Systematické a systémové rozvíjení teorie literární komunikace v nitranských publikacích

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Систематическое и системное развивание теории литературной коммуникации в публикациях из Нитры / Systematic and systemic development of the theory of literary communication in the publications from Nitra

Činnost nitranského pracoviště, známého nejprve pod názvem Kabinet literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky, později jako Vedeckovýskumné pracovisko literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky a v poslední době jako Ústav jazykovej a literárnej komunikácie (při PF v Nitře), vzbuzuje zaslouženě po léta v československém společenskovědním kontextu značný ohlas a pravidelně jsou jí věnovány i zprávy a recenze v lingvistickém odborném tisku, zejména v našem časopise (viz např. Macurová, 1978, 1981, 1984 aj.). I bez ohledu na řadu nejrůznějších výročí, která jsou v posledních letech s tímto pracovištěm spojena,[1] je i řada nejnovějších publikačních výsledků dostatečným impulsem k tomu, abychom práci nitranských badatelů znovu věnovali pozornost. Jde o pracoviště, jehož publikační produkce – v úzké spolupráci [47]s členy některých kateder PF – je nejen mimořádně hojná, ale též příkladně systematická. Osu této publikační aktivity tvoří řada sborníků O interpretácii umeleckého textu, jichž vyšlo v l. 1968–1988 celkem jedenáct, kromě toho vychází řada dalších příležitostných sborníků a individuálních monografií předních členů kolektivu, tj. F. Mika, A. Popoviče, P. Liby, J. Kopála, T. Žilky aj.; ty jsou doprovázeny paralelně zveřejňovanými hodnotnými výzkumnými zprávami a rovněž pojmově-terminologickými slovníky a bibliografiemi individuálními, kolektivními i tematickými.

Základní dominanty činnosti nitranského pracoviště zůstávají po celé více než dvacetileté období konstantní; zároveň však pochopitelně dochází i k další profilaci badatelské orientace týmu. Členové kolektivu vycházejí ve své práci z dlouhodobě rozpracovávaného komunikačně-sémiotického modelu literárního díla, sledují literární dílo důsledně jako složku společenských komunikačních procesů; soustavně rozvíjejí interdisciplinární metodologii, zaměřují se na vztahy mezi jazykovou a literární komunikací i znakovými systémy různých druhů umění. Zkoumají tvorbu a recepci uměleckého textu v nedílné jednotě a zabývají se specifickými zákonitostmi jeho interpretace. Původní systematika výrazových kategorií – hlavní přínos F. Mika naší stylistice, teorii textu i teorii literatury – přitom postupně vyústila v textotvorný algoritmus, mechanismus řídící prostřednictvím posloupnosti kroků a operací generování struktury textu na základě inventáře výrazových možností (zde je uplatněn procesuální přístup založený na stírání hranic mezi činností a jejím výsledkem). Tento model (včetně propracovaného pojmového aparátu, který je jeho součástí) nitranský tým postupně aplikoval jednak na různé aspekty literární komunikace (aspekt sociální, hodnotový, vývojový atd.), jednak na její hlavní subsystémy (překlad, umělecký přednes, literatura pro děti a mládež, populární literatura, slovesný folklór a další subsystémy ze sféry literárního vzdělání). Speciální pozornost byla věnována i některým základním kategoriím systémového popisu literární komunikace, např. kategorii čtenáře nebo žánru. Nitranská metodologie analýzy textu, jeho produkce a interpretace přitom byla od počátku koncipována tak, že mohla velmi organicky absorbovat nejen „komunikačně-pragmatický obrat“ v lingvistice, ale i pozdější „kognitivní obrat“ (viz např. Helbig, 1986). V současné době se prohlubuje kognitivně psychologická orientace v práci kolektivu zejména v souvislosti s výkladem recepčních procesů; roste důraz na kompetenci recipientů, na kvality porozumění a zapamatování a v intenzívní spolupráci s psychology se řeší i problém objektivizace recepčního invariantu. Neodlučitelnost funkčního chápání textu z hlediska jeho působení v estetické komunikaci a výkladu jeho výstavby a užitých prostředků je přitom v celém průběhu fungování nitranského týmu prokazována empirickou interpretační prací s nejrůznějšími literárními texty; jde o dokonalou symbiózu a neustálé vzájemné obohacování aktivit teoreticko-metodologických a praktických.

Práce Františka Mika Analýza literárneho diela (vyd. Veda, Bratislava 1987, 176 s.) je shrnutím autorovy dlouho budované koncepce a zároveň programem možných a potřebných dalších výzkumů. Autorovým cílem je hlavně etablování metody systémové analýzy v literární vědě. Systém chápe jako komplexní ontologicko-gnozeologicko-metodologický fenomén a opakovaně připomíná dialektiku jeho prvků a celku, uzavřenosti a otevřenosti, struktury a funkce. V oblasti společenských věd podle názoru F. Mika nespočívá exaktnost projevů systémového myšlení pouze ve směřování k matematizaci, kvantifikaci, formalizaci, ale i v přesném vymezování pojmů a ve výstavbě jejich systému, v jejich postupném definování a uspořádávání (přes zprostředkující článek binárních opozic) do systémových sítí. Exaktní vymezování pojmů je přitom nutno uplatňovat i pro emocionálně-hodnotovou sféru. F. Miko klade důraz jak na systémovost objektu, tak na systémový charakter vědní disciplíny; pojmový systém plní integrační úlohu jak uvnitř literární vědy, tak při profilaci jejích vazeb k systémovému okolí, tj. k jiným společenskovědním disciplínám. Při „překládání“ pojmů do jiného vědního kontextu musí docházet k jejich systémové adaptaci, která vyloučí vznik konglomerátu pojmů a metod. Mikovy výklady o dynamice systémů, o homeostázi, o krizových situacích a následném obnovení [48]rovnováhy novou organizací prvků v systému jsou v souladu jak se stále aktuálními tradicemi české lingvistiky, tak s přírodovědnými teoriemi katastrofickými a synergetickými, nacházejícími stále více ohlas i ve společenských vědách (o dynamice a procesualitě v jazyce i v lingvistice viz např. Ballmer, 1985 aj.). Požadavek terminologické exaktnosti a jednoznačnosti přitom autor doplňuje potřebou synonymie, variability pojmů-termínů, která umožňuje hlubší záběr objektu, postižení jeho složitosti, jemné odstínění významů.

