Metafora v kognitivních procesech a ve vědeckých textech

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

Метафора в когнитивных процессах / Metaphor in cognitive processes and scientific texts

Zájem o problematiku metafory v posledních letech neustále roste, projevuje se na celém světě a zasahuje stále další a další obory. Výrazem tohoto zájmu jsou i dvě publikace, vydané takřka současně u nás: monografie Viktora Krupy Metafora na rozhraní vědeckých disciplín (Tatran, Bratislava 1990, 184 s.) a sborník Úloha metafory ve vědeckém poznávání a vyjadřování (ed. J. Stachová, Filozofický ústav ČSAV, Praha 1990, 151 s.; jde o soubor příspěvků ze zasedání uskutečněného v listopadu 1989 v rámci stálého semináře Filozofické a metodologické problémy přírodních, technických a společenských věd). Rozložením akcentů i způsobem prezentace problematiky se přirozeně obě publikace výrazně liší: příspěvky ve sborníku jsou tematicky různorodé a mají úvahový charakter, zatímco monografie představuje pokus o soustavný, koncentrovaný a přístupnou formou podaný výklad současného stavu výzkumů v dané oblasti. Kromě [145]toho sborník je zaměřen na úlohu metafory ve vědě, na její postavení v mezioborovém vědním kontextu, zatímco úběžníkem Krupova výkladu je metafora v jazyce a v lingvistice. Přesto se však obě publikace zabývají řadou společných otázek a obě také – každá po svém – dokazují integrační význam, interdisciplinární relevanci konceptu metafory.

Z obou knih je zřejmé, že se téma metafory (a dalších tropů) stalo v současné filozofii a metodologii vědy skutečně centrálním a že právě problém metafory mnohostranně obráží vazby mezi člověkem, jazykem a poznáním (viz J. Stachová v předmluvě ke sborníku FÚ, s. 5). V popředí zájmu autorů stojí význam metaforických mechanismů pro poznávání a myšlení (srov. už klasický sborník Metaphor and thought, 1979), jejich účast na kognitivních procesech, na tvorbě kognitivních schémat (pohled kognitivní psychologie na metaforu reprezentuje ve sborníku příspěvek J. Linharta); metafora je často uváděna do vztahu k teoretické problematice podobnosti a rozdílu (metaforické vyjádření specifickým způsobem exponuje jak podobnost, tak rozdílnost dvou jevů). Opakovaně se ozývá otázka položená už v klasické práci M. Blacka (1962), zda je metaforou tematizovaná „podobnost” jevů objektivně dána, nebo zda je metaforickým vyjádřením vytvářena. J. Stachová ve své stati na ni odpovídá v tom smyslu, že nelze z teorie metafory vylučovat ani objektivně existující základ podobnostního vztahu, ani aktivní úlohu poznávajícího subjektu (tj. „kognitivně invenční procesuální funkci” metafory – s. 11 sborníku FÚ). Ve sféře teorie podobnosti se pohybují i úvahy většiny autorů o vztahu metafory a modelu (řešeném už v hojně citované práci M. Hesseové, 1965; viz u nás už také Šabouk, 1973). Např. u V. Krupy jsou založeny na tom, že model ve vztahu k originálu usiluje o vyšší konkrétnost, exaktnost, strukturní izomorfii nebo aspoň homomorfii, o explicitnost podobnostních vztahů, o explikativnost, o možnost jednoznačné interpretace, zatímco u metafory převažuje subjektivní moment, afektivní funkce, vágnost a otevřenost umožňující tvořivou interpretaci opřenou o bohatství konotací a asociací. Vztah podobnosti zde – na rozdíl od modelu – obvykle není obousměrný, postavení bázové vlastnosti ve významovém spektru usouvztažňovaných jevů bývá odlišné. V těchto souvislostech je pojem metafory srovnáván i s pojmem analogie, např. Krupa považuje metaforu za jeden z produktů analogického způsobu uvažování. Podle J. Vaňka má metafora s modelem společnou bohatší strukturu vazeb (proti analogii se tu jednota podobnosti a rozdílu znásobuje, multiplikuje), ale proti modelu obsahuje větší „významové pnutí” až za hranice ostrých myšlenkových kontur. Metafora je „mlhavější”, ale zabírá asociačně širší okruh srovnatelných jevů.

