Karel Čapek a jazyk

Marie Těšitelová

[Articles]

(pdf)

Карел Чапек и язык / Karel Čapek and language

Je známo, že spisovatel Karel Čapek, od jehož narození uplynulo v tomto roce 100 let (9. 1. 1890), byl prvním přispěvatelem v 1. čísle našeho časopisu (1935). Ve formě eseje s názvem „Kdybych byl lingvistou“ (s. 7—8) ukázal, jak velmi dobře rozumí práci lingvistů, chápe její poslání a její cíl (na základě pečlivého studia jazyka dospět k odhalení jeho obecných pravidel, zákonů a systému, poznat jeho fungování apod.). K. Čapek však také ukázal, jak velmi dobře rozumí i jazyku samému, jeho významu v životě člověka i společnosti. A proto právem pokládal za nedostatek dosavadní lingvistiky to, že nevidí za jazykem člověka, že její analýza nevede „ke kritice lidí a jejich představ, mínění, názorů, společenských atitud, kulturních a politických soustav atd.“ (s. 7). K. Čapek tu jasně vytyčil úkoly, jimiž by se lingvistika měla zabývat v budoucnosti: zkoumat užívání jazyka vzhledem k sociální a společenské příslušnosti mluvčích, k jejich psychologii, národní povaze, etice apod. Dnešní terminologií řečeno, K. Čapek postavil před lingvistiku moderní potřebu zkoumat jazyk a jeho jevy interdisciplinárně; naznačil tak význam studia sociolingvistického, psycholingvistického, etnolingvistického apod. V tom předstihl svou dobu a jasností svého programu i některé plány tehdejší lingvistiky (srov. Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1—7), ba v některých aspektech i lingvistiku současnou.

K. Čapek pak uvítal i vyjití 1. čísla našeho časopisu (Přítomnost, 12, 1935, č. 7, s. 100); vydávání časopisu Slovo a slovesnost hodnotil jako „odvahu a organizační iniciativu“ Pražského lingvistického kroužku vydávat speciální časopis, který má sloužit jazykovědě a literární vědě. Více než teoretický program časopisu ocenil šíři konkrétní náplně už prvního čísla, jako je struktura českého verše, rozbor básnického stylu, „mluvnická“ kodifikace, odborné názvosloví apod.; právě v této náplni vidí „živé poslání“ našeho časopisu. A podtrhl i fakt, že časopis Slovo a slovesnost má sloužit především vědě.

K. Čapek sledoval se zájmem i činnost Pražského lingvistického kroužku (PLK) a zřejmě odtud přejímal své názory na jazyk a jeho jevy. Zvlášť oceňoval, že se na „debatních večerech“ PLK pěstoval zájem o „živý“ jazyk, jak zřejmě označoval především spisovný jazyk (ZS, s. 202—205). Byl poučen o boji PLK s tzv. puristy; podle jeho přesvědčení mezi oběma stranami nemůže dojít k dohodě, ale pokládal za spravedlivé, aby se dokázalo, v čem má takterá strana pravdu. Přijímal pojem idiolektu (nazývá jej dnes neobvykle „idiomem“), vyznačující se zvláštními rysy na všech jazykových rovinách; v rámci toho uznával specifiku jazyka spisovatele a básníka. Místo jazyka „živého“ (podle K. Čapka někdy též „literárního“) učí se ve škole „jazyk školní, do jisté míry uměle vypreparovaný nebo vyabstrahovaný; zkrátka mluvnický“. Tento jazyk K. Čapek odmítá, nemá být praktickou normalizací jazyka živého; je podle tehdejších názorů PLK doménou puristů, kdežto „nám druhým“, s nimiž se K. Čapek ztotožňuje, náleží „mluvit, sdělovat a básnit“. „Čistou mluvnici“ přirovnává k násobilce, k níž se uchylujeme v praxi.

Vedle jazyka spisovného řadil K. Čapek do „dnešního jazyka“ jazyk lidový (dnes bychom řekli hovorové, ev. místní nářečí, dialekty, popř. celky nadnářeční), který se mu zdál „plošší, jalovější a chudší, než byl jazyk našich babiček“ (k tomu srov. i dále).

K. Čapek v třicátých letech — sám i novinář — celkem jasně identifikoval dva nově se formující funkční styly, publicistický (K. Čapek tu mluví „o novinářské češtine“) a administrativní (podle Čapka jde o „úřední řeč“). Nedostatky [193]v jazyce publicistiky bývají často omlouvány spěchem, s nímž se tu pracuje; K. Čapek však jejich hlavní příčinu vidí v tom, že novinář často poněkolikáté píše o téže věci (a potom se vyjadřuje otřele) nebo je nucen psát o věcech, které dobře nezná (a potom se uchyluje k frázi, srov. dále). Nedostatky „úřední řeči“ vyplývají podle K. Čapka z toho, že jde o jazyk psaný, který se v slovníku i v syntaxi násilně odlišuje od „prosté řeči“, v podstatě od projevu mluveného.

