K poválečným osudům české lingvistiky

Pavel Novák

[Articles]

(pdf)

К послевоенной судьбе чешской лингвистики / Pages on the post-war destiny of Czech linguistics

[*]Tento příspěvek vznikl na základě textu určeného původně jen pro interní potřebu pražské filozofické fakulty. Redakce Slova a slovesnosti se však domnívá, že jeho obecné části zachytily s nezvyklým nadhledem a vzácnou upřímností myšlenkový a institucionální pohyb v celé české jazykovědě od r. 1945, takže jejich zveřejnění může být k užitku jak mladším lingvistům jako zdroj aktuálních historických informací, tak starší generaci jako inspirace pro cennou sebereflexi. Autor dal souhlas s otištěním těchto úryvků, provedl v nich některé stylizační úpravy a drobné věcné opravy nebo doplnění, doprovodil je dovětkem, poznámkami a nejnutnější bibliografií, aby vznikl článek obracející se zřetelněji k vědecké veřejnosti.

Redakce

 

(…)

V světové lingvistice jsou v našem století dva hlavní mezníky: 20. léta, v nichž už mohl působit de Saussurův Cours de linguistique générale (vydaný ovšem už před 1. světovou válkou) a do nichž patří i přípravné a počáteční období Pražského lingvistického kroužku (PLK), a konec let 50., kdy N. Chomsky začíná knihou Syntactic structures svou „revoluci v lingvistice“ (idea generativní gramatiky), vzniká nekvantitativní matematická lingvistika a s rozvojem samočinných počítačů se objevují nové možnosti aplikace (tehdy spíše budoucích než existujících) poznatků lingvistiky (informatika, automatizace, později robotika). Tím se celkový ráz lingvistických věd výrazně změnil. Jejich základní problémové okruhy zůstávají, avšak pronikavě se mění vidění jejich souvislostí a jejich hierarchie. Dnes je pro lingvistické vědy příznačná naprostá otevřenost nejen k jiným oborům humanitním (společenskovědním), nýbrž i přírodovědným a technickým. Po období jisté generativistické askeze se studují další a další oblasti „fungování“/uplatňování jazyka v širokých souvislostech, takže někteří mluví přímo o komunikačně–pragmatickém obratu v lingvistice uskutečněném v 70. letech (Nekvapil – Holšánová, v tisku). Heslo imanentního studia jazyka je definitivně překonáno.

Vývoj vědních oborů však není určován a utvářen jen „logikou“ teoretického vývoje, potřebami a možnostmi praxe, vzájemnými vlivy vědních oborů (včetně přesunů v prestiži oborů nebo jejich skupin), kulturní tradicí aj. (v jazykovědě je to „jazyková situace“[1] v příslušném regionu), nýbrž i změnami v společenském (politickém) klimatu.

Je paradoxní, že lingvistické vědy, které bývají považovány za nejexaktnější vědy humanitní, byly u nás podrobeny nemenšímu ideologickému tlaku než humanitní obory ostatní, dokonce po zásahu J. V. Stalina do jazykovědy r. 1950 z lingvistických věd ideologické tlaky vyzařovaly.

Zdá se, že by srovnání vývoje lingvistických věd v jednotlivých zemích „reálného socialismu“ i srovnání tohoto vývoje s jejich vývojem v jiných zemích ukázalo, jak je vývoj lingvistických věd pro dějiny jednotlivých zemí typický (srov. jen Československo a Polsko).

Jak by byl dopadl vývoj české lingvistiky bez těchto zásahů, se lze pochopitelně pouze domýšlet. Srovnáme-li situaci lingvistiky v zemích sousedních, třeba v SRN, kde byla [184]lingvistika v r. 1945 moderními směry prakticky nedotčena, se situací naší, zjistíme, že byl další vývoj jazykovědy u nás záhy a podstatně narušen a negativně ovlivněn. Jde však o to přesněji postihnout, v jakých ohledech a do jaké míry.

(…)

Tlak oficiální ideologie zvláště na obory humanitní a jeho důsledky byly mnohostranné (připomeňme neustálé prolínání vědy, ideologie a politiky, nomenklaturu, omezení vědeckých i osobních kontaktů se světem, způsob plánování a řízení vědecké práce, tabuizaci při bibliografických odkazech nebo citacích; a etické aspekty všeho toho). I v oborech, kde k drastickým existenčním zásahům (téměř) nedošlo, dopadá hodnocení poválečného období i jeho jednotlivých úseků v očích různých jednotlivců i kolektivů dost odlišně – podle prožívání běhu věcí, prožívání podmíněného intelektuální (hodnotovou, světonázorovou, politickou, vědeckou) biografií, ambicemi, (mlčky) přijímanými (nesamozřejmými) předpoklady aj. Je tomu tak ostatně v celé naší společnosti.