Není možno zde citovat, analyzovat ani porovnávat definice metafory, o jejichž formulaci se pokoušejí takřka všichni autoři. Většinou vidí metaforu jako projekci jedné kognitivní sféry do jiné, jako usouvztažnění dvou pojmových domén, resp. významů, sémů, sémantémů, sémantických polí apod. U V. Krupy se tu objevují pojmy tenor a vehikulum (srov. tenor – vehicle u Ogdena – Richardse, 1923): tenor je charakterizován pomocí vehikula, bázová vlastnost, která je základem metaforizace, se přenáší z vehikula na tenor (v termínech gestaltismu: figura vehikula se aplikuje na pozadí tenoru). V obsahové výstavbě obou domén má přitom bázová vlastnost rozdílnou váhu. – V uváděných definicích se pochopitelně nezřídka odrážejí některé vlivné teorie metafory, k nimž se autoři více či méně hlásí; nejvýraznější vliv měla určitě teorie interakční (formulovaná M. Blackem a rozvinutá dalšími teoretiky), méně je citována teorie substituční, transformační aj.

Ve většině statí jsou také uváděny aspoň některé funkce metafory. Úvaha J. Hoffmannové ve sborníku FÚ je opřena o soustavu funkcí v práci J. Pavelky (1982), představuje funkční spektrum metafory z perspektivy funkce gnozeologické a klade důraz na spojitost funkčního spektra, na plynulé přechody mezi funkcí sémantickou, pragmatickou (emocionální, asociativní, komunikační, textotvornou, hodnotící, estetickou aj.) a gnozeologickou. Stať E. Farkašové uvádí např. funkci kognitivně-heuristickou, modelovací, repoetizační, emotivní. Pragmatické aspekty metafory, její vazby ke [146]kontextu i k předpokladové rovině (podtextu), její schopnost aktivizovat recipienta, její interpretační relativita (problém její identifikace v řeči, alternativní možnosti rekonstrukce) jsou zdůrazňovány řadou autorů – ve sborníku např. J. Vaňkem, J. Králíkem aj.; V. Krupa navíc uvádí metaforu do vztahu k teorii jazykové relativity.

S možnostmi identifikace metafory je spojena otázka poměru metafory a „doslovnosti”, metaforického a doslovného. K nemožnosti tohoto rozlišení směřují teorie, které absolutizují úlohu metafory v jazyce a v myšlení, pokládají metaforu za vždy a všude přítomnou; z nich nejvýraznější je Krupou citovaná koncepce F. Nietzscheho, jeho přesvědčení, že rozdíl mezi obrazným a doslovným je produktem určitého historického okamžiku a podléhá neustálým změnám. V. Krupa ve svém komentáři uznává, že metafora a doslovnost představují kontinuum a že není vždy lehké je rozlišit, že každý řečový projev v sobě vlastně spojuje doslovné a obrazné; přitom však proti extrémně procesuálnímu stanovisku Nietzscheho staví názor, že metafora může existovat jen v protikladu k ne-metafoře, tj. k doslovnosti. Zajímavá je i úvaha S. Hubíka ve sborníku FÚ o „metafoře po Derridovi”: v Derridově světě postmodernistické dekonstrukce, v jeho filozofii jazyka a sémiotice založené na inflaci znaků, na zrušení teorie reprezentace a na převádění všeho na hru diferencí mezi znaky, ztrácí rozlišení pojmu a metafory smysl. (Viz hlavně Derrida, 1973, 1976, 1978.)

