Mathesiova koncepce funkční gramatiky v kontextu dnešní jazykovědy

František Daneš

[Articles]

(pdf)

Концепция функциональной грамматики Матезиуса в контексте современной лингвистики / V. Mathesius’ conception of Functional Grammar in the context of present-day linguistics

 

	„Nemůže být lingvistou nového typu, kdo není nadán jemným citem pro jazykové hodnoty.“
		V. Mathesius: Funkční lingvistika
		(1982, s. 38)

 

0. K napsání této úvahy mne přivedlo nejen to, že před pětapadesáti lety byla publikována Mathesiova fundamentální stať „On some problems of the systematic analysis of grammar“ a že loni uplynulo pětačtyřicet let od jeho skonu, nýbrž i, a snad především, přesvědčení, že Mathesiovy myšlenky nejenže dosud neztratily svou inspirující sílu, nýbrž že se ukazují v současném lingvistickém proudění ve světě jako stále plodné a v lecčems i jasnozřivé; ne všechny Mathesiovy podněty byly dosud využity na naší domácí půdě.

Dříve však než se začnu zabývat vlastní gramatickou koncepcí, rád bych vytkl několik obecných rysů Mathesiova přístupu k jazyku a jazykovědě (či jazykozpytu, jak on říkal), které se mi jeví jako významné právě v dnešní situaci lingvistiky u nás i ve světě a které jsou typické pro pražskou lingvistickou školu (především ovšem pro její českou složku).

 

1. 1. V knize „Obsahový rozbor současné angličtiny“ (Mathesius, 1961; dále jen OR)[1] čteme tyto významné formulace:

„Jazyk definujeme jako soustavu účelných prostředků vyjadřovacích, soustavu znaků, která se nám ve skutečnosti jeví jako souhrn možností, které jsou k dispozici příslušníkům téhož jazykového společenství v dané době na daném místě k dorozumívání mluvou a které poznáváme z jejich realizace v jednotlivých promluvách.

To je třeba zvláště zdůraznit: bezprostředně jsou dány jednotlivé promluvy, z nichž teprve dospíváme k poznání systému (la langue).[2] Přímo tento systém poznáváme jen od případu k případu z jistého odporu, který vzniká u posluchače, když se jiný mluvčí proti systému (jako normě) prohřešuje.

Další důležitá otázka je, co je promluva, která jsou stadia, jimiž promluva vzniká, a jak se uskutečňuje její pochopení“ (s. 10). (Obojí kurzíva – F. D.)

O stadiích vzniku a pochopení pak dále Mathesius říká, že mluvčí jistý myšlenkový obsah jazykově stylizuje a navenek projevuje napsáním nebo vyslovením, posluchač pak promluvu přečte nebo vyslechne, jazykově dešifruje a dospívá k jejímu obsahovému porozumění. A dále dodává: „Postihnout jednotlivá stadia introspekcí vždy dobře nelze, ale přesvědčíme se o jejich existenci zase negativně – z překážek, které při vzniku promluvy leckdy nastanou“ (tamtéž). A nakonec uzavírá: „Uvedené schéma lze tedy přijmout za základ dalšího našeho postupu. Po stránce jazykové jsou pro nás nejdůležitější právě stadia jazykové stylizace a jazykové dešifrace“ (tamtéž). (Mathesius si však všímal především „stylizace“.)

Doplníme-li ještě to, co Mathesius o promluvě vykládá ve své práci „Řeč a sloh“ (Mathesius, 1942; dále jen ŘaS), totiž, že „každá promluva má svůj věcný obsah, vyrůstá ze zvláštní situace a v každé se obráží aktuální postoj mluvčího ke skutečnosti, kterou vyjadřuje, a jeho vztah k posluchači…“ (s. 15), pak můžeme, myslím, právem říci, že [162]Mathesius pregnantně načrtl jádro programu textové lingvistiky, jak ji dnes známe.

Cizí nebyla přitom Mathesiovi ani orientace psycholingvistická, typická pro dnešní textovou lingvistiku. Už v článku o podstatě věty z r. 1923 uvažoval o vztahu psychologie a lingvistiky a dospěl k přesvědčení, že „psychologie zajisté může působit na lingvistiku iniciativně, může jí i pomáhat, ale rozřešení lingvistických problémů může lingvista především očekávati jen od lingvistiky samé“. A dodal, že problém věty hodlá řešit „ze stanoviska… psychologicky poučeného jazykozpytu“. Zároveň kritizoval přístup tehdejších psychologů k jazyku (dnes je ovšem situace nesrovnatelně příznivější než v období psychologie wundtovské) a připojil důležitou poznámku, že „řešení jazykozpytných problémů musí vycházet nikoli od psychologických teorií, nýbrž od jazykozpytného materiálu“ (Mathesius, 1947; dále jen ČaOJ, s. 274n.) – tedy, lze dnes dodat, spíše od psychologických experimentů. Rovněž v pozdější stati o nových proudech v lingvistice (1927, čes. překl. 1972) upozornil, že „nelze očekávat, že psychologie poskytne jazykovědě snadnou a přímou pomoc“, ale že „jistě bude nová jazykověda… zaujímat intenzívní psychologický postoj k jazykovým otázkám v tom smyslu, že za jazykovým materiálem bude vždy slyšet mluvčího nebo vidět pisatele“ (s. 15). Z Mathesiových formulací se sice ozývá v dané době objektivně motivovaná obava z nahrazování výkladů lingvistických výklady psychologickými, avšak jeho postoj směřoval, snad to lze dnes tak říci, k interdisciplinární spolupráci. – Svědčí o tom i následující úryvek:

„I přímo můžeme se přesvědčiti o tom, že každý jazyk a každá konkrétní věta jím pronesená nebo napsaná obsahuje mnoho, co je pro pouhé dorozumění zbytečno: mnohými pokusy psychologickými dokázalo se totiž, že z věty slyšené nebo čtené zachycujeme vlastně jen několik drobtů, jež si obvyklými asociacemi doplňujeme“ (1982, s. 61).

A ještě je třeba dodat, že psycholingvistický charakter má ovšem jeho východisko k úvahám o funkční gramatice, jak to ukáží výklady v odd. 2 naší stati.

 

1.2. Druhou Mathesiovou metodologickou devízou, plynoucí ze samotné podstaty funkčního přístupu, byl postulát vycházet od společných vyjadřovacích potřeb lidí a hledat způsoby, jakými jednotlivé jazyky, každý po svém, těmto společným potřebám vyhovují. Tato myšlenka se objevuje v jeho pracích vícekrát a zaznívá i ve Skaličkově formulaci (1935, s. 10), že jazyky představují „různá řešení týchž problémů“. Není jistě bez zajímavosti, že shodnou myšlenku nalézáme dnes u H. Seilera (který Skaličkovy práce zná a jehož „Unityp model“, postupně vypracovávaný jeho skupinou v Kolíně nad Rýnem, má v podstatě blízko k teleonomickému funkcionalismu pražské školy – viz též Daneš, 1987): „Sprachen können betrachtet werden als Lösungen von sich permanent in der Kommunikation stellenden Aufgaben, … als ein ‚problem solving system’“ (1973, s. 11).

