Slovenská monografie o větném základu

Jan Kořenský

[Chronicles]

(pdf)

A Slovak monograph on the sentence base

Monografie Slavo Ondrejoviče Medzi slovesom a vetou (Veda, Bratislava 1989, 122 s.) má charakter souboru studií, v nichž autor [154]v návaznosti na výběr z rozsáhlé literatury zkoumá určitým způsobem vymezenou problematiku konverzního vztahu v úhlu lingvistického pohledu. Vedle vymezení pojmu konverze a vývojových aspektů tohoto pojmu poutá jeho pozornost typologie konverzních vztahů sloves a příslušných konstrukcí, po stránce obsahové pak konverzní vztahy sloves dandi a accipiendi. Věnuje také pozornost vztahu pojmu konverze k pojmům z oblasti systémové interpretace lexikální zásoby (homonymie, synonymie, antonymie), otázce synonymie obsahové stránky vzájemně konverzních sloves a konstrukcí na nich založených, vztahu konverze k symetrii relací a vztahu konverze k aktivně-pasívní diatezi.

Jak i z autorových konstatování vyplývá, byla i v lingvistické literatuře věnována pojmu konverze značná pozornost, a to v různé míře návaznosti na logickou a matematickou platnost tohoto pojmu. Míra této pozornosti má stoupající tendenci v souvislosti s tím, že systémové lingvistické myšlení směřuje od klasifikačního popisu spíše elementárních jednotek k relační analýze objektů komplexních. Autor vybírá z bohaté literatury o tématu především práce autorů nejproslulejších, zejména ve výchozích kapitolách; v dalších pak přihlíží ještě k reprezentativní slovakistické literatuře o větné sémantice (Paulinyho škola a její další vývoj) a také k monografickým pracím českým. Stanoviska jednotlivých autorit hodnotí, parafrázuje, přebírá do vlastního pojetí nebo kriticky modifikuje.

Zčásti zvolenou literaturou, především však celkovým badatelským postojem je dán Ondrejovičův teoretický a koncepční přístup k problému. Považujeme za zajímavé tento přístup v základních rysech rekonstruovat.

Autor se především striktně neváže pouze na jedinou teoretickou koncepci, v jejímž rámci by pak příslušné otázky řešil. Pojmový aparát osciluje v závislosti na teoretických východiscích jednotlivých kapitol a v závislosti na cílech jednotlivých studií. Nicméně však základní stanovisko je dobře zřejmé a dostatečně ucelené, lze je proto bez obtíží formulovat. Výchozím objektem jeho pozornosti je sloveso lexikologicky chápané, užívá se termínu predikát v souladu s některými současnými větněsémantickými teoriemi, v nichž termín predikát signalizuje, že pozornost je zaměřena na úhrn syntakticky relevantních lexikálněsémantických vlastností slovesa a také na vlastnosti větně konstrukční v gramatickém smyslu. Teprve na druhém místě se přihlíží k jednotlivým významům takto pojatého predikátu, včetně valenčně-intenčních vlastností jeho jednotlivých významů (v souvislosti s tím i k různému lexikálnímu obsazení konstrukcí na predikátu založených). V tomto rámci se chápe vztah symetrie a konverze i ve vztahu k problematice slovesného rodu. Tento přístup dominuje zejména v materiálově konkrétních studiích; ve vlastním vymezení pojmu konverze se autor dostává nad hranice uvedeného přístupu. Stranou Ondrejovičova koncepčního přístupu tedy zůstává hodnocení jevu důsledně z přístupu obsah (význam) – výraz, třebaže je (v terminologii smysl – text) v souvislosti s Apresjanovými pracemi připomínáno.

