Konfrontace, typologie, lingvistická charakteristika

Světla Čmejrková

[Rozhledy]

(pdf)

Конфронтация, типология, лингвистическая характеристика / Contrasting, typology, linguistic characterology

Dokud jsme znali jen jediný jazyk, zdálo se nám, že je jedině možný. Co bylo v češtině, bylo pro nás vůbec. Touto vzpomínkou začíná Skaličkova kniha Typ češtiny. Teprve znalost dalšího jazyka osvětluje zpětně znalost jazyka mateřského, a to v okamžiku, kdy je začneme vědomě srovnávat.

Úvahy o smyslu srovnání prostupují celé Teze PLK. Rámcově je to dáno i tím, že jsou adresovány slavistickému kongresu, a zřetel k souběžnému poznání skupiny jazyků slovanských je tedy dán vnějším kontextem. Výklad metody srovnávací tu má však především silnou motivaci vnitřní. Není náhodou, že všichni autoři Tezí měli k porovnávání jazyků blízko a že pro některé z nich byla konfrontace či typologie osou lingvistického přístupu. Srovnání je totiž v metodologii pražské školy chápáno jako předpoklad lingvistického popisu: „Soustavný rozbor kteréhokoli jazyka může být prováděn pouze na základě přísně synchronickém a s pomocí analytického srovnání, to jest srovnání jazyků různého typu bez ohledu na jejich genetickou příbuznost“ (Mathesius, 1982, s. 50).

Formulací názoru na charakter a smysl srovnání profilovala pražská škola – např. v Mathesiově stati Kam až jsme dospěli v jazykozpytu – svůj názor na úkol moderní jazykovědy postavený do protikladu k úkolu jazykovědy předstrukturní: předstrukturní přístup diachronní, izolující, genealogický je tu spojován s metodou historickosrovnávací, zatímco strukturní přístup synchronní, systémový a funkční vyžaduje zmíněnou metodu analytickosrovnávací. Zatímco v prvém případě je smyslem srovnání odhalení společného prajazyka, a to jazyků příbuzných, v druhém případě jsou raison–d’–être srovnání společné vyjadřovací potřeby, a to všech jazyků, příbuzných i nepříbuzných (srov. v Tezích Nové možnosti užití srovnávací metody, s. 36). Při takto pojatém srovnání se jazyky staví proti sobě proto, aby co nejvýrazněji vynikly rozdílné způsoby, jimiž vyjadřují tytéž potřeby.

Tak se dospívá k popisu, který se nazývá lingvistickou charakteristikou jazyků (srov. v Tezích Úkoly synchronické metody, s. 35). Pojem lingvistické charakteristiky, případně lingvistické charakterologie jazyka má zejména v Mathesiových pracích osobité zabarvení; kontexty, v nichž se vyskytuje, dávají tušit, že jím Mathesius mínil nejzazší proniknutí k podstatě konkrétního jazyka. Oč tu jde?

Také typologický pohled poskytuje určitou charakteristiku jazyka, ale je to ještě charakteristika dosti obecná, totiž typová. Typologie vidí jazyk na pozadí systému dalších jazyků a zařazuje jej podle převládajících rysů k některému – máme-li na mysli klasickou podobu typologie – z pěti vrcholů abstraktního pětiúhelníka, tvořeného typem flektivním, izolačním, aglutinačním, introflexivním a polysyntetickým. Ukazuje, jak se v jazyce daného typu, např. v češtině, která patří k typu flektivnímu, uplatňují menšinově i rysy příznačné pro jiné typy jazyků. Různá pojetí typologie se pak zajímají nebo nezajímají o otázku, odkud se typové vlastnosti berou (srov. k tomu v Tezích Zákonitá souvislost jazykových jevů vývojových, s. 37–38). V typologickém pohledu Trubeckého jsou společné typové vlastnosti výsledkem konvergentního vývoje, jímž vznikají jazykové svazy a jenž je opačný k divergentnímu větvení jazyko[217]vých stromů, zatímco Skaličkova typologie společné typové vlastnosti na kontakt jazyků neváže. (K šíření změn ze společného ohniska, tzv. vývojiště, a o nomogenezi v pojetí P. N. Savického viz zde příspěvek N. Savického, s. 196n.)