V recenzi zmíněné Skaličkovy knihy (1935) pak Mathesius (1936a) citovanou Skaličkovu formulaci komentuje takto: „Pro mne záležel v dosavadních mých pracích základní problém vědeckého rozboru jazyka v stanovení způsobu, jakým zkoumaný jazyk odpovídá na základní dvě potřeby vyjadřovací, tj. jak provádí jazykové pojmenování a jazykové usouvztažnění…“ (s. 49). Je to formulace významná, neboť nám pomáhá pochopit nesnadno interpretovatelný pojem „společných dorozumívacích potřeb“. Tak např. Novák a Sgall (1968, s. 295), kteří Mathesiův postulát uchopili spíše jako návod, jak postupovat při konkrétní analýze jazyka, narazili na několik obtížných otázek týkajících se statutu oněch univerzálních potřeb a způsobu, jak je zjistit. Z tohoto hlediska se jeví jako poněkud enigmatická i následující Mathesiova formulace z jeho stati o funkční gramatice:

„Pokaždé bude zkoumání vycházet ze sdělovacích potřeb mluvčího. Z toho nám nutně vyplývají dva důsledky: budeme postupovat od mluvy jako něčeho, co je bezprostředně dáno, k jazyku, který jako systém je toliko ideálně reálný, a od funkčních potřeb k formálním prostředkům, kterými se uspokojují“ (1982, s. 52).

[163]Je jistě nepochybné, že lingvista–empirik může vycházet jen z toho, co je bezprostředně přístupné objektivnímu pozorování, tedy z konkrétních promluv, a že tedy teprve na základě jejich analýzy a interpretace (též za přispění vnitrojazykového, a zejména mezijazykového porovnávání) může se pokoušet zjišťovat jisté „společné dorozumívací a výrazové potřeby“. Takže až teprve po tomto druhém kroku badatelského postupu ukazuje se jako možné brát „společné potřeby“ jako východisko a vztáhnout je k znakovým jednotkám toho kterého jazyka. Jasně to vyjádřil H. Seiler (1973, s. 11 a 12):

„Was in den Sprachen beobachtbar vorliegt, sind die Lösungen. Welche sind die dazu gehörigen Aufgaben? Sie sind unserer Beobachtung nicht direkt vorgegeben. Sie sind allenfals rekonstruierbar in einem induktiven Prozess.“ … „Ausgangsbasis bilden zunächst die sprachlichen Gegebenheiten, dann die über diese Gegebenheiten angestellten Generalisierungen. Indem immer mehr solcher Generalisierungen miteinander in Beziehung gebracht werden, dadurch, dass einerseits immer mehr Sprachen, anderseits immer mehr Fakten aus den der Linguistik benachbarten Gebieten einbezogen werden, wird das teleonomische Prinzip sichtbar.“

Mohli bychom tedy uzavřít, že Mathesiova obecná teoretická idea společných dorozumívacích potřeb představuje spíše cíl badatelského úsilí a výsledné prezentační schéma nežli východisko zjišťovacích procedur.

Právě probírané Mathesiovy myšlenky byly inspirací i pro Dokulilovu – Danešovu (1958) distinkci „kognitivní obsah – jazykový význam“. Nepřekvapí proto, že i toto rozlišení nalézáme v koncepci Seilerovy skupiny. Liší se zde rovina pojmů (concepts) jakožto „supra–monolingual entities“ a „various language–specific structures“, chápané jako jazykově organizující formy kognitivní strukturace (srov. např. Seiler a Brettschneider, 1985). Rovina univerzálních pojmů představuje na jedné straně, vzhledem k porovnávání různých jazyků, „tertium comparationis“ a zároveň to, co má být tím kterým jazykem reprezentováno, tedy „problém“ (ve smyslu Skaličkově a Seilerově), společné dorozumívací potřeby (ve smyslu Mathesiově), zatímco významové struktury jednotlivých jazyků představují „řešení těchto problémů“. Tedy ono „tertium comparationis“ představují entity povahy mentální a podle uvedených dvou autorů existují dvě komplementární cesty, jak se jich dobrat (viz už výše): jednak generalizace založené na pozorovatelných faktech, jednak jejich postulování, nezbytné při každém vědeckém zkoumání. Avšak hledat tyto entity „ve vnějším světě by bylo rozhodně neadekvátní“ (op. cit., s. 11).

V této souvislosti se rozhodně hodí připomenout, že obdobné přesvědčení formuloval dávno předtím B. Havránek (1928, s. 6): „Zdůrazňuji, že jsou tyto pojmy [tj. Jespersenovy funkční kategorie] vždy jen relativní a provizorní… a že nedocházíme k nim jen empiricky; jsou intelektuální zkratkou, zjednodušením a zčásti i výkladem, jejž v praxi zkoušíme a ověřujeme; žijí na úvěr a platí potud, pokud se osvědčují…“

Věnuji zde pracím Seilerovy skupiny pozornost proto, že ač jejich koncepce má k naší „pražské“ lingvistické tradici poměrně blízko, dosud se o ní u nás, pokud vím, málo ví. Tato „kolínská“ koncepce je soustavně a soustředěně dále propracovávána (na materiálu mnoha velmi různých jazyků) tak, aby poskytla sémantickou bázi pro „typologické“ srovnávání jazyků. Uvedu zde jen tolik, že při řešení úkolu zjistit počet a druh kognitivních konceptualizací rozpracovali autoři zatím ty konceptualizace, v nichž se jazyková data poměrně snadno řadí do „kontinuí“. Tato kontinua se chápou jako jisté dimenze či parametry s různými pozicemi variačního spektra dané dimenze, které představují opce zvolené tím kterým jazykem. Rozlišují se konceptuální dimenze základní či nerelační (apprehension, nominalization), relační (determination, possession, location, participation, predication) a operátorové (operující na prvních dvou třídách: referencing, quantification, ordination, question, negation). Na úrovni jazykové reprezentace těmto kategoriím odpovídají různé techniky, které lze interpretovat jako programy; např. u dimenze „aprehenze“ (tj. způsobů, jakými jednotlivé jazyky uchopují a reprezentují konceptualizace odpovídající objektům a věcem) počítá se s těmito: abstraction, collection, mass and measure, classifi[164]cation by article, numeral classification, nominal class agreement, gender agreement, namegiving, a s jejich kombinacemi.[3]

I z tohoto značně kusého a zjednodušujícího podání je tuším zřejmá přínosnost a inspirativnost Seilerova přístupu i jeho spřízněnost s naší lingvistickou tradicí. Domnívám se, že by byl pro rozvíjení našeho současného lingvistického myšlení rozhodně přínosnější než současné formalistické směry logickosémantické. Podobně jako o další, ještě významnější světové funkcionalistické škole, rovněž nám blízké, totiž Hallidayově funkční systémové lingvistice, ví se toho u nás poměrně málo (o jejím poměru k pražské škole viz Davidsová, 1987). Známější je u nás především mezi rusisty funkční gramatika Bondarkova, vědomě navazující na myšlenky V. Mathesia a na jejich rozpracování v české jazykovědě: vychází z předpokladu určující úlohy přístupu „od sémantiky k prostředkům jejího vyjádření“, přičemž na různých etapách přichází k slovu i přístup opačný, neboť pouze „dvojstranný přístup“ může asymetrické vztahy významu a formy uchopit v úplnosti. Podobně jako Mathesius, i Bondarko zdůrazňuje důležitost respektování řečové činnosti mluvčího, a rovněž liší mezi myšlenkovými obsahy a jejich „jazykovou interpretací“ (srov. Mathesiovu „stylizaci“).[4] Tato koncepce se stala základem mnoha konkrétních gramatických prací, nejen rusistických. – O funkční gramatice Dikově, rovněž ovlivněné pražskou školou (srov. Gebruers, 1987), bylo u nás referováno, ale málo se zná.

