Slovesná valence ve slovnících

Eva Macháčková, Naďa Svozilová

[Discussion]

(pdf)

Глагольная валентность в словях / Verbal valence (as described) in dictionaries

Valenční slovníky mají již svou dvacetiletou historii. Průkopnickým dílem na tomto poli byl slovník autorů G. Helbiga a W. Schenkela Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Verben (vyšel poprvé v Lipsku r. 1969).[1] Slovník přinesl v teoretické části přehled o vývoji a stavu bádání v oblasti valence, v části slovníkové pak analýzu více než 330 sloves. Výstavba hesla má u Helbiga a Schenkela tři stupně. První stupeň udává počet valencí, druhý informuje o valenčních prvcích (nazývaných Mitspieler) z hlediska slovnědruhové/morfologické analýzy; na třetím stupni jsou uvedeny sémantické rysy těchto valenčních prvků. Např.:

 

bauen
I.	bauen2 (2 = počet valencí)
II.	bauen — Sn, Sa/pS (S = substantivum, n = nominativ, a = akuzativ, p = předložka)
[220]III.	Sn	—	1.	+Anim (Der Lehrer baut ein Haus, das Tier eine Höhle.)
			2.	+Abstr (als Hum) (Die Stadt baut ein neues Theater.)
	Sa	—	—Anim (Die Gemeinde baut eine Brücke.)
	p	—	an
	pSd	—	—Anim (Er baut an seinem Haus.) (d = dativ)

 

Není-li valenční prvek nutný (obligatorní), uvádí se v závorce. U většiny hesel jsou zařazeny poznámky, v nichž jsou vysvětleny zvláštnosti valence jednotlivých sloves. Při řazení sloves se přihlíželo k jejich významu a slovotvorné stránce; není to tedy slovník abecední (abecední rejstřík sloves je uveden na konci knihy). Slovník Helbigův a Schenkelův byl určen především pro praktickou výuku cizinců, vyšel v několika vydáních a svůj význam si uchoval dodnes. Autoři pozdějších valenčních slovníků musejí vždy k tomuto prvotnímu dílu přihlížet. Ve stejné edici vyšly pak v Lipsku ještě valenční slovníky adjektiv a substantiv (Sommerfeldt - Schreiber, 1974, 1978). — Není ovšem náhodou, že první svazek této edice byl věnován právě slovesům — souvisí to s důležitostí, která byla připisována slovesu jako větnému centru v posledním dvacetiletí (srov. k tomu též Fišerová - Hošnová, 1974). G. Helbig ve svých pracích o valenci pokračoval i v dalších letech (srov. např. Helbig, 1983a,b) a v Lipsku se připravují další valenční cizojazyčné slovníky.

V Polsku vychází v současné době valenční slovník zpracovávaný kolektivem pod vedením K. Polańského: Słownik syntaktyczno-generatywny czasowników polskich. Jak název napovídá, je vypracován na generativistických základech. Jeho 1. díl vyšel r. 1980, 2. díl r. 1984 a budou následovat díly další. Slovník neobsahuje teoretické výklady, pouze úvod a nejdůležitější poučení pro uživatele. U sloves (slovesných lexémů), která mají pouze jeden slovesný význam (tj. jednu lexii, srov. Filipec - Čermák, 1985), není význam vyložen, je uveden pouze u těch slovesných lexémů, které mají významů více. Je připojena charakteristika větných členů slovesem dominovaných, a to jak po stránce formální (morfologické), tak i po stránce sémantické, a to pomocí sémantických rysů. Vedle obecných sémantických rysů, jako jsou např. Anim, Hum, Elm (živel), najdeme tu u řady sloves informace — řekli bychom — opravdu lexikografické; tak u sloves jako (přel. do češ.) holit (vousy, vlasy, srst), snášet (o samicích ptáků) apod. U každého slovesa jsou příklady. Slovník obsáhne všechna slovesa uvedená v Słowniku języka polskiego (red. W. Doroszewski, 1958—1969) kromě sloves řídkých a zastaralých; všímá si i frazeologismů. Analýza sloves po stránce formální i významové je poměrně jemná; např. u sloves dostawać — dostać si autoři povšimli i toho, že se pojí s infinitivem, jde-li (stejně jako v češtině) o infinitiv sloves jíst a pít (a sloves podobných významem), srov. dostali jsme jíst a pít.