V lingvistické charakteristice nejde ovšem o příslušnost jazyka k typu (srov. k tomu Mathesius, 1982, s. 46), nýbrž o individualizující, osobité uspořádání rázovitých jeho znaků, k jehož obrazu se dospívá právě analytickým srovnáním jazyka s jinými jazyky.

Co všechno zdánlivě jasný program synchronní analytické srovnání – lingvistická charakteristika jazyků zahrnuje? V každém novém lingvistickém myšlenkovém proudu přece přetrvává něco, co by chtěl popřít nebo od čeho by se chtěl distancovat, a to vývoj jazykové teorie dynamizuje. V daném případě je tímto dynamizujícím momentem, který se do zdánlivě čisté strukturní jazykovědné teorie vkrádá, otázka sepětí ducha jazyka a ducha národa. V programové stati Kam až jsme dospěli v jazykozpytu píše Mathesius o předchůdci moderní strukturní jazykovědy W. Humboldtovi: „Cítil živě zvláštní povahu každého jazyka a bystře dovedl odpozorovávat jeho zvláštnosti. Tím připravoval zdálky moderní lingvistickou charakterologii, ale jasnost příslušných jazykozpytných problémů byla bohužel zatemňována jeho snahou odvozovat povahu jazyka z povahy národa, který jím mluví” (Mathesius, 1982, s. 41). Obdobné popírání humboldtovské myšlenky bychom našli u Mathesia i jinde, ale zároveň mezi jeho výroky o lingvistické charakteristice čteme i tento, v němž jako by Humboldta opakoval: „Nejdeť tu jen o rysy charakteristické snad pro některou dobu, nýbrž o ty vlastnosti jazyka, které hluboce jsou zakořeněny v duševních zvláštnostech lidu, který jím mluví, a jichž dopátrati se lze jen analýzou velmi pronikavou a – což zejména nutno zdůrazniti – neomezující se na dobu současnou, nýbrž hledící zachytiti vůbec vývojové tendence zkoumaného jazyka“ (Mathesius, 1982, s. 63).

Ponechme tuto otázku, v níž se střetává proklamovaná přesnost a ostrost synchronního analytického srovnání s intuitivním přístupem k charakteru jazyka, „přešlým v jazykový instinkt“ (Mathesius, 1982, s. 38), a podívejme se, co je lingvistická charakteristika v podobě zachovávající „jasnost příslušných jazykozpytných problémů“. Je výsledkem analytického srovnání, ale nezůstává u vytčení shod a rozdílů mezi jazyky, nýbrž po fázi rozkladu systému – a každá konfrontace je vlastně rozklad, rozbití systému, kdy části systému nezůstávají na svém místě (srov. Skalička, 1962, s. 210) – přichází ke slovu hledání syntézy a nová interpretace celku. Když Mathesius porovnává český a anglický subjekt, konstatuje nejprve shody a rozdíly v slovosledu, shody a rozdíly v agentivnosti, shody a rozdíly v aktivu a pasívu, ale hlavní vyústění jeho analytického srovnání je v tom, že vytváří kapitolu v lingvistické charakteristice angličtiny na jedné straně a češtiny na straně druhé, neboť nalezené shody a rozdíly známým způsobem, stručně naznačeným i v Tezích (srov. Nauka o usouvztažňování, s. 41–42), interpretuje. Interpretuje totiž vzájemnou funkční souvislost těchto jevů v každém z jazyků. Lingvistická charakteristika daného jazyka tak vlastně předpokládá postižení jazyka prizmatem kategorií, k nimž dospělo analytické srovnání s jiným jazykem – v daném případě to byla kategorie aktuálního členění.

Zdá se, že tato výchozí zkušenost pražského strukturalismu – nejen tedy teze o analytickém srovnávání, ale zkušenost vzešlá z její aplikace, že totiž konfrontace může zpětnovazebně povýšit popis konfrontovaných jazyků do nové polohy – ovlivnila budoucí silné pojetí konfrontace v československé lingvistice. Konfrontace je chápána jako součást popisu jazyka, ne jako fáze, která nastupuje ex post, když je popis jazyka hotov.