 

1.3. Jako třetí z Mathesiových principiálních předpokladů chci zde uvést jeho přesvědčení o „neideálním charakteru přirozených jazyků“ (jak tento princip později formuloval autor článku r. 1983). Každé apriorně nezaujaté studium přirozených jazyků totiž zjišťuje, že přesná, krásně čistě načrtnutá schémata jazykových struktur neberou potřebný zřetel k jejich skutečným – a podstatným – složitostem a polopravidelnostem. Na to upozornil Mathesius už ve své průkopnické stati (1911/1970), když protestoval „proti tomu, aby směšováno bylo metodické zjednodušování jazyka s vlastní jeho povahou“, a zdůraznil, že „vedle obecně vědeckého úsilí o zjišťování zákonů co možno nejobecnějších je a má býti ještě intenzívnější odpor proti přílišnému a mechanickému zjednodušování fakt“ (s. 6). Později, ve stati „O soustavném rozboru gramatickém“ (1942/1982) nacházím pak tuto pregnantní formulaci:

„Přisuzuje [Gardiner] slovo jazyku a větu mluvě a dochází tím k dichotomii, která se svou jednoduchou přesností zamlouvá. Právě však tato jednoduchá přesnost vzbuzuje v dobrém znalci věcí nedůvěru, neboť čím hlouběji nahlížíme do organismu jazyka, tím více se přesvědčujeme o jeho složitosti a tím jasněji vidíme, že nelze docházet jeho rozborem k výsledkům tak prostým a jasným bez přílišného porušování objektivní reality“ (kurzíva F. D.).

A ve svém kritickém rozboru Skaličkovy knihy „Zur ungarischen Grammatik“ (1936a) se vyjadřuje podobně:

„Jazyk je sice systém, ale jazykový systém není snad nikdy v naprosté rovnováze sil. Proto budou při rozboru jazyka soustavy příliš logické a proto příliš zjednodušující vždycky trochu selhávat“ (s. 50 – kurzíva F. D.).[5]

Připomeňme k tomu, že Mathesiovy myšlenky byly později v pražské škole rozvedeny v koncepci centra a periférie jazykového systému (srov. zejména TLP 2, 1966). Na druhé straně pak se této koncepci dostává „zadostiučinění“ jednak ze strany současné logiky, „rehabilitující“ pojem vágnosti, neurčitosti hranic ap. (srov. např. pojem „fuzzy sets“), jednak v obnoveném zájmu o myšlenky holismu (který kdysi byl ovšem i jednou [165]z inspirací pražského strukturalismu), stojícího proti redukcionismu (proti němuž mluví právě Mathesiovy formulace); vznik nového oboru, totiž „vědy o složitém“ (science of complexity)[6] přenáší nyní spor redukcionismu s holismem do nové polohy (zřejmé je to zejména v oblasti biologie, podobně jako v letech třicátých – srov. tehdy např. práce Bělehrádkovy u nás).

Je zřejmé, že s Mathesiovými formulacemi o složitosti jazyka, varujícími před jeho přílišným zjednodušováním a logicizováním, nejsou v souladu požadavky, resp. předpoklady toho, čemu se dnes někdy říká „formální lingvistika“ (viz o ní např. u Sgalla a kol., 1986). Zato však je toto Mathesiovo přesvědčení (či lépe tato jeho zkušenost) v plném souhlase s předpoklady a přístupy současné textové lingvistiky, jak to potvrdil např. její přední představitel R. de Beaugrande ve své přednášce v Jazykovědném sdružení v Praze v červnu 1990 (srov. též de Beaugrande, 1987). Pro její významnost ocituji zde překlad příslušné partie (podle přepracované písemné verze připravené pro časopis Linguistica Pragensia):

„Mnoho kontroverzí… se soustředilo nikoli na povahu jazyka nebo na status dat, nýbrž na vhodná kritéria a stupeň formálnosti, které má mít teorie popisu, aby platila jako „seriózní“, „rigorózní“, „vědecká“ atp. Formalisté zaujímají soustavně stanovisko, že tato kritéria může stanovit jedině formální lingvistika… Toto stanovisko vyvolává nekonečné spory, protože nám dosud chybí úplný formální popis nějakého jazyka, z něhož by bylo možno skutečně stanovit pevná kritéria. Místo toho máme jen dílčí a fragmentární formální popisy spočívající na velkých – a dosud neurčených – množstvích nezaručené sémantické a funkční informace.

Naše problémy jsou znásobovány převažující interpretací formálnosti jakožto zcela přesně vymezeného (angl. determinate) jevu. Protože jazykové formy představují ten aspekt jazyka, na němž se gramatikové a lingvisté nejspíše shodnou, očekává se od formálního popisu, že bude deterministický: měl by pomocí formalizace eliminovat všechny přibližnosti, nerozhodnutelné případy a dvojznačnosti a neměl by připouštět žádné stejně platné alternativy. Jenže jazyk je použitelný pro komunikování, jedině jestliže určitost (determinacy) je faktorem kolísavým a distributivním. K významu významu a k funkci funkce patří, že význam i funkce musí být otevřené a mnohonásobné na rovině systému, aby tak jejich korelace s formami mohla velmi mnoha způsoby nabýt určitosti (be determined) na rovině diskursu.

Dvojice determinovaný (determinate) proti nedeterminovaný (indeterminate) byla a je v jazykovědné teorii bohužel ve velkém zanedbávána. V tomto zanedbávání se obráží deterministické pojetí jazykového systému, formulované Saussurem a dokumentované na fonologii. Totéž pojetí vyvolává trýznivé problémy ve formalistické a strukturalistické sémantice, když se snaží popisovat význam jako determinovaný na rovině systému. Funkcionalistická sémantika je mnohem kompatibilnější s tezí, že význam nabývá určitosti (determinacy) jenom v kontextu, a i zde spíše jen v míře relativní než absolutní.“

Není snad ani zapotřebí dodávat, že pojmu „fluktuace určitosti“ má nepochybně značně blízko k názorům autora stati „O potenciálnosti jevů jazykových“, v níž se snažil prokázat, že „statická kolísavost je po mnoha stránkách důležitou vlastností jevů jazykových a že uznání této pravdy pomáhá řešiti několik zajímavých otázek lingvistických“ (1911/1970, s. 7).

Nelze jistě neuznat, že různé deduktivní idealizace prováděné v rámci jistých logickosémantických a podobných systémů, spojené se zjednodušováním (leckdy i drastickým) a s restrikcemi empirických faktů a poznatků, může mít svou nespornou hodnotu pro některé specifické účely, teoreticko–metodologické i praktické. Ale výsledky takovýchto idealizujících, restriktivních postupů se dosahují jen za jistou cenu, za tu, kterou právě Mathesius nedoporučoval obecně platit: je třeba mít stále na paměti, že skutečnost se tím deformuje natolik, že tyto výsledky nemohou být uspokojivé a adekvátní pro mnohé účely teoretické i praktické povahy. A bylo by rozhodně nebezpečným omylem vydávat takovéto podstatně zkreslující zjednodušování za jediný správný, jediný vědecký postup.

[166]V souvislosti s předpokladem neideálnosti jazyka se nabízí ještě dodat, že někteří jazykovědci hlásící se k dědictví pražského funkcionalismu leckdy pomíjejí jeho rys nejpodstatnější, jak byl formulován Mathesiem v jeho přednášce o funkční lingvistice z r. 1929 (1982, s. 30):

„Nová lingvistika chápe jazyk jako něco živého, cítí za slovy mluvčího nebo pisatele, z jejichž úmyslu slova ta vyplynula, a uvědomuje si, že… byla ta slova namířena na posluchače nebo čtenáře. A teprve od tohoto přezkoumání svých problémů jejich zlidštěním postupuje nová lingvistika zase k novým generalizacím a k novým pokusům o stanovení zákonitosti. – Nejvýraznějším projevem tohoto přihlížení lingvistiky k stanovisku mluvícího nebo píšícího je zdůrazňování principu funkčního.“

Tento zřetel se ozývá i z Trnkova konceptu „prožívání jazyka“, resp. je jím doplňován, obohacován. Různé jazykovědné směry předpokládají u lingvistů pracujících v jejich duchu rozdílné primární badatelské vlastnosti. Předpoklady pro badatele ve směru mladogramatickém byly nepochybně zcela jiné, než jsou požadavky pro transformačně–generativní či jiné formální směry anebo zase třeba pro etnolingvistiku. Nejpodstatnější předpoklad nezbytný pro lingvistu pracujícího v duchu pražské funkční jazykovědné školy vyjádřil Mathesius v pregnantním výroku uvedeném jako motto našeho článku: „nadání jemným citem pro jazykové hodnoty“.