Specifika metafory ve vědeckém myšlení a vyjadřování je jedním z centrálních témat recenzovaných prací. Především J. Stachová, Z. Mathauser a E. Farkašová se zamýšlejí nad historickým vývojem názorů na vědeckou metaforu (a ev. metaforu vůbec): od jejího pojetí vnějškově ilustrativního, ornamentálního, dekorativního (vědecká metafora byla v tomto pojetí považována spíše za prostředek oživení, popularizace vědy) k pochopení vědecké metafory jako metafory objevné, jako prvku vědecké teorie, jako nástroje hlubšího vědeckého poznání. Autoři rozlišují úlohu metafory v poznávacím procesu vědce a při formulaci jeho výsledků; při úvahách o heuristické hodnotě vědecké metafory však v každém případě zdůrazňují, že vědecká metafora umožňuje uchopit jev, který je zatím v existujícím vědeckém jazyce pojmově nepostižitelný. Metafora zde umožňuje badateli formulovat nový poznatek hypoteticky, ambivalentně, s větší volností; nedourčenost, variabilnost interpretace může v daném stadiu poznávacího a formulačního procesu odpovídat autorovu záměru. Podle E. Farkašové je metafora ve vědě komplementárním prvkem striktních, jednoznačných jazykových prostředků: umožňuje „defixaci kategorií”, adekvátní postižení procesuality zobrazovaného světa a složitosti myšlení, zvýšení flexibility jazykového aparátu. Z. Mathauser pokládá za vrchol heuristické hodnoty vědecké metafory případ, kdy metafora představuje zároveň jazykový experiment ve vědeckém textu i experiment daného vědního oboru.

Tento „metaforický optimismus” zčásti sdílí ve své stati i J. Kořenský. Upozorňuje však na to, že bezděčná, předběžná metaforizace v jazyce vědy, která směřuje k explicitnosti a formální dokonalosti teorie, může vést někdy i k pseudoexplicitnosti, ke „ztracenému zápasu s doslovností” (např. z předběžné metafory jazykového systému jako soustavy rovin vzniká obrazná teorie „vlečená” původním geometrickým smyslem termínu rovina). Větší šanci dává autor záměrnému, programovému metaforismu ve vědě, který „může být programovým iracionalismem, může učinit vědu mýtem a mýtus vědou, může však také být cestou k formální dokonalosti nového řádu” (s. 55). Před některými úskalími metaforizace jazyka vědy varuje i J. Langer: metaforická vyjádření ve své nejednoznačnosti se někdy střetávají s jednoznačnými definicemi, narušují konzistenci pojmových aparátů; vyvolávané asociace někdy při interpretaci teorie zavádějí a brání jejímu pochopení; a vazba vědeckých metafor na národní jazyk znemožňuje jejich zařazení do mezinárodní pojmové struktury. Podobně i J. Zeman sice uznává kognitivní, metodologický a heuristický význam metafory, upozorňuje však na potřebu formulovat v mezioborové spolupráci horizont, limitu [147]metaforičnosti a subjektivity ve vědě (za tímto horizontem by už poznání ztrácelo objektivitu).

Řada autorů také vyzdvihuje uplatnění metaforičnosti tam, kde dochází ke střetu, vzájemnému překonávání vědeckých teorií, ale i k utváření jejich návaznosti a koherence. Metafory mohou sehrát roli zprostředkujícího článku mezi subjektivními vědeckými jazyky, ale i (v době rozvoje interdisciplinárních kontaktů) mezi různými oblastmi vědění. Několikrát je ve sborníku citována myšlenka P. G. H. Gella (1988), podle něhož se ve vědě „jedna linie výzkumné práce stává symbolem nebo metaforou druhé”. V příspěvku P. Piťhy jsou pak modelovány metaforické vztahy, propojující soubor tří disciplín: (1) mozek je metaforou počítače, tudíž kognitivní věda je metaforou matematické informatiky (computer science); (2) jazyk je metaforou myšlení, tedy lingvistika metaforou kognitivní vědy; (3) objevuje se i počítačová metafora jazyka. Autor naznačuje i možnosti interdisciplinárního sepětí lingvistiky a biologie (proti metafoře jazyka stojí v genetice metafora kódu).