Těžko proto předpokládat, že je dnes možné dospět ke kritické retrospektivě, s níž by souhlasili všichni. Pochopitelně že ta vyjde jinak, když budeme orgánům iniciujícím a provádějícím represe mlčky přiznávat jistou „spravedlnost“ v tom smyslu, že by bylo z míry sankcí proti jednotlivým pracovníkům nebo jejich skupinám možno přímo usuzovat na míru „provinění“/„zásluh“ (a nepočítat tedy s různými nahodilostmi). Pochopitelně že získáme různý obraz podle toho, jakou váhu budeme přikládat hlasitosti stesků (intenzita pocitu ukřivdění může být zčásti dána mírou mocenských ambicí). Což teprve neuznáme-li samu skutečnost, že různé obory a pracoviště byly existenčně postiženy různou měrou,[2] budeme-li směšovat cíle, úmysly a nezamýšlené (a nepředvídané) následky činů a názorů, bez dalšího promítat dnešní situaci do minulosti a naopak (v lingvistice pro to máme terminus technicus: směšování diachronie a synchronie), budeme-li setrvávat v černobílém vidění, nepočítat s dosti (u nás) rozšířeným jevem – ztrátou paměti o vlastním myšlenkovém vývoji nastávající v okamžiku ideového (politického) prozření atd.

(…)

Rok 1945 je pro českou lingvistiku závažným předělem – stejně jako pro celou českou kulturu –, avšak ve vlastním myšlenkovém obsahu lingvistické práce je vývoj zcela kontinuální. V lingvistické (filologické) obci trvá předválečné a válečné názorové rozdělení (strukturalisté sdružení v PLK a vědci orientovaní tradičně(ji), tj. zhruba pozitivisticky.

PLK pokračuje v činnosti (oslaben ovšem smrtí Trubeckého a V. Mathesia i exilem Jakobsonovým). Konají se přednášky, r. 1947 obnoven časopis Kroužku Slovo a slovesnost, za války v r. 1943 zastavený (ČMF a LF byly tehdy sloučeny v Český časopis filologický), vydávají se další svazky starších edic a připravují se publikace nové (jako TCLP IX měla vyjít Trubeckého Altkirchenslavische Grammatik,[3] vznikají stati pro 2. svazek sborníku Čtení o jazyce a poesii), vychází soubor starších statí Mathesiových (Mathesius, 1947).

Když se v r. 1947 objeví Čemodanovova kritika strukturalismu (také pražského), nesená zcela v tehdejším „bojovém“ duchu, odpoví Vl. Skalička v Slovu a slovesnosti věcně v stylu rovnoprávné diskuse (Skalička, 1947–1948).

V nové společenské situaci se začínají objevovat širší možnosti uplatnění strukturálních principů a metod, zejména metody konfrontační (analytické komparace) pro studium češtiny a ruštiny (vychází první a také poslední svazek edice Jazykové školy PLK: Kopecký, 1947) a dále uplatnění zásad kodifikace spisovné češtiny formulovaných už v diskusi r. 1932.

[185]Po 2. světové válce se ve světě postupně zavádí jako studijní obor obecná lingvistika (a dnes patří k samozřejmému vybavení většiny filozofických a jim podobných fakult); ale na to, že společně napíšou souhrnný nárys obecné jazykovědy z pozic PLK, pomýšleli B. Havránek a Vl. Skalička ještě před válkou. K tomu sice již nedošlo, ale v r. 1945 byl profesorem tohoto oboru na Karlově univerzitě (prvním v tomto století) jmenovám právě Vl. Skalička, což bylo v době, kdy měl už v zásadě vypracovánu svou koncepci typologie jazyků.

Poprvé se v českých zemích na obecnou lingvistiku habilitoval Gebauerův žák, předčasně zemřelý Emanuel Kovář (1861–1898; viz Zubatý, 1899), jako druhý až v r. 1947 po obnovení olomoucké univerzity P. Trost. Před válkou měl přednášky z tohoto oboru i prof. F. Oberpfalcer (–Jílek).

Motto: Všechno je jinak.

Vývojovým předělem v lingvistice se stal až rok 1948.

Na VI. (první poválečný) mezinárodní sjezd lingvistů v Paříži (1948) sice zaslal PLK ještě kolektivní teze (tj. – jak bylo tehdy zvykem – odpovědi na otázky položené organizátory sjezdu)[4] – vedle odpovědí individuálních. Z účasti však už sešlo.

Do počátku Chomského „revoluce“ (1957) zbývalo 9 let.

Brzy po únoru 1948 je i v lingvistice prosazováno heslo „Sovětský svaz – náš vzor“. Zpočátku se, aspoň v jazykovědě, takový příklad viděl spíše obecně v „opuštění kabinetní /akademické/ samoúčelné vědy“, v „sepětí vědy se životem“. Brzy se však začala vzorovost konkretizovat (platilo i pro výuku mateřského jazyka). To mělo zpočátku následky velmi negativní; rovnoprávnou diskusi vystřídala „ochota učit se“, „využívat sovětských zkušeností“ (poslední uvozovky nejsou lacinou aktualizací: v tehdejším oficiálním pojetí mohlo cokoli ze sovětské skutečnosti být nazváno sovětskou zkušeností a ex definitione to nemohlo být negativní). Později, od konce let 50., však hrálo uvedené heslo pozitivnější roli. Starší metodologické postoje se politizují (marxisté vs. nemarxisté, resp. – v duchu jiného dobového hesla, „kdo není s námi, je proti nám“ – marxisté (většinou členové KSČ) vs. antimarxisté, totiž političtí, filozofičtí a metodologičtí „konzervativci“). Předválečná metodologická diferenciace a s ní spojené antipatie a antagonismy se promítají do rozdílů v politických postojích a nejen do nich (viz např. nucený odchod J. Hallera, hlavního protivníka PLK v diskusi v r. 1932, tehdy redaktora čas. Naše řeč, lektora češtiny pro nebohemisty, z pražské filozofické fakulty a dlouholeté labilní postavení prof. Vl. Šmilauera na téže fakultě apod.); k politické polarizaci dochází i na půdě PLK, který přestal brzy působit, ač nebyl de jure zrušen (Míšková, 1990).[5] Je prosazen ideologický monopol marxismu, u jeho zastánců provázený většinou pocitem nadřazenosti, srov. Ellis (1948–1949).[6] („Správný“ marxistický názor je přitom meta, k níž se – kromě nejvyšších rozvíjitelů – lze pouze „poctivě“ a „upřímně“ snažit dospět; srov. soustavu celoživotního školení.)

