K pramenům latinské teorie řečnictví

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

К источникам латинской теории ораторского искусства / Ad fontes of the Latin theory of rhetoric

V monografii Pražská rétorika — Rhetorica Pragensis, vydané v r. 1987 jako zájmový náklad Univerzity Karlovy (271 s.), shrnuje její autor Josef Tříška svá dlouholetá studia pramenů k dějinám univerzitní literatury a rétoriky v českých zemích. Navazuje tak na své četné starší práce, knižní i časopisecké, [168]a dospívá k potřebné syntéze dosavadních výsledků vlastního bádání, příznivě ovlivněné i znalostí domácí a zahraniční literatury o rétorice jako oboru, který se vyvíjí v kontextu literární vědy a stylistické teorie. I když Tříška věnuje pozornost pouze vybraným autorům a významným dílům (se zřejmým těžištěm v obdobích starších, do počátku 18. stol.), přesto jeho monografie podává poměrně ucelený obraz vlivu normativně formulovaných rétorických zásad na uměleckou a intelektuální komunikaci v Čechách od konce 13. stol. až po Čapkovy ironické glosy o umění polemiky ve sbírce Marsyas.

Spolehlivým východiskem Tříškova výkladu je důvěrná znalost archívních pramenů, často dost obtížně dostupných — v neposlední řadě i z důvodů jazykových. Této obtížnosti si autor byl nepochybně vědom, a proto v závěru své knížky uvádí sice krátký, ale zato reprezentativní a svrchovaně užitečný výběr z textů, doprovázený stručnými edičními poznámkami. Čtenáři se tak dostává do rukou Epistolare dictamen Jindřicha z Isernie (i s českým překladem), Tibinova Chvála rétoriky, Balbínova Quaesita oratoria i řeči některých dalších autorů (I. W. Schluderpoch, W. I. Paschal, F. Prochaska), jimž se v Tříškových pracích dostalo pozornosti už dříve.

K tomuto výboru autor ještě připojil soupis rétorických termínů zahrnujících v první části rétorické druhy a útvary, v druhé části pak tropy a figury. Místo výkladu se u každého hesla uvádí soupis prací, které jeho význam vysvětlují. (Právě v tomto soupisu však postrádáme některá díla základního charakteru — J. Lausberg, Handbuch der literarischen Rhetorik (citují se pouze jeho stručnější Elemente), L. Arbusow, Colores rhetorici (věnující zvláštní pozornost terminologii středověké rétoriky), Genettovo vydání Fontanierova encyklopedického díla Les figures du discours a také díky nedávnému překladu do ruštiny dobře dostupná Rhétorique générale lutyšské skupiny μ.)

V monografii se prolínají dvě výkladové linie. První, základní, sleduje historický vývoj prací o rétorice a jejich autorů, druhá, méně zřetelná, ale zajímavě pojatá, naznačuje proces utváření a upevňování ustálených obrazů (loci communes), přecházejících z jednoho díla do druhého a podílejících se na kontinuitě evropského kulturního myšlení.

Kapitolám z dějin české rétoriky předchází krátký přehled jejich zdrojů, především Cicerona, Kvintiliána a neznámého autora spisu ad Herennium; stručný výklad je věnován i kanonickým autorům rétoriky středověké, jejichž prostřednictvím se rétorické zásady šířily. Z tohoto hlediska v kompozici monografie chybí alespoň zmínka o základních pracích, z nichž vycházela rétorika novověká (u Balbína nacházíme např. zřetelný vliv rozsáhlého kompendia Caussinova, Jungmann byl inspirován Gottschedem aj.).

Počátky latinské rétoriky v Čechách Tříška oprávněně spojuje s Jindřichem z Isernie a s jeho úsilím o nový, moderní sloh, razící cestu humanistickému myšlení. Ze spisovatelů lucemburského období se zvláště soustřeďuje na Mikuláše Tibina (jeho jméno odvozuje z lat. tibia ‚flétna‘; apelativní původ hledá i v jméně Klaretově — clara vocabula fingens), autora několika rétorických a poetických příruček, které ovlivnily sloh latinských i českých spisů 14. a 15. stol. Další znalost rétoriky se šířila nejenom v podobě normativních výkladů gramatického a stylistického zaměření, ale též díky přejímání a napodobování jako ceněný vzor literárně tříbené i ústní komunikace, zvláště v žánrech disputací, rad, legend, manifestů, panegyriků, řečí, kázání, labyrintů atp.