R. 1983 vyšel ve Varšavě Dictionnaire sémantique et syntaxique des verbes français zpracovaný kolektivem pod vedením H. Lewické a K. Bogackého. Tento slovník by měl tvořit první část většího díla, které by v příštích svazcích obsáhlo analýzu adjektiv, adverbií a snad i substantiv. Slovník zahrnuje slovesa, která patří mezi nejčastějších 2500 francouzských slov (a ještě některá slovesa další), celkem asi 575 slovesných lexémů. Protože většina sloves má více významů, obsahuje tedy slovník okolo 3000 základních lexikálních jednotek (lexií). Východiskem pro popis jednotek je jejich sémantická struktura. Je zachycena pomocí symbolických formulí složených z čtrnácti „hloubkových“ predikátů, modifikátorů a logických konstant. „Hloubkové“ neboli primární predikáty jako (přel. do češ.) cítit, existovat, chtít, působit, měnit, věřit aj. jsou značeny velkými písmeny a charakterizovány počtem a povahou tzv. argumentů. Aby se popis zjednodušil, užívá se vedle primárních predikátů při výkladu i predikátů „povrchových“ (značených písmeny malými). U jednotlivých slovesných významů se však stává popis někdy velmi složitý a — jak sami autoři přiznávají — těžkopádný, srov. např. sloveso cacher I:

 

[221]cacher I

‚mettre qn / qch, dans un lieu où ne puisse pas le trouver, dérober [(s) chować, ukryć]‘

se ~ : REFL

R1 CAUSER R2

R1 : x mettre I y z

R2 : w NON pouvoir II voir I y/w NON R3

R3 : w SAVOIR z (y SE TROUVER)

Syn.: dissimuler, celer (1), camoufler (3), masquer (3)

N1 + V + N2 [+ prép + N3]

(cacher — skrýt, skrývat, CAUSER — způsobit (primární predikát), mettre — položit, pouvoir — moci, voir — vidět („povrchové“ predikáty), R — relace, x, y … — individuální objekty)

 

Syntaktická stránka, která není tolik v popředí zájmu, není zpracována tak detailně: N₁ — podmět, N₂ — předmět přímý, N₃ — předmět nepřímý (zachyceny jsou i předložky). Ke každému slovesu jsou uvedeny příklady vyexcerpované z francouzské beletrie.

V Bulharsku vyšel v r. 1987 Kratъk valenten rečnik na glagolite v sъvremannija bъlgarski knižoven ezik od M. Popovové. Slovník obsahuje okolo 1000 hesel; mnohé lexikální jednotky mají více významů. Rozsáhlá teoretická část je věnována podrobnému výkladu problematiky slovesné valence, dále klasifikaci sloves podle valence; slovesa, která mají shodnou valenci, jsou rozčleněna do tříd podle své sémantiky. Ve slovníkové části jsou u každého hesla uvedeny základní údaje morfologické a syntaktické, některé údaje sémantické a příklady s udáním pramene.

Valenční slovník se připravuje také na univerzitě ve Wrocławi. Je to konfrontační slovník německo-polský, na kterém pracuje kolektiv pod vedením N. Morcinće. Zajímavé je, že východiskem je tu jazyk cizí. Autoři (srov. např. Cirko, 1986) jsou přesvědčeni, že při učení se cizímu jazyku (máme-li jistý potřebný základ) je lépe vycházet od jazyka cizího, z větných schémat a příkladů. Cíle autorů jsou didaktické a popis je podřízen těmto cílům. Korpus sloves je proto vybrán z učebnice němčiny pro střední školy a doplněn ještě o některá další slovesa (celkem asi 700). Autoři vycházejí z názoru, že při učení se cizímu jazyku nejsou nejdůležitější obecné sémantické a syntaktické rysy slovesných doplnění, ale jejich obsahové „sémémy“; proto se na první místo klade údaj o tom, že jde např. o objekt ze dřeva, skla, rozbitný apod. — Také ve Varšavě se pod vedením D. Rytelové-Kucové začíná připravovat konfrontační valenční slovník, a to slovník česko-polský.

Jednou z průkopnických prací na poli valenčních slovníků je Französisches Verblexikon. Die Konstruktion der Verben im Französischen (Stuttgart 1977), jehož autory jsou W. Busse a J.-P. Dubost. Pro další vývoj v oblasti valenčních slovníků má však největší význam Kleines Valenzlexikon deutscher Verben, vyd. autorským kolektivem vedeným U. Engelem a H. Schumacherem, Mannheim 1976.[2] Slovník je orientován syntakticky. V r. 1978 vyšlo v Tübingen přepracované vydání tohoto slovníku. Rozsahem se příliš neliší od slovníku Helbigova a Schenkelova; i jeho určení je podobné — usnadnit výuku cizímu jazyku, tedy němčině. Valence slovesa se v něm chápe jako spojovatelnost slovesa s určitým množstvím aktantů, ze syntaktického hlediska s určitým množstvím doplnění (Ergänzung). Aktant je element bezprostředně spojený s podtřídou sloves. Zakládá se na paradigmatu, což je třída elementů vzájemně zaměnitelných v témž kontextu. Element s abstraktním významem se podle autorů nazývá anafora. Tak např. anaforou u nominativního doplnění je osobní zájmeno v nominativu. Engel a Schumacher vydělují deset tříd [222]doplnění podle nahraditelnosti anaforami. U jednotlivých sloves není vyložen jejich význam, ale jsou uvedeny různé „plány“ věty jako kombinace číslic označujících aktanty (doplnění). Kulatá závorka před číslicí označuje potenciálnost aktantu. Za plánem věty jsou uvedeny příklady. Např. pít (trinken) může mít (kromě dalších plánů) plán 0(1: Dítě pije (mléko). (0 = nominativní doplnění, 1 = akuzativ doplnění).

