Může být relevance postačujícím principem komunikace?

Iva Nebeská

[Articles]

(pdf)

Может ли релевантность быть достаточным принципом коммуникации? / Саn relevance be a sufficient criterion of communication?

1. Sledujeme-li vývoj psycholingvistického modelování řečové komunikace[1] (dále ŘK), můžeme v něm identifikovat dvě v podstatě protichůdně působící tendence. První, zcela zřejmou, dlouhodobě působící tendencí je postupné rozšiřování našich znalostí o činitelích, které se na ŘK podílejí; důsledkem toho je rozšiřování spektra faktorů, které je třeba do popisů či modelů ŘK zahrnout. V rámci komunikativní psycholingvistiky jde především o faktory pragmatické povahy: sociální role produktora a recipienta, vzájemný poměr jejich sociálních rolí, motivace a komunikační záměry produktora i recipienta, působení textu na recipienta aj. Předmětem zkoumání kognitivní psycholingvistiky jsou mentální předpoklady řečové činnosti a v posledním desetiletí v souvislosti se studiem porozumění textu zejména povaha, organizace a fungování předpokladových struktur jedince (předpokladové báze) v aktuální řečové činnosti (podrobněji Nebeská, 1989b). V rámci kognitivní psycholingvistiky vznikly i různé teorie inferencí, modelující možné způsoby začleňování obsahu percipovaných jevů, např. percipovaného textu do předpokladové báze recipienta. Právě inference jakožto mentální procesy, které usouvztažňují percipovaný text (komunikované obsahy) s obsahy předpokladových bází komunikantů, způsobují, resp. mohou způsobovat aktivaci rozsáhlých (někdy i relativně „vzdálených”) obsahů předpokladové báze jedince.

Domníváme se, že právě tato okolnost, tj. určitá „bezbřehost” mentálních struktur je příčinou protichůdné vývojové tendence: úsilí stanovit určité meze obrovskému množství faktů, které má jedinec při aktuální řečové činnosti k dispozici. Jde tedy o to, modelovat způsob, jímž se v předpokladové bázi jedince vyčleňují právě ty obsahy, které jsou s obsahy komunikovanými (a komunikační situací) v relaci, a to modelovat tato omezení dostatečně obecně, aby byla respektována variabilita ŘK.

Projevem této tendence jsou v široce chápané textové lingvistice např. různé teorie rámců, scénářů, schémat, textových vzorců apod. V psycholingvistice je dokladem tohoto trendu např. komunikační model T. Herrmanna (1983) nebo teorie mentálních modelů Johnsona-Lairda (1983), akcentující procesuální povahu ŘK. Zatím patrně nejdůsledněji přistupují k tomuto jevu autoři Sperber a Wilsonová (1986) vymezením pojmu relevance. Relevance je v jejich pojetí definována přímo jako princip, na jehož základě k selekci faktů v mentálních strukturách jedince dochází. Pomocí ostenze dává produktor recipientovi najevo, do jakého mentálního kontextu by měl percipovanou informaci „zařadit”, jinými slovy, poskytuje mu vodítko, které obsahy předpokladové báze aktivovat, aby se přijímaná informace do jeho předpokladové báze co nejsnáze začlenila. Relevance je tak uváděna do vztahu k principu nejmenšího úsilí: umožňuje jedinci percipované jevy (mezi nimi i texty v přirozeném jazyce) optimálně kognitivně zpracovat, protože jedinec věnuje pozornost pouze těm jevům, které jsou pro něho z nějakého hlediska užitečné. Tímto způsobem je relevance v pojetí Sperbera a Wilsonové prezentována jako základní princip (kritérium) komunikace.

 

2. Uplatnění pojmu relevance považujeme pro modelování ŘK za užitečné; nicméně se domníváme, že by bylo vhodnější chápat relevanci nikoli jako dominující kritérium mezilidské komunikace, ale jako kritérium dílčí. Konkretizace této hypotézy je cílem tohoto příspěvku.