Často se hodnota srovnávacího pohledu dokládá faktem, že nejlepší popisy angličtiny vznikly z pera nositelů jiného mateřského jazyka. Jako příklad uveďme Jespersenovu knihu Essentials of English grammar, k níž se stále vrací i Mathesius (např. 1982, s. 50–51). Mathesiův Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém i řada jeho dalších studií o angličtině – za všechny jmenujme alespoň On linguistic characterology; Whit illustrations from Modern English – jsou nepochybně dokladem téhož faktu, totiž výhodnosti popisu jazyka z perspektivy jiného jazyka.

[218]Bezděčně se vkrádá otázka – ale chceme se jí jen letmo dotknout –, které jazyky stály a stojí v pozadí lingvistické charakterologie češtiny. Jistě to byla ruština, jak v období pražské školy, např. u R. Jakobsona, tak později u B. Havránka a mnoha dalších mladších lingvistů, a angličtina, mezi jinými u V. Skaličky, J. Vachka, I. Poldaufa, J. Firbase, F. Daneše a Z. Hlavsy. Ať už šlo o explicitní srovnávání, anebo srovnávání implicitní, kdy prostě znalost cizího jazyka, jeho stylizačních řešení i jeho teoretických modelů zpětně iniciuje formulaci nových témat bohemistických (příkladem může být téma hierarchizace větné struktury, textové koherence, kategorie určenosti v češtině apod.).[1]

Z pohledu na češtinu z perspektivy jazyků jiných, ať už z hlediska angličtiny, němčiny, francouzštiny anebo ruštiny a dalších jazyků slovanských lze však hodně teprve vytěžit. Kolik možností otevírá srovnávací zřetel, anebo dokonce pohled na češtinu očima Nečecha, o tom je celá Eisnerova Kniha o češtině, Chrám i tvrz. „První: jsouce Čechy a mluvíce česky, jste od přirozenosti nezpůsobilí a neschopni, abyste slyšeli a postihli, jak vlastně čeština zní objektivně“ (s. 11–12). „Vy umíte česky, ale nevíte, jak se česky mluví, jak mluvíte sami. A nevíte to jen proto, že čeština je Vaší mateřštinou“ (s. 15), abychom citovali alespoň provokativní výkladová východiska této pozoruhodné knihy.

Analýza jazyka očima nositele jiného jazyka – to byla od poválečných let především devíza československé rusistiky. V souvislosti s pracemi na velkých konfrontačních dílech se rozvíjela také teoretická diskuse o otázkách konfrontace, do níž zasahovali O. Leška, V. Barnet, H. Křížková–Běličová a další rusisté, ale i obecní lingvisté, jak o tom svědčí zachycení této dosud podnětné diskuse na stránkách Československé rusistiky. Z ní vyjímáme: Konfrontace je chápána jako „interpretace a hodnocení jednoho jazyka prizmatem jazyka jiného“ (Leška, 1962, s. 207). Riziku, abychom nevnášeli do popisovaného jazyka něco, co v něm není, se lze vyhnout tím, že se cyklicky opakuje fáze popisu z něj samého s fází srovnání (s. 209). Kromě dvoustranné konfrontace ruštiny s češtinou (Kapitoly z porovnávací mluvnice ruské a české, 1956; Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy, 1960; Russkaja grammatika, 1980; aj.), případně slovenštinou (Isačenkův Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim, 1954), vznikl také nejnověji popis ruštiny v rámci souběžného uchopení celé skupiny jazyků slovanských (Běličová – Sedláček, 1980). Je třeba ale zdůraznit přínos analytického srovnání ruštiny s jazyky typologicky odlišnými. Svou úlohu sehrálo srovnání s angličtinou, která svou strukturou i svými teoretickými modely iniciovala v období generativistickém a transformačním nové přístupy k popisu ruštiny (Adamec – Hrabě, 1969; aj.). V období vzniku textové lingvistiky zase zaměřovala pozornost rusistů k diferenčním momentům textové koherence, pronominalizace, časové návaznosti apod.