 

2.1. Předválečná pražská škola se systematicky zabývala především fonologií, pro niž vypracovala ucelenou koncepci (navazující na podněty Saussurovy a Baudouinovy), kdežto pokud jde o jiné oblasti jazykovědného bádání, konzistentní přístupy nevypracovala, i když ovšem podala několik pozoruhodných a podnětných sond teoreticko–metodologického rázu směřujících k vypracovávání takovýchto přístupů. Jediný pokus o vypracování nebo alespoň načrtnutí ucelené, systematické funkčně–strukturální koncepce gramatiky (přesněji řečeno jazykového systému) podal V. Mathesius ve své anglicky napsané stati z r. 1936, jejíž česká verze vyšla, kupodivu, až o sedm let později (1942). Ve skutečnosti měl však Mathesius tuto koncepci v podstatě promyšlenou již dříve: její základní idea se najde už v Tezích PLK (1929) a ve sjezdovém referátu o funkční lingvistice z téhož roku (viz též 1982). Mathesius reagoval touto statí na důvodné tvrzení organizátorů mezinárodního lingvistického kongresu v Haagu 1928, že jedním ze základních úkolů moderní lingvistiky je vytvořit „skutečně uspokojivou metodu pro úplný rozbor daného jazyka“ … „V úvaze, kterou předkládám, chci ukázat, po jakých cestách lze ji podle mého mínění nalézt“ (ČaOJ, s. 157, 159). (Tím se též vysvětluje, proč se první dvě Mathesiovy formulace koncepce objevily už r. 1929.) Mathesiem navržený přístup má evidentně psycholingvistické východisko. Pro její aktuální významnost uvedu zde Mathesiovu formulaci z přednášky z r. 1929 in extenso:

„Řekl jsem již, že se funkční lingvistika staví na stanovisko mluvčího. Je velmi nesnadno, ba snad vůbec nemožno postihnout při hladkém mluvení nějakou introspekcí jednotlivá stadia vnitřního procesu, kterým se připravuje konkrétní promluvení. Ať se sebeusilovněji snažíme poznati, co se v nás vlastně při mluvení děje, jak se dostáváme k tomu, abychom řekli to, co říkáme, právě takovou jazykovou formou, výsledky našeho úsilí jsou v normálním případě velice nedostatečné. Teprve když nás zarazí nějaká překážka, ať povahy nahodilé nebo patologické, objeví se nám část duševního postupu, kterým připravujeme konkrétní promluvení, v jasnějším světle. Příkladem takového vyjádření s normálními překážkami může být spisovatelský zápas o výraz nebo nesnáze cizincovy při pokusu o mluvení jazykem, který dosud neovládá, příkladem patologických překážek jsou různé poruchy řeči. Z pozorování takových případů a z doplňujících konkluzí, které můžeme činiti zpětně z jazyka na mluvení, lze odvoditi tyto závěry: Příprava každého členěného promluvení záleží ve dvojím aktu, v rozložení toho, co chceme vyjádřiti, v pojmenovatelné prvky a jejich usouvztažnění způsobem v jazyku, kterého užíváme, obvyklým. Výsledek pak těchto dvou aktů formujících se pronáší v aktu konečném buď ústně, nebo se vtěluje v písmo. Možno tedy ze stanoviska funkčního rozeznávati při rozboru jazyka nauku o jazykovém pojmenování, nauku o jazykovém usouvztažnění a nauku o zvukové stránce řeči. Výsledkem činnosti pojmenovací, [167]která se ovšem leckdy nerozlučně mísí s jazykovou činností usouvztažňovací, je slovo (…)“ (Mathesius, 1982, s. 34n.).

Za povšimnutí stojí, že Mathesius mluví o těžko postižitelných „jednotlivých stadiích vnitřního procesu“, která pak shrnuje do dvou komplexních psychických „aktů“ připravujících promluvu, o nichž dodává, že se ovšem leckdy „nerozlučně mísí“. Domnívám se, že toto rozlišování vcelku dobře odpovídá základním představám dnešní psycholingvistiky.

Jak známo, ve své pozdější stati z r. 1936 nazval Mathesius nauku o pojmenování funkční onomatologií a nauku o usouvztažnění funkční syntaxí; nauku o zvukové stránce zde už neuvádí, neboť, jak říká, zatímco funkčně–strukturální pojetí zvukové stránky „má již svou pozici vybudovánu, v oblasti vlastního rozboru mluvnického podobný úkol musí být teprve proveden“ (ČaOJ, s. 158). Ve skutečnosti ovšem i funkční onomatologie překračuje hranice tradiční gramatiky, a to směrem k lexikologii; ta ovšem chce tradičně vidět ostrou hranici mezi oběma disciplínami (srov. i ne dost ujasněné výklady Filipcovy, 1985, s. 38n.).[7] I v tomto bodě jeví se tedy Mathesiův přístup, založený na východisku funkčně–sémantickém a zabírající svou onomatologií část tradiční lexikologie a (sémantické) morfologie, jako novátorský a pozdější vývoj lingvistiky mu dal v mnohém za pravdu. (Jestliže se vydavateli souboru ČaOJ vloudilo do obsahu nedopatření, když titul příslušné stati uvedl ve znění „O soustavném rozboru jazykovém“, nemusí nás to překvapovat: sám Mathesius označil svou úvahu jako hledání metody „kterou by bylo možno pořídit jasný a úplný rozbor daného jazyka“, ČaOJ, s. 159.)

Funkční onomatologii a funkční syntax spíná ovšem – a to bylo patrně pro Mathesia směrodatné – východisko sémantické. Obě disciplíny se však liší příslušnou základní funkcí svých jednotek: pojmenovávat na straně jedné a vypovídat (či sdělovat, komunikovat) na straně druhé. I když to Mathesius takto výslovně neformuloval, vyplývá to z mnoha jeho výroků týkajících se usouvztažnění: akt usouvztažňovací je pro něj zároveň aktem větotvorným (srov. 1982, s. 35), jedním z podstatných znaků věty je to, že se jí mluvčí staví aktivně k nějaké skutečnosti (ČaOJ, s. 231) a „věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí“ (ŘaS, s. 59). – Není jistě bez zajímavosti, že Seiler (1975, s. 14) pracuje s dvěma analogickými funkcemi, nazývanými téměř shodně „benennende Funktion“ a „aussagende Funktion“.

 

2.2.1. Mathesiova funkční onomatologie jakožto nauka o zásobě jazykových pojmenování – pojmenování v nejširším smyslu (tedy i víceslovných a patrně i větných; srov. popisně pojmenovací vztažné věty substantivní v Mluvnici češtiny 3) – a o její aplikaci v promluvách (srov. ČaOJ, s. 162), zahrnuje tyto záležitosti: (1) význam jazykového pojmenování, (2) pojmenovací formy, (3) klasifikaci uvnitř slovních kategorií (zejm. různé tzv. aspektové modifikace a kategoriální přechody). Podrobnější představu o tomto přístupu podává autorův pokus o systematickou analýzu angličtiny na pozadí konfrontace s češtinou[8] podaný v OR. Mathesius si byl dobře vědom, že nejde ve všem o věci nové, avšak byl přesvědčen, že „nová formulace těchto problémů, podnikaná ze stanoviska funkčního, může je nově a pronikavě osvětlit“ a že „nám toto stanovisko umožňuje nově utřídit fakta už známá a objevit fakta nová“ (ČaOJ, s. 161). Z tohoto pohledu se nyní pokusím upozornit na nejvýznamnější Mathesiovy poznatky.