[105]2.1. Východiskem našich dalších úvah je skutečnost, že na jedné straně produkce a recepce řeči jsou vždy individuálními mentálními aktivitami, na druhé straně verbální komunikace je svou povahou procesem interindividuálním. Tento rozpor se zřetelně projevuje v každé komunikační události (dále KU)[2] ve vztahu mezi záměrem produktora a interpretací recipienta, je zdrojem stálého napětí mezi nimi.

Způsob účasti jedince v KU je podmíněn tím, jaký má jedinec vztah k předmětu komunikace, partnerovi nebo partnerům komunikace a situačnímu kontextu. V závislosti na tom odmítá nebo přijímá nabízenou roli produktora nebo recipienta, věnuje své účasti v KU větší nebo menší úsilí, popř. sám ke vzniku KU dává podnět. Domníváme se, že souhrnným kritériem, které určuje vztah jedince ke KU, a tedy i způsob jeho účasti v ní, je právě relevance. Naše pojetí relevance je tedy širší než pojetí Sperbera a Wilsonové, opírá se o vztah mezi předmětem a partnerem/partnery komunikace v konkrétním situačním kontextu na straně jedné a předpokladovou bází jedince (mentálními kontexty a jejich organizací) na straně druhé.[3] Na rozdíl od Sperbera a Wilsonové a prací z nich vycházejících (např. Blakemore, 1987) neomezujeme relevanci pouze na komunikační roli recipienta, kritérium relevance vztahujeme i na roli produktora.

2.2. Protože, jak bylo řečeno, verbální komunikace je procesem interindividuálním, kritérium relevance pro každého komunikanta považujeme za nutné doplnit takovým kritériem, které interindividuální povahu komunikačního procesu zabezpečuje. Domníváme se, že tuto funkci plní nejobecněji chápané komunikační normy. Tato hypotéza se opírá o jednu ze základních funkcí norem, a to jejich funkci regulační (viz např. Normen in sprachlichen Kommunikation, 1977). Normy regulují adekvátnost komunikačních činností účastníků vzhledem k danému společenství i k aktuálnímu situačnímu kontextu. Komunikační normy řadí probíhající KU do kontextu KU v daném společenství obvyklých, jejich zachováváním se tyto normy upevňují, porušováním se oslabují.[4] O regulační funkci norem můžeme mluvit z hlediska společenského; z hlediska jedince se regulační funkce norem projevuje jako jejich závaznost. Právě proto, že považuje normy pro sebe za závazné, nechá se jedinec jimi usměrňovat. Normy jedince se společností svazují, jsou jedním z atributů, kterými se jeho příslušnost k danému společenství projevuje, kterými se jedinec ke společenství hlásí. V normách je zobecněna jeho sociální zkušenost.

V procesu ŘK normy aktivitu jedince usměrňují: působí jednak jako omezující činitel, jednak jako opora. V komunikační roli produktora dominuje patrně jejich funkce omezovací; komunikačními normami v daném společenství zachovávanými jsou produktorovi stanoveny jisté hranice výběru komunikovaných obsahů i komunikačních prostředků; normy jsou však pro něho i vodítkem, jak komunikační záměr konkretizovat a jaké komunikační prostředky zvolit (v některých typech KU více, v některých méně). Zatímco produktorovi kladou komunikační normy především různá omezení, pro recipienta jsou především důležitým vodítkem, podle kterého se řídí jeho expektace. Recipient očekává, většinou právem, že produktor bude normy, v daném společenství platné, zachovávat. O komunikační normy se opírají jeho zprvu [106]neurčité expektace i jejich postupná konkretizace, normy jsou regulátorem jeho expektací (Barnet, 1976).

 

3. Vzájemný vztah individuálních a interindividuálních faktorů ŘK se v našem pojetí tedy jeví jako vztah relevance a komunikačních norem: normy v daném společenství zachovávané korigují individuální potřeby, stanoviska i zájmy jedince (v tom se projevuje jejich regulační funkce), a zároveň pomocí kritéria relevance si v dané KU jedinec vymezuje pro sebe konkrétní prostor v rámci obecně platných norem.