Umělecký text je tedy v koncepci F. Mika představen jako sémiotický subjektově-objektový fenomén; metodologickým vodítkem pro jeho analýzu je především odrazové modelování skutečnosti (tj. životních situací), které má rozměr objektivní i subjektivní, individuální i společenský. Průběh tohoto modelování je algoritmizován v textotvorném modelu; posloupnost textotvorného procesu zde tvoří operace jednak z oblasti plánování (koncepce, analýza, strukturace), jednak z oblasti realizace (tj. hlavně kompozice, stylizace, mezitextové navazování, textace). Dominantní pozici má ve sledu operací volba tématu (definovaného jako „koncepčně stylový impuls“ – s. 41); už zde textotvorný model umožňuje rozlišit epiku a lyriku jako dva podsystémy (na základě opozic děje a stavu, postavy a lyrického subjektu, aktivity a reflexe, mobilizace a harmonizace). „Dichotomií“ (jde spíše o proporcionální protiklad) epiky a lyriky se autor zabýval již v řadě svých dřívějších prací (viz např. Miko, 1973); ve druhé části této publikace věnuje pozornost hlavně lyrice (a tyto své úvahy pak dále podrobně rozvádí v knize Umenie lyriky, 1988b). Soustřeďuje se na principy lyrického obrazu (tj. zvláště na fungování konotací) a dále na konstitutivní význam verše, chápaného jako kognitivně-estetický fenomén, nositel konfrontační aktivity a jeden z prostředků umožňujících lyrické poznání. Autor detailně rozebírá vztahy mezi veršem a větou, povahu volného verše i úlohu zvukových prostředků; na tomto základě pak definuje lyriku (mj. s. 160) jako jazykovou, a to kognitivně-zážitkovou sémiózu životních situací člověka, zaměřenou na harmonizaci lidské osobnosti (verš tu sehrává úlohu exponenta tvaru, a tedy nositele konotací ideálna).

Rovněž publikace Petra Liby Čitateľ a literárny proces (vyd. Tatran, Bratislava 1987, 392 s.) je založena na východiscích, která nitranská škola programově a kontinuálně rozvíjí: na prohlubování výkladu komunikačně-sémiotického modelu, na primárním zájmu o recepční procesy (při respektování jednoty tvorby a recepce) a na metodologickém záměru propracovat pro sledovaný předmět výzkumu konzistentní systém pojmů. Libova teoreticko-metodologická studie, která tvoří první část knihy, je ve druhé části doplněna sérií aplikačních studií, kde jsou uvedeny ukázky toho, jak lze využít předložené koncepce i terminologie při rozboru různých autorských přístupů ve vývoji slovenské literatury.

Recepci v procesu literární komunikace autor definuje (s. 41) – v souladu se systémovým přístupem – jako uspořádanou, dynamicky otevřenou, zpětnovazebnou soustavu hodnotových kontaktů a vztahů mezi literárním dílem (literaturou) a příjemcem (čtenářem, ev. publikem). Při popisu recepce postihuje autor jednotlivé dílčí aktivity (vnímání, prožívání, osvojování, responze aj.), fáze recepce (zde věnuje pozornost i institucionálním zprostředkujícím článkům, které zajišťují ediční činnosti, reklamu, kritiku, literární vzdělání; patří sem dále muzea, knihovny atd.), její dimenzi časovou, prostorovou, psychosociální (označuje recepci i jako „psychosémiotický algoritmus“ – s. 48). V souvislosti se synchronní a diachronní stránkou recepce, s recepční realitou a potencialitou, s „opakovaností“ recepce, s recepčním invariantem a variantami rozlišuje recepci individuální a kolektivní, intrapersonální (subjektivizující) a interpersonální (objektivizující) orientaci recepce (jde hlavně o vztahy mezi recepcí literárního díla týmž recipientem/různými recipienty v identickém čase/v rozdílném čase). Pro tuto mnohovrstevnost recepce užívá autor i pojmu „diskursívní kontinuita“ (s. 13n.). V souvislosti s konkrétní situací recepce zavádí autor pojem recepční událost; svou aktuálností kontrastuje s recepční kompetencí, tj. dynamickou soustavou recepčních schopností [49]a zkušeností příjemce. Recepční událost přitom obvykle nekoresponduje s „událostí“ ve sféře tvorby; rytmus průběhu tvorby a recepce je odlišný.