Autoři sborníku FÚ, přicházející z oblasti přírodních a technických věd, uvádějí různé typy a příklady metafor ze svých oborů: R. Musil z věd geologických, J. Langer a I. Štoll z fyzikálních (např. síla, práce, výkon, kvark), J. Králík z matematiky (klouzavé součty, spojitá funkce, náhodná veličina; počítač čte, třídí, vypisuje, hodnotí, varuje…), T. Radil z věd zkoumajících nervové systémy (nemocná buňka; nervová buňka je polovodič, mozek je holograf), Z. Sobotka z reologie – nauky o přetváření hmot a pohybu kapalin (životnost, ochabování, únava, stárnutí materiálu) atd. Za ně za všechny zobecňuje J. Vaněk rozdíl mezi lineárně jednoznačným typem exaktnosti přírodovědecké a technické a exaktností metaforickou; ta se však uplatňuje i ve vědě a je v souladu s vývojem soudobé přírodovědy, tj. hlavně s jejím zájmem o různé přechodné formy a potenciality, o pružné, otevřené systémy, o měkké, rozptýlené struktury, o mlhavé množiny a neostré relace.

Jedním z ústředních témat recenzovaných prací je tedy nezbytně vztah vědecké a umělecké metafory. J. Vaněk zde zdůrazňuje překonání sporu emotivismu (umění jako mimoracionální oblast emocí, pudových impulsů, nevědomí) a kognitivismu (umění hlavně jako poznání); básnická metafora je kognitivním aktem a prostředkem emotivního poznání (viz Begiašvili, 1979). V této souvislosti Vaněk zdůrazňuje různé styly vědeckého myšlení a upozorňuje na zanedbávání estetiky poznání, estetiky vědy. Zlidšťující a inspirativní úlohu emocionality a estetických prožitků ve vědeckém poznávání a vyjadřování vyzdvihuje i I. Štoll. Z. Mathauser navrhuje pro současnou dobu opustit distinkci vědecké a umělecké metafory a mluvit o „skoro téže” metafoře zasazené buď do uměleckého, nebo do vědeckého textu (metafora v uměleckém textu jako exponent vědy, metafora ve vědeckém textu jako exponent umění). Podle Mathausera se i jazykem umění zabývá věda – především komplex oborů prostoupený hermeneutikou jako metodologií interpretace. Hermeneutická koncepce jazyka (viz Gadamer, 1975, aj.) jednotně překrývá jazyk vědy i umění, oboje patří do společného celku kultury. E. Farkašová usiluje o překonání distinkce umělecké a vědecké metafory na základě rehabilitace individuální tvořivosti, fantazie, intuice, emotivnosti, osobitosti v současné vědě; metaforizace je tu opět prostředkem zapojení vědy do kulturního celku, zvýšení její kulturnosti. Možností využití vědecké metafory v umění, zvláště v poezii se dotkla J. Hoffmannová.

Recenzované práce věnují pozornost i dalším druhům a možnostem klasifikace metafor. Určitou obdobu výše uvedené distinkce vědecké a umělecké metafory představuje Krupova dvojice metafory kognitivní a afektivní; dále autor rozlišuje podle výrazového ztvárnění např. metafory jednočlenné, dvojčlenné a tříčlenné, nebo metafory predikativní, nominální, větné a nadvětné. Důležité je rozlišení metafor antropomorfních, zoomorfních a reifických; na něm jsou založeny jednotlivé metaforické modely obraznosti, které V. Krupa demonstruje rozborem vybraných básnických textů. Na metaforu jako jeden [148]z prostředků nesoucích jednotu přírody a člověka, lidí, zvířat a věcí však upozorňují i mnozí další autoři. Zejména P. Piťha zdůrazňuje antropocentrismus jazyka a řeči jako východisko jazykových metafor a uvádí četné doklady (např. metafory, do nichž se promítla běžná lidská zkušenost – prožitek prostoru a pohybu v něm apod.). Specifickou klasifikaci zavádí T. Radil, který rozlišuje metafory intrasystémové a extrasystémové, a dále redukcionistické a transdukcionistické.