Poznámka. K. Čapek užívá celkem promiskue pojmů termínů jazyk a řeč, popř. mluva, srov. Hoffmannová, 1979; nepokládala bych to za nepřesnost u spisovatele a publicisty, když víme, že ani lingvisté nejsou vždy jednotni v rozlišování těchto pojmů termínů (srov. Macháčková, 1987, 1989).

Rozlišení projevu mluveného a psaného je středem Čapkova zájmu zejména jako dramaturga (III, s. 9—11); o „divadelní češtině“, „divadelní řeči“ správně soudí, že se nekryje ani s jazykem lidovým, ani s jazykem psaným. „Gramatika psané řeči není táž jako gramatika řeči mluvené“; K. Čapek je ovšem skeptický k tomu, zda vůbec někdy bude gramatika mluveného jazyka napsána, protože se mluvený jazyk mění mnohem rychleji než jazyk psaný. Zejména syntax (K. Čapek užívá řidší podoby syntaxe) pokládá za mnohem významnější než např. divadelní kompozici (s. 9). K. Čapek si dobře uvědomoval, že spisovnou mluvenou češtinu, hovorovou češtinu nemáme dosud zpracovánu (a musíme konstatovat, že to bohužel platí podnes).

Za velký nedostatek nejen v oblasti jazyka, ale i národa pokládal K. Čapek nedostatek jazykové kultury. Byl přesvědčen, že tu nepomohou přednášky, ale měla by být účinnější výchova dětí (tedy působení školy), ale i výchova učitelů. Je třeba vychovat učitele k tomu, „aby si stejně ošklivili frázi, jako si oškliví pravopisné chyby“ (s. 204). Tak ve třicátých letech musil K. Čapek konstatovat, že školní vzdělání podle jeho názoru „spíše ještě vede k frázovitosti a k chátrání jazyka“. Ovšem nejen ve škole, ale i v životě veřejném, v politice i v literatuře viděl nutnost vést boj proti frázi. Nejsou tyto Čapkovy myšlenky stále aktuální?

Vzhledem k zájmu o jazykovou kulturu uvítal K. Čapek sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“, který vydal r. 1932 PLK za redakce B. Havránka a M. Weingarta (III, s. 350—353). Ve své recenzi K. Čapek zvlášť ocenil, že se norma spisovného jazyka už nehledá v češtině historické a v řeči lidové, nýbrž v literatuře současné, kde se hodnotí jazyk spisovatele, jeho slovník, syntax i „intonace“ (s tímto pojmem termínem K. Čapek pracuje víceméně ve smyslu zvuková stránka řeči vůbec, dnešní odborné pojetí srov. u Daneše, 1957). Za pozornost stojí, že se tu K. Čapek zastal puristů, kteří se sice „hnidopišsky pídí po slovíčkách“, ale „spisovatel nemůže opovrhovat ani tím slovíčkem“ (srov. dále hodnocení slova). Z důvodů jazykových i etických K. Čapek odmítl Mukařovského pojetí básnického jazyka jako samoúčelné deformace (srov. v citovaném sborníku jeho článek Jazyk spisovný a jazyk básnický, s. 123—156); autora článku nejmenuje, i když se s ním dobře znal, jak ukazují nejrůznější zmínky v sloupcích, článcích apod.

Ve sloupku Lidových novin nazvaném „Chvála řeči české“ (III, s. 772—774) uveřejnil K. Čapek recenzi studie B. Havránka „O vývoji spisovné češtiny“ (vyšla v Československé vlastivědě II. řady, Spisovný jazyk český a slovenský. Praha 1936). V pohnutých dobách ke konci naší prvé republiky nachází K. Čapek útěchu v tom, že se náš jazyk ve svém vývoji vždy udržel jako živý organismus, dovedl se vyrovnávat s různým prostředím kulturním i politickým stavem národa, jak neutuchala jeho tvořivost a jak nabýval nových funkcí a zastával nové úkoly: „Uvědomujeme si tu, že jazyk, věčná duše národa, je ve všech svých údobích doslovně [194]nabit aktualitou své doby; že není pouhým nástrojem, nýbrž projevem sama národního života“ (s. 772). V tendenci k intelektualizaci a demokratizaci jazyka podtrhuje dvojí smysl našich soudobých dějin, úsilí o vyšší životní úroveň a demokratismus. V třetí tendenci — k upevnění normy spisovného jazyka — vidí záruku pro „správnou, čistou a neporušenou češtinu” (s. 773). K. Čapek, který se bojí o osud svého národa v předvečer druhé světové války, ve zprávě o Havránkově práci zaujímá k mateřskému jazyku i citový postoj, protože „pokud bude spisovná řeč plně vyjadřovat zdravý a silný život národní, bude jazykem čistým a zdravým“ (s. 774).