V případě literárního procesu je představitelem recepčních aktivit především čtení. Autor publikace vykládá čtení jako „odraz odrazu“ (s. 110): odraz skutečnosti ve vědomí produktora je ztvárněn prostřednictvím textu (zčásti už se zahrnutím, anticipací optiky příjemce), k dalšímu odrazu pak dochází ve vědomí recipienta. Snaží se vymezit status čtení ve vztahu k běžné řečové komunikaci (při čtení se otvírá větší prostor mezi textem a příjemcem) i ve vztahu k psaní (nejde o protiklad, o izolované komunikační řady, ale pouze o rozdílné funkční uspořádání sémiotických kódů). Při čtení, percepci literárního díla se překrývá několik sémiotických systémů: vizuální (grafický) a akustický, jazykový a literární (umělecký). Autorův procesuálně systémový model čtení je založen na narušování rovnováhy osobnosti čtenáře, na vzniku napětí a obnově homeostáze, na procesech aktivizace, autoregulace, adaptace, obohacování rezervoáru akumulovaných zkušeností. Proměna osobnosti čtenáře závisí i na jeho recepčním záměru a strategii; přitom zdaleka nemusí docházet ke ztotožnění zakódovaného záměru autora a záměru příjemce, ale nezřídka i k jejich distanci. Interpretaci přitom P. Liba spojuje především s těmi procesy (resp. událostmi) čtení, jejichž výsledky jsou verbalizovány v metatextech; počítá s paradigmatem alternativních interpretací a s možností delimitace jeho rozsahu (nikoliv tedy s neomezenými interpretačními možnostmi).

Kategorii čtenáře, která je v centru jeho zájmu, pojímá autor práce velmi komplexně. V komunikačním modelu zasazuje čtenáře do prostoru vyplněného vazbami k autorovi, k textu (literárnímu dílu) a k čtenářskému publiku (tj. ostatním recipientům, určité skupině atd.). Analyzuje sociální role čtenářů v komunikačním procesu a ve světle psychologických teorií soustřeďuje pozornost na osobnost čtenáře: její činnostně-kreativní rozměr, proměny její kompetence a hodnotové orientace. V souvislosti s postoji a kritérii uplatňovanými čtenářem pak rozebírá problematiku čtenářských norem a konvencí, koncentrovaných hlavně v literárních žánrech. Dále vychází především z asymetrických a proměnlivých vztahů mezi autorem a čtenářem díla: z hlediska autora je čtenář „konceptuální konstrukt“ (s. 92), autor modeluje vnitrotextového čtenáře na základě své hypotetické představy o čtenáři reálném. Specifická jednota čtenáře reálného a ideálního (abstraktního, fiktivního), reálného a vnitrotextového, implicitního a explicitního a její projevy ve struktuře textu jsou rovněž předmětem podrobné analýzy P. Liby.

Komplexní přístup P. Liby ke kategorii čtenáře zahrnuje hlediska sociologická, komunikační a sémiotická, gnozeologická, estetická, axiologická i historická. Autor literárního díla anticipuje čtenáře a jeho očekávání, konstrukt čtenáře v textu sémiotizuje, interiorizuje; s proměnami doby, tématu, žánru apod. však autor i tento způsob modelování čtenáře modifikuje, dochází k destabilizaci jeho představy a k proměně strategie. Mění se např. míra kolektivnosti pojetí recipienta, záběr se zužuje z masového příjemce na určitou sociální skupinu, tj. mění se způsob projekce osy Já – (My) – Ty (Vy) do textu. Tyto změny mj. zasahují autorský respekt ke čtenářským bariérám (věcným, sémiotickým, jazykovým aj.), stupeň aktualizace konvencí a stereotypů i způsob formulace „instrukcí“ autora díla pro recipienta v textu. Sem řadí P. Liba zvláště užívání hovorových a kontaktových prostředků (zájmen, oslovení, otázek, zvolání a jiných dialogických prvků), ale i popisů postav a prostředí, autorských reflexí a komentářů, situovaných často na začátek nebo konec textu, resp. textového segmentu (např. odstavce); mluví zde o autorské poetice recepce, o speciálních recepčních kódech apod.

Dalšími závažnými koncepty v soustavě P. Liby jsou koncepty typ a vzorec. Autor knihy předpokládá možnost systémového popisu vzorců recepčních, hodnotových a hlavně vzorců pro vztahy autora a čtenáře. Metodologickému problému typologizace věnuje velkou pozornost, upozorňuje na pozici typu mezi pólem obecného a pólem jedinečného. Typologie čtenářů je přitom neodlučitelná od typologie vztahů mezi autorem a čtenářem. Liba nepředkládá hotový typologický systém (ostatně všechny [50]pokusy o vyčerpávající, uzavřenou typologii ve sférách sociální, resp. umělecké komunikace, teorie řečové činnosti, pragmatiky apod. se ukázaly jako nedostatečné); jeho analýzy projekce čtenáře ve slovenské romantické poezii, dále pak v díle M. Kukučína, L. Nádaši-Jégého, L. Novomeského, V. Mináče však přinášejí množství podnětných typologizačních návrhů. V instruktivních rozborech setkáváme se u autorů se snahami nadbíhat čtenáři, vtahovat ho do děje, přesvědčit ho, poučit ho, polemizovat s ním; někteří autoři nebo literární žánry počítají spíše s naivním, pasívním masovým čtenářem, jiní pracují s představou čtenáře jako spolupozorovatele, spoluanalytika, spoluřešitele problémů, čtenáře-svědka, čtenáře-kibice apod. Moderní autoři se orientují spíše na čtenáře náročného, aktivního, tvořivého, kritického, na angažovaného diskursívního partnera s bohatým zkušenostním komplexem; s tím spojují i možnosti významové nedourčenosti a další způsoby uměleckého zobrazení. Mezi autorem a čtenářem mohou být vztahy nadřazenosti/podřazenosti, komplementárnosti, souladu, afinity, spoluúčasti, dialogu, kontroverze aj. Do typologie účastníků literární komunikace a jejich vztahů přitom patří i vztahy a přechody mezi autorem díla, vypravěčem a postavou (o subjektech v těchto typech komunikace viz podrobně u Macurové, 1983; aj.). Podle P. Liby pracují moderní autoři již s komplexnějším konstruktem recipienta, s různými dílčími perspektivami; nejde již o jednoznačnou dominanci autora (vypravěče), výjimkou není ani zakódování diferencovaných příjemců (např. čtenáře a zároveň recitátora). S rozrůzněností subjektové perspektivy souvisí i diferenciace perspektiv časových (čas tvorby, vyprávění – čas vypravěče, vyprávěného, vnitrotextový čas – čas recepce, resp. různých recepčních událostí).

