K tezi o odhalování zákonitosti vývoje jazykového systému

Igor Němec

[Rozhledy]

(pdf)

К тезису о раскрытии закономерностей развития языковой системы / On the thesis concerning the discovering of the laws of the development of language

1. Nový pohled pražské školy na jazykový vývoj vystihují – podle našeho mínění – především tyto dvě teze PLK z r. 1929: 1) že „změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd.“ (1.1.); 2) že vývoj jazyka zkoumaný srovnávací metodou se nemá vidět úzce jen jako vývoj z rekonstruovaného východiska, nýbrž že tu jde o problematiku širší: „metody srovnávací musí být využito šíře; je to metoda povolaná k tomu, aby odhalovala strukturní zákonitost jazykových systémů a jejich vývoje“ (Teze, s. 36; viz níže 1.2.).

1.1. Je pochopitelné, proč se k tomu považuje za povolanou právě metoda srovnávací. Protože srovnávání příbuzných jazyků vyjevuje, jak se tyto jazyky ze stejného východiska nebo značně shodného stavu rozcházejí různým směrem: že změny směřující v různých jazycích z téhož východiska k různým výsledkům jsou ovlivněny různými strukturními podmínkami, tj. že mají ono „zření“ na různosti srovnávaných systémů. Vzhledem k tomuto strukturnímu podmínění jazykových změn mluví pražská škola o „strukturní zákonitosti vývoje jazykových systémů“ (proloženo mnou – I. N.). To je ovšem pojetí stojící v opozici k dřívějšímu chápání, které nevidí činitele jazykových změn ve faktorech strukturních, vnitrojazykových, nýbrž ve faktorech vnějších, mimojazykových. Připomeňme aspoň školu J. Gebauera, podle něhož příčiny jazykových změn tkví „v poměrech a okolnostech zevních“ (1874, s. 44n.). Působení vnějších faktorů na jazykový vývoj ovšem uznává také pražská škola, ale nepřipisuje jim úlohu rozhodující (Havránek, TCLP 4, 1931, s. 304). J. Vachek zdůrazňuje, že „jazykový systém neakceptuje takové vnější zásahy, které by byly v rozporu s jeho strukturními potřebami“ (1962, s. 45), a M. Komárek přímo mluví o „vnitrojazykových příčinách vývoje“ a hodnotí je jako „vývojového činitele, který rozhodujícím způsobem určuje kvalitu vývojového procesu“ v jazyce (1962, s. 25). Např. Gebauerovy „vnější příčiny“ hláskoslovného vývoje dané mechanikou mluvidel apod. pražská škola již chápe jako „narušovatele rovnováhy fonologického systému“, kteří v něm vyvolávají reakce podmíněné výhradně jeho „vnitřní strukturou a stupněm stability“ (Komárek, 1963, s. 727). Je to ovšem aplikace základní teze pražské školy o terapeutické úloze jazykových změn, kterou vyslovil R. Jakobson již v r. 1928 (viz ČMF, 14, 1928, s. 183n.), a zároveň jde o rozvedení již uvedené teze PLK z r. 1929, že „změny jazykové mají zhusta zření na systém, na jeho stabilizaci, rekonstrukci atd.“ (s. 36).

1.2. V čem jsou ale tyto strukturně či systémově podmíněné změny zákonité? Proč Teze (tamtéž) mluví o „strukturní zákonitosti vývoje jazykových systémů“? (proloženo mnou – I. N.). Nesporně se tím rozumí především nenahodilost tohoto vývoje. Je to patrné zejména z teze, že „srovnávací zkoumání vývoje slovanských jazyků krok za krokem ruší představu o nahodilém a epizodickém rázu konvergentního a divergentního vývoje, který se vyskytl v dějinách těchto jazyků“ (s. 37). Koncepce „jevů nahodile vzniklých“ zde ustupuje „pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (nomogeneze)“ (tamtéž). Takovou zákonitou souvislostí se tu rozumí např. souvislost mezi systémovými podmínkami danými pevným, zmechanizovaným slovosledem na jedné straně a rozvojem pasívní predikace na straně druhé, tj. rozvojem, který „odklizuje rozpor mezi tematem a gramatickým subjektem“ (tamtéž, s. 42). Tento princip motivace jazykového vývoje odklizováním (odstraňováním) vnitrosystémových rozporů pak široce uplatnila pražská škola poválečná (Komárek, 1962, s. 22; Novák a Sgall, 1962, s. 31 aj.), a to zejména pokud jde o rozpor mezi totožností formy a růzností obsahu nebo naopak (Němec, 1989, zvl. s. 85). Pro názornost připomeňme, že odstraňováním asymetrie formy a obsahu byl zdůvodněn např. ústup reflexívního pasíva v češtině jako protiváha hláskoslovně podnícené expanze reflexívních intranzitiv typu uvařiti se, utopiti se (Vintr, 1984, s. 112).