Předpokladem vyspělosti staré české literatury (psané v českém jazyce) je skutečnost, že jejími autory byli lidé odchovaní latinským univerzalismem s jeho stylizační náročností a vybroušeností. O tom svědčí časté zastoupení rétorických ozdob a jednotně interpretované dobové symboliky, především v dílech vysokého stylu jako Legenda o sv. Kateřině a Tkadleček. Tříškův rozbor zároveň přesvědčivě ukazuje, jak se v husitském období rétorika od slohové výlučnosti obrací k své základní funkci — bojovat o posluchače, získávat ho bezprostředním rozumovým i emocionálním apelem a názornou věcnou argumentací (zvláště je to patrné v husitských manifestech adresovaných zahraničním stoupencům i protivníkům husitství; tento žánr však Tříška ponechává stranou a soustřeďuje se spíše na básnickou epiku a na písňovou tvorbu).

Novověkou rétoriku představuje monografie v souvislosti s gramatickým popisem jazyka (samostatná kapitolka je věnována Vavřinci Benediktovi z Nedožer) a s nově vznikajícími [169]žánry řečí příležitostných, panegyrických. Podrobnější výklad je věnován 72. a 73. kapitole Komenského spisu Janua linguarum reserata, v nichž se rozebírají rétorické zásady, podrobněji rozvedené v základním rétoricko-homiletickém díle Komenského Zpráva a naučení o kazatelství. Jádrem kapitoly o Bohuslavu Balbínovi je krátký komentář k spisu Verisimilia humaniorum disciplinarum a výstižná charakteristika učebnice Quaesita oratoria; Tříška tu správně vyzdvihuje protibarokní, klasicistní východiska Balbínova. Rétorika 18. stol. je představena spíše jako retoričnost prostřednictvím nástupních akademických řečí F. M. Pelcla, J. Nejedlého, B. Bolzana, F. K. Halašky.

Autoři novější jsou v monografii zastoupeni jen výběrově a mnohdy i namátkově. Zmíněna je Jungmannova Slovesnost jako soubor slohových předpisů doprovázených antologií vzorových textů; v kapitolce o Kollárovi se uvádějí příklady tropů a figur v Slávy dceři, výklad o Erbenově Kytici ukazuje na úlohu tradičních rétorických obrazů přehodnocených dobovou poetikou 19. stol., zatímco v Čechově a Bezručově díle si většina rétorických obrazů ponechává svou původní útočnou a polemickou platnost. Spolu s tím, jak se ke konci 19. stol. ucelený systém rétorických poznatků rozpadá, stává se řečnictví a jeho dějiny spíše jen námětem ohlasů (tomu nasvědčují Tříškovy kapitoly o Vrchlickém, Macharovi a Wolkrovi). Pozornost je věnována i F. L. Riegrovi a řečnickým prostředkům jeho slohu. (Počátky českého řečnictví nové doby však stále zůstávají nezmapovány, i když např. nedávná studie J. Janáčkové Jakub Arbes novinář (1987) v kapitolách Umění řečnické vůbec a jedna řeč J. A. a Řeč jako prostředek a cíl přináší k tomuto tématu cenný materiál.)

Druhá výkladová linie Tříškovy knihy, která se soustřeďuje na přejímání a rozvíjení ustálených obrazů v řečnických a literárních textech, si všímá vědomého úsilí o modernost (novitas) slohu formulovaného již v pracích z 12.—13. stol. a zkoumá vlivy migrujících motivů, které se podílejí na utváření podoby národních literatur a které zároveň naznačují i cesty k interpretaci textu. Četné Tříškovy příklady tak ukazují, že působení rétorických tradic, ať již tlumočené prostřednictvím normativních učebnic řečnického slohu, nebo váhou významných literárních vzorů, by nebylo správné podceňovat. V tom také spatřujeme největší přínos Tříškovy monografie.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 2, pp. 167-169

Previous Jan Kořenský: Práce o porovnávacím studiu gramatiky češtiny a ukrajinštiny

Next Petr Piťha: Sborník statí z díla holandského lingvisty D. M. Bakkera