 

2.2.2. Pro správné pochopení Mathesiových onomatologických výkladů jeví se však potřebné vyložit napřed jeho pojetí morfologie, které pokládám za velmi zajímavé.

[168]„Slovné tvary vyplývající z činnosti pojmenovací a usouvztažňující se v jazyce seskupují v systémy povahy formální. Tyto formální systémy zkoumá morfologie. Zkoumání morfologické se tedy neřadí vedle nauky o jazykovém pojmenování a nauky o jazykovém usouvztažnění, nýbrž jde jim oběma napříč“ (1982, s. 36 - kurzíva F. D.).

Přitom je tento formální morfologický systém budován na dvou principech (jde o „dvojí soudržnost“): jednak různofunkční tvary se uskupují v paradigmata jednotlivých nositelů téhož významu, jednak jde o uskupení nositelů různých významů v tvarech s touž funkcí.

V této koncepci neexistuje tedy to, čemu se v naší novodobé mluvnické tradici (opírající se zejména o některé práce Jakobsonovy) říká „sémantická morfologie“ nebo „funkční tvarosloví“. Mathesius vychází z toho, že některé slovní tvary mají buď (resp. někdy) platnost pojmenovací, nebo (resp. jindy) usouvztažňovací, a že se tedy sluší o nich pojednat ve funkční onomatologii, resp. syntaxi. Výhody Mathesiova pojetí jsou zřejmé každému, kdo se musil vypořádávat s komplexně kombinovanými výklady našich mluvnic. Tak např. formální kategorie pádu u substantiv se funkčně uplatňuje převážně v oblasti usouvztažňování (takže výklady v oddíle funkční morfologie do značné míry rekapitulují výklady syntaktické), kdežto formální kategorie slovesného času má funkci především pojmenovací (leč v případech tzv. souslednosti časů i syntaktickou).

Z pohledu syntaktického je, podle našich badatelských zkušeností, vhodné předpokládat trojí fungování morfologických kategorií (přičemž může jedna a táž kategorie fungovat v různých kontextech různě). Podle toho mohou mít morfologické kategorie toto trojí funkční postavení: daná kategorie je v daném kontextu (1) syntakticky nezávislá (tj. má funkci pojmenovací), (2) syntakticky závisle proměnná, (3) syntakticky vázaná. Tak např. v češtině jsou kategorie slovesného vidu nebo kategorie čísla u substantiv zpravidla syntakticky nezávislé (tedy „pojmenovací“); kategorie rodu a čísla u adjektiv jsou syntakticky závisle proměnné (kongruenční); a kategorie pádu u substantiv bývá syntakticky vázaná (ve valenčních pozicích); kategorie osoby u sloves jeví se jako nejednotná; v konstrukcích impersonálních je (spolu s kateg. čísla a jmenného rodu) syntakticky vázaná, v jiných případech je buď syntakticky závisle proměnná, nebo pojmenovací.

Uspořádání látky v gramatikách by tedy v duchu Mathesiovy koncepce vypadalo tak, že – při postulovaném postupu od funkcí (a významů) k výrazovým formám – byly by v obou funkčních oddílech gramatiky přiřazovány k funkčním/sémantickým elementům jejich morfologické výrazové prostředky (arci vedle prostředků jiné povahy), a ryze formální morfologie, jakožto samostatný suplementární oddíl, by podávala jen přehled formálních morfologických subsystémů (podle zmíněného principu dvojí soudržnosti).

 

2.2.3. Po této odbočce se nyní vrátíme k funkční onomatologii a povšimneme si, v nezbytné stručnosti, toho, co zajímavého tu Mathesius přinesl.

(1) V oblasti významové struktury pojmenování je to, kromě rozlišení slovního významu systémového a jeho konkretizace v promluvovém kontextu, rozlišení čtyř složek lexikálního významu: věcného obsahu, symbolické platnosti, citového přízvuku a domovské příchuti (viz zejm. ŘaS) a jeho plodného využití v pohledu konfrontačním (viz OR) a stylistickém (viz ŘaS).

(2) Pokud jde o formu pojmenování, zavedl Mathesius důležitou distinkci mezi pojmenováními značkovými a popisnými (jednoslovnými i víceslovnými). Tato distinkce byla u nás, jak známo, obecně přijata a rozpracována a stala se i látkou školních učebnic. M. Dokulilem (1962, s. 103n.) byl pak pojem popisnosti pojat šíře, jakožto motivovanost (která bývá stavěna do protikladu k arbitrérnosti), ať už slovotvorná (morfologická), transpoziční (sémantická), nebo imitativní (zvuková). (Poněkud jinak je motivace rozpracována u Filipce (1985), bez odkazu na Mathesia.)

[169]Seiler ve své stati (později dále rozpracované jím i spolupracovníky na materiále velmi různorodých jazyků) „Die Prinzipien der deskriptiven und der etikettierenden Benennung“ (1975) spojuje tuto distinkci s protikladem „pojmenování (Benennen, naming)“ a „predikování“ a dále pak dodává: „The distinction between ’descriptive’ and ’labeling’[9] is closely connected with such theoretical notions as predicate vs. argument, relational vs. absolute“ .. „also important in this connection are the notions of logical predicate and of the lineary relationship between singulary vs. universal terms“ (1976, s. 2). Seiler si položil i důležitou otázku „why both principles … should find their manifestations in every language, although in different domains and with varying proportions“ a naznačil potřebu zkoumat komunikativní účel, jemuž oba principy slouží (1975, s. 3). – Jak vidět, Mathesiova idea je velmi důsažná.

(3) Pokud jde o „slovní kategorie“ (druhy slov), přijímá Slottyho pojetí, přisuzující nejdůležitějším kategoriím „dvojí tvářnost“: jsou výrazem klasifikace vnější (a analogicky) i vnitřní skutečnosti a zároveň nositeli hlavních syntaktických funkcí. (V jistém smyslu byl tento přístup propracován v pojetí Komárkově (1978), objevujícím se i v Mluvnici češtiny 2.) – Významnější jsou Mathesiovy myšlenky týkající se subklasifikace základních slovních kategorií na kategorie sekundární. Ty jsou podle Mathesia dvojího druhu: „Aspektové modifikace“ jsou jaksi méně důsažné, neboť nechávají základní význam daného slova „nedotčený“ a jenom mění jeho „vnější tvářnost“; jde např. o onomatologickou kategorii čísla u substantiv, času, způsobu a vidu u sloves. Mathesius zřejmě chápal sémantiku těchto modifikací jako kategorie patřící k „společným dorozumívacím potřebám“ a všímal si toho, že „táž aspektová modifikace může být v jednom jazyku podstatnou částí gramatického systému, což se jeví tím, že se jí soustavně užívá a že jazyk má také jasné formální prostředky, aby ji vyjádřil, kdežto v jiném jazyku je jen příležitostnou pomocí k přesnější kvalifikaci významů“ (ČaOJ, s. 167). Nejde tedy o záležitost jen morfologickou a ani morfologie se nevyčerpá těmito funkcemi.