Valenční slovník Engelův - Schumacherův se stal předlohou slovníků dalších. Jedním z nich je konfrontační slovník německo-rumunský (Valenzlexikon deutsch-rumänisch od U. Engela, E. Savinové a kol.), vypracovaný v Institutu für deutsche Sprache v Mannheimu a vydaný (jako 4. svazek řady Deutsch im Kontrast) v Heidelbergu r. 1983. Slovník obsahuje kolem 460 nejdůležitějších (německých) sloves. Je koncipován tak, že je uvedeno německé sloveso (ve svých různých významech), počet a druh valencí — podobným způsobem jako ve slovníku výše uvedeném, sémantická omezení a jednoduché příklady, k tomu jsou uvedeny paralely rumunské.

Pracuje se s těmito valencemi: 0 — subst. v nominativu, 1 — subst. v akuzativu, 2 — subst. v genitivu, 3 — subst. v dativu, 4 — subst. v předložkových pádech, 5 — tzv. situativ — místní a časová určení (na otázku kde, kdy), 6 — určení směrová (direktivní) — na otázku kam, odkud, 7 — nominální (např. Unser Nachbar heißt Franz. Peter gilt als ein tüchtiger Arzt), 8 — adjektivní (Maria war krank. Mir ist schlecht), 9 — tzv. verbativ: Die Mutter läßt das Kind ins Kino gehen.

Sémantická omezení jsou označována velkými písmeny: HUM (lidská bytost), INST (instituce), ZOOL (zvíře), PLANT (rostlina), OBJ (materiální a počitatelný předmět). (Těchto pět prvních charakteristik se též souhrnně označuje jako KONKR.) Rysy INTELL (obsažené v substantivech jako myšlenka, věda), AKT (akční i neakční děje jako práce, déšť aj.), STAT (vlastnosti a stavy) souhrnně autoři označují jako ABSTR. Kromě těchto obecných sémantických omezení mohou být po dvojtečce uvedena i omezení zcela speciální, dokonce např. i pouhé jedno slovo, nepojí-li se sloveso s doplněními jinými.

Uveďme si alespoň jeden příklad z uvedeného slovníku (rumunské paralely vynecháváme):

 

GEHÖREN
gehören 1	03	0:	KONKR/INTELL	Das Auto gehört meinem Vater.
		3:	HUM/INST/ZOOL/INTELL
gehören 2	03	0:	OBJ/ABSTR	Dem Schüler gehört eine Belohnung.
		3:	HUM/INST/ZOOL/AKT
			(Tut)/STAT (Leistung u. a.)
gehören 3	04	0:	— (tj. neplatí žádná omezení)	Zum Fußball gehören zweiundzwanzig
				Spieler.
		4:		Die Fakultät für Germanistik gehört
				zur Universität.

 

Na konci slovníku abecedně řazeného podle němčiny je uveden abecední seznam rumunských sloves s příslušnými odkazy.

Na malý valenční slovník německý navazuje i Diceinario de valencias verbales ALEMAN - ESPAÑOL od D. Ralla, M. Rallové a O. Zorilly (Tübingen 1980); připraven do tisku je i Valenzlexikon deutsch-serbokroatisch od U. Engela a P. Mrazoviće.

Koncepce dalšího slovníku H. Schumachera a kol. byla představena v samostatné knize Projektgruppe Mannheim: Konzeption eines Wörterbuches deutscher Verben. Zur Theorie und Praxis einer semantisch orientierten Valenzlexikographie. Tü[223]bingen 1981.[3] V projektu je úvodem vyloženo, že při vypracovávání slovníku se bude vycházet z němčiny jako z cizího jazyka — má být pomůckou při vyučování. Je tu podán výklad o historii synonymických a sémaziologických slovníků doprovázený ukázkami. Obsáhlé kapitoly jsou věnovány výkladům o různých gramatikách, počínaje Chomským. U řady gramatik je podrobně vyložen jejich formální aparát. Projekt by takto mohl sloužit jako pomůcka při studiu různých gramatik. Je však otázka, zda bude někdo v projektu slovníku takové přehledy a výklady hledat.