Lingvistickou charakterologii ruštiny, popis jejích specifických stylizačních vlastností odhalovaných na konfrontačním základě mohl mít nejspíše na mysli O. Leška svým projektem Funkčně–obsahového popisu ruštiny, jehož název jistě ne náhodou korespondoval s Mathesiovým Obsahovým rozborem angličtiny. Bylo to však již v době rozpadu velkých rusistických kolektivů na počátku 80. let a projekt se nepodařilo v jeho šíři realizovat. Zkušenost, že zřetel k více jazykům je pro pochopení stylizace skutečnosti jedním jazykem užitečný, zůstala.[2]

[219]Nejšířeji konfrontačně založenou variantou popisu ruštiny, kterou tu uvádíme také proto, že je variantou obsahového popisu jazyka myšlenkám pražské školy velmi blízkou, je nepochybně funkční popis ruštiny v programu A. V. Bondarka a jeho rozsáhlého kolektivu. Vychází ze srovnání desítek jazyků, z jejichž konfrontace vzešel okruh funkčně–sémantických polí, reprezentujících celek společných vyjadřovacích potřeb. Ruština je pak lingvisticky charakterizována jejich specifickou jazykovou stylizací (srov. k tomu Čmejrková, 1989). Důslednější naplnění mathesiovských představ o celku společných vyjadřovacích potřeb, z nichž každý jazyk vybírá po svém, si lze jen těžko představit. (O funkční gramatice viz zde F. Daneš, s. 161n.).

Tolik tedy ve zkratce k postulátům konfrontační lingvistiky, navazujícím na silné pojetí srovnání jakožto předpokladu jazykového popisu. Co přinesla konfrontační lingvistika v oblasti aplikační (srov. The Prague school of linguistics and language teaching, 1972), s níž je někdy dokonce ztotožňována? Konfrontační lingvistika – to je zároveň řada dílčích dvojjazyčných studií, v nichž se neuplatňuje toto silné pojetí srovnání jakožto předpokladu lingvistické charakterologie. Často jde o prosté vytýkání shod a rozdílů mezi jazyky, jehož myšlenkovým zázemím je i pedagogická teorie výuky cizích jazyků, rozvíjená u nás i v zahraničí, spojující konfrontační studium jazyků s úkolem metodickým: vytipovat v struktuře cizího jazyka oblasti, které budou překážkou v jeho zvládnutí. Přesvědčení, že při učení se cizímu jazyku působí potíže právě místa strukturně odlišná od mateřštiny, anebo zase místa strukturně blízká, ale funkčně odlišná, a tudíž zrádná (k této zajímavé a slibné oblasti se vztahuje po léta propracovávaná teorie označovaná figurou false friends, ložnyje druzja), je velmi rozšířené a jistě do určité míry oprávněné. Nicméně impuls k širšímu pojetí konfrontace přišel právě z metodiky cizojazyčné výuky a koneckonců korespondoval s vývojovými trendy uvnitř konfrontační lingvistiky samé. Názor, že při výuce cizích jazyků je třeba se zaměřit na místa strukturně odlišná od mateřštiny, známý ve světové lingvistické literatuře jako Ladova nebo Friesova–Ladova hypotéza, byl překonán (srov. k tomu Fisiak, 1984, s. 139–154) spolu s tím, jak konfrontace jazyků, teoretická i pedagogicky orientovaná, postupovala směrem k rozšířenému pojetí vyjadřovacích potřeb a zejména k uchopení momentů pragmatických (srov. sb. Contrastive pragmatics, 1989). Tím se také vlastně ztratil aplikační raison–d’–être úzce strukturně gramaticky zacílené konfrontace jazyků.

Co přetrvává – je mathesiovské pojetí srovnání jakožto předpokladu jazykového popisu, lingvistické charakteristiky jazyka. Ta se „opírá o týž materiál jako gramatika, jenže gramatika jej pouze vědecky inventarizuje, kdežto lingvistická charakteristika vypracovává na stejném základě obraz rázovitých jeho znaků“ (Mathesius, 1982, s. 48 a též 1964, s. 59). Že k obrazu jazyka, rázovitých jeho znaků, patří i jeho povahopis opřený o výzkumy psycholingvistické, sociolingvistické, etnolingvistické a povahopis čerpající ze slovesné kultury, kterou tento jazyk vytvořil, o tom dnes není pochyb. Jak se však k takovému povahopisu přiblížit?