O tom, jak K. Čapek sledoval přednáškovou činnost PLK, svědčí i to, že uvítal v Lidových novinách významného dánského lingvistu V. Brøndala, když přijel v r. 1937 přednášet do Prahy. Při této příležitosti seznámil naši veřejnost s tím, že v Praze existuje světově známá lingvistická škola — pražská škola. Připomněl, že „původcem“ této školy byl Švýcar F. de Saussure, „duchovním zakladatelem“ Rus Trubeckoj a Němec Hegel,[1] „organizátorem“ Rus Jakobson a „jejím dobrým oteckým duchem“ Čech Mathesius (III, s. 768). K. Čapek si neodpustil poznámku, že ovšem strukturní pojetí jazyka není pro laika „tak prosté“.

K. Čapek jako „literát pracující s jazykem“, jak sám sebe nazýval, zamýšlel se i nad třetím svazkem Československé vlastivědy (Praha 1934). Tento svazek obsahuje mimo jiné nářeční mapu Československa, kterou K. Čapek považuje za „jeden z nejpoutavějších pohledů na Československo“ (III, s. 603).

Ve sloupcích, kratších článcích, causeriích apod. věnoval K. Čapek po celou svou publikační činnost (1908—1938) zvláštní pozornost slovu, protože poznávat bylo pro něho stejnou mánií jako se vyjadřovat (II, s. 586—588); slovo bylo pro něho základním kamenem celé výstavby jazyka, vstupní bránou k jeho poznání. Soustřeďoval se zejména na význam slova a na jeho užití. Začal tzv. kritikou slov nejprve časopisecky (1918), později (r. 1920) i ve formě knižní (Kritika slov; srov. i V zajetí slov, 1969). I když kriticismus týkající se slova souvisí i u K. Čapka s vlnou evropského kriticismu, představovanou mimo jiné vídeňským prozaikem a žurnalistou K. Krausem (srov. R. Pytlík, 1990), K. Čapek vnesl do této metody přístup lingvisticky poučeného a jazykově nadaného „literáta“.

Proč se však K. Čapek pustil do „kritiky slov“? Byl si vědom úlohy slova na veřejnosti, zejména toho, že se tu slovo častěji užívá bez zřetele k jeho významu, resp. „bez myšlenky“. „Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem“ (ZS, s. 14). Protože se podle K. Čapka užívá slov daleko častěji a účinněji než myšlenek, tedy v podstatě bez významu, resp. v kontextovém významu v širokém slova smyslu, rozhodl se kritizovat jednak význam slov (K. Čapek tu mluví o „obsahu“ slov), jednak jejich užití, protože praxe ukazuje, že se oba tyto pojmy nekryjí, čili že se slov užívá často v neadekvátním významu, a to na škodu nejen věci, ale i uživatelů jazyka. V „boji“ se slovy (srov. dále), resp. s nedostatky v našem myšlení i vyjadřování K. Čapek pokračoval po celý život.

K. Čapek vždy kladl velký důraz na pojmenování věci, protože to usnadňuje poznání vůbec; věc, která nemá pojmenování, má jen „poloviční, stínovitou, mátožnou existenci“ (II, s. 421). Nedovedeme-li věci dokonale pojmenovat, nemůžeme je ani dobře poznat, dobře s nimi pracovat, protože „poměr věcí k člověku je právě takový jako poměr člověka k věcem“ (ZS, s. 38). Ve vztahu k novým věcem a k jejich pojmenování jde v podstatě o tvůrčí činnost; K. Čapek to ukazuje např. na [195]slově novota (ZS, s. 21—22). Novoty (jako byl ve 20. letech telefon apod.) je možno jen vynalézat; stejně je tomu podle Čapka s „novými myšlenkami, novými proudy a novým uměním“.

K. Čapek hledá tedy význam slov ve vztahu k celým myšlenkám, dnešní terminologií řečeno, vychází většinou z významu kontextového a analyzuje jeho pozadí sociologické, psychologické, etnografické, ale i filozofické a etické. Slovo je podle Čapka „obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. Anebo je pokryto významy tak jako skála kulturním nánosem. Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy“ (ZS, s. 14). Tato krásná básnická přirovnání, která zároveň svědčí o důvěrném vztahu k přírodě, typicky čapkovským způsobem demonstrují, jak si jejich autor byl vědom složitosti lexikální sémantiky jednotlivých slov i jejich skupin. Týká se to nejen slov plnovýznamových, ale i tzv. slov formálních, k nimž se řadí i některá adverbia.