Zde několik zásadních slov. Marxismus – jako všechny společenské, kulturní jevy, včetně –ismů – je pojmem typu Wittgensteinovy „rodinné podobnosti“. Může proto zahrnovat názory původních autorů a/nebo jejich bezprostředních pokračovatelů, bezprostředních pokračovatelů těchto pokračovatelů atd. Jakákoli recepce (včetně „pokračování v“) je však interpretací, každá interpretace je interpretačním posunem, [186]a tedy otázky po „pravém“ marxismu („pravém“ freudismu, „pravém“ strukturalismu) nebo naopak o marxismu nepravém, herezích v něm a renegátství, jakkoli mohou být intenzívně prožívány, postrádají smyslu (i když jejich kladení, prožívání i následky toho mohou být předmětem historické analýzy). V některých případech, např. v křesťanství a právě v marxismu, přistupuje navíc závažný moment mocenský. Ideový monopol implikuje v takovém případě i ideový dozor (srov. zamítání a prokazování, zda jistý pojem, metoda, hypotéza, odporuje či neodporuje marxismu aj.).

Připomeňme, že v tomto období platí Stalinův výklad o marxismu ze Stručných dějin VKS(b), výklady Ždanovovy o dějinách filozofie a Krátký filozofický slovník Judina–Rozentala (vedle A. Ja. Vyšinského Otázek teorie státu a práva, pro lingvistické obory sice přímo nedůležitých, avšak duchem a dikcí charakteristických).

Proti marxistické (materialistické) vědě se kladla a zásadně byla odmítána věda nemarxistická, „buržoazní“, „idealistická“.

„Marxistická jazykověda“ je pak téhož rodu jako „socialistický realismus“ a „reálný socialismus“. Nejurčitější u těchto výrazů o zřetelném normativním záměru je dnes na jedné straně jádro jejich extenze (lze uvést neoddiskutovatelné jejich případy), na druhé straně jejich pragmatické uplatnění (např. honorificum, signál „jití s dobou“). Jejich sémantická neurčitost je pak založena na možnosti, že lze takové výrazy (vztahové adjektivum + substantivum) obsahově různě specifikovat (relativizovat, zde: o kterou souvislost jazykovědy a marxismu by mělo jít; vhodnějším, protože explicitnějším, ale stále ne dosti explicitním, byl výraz „marxistická orientace v lingvistice“ aj.).

R. 1948, brzy po Lysenkově kampani proti genetice a po jejím vzoru, se v SSSR stává oficiální doktrínou „nové učení o jazyce“, marrismus, od r. 1949 i u nás (jeho věcný a stále hodnotný přehled podal Vl. Šmilauer, 1950).[7]

V r. 1950 vychází z iniciativy některých členů PLK „jako dar k IX. sjezdu KSČ“ marristický překladový sborník Sovětská jazykověda (původně měl být dokonce zařazen do edice Studie Pražského lingvistického kroužku).

B. Havránek (1948) hledá společné plochy mezi některými principy strukturalismu a marrismem („převáděním“ formulací prvních na druhé).[8] Dvanáctý ročník (1950) Slova a slovesnosti je dvoudomý, jeho první polovina je ještě marristická, druhá už antimarristická, „stalinská“, totiž se Stalinovými statěmi, na něž a na jejichž bezprostřední ohlasy se po léta odkazovalo jako na „památnou diskusi o jazykovědě v r. 1950“.

Jediným českým lingvistou, jenž vítal marrismus opravdu se sympatiemi (a to z čistě odborných důvod) byl kavkazolog a albanolog Václav Polák (1912–1981), v 50. letech publikující především v zahraničí (Smrčková – Novák, 1983).

Podle B. Havránka obsahovaly Stalinovy stati o jazykovědě populární výklad tradiční historickosrovnávací metody (a tedy odmítnutí marrismu), přítěží se staly teprve tehdy, když byly vydávány za ucelenou lingvistickou teorii (jak u nás činil akad. F. Trávníček). Brzy pak byl ve jménu oněch statí veden „nový domácí boj (v protikladu k už staršímu sovětskému (Čemodanov, 1947) – P.N.) proti českému strukturalismu, (…) na němž se zaslepeně podíleli někteří čeští lingvisté“. Autor této formulace, B. Havránek (1968, s. 228), měl na mysli zejm. P. Sgalla, jehož příspěvkem v Tvorbě (1951) byla kampaň nastartována, a F. Trávníčka. F. Trávníček, v širší české kulturní veřejnosti tehdy nejznámější bohemista a jazykovědec, se zane[187]dlouho (1953) stal předsedou VIII. sekce ČSAV (pro jazyk a literaturu), tedy „prvním představitelem“ české jazykovědy a podle tehdejších zvyklostí ex offo významným teoretikem jazyka. Protože však hodnota jeho vědecké práce byla jinde (v empirickém popisu češtiny), přišly pro něj (stejně jako pro některé další) Stalinovy stati jako na zavolanou: byly krátké a bylo tam „vše“. Zatímco F. Trávníček už své názory nezměnil,[9] P. Sgall uveřejnil – před první poválečnou návštěvou R. Jakobsona v Československu – rektifikaci (1956).[10]