[214]2. Procesy, jako je ústup reflexívního pasíva nebo expanze akuzativu ve funkci gramatického objektu, pražská škola tedy nevyvozuje z nahodilých východisek, nýbrž ze systémových souvislostí a z tendence jazykového systému k symetrii. Např. B. Havránek (1973, s. 7) zdůvodňuje expanzi akuzativu ve funkci gramatického objektu takto: „Postupně sílí tendence podřídit kategorie morfologické kategoriím syntaktickým, aby prosté pády vyjadřovaly jednoznačné funkce syntaktické (akuzativ objekt – determinaci adverbální, genitiv atribut – determinaci adnominální apod.).“ V takových výkladech se tedy aplikuje teze PLK (s. 37), že pražská škola „definitivně odklízí neplodnou a fiktivní metodu dějin izolovaných jevů, odhaluje základní tendence vývoje jednoho nebo druhého jazyka …“. Ale všimněme si: ve stejném oddíle (c) Teze mluví na jedné straně o „odhalování strukturní zákonitosti“ vývoje jazykových systémů (s. 36), a na straně druhé o „odhalování tendencí“ v jejich vývoji (s. 37). Podle našeho názoru zde ještě nejsou dostatečně odlišeny pojmy vývojová tendence a vývojová zákonitost, a toto sbližující, neostré pojetí obou vývojových principů zprvu sdílí i poválečná pražská škola. Připomeňme zejména konstatování, že jde „o problematiku vývojových zákonů vždy, pojednává-li se o příčinách jazykového vývoje, jeho činitelích, motivaci, podmínkách, možnostech, tendencích …“ (Novák a Sgall, 1962, s. 27). Později se však přece jenom rozdíl mezi vývojovou tendencí (2.1.) a vývojovou zákonitostí (2.2.) prohlubuje.

2.1. Pokud jde o tendence vývoje jazyka, Teze PLK jim připisují systémotvornou roli: mluví o „základních tendencích vývoje jazyků“ (s. 37), o „snahách“ ovládajících jazykový systém a o „tendencích tvořících morfologický systém“ (s. 42). V pozdějších pracích pražské školy se však bere více v úvahu jednak to, že tatáž tendence vývoje daného jazykového (sub)systému může mít i různé vznikové motivace, jednak to, že nemusí nutně vždy dospět k výsledku, ke kterému směřuje (Němec, 1989, s. 84). Za prohloubené pojetí tendence zde považujeme její chápání jako schopnosti jistých jazykových změn – i různých co do vznikové motivace – kumulovat dosažené shodné výsledky další projekcí, přičemž se omezuje, ale nevylučuje nahodilost (Leška, 1986, s. 72–74).

2.2. Proti tomu je zákonitost s nahodilostí neslučitelná. Jak již bylo řečeno (1.2.), Teze PLK z r. 1929 staví zákonitý vývoj do protikladu k vývoji nahodilému, ale nemluví zde o bezvýjimečné platnosti. Pražská škola ovšem uznává takové „zákonitosti“, jako jsou Jakobsonovy „hláskoslovné zákony“ (1928) nebo „kombinatorní hláskové zákony“ působící kompenzační změny (Skalička, 1962, s. 286). Je to rozdíl proti koncepci F. de Saussura (1922, s. 347), který pro diachronii uznává jen „dynamický faktor“ vyvolávající jistý účinek (rezultát) bez všeobecné, bezvýjimečné platnosti, jakou předpokládá pojem zákona. Poválečná pražská škola plní požadavek Tezí právě tím, že cílevědomě odhaluje vývojové zákonitosti působící bez nahodilostí a výjimek. Připomeňme alespoň Marešovy „vývojové zákonitosti slovanské deklinace“ (1963, s. 51) nebo Komárkovu „zákonitost zániku a vokalizace jerů“ (1969, s. 48). Již z takových příkladů je patrno, že vývojové zákonitosti pražská škola chápe jako zakotvené v dané jazykové struktuře daného období. Toto pojetí považuje B. Trnka (1990, s. 97) za obohacení saussurovské diachronie: „Diachronické zkoumání obohacuje badatele poznáním střídajících se zákonitostí a časovým vymezením jejich strukturní platnosti a souhry v jazyce …“ Na další důležitou vlastnost vývojové zákonitosti upozorňuje J. Vachek, který se ve svých pracích zaměřil na „zákonitosti, jimiž se řídí jazykové dění“ (1968, s. 128): v jeho pojetí „zákonitost motivuje, nebo alespoň spolumotivuje, mnohou hláskovou změnu“, ale nejednou se ta změna „neuskuteční, a to proto, že by její provedení rušivě zasáhlo do strukturních poměrů daného jazyka“ (1962, s. 46). Pražská škola tedy považuje za zákonitost i faktor nevedoucí k provedení změny, kterou motivuje, ale to jen tehdy, zná-li strukturní zábranu onoho provedení, tj. zná-li systémové podmínění výjimky. Kdybychom v souhře vnitřních i vnějších činitelů vedoucích k dané změně neznali strukturní příčinu jejího dílčího neprovedení, nemluvili bychom o zákonitosti, nýbrž pouze o tendenci.