Předpokladem je zřejmě souběžná znalost přímé cesty jazykového popisu, popisu strukturně gramatického, podmíněného analytickým srovnáním s jinými jazyky, a cest okružních, vedoucích nejrůznějšími komunikačními oblastmi společnosti. Po nich nás provází nesčetné množství svědectví o životě jazyka v jednotlivých komunikačních situacích, jmenovitě např. Malý průvodce po dnešní češtině (Daneš, 1964), Čeština všední i nevšední (1972) a další psycho–, socio–, etno–, kulturo– a jinak lingvisticky laděné koutky, sloupky a zákampí z pera znalců češtiny. V neposlední řadě pak těch, kdo se zajímají a budou zajímat o ty oblasti komunikace, v nichž se čeština setkává s jazyky jinými, což výrazně poznamenává její povahu. I k tomuto zájmu o jevy, řekli bychom, periferní – jak zavádějící je však mluvit o okružních cestách po perifériích, přinášejí-li svědectví o reálném životě jazyka – nás motivuje studium Tezí PLK. V pojetí vztahu jazyků nás může upoutat např. zmínka o jazyce přizpůsobeném pro styk s cizoja[220]zyčným prostředím, předjímající dnešní problematiku tzv. interlanguage, jímž se právě současná konfrontační lingvistika aktuálně zabývá.

Posuzujeme-li Teze pražské školy z hlediska dnešní jazykovědné konfrontační problematiky, jeví se dnešní problematika vzhledem k jazykovědnému strukturalismu jako širší, ale interdisciplinární a komunikační přístupy k jazyku naznačené v Tezích ji zároveň anticipují.

Představa celostního systému společných vyjadřovacích potřeb, motivující srovnání jazyků, je charakteristickou strukturalistickou představou celku, z něhož si každý z jazyků vybírá po svém, „každý z nich zvláštním způsobem vyjadřuje něco, co druhý pomíjí“ (Mathesius, 1982, s. 61). Analogicky je tomu na straně vyjadřovacích prostředků: co je v jednom jazyce podstatnou součástí gramatického systému, je v jiném jazyce něčím příležitostným (tamtéž). Předpoklad celku, k němuž lze dospět sčítáním vyjadřovacích potřeb nebo od něhož lze odčítat strukturní realizace, je velmi svůdný. Podle Hjelmsleva – abychom si v této souvislosti připomněli klasickou strukturalistickou představu celku – lze existující jazyky posuzovat na pozadí obecné jazykové struktury, která připouští nekonečně mnoho realizací, z nichž existující jazyky tvoří jen nepatrnou část (srov. Leška, 1962, s. 215). Z obdobné představy celku, tvořeného nejen skutečnými, ale i možnými kombinacemi rysů, vychází také Skaličkova typologie jazyků. Uvedli jsme ale i jiné pojetí typologie, pozorující reálný, např. zeměpisný nebo kulturní kontakt jazyků. Další vývoj konfrontační lingvistiky jde zřejmě tímto směrem.

Poststrukturalismus si neklade univerzalistické nároky strukturalismu, rezignuje na postižení skutečnosti jedním modelem a spoléhá na pluralitní modely, stvořené lokálně pro jednotlivé situace. V konfrontaci jazyků to znamená toto: Jazyky se konfrontují v konkrétních situacích, v nichž vstupují do vzájemného kontaktu, ne-li konfliktu. Není to lingvista jako vnější pozorovatel, kdo se ze své vůle na svém pracovním stole rozhodne porovnávat dva jazyky, z nichž každý je vytržen ze svého přirozeného kontextu. Jde spíše o to naslouchat potřebě jazyků, vstoupivších do vzájemného komunikačního kontaktu, po jejich porovnávání. V tomto směru se může rozvíjet dobrá konfrontace jazyků a být přitom zároveň v souladu se současnými pedagogickými přístupy k cizím jazykům.