Sborník O interpretácii umeleckého textu 10 (PF Nitra 1987, 272 s.) má bilanční a zároveň prognostický charakter. Je výrazem spolupráce nitranských badatelů se dvěma dalšími mezioborovými týmy – z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze[2] a z humanitních vysokých škol v Brně – a s dalšími odborníky, např. s psychology z různých pracovišť; proto má i výrazně interdisciplinární profil. Do jisté míry shrnuje výsledky koordinovaného výzkumu tvorby a recepce uměleckého díla, předjímá výzkum umělecké komunikace v nových sémiotických a komunikačních situacích a klade si za cíl přispět k odstranění rozptylu mezi úrovní umělecké tvorby a úrovní jejího příjmu (tj. ke zvýšení úrovně recepční praxe).

V úvodní stati sborníku (Sémioticko-komunikačný model textu a štýlu, s. 5–27) se F. Miko opět zabývá podvojností existence textu, tj. protikladnou jednotou jeho kreativně-recepčního bytí. Zdůrazňuje hlavně vztahy mezi obecným výrazovým systémem (inventářem výrazových možností) přehodnoceným na textotvorný algoritmus, jeho realizací při generování textu (prostřednictvím jednotlivých základních modů řeči) a možnostmi jeho rekonstrukce (na základě zpětných vazeb, rozšířené reprodukce výrazového procesu).

S. Šabouk v příspěvku K sociálně informačním aspektům recepce a tvorby uměleckého díla (s. 29–45) analyzuje specifiku umělecké informace na pozadí obecné teorie informace. Charakterizuje krizové stavy entropie (neurčitosti, neuspořádanosti) jednak v uměleckých vyjadřovacích a sdělovacích systémech (užívá pojmu „umělecká langue“), jednak v „komplexních orientačně motivačních systémech“ účastníků komunikace, a uměleckou informaci jako prostředek odstraňování těchto krizových stavů. Dále sleduje vztah mezi individuální konkretizací funkčně neurčitých uměleckých sémantémů v procesech tvorby a recepce; tvůrce podněcuje a usměrňuje tvořivou spoluúčast recipienta, jemuž odstraňování deficitu v komplexním orientačně motivačním systému umožňuje optimalizovat svou osobnostní seberealizaci i podíl na řešení společenských problémů.

Další závažnou statí založenou na systémovém výzkumu umělecké sémiózy přispěl do sborníku představitel brněnského týmu J. Kulka (Metodologické otázky komplexní [51]analýzy uměleckého díla, s. 47–64). Ve snaze o zpřesnění některých sémiotických pojmů a postulátů (vztahy pojmů materiál – význam, význam – smysl, smysl – denotát, denotát – designát, denotace – konotace) se opírá o práce logiků a některých lingvistů (G. Frege, R. Carnap, A. Church, L. Hjelmslev, C. K. Ogden – J. A. Richards, L. Tondl aj.). Další část příspěvku pak zaměřuje k pojetí uměleckého díla jako otevřeného systému (souboru komunikačních možností) a zároveň jako procesu. Předkládá schéma fází stanovených pro bytí uměleckého díla (zdroj – podnět, příprava – koncepce, projekce – konstrukce, realizace – materializace, responze – reflexe), jimž odpovídá posloupnost pretext – architext – prototext – text – metatext. Autor se svým týmem rozvíjí metodiku komplexní analýzy uměleckého díla (viz Kulka a kol., 1986), při níž zdůrazňuje procesuální články tvůrce – artefakt – recipient, dimenze individuálního a společenského vědomí a vztah interpretační invariant – varianty.

Příspěvek dalšího z brněnských sémiotiků J. Fukače (Intersémiotické problémy recepce a interpretace hudby, s. 139–152) je věnován komunikaci hudební. Autor zdůrazňuje na jedné straně vyjadřovací svébytnost hudby, na druhé straně elastičnost hudební sémiózy, její denotativní neurčitost, která umožňuje značnou disperzi interpretací[3] a existenci hudby v symbióze s jinými znakovými a sdělovacími systémy. Uvnitř hudebního díla i v jeho okolí probíhá bohaté metaznakové a metatextové dění, interakce s jinými hudebními objekty i s jinými druhy umění; sekundární komunikace v této oblasti tedy zdaleka nepředstavuje pouze verbalizaci hudebních zážitků. Intersémiotický přístup je proto třeba uplatňovat i v hudební výchově.