Za vedení H. Schumachera vydal pak kolektiv sedmi autorů knihu Verben in Feldern. Valenzwörterbuch zur Syntax und Semantik deutscher Verben (Berlin - New York 1986). Jde o dílo úctyhodných rozměrů — okolo 900 stran. Pozoruhodné je na něm zvláště členění podle onomaziologických kritérií. Slovesa jsou rozdělena do sedmi makropolí; jedno makropole tvoří např. slovesa existence, další např. slovesa činnosti duševní nebo vědecké (např. analyzovat, definovat, vztahovat se aj.), slovesa komunikování, vztahů mezi lidmi atd. Tato pole jsou dále hierarchizována. Tak slovesa komunikování se člení na slovesa vyjadřující komunikativní činnost mluvčího (např. říci, učit, informovat), na slovesa vyjadřující apercepci (např. slyšet, číst) aj. Dané podtřídy jsou členěny ještě dále. Je např. rozdíl, jde-li o činnost mluvení s mluvčím a příjemcem, nebo zda jde o rovnocenné partnery, jejichž role se střídají (např. diskutovat). Na začátku každé skupiny (podskupiny) je vždy uvedeno obecné (nebo bychom mohli říci kategoriální) sloveso, které reprezentuje danou skupinu, např. existovat, rozlišovat apod.

Po stránce materiálové je slovník založen na odborných textech; proto sem nejsou zařazena mnohá běžná slovesa. Výběr totiž obsahuje slovesa potřebná ve vědecké a odborné práci všech oborů a byl takto omezen se zřetelem k předpokládanému uživateli. Samozřejmě je součástí slovníku i abecední seznam probíraných sloves, umožňující orientaci v tomto obrovském a těžko přehledném díle. U jednotlivých slovesných významů je uvedeno heslo, morfologické údaje, plán věty, synonyma a antonyma, strukturní model odpovídající plánu výstavby věty, možnosti zaplňování valenčních pozic (o nich údaje morfologické a s nimi korelující údaje sémantické), údaje o tvoření pasíva, údaje stylistické, nezkrácené příklady (s uvedením autora), frazeologismy, substantiva, adjektiva a slovesa obsahující shodný základ; konečně jsou zmíněny i ty významy dané lexikální jednotky, které patří do jiných onomaziologických tříd a jsou proto popisovány na jiných místech.

Na ukázku uvedeme, jak vypadá zcela jednoduché slovníkové heslo Schumacherova slovníku:

 

ESSEN
ißt — aßt — hat gegessen
essen	NomE (AkkE)
Der xNomE ißt (den yAkkE)		x nimt den y zu sich (s. auch Vorspann)
NomE		x: Lebewesen normalerweise Mensch
AkkE		y: fester oder flüssiger Stoff (normalerweise Nahrung)
(E = Ergänzung)
K heslu je připojena celá řada poznámek.

O tomto velkém a sémanticky orientovaném slovníku byly napsány dvě recenze publikované v jednom čísle časopisu (Helbig, Heringer, 1987). Autoři recenzí obdivují námahu vynaloženou na vypracování tohoto slovníku, ukazují na jeho přednosti, zároveň však upozorňují na některé jeho nedostatky. Tak např. podle názoru recenzentů okruh uživatelů slovníku nebude asi příliš veliký, zůstane pravděpodobně omezen na učitele němčiny jako cizího jazyka. Orientace v něm není snadná, a do[224]konce ani manipulace s takovým dílem není jednoduchá. Údaje uvedené u jednotlivých sloves, ať už se týkají slovotvorby, morfologie, syntaxe nebo sémantiky aktantů, nepřinášejí podle recenzentů ve srovnání s dosavadními mluvnicemi a slovníky mnoho nového. Hodnota tohoto díla je však přesto vysoká: záleží zvláště v jemném členění sloves.

Ukazuje se, že se u slovníků většího rozsahu (nejen u slovníků valenčních) a u gramatik hranice mezi slovníky a gramatikami do jisté míry stírají. Ve velkém slovníku, jako je Verben in Feldern, najdeme u každého hesla i údaje gramatické a slovotvorné; je tu uvedeno, jak se tvoří pasívum, jak se sloveso časuje apod. Naopak práce, řekli bychom gramatické, se svými postupy zase přibližují slovníkům, např. tím, že rozkládají význam slov na sémantické složky apod.

 

I v Ústavu pro jazyk český ČSAV se připravuje valenční slovník (s prozatímním názvem Valenční slovník českých sloves, dále VSČS). Pracovní tým tvoří čtyři členky kolektivu autorů Větných vzorců v češtině (Daneš - Hlavsa a kol., 1981): Anna Jirsová, Eva Macháčková, Hana Prouzová, Naďa Svozilová, a jedna autorka další, Milena Švehlová. Tento pracovní tým přirozeně v zásadě vychází z teorie valence (a intence), jak je postulována ve Větných vzorcích. Celková koncepce větných vzorců včetně konkrétní analýzy sloves (prostřednictvím gramatických a sémantických větných vzorců a sémantických formulí) však musela být pro VSČS modifikována právě vzhledem k tomu, že jde o dílo slovníkové, nadto s abecedním řazením. Ohled na předpokládaný široký okruh uživatelů slovníku si vyžádal mj. zjednodušení teorie i praxe Větných vzorců; např. nepracujeme se sémantickými rolemi, nýbrž jen s tzv. selektivními realizačními tendencemi (SRT) ap.

VSČS chce u více než 1000 nejčastějších českých sloves[4] a jejich vidových protikladů a reflexívních podob (výsledný počet slovesných hesel bude okolo dvou tisíc) postihnout valenční potenciál a selektivní tendence charakteristické pro obsazování valenčních pozic ve struktuře české věty. Pojímáme tento první valenční slovník (současné) češtiny ve srovnání s většinou dosud existujících valenčních slovníků značně široce. U každého slovesa provádíme důkladnou morfologicko-syntakticko-sémantickou analýzu, zejména pokud jde o jeho valenční potenciál. (Výklady jednotlivých slovesných významů uvádíme jen v podobě a míře nezbytné pro diferenciaci; nechceme samozřejmě dublovat naše výkladové slovníky — SSJČ, SSČ). Jako ilustrační materiál podáváme dostatečně informativní kontexty z autentických dokladů čerpaných z klasické literatury[5] i z vlastní excerpce současných pramenů. (Frazeologizovaná užití, v nichž se zákonitě mění běžný valenční potenciál příslušných sloves, uvádíme u velmi frekventovaných sloves a jen ve velmi omezené míře; frazeologii slovesa bude věnován samostatný díl frazeologického slovníku, připravovaný pod vedením Fr. Čermáka.) Počítá se zejména s praktickým využitím VSČS: při výuce češtiny, v péči o jazykovou kulturu, při konfrontaci s cizími jazyky, apod., ale i s využitím teoretickým — jako základu pro další zkoumání struktury české věty ap.

Zpracovávaný rukopis VSČS je ukládán do paměti počítače (Hewlett Packard). Po dokončení rukopisu bude tak možno provádět automaticky nejrůznější úpravy, potřebná třídění sloves apod. VSČS by měl být připraven k odevzdání do tisku koncem r. 1993. Předpokládá se, že slovník bude dvousvazkový.

[225]V příloze připojujeme jako ukázku pracovní verzi 5 sloves různého typu. Předesíláme soupis značek a zkratek použitých při jejich zpracování.

 

PŘÍLOHA

 

Soupis použitých značek a zkratek
1, 2, 3, 4	=	počet valencí daného slovesa
1 — 2 — 3 — 4	=	vztah valencí (potenciálnost) u daného slovesa nebo slovesného významu
/n.//	=	ekvivalence
v (=vel)	=	varianta (u SRT)
[ ]	=	závorky pro SRT
>	=	zahrnutí (např. [hum > instit])
~	=	přechod do jiné roviny (sémantické, realizační, výkladové ap.)
conj SENT	=	věta uvedená spojkou
INF	=	infinitiv
S	=	substantivum (syntaktické)
S nom … instr	=	substantivum v nominativu … až v instrumentále
praep S	=	substantivum v předložkovém pádě, s předložkou
SENT	=	věta
„SENT“	=	věta v přímé řeči
SRT	=	selektivní realizační tendence
val	=	valence
— — —
[abstr]	=	abstraktum
[anim]	=	živé bytosti
[circ]	=	circumstantivnost, vyjádření okolnosti, okolnost
[coll]	=	kolektivnost
[hum]	=	lidské bytosti
[inanim]	=	neživé věci, jevy, skutečnosti
[inform]	=	informace
[instit]	=	instituce
[instr]	=	instrument, prostředek
[konkr]	=	konkrétum, předmětnost (nezahrnuje [anim], [hum] apod.)
[loc]	=	locus, místní určení
[med]	=	médium, prostřednictví
[mech]	=	mechanismus
[natur]	=	jev přírody, přírodnina, živel, jev fyz., chem.
[omn]	=	valenční pozici lze obsadit bez omezení
[pars]	=	část, součást (zprav. v kombinaci: [pars anim] ap.)
[plant]	=	rostlina
[qual]	=	kvalita, jakost, popř. vlastnost
[sit]	=	situace, „situačnost“: zahrnuje děj, činnost, akci, stav ap.
[zool]	=	zvíře
Kombinované SRT, např.:
[pars anim]		o končetinách, očích ap.
[sit hum]		o stavu, projevech, chování lidských bytostí (např. nemoc, bolest ap.)