Jestliže se lingvista nechává vést aktuálními požadavky jazyků samých, přirozeně tak vystupují do popředí nová témata konfrontační lingvistiky. Z hlediska češtiny jde o to si všímat, do jakých komunikačních kontaktů s cizími jazyky čeština vstupuje, co se s ní při tom děje, jak na tyto situace reaguje, jak se proměňuje její lingvistická charakteristika. Uvedu čtyři možnosti takového studia: aktuálně se vynořující vztah ke slovenštině, vliv dlouhodobého vlivu ruštiny, historicky starší působení němčiny a stále se zintenzívňující kontakt s angličtinou.

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P. – HRABĚ, V.: Transformační syntax současné ruštiny. Praha 1969.

BARNET, V. – BARNETOVÁ, V.: O konfrontačním studiu příbuzných jazyků. SlavPrag, 4, 1960, s. 53–60.

BĚLIČOVÁ, H. – SEDLÁČEK, J.: Slovanské souvětí. Praha 1990.

BONDARKO, A. V.: Teorija funkcional’noj grammatiki. Leningrad 1987.

ČEŠTINA VŠEDNÍ I NEVŠEDNÍ. Praha 1972.

ČMEJRKOVÁ, S.: K teorii funkční gramatiky. ČsRus, 34, 1989, s. 275–282.

DANEŠ, F.: Malý průvodce po dnešní češtině. Praha 1964.

DANEŠ, F.: Věta a text. Praha 1985.

DUŠKOVÁ, L.: Mluvnice současné angličtiny na základě češtiny. Praha 1988.

[221]DUŠKOVÁ, L.: Similarity – an aid or hindrance in foreign language learning? In: Folia linguistica, Acta Societatis Linguisticae Europaeae XVIII/1–2. Mouton 1984, s. 103–115.

EISNER, P.: Chrám i tvrz. Kniha o češtině. Praha 1946.

FISIAK, J.: On the roots of contrastive linguistics. In: Folia Linguistica, Acta Societatis Linguisticae Europaeae XVIII/1–2. Mouton 1984, s. 139–153.

FISIAK, J.: Contrastive linguistics: Prospects and problems. Berlin 1984.

FRIED, V. (ed.): The Prague school and foreign language teaching. Oxford 1972.

HAVRÁNEK, B.: Studie o spisovném jazyce. Praha 1953.

HAVRÁNEK, B. a kol.: Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české. Praha 1956.

FRIES, C. C.: Teaching and learning English as a foreign language. Ann Arbor 1945.

HJELMSLEV, L.: Prolegomena to a theory of language. Madison 1963.

HLAVSA, Z.: Denotace objektu a její prostředky v současné češtině. Praha 1975.

HORÁLEK, K.: Úvod do studia slovanských jazyků. Praha 1956.

ILEK, B.: Volba a postavení subjektu v ruštině a češtině. In: Studie a práce lingvistické 1. Praha 1954, s. 275–295.

ISAČENKO, A. V.: Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim. Bratislava 1954–1960.

JARCEVA, V. N.: Kontrastivnaja grammatika. Moskva 1981.

JAZYKOVYJE SITUACII I VZAIMODEJSTVIJE JAZYKOV. Kijev 1989.

JESPERSEN, O.: Essentials of English grammar. London 1933.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie přirozeného jazyka. Praha 1989.

KRASHEN, S.: Principles and practice in second language acquisition. New York 1982.

KRZESZOWSKI, T. P.: A typology of contrastive studies. In: Contrastive pragmatics. Ed. W. Oleksy. Benjamins 1989, s. 55–72.

LADO, R.: Language teaching. New York 1964.

LEŠKA, O.: Teoretické předpoklady lingvistické konfrontace. ČsRus, 7, 1962, s. 214–221.

LEŠKA, O. – KURIMSKÝ, A.: O konfrontační metodě v jazykovědě. ČsRus, 7, 1962, s. 207–210.

MATHESIUS, V.: Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém. Praha 1961.

MATHESIUS, V.: On linguistic characterology. With illustrations from Modern English. Indiana University Press 1964, s. 59–67.

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura a slovesnost. Praha 1982.

NICKEL, G. (ed.): Reader zur kontrastiven Linguistik. Frankfurt am Main 1972.

OLEKSY, W. (ed): Contrastive pragmatics. Benjamins 1989.

POLDAUF, I.: Srovnávání s mateřštinou při vědeckém zkoumání jazyