném čase vyvíjejí a mění. Dynamika tohoto systému spočívá v tom, že v každém jeho období existují prvky, které do systému nejsou bezprostředně zařazeny (zbytky starého stavu, nové prvky). Základní hybnou složkou v tomto vývojovém procesu je funkce; např. příčiny fonologických změn je třeba hledat nikoli přímo z hlediska fonologického systému a jeho okolí, ale z hlediska fungování fonologického systému v hierarchii systémů a jejich fungování. V oblasti myšlení je vlastní jazykový systém spjat se systémem konceptuálním, který obsahuje alespoň dva podsystémy: (1.) systém prostředků pro jazykové uchopení a ztvárnění konceptů, tzv. konceptualizátory, a (2.) tzv. diferenciátory, tj. prostředky, jejichž pomocí se jevy chápou jako totožné nebo odlišné (identifikátory), jako známé nebo nové (aktualizátory), jako způsobující a způsobované (kauzátory). V oblasti komunikace je s vlastním jazykovým systémem svázán systém interakční; sem patří systém způsobů komunikace, systém predikátorů a systém fonetický.

Při budování svého pohledu na otázky podstaty jazyka zvažuje J. Horecký různé dosavadní metodologie (především koncepce budované na pozadí neopozitivistických teorií) a ukazuje, že tyto metodologie nedostačují k vysvětlení základních ontologických problémů jazyka, protože berou v úvahu jen behavioristické pozadí jazykové komunikace. Dovozuje, že uspokojivou odpověď může dát jen systémově-strukturní koncepce jazyka, založená na marxistickém chápání systému, struktury a funkce.

Při tomto základním směrování svého bádání nenechává J. Horecký stranou ani ostatní otázky lingvistického výzkumu. Svědčí o tom četné drobnější studie terminologické (uveřejňované zejm. v časopise Kultúra slova, kde nacházejí své místo i úvahy o jazykové kultuře), v nichž uplatňuje též své původní zaměření na studium latiny. Ve studiu morfologie a slovotvorby J. Horecký ukazuje, že slovotvorná pole představují množiny slov různého typu, vázané na sémantické příznaky jako na jisté organizující prvky, jejichž pomocí lze dané pole hierarchicky uspořádat do grafu. Soubor sémantických příznaků použitých v jedné cestě grafu představuje invariantní strukturní význam, který se často realizuje více typy slov, resp. slovotvornými modely. Takto vymezený invariantní význam (např. pro slovo tretina to je ‚abstraktní vlastnost‘) navazuje na jedné straně na kategoriální význam (tretina je desubstantivní substantivum) a vyúsťuje na druhé straně do specifického významu (tretina ‚třetí část něčeho‘); to vše jsou strukturní významy. Teprve na ně navazuje konkrétní lexikální význam slova (např. tretina ‚část hokejového zápasu‘).

Živý zájem projevuje J. Horecký neustále o uplatnění matematických metod v lingvistice, a to jak ve své vlastní práci (připomeňme [162]tu mj. jeho spoluautorství ve studii o využití entropie při vyhodnocování stupně úplnosti ve fonologickém systému nebo kritiku Chomského modelu jazykové kompetence ve stati o antropologismu v generativní gramatice), ale i v úvahách koncepčního a prognostického charakteru. V diskusi o základních problémech rozvoje slovenské jazykovědy s perspektivou do r. 2010 z hlediska aktuálních společenských potřeb poukazuje např. na nezastupitelnou úlohu jazykovědy v procesu zavádění elektronizace do škol, na možnosti nejenom formálního popisu slovenštiny, ale i vypracování solidní počítačové banky znalostí o stavu slovenštiny, především její slovní zásoby, na nutné sepětí lingvistického výzkumu s výzkumem v oblasti umělé inteligence a kognitivních procesů. Zcela právem zdůrazňuje nevyhnutelnost cesty od tradičního zkoumání jazyka k řešení jazykových a jazykovědných problémů pomocí počítačů (úkoly počítačové lingvistiky).

Na tomto místě je třeba připomenout velké zásluhy profesora J. Horeckého o rozvoj oboru matematické a strojové lingvistiky u nás; bez jeho činnosti koncepční a vědeckoorganizační (příprava a koordinace plánů výzkumu a předsednictví organizačního výboru Deváté mezinárodní konference o strojové lingvistice COLING 82 v Praze v r. 1982) i redakční (patří vedle M. Těšitelové k těm, jejichž zásluhou série Prague Studies in Mathematical Linguistics vstupuje již do jedenáctého svazku) by postavení tohoto oboru u nás zdaleka nedosáhlo takové síly a vážnosti, jakou dnes má.

Z celého bohatství publikací prof. J. Horeckého v posledním desetiletí je třeba se jmenovitě zmínit o dvou knižních monografiích, které lze především slovenským adeptům lingvistiky jen závidět. Monografie Vývin a teória jazyka (Bratislava 1983) je více než vysokoškolskou učebnicí. Velmi fundovaně, ale zároveň bez zbytečných zavádějících detailů a se vzornou přehledností tu autor podává základní poznatky o filozofických, teoretických a metodologických otázkách jazyka a jazykovědy. V práci Slovenčina v našom živote (Bratislava 1988) věnuje pozornost základním vlastnostem přirozeného jazyka, ukazuje na místo slovenštiny v rodině jazyků a zaměřuje se na fungování slovenštiny v současné společnosti, především v každodenní jazykové komunikaci.

V posledních letech věnoval J. Horecký intenzívní pozornost též teoretickým otázkám synchronní dynamiky jazyka. Jako vedoucí autorského kolektivu, spoluautor koncepce díla, redaktor a autor několika profilových kapitol se významně zasloužil o syntetické kolektivní dílo (spolu s K. Buzássyovou, J. Bosákem a kol.) Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny (Bratislava 1989), které vzniklo v Jazykovedném ústavu Ľ. Štúra.

Zároveň chceme jubilantovi srdečně poděkovat za to, že se svou objevnou a neúnavnou tvůrčí prací i organizátorskou činností jednoznačně zasloužil o rozvoj slovenské i české lingvistiky ve všech jejích podstatných oblastech a složkách. Naděje, že i v příštích letech bude moci v tomto směru úspěšně pokračovat a své dílo dovršovat, nás všechny posiluje.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 160-162

Previous Milena Turbová: K pojmům type — token (K vývoji pojetí některých základních lingvistických pojmů a termínů)

Next Josef Štěpán: Sociolingvistická kniha o čase při studiu cizího jazyka