Odvážně proti různým pomyslům a polopravdám tehdy vystupovali – zejména na lingvistických fórech – K. Horálek a F. V. Mareš.

Jak známo, na takové útoky volili jednotliví (bývalí) strukturalisté různou strategii. Na rozdíl od J. Mukařovského, který „odvolal“ (článek v Tvorbě 1951 s jeho jménem obsahuje některé pasáže připomínající sebeobžalobu R. Slánského a jeho druhů),[11] uspořádal B. Havránek v 50. letech, zejména v jejich druhé polovině, proti dogmatické a autoritativní kritice Trávníčkově několik hodnotných konferencí (o lexikologii a lexikografii, o synchronním studiu jazyků (tehdy se ovšem ezopovsky říkalo: o vědeckém poznání soudobých jazyků), o historickosrovnávací metodě; konference nebyly pro české lingvistické prostředí něčím v zásadě cizím). Ukazovalo se na nich – většinou nikoli v přímé polemice s F. Trávníčkem –, že problematika i její řešení je „z hlediska marxistické lingvistiky“ mnohem bohatší, než by se podle F. Trávníčka zdálo, že jeho výtky z „nemarxistického přístupu“ jsou nedorozuměním apod. Na konferenci o marxistické jazykovědě v Liblicích r. 1960 (Problémy, 1962) pak B. Havránek (1962) obhajoval principy strukturální lingvistiky (systémovost jazyka, jeho znakovost, oprávněnost lišení diachronie a synchronie i oprávněnost synchronického přístupu) tím, že je pojal jako zvláštní případy „dialektických rozporů“. (Dnes – některým jistě dávno – je analogie mezi tímto postupem a starším Havránkovým „převáděním“ názorů strukturalistických do „chápání“ marristického nabíledni, ale nelze tu nevzpomenout, že Hegelova dialektika nebyla dříve v PLK něčím neznámým.)

Konference poslední byla „nemarxistům“ (snad až na ojedinělé výjimky) ovšem uzavřena (ani se na ní neobjevila snaha vyrovnat se s nejserióznějšími kritikami marxismu), ale byly tam vysloveny i myšlenky, které by mohly zaznít i na shromážděních nikoli takto omezených. Přednášel na ní i K. Kosík (příspěvek přetištěn v Dialektice konkrétního). Mnozí účastníci tehdy ještě soudili, že je marxismus pro lingvistiku a společenské vědy vůbec nejlepší metodologickou oporou, i když někteří upozorňovali, že zatím spíše jen potenciálně. Srov. i Novák – Sgall (1960).

Takové na tehdejší dobu méně dogmatické ovzduší by i při začínající vlně liberalizace v Československu bylo těžko možné beze změn v lingvistice sovětské (rozvoj kybernetiky, sémiotiky, teorie informace, objevování strukturální lingvistiky, práce na strojovém překladu, vznik a rozvoj matematické lingvistiky aj.). Postoj některých sovětských lingvistů k předválečnému PLK měl pro naši lingvistiku podobný význam jako pro naši literaturu a literární vědu Nikolského monografie o K. Čapkovi (odtud pečlivé zaznamenávání jakéhokoli kladného hlasu ze Sovětského svazu v tomto směru). Bez takto změněného ovzduší v Sovětském svazu by např. nebyl mohl vyjít Frekvenční slovník.

[188]Na liblické konferenci r. 1960 byla už řeč o moderních a matematických metodách. Tento krok byl u nás připraven předchozím vývojem.

Z podnětu B. Palka, tehdy ještě studenta, začala v r. 1957 na bývalé katedře českého jazyka, obecného jazykozpytu a fonetiky pražské filozofické fakulty pracovat skupina lingvistů, z níž bylo v r. 1959 zřízeno oddělení pro teorii strojového překladu (vedoucí P. Sgall). Z jejich řad vyšel také návrh na nové vydání Šmilauerovy Novočeské skladby.

V r. 1961 je na základě jednání mezi akad. B. Havránkem, tehdejším ředitelem ÚJČ ČSAV (a vedoucím právě jmenované katedry), a P. Sgallem do společného perspektivního plánu ČSAV a UK pojato zřízení Ústavu matematické lingvistiky jako společné akademické a univerzitní instituce (na r. 1965). Zároveň je zřízeno odd. matematické a aplikované lingvistiky v ÚJČ (vedoucí L. Doležel), věnující se převážně kvantitativní lingvistice. V r. 1962 je pak vyčleněním části Sgallova odd. pro teorii strojového překladu ustavena lingvistická skupina na matematicko–fyzikální fakultě Karlovy univerzity.

(…)

Celkem lze říci, že po „zadrženém startu“ (který – jak jsme viděli – nebyl jen výsledkem vnějších zásahů mimo lingvistiku) a postupném emancipačním vyrovnávání s oficiální ideologií měly u nás lingvistické obory v liberálnějším ovzduší 60. let předpoklady zdravějšího vývoje, včetně možnosti těžit z předválečné i současné lingvistiky (domácí i zahraniční).

(…)

Motto: Všechno už bylo.

Po srpnu 1968 přichází i pro lingvistické vědy období restaurace – jak v ideologickém klimatu, tak v struktuře a fungování vědy. – Místo „restaurace“ se častěji užívá výrazů jiných: „konsolidace“ (původně u oficiálních ideologů v kladném smyslu), „normalizace“ (od začátku spíše jen ve smyslu záporném); ty však mají tu nevýhodu, že se jimi může ztratit zřetel k obdobím starším, kdežto výraz „restaurace“ vybízí k stálému srovnávání. V mnoha ohledech je období po r. 1968 vskutku návratem do konce let 40. a do let 50., i když akcenty a osoby byly (do značné míry) jiné. Bylo však možno využít starých asociací, které dříve zaváděli i ti, jejichž myšlenkový svět byl nyní v mnoha směrech už podstatně odlišný.

Poukazování na sovětskou strukturní a matematickou lingvistiku už u nás v příslušných oborech institucionálně nepomáhá (vzhledem k exilu lingvistů jako I. A. Meľčuk, S. K. Šaumjan a k represím dalších), sledování sovětské filozofie a metodologie vědy však bývá stále oporou (srov. např. diferenciaci filozofických, obecněvědních a speciálněvědních pojmů, metod atd. a její využití k interpretaci strukturalismu jako vědění vztahujícího se k prostřední z těchto úrovní).

Lingvistické práci minulého období se v tomto období vytýká eklekticismus, ustupování nemarxistickým směrům (krom jiného předválečnému strukturalismu; opět příklady obsesivní negativní závislosti[12] oficiální ideologie na zatracovaném směru), ideologická diverze, vydávají se výzvy k ofenzívní kritice „buržoazních“ („nemarxistických“) směrů lingvistiky. – Je zastaveno vydávání TLP. Bylo znemožněno, aby v aktech typologického sympozia pořádaného na pražské filozofické fakultě (Romportl et al., 1974) vyšly příspěvky P. Sgalla a L. Tondla.[13]

Je to také v mnohém návrat k synkretickému myšlení (srov. třeba užívání adjektiv „módní“, „abstrakcionistický“ k negativní charakterizaci současných směrů, škol).

U některých lingvistů starší generace je něco z toho v jistém ohledu vlastně vítáno: škrtá se potřeba někdy dost obtížné aklimatizace na „technický“ ráz soudobých lingvistických textů.

Dochází přirozeně k pokusům o restauraci hesla marxistické jazykovědy, vyvolávající starou atmosféru intolerance a systematizované nadřazenosti a související [189]s tím představu, že marxistická orientace má vést k pěstování jakési zvláštní, separované lingvistiky.

Pod heslem marxistické jazykovědy bylo uspořádáno několik konferencí (1973 v Bratislavě z podnětu ideologického odd. ÚV KSČ,[13a] 1977 v Olomouci, 1983 ve Smolenicích; konference 1987 v Liblicích byla původně ohlášena obdobně, ale přednášky vyšly už s neutrálnějším a adekvátnějším názvem „Funkční lingvistika a dialektika“). První z nich byla aktivem členů KSČ – lingvistů, ostatní byly otevřenější. Bylo na nich možno pozorovat širokou škálu postojů, od tradičních již zcela skalních výzev a obvinění až po racionální, smysluplné ideje a dobré výsledky; extrémních hlasů prvního druhu bylo postupně stále méně.

V 70. letech se historie skutečně opakovala jako fraška: na rozdíl od raných let 50. chyběli schopní lingvisté, kteří by byli ochotni heslo marxistické lingvistiky „probojovávat“. Retrográdní vliv měl celkový ráz řídící činnosti, způsob organizace vědecké činnosti, způsob plánování a zhodnocování výsledků, kádrová a ideová hlediska pro členství v kolegiích, komisích, vědeckých radách, redakcích apod. (opět: restaurace).

Jako už předtím – od dob akad. B. Havránka[14] – byla v našich oborech klíčovým místem funkce ředitele Ústavu pro jazyk český ČSAV (často „první představitel“ lingvistických věd) u nás, kterou po odvolání Fr. Daneše (1972)[15] a po krátkém intermezzu M. Dokulila byl r. 1972 pověřen a později do ní jmenován Karel Horálek, r. 1978 pak Jan Petr, který patřil na filozofické fakultě UK k nejužšímu „zdravému jádru“ a který byl zatím znám jako solidní slavista metodologicky spíše konzervativního/klasického zaměření.