Např. K. Čapek lituje jazyk, že „tak divně mu slábnou některá slovíčka“ (K. Čapek rád užívá této zdrobněliny u slov krátkých a formálních), takže „nic už neříkají a musejí se podepřít jinými“ (II, s. 468). Míní tím spojení několika víceméně synonymních adverbií typu pouze jen, toliko pouze nebo jedině toliko apod., např. jen výhradně speciální obchod laky. Je to způsob, s nímž jsme se dříve mohli setkat zejména v jazyce reklamy, která se kumulací významově oslabených výrazů snažila zesílit svůj účinek.

K. Čapek si vědomě „zahrával“ se slovy a jejich významy a tomu pochopitelně podřizoval i jejich výběr.

Tak se např. zastavil u slov, kterých užíváme jen se zápornou předponou ne- a která nemají kladného protějšku, jako jsou nemehlo, nešika, nemotora apod. S žertovnou vážností z těchto slov vyvozuje: „Budiž vám v této zdrcující převaze záporu nad kladem a špatností nad dobrem útěchou aspoň to, že můžete být stvůrou i nestvůrou, a přitom na žádné straně nic neztratíte” (Ia, s. 242). — U slova život (ZS, s. 116—117) se zamýšlí nad častým užitím tohoto slova (podle FSČ je to skutečně relativně nejčastější substantivum v češtině, necháme-li stranou substantivum pán/pan) a pokouší se sám o „lidskou“ definici života: „Vždyť i to slabounké, nešťatné a nepovedené je život, který chce mít pravdu a být v právu!” (s. 116).

Toto je celkem typický způsob, kterým K. Čapek ve své „kritice slov“ hledá kontextový význam slov na základě jejich uplatnění v životě člověka, společnosti, přírody apod. Potvrzuje to, když mluví o „užití slova“ (ZS, s. 14): „Ale každé užití je otázka praktického života, a tudíž nemohl jsem živou mocí zabránit tomu, aby se má kritika slov nezvrhla v exkurze do otázek, ach, naprosto ne pouze slovních, nýbrž životních.“ Velmi často to bývá (i ve spojení s jiným slovem) užití nevhodné, neadekvátní, nejasné, často i zbytečné apod. Svědčí to podle K. Čapka o tom, že ani naše myšlenka, popř. myšlenky nejsou dost jasné, resp. že jsou značně mlhavé, ev. vůbec chybějí.

Tak se např. v češtině často objevuje substantivum boj (boj o chléb, o uznání, … o všechno možné) (ZS, s. 88—89). K. Čapek navrhuje omezit toto „krvelačné“ slovo, protože jak známo „jako myšlenka bývá otcem činu, tak bývá slovo otcem myšlenky“ (s. 89). — Některých slov se podle K. Čapka v naší publicistice přímo nadužívá (a platí to dosud), např. substantiva úkol (ZS, s. 41—42), zvláště ve spojení národní úkoly apod.; všeobecné užití substantiva stanovisko, zejména ve spojení s infinitivem (tedy tvarem neurčitým) zaujmout, je méně závazné než s tvarem určitým tohoto slovesa — zaujal jsem stanovisko apod., tj. v konkrétním, adresném případě. — K. Čapek podrobuje kritice slova velmi často užívaná v životě politickém a kulturním, srov. substantiva povinnost, zásada, půda, pud, kultura, příroda apod. Totéž v podstatě platí o adjektivech jako tvůrčí (ZS, s. 54—55) ve spojení se substantivy jako dílo (podle Čapka jde tu o „náramně silné uznání“), užívání adjektiva odpovědný (ZS, s. 131—132) zvláště ve spojení se substantivem činitel (nepěstuje podle K. Čapka osobní občanskou odpovědnost) apod.

[196]Užití slov a jejich spojení bez konkrétního významu, jako „prázdných“ slov bez myšlenky, považuje K. Čapek za největší prohřešek jak jazykový, tak i věcný a dokonce mravní.

Např. substantiv otázka nebo problém (ZS, s. 107—108) se často užívá „zbytečně“; jde o předstírání dojmu „hlubokého a bádavého“ projevu, např. nemluví se o stolu, ale o problému stolu, nemluví se o dramatě, ale o problému dramatu apod. Za stejně „vycpávkový“ výraz považuje K. Čapek obrat položit si otázku (ZS, s. 156—157). Takovou otázku může následovat jen formální, „prázdná“ odpověď, neplodné řešení apod. — Charakter většinou prázdného slova připisuje K. Čapek i substantivu forma (ZS, s. 104—106), zejména ve spojení pouhá forma, např. u některých společenských pravidel apod.

Zvláštní pozornost ve své kritice slov věnuje K. Čapek ustálenému spojení slov, které chápe poměrně široce (srov. i příklady uváděné výše); jako pomocného kritéria užívá případů, kdy ustálené spojení slov má význam „prázdný“, „vycpávkový“ apod.