Velice zajímavý blok tvoří ve sborníku stati psychologů. Ľ. Plesník (Psychologické výskumy literatúry a literárna veda, s. 199–220) postihuje historický vývoj a peripetie vztahů mezi psychologií literatury a literární vědou. Pro současné období a z hlediska teorie literární komunikace zdůrazňuje nutnost interdisciplinárně syntetizujícího pohledu na literaturu – ovšem při zachování svébytnosti literární vědy i psychologie literatury, jejich předmětů a metod. Přes rozložení poznávaných objektů „napříč“ jednotlivými disciplínami nesmí dojít k difúzi vědních systémů; relace mezi disciplínami nejsou mechanickou reprodukcí vztahů ve zkoumaných objektech. V souladu s dialektikou otevřenosti a uzavřenosti systémů by tu nemělo docházet ani ke koncepčně-metodologické a pojmové promiskuitě, ani k absolutizaci specifiky disciplín a k redukci jejich objektů, nýbrž k efektivnímu přenosu pojmů a poznatků. – Statí na podobné téma (Umělecká literatura ve světle psychologie, s. 239–249) přispěl do sborníku J. Viewegh, autor výše zmíněné teze o „příčnosti“, tj. o rozložení komplexních jevů napříč přes teritoria tradičních vědních disciplín.[4] Je zastáncem systémové syntézy, v jejímž rámci by se psychologie zaměřovala na způsoby objektivizace osobnosti autora v díle, více by participovala na zkoumání textu samého i na prohloubeném výkladu literárních směrů, stylů a žánrů. Autor doporučuje využít k těmto účelům systémové a interdisciplinární kategorie vědomí. – Psychologii umělecké literatury je dále věnován i příspěvek Š. Knotka (Psychologické aspekty recepcie a interpretácie umeleckého textu, s. 221–237). Autor vychází z podvojné existence textu v komunikaci, z toho, že umělecký text je „psychosémantickým reprezentantem“ duševního života, vnitřního světa autora i čtenáře. Předkládá výsledky experimentů, v nichž pracoval s recepční psychosémantickou reprezentací textu jako s nástrojem psychodiagnostiky duševní a estetické vyspělosti dětských čtenářů, jejich postojových orientací a hodnotových systémů. – Konečně [52]v podnětné stati J. Hlavsy (Psychologické zdroje pro interpretaci fotografie, s. 251–265) je přístup k interpretaci, resp. procesuální analýze fotografie jako uměleckého díla založen (jako už v autorových dřívějších pracích: viz Hlavsa – Hlavsa, 1984; Hlavsa – Langová – Všetečka, 1985; aj.) na konceptu životní situace. Autor rozlišuje zobrazenou situaci a situaci zobrazování a předkládá kriteriální systém pro identifikaci různých situací. Typologizace situací se tak řídí hlavně vlastnostmi aktérů (jejich osobnostmi, sociálními rolemi, pozicemi, vzájemnými vztahy), činností (druhy, fáze, cíle, motivace, regulace), objektů činností (a jejich proměn), nástrojů a podmínek. Respektována je samozřejmě i dynamika situace a její kontextový vztah k situacím jiným. Interpretaci uměleckého díla chápe autor článku jako interpretaci sekundární (ve vztahu k primární interpretaci skutečnosti snímkem) a jako syntézu aspektů prožitkových, normativních aj.

Zbývající stati ve sborníku jsou věnovány už přímo různým aspektům interpretace literárních textů. A. Macurová (K problémům recepce spjatým se specifikou uměleckého textu, s. 103–110) vidí specifiku uměleckého slovesného textu a jeho odlišnost od slovesných textů neuměleckých i od uměleckých textů neslovesných především v tom, že tento typ textu obligatorně modeluje předávání významů, hierarchizovaný komplex komunikačních situací; interpret textu pak interpretuje už modelované interpretace, dochází ke zdvojování a násobení koordinát. – J. Kopál (Úrovne čítania a čitateľská kompetencia, s. 65–77) se zaměřuje hlavně na pojem čtenářské kompetence, kterou definuje jako „dynamický systém poznatků, návyků, zkušeností, dovedností a hodnot, kterými subjekt příjemce disponuje pro recepci, čtení, osvojování, porozumění, pochopení významů, obsahu a smyslu uměleckého textu“ (s. 72). Na tomto základě autor stanoví kvalifikátory čtenářské kompetence a typologii čtenářských úrovní (podle proporcí racionálně-analytických a citově-prožitkových aktivit). – T. Žilka v příspěvku Pragmatické dimenzie komiky v literárnom diele (s. 79–102) uplatňuje při rozlišení jednotlivých druhů široce chápaného komična (tj. humoru, satiry, groteskna, ironie, sarkasmu a parodie) a jejich vyjadřovacích prostředků hlediska komunikační teorie textu, jeho recepce a pragmatické poetiky. – Hodnoty slovesného folklóru v rámci modelu literární komunikace sleduje P. Liba (O recepcii a identifikácii folklórneho textu v literatúre, s. 153–175). Vztah folklóru a umělecké literatury vykládá jako asymetrickou relaci dvou samostatných sémiotických systémů, mj. jako dialog tradice, kontinuálního navazování a překonávání, novátorství. Mnohostranné uplatnění folklórních prvků v současné literatuře se řídí různými autorskými strategiemi (jde o odkazování, přebírání, integraci, transformaci, polemiku, aktualizaci, historizaci, tematizaci, hodnocení aj.). – Stať P. Siky (O vedeckej interpretácii umeleckého prednesu, s. 177–197) je součástí autorova soustavného úsilí o konstituování systémové teorie uměleckého přednesu jako samostatné disciplíny s vlastním objektem a metodologií. P. Sika vykládá umělecký přednes jako specifický komunikační fenomén a zároveň jako znakový, transformační proces, výsledek intersémiotických operací; prosazuje objektivní poznatelnost estetických kvalit uměleckého přednesu. – Propracováním konkrétních nástrojů interpretace uměleckých textů se zabývají F. Koli („Svoje“ a „cudzie“ ako nástroj interpretácie umeleckého textu, s. 111–120) a E. Jenčíková (Problém historického faktu a fikcie v Jarošovej tvorbe, s. 121–137). F. Koli navazuje na teorii textotvorných opozic (viz Popovič, 1983 aj.), rozkládá opozici „vlastní – cizí“ na základní vztahy konkurence, kooperace a inverze a analyzuje relevanci této opozice v jednotlivých epických plánech i rovinách textu. E. Jenčíková na rozboru Jarošovy Tisícileté včely ukazuje možnosti organického propojení historických faktů a epické románové fikce: může jít buď o nefunkční, statické enumerace historických faktů (spíše jako prvků publicistických, kronikářských), nebo o jejich užití ikonizované, polyvalentní, těsně napojené na hloubkovou sémantickou strukturu textu a na autorův způsob fiktivního modelování.