Měli bychom být však opatrní, abychom nečinili – znovu – krátká spojení mezi politickými postoji jednotlivých lingvistů, kteří v takových funkcích, grémiích, orgánech apod. působili, a jejich vlastními metodologickými postoji, vědeckými idejemi a pracovními výsledky nebo takovými postoji, idejemi a výsledky kolektivů jimi řízených (abychom se tedy vyvarovali černobílého vidění a oblíbených personifikací). V opačném případě bychom mohli třeba přehlédnout, že se česká verze komunikačně–pragmatického obratu v lingvistice odehrávala převážně v ÚJČ právě v době, kdy byli jeho řediteli K. Horálek a J. Petr (nebo – horribile dictu – by nám tento obrat mohl dokonce připadnout jako akt „normalizace”). Na druhé straně ne všechny negativní jevy byly přímo vyvolány direktivami shora, některé z nich byly prostě (znovu) zaváděným/zavedeným systémem připuštěny, a jinak ostatní už „záleželo na lidech“.

J. Petr se od 70. let začal zabývat – na relativně solidní úrovni – Marxovou a Engelsovou filozofií jazyka a jejími filozofickými zdroji (1980), později však přešel k normativnímu „budování marxistické jazykovědy“.

Jako protiváhu k tomuto zaměření jsem položil v řadě marxologických studií interpretaci Německé ideologie v dobovém kontextu 40. let 19. stol., s jasnou tendencí desakralizační (zejména 1989).[16]

„Techničtěji“, formálně vedené práce ovšem uvedenými obraty už přímo ovlivňovány nebyly. V některých jiných tematických oblastech tomu bylo však jinak, srov. např. Petrovu autoritativní a tajnůstkářskou politiku v kodifikaci češtiny a českého pravopisu [190]v 2. pol. 80. let.[17] Jsou však i oblasti přechodné, kde je zmapování a zhodnocení eventuálního restauračního nánosu obtížnější … (…)

 

Dovětek

Avšak zmapování a zhodnocení nánosu nejen restauračního, nýbrž i staršího. (Např. nebylo dost hlasů v diskusi z 60. let o dalším reformování českého pravopisu – včetně hlasu mého – do větší či menší míry poplatno tehdejším technokraticko–direktivním představám o řízení společnosti?) V každém případě pak nemůže být na škodu si aspoň zpřítomnit původní dobovou podmíněnost přístupů, tezí, koncepcí atd.[18]

Než budu pokračovat, podotýkám, že se tento i předchozí text týká převážně jen jakýchsi externích dějin naší lingvistiky, nikoli jejích dějin interních, a že se přirozené periodizace vývoje externího a vývoje interního mohou obecně hodně lišit (tím spíše rytmus československých dějin[19] a vývoje světové lingvistiky), a proto je třeba brát oba texty jako předběžné orientační body (např. otázky je tu možno většinou jen vyslovit).

Hned první větou tohoto dovětku jsme se dostali k závažné obecné otázce, jak hlubokou časovou perspektivu zvolit (tedy jistě nikoli 20, nýbrž 40, 50, 60 let?), a tím přirozeně ke kritériím pro posouzení relevance takové volby. Proti B. Trnkovi (1947–1948), který při sledování širších souvislostí vývoje lingvistiky uvažoval vedle jiných věd humanitních (v jeho terminologii: duchových) i filozofii, musíme v případě oficiální ideologie minulého režimu s univerzálními ambicemi jejích reprezentantů (nejen filozofie, nýbrž i „světový názor“) brát v úvahu také organizaci vědeckého života, která z takových ambicí vyrůstala a zároveň jim hověla. To tedy opět vede k předělu r. 1948 (nikoli teprve začátku let 70.).

Působení oficiální ideologie se ovšem nedělo – a to platí, i kdybychom věnovali pozornost jen působení v oblasti humanitních věd – v jakémsi abstraktním nezalidněném vakuu. Je proto s výhodou uplatnit známý „transformační“ krok (změň frázi nominální na verbální) a místo o vlivu A na B mluvit explicitněji o tom, že A ovlivňuje B v oblasti C způsobem D, a abychom zde nepodlehli „klamu slovesné formy“ (Novák, 1973), zároveň i o tom, že se B nechá ovlivňovat od A v C způsobem D. Tím jsme ovšem u zásady známé ze strukturální lingvistiky, že k tomu, aby A mohlo ovlivňovat B, musí B splňovat jisté podmínky (často diskutována a uplatňována v souvislosti s problematikou vzájemného vlivu jazyků).

Poučné jsou právě po této stránce výrazy, na něž byla učiněna narážka už v textu samém, totiž stylizace jako „poctivé úsilí uplatňovat marxistický světový názor“ nebo „snaha upřímně pracovat marxisticky“, jichž nebylo dříve málo (sám jsem patřil k těm, jimž v 50. letech připadaly zcela v pořádku). Ve srovnání s hypotetickými formulacemi o „snaze upřímně pracovat strukturalisticky, fenomenologicky“, jež bychom těžko našli, ukazují ona užití výrazů poctivý/ě, upřímný/ě apod. na přijetí iluze o marxismu jak o „vědě věd“ se zaručenými, byť (pro většinu smrtelníků) obtížně objevitelnými správnými řešeními.