 

BÁT SE ned.	1, 2 val
I. ‚mít pocit ohrožení‘	1—2 val
Val 1: S nom [anim]
(Val 2): S gen [omn] ~ podnět
[226]Jirka stál před domem, nahoru se mu jít nechtělo, bál se Marie. — Tmy země se bojím, nedojdu ke hvězdám. — Zdálo se jí, že slyší podivné zvuky, kterých se za tmy trochu bála. — „Já se prohlídky těch pánů úplně nic nebojím,“ prohlásil Švejk. — Proč se vlastně bojím, vždyť jsem nic zlého neudělal. — Malíři, ať se tvůj štětec nebojí barev.
II. ‚mít obavu z nějaké vlastní činnosti‘	2 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S gen [sit] // INF
Věra se nebojí žádné práce. — O nás, stavbařích pod zemí, ten redaktor nenapsal, protože se bojí vlézt pod zem. — Dělničtí vůdcové se báli domýšlet věci do konce. — Alexej se zeptal Ludvíka, jestli se nebojí ukazovat se s ním před ostatními.
III. ‚mít nelibý pocit plynoucí z očekávání něčeho nepříjemného‘	2 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S gen [sit] // že, aby, jestli SENT
Dělníci se především báli nezaměstnanosti. — Bál jsem se, že mě budou podezřívat. — Ponejvíce se lidé bojí, aby je nikdo neošidil. — Bojím se, že to bude omyl. — Maminka se bála, jestli se mi něco nestalo.
IV. ‚mít obavu o někoho, něcoc	2 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: o S acc [omn]
Ne že bych se o ni bál, Milka si dovede poradit ve všem. — O výsledky své práce se nebojíme. — Já ti s tím kabátem nic neudělám, zbytečně se o něj bojíš.
V. ‚být bojácný‘	1 val
Val 1: S nom [anim]
S ní na chatu nepojedu, ona se bojí. — Kdo se bojí, nesmí do lesa.
DAŘIT SE ned.	1, 2 val
I. ‚dobře růst, prospívat‘
a)	1—2 val
Val 1: S nom [plant] v [zool]
(Val 2): praep S / ADV [loc] ~ kde
Žito se dříve dařilo i na strmých stráních. — Pastinák se daří v každé půdě. — Letos se cukrovka daří. — Telata se pěkně daří, rostou jako z vody. — Přen.: Tady se už daří jen balvany, černé močálky a ocelová jezírka.
b) (impers.)	2 val
Val 1: S dat [plant] v [zool]
Val 2: praep S / ADV [loc] ~ kde
Vínu se u nás moc nedaří. — Žádná půda není neúrodná, v každé se něčemu daří. — Ovce jsou nenáročné, daří se jim všude.
II. ‚mít úspěch, zdar‘
a)	1—2 val
Val 1: S nom [sit] // INF ~ činnost, akce
(Val 2): S dat [hum > instit]
Nedaří se nám střelba z dálky. — Ať se ti dílo daří! — Pokus se dařil jedna radost a plnil pokojíček záhadnou čpavou mlhou. — Bulharům se hra nedařila a dokonce ani neproměnili pokutový kop. — Nedařilo se jí dostat to ven ani [227]nožíkem. — Dana se pokoušela o hvízdání, ale nedařilo se jí to. — Někdy se mi daří všechno, ale někdy vůbec nic.
b) (impers.)	2 val
Val 1: S dat [hum > instit] v [abstr] v [sit]
Val 2: praep S / ADV [circ] // conj SENT
Daří se jí v Praze. Umí se zákaznicemi. Šije pro nejlepší domy. — Jarošovi se v práci dařilo, hodně vydělával. — Viděl bys, jak se jinde daří spravedlnosti. — Slovanskému písemnictví se za vlády jezuitů v Dubrovníku nedařilo. — Hře na lásku se nedaří, když temnoty a strach stojí blízko. — A ani Kalousovi se nepodařilo vyzvědět něco od Švejka. Dařilo se mu tak jako Bretschneiderovi.
III. (impers.) ‚vést se, mít se‘	2 val
Val 1: S dat [hum]
Val 2: ADV [qual]
„Jak se daří slečně Dadlince? Nožička ještě bolí?“ — Vyptával se, jak se nám daří na vojně. — Už se mi daří líp. — Našim reprezentantům se moc nedařilo. — Kdo se přičinil, tomu se nedařilo tak špatně.
NATÁHNOUT dok.	2, 3, 4 val
I. ‚umístit něco tahem, tažením odněkud někam; napnout, položit‘	2—3 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S acc [konkr] ~ provaz, lano apod.
(Val 3): praep S [loc] ~ odkud, kam, kde
Pak natáhli měřiči šňůru od jednoho konce paseky k druhému. — Kubík natáhl od okna k peci drát. — Hráč natáhl na kytaru nové struny. — Elektrikáři natáhli v naší vesnici nové vedení. — Středem kostela natáhli na zem červený koberec.
II. ‚prodloužit víc, než je normální délka‘	2 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S acc [konkr]
Kluci natáhli gumičky na praku.