Tak u substantiva pravda (ZS, s. 74—75) uvažuje K. Čapek o různých typech spojení jako krutá pravda, ale i luzná pravda apod. Nejlepší pravdy jsou podle něho ty, z nichž „se může skutečnost něčemu dobrému naučit“ (s. 75). — Analogickým způsobem se zamýšlí nad národním sebevědomím, národní hrdostí apod. (ZS, s. 165—168). — Jinde vyvrací význam ustáleného spojení např. psí počasí (ZS, s. 33—34), které prý vzniklo na základě lidských předsudků o hierarchii hodnot u zvířat. — Humorně popírá např. i význam spojení adjektiva chladný (ZS, s. 64—66) se substantivem rozum, protože prý „čilý rozum je horký“, má-li přemáhat překážky apod.

Analogickým způsobem se K. Čapek zpravidla s jemným humorem snažil postihnout význam různých rčení, úsloví, aforismů apod. Často zde proti sobě staví význam vlastní a význam přenesený.

Např. u spojení zaujímání stanoviska (ZS, s. 146—148) ironicky doporučuje zaujímat stanoviska z dálky, tj. „obejít věc“; jinak může každý zaujímat stanovisko ke všemu, nikoli ovšem „sám k sobě“ (s. 148): Ve spojení s různými adjektivními atributy rozlišuje různé typy stanovisek, např. kritické stanovisko (s. 172), které je vždy víceméně odmítavé, osobní stanovisko (s. 173), které se říká s jistou skromností a rezervou, naše stanovisko (s. 174) náleží politické straně. — Rčení o tom štěbetají vrabci na střeše (ZS, s. 134) dotvrzuje podle K. Čapka zprávy a novinky různého charakteru, indiskrece, skandály apod. V podstatě jde o bajku, protože se tu vrabcům připisují vlastnosti, které patří lidem, tj. mluvit o věcech, do kterých jim nic není, šířit různé nepravdy apod.

A tak bychom mohli pokračovat v uvádění příkladů, v nichž K. Čapek vtipně a moudře interpretuje zejména různá rčení apod. vzhledem k člověku, jeho kladným i záporným vlastnostem apod. a vyvozuje z nich poučení pro život i etiku jednotlivce i národa.

Za zvlášť škodlivý typ výrazu pokládal K. Čapek frázi; ve svých kritikách slov jí věnoval hodně místa (ZS, s. 121—124). Jako povrchní, otřelé spojení slov považuje frázi za prohřešek nejen jazykový, ale i etický, protože fráze „není ustálené rčení, ale ustálené lhaní“. Připomíná, že se v lidovém jazyce s frází nesetkáme nebo aspoň se tu nemluví ve frázích o věcech, které lidé dobře znají. Pro frázi je typické, že nadsazuje, a to se podle Čapkova pozorování vyjadřuje adjektivním atributem; i když např. slovo nepřítel má celkem určitý význam, ve spojení zavilý nepřítel, sveřepý nepřítel nebo odvěký nepřítel stává se „verbální figurou“ se zastřeným významem. Také z hlediska filozofického hledá K. Čapek pro frázi zvláštní postavení mezi logickými soudy, protože není ani výrazem skutečnosti, ani projevem obraznosti. Frazéra (K. Čapek užívá řidšího výrazu místo frázista) nelze pře[197]svědčit, že „lže nevědomě, sám podváděn slovy, která přijímá místo věcí“ (s. 123). Fráze má funkci náhražky různých jevů, jako jsou vzdělání, myšlení, zájem, cit apod., a je prostředkem demagogie, protože stírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Takovými frázemi se stávají úsloví typu už staří Římané (v příkladu Už staří Římané diskutovali o výhodách klasického vzdělání), lat. caveant consules apod.

Při svém zájmu o slovo, jeho význam a užití postrádal K. Čapek velmi citelně slovník češtiny. Je třeba si uvědomit, že ještě začátkem třicátých let měla čeština vlastně pouze Jungmannův Česko-německý slovník. Proto K. Čapek s velkým zájmem uvítal zprávu (III, s. 528—530), že se připravuje Příruční slovník jazyka českého. I když dobře chápal, že pro vědecké studium češtiny potřebujeme i tezaurus českého jazyka, přimlouval se za to, abychom pro běžnou praxi měli — podle jeho názoru — dvousvazkový slovník normativního charakteru. Pro poučeného znalce českého jazyka, jakým K. Čapek byl, jemuž „jazyk není předmětem studia, nýbrž předmětem života a lásky, denní potřeby a … denní nejistoty“ (III, s. 529), jak sám o sobě říká, byl ideálem moderní slovník, který by obsahoval i kulturní dějiny slov; dobře si uvědomoval, že dějiny slov jsou zároveň i dějinami národními (srov. Němec a kol., 1980, 1986).