Další sborník z této řady, O interpretácii umeleckého textu II (PF Nitra 1989, 362 s.), nese podtitul State z teórie literatúry. Záměrem iniciátora a koncepčního autora předkládaného materiálu A. Popoviče bylo kolektivní zpracování vysokoškolské učeb[53]nice teorie literatury („systematiky poznatků o podstatě, výstavbě a procesuálnosti literatury“ – s. 3). Pro zpracování takového učebního textu by měl jistě nitranský tým spolu se širším okruhem svých spolupracovníků ideální předpoklady; v souvislosti s předčasným úmrtím A. Popoviče však původní záměr nebyl splněn, nevznikl koncepčně a výkladově jednotný materiál. Přesto i prezentovaný soubor individuálních statí (při nákladu 300 kusů bohužel nepřístupný širší veřejnosti) je velmi cenný: autorsky se na něm vedle kmenových členů nitranského kolektivu (A. Popoviče, F. Mika, P. Liby, J. Kopála) podíleli P. Zajac, J. Sabol, M. Šútovec a z českých autorů Z. Mathauser, M. Procházka a J. Pavelka.

Úvodní kapitola (0. Literatúra a jej komunikácia) obsahuje výklad základního modelu literární komunikace a některých jejích podsystémů, na nitranském pracovišti tradičně zkoumaných. Kapitola 1. (Odrazový charakter literárneho procesu a textu) obsahuje mj. zajímavou pasáž o umělecké hodnotě: autor Z. Mathauser zde uvažuje o objektivnosti existence hodnoty, o nebezpečí absolutizace subjektivního momentu v její recepční realizaci a zdůrazňuje odrazové propojení objektivního a subjektivního pólu; zabývá se též otázkou záměrnosti tvorby hodnot, jejich časovým (historickým) aspektem a vztahem hodnota – norma, polaritou dodržování a porušování normy (norma je východiskem, předpokladem, ale i důsledkem, účinkem umělecké hodnoty). – V další pasáži zakládá A. Popovič sémiotické modelování světa v textu na dialektické projekci protikladů; opozice tvoří „konstrukční princip modelování tematického univerza“ v literárním díle. V souvislosti se vztahem realita – odraz se uvádějí opozice synchronie – diachronie, staré – nové, kontinuita – diskontinuita, uvědomělé – neuvědomělé; k ose operativnost – ikoničnost patří opozice zážitkovost – pojmovost, užitkovost – estetičnost, posléze pak i lyrika – epika; pól operativnosti a sociativnosti je dále modelován opozicemi společenské – individuální, aktivní – pasívní, svoje – cizí; syntetický význam pak má opozice tenze – detenze, regulovaná estetickou mírou. – Zajímavý a pojmově propracovaný je i další výklad A. Popoviče o mezitextovém navazování: autor modeluje kontakty mezi texty jako projevy dialektiky kontinuity a diskontinuity, jako pohyb mezitextového invariantu v koloběhu prototextů a metatextů. Autorská strategie (a rovněž to, zda autor navazuje na text vlastní nebo cizí) rozhoduje o typu mezitextových vztahů (vztah komplementární, afirmativní, kontroverzní, resp. polemický; vztah imitace, selekce, kondenzace aj.) i o typu metatextu (kopie, plagiát, parodie, překlad, komentář, résumé, doslov, „nadtextová“ syntéza; stranou nezůstávají ani různé typy aluzí a mystifikační kvazimetatexty). Autor rozlišuje skryté a zjevné navazování a zdůrazňuje i vývojově historický aspekt mezitextových vztahů. – Další aspekt, intersémiotický, je předmětem autorova výkladu o vztazích literatury a jiných druhů umění; tento výklad vychází z Mathauserovy (1982 aj.) diferenciace synkreze, syntézy, inspirace, přechodů, přesahů a překladů mezi jednotlivými uměleckými druhy.