III. ‚protáhnout do dálky; napnout; napřáhnout‘	2 val
Val 1: S nom [anim]
Val 2: S acc [pars anim]
Dana se zula a natáhla nohy v punčochách k sálajícímu teplu. — Ondřej natáhl ruku, podržel si hrozen a odřízl jej od stopky. — Toník se ustrašeně rozhlédl a pak natáhl pravici. — Natáhl obě ruce daleko před sebe. — Natáhl ruku pro sůl. — Zuzka stojí blízko, stačilo by, kdyby natáhl ruku. — Husy natáhly dlouhé krky.
IV. ‚napnout něj. pružinu, (tím) uvést do chodu něj. mechanismus‘	2—3 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S acc [mech]
(Val 3): S dat [hum]
Jareček už si sám natáhne péro u autíčka. — Vojáci natáhli spouště u ručnic. — Hodiny půjdou, jen je natáhněte. — Natáhla jsem ti budík na pět hodin.
V. ‚obléknout, obout něco‘	2—3—4 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S acc [konkr] ~ oděv, obuv
(Val 3): praep S [loc] ~ kam
[228](Val 4): S dat [hum]
Mnohá žena by jistě natáhla kozačky, kdyby se nestyděla, že je září. — Stařec se ustrojil, jeden ze synů mu natáhl vysoké kožené boty. — Jarda si rychle natáhl plátěné kalhoty a zběžně se umyl. — Natáhla si na hlavu kulicha. — Blažena na sebe rychle hodila plavky a přes hlavu natáhla letní šaty.
VI. ‚vtáhnout něco někam, nasát‘	3 val
Val 1: S nom [hum]
Val 2: S acc [konkr]
Val 3: do S gen [loc] ~ kam
Sestra natáhla sérum do stříkačky a dala pacientovi injekci.
VII. ‚nasáknout něčím‘	2 val
Val 1: S nom [konkr]
Val 2: S instr [natur]
Koberce a záclony, všechno natáhlo kouřem.
ODPOVĚDĚT dok.	1, 2, 3, 4 val
I. ‚sdělit, podat informaci vyžádanou dotazem‘	1-2-3-4 val
Val 1: S nom [hum > instit, coll]
(Val 2): že, aby SENT / „SENT“
(Val 3): S dat [hum]
(Val 4): na S acc [inform] ~ podnět
A já vám odpověděla, že ne, to chci říkat zpaměti. — Večerní České slovo mi odpovědělo, že nemá čas zdržovat se s mým případem. — Otec Honzovi odpověděl, aby se rozhodl sám. — „Dávno,“ odpověděla Nella jakoby nic. — Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince a skromně: „Já jsem Švejk.“ — Na naše připomínky zatím neodpověděli. — Proč jsi neodpověděla? — Tak odpověz!
II. ‚reagovat na nějaký podnět‘	2—3 val
Val 1: S nom [hum]
(Val 2): na S acc [sit hum] ~ podnět
Val 3: S instr [inform] v [sit hum] // tím, že SENT
Na tuto troufalost odpověděl velitel rozkazem, aby se setnina vydala za město. — Odpověděl jen mávnutím ruky. Nemá přece smysl o tom mluvit. — Druhá strana odpověděla palbou. — Na mužovu impertinentní otázku odpověděla Lenka tím, že odešla z pokoje.
ODPOVÍDAT ned.
I. k ODPOVĚDĚT I.
Na výsměšnou otázku předsedy soudu odpovídá obžalovaný prostě. — Ondřej ještě vidí toho vojáka, jak odpovídá přes rameno kamarádovi. — „Já ti to beze všeho přenechám,“ odpovídal starší Jelínek suše. — Helenka neodpovídala a zamyšleně se podívala na syna. — Gabíšek odpovídal stereotypně, že neví. — Na takové připomínky odpovídal vždycky, aby mu všichni vlezli na záda.
II. k ODPOVĚDĚT II.
Na protějších kopcích blikala světýlka, mužové u ohně na ně odpovídali máváním hořících loučí. — Na všetečné otázky odpovídala mlčením. — Dělníci odpovídají tím, že vstupují do stávek.
[229]III. ‚být odpovědný, nést odpovědnost‘	2 val
Val 1: S nom [hum > instit, coll]
Val 2: za S acc [sit] // za to, co/jak SENT
Kdo způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona. — Za plnění závazků přijatých v kolektivní smlouvě odpovídají vedle organizace též vedoucí pracovníci v rozsahu svých funkcí. — Já přece neodpovídám za to, co vyvádí Jirka. — Bohužel odpovídám za to, jak ty se chováš.
IV. ‚být ve shodě, v souladu s něčím‘	2 val
Val 1: S nom [inanim] v [hum]
Val 2: S dat [inanim]
Komise měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá či neodpovídá všem těm zločinům, pro které je žalován. — Ta nízká teplota neodpovídá nálezu. — Jaký ošklivý rys jejího charakteru asi odpovídá této malé ohyzdnosti zakryté semišovými rukavicemi. — Šéf vždycky ve všem přesně odpovídal historickému kontextu.