S Čapkovým zájmem o slovo souvisí i jeho zájem o výklady etymologické; dobře si uvědomuje, že je to oblast, o niž se zajímají zvláště diletanti. Ve skromnosti se s nimi ztotožňuje a vyznává se, že ho na etymologii přitahuje její cesta za dobrodružstvím, poutavá, ač někdy „ošidná“. Tak očima poučeného „diletanta“ se K. Čapek zajímá o původ např. nadávek typu trulant, prevít apod. a s humorem konstatuje, že my Češi zřejmě raději „rejpáme“ než „láteříme“ (ZS, s. 183—184). Zajímá ho i původ expresívních hovorových, ev. oblastních spojení slov a rčení typu dělat rotyku, dělat fóry, mazat deku, dělat si z někoho šoufky apod. Žertovně paroduje i teorie etymologického výkladu, např. rčení mít filipa (ZS, s. 199—201).

Mezi slova, jimž K. Čapek věnoval zvláštní pozornost, patří jména vlastní, a to osobní i místní. Nad kalendářem z r. 1925 (II, s. 596) se s mírnou ironií zamýšlí nad křestními jmény; konstatuje, že se už hodně počeštila, ale zdá se mu, že je tam mnoho slovanských jmen, která jsou neznámá, ev. uměle utvořena, např. Bohuchval vedle Bohumila apod., postrádá žertem Vodomila, Lidumila apod. Telefonní seznam Prahy z r. 1933 ho inspiroval, aby sledoval frekvenci některých příjmení (III, s. 467—468). Zjišťuje např., že na 4 Smutné a 1 Nerudu připadá v Praze 40 Veselých a 40 Kratochvílů. Za českou specialitu označuje hojný výskyt zdrobnělin ve funkci vlastních jmen, např. v Praze je prý 11 Řezníčků, ale žádný Řezník, 10 Sedláků, ale 15 Sedláčků apod. Dochází k závěru, že „česká jména jsou radikálně demokratická až po svou veselou a důvěrnou všednost“ (s. 468). Jménům místním věnoval K. Čapek nejeden ze svých sloupků (Ambit, s. 109—110); snažil se formulovat i několik obecných praktických rad, jak pojmenovat ulice. Doporučil neužívat k tomu vlastních jmen osobních, nýbrž pojmenovávat např. podle nějaké význačné budovy, směru ulice, čtvrti, k níž vede, apod., srov. ulice Muzejní, Jižní, Krčská atp.

Z jevů gramatických se K. Čapek zajímal o užívání zájmen, adjektiv a sloves. I v těchto případech šlo převážně o stránku sémantickou. Pokud jde o zájmena, těšily se jeho pozornosti zvláště dva typy, zájmena osobní a neurčitá.

U zájmen osobních jde v podstatě o kontextovou sémantiku 1. os. pl. my v konkurenci s 1. os. sg. já. Zájmenu my přisuzuje ironicky význam ‚družnosti, společenství a síly‘, a proto se prý v pohnutých dobách říká my (jsme trpěli za to), kdežto zájmeno já má podle něho význam ‚nedružnosti, samolibosti a sobeckosti‘, např. já jsem seděl doma apod. (ZS, s. 15—16). Zájmenem my se zpravidla označuje generace, a to my, mladá generace (ZS, s. 162—163) a nejstarší generace (ZS, s. 164), když její příslušníci na sobě shledávají společné vlastnosti. Všímá si i užití zájmen přivlast[198]ňovacích náš a můj (ZS, s. 86—87). V rámci národa označujeme slavné osobnosti zájmenem náš, tak je náš Žižka, náš Smetana apod. U záporných osob tohoto zájmena přivlastňovacího neužíváme, neříkáme náš Milota z Dědic, náš Koniáš apod., i když — bohužel — i tyto špatné příklady jsou naše, ale nechceme se k nim hlásit. — Dále si K. Čapek všímá např. toho, že se říká někdo by měl (ZS, s. 143—144), někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace apod., ale už se neříká měl bych udělat to a to, aby se zlepšila situace; věci a činy vznikají totiž tím, připomíná vtipně K. Čapek, že je někdo udělá, nikoli tím, co by někdo udělat měl.

U adjektiv se K. Čapek zamyslil nad jejich stupňováním. S lehkou ironií dokazuje (ZS, s. 82—83), že se užívá superlativů např. v hodnocení největší český básník apod. nikoli proto, abychom nadsazovali, ale proto, že často nemáme odvahu „mluvit v pozitivech“ (s. 83). Pozitiv (např. velký český básník apod.) pokládá za „vážnější, absolutnější a závažnější slovo než superlativ“ (s. 82).

U slovesa chtít si K. Čapek „pohrál“ (ZS, s. 175—176) např. s hovor. obratem to chce něco udělat, např. kabát chce ubrat, kámen chce otočit apod., protože „při každé práci s hmotou mají věci nejen své samostatné bytí, ale i svou vlastní vůli, které jest vyhovět“ (s. 176), neboť jen tak vznikne dobré dílo.