Vzájemný vztah relevance a norem se jeví jako důležitý zejména tehdy, když přistupujeme k procesu ŘK nikoli v obvyklém kontextu jedné KU, tj. ve směru od záměru produktora k porozumění recipienta, ale v kontextu komunikačních aktivit jedince, kterými se jedinec postupně nebo souběžně účastní různých KU. Z tohoto hlediska se vstupy jedince do různých KU jeví nikoli jako nezávislé jevy, ale jako součásti jediného procesu; každý vstup jedince do KU nějakým způsobem reflektuje jeho předchozí komunikační zkušenosti, přesněji řečeno vzájemnou součinnost mezi jeho dispozičními vlastnostmi a zkušenostmi z relevantních KU předcházejících (podrobněji viz Nebeská, 1990).

V kontextu komunikačních aktivit jedince se součinnost a konkurence relevance a norem jako dvou (nikoli nezávislých) kritérií komunikace projevuje zřetelně v takových situacích, kdy se jedinec rozhoduje, zda se určité KU zúčastní, nebo dokonce dá podnět k jejímu vzniku, zda přijme nabízenou roli produktora či recipienta a nakolik se s ní identifikuje. Zvláštní pozornost je podle našeho názoru třeba věnovat přechodům z jedné KU do druhé, přerušování KU, jejich opětnému navazování atd. Domníváme se, že právě tyto předěly, kdy jedinec náhle nebo plynule, záměrně nebo nezáměrně, dobrovolně nebo nedobrovolně mění předmět i zaměření své komunikační aktivity, patří ke klíčovým bodům, v nichž hraje vzájemný vztah relevance a norem rozhodující roli. Tento typ komunikační situace budeme ilustrovat následujícím příkladem:

Jestliže jedinec přeruší probíhající KU jinou KU (např. recepci psaného textu rozhovorem), teoreticky může nastat trojí situace:

(1) účast v nové KU je pro jedince relevantní, ale není v souladu s komunikačními normami (v tom případě jedinec preferuje hledisko individuální);

(2) účast v nové KU je v souladu s komunikačními normami, ale pro jedince relevantní není (v tom případě preferuje hledisko společenské);

(3) účast v nové KU je pro jedince relevantní a současně je v souladu s komunikačními normami (v tom případě dochází k součinnosti komunikačních norem a relevance; stejně je tomu v případě, kdy vstup do nové KU by nebyl v souladu s komunikačními normami ani by nebyl pro jedince relevantní – za takových okolností jedinec do nabízené KU nevstupuje).

Komunikační situace jsou však zřídka takto vyhraněné; komunikační normy mají své rozpětí a poskytují jedinci prostor pro uplatnění jeho vlastní individuality. Záleží na postojích jedince k normám obecně a k dílčím normám pro danou komunikační situaci zvláště, čemu v rámci těchto norem dává přednost[5]. Kromě toho v případě přechodu z jedné KU do druhé se na výsledku rozhodování jedince, zda vstoupí do další KU, podílí nejen vzájemný vztah relevance a norem nabízené KU, ale také vzájemný vztah relevance a norem KU probíhající, resp. vzájemný poměr KU probíhající a nabízené se zřetelem k jejich relevanci a normám.

Domníváme se, že k důležitým aspektům vztahu relevance a norem patří míra zobecnění. Relevanci je třeba chápat konkrétně, jako relevanci pro určitého jedince v daném časovém úseku, v konkrétním situačním kontextu, naproti tomu komunikační normy jsou zobecněním komunikační zkušenosti jedince, jeho zkušenosti s různými typy [107]komunikačních procesů. Důsledkem tohoto zobecnění je větší nebo menší rozpětí komunikačních norem.