Vyčleňování některých dalších typů metafor se odehrává spíše v oblasti časové dimenze. Časový rozměr mají ostatně už některé definice metafory, vycházející z přenosu starých představ nebo prostředků na nové situace. V čase probíhá i postupná konvencionalizace, standardizace, terminologizace metaforického vyjádření (vedoucí ke vzniku slovníkové, lexikalizované metafory). Pohyb metaforického vyjádření od zárodečné formy poznání přes terminologickou kanonizaci až k ev. obsahovému vyprazdňování ukázal ve sborníku P. Vašák na jazyce naší literární kritiky 70. a 80. let. Vyprázdněný metaforický jazyk (s výrazy jako syntéza, komplexnost, angažovanost, pozemšťanství) ve službách povrchní publicistiky „zakrýval nepoznání” a neumožňoval postižení umělecké hodnoty. – Proměny metafor v čase respektuje i Z. Mathauser při diferenciaci moderního typu metafory živé (viz název díla P. Ricoeura La métaphore vive, 1975), rozestupné, dynamické, interferenční, rovnovážné na jedné straně a klasické metafory zástupné na straně druhé: u živé metafory jde o rovnoprávné prolínání, spíše souřadné sdružení dvou rovnocenných designátů, které se nikdy zcela nepřekrývají, zatímco u klasické metafory je označovaný jev zcela zastoupen, překryt jevem metaforickým.

Společným předmětem zájmu Krupovy monografie i některých příspěvků ve sborníku (zejména stati Z. Mathausera) je dále vztah metafory a jiných druhů tropů. Pozornost byla věnována především vztahu metafory a ironie, přirovnání, metonymie (při diferenciaci metafory a metonymie se Krupa opírá o opozici Jakobsonovu, 1956), synekdochy, synesteze, alegorie a symbolu (moderní živá, rozvinutá metafora se podle Mathausera se symbolem sbližuje).

Prostřednictvím recenzovaných publikací jsme představili pohyb konceptu metafory v interdisciplinárním prostoru vědy a rovněž ve spojitém prostoru mezi vědou a uměním. V závěru se soustředíme na jazykové, řečové, textové, komunikační, lingvistické aspekty metafory, jichž se obě publikace dotýkají. V. Krupa vykládá jazykovou metaforu (tj. aplikaci starých vyjadřovacích prostředků na nové jevy, ev. proměnu jejich kombinatoriky) jako nástroj souhry mezi odrazovou adekvátností a vnitřní koherencí jazyka, kompromisu mezi otevřeností a uzavřeností, optimální vyváženosti mezi pružností a stabilitou (V. Mathesia a jeho teorii pružné stability však autor necituje). – K nejstabilnějším složkám jazyka patří gramatické kategorie, zobecněné významy, které postupně ztrácejí vztah k realitě. Jádro gramatické kategorie je založeno na její do značné míry petrifikované sémantické bázi, která má obvykle archetypový antropomorfní základ; vzdálenost mezi jádrem a periférií gramatické kategorie pak umožňují překlenout metaforické mechanismy. Krupa předkládá jako příklad kategorie rodu podstatných jmen, způsobu přivlastňování a slovesného rodu a při uvádění metaforických výrazů čerpá mj. ze svých bohatých znalostí orientálních jazyků a kultur. – Dále V. Krupa ve své knize upozorňuje na metaforu jako východisko rozvíjení většího textového celku. (Viz i rozvinutou, realizovanou metaforu ve stati Mathauserově, která se v textu „rozlévá do šíře a do hloubky” a sbližuje se se symbolem jako s „principem, který dynamizuje větší textové plochy” – s. 41 ve sborníku FÚ.) Ke komunikačnímu dění se Krupa odvolává v kapitole, kde motivuje metaforické vyjadřování některými kritickými, problémovými komunikačními situacemi. Je to např. už zmíněný rozvoj vědních oborů, tvorba nových teorií, kde může metafora zprostředkovat kontinuitu a stát se mostem mezi rozdílnými hypotézami; dále tvorba uměleckých textů, tj. emocionálně motivovaná potřeba vyjadřovat se nově, originálně o známých skutečnostech; rovněž tvorba mýtu; kritické situace v běžné komunikaci, [149]jejichž výrazem jsou slangové metafory, vulgarismy, nadávky a eufemismy. Specifickými situacemi je motivováno i užívání metafor v reklamě, v řeči schizofreniků i dětí. – Podmíněnost objektivní funkční existence metafory určitou lingvistickou teorií je hlavním tématem stati J. Kořenského ve sborníku FÚ. Podle tradiční představy o jazyce a řeči, založené na antropomorfickém instrumentalismu, představuje metaforické vyjadřování porušení pravidel potenciální reference a je pociťováno jako „nedoslovnost”. (Např. právě nové vědecké myšlení však podle autora nezbytně vyžaduje porušování přísně konturované potenciální reference diskrétních jednotek jazyka.) Naproti tomu v neinstrumentalistické teorii jazyka a řeči, oslabující „jednotkové” myšlení, je východiskem představa dynamického kontinua obsahových předpokladů a aktuální formace prvků obsahového kontinua do slov, syntagmat, vět atd.; metaforu pak lze vyložit pouze jako způsob formace s nízkou častostí a pravděpodobností, nejde tedy o přenos hotového významu na novou skutečnost ani o porušování jazykových pravidel.