Je pochopitelné, že K. Čapek v souladu s požadavky doby na jazyk, ale i se stavem tehdejší naší lingvistiky kladl důraz především na slovo a jeho kulturu, méně na jevy ostatní, i když i jejich významu si byl dobře vědom (srov. ostatně i výše).

Když jako dramaturg usiloval o „divadelní češtinu“ (III, s. 9—11), věděl velmi dobře, že má těžiště v syntaxi. Ze syntaxe mluveného projevu na jevišti vyřazoval např. užití přechodníků, vztažného zájmena jenž (jeho užití je dnes již rovněž příznakové), ale zejména tzv. periody s vedlejšími větami apod. Z hlediska syntaktického má být podle K. Čapka jevištní řeč — resp. i mluvená vůbec — parataktická, jako je tomu v běžném jazyce, jak dobře odhadl. Do mluveného jazyka na jevišti podle K. Čapka nepatří spojovací výrazy typu poněvadž, zatímco, protože se sice dají „bez námahy myslit, ale nedají se dobře hrát“ (s. 10). Na jevišti je každá promluvená věta „hra sama“, a proto K. Čapek zdůrazňoval význam zejména syntaxe mluveného jazyka (srov. výše).

K. Čapek jako vynikající překladatel (srov. jeho Francouzskou poezii nové doby, která poprvé vyšla v knižní podobě r. 1919) zajímal se po celou dobu své publikační činnosti i o jazykovou stránku překladů do češtiny, zejména z angličtiny (III, s. 689—691), ale i z ruštiny, španělštiny (III, s. 671—672) aj.; zastával názor, že „slušným překladatelem bude jenom ten, kdo v překládání nevidí řemeslo, nýbrž kulturní činnost“ (III, s. 683—685).

S Čapkovými překlady francouzské poezie souvisí i jeho zájem o verš, např. o český alexandrín (II, s. 349—354); v recenzi Jakobsonových Základů českého verše vyslovil nesouhlas s odmítáním českého přízvučného verše (III, s. 39—40). V druhém ročníku našeho časopisu podílel se K. Čapek s E. F. Burianem, J. Čepem, J. Durychem, Fr. Halasem, J. Horou a dalšími básníky na souboru Básnický dnešek a K. H. Mácha (SaS, 2, 1936, s. 65—78); v článku pod názvem „Máchovy kantilény“ (s. 69—70) obdivoval „hudební tajemství verše Máchova“. Objevně ukázal, že se celý Máchův Máj utvářel kolem několika rytmicky a motivicky různých jader.

K. Čapek projevoval zájem i o to, co dnes nazýváme sporným autorstvím. Je pochopitelné, že to souviselo se spory o RKZ, jejichž oživení čas od času propuká. Pevně ovšem věřil v pravdivost jazykových rozborů Gebauerových a jiných v duchu Masarykovy víry ve vědeckou pravdu (I, s. 477—478, III, s. 670). Ve sporu o 52 balad Roberta Davida (III, s. 714—717) považoval K. Čapek za jedno ze základních kritérií určit autora i podle jazyka sporného textu; vytýkal chyby zejména morfologické typu mezi svýma (místo mezi svými) apod.

[199]Již na počátku třicátých let K. Čapek volal po lingvistické disciplíně — stylistice (III, s. 491—494); ta by měla zkoumat moderní českou literaturu, její jazyk, resp. i jeho vývoj od doby první světové války, měla by posoudit, zda česká literatura, zejména její syntax, upadla „do šablony a frázovitosti“, zda česká věta ztrácí „na pružnosti a tvárnosti“, jak se vytýkalo, apod. Styl chápal K. Čapek nejen „jako verbální pohotovost a vkusnost ve vyjadřování, nýbrž formální dokonalost myšlení všude, a obzvláště v praktickém životě“ (II, s. 446—448).

K. Čapek dovedl v pravém slova smyslu zasvěceně z hlediska jak jazykového, tak i stylistického posoudit jazyk a řeč i T. G. Masaryka. Za zvláštní zmínku stojí, že na řeči T. G. Masaryka vzhledem k svým názorům na jazyk zvlášť oceňoval, že „nikdy nemluví v termínech polopravdy, polovíry, pouhé možnosti, příbuznosti nebo pravděpodobnosti; vysloví jen to, za čím plně stojí jako za poznaným faktem nebo jako za vírou nebo přesvědčením“ (Čtení o T. G. Masarykovi, s. 32).