 

4. V průběhu ŘK je vzájemné působení relevance a norem proměnlivé. Jestliže si představíme klasický model ŘK, směřující od formování komunikačního záměru produktora přes výběr komunikačních prostředků k interpretaci tohoto záměru recipientem, potom, zhruba řečeno, faktor relevance převládá „na začátku” a „na konci”, zatímco „uprostřed” převládá působení komunikačních norem. Jinými slovy, na straně produktora kritérium relevance převládá v přípravě komunikačního procesu, při formování záměru, na straně recipienta při interpretaci percipovaného textu. V těch fázích komunikačního procesu, které směřují (na straně produktora) k výběru adekvátních komunikačních prostředků a jejich exteriorizaci, nebo se o komunikační prostředky (na straně recipienta) bezprostředně opírají, převažuje působení norem. Poněkud zjednodušeně můžeme tedy říci, že pokud jde o předmět komunikace (komunikované obsahy), dominuje zpravidla působení relevance, které je více nebo méně komunikačními normami korigováno, pokud jde o komunikační prostředky, převažuje naopak faktor noremnosti, protože komunikační prostředky, jakožto prostředky, pomocí kterých je komunikace mezi produktorem a recipientem realizována, mají též interindividuální povahu.

Těsné sepětí relevance a norem je dáno tím, že komunikační normy jsou sice kritériem interindividuálním, ale současně jsou součástí předpokladových bází jednotlivých komunikantů; stejně tak relevance je sice kritériem individuálním, ale vztah k jednotlivým jevům z hlediska jejich relevance se u každého komunikanta formuje v průběhu sociálních kontaktů, jeho komunikačními aktivitami. V tomto smyslu chápeme relevanci a normy jako komplexní faktory, jejichž vzájemné působení udržuje komunikační proces v určitých mezích vzhledem k jedinci i vzhledem ke společnosti: Individuální charakter procesů produkce a recepce řeči je zabezpečen kritériem relevance pro každého komunikanta, interindividuální charakter komunikačního procesu komunikačními normami.

 

LITERATURA

 

BARNET, V.: K pojmu uživatel jazyka v teorii spisovného jazyka. SlavSlov, 11, 1976, s. 301–305.

BLAKEMORE, D.: Semantic constraints on relevance. Oxford – New York 1987.

DANEŠ, F.: Postoje a hodnoticí kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha 1979, s. 79–91.

DANEŠ, F.: Values and attitudes in language standardization. In: Reader in Czech sociolinguistics. Praha 1986, s. 206–245.

HERRMANN, T.: Speech and situation. Berlin – Heidelberg – New York – Tokyo 1983.

JOHNSON-LAIRD, P. N.: Mental models. Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1983.

KOŘENSKÝ, J.: K procesuálnímu modelování řečové činnosti. SaS, 48, 1987, s. 177–189.

NEBESKÁ, I.: K současnému pojetí normy v české lingvistice. SaS, 50, 1989a, s. 152–167.

NEBESKÁ, I.: K charakteru předpokladové báze. SaS, 50, 1989b, s. 270–277.

NEBESKÁ, I.: Relevance and communicative norms. In: Linguistische Studien, 199. Berlin 1989c, s. 86–90.

NEBESKÁ, I.: Komunikační aktivity jedince. ČsRus, 35, 1990, s. 102–107.

NORMEN IN SPRACHLICHEN KOMMUNIKATION. Berlin 1977.

SPERBER, D. – WILSON, D.: Relevance. Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1986.

 

[108]R É S U M É

Can relevance be a sufficient criterion of communication?

Verbal communication is the result of the mutual influence of many factors. This paper considers one aspect of the mutual relation of individual and interindividual factors. In our approach the mutual relation between individual and interindividual factors is conceived as a relation of relevance and communicative norms; the norms valid in a given community correct the personal interests of the individual (i. e. they have a regulative function), or, in other words, the individual delimits a concrete space for himself within generally valid norms with the help of criterion of relevance.

Close connection between relevance and norms is given by the fact that communicative norms, being an interindividual criterion, are at the same time a part of the background knowledge of each individual. Similarly, relevance is an individual criterion, but the attitude of individuals to various phenomena with respect to their relevance is formed in social contacts. In this sense the relevance and norms may be considered as complex factors whose mutual influence keeps verbal communication within certain limits both with respect to the individual and the community.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 104-108

Previous Milada Hirschová: Interpersonální komunikace ve stabilizovaných malých skupinách

Next Marie Těšitelová: O frekvenci slov v dialogu a v monologu