[215]3. Vedle strukturních zákonitostí vývoje jazykového systému, o nichž byla řeč, někteří představitelé pražské školy odhalují také vývojové zákonitosti, které strukturními nenazývají, protože se na nich výrazně podílejí faktory mimosystémové, vnější. Připomeňme aspoň Horálkovy „obecné zákonitosti ve vývoji lexikálního složení“, jež zahrnují mj. „zákon růstu abstraktnosti a významové určitosti“ (1962, s. 282), nebo Havránkovy „obecné a speciální vývojové zákonitosti spisovných jazyků“ (1958, s. 47 a 57). O takových zákonitostech Teze PLK nemluví. Jejich odhalování zřejmě podnítila marxisticky orientovaná lingvistika, kladoucí důraz na vývojové zákonitosti různého druhu (Problémy marxistické jazykovědy, 1962, s. 50, 269 aj.), a podle našeho názoru jde tu většinou spíše o tendence než o zákonitosti.

A tak máme-li na závěr naznačit, jak pražská škola rozvinula tezi PLK o odhalování zákonitosti vývoje jazykového systému, zdůraznili bychom několik směrů. Za prvé, že pražská škola skutečně cílevědomě plnila požadavek Tezí odhalovat strukturní zákonitost vývoje jazykových systémů. Za druhé, zatímco Teze shledávají zákonitosti pouze ve vnitřním, strukturním vývoji jazyka a v oblasti vnějšího vývoje mluví pouze o tendencích (s. 46), pozdější pražská škola již také odhaluje nestrukturní zákonitosti jazykového vývoje, výrazněji podmíněné faktory vnějšími, mimosystémovými. Za třetí, pražská škola prohloubila rozdíl mezi pojmem zákonitosti vývoje a pojmem tendence vývoje. Toto prohloubení podle našeho mínění vede k závěru, že na rozdíl od tendence můžeme mluvit o odhalení vývojové zákonitosti tehdy, objevíme-li postačující soubor vnitřních i vnějších činitelů, jejichž spolupůsobení nutně vyvolává danou systémovou změnu bez náhodné, strukturně nevynucené výjimky (Němec, 1989, s. 93). Lingvisté pražské školy, kteří skutečně odhalili zákonitost vývoje daného jazykového systému (2.2.), dospěli k tomu ovšem zkoumáním příslušných „tendencí“, „rozporů“ a „síly snah“ k soudržnosti, na něž kladly důraz Teze PLK (zvl. s. 42).

 

LITERATURA

 

GEBAUER, J.: O příčinách proměn jazykových, zvláště slovanských. LF, 1, 1874, s. 43–56.

HAVRÁNEK, B.: K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských. In: Čs. přednášky pro IV. mezinár. sjezd slavistů v Moskvě. Praha 1958, s. 47–57.

HAVRÁNEK, B.: Větná struktura v nejstarších fázích slovanských jazyků. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů ve Varšavě. Praha 1973, s. 5–13.

HORÁLEK, K.: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1962.

JAKOBSON, R.: Pojem hláskoslovných zákonů a princip teleologický. ČMF, 14, 1928, s. 183–184.

KOMÁREK, M.: K dialektice jazykového vývoje. SlavPrag, 4, 1962, s. 19–26.

KOMÁREK, M.: Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání. In: J. Gebauer: Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví. Praha 1963, s. 723–765.

KOMÁREK, M.: Historická mluvnice česká. I. Hláskosloví. Praha 1969.

LEŠKA, O.: Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha 1986, s. 63–93. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

MAREŠ, F. V.: Vznik a raný vývoj slovanské deklinace. In: Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii. Praha 1963, s. 51–69.

NĚMEC, I.: Principy jazykového vývoje a historie češtiny. SaS, 50, 1989, s. 81–96.

NOVÁK, P. – SGALL, P.: K otázce zákonů jazykového vývoje. SlavPrag, 4, 1962, s. 27–34.

PROBLÉMY MARXISTICKÉ JAZYKOVĚDY. Ed. J. Bělič aj. Praha 1962.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Paris 1922. Rus. překlad in: Zvegincev, V. A., Istorija jazykoznanija XIX i XX vekov v očerkach i izvlečenijach. Moskva 1960, s. 323–359.

SKALIČKA, V.: Vztah vývoje jazyka k vývoji společnosti. In: Problémy marxistické jazykovědy. Praha 1962, s. 285–291.

TRNKA, B.: Kapitoly z funkční jazykovědy. Praha 1990.

[216]VACHEK, J.: K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. SlavPrag, 4, 1962, s. 35–46.

VACHEK, J.: Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha 1968.

VINTR, J.: Pasívní konstrukce ve staročeském žaltáři. Wiener Slavistisches Jahrbuch, 30, 1984, s. 105–114.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 213-216

Předchozí Jan Kořenský: K vzájemným vztahům a vývoji základních pojmů pražské školy

Následující Světla Čmejrková: Konfrontace, typologie, lingvistická charakteristika