 

Obě recenzované publikace tedy vytvořily poměrně homogenní celek a dokázaly závažnost problematiky spojené s metaforou a metaforičností pro nejrůznější obory i hodnotu tohoto konceptu pro některá filozofická a metodologická zobecnění. Nepokusily se o formulaci originální, soustavné a jednotné teorie metafory; shrnuly však řadu dosavadních názorů a koncepcí a otevřely některé nové otázky. Staly se tak zajímavým impulsem, inspirací pro další propracovávání této tematiky i v naší lingvistice a v jejích mezioborových kontaktech. A v neposlední řadě nám mohou i dodat odvahu k nekonvenční formulaci vlastních odborných textů – přesvědčit nás, že vědeckou hodnotu svého textu nesnižujeme, když se snažíme vykládanou skutečnost pojmenovat několika často i neterminologickými a obraznými výrazy, a že metaforičnost nemusí škodit exaktnosti.

 

LITERATURA

 

BEGIAŠVILI, A. F.: Filozofie a poezie. Praha 1979.

BLACK, M.: Models and metaphors. Ithaca, New York 1962.

DERRIDA, J.: Speech and phenomena. Evanston 1973.

DERRIDA, J.: Of grammatology. Baltimore 1976.

DERRIDA, J.: Writing and difference. Chicago 1978.

GADAMER, H.–G.: Wahrheit und Methode. Tübingen 1975.

GELL, P. G. H.: Výzkum a představivost. In: Umění ve století vědy. Ed. J. Vaněk – M. Holub. Praha 1988, s. 157–176.

HESSE, M.: The explanatory function of metaphor. In: Logic, methodology and philosophy of science. Proceedings of the 1964 international congress. Amsterdam 1965, s. 249–259.

JAKOBSON, R.: Two aspects of language and two types of aphasic disturbances. In: R. Jakobson – M. Halle: Fundamentals of language. The Hague 1956, s. 55–82.

METAPHOR AND THOUGHT. Ed. A. Ortony. Cambridge – London 1979.

OGDEN, C. K. – RICHARDS, I. A.: The meaning of „meaning”. London 1923.

PAVELKA, J.: Anatomie metafory. Brno 1982.

RICOEUR, P.: La métaphore vive. Paris 1975.

ŠABOUK, S.: Břehy realismu. Praha 1973.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 144-149

Previous Peter Ďurčo: Modelovanie vo frazeológii (Poznámky k moskovskej frazeologickej škole)

Next Ján Horecký: Život zasvätený číslam