Kapitola 2. (Autor v literárnom procese) je věnována především sémiotickému konstituování autora jako textového subjektu a vlivu autorské strategie na vztah autor – vypravěč/lyrický subjekt – postava; dále obsahuje výklad projevů autorova zaměření na čtenáře (viz výše). Kapitola 3. přináší opět teorii textotvorného a tematického modelu formulovanou F. Mikem. 4. kapitola (Výrazová organizácia textu) je z celého sborníku nejrozsáhlejší. J. Pavelka zde předkládá originální (co do užitých kritérií zdánlivě zcela nehomogenní) komunikačně-sémiotickou klasifikaci výrazových prostředků do 12 skupin: (1) gramatické, (2) lexikálně-selekční, (3) řečnické, (4) eliptické, (5) inverzní, (6) opakovací, (7) deformující (zkreslená kvantita samohlásek, novotvary, neologismy, zkratky, zeugma, kontaminace), (8) kryptografické (akrostichy, pseudonymy aj.), (9) perifrastické, (10) metaforické, (11) symbolické a (12) modalitní. Klasifikace prochází napříč tradičním jazykovým rovinám; takřka ve všech skupinách jsou prostředky plánu fonologicko-fonetického, lexikálního, syntaktického, hypersyntaktického, textového, ev. i grafického. – Výklad J. Sabola o rytmické stavbě textu je založen hlavně na vztazích (sepětí i napětí) mezi tematicko-sémantickou stránkou textu a jeho stránkou zvukovou, jeho formou veršovou a strofickou. – Další pasáže této kapitoly jsou pak zaměřeny na [54]specifiku struktury textu básnického, prozaického a dramatického. Výklad o textu prozaickém (M. Šútovec) a dramatickém je přitom propojen pozorností věnovanou vztahu dialogu a monologu v obou typech textů. M. Procházka navíc zdůrazňuje dvojdomost, podvojnost dramatického textu; jeho postavení mezi literaturou (plnohodnotným textem) a divadlem (podkladem inscenace), z něhož plyne torzovitost a hybridnost tohoto typu textu, hojnost mezitextového navazování a další vlastnosti.

V 5. kapitole (Žánrová povaha literárneho diela a literárneho procesu) vychází P. Zajac ze vzájemné podmíněnosti utváření literárních žánrů na jedné straně a utváření žánrové povahy konkrétního díla na straně druhé. Problematiku žánrů postihuje výkladem o vztazích mezi žánry uměleckými a neuměleckými, lyrickými a epickými, jednoduchými a integrálními, mezi stabilitou a proměnami žánrů, mezi invariantem a variabilitou. Autor pracuje s pojmy „žánrově parametrické uspořádání“ textu a „žánrová situace“ určitého literárního období; na závěr teoretického výkladu pak podává přehled nejfrekventovanějších literárních žánrů. 6. kapitolu (Čitateľ) lze považovat za zkrácenou verzi výše charakterizované publikace P. Liby. Kapitoly 7. (Diachrónia literatúry) a 8. (Literárne vzdelanie) patří mimo bezprostřední oblast našeho zájmu; ve spektru zájmů nitranských badatelů zaujímají ovšem obě tato témata centrální postavení, jak bude zřejmé – v případě literárního vzdělávání – i dále.

Poslední publikace, na niž upozorníme v naší souborné recenzi, má specifický charakter – je orientována především k teorii vyučování jazyka a literatury. Sborník Jazyk a text (PF Nitra 1987, 286 s.) je výsledkem spolupráce nitranské Pedagogické fakulty s filologickými pracovišti zahraničních vysokoškolských pedagogických institucí (v Krakově, v Güstrově v Německu a v Lipecku v SSSR). Cílem účastníků je prezentovat výsledky výzkumu (problémů metodicko-didaktických, ale i některých speciálních otázek z oblasti lingvistiky a literární vědy) a konfrontací těchto výsledků přispět k zefektivnění dalších výzkumů i jejich školských aplikací. Jak uvádí v úvodu k publikaci vědecký redaktor M. Soták, je společným metodologickým východiskem autorů komunikační model tvorby a recepce literárního textu, interdisciplinární přístup k jeho analýze a interpretaci. Společná je i snaha prosadit do školské praxe koordinaci, integraci přístupů literárněvědných a jazykovědných (jako dynamické jednoty, nikoli jako mechanického souhrnu).

Stať K. Zelinkové zpřístupňuje školské praxi základní pojmy teorie textu a literární komunikace, především pak textotvorný algoritmus F. Mika (jako vodítko pro nácvik textotvorných procesů a operací). – Polský autor Z. Uryga ve své stati doporučuje při formování produkční i recepční kompetence žáků, při rozvíjení jejich řečových dovedností (schopnosti mluvit, poslouchat, číst i psát) všestranně využívat literárních i jiných kulturních textů jako motivačního zdroje; důrazně odmítá jakoukoliv podobu separace tradičních jazykových rovin při interpretaci textu. – Také A. Dyduchová doporučuje jako účinné metody rozvíjení komunikační kompetence, rozvíjení kreativity v mluvených i psaných projevech i formování potřebných návyků u žáků nejen tvorbu textů, ale i jejich analýzy, transformační operace na textech a intersémiotické překlady. – Významem motivace v literárním vyučování se zabývá i J. Polakowski; motivační struktury jsou podle něho podmíněny zejména čtenářskými potřebami (potřeby poznávací a estetické, potřeba kompenzace, zábavy atd.), didaktickou interakcí a kulturním kontextem (tj. hlavně vlivy z mimoškolního kulturního prostředí). – Hlavní specialista nitranského pracoviště na didaktiku literatury V. Obert přispěl do sborníku statí o významu literárně-muzejní expozice pro výcvik interpretačního myšlení; interpretaci literárních textů ve škole zde situuje na komplexnější kulturně-sociální pozadí.

Série textů německých autorů (H. Sandau, C. a Ch. Ganselovi, H. Brockmann) představuje pokusy o integraci lingvistických a literárněvědných metod při analýze konkrétních uměleckých textů (největší zájem autorů se soustřeďuje na vztahy postav, na ztvárnění jejich přímých a nepřímých charakteristik implicitními a explicitními prostředky).