Druhý typ sekundárních subkategorií představují modifikace, které „radikálně postihují význam slova, o které jde“ (54); Mathesius je nazývá „kategoriální přechody“, neboť při nich slovo „přechází do jiné pojmenovávací kategorie“ (OR, s. 48). Např. konkrétum přechází v abstraktum, substantivum ve smyslu aktivním v substantivum se smyslem pasívním, slovesa objektová v slovesa subjektová atp. (srov. tamtéž).

Je pravda, že Mathesiovy onomatologické výklady jsou kusé a ne ve všem dostatečně propracované. Jsem však přesvědčen, že jeho přístup stojí za to, aby byl, právě v dnešní situaci v jazykovědě, dále promýšlen, rozvíjen a soustavně aplikován.

Mezi nejasná místa v Mathesiově onomatologii patří, tuším, tvoření slov. V OR mu sice věnoval zaslouženou pozornost, protože však rozdíl mezi pojmenováními značkovými a popisnými (viz o nich výše) chápe jako rozdíly „formální“ (srov. s. 22; ŘaS, s. 21), a stejně tak i záležitosti způsobů tvoření pojmenování (derivace, skládání, konverze slovních druhů), zůstává nejasné, jak se tyto vztahy reflektují v onomatologii, na rovině funkčně sémantické – jde o kategoriální přechody (alespoň u některých typů)? (Ve skutečnosti ovšem si Mathesiovy výklady o oněch „formálních“ záležitostech všímají mnoha jevů funkčně sémantických.) – Ostatně jednostranné je i Mathesiovo traktování „slova“: k tomuto „základnímu útvaru jazykového pojmenování“ dochází analýzou promluvy: je to „nejmenší významová, samostatně použitelná část promluvy, ke které docházíme asociativní analýzou“ (OR, s. 23). Ve skutečnosti se však jeho výklady o slově týkají většinou slova jakožto jednotky jazykového systému (tedy množiny jeho paradigmatických tvarů a jednotky většinou polysémní), nikoli slova jakožto slovního tvaru (slovoformy). Mathesius samozřejmě tuto distinkci znal a v ŘaS s ní explicitně [170]pracoval; avšak ve výkladech onomatologických v OR je ona nemilá víceznačnost termínu slovo málo respektována. (Bohužel to platí i o mnoha pozdějších, též současných jazykovědných pracích, což je nemilé zejména v kontextu frekvenčních výzkumů, kde výrazy jako „počet slov daného textu“ nebo „počet různých slov v daném textu“ nejsou jednoznačně interpretovatelné.)

 

2.3. V tomto oddíle se pokusím osvětlit Mathesiovo chápání funkční syntaxe (Vachkem, Svobodou i jinými neprávem ztotožňované s konceptem aktuálního členění – snad proto, že toto členění bylo v poválečném období nazváno Firbasem „funkční větnou perspektivou“ – ve skutečnosti není v Mathesiově základní stati o funkční syntaxi z r. 1936 o aktuálním členění ani zmínka).

Podle Mathesia spočívá základní usouvztažňovací a zároveň vlastní větotvorný akt v predikaci. Výsledkem usouvztažňující činnosti je volné („jazykově teprve vytvářené“ – ŘaS, s. 88), nikoli pevné („které do věty přicházejí jako už něco hotového“ – ŘaS, s. 82) „spojování slov ve vyšší jednotu“ (1929/1971, s. 35). (Poznamenejme k tomu, že tím vlastně Mathesius liší dvojí usouvztažňující funkci: vedle větné (a polovětné, viz dále) též pojmenovací; srov. k tomu jeho známý výklad rozdílu mezi červená růže a ta růže byla červená. Mathesius tu má na mysli v obou případech usouvztažňování pojmenovacích jednotek. Existuje ovšem i usouvztažňování na rovině morfematické a též mezivětné a „mezitextémové“.) Z toho pro Mathesia plyne, že „nauka o usouvztažňování neboli syntax ve smyslu funkčním soustřeďuje svou pozornost především na zkoumání forem predikačních v tom kterém jazyku“ (tamtéž). Sám pak (zčásti inspirován Sundénem, 1916) analyzoval a klasifikoval anglické predikace na rovině formální (jindy říká gramatické) a významové a podal též zajímavou klasifikaci syntaktickosémantických funkcí gramatického objektu (OR, s. 139–155).

„Pozadím větotvorného aktu jsou větné vzorce, podle nichž se v daném jazyku tvoří věty různých typů, a vůbec všecko, co se obecně týká stavby věty“ (ŘaS, s. 17n.) (srov. Skaličkova klišé). A tak studium větné syntaxe předpokládá „systematickou analýzu repertoáru větných vzorců“ daného jazyka (srov. 1936b, pozn. 7).

Z Mathesiova lišení mezi jazykovým systémem (jakožto souhrnem možností, které mají příslušníci daného jazykového společenství k dispozici pro tvoření promluv a jejich porozumění) a konkrétními promluvami plyne i jeho přesvědčení, že „do jazyka patří… věta jako abstraktní vzorec, kdežto jako konkrétní promluva náleží do mluvy“ (ČaOJ, s. 173). A viděno z druhé strany, „věta není zcela jen produkt pomíjivého okamžiku a … není ve své podstatě zcela určena individuální situací…“, „… závisí ve svém obecném tvaru na mluvnickém systému jazyka, jímž je pronesena“ (tamtéž, s. 172).

Ze všeho vyplývá i Mathesiova definice syntaxe jakožto „nauky o struktuře větných typů a tvoření vět při konkrétním aktu promluvení“ (ČaOJ, s. 218).

Věta ve smyslu minimální promluvy (či výpovědi) je v Mathesiově koncepci syntakticky analyzována a interpretována především v termínech „významové výstavby“, v níž se projevují tyto čtyři momenty: věcný obsah, situační perspektiva, postoj mluvčího k dané skutečnosti i jeho vztah k posluchači (srov. ŘaS, s. 15). Protějškem ke gramatické a sémantické stavbě věty je pak na rovině této významové výstavby zmíněné už aktuální členění (či funkční perspektiva) na základ výpovědi (původně Mathesius lišil téma a východiště výpovědi, srov. Daneš, 1974) a na její jádro. Že tomuto Mathesiovu konceptu (navazujícímu na některé starší obdobné koncepty) se dostalo a stále dostává ve světě značné pozornosti a byl a je u nás rozpraco(vá)ván, to je všeobecně známo. Do textové lingvistiky pak vešel zejména prostřednictvím Danešových „tematických posloupností“. Protože však nejde o princip z oblasti gramatiky (v užším smyslu), nechávám jej zde stranou (i pro nedostatek místa).

Užití termínu perspektiva pro aktuální členění bylo motivováno, pokud vím, tím, že Mathesius užil tohoto termínu v přednášce „On linguistic characterology“ z r. 1928 (viz A Prague School reader…, 1964, s. 59–67), jejíž třetí část přepracoval na samostatný článek „Zur Satzperspektive im modernen English“ z následujícího roku. Pod „větnou perspektivou“ tu však nemínil onen jev, [171]který později nazval „aktuálním členěním větného obsahu“ na základ/téma a jádro výpovědi (1929/1982, s. 32). Perspektivou rozuměl jevy z roviny její statické gramaticko–sémantické struktury (predikát a subjekt), tedy jevy jazykového systému; srov.: „Some change must have taken place in the whole perspective of the English sentence, affecting especially the character of the predicative verb and of the grammatical subject“ (1964, s. 67). Jednoznačně to potvrzuje Mathesiův termín a pojem „pasívní perspektivy větné“, jíž rozumí „takové uspořádání lexikálního a gramatického materiálu ve větě, které vyslovuje, že osoba nebo věc stojící v kontextovém centru pozornosti… byla zasažena, je zasahována nebo bude zasažena děním vycházejícím odjinud“ (ČaOJ, s. 294; srov. též OR, s. 67). Vychází se tu od vyjadřovacích potřeb a zkoumá se, jaké místo mají při jejich uspokojování různé typy predikace (ibid., s. 300). Pojem „perspektivy“ se tu tedy hlásí do oblasti toho, co bychom dnes nazvali sémantickou a formálně gramatickou strukturou věty, a není věcí aktuálního členění, tj. „způsobu, jakým je věta začleněna do věcné souvislosti, z níž vznikla“ (ČaOJ, s. 234), nejde tu „o větu ze stanoviska kontextu, ze stanoviska situační a promluvové souvislosti“ (ibid., s. 368). Tím se ovšem nepopírá důležitost zjišťování vztahů mezi statickou rovinou jazykového systému a dynamickou rovinou konkrétních promluv, což bylo ostatně předmětem zmíněných Mathesiových statí z let 1928 a 1929.