 

LITERATURA

 

BALLWEG-SCHRAMM, A. - SCHUMACHER, H.: Verbvalenz-Wörterbuch auf semantischer Basis. In: Praxis der Lexikographie. Berichte aus der Werkstatt. Hrsg. H. Henne. Tübingen 1979, s. 94—118. Přeloženo do ruštiny in: Novoje v zarubežnoj lingvistike XIV. Moskva 1983, s. 201—226.

CIRKO, L.: Semantische Komponente in Valenzlexikon. Ein Vergleich dreier Beschreibungsvorschläge. In: Deutsche Sprache, 1986, č. 2, s. 247n.

ČERMÁK, F. - HOLUB, J.: Syntagmatika a paradigmatika českého slova I. Valence a kolokabilita. Praha 1982. Skriptum UK.

DANEŠ, F.: Způsoby výkladu stavby věty. In: Syntax a jej vyučovanie. Red. J. Oravec. Pedagogická fakulta v Nitře, 1982, s. 177—183.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981, 2. vyd. 1987.

DANEŠ, F. - HLAVSA, Z. - KOŘENSKÝ, J. a kol.: Práce o sémantické struktuře věty (přehled a kritický rozbor). Praha 1973. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

DANEŠ, F. - KOŘENSKÝ, J. - HLAVSA, Z.: Nové tendence v oblasti syntaktického bádání a jazykové vyučování. In: Syntax a jej vyučovanie. Red. J. Oravec. Pedagogická fakulta v Nitře, 1982, s. 27—41.

ENGEL, V.: Syntax der deutschen Gegenwartssprache (Grundlagen der Germanistik). Band 22. Berlin 1977 (1982).

FILIPEC, J. - ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

FIŠEROVÁ, M. - HOŠNOVÁ, E.: Hledání kritérií pro rozlišení intenčních a volných doplnění v germanistické literatuře. SaS, 35, 1974, s. 227—229.

GREPL, M. - KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

HELBIG, G.: Zu Lexikoneintragungen für Verben unter dem Aspekt der semantischen und syntaktischen Valenz. In: Linguistische Studien A/109. Berlin 1983a.

HELBIG, G.: Valenz und Lexikographie. In: Deutsch als Fremdsprache, 3, 1983b.

HELBIG, G. - HERINGER, H. J.: Doppelrezension über H. Schumacher (Hg.) Verben in Feldern. Valenzwörterbuch zur Syntax und Semantik deutscher Verben. Berlin - New York 1986. Zeitschrift für germanistische Linguistik, 15, 1987, s. 303—317.

HLAVSA, Z.: Nový pohled na skladbu a vyučování českému jazyku. ČJL, 33, 1982, s. 120—129.

HLAVSA, Z.: Koncepce větného vzorce v gramatickém popisu slovanských jazyků — čtvrt století zkušeností a problémů. In: Čs. slavistika. Praha 1988, s. 99—107.

JELÍNEK, J. - BEČKA, J. - TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

[230]KIBARDINA, S. M.: Sopostavitel’nyj analiz slovarej valentnosti nemeckich glagolov. Inostrannyje jazyki v škole, 1988, č. 1, s. 87—91.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1987.

NOVOTNÝ, J.: Valence dějových substantiv v češtině. Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Řada bohemistická. Praha 1980.

NOVOTNÝ, J.: Valenční syntax a vyučování českému jazyku. ČJL, 37, 1986—1987, s. 21—30, 73—79.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

SOMMERFELDT, K. E. - SCHREIBER, H.: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Adjektive. Leipzig 1974.

SOMMERFELDT, K. E. - SCHREIBER, H.: Wörterbuch zur Valenz und Distribution der Substantive. Leipzig 1978.

SOUČASNÝ SPISOVNÝ JAZYK. Valenční pojetí skladby ve škole. Antologie článků. Sest. K. Kamiš a J. Nekvapil. Praha 1988. Skriptum PF.

WELKE, K. M.: Einführung in die Valenz- und Kasustheorie. Leipzig 1988.

Slovo a slovesnost, volume 51 (1990), number 3, pp. 219-230

Previous Alois Jedlička: Česká teorie spisovného jazyka ve vývojových souvislostech lingvistického myšlení

Next František Štícha: Sovětská monografie o typologii reflexív