[55]Z dalších, tematicky heterogenních statí, připojených ve sborníku za tento didaktický blok, se zmíníme pouze o dvou. M. Patáková se věnuje členění textu na odstavce a funkčnímu využití krátkých, resp. zkrácených odstavců jako nositelů expresivity, subjektivizace, poetizace, dramatizace, dějové dynamiky (v autorské řeči však mohou krátké úseky obsahovat i hodnotící nebo analytické úvahy, komentáře). Tyto způsoby segmentace jsou v textu kompenzovány kontinuální návazností odstavců; ve výkladu o prostředcích koherence využívá autorka i výsledků svého dlouholetého výzkumu opakování jako funkčně i výrazově diferencovaného textového jevu. – J. Vaňko usiluje ve svém příspěvku o funkční interpretaci syntaktických jevů v uměleckém textu; soustřeďuje se zvláště na výrazové prostředky různých typů parafrází a klasifikuje parafráze na syntaktické, sémantické a pragmatické (ty lze interpretovat pouze v kontextu, např. s pomocí teorie nepřímých řečových aktů).

Publikace vznikající na nitranském pracovišti jsou tedy výrazem trvalé a promyšlené snahy o propojování přístupů teoretických a empirických, analytických a syntetických, synchronních i diachronních, o efektivní pohyb mezi póly kontinuity a diskontinuity, obecného a jednotlivého, reálného a ideálního (resp. potenciálního), obsahu a formy, totožnosti a různosti (invariantu a variant); na pozadí tímto způsobem strukturované kategoriální, pojmové a metodologické sítě se pak řeší specifické problémy, jako je např. vztah tvorby a recepce, epiky a lyriky, originálu a překladu, verše a věty, kategorií mimotextových a vnitrotextových atd. Metodologie nitranského týmu se shoduje s pojetím řady dalších současných společenskovědních oborů a pracovišť v důrazu na přístup systémový a procesuální. S rozpracováváním komplexní teorie řečové činnosti v moderní lingvistice ji sbližuje prohlubování sémiotizace základů oboru a zájem o relace intersémiotické (viz frekvenci pojmů jazyk, kód, langue, metajazyk, metatext, metaznak aj.), dále práce s centrálními koncepty komunikace, produkce a recepce, interpretace,[5] kompetence, strategie aj. Společnou orientaci dnešní komunikační lingvistiky i teorie literární komunikace na kognitivní psychologii pak odrážejí koncepty jako komunikační (recepční) situace nebo událost a pokusy o komplexní, algoritmizovanou analýzu těchto strukturovaných celků. V neposlední řadě pak musí vzbuzovat zájem a sympatie lingvistů intenzívní úsilí nitranského kolektivu o budování nosných a široce aplikovatelných terminologických systémů.

 

LITERATURA

 

BAJER, J.: Hudba jako interpretace reality, věda jako interpretace hudby. Estetika, 25, 1988, s. 44–46.

BALLMER, T. T.: Introduction. In: Linguistic dynamics. Ed. T. T. Ballmer. Berlin – New York 1985, s. 1–25.

HELBIG, G.: Entwicklung der Sprachwissenschaft seit 1970. Leipzig 1986.

HLAVSA, J. – HLAVSA, Z.: On the concept „situation“ in linguistics and social psychology. In: Text and the pragmatic aspects of language. Linguistica X. Praha 1984, s. 41–54. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HLAVSA, J. – LANGOVÁ, M. – VŠETEČKA, J.: Člověk v životních situacích. Praha 1985.

HOFFMANNOVÁ, J. a kol.: Mezioborová konference o interpretačních procesech. SaS, 49, 1988, s. 121–130.

KOPAL, J.: Interpretačné procesy v čítaní a interpretačno-čitateľská kompetencia. Slovenská literatúra, 35, 1988, s. 126–130.

KUBÍNOVÁ, M.: „Běžící pás“ uměnovědy? (K interpretaci pojmu mezioborové spolupráce). [56]Estetika, 25, 1988, s. 51–53.

KULKA, J. a kol.: Komplexní analýza uměleckého díla I. Praha 1986.

LIBA, P.: Dezinterpretácia masovej a populárnej literatúry, umenia a kultúry. Slovenská literatúra, 35, 1988, s. 142–148.

MACUROVÁ, A.: Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie. SaS, 39, 1978, s. 54–57.

MACUROVÁ, A.: O vztahu teorie a praxe v práci Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky v Nitře. SaS, 42, 1981, s. 174–175.

MACUROVÁ, A.: Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Praha 1983; rec. v SaS, 46, 1985, s. 229–232.

MACUROVÁ, A.: Inspirace lingvistikou a pro lingvistiku. SaS, 45, 1984, s. 346–348.

MATHAUSER, Z.: Intersémiotický charakter vývoje českého umění a literatury za socialismu. Estetika, 19, 1982, s. 58n.

MIKO, F.: Od epiky k lyrike. Bratislava 1973.

MIKO, F.: Interpretácia v systéme recepcie literárneho diela. Slovenská literatúra, 35, 1988a, s. 121–124.

MIKO, F.: Umenie lyriky. Bratislava 1988b.

PLESNÍK, Ľ.: K otázke metodologického štatútu čitateľského zážitku. Slovenská literatúra, 35, 1988, s. 124–126.

POPOVIČ, A.: Komunikačné projekty literárnej vedy. Štúdie 4. VPLKEM, PF Nitra 1983; rec. v SaS, 45, 1984, s. 346–348.

VALENTOVÁ, M.: Presupozície autora pre interpretáciu literárneho diela. Slovenská literatúra, 35, 1988, s. 130–133.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 46-56

Previous Václava Musilová: Sovětská kniha o jazykové osobnosti

Next Olga Müllerová, Jana Holšánová: Ještě o spolupráci německých a švédských lingvistů