Dalším lingvistickým (nebo aspoň filologickým) tématem, které souvisí s právě uvažovanou (metametalingvistickou) problematikou, jsou proměny lingvistických žánrů. Je jistě příznačné, že nejstarší programový text v Slově a slovesnosti měl blízko k manifestu umělecké skupiny, kdežto stejně umístěné programové či retrospektivní texty posledních let spíše dobovým politickým úvodníkům v našich zemích. Publici[191]stika, publicistická lingvistika (Revzin, 1965, s. 47), pokud je jasně ohraničena od vlastní lingvistiky (různé texty, švy v rámci textu jednoho apod.), však ještě není tak velké zlo, horší jsou přesahy, prolínání obojího a jejich synkretismus.[20]

Za uvážení by po mém soudu stálo např. i (většinou) bezmyšlenkovité užívání výrazů jako jazyková realita, odraz, substance i některé vyjadřovací jevy další.[21]

Staré stereotypy nezmizí hned a nezmizí samy od sebe.

V souvislosti s obnovením činnosti PLK se objevuje řada smysluplných otázek retrospektivního (historického) i perspektivního rázu. Z prvních např.: které z myšlenek vyřčených nebo naznačených v nejstarších stadiích PLK byly později neprávem zapomenuty; jaká byla myšlenková potence PLK těsně před politickými a kulturními změnami před převratem r. 1948 (srov. pozn. 4); kterých ze známých idejí z PLK nebylo zatím dost/vůbec využito; které byly přeceněny, popř. které vedly do slepých uliček.

Lze ovšem předjímat, že se vedle problémů objeví i pseudoproblémy, problémy zástupné, směšování problémů různých typů apod. Už jsem vyslechl, že jeden ze Skaličkových žáků v minulém období PLK „pomlouval“; mělo se to dít zdůrazňováním rozdílů mezi jednotlivými členy starého PLK.[22] Přitom by mohlo být zřejmé, že srovnávání jednotlivých těchto lingvistů už dávno odhalilo rozdíly, které při pohledu jakoby z vnějšku musejí splývat (srov. Arens, 1987). Obojímu pohledu uvažovanému čistě abstraktně odpovídaly pak v různých obdobích a situacích různé postoje zakladatelů i jejich bezprostředních žáků. To vše patří do historie, je to touž měrou „společensky reálné“. Výrazem „pomlouvání“ se ovšem vskutku vše „zjednoduší“; místo konfrontace a interpretace textů a místo rozlišování „předmluvových“ a operativních principů stačí zcela postaru uplatnit etiketu, v níž je amalgamována významová složka popisná a hodnotící a která – jak mnohokrát vyzkoušeno – jako by nevyžadovala argumentaci. Doufám jen, že neuslyšíme spory, kdo je „pravý dědic“, „strážce odkazu“ PLK apod. Kdyby však přece jen takové spory propukly (a má předchozí věta nebyla self–fulfilling prophecy), byly by užitečné aspoň v tom, že bychom získali doklady žánrového synkretismu lingvistického textu s texty reklamními a propagačními.

V tomto dovětku i ve vlastním textu jsme se snažili i při traktování lingvistiky, konkrétně jejích nedávných dějin, nezapomínat, že máme – právě jako lingvisté – stále po ruce jisté lingvistické instrumentárium.

Téma „jazyk a myšlení“ patřívalo k preferovaným, není však proto nesmyslné. Jeho kořeny, stejně jako kořeny tématu speciálního, „kritiky jazyka“, sahají do antiky. Základy mytologie starého režimu (Strana – Lid – Socialismus) byly už analyzovány (Fidelius, 1983) a zřetelně se ukazují jazykové, vyjadřovací aspekty její výstavby. Nejde však jen o přetrvávající stopy staré ideologie, po mém soudu je stejně závažné postihnout, které způsoby vyjadřování (výrazy, užití výrazů, „textové vzorce“ a s nimi spojené myšlenkové obraty) to byly, jimiž se připravovala půda – také a právě v lingvistice – pro aktivistické i receptivní postoje v dějích, které přišly po r. 1948.

Relevantní budou tedy období ještě starší.

 

LITERATURA

 

ARENS, H.: Gedanken zur Historiographie der Linguistik. In: P. Schmitter (ed.): Zur Theorie und Methode der Geschichtsschreibung der Linguistik. Analyse und Reflexionen. Tübingen 1987, s. 3–19.

[192]BAREŠ, G.: Závěr. In: Ohlas článku J. V. Stalina „O marxismu v jazykovědě“ na našich vysokých školách. Praha 1951, s. 72–73.

ČEMODANOV, N. S.: Strukturalizm i sovetskoje jazykoznanije. Izv. AN SSSR, otd. lit. i jaz. VI, 1947, s. 115–124.

ČERVINKA, Fr.: Zdeněk Nejedlý. Praha 1969.

ĎUROVIČ, Ľ.: Ani marxistická, ani jazykověda. Listy, 5, 1975, č. 7, s. 34–36.

ELLIS, J.: Pokus o dialekticko–materialistický jazykozpyt. SaS, 11, 1948–1949, s. 18.

FIDELIUS, P.: Jazyk a moc. Mnichov 1983.

HAVRÁNEK, B.: Naše pojetí slovanské filologie a její dnešní úkoly. Slavia, 18, 1948, s. 264–268.

HAVRÁNEK, B.: Aktuální metodologické problémy marxistické jazykovědy. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 9–21.

HAVRÁNEK, B.: 50 let české lingvistiky. SaS, 29, 1968, s. 225–229.