Ovšem anglický termín „functional sentence perspective“ je dnes mezinárodně zcela vžitý a značně rozšířený. Proto jsem pro perspektivizaci sémantické struktury věty – kam se hlásí i Mathesiova pasívní a aktivní perspektiva – zvolil raději termín odlišný, hierarchizace, podle Husserla a Jakobsona (srov. Daneš, 1968 a 1985). – Není bez zajímavosti, že S. Kuno (1987 a už předtím) liší mezi „topic–comment structure“ (tedy aktuálním členěním) a „empathy perspective“ (naší hierarchizací).[10]

Pokud jde o vlastní gramatickou syntax, pokládám za vhodné zmínit se ještě o dvou věcech. První se týká tzv. vět jmenných. Mathesius si klade otázku, zda existují v jazycích vzorce i takovýchto vět. Konfrontační srovnávání s jinými jazyky ho vede k odpovědi kladné (ČaOJ, s. 174). Přitom dochází k důležitému obecnému zjištění, platícímu o všech druzích vět, že „snad v každém jazyku jsou formy (nikoli útvary ad hoc) dvojí: základní, bez kterých se vůbec neobejdeme, a příležitostné, bez kterých se obejít můžeme“ (1936a, s. 53). Příležitostný typ lze nahradit základním, nikoli však naopak. A právě věty jmenné patřívají k formám příležitostným. Jejich užití bývá stylisticky podmíněné (omezené) a patří k „slohu zkratkovému“, kdežto věty slovesné představují sloh „úplně zobrazující pochod myšlenkový“ (tamtéž). V tomto duchu se autor této stati pokusil načrtnout klasifikaci českých vět jmenných (Daneš, 1984/1985); rozdělil je do těchto dvou skupin: 1. výpovědi mající charakter generalizovaného fragmentu nějaké větné struktury základní, centrální, 2. výpovědi mající charakter nominalizační kondenzace nějaké propozice. (V Mluvnici češtiny 3 byl uplatněn přístup jiný.)

Druhá věc se týká Mathesiova pojetí predikace. Zdálo by se z dosavadních výkladů, že Mathesius počítá jen s predikací větnou; avšak jeho koncept „polovětných vazeb“ (dnes bychom řekli „konstrukcí“), objevující se v stati ŘaS, pokrývá vlastně částečně jev „nevětných“ predikací. Ukazuje to tato jeho formulace: „Přísudek je … pravidelný základ věty, kdežto přívlastek je pouhý větný člen. Mezi oběma těmito krajními póly jazykových vazeb leží vazby polovětné, které vyjadřují sice jako přísudek vztahy jazykově teprve vytvářené, ale tak, že tím nevzniká věta“ (ŘaS, s. 83). V následující formulaci lze pak spatřovat i náběh k pohledu transformačnímu: „… vazby polovětné, které už nejsou skutečnými větami, a nestaly se ještě ani prostými větnými členy“ (ŘaS, s. 81n.). – [172]Vyjdeme-li z toho, že Mathesius rozlišoval akt usouvztažňovací a akt větotvorný, mohli bychom obecně říci, že každý predikát usouvztažňuje, ale že jen ve tvaru slovesa určitého nabývá i funkce větotvorné (či chcete-li, výpověďotvorné), aktualizační: „teprve moment aktuálnosti ze slov tvoří větu“ (1947, s. 228).

 

3. Závěrem můžeme obecně konstatovat, že Mathesiův koncept funkční onomatologie a funkční syntaxe nebyl v pražské škole předválečné ani poválečné v úplnosti akceptován a rozpracován, alespoň ne v dílech mluvnických. Překvapující je např. to, že se Mathesiovy myšlenky poměrně málo obrazily v pracích jeho mladšího kolegy B. Havránka (a jeho spolupracovníka A. Jedličky), a to ať už jde o záležitosti lexikologicko–morfologické, nebo syntaktické. Výraznější ohlas nenašly ani v Mluvnici češtiny 2, ani ve Filipcově lexikologii. Zato pokud jde o syntax, našly Mathesiovy ideje pokračovatele a rozvíjitele v dvojím směru: jednak pokud jde o aktuální členění, jak už o tom byla řeč, jednak v syntaktické koncepci vypracované v ÚJČ a charakterizovatelné jako „větné vzorce a třídy predikátů“. Předchozí výklady jasně svědčí o tom, že tato koncepce vyrostla jednoznačně na základech mathesiovských a také 3. díl MČ je do velké míry mathesiovský.

Leccos z Mathesiových představ zůstalo však dosud bohužel realizováno velmi neúplně nebo nedostatečně. Ve své přednášce o funkční lingvistice z r. 1929 (viz 1982, s. 36) napsal:

„Každá skutečně velká koncepce myšlenková má své praktické aplikace a důsledky. A hloubka funkčního pojetí v lingvistice se podle mého přesvědčení nejlépe ukazuje v tom, že opravdu vede také k důsledkům praktickým. Mohl bych tu promluviti o důsledcích, které z nové orientace bádání lingvistického vyplývají pro vědecké studium jazyků na univerzitách, a o změnách, které si funkční pojetí jazyka vynutí v metodě vyučování jazyku mateřskému na školách nižších.”

Myslím si, že v tomto směru je zapotřebí ještě mnoho udělat.

Pokud pak jde o gramatiku samotnou, předpokládáme, že nová, prakticky orientovaná moderní mluvnice češtiny bude moci mnoho vytěžit z Mathesiových myšlenkových námětů pro „mluvnici dnešní spisovné češtiny pořízenou prakticky“:

„Nebyla by zatěžována ani detailními pravidly, jejichž aplikace může být zahrnuta v slovníku, ani archaickým materiálem nebo exkursy historickými, nýbrž ukazovala by zřejmě a jasně jazykový systém dnešní spisovné češtiny a jeho osobité rysy. Osobitost ovšem nejlépe vynikne srovnáním a metody diferenční na pozadí nejznámějších u nás cizích jazyků spisovných by mluvnice taková užívala už také proto, že by tím upozorňovala na nejvážnější nebezpečí cizích vlivů. Rozumí se samo sebou, že bude psána ze stanoviska funkčního a bude vykládat jevy jazykové tak, jak se objevují tomu, kdo jazyka užívá, mluvčímu nebo pisateli. Bude to výhoda nejen metodická, nýbrž i didaktická, neboť se tak mluvnické výklady budou moci nejlépe opřít o vlastní jazykové zkušenosti žáků a žákyň“ (ČaOJ, s. 434n.).

 

LITERATURA

 

A PRAGUE SCHOOL READER IN LINGUISTICS. Ed. J. Vachek. Bloomington 1964.

BEAUGRANDE, R. de: Determinacy distributions in complex systems: Science, linguistics, language, life. ZPSK, 40, 1987, s. 147–190.