Připojujeme několik poznámek ke způsobu řešení některých obecnějších problémů s tématem Ondrejovičovy práce spjatých. Jsou to otázky sémantické, obsahové (smyslové, referenční,…) identity vzájemně konverzních výrazů (syntaktických konstrukcí) a sloves chápaných v lexikálním smyslu, otázky vztahu synonymie, konverze, homonymie a antonymie, a zejména pak otázky vztahu mezi konverzí a symetrií konstrukcí. Je pochopitelné, že jednotlivým problémům z tohoto okruhu věnuje autor pozornost v podobě samostatných kapitol, srov. zejména Vymedzenie pojmu konverzie, konverzia ako systémový vzťah, O synonymii a iných základných pojmoch teórie lexikálno-syntaktickej konverzie, Konverzia symetrických predikátov. Řešení těchto jednotlivých problémů, ale především řešení vzájemných funkčních vztahů těchto jednotlivých „jevů” je pochopitelně věnována rozsáhlá literatura, kterou Ondrejovič zná a se kterou pracuje. V zásadě však existují dva přístupy k věci: oddělení úrovní analýzy jednotlivých jevů s následujícím modelem jejich funkčních souvztažností, tj. přístup, který se opírá i v lingvistice spíše o logicko-analytická východiska, akcentuje potencialitu, instrumentalitu jednotlivých funkčních prostředků, a na druhé straně přístup, který chce být věren psychologickopragmatické funkční spjatosti těchto prostředků v procesech referování k objektům skutečnosti v interakci účastníků komunikace; do značné míry pak rezignuje na důsledné dife[155]renčně analytické poznání jednotlivých „jevů”. Ondrejovič zřejmě tíhne k přístupu druhému. Zdá se skutečně, že je v plném souladu s komunikativně pragmatickou orientací novější jazykovědy, zdá se však také, že jeho úspěšnost je přece jen závislá na výsledcích prvého přístupu. Již od 70. let bylo řečeno dost určitého o poměru konverzívnosti konstrukcí ve vztahu k symetrickým a nesymetrickým relacím, byl vyjasněn vztah lexikálního, slovesného obsazení relátoru, sémantické podmínky konverznosti asymetrických a polosymetrických relací, neboť u symetrických relací jsou tyto sémantické podmínky triviální. Na těchto „instrumentových” danostech pak operuje „empatizační svoboda” mluvčího a v širších textových souvislostech může být zkoumán vztah tohoto faktoru k faktorům aktuálního členění a výpovědního dynamismu atd.

Zajímavým přínosem autorovým je zkoumání souvislostí lexikální synonymie, antonymie, homonymie ve vztahu ke konverzi. Bylo by velmi potřebné tato lexikálněsémantická zjištění týkající se sloves (tedy vlastně prostředků lexikálního vyjádření relátorů vzájemně konvertovatelných konstrukcí) posoudit důsledně z hlediska globální sémantiky větného základu. Je dobré, že autor přináší přehled základních typů významů vyjádřitelných konverzními konstrukcemi, a bylo by velmi přínosné soustavně prozkoumat, jaké jsou v těchto třídách poměry symetrie a nesymetrie, což bylo provedeno dosud jen pro některé třídy relací.

Ondrejovičova monografie se důstojně řadí do širokého pásma prací zabývajících se teorií syntakticko-sémantických vlastností větného základu, konstruktivními úlohami sloves a otázkami charakteru sémantických identit funkčně sdružených konstrukcí. Přínos práce je zejména v tom, že autor četné názory z této oblasti komentuje, interpretuje a konfrontuje, myšlenky mnohdy rozvíjí a prohlubuje. Užitečné je i to, že práce představuje tvořivé shrnutí určitého okruhu příslušné literatury, zabývající se konverzí jako jevem, který má značný význam pro funkční strukturaci jazykových prostředků. Přirozeně, že kniha je významná také tím, že představuje materiálový popis současné slovenštiny z hlediska dané tematické oblasti.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 2, pp. 153-155

Previous Petr Sgall: Soubor Vachkových prací o psaném jazyce

Next František Štícha: Sovětská monografie o syntaktických paradigmatech, pasívu a reflexivitě anglického slovesa