HAVRÁNEK, B. – HORÁLEK, K. – SKALIČKA, V. – TROST, P.: Čto novogo vnesla strukturnaja lingvistika v istoričeskoje izučenije slavjanskich jazykov? In: Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju k IV Meždunarodnomu s’jezdu slavistov. Moskva 1958, s. 50–53.

JAGODITSCH, R.: Vorbemerkungen des Herausgebers. In: N. S. Trubetzkoy: Altkirchenslavische Grammatik. Schrift–, Laut– und Formensystem. 2. vyd. Graz – Wien – Köln 1968.

JAKOBSON, R.: An example of migratory terms and institutional models. In: Selected writings II. The Hague – Paris 1971, s. 527–538.

JEDLIČKA, A.: K problematice jazykové situace. SaS, 39, 1978, s. 300–303.

KOPECKIJ, L.: Ruština. Jazyková škola PLK. Praha 1947.

MATHESIUS, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947.

MÍŠKOVÁ, A.: Zánik a vzkříšení Pražského lingvistického kroužku (Přednáška proslovená 17. 3. 1990 v Národním technickém muzeu v Praze). (Časopis) Iniciály (v tisku).

MUKAŘOVSKÝ, J.: Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě. Tvorba, 20, 1951, s. 964–966.

NEKVAPIL, J. – HOLŠÁNOVÁ, J.: Nad Helbigovým ‚Vývojem jazykovědy po r. 1970’ (doslov). In: G. Helbig, Vývoj jazykovědy po r. 1970 (překlad z němčiny). Praha (v tisku).

NOVÁK, P.: O „klamu“ gramatické formy. SaS, 34, 1973, s. 146–149.

NOVÁK, P.: K interpretaci formulací klasiků marxismu–leninismu o jazyce (VI). BullRJL, 30, 1989, s. 165–186.

NOVÁK, P.: Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě). In: K poctě akademiku Bohuslavu Havránkovi. SlavPrag, 34, 1991, s. 21–38.

NOVÁK, P. – SGALL, P.: Nové možnosti české jazykovědy. Nová mysl, 1960, s. 734–744.

PETR, J.: Filozofie jazyka K. Marxe a B. Engelse. Praha 1980.

PROBLÉMY MARXISTICKÉ JAZYKOVĚDY. Praha 1962.

REVZIN, I. I.: Strukturnaja lingvistika i jedinstvo jazykoznanija. VJaz, 1965, č. 3, s. 44–59.

ROMPORTL, M. – SKALIČKA, V. – POPELA, J. – PALEK, B. (eds.): Studies in linguistic typology. Linguistica generalia I. AUC Philol. 5. Praha 1974.

SAVICKÝ, N.: The place of the Prague Linguistic Circle in the history of linguistics. PhilPrag, 30, 1987, s. 65–76.

SGALL, P.: Stalinovy práce o jazykovědě a pražský lingvistický strukturalismus. Tvorba, 20, 1951, s. 674–676.

SGALL, P.: Ještě k otázkám strukturalismu. SaS, 17, 1956, s. 181.

SKALIČKA, Vl.: Kodaňský strukturalismus a „pražská škola“. SaS, 10, 1947–1948, s. 135–142.

SMRČKOVÁ, J. – NOVÁK, P.: Václav Polák (12. 9. 1912 – 2. 10. 1981). Slavia, 52, 1983, s. 108–109.

SOVĚTSKÁ JAZYKOVĚDA. Překlady vybraných studií. Praha 1950.

STARÝ, Zd.: Sociolingvistický klub (důvody ustavení). JazAkt, 26, 1989, č. 1 a 2, s. 85–86.

ŠMILAUER, V.: Nové učení o jazyce (marrismus). ČMF, 33, 1950, s. 97–103.

TRÁVNÍČEK, F.: Stalinská epocha jazykovědy. NŘ, 36, 1953, s. 129–139.

TRNKA, B.: Jazykozpyt a myšlenková struktura doby. (Přednáška proslovená v r. 1943 na schůzi III. tř. České akademie věd a umění.) SaS, 10, 1947–1948, s. 73–80.

[193]TRNKA, B. et al.: Prague structural linguistics. PP, 1, 1958, s. 38–40.

TRNKA, B. i dr.: K diskusii po voprosam strukturalizma. VJaz, 1957, s. 44–56.

ZICH, O.: O subjektivních překážkách logického myšlení. Filozofický časopis, 6, 1958, s. 501–518.

ZUBATÝ, J.: Kovář Emanuel, OSN d. 14. Praha 1899.

 

R É S U M É

Pages on the post–war destiny of Czech linguistics

While it is clear that the impact of the ideology having ruled since 1948 upon humanities was negative, a more precise assessment of directions and degree of that influence is needed.

In a narrative of the „external“ history of the Czech linguistics since 1945 three issues are stressed:

first, a restorational character of the period after 1968 (a restoration, in this period, of main traits of the period after 1948),

secondly, a right choice of modes of speaking (and reasoning) about the process of the negative impact and

thirdly, linguistic and rhetorical aspects of the process itself (imposing inappropriate mixtures of literary genres used in linguistics, of different kinds of speech acts etc.).

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 183-193

Previous Eva Hajičová, Jarmila Panevová, Petr Sgall: Smysl formalismu v teoretické lingvistice a úloha českého výzkumu v ní

Next Seminář o zdrojích, přínosu a dalším vývoji idejí pražské jazykovědné školy funkčně strukturální