BÖHM, D.: Wholeness und the implicate order. London 1980.

BONDARKO, A. V. (ed.): Teorija funkcional’noj grammatiky. Moskva 1987.

BONDARKO, A. V.: Functional grammar: A field approach. Amsterdam – Philadelphia 1991.

ČMEJRKOVÁ, S.: K teorii funkční gramatiky. ČsRus, 34, 1989, s. 275–282.

DANEŠ, F.: Some thoughts on the semantic structure of the sentence. Lingua, 21, 1968, s. 55–69.

DANEŠ, F.: On the non–ideal character of natural languages. Theoretical linguistics, 10, 1983, s. 262–267.

DANEŠ, F.: K pojetí a klasifikaci nominálních výpovědí v češtině. Zbornik Matice srpske za filologiju i lingvistiku, XXVII–XXVIII, 1984–1985, s. 211–216.

[173]DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

DANEŠ, F.: On Prague School functionalism in linguistics. In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven – V. Fried. Amsterdam – Philadelphia 1987, s. 3–38.

DAVIDS, K.: M.A.K. Halliday’s functional grammar and the Prague School. In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven – V. Fried. Amsterdam – Philadelphia 1987, s. 39–80.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. Praha 1962.

DOKULIL, M. – DANEŠ, F.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231–246.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

GEBRUERS, R.: S.C. Dik: Functional grammar: A pilgrimare to Prague? In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven – V. Fried. Amsterdam – Philadelphia 1987, s. 101–136.

HABERLAND, H. – MEY, J. L.: Editorial: Linguistics and pragmatics. Journal of pragmatics, 1, 1977, s. 1–12.

HAUSENBLAS, K.: Über die Bedeutung sprachlicher Einheiten und Texte. TLP 2, 1967, s. 59.

HAVRÁNEK, B.: Genera verbi v jazycích slovanských I. Praha 1928.

KOMÁREK, M.: Příspěvky k české morfologii. Praha 1978.

KUNO, S.: Functional syntax. Chicago and London 1987.

MATHESIUS, V.: Zur Salzperspektive im Modernen English. Archiv für das Studium der neueren Sprachen und Literaturen. Sv. 155, 1929, s. 202–210.

MATHESIUS, V.: Pokus o teorii strukturální mluvnice. SaS, 2, 1936a, s. 47–54.

MATHESIUS, V.: On some problems of the systematic analysis of grammar. TCLP 6, 1936b, s. 95–107.

MATHESIUS, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Red. B. Havránek a J. Mukařovský. Praha 1942.

MATHESIUS, V.: O soustavném rozboru gramatickém. SaS, 8, 1942, s. 88–92 (viz též 1982, s. 50–59).

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1961.

MATHESIUS, V.: On linguistic characterology with illustration from Modern English. In: A Prague School reader …, 1964, s. 59–67. (Původně vyšlo 1928.)

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových. In: U základů pražské jazykovědné školy. Ed. J. Vachek. Praha 1970, s. 5–34. (Původně vyšlo 1911.)

MATHESIUS, V.: Nové proudy a směry v jazykovědném bádání. In: Prameny české a slovenské lingvistiky. Vyd. J. Vachek. Praha 1972, s. 5–17.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

MATHESIUS, V.: Funkční lingvistika. In: Mathesius 1982, s. 29–38. (Původně vyšlo 1929.)

MLUVNICE ČEŠTINY 2. Tvarosloví. Praha 1986.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Skladba. Praha 1987.

NOVÁK, P. – SGALL, P.: On the Prague functional approach. TLP 3, 1968, s. 291–297.

NICOLIS, G. – PRIGOGINE, J.: Die Erforschung des Komplexen. München 1987.

PEITGEN, H. – SAUPE, O. a D.: The science of fractal images. Berlin 1988.

SEILER, H.: Das Universalienkonzept. In: Linguistic workshop I. Ed. H. Seiler. München 1973, s. 6–19.

SEILER, H.: Die Prinzipien der deskriptiven und der etikettierenden Benennung. In: Linguistic workshop III. München 1975, s. 2–57.

SEILER, H. – BRETTSCHNEIDER G. (eds.): Language invariants and mental operations. Tübingen 1985.

SKALIČKA, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935.

 

[174]R É S U M É

V. Mathesius’ conception of Functional Grammar in the context of present–day linguistics

1. In the first section, the author mentions and briefly discusses three basic ideas characterizing Mathesius’ functional approach to language and linguistics: (1) his „textual“ approach, i.e. his conviction that not only linguistic system but also discourse processes (comprising the speaker, hearer, and situation) represent the proper object of linguistics (with psychological orientation); (2) his methodological devise „From common functional needs to the formal means by which they are satisfied“; (3) his statement of the non–ideal character of natural languages and of the danger of a restrictionistic, formalistic treatment of the facts of language. Also affinities of some other functional conceptions (e.g. H. Seiler, M.A.K. Halliday, S. C. Dik, A. V. Bondarko) to Praguian views are pointed to.

2. Mathesius based his Functional Grammar on the assumption of two fundamental (psycholinguistic) acts performed by the speaker in a discourse process: By the one, elements are selected from the given reality and named by existing particular language signs; the ways and means of this naming procedure establish one of the major parts of linguistic investigation, namely functional onomatology. By the other act, these signs (names) are interrelated; and the ways and means of organizing them into sentences represent the content of the second major part, namely functional syntax. Morphology, dealing with groupings of the said means on the basis of formal affinities, cuts across the two functional fields.

The present author discusses in some detail all three mentioned linguistic components, pointing at some specificities of Mathesius’ approach. In the domain of onomatology, the incorporation of lexicology into grammar, the distribution of onomatological and syntactic functions among the different morphological devices of their overall set, the essential distinction between „descriptive naming units“ and „labeling naming units (labels)“; etc. – As for functional syntax, the basic, interrelating and sentence–making, process consists in predication and proceeds on the background of a set of different sentence patterns of the given language, so that the study of syntax presupposes „a systematic analysis of the repertory of sentence patterns“ (1964, p. 319). (These syntactic ideas have been systematically employed and developed by a group of linguists from the Institute of Czech Language in Prague; cf. esp. Daneš, Hlavsa et al., 1981.)

In Mathesius’ conception, the sentence, on the one hand, through the underlying sentence pattern, bears on the language system, realizing its „grammatical possibilities“, and on the other hand, it is an „elementary speech utterance“ (ibid.). In the capacity of an utterance, it is analyzed and interpreted in terms of processual „semantic up–building“ (významová výstavba), comprising four moments: matter–of–fact content, situational perspective, the speaker’s attitude towards the given situation, and his/her relation to the hearer. On this level, it is the „theme–rheme bipartition“ (communicative utterance perspective, nowadays known under the label „functional sentence perspective“) that forms the dynamic counterpart to the static predicative grammatico–semantic structure of sentence (on the level of language system). (To restrict the Mathesius’ concept of functional syntax to this „functional perspective“ only, as some scholars do, appears to be a principal mistake.) Mathesius’ dual definition of syntax reads then as follows: „the branch of linguistics dealing with the structures of sentence types and with the formation of sentences in concrete speech acts“ (1947, p. 218).

Not the all Mathesius’ sound, well–balanced and inspiring ideas and suggestions in some respects opening new ways, have been so far fully employed and further developed. Yet they have not lost their soundness and vividity in the linguistic world of our days, esp. because they accentuate the functional, discourse–oriented, anti–restrictionist, and in part also interdisciplinary approach.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 161-174

Previous Marie Nováková: Chrématonymický seminář v Ústí n. L.

Next Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: Smysl formalismu v teoretické lingvistice a úloha českého výzkumu v ní