 

Shrnutí. K. Čapka po celý život, resp. po celou jeho tvorbu prozaika, dramatika a žurnalisty provázel živý vztah k jazyku, který zdědil po své babičce, hronovské mlynářce, jak se sám vyznává (III, s. 338—340). Jádrem Čapkova zájmu o jazyk bylo slovo, jeho lexikální sémantika a jeho užití, stále živý problém i dnes (srov. Havel, 1989). Nad slovy a jejich spojeními, zvl. ustálenými ve formě rčení, úsloví apod. se zamýšlel nejen z hlediska lingvistického, ale i z hlediska sociologického, psychologického, filozofického i etického. Význam slov chápal v širším smyslu, v podstatě jako význam kontextový a vždy za ním viděl člověka s jeho životními problémy. Šlo mu zejména o pravdivost v užití slov. Nenáviděl tzv. slova „prázdná“ a frázi jako nástroj demagogie. Svůj poučený poměr k jazyku (srov. jeho vztah k PLK a k veškerému dění v lingvistice) prokazoval jako žurnalista v tzv. sloupcích, drobných článcích apod., které psal většinou spontánně, velmi často i s velkým citovým zaujetím. Mnohé z nich mají charakter dnešních jazykových koutků, psaných ovšem umělcem spisovatelem a dramatikem. Neopouštěl ho ani zájem o vyučování jazyku mateřskému a o jazykovou kulturu v praxi.

Je příznačné, že vynikající Čapkovo dílo prozaické i dramatické — ve světovém měřítku vzato — přežilo slovo, a to robot z RUR, které — jak známo — není neologismem jen v češtině, ale proniklo i do jiných jazyků, např. i do angličtiny, kde žije dosud (Wechsler, 1990, s. 185). Stojí jistě i za zmínku, že K. Čapek ve své skromnosti a pragmatičnosti tvrdil, že autorem tohoto slova byl jeho bratr malíř a spisovatel Josef Čapek, s nímž se o pojmenování pro „umělé dělníky“ radil (III, s. 502—503). Stále živé jsou i některé pojmy, které představují ústřední tematiku Čapkových děl, srov. např. jaderná síla, lékařská etika apod.

 

LITERATURA

 

ČAPEK, K.: Sloupkový ambit. Praha 1957. Dále Ambit.

ČAPEK, K.: Čtení o T. G. Masarykovi. Praha 1969.

ČAPEK, K.: V zajetí slov. Praha 1969. Dále ZS.

ČAPEK, K.: O umění a kultuře I (1984), II (1985), III (1986). Spisy XVII—XIX. Praha 1984—1986. Dále I—III.

ČAPEK, K.: Od člověka k člověku I (1988). Spisy XIV. Praha 1988. Dále Ia.

ČAPKOVÁ, H.: Moji milí bratři. Praha 1986.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

HAVEL, V.: Slovo o slovu. Reportér, 5, 1990, č. 1, s. 3—7.

HOFFMANNOVÁ, J.: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka. SaS, 40, 1979, s. 295—302.

HOFFMANNOVÁ, J.: Konference o osobnosti a díle Karla Čapka. SaS, 51, 1990, s. 173—176.

[200]MACHÁČKOVÁ, E.: O názorech na dichotomii langue a parole. SaS, 48, 1987, s. 232—239; 2. část. SaS, 50, 1989, s. 56—65.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Kapitoly z české poetiky I.: Obecné věci básnictví. Praha 1948.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Trojice studií o Karlu Čapkovi. Kapitoly z české poetiky II.: K vývoji české poezie a prózy. Praha 1948, s. 325—400.

NEKVAPIL, J.: K pojetí jazykovědy u Karla Čapka. NŘ, 68, 1985, s. 88—90.

NĚMEC, I. a kol.: Slova a dějiny. Praha 1980.

NĚMEC, I. a kol.: Dědictví řeči. Praha 1986.

PYTLÍK, R.: Čapkova „Kritika slov“. Kmen, 1990, č. 1, s. 13.

TĚŠITELOVÁ, M.: Poznámky k slovní zásobě v románě Karla Čapka „Život a dílo skladatele Foltýna“. NŘ, 38, 1955, s. 297—307.

WECHSLER, R.: Karel Čapek in America. In: Cross currents. A yearbook of central European culture. Ed. L. Matejka. Ann Arbor 1990, s. 173—186.

 

R É S U M É

Karel Čapek and language

The life of Karel Čapek as well as his work of writer, dramatist, and journalist are penetrated with his warm feelings for his mother-tongue and for his nation. His interest in the language was concentrated on words, their units, idioms, locutions etc. not only from the linguistic view point but also from other, related aspects of sociology, psychology, philosophy, and ethics Čapek’s conception of the word was relatively large, based on context, and manifested a permanent regard to a particular language user. Čapek stressed the usage of words in their full and true meanings and rejected the so-called empty words and clichés as an instrument of demagogy. His sophisticated relation to language was demonstrated in his so-called columns, short articles, etc. written spontaneously and often with enthusiasm.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 3, pp. 192-200

Previous František Daneš: T. G. Masaryk a jazykověda. K 140. výročí Masarykova narození

Next Simeon Romportl: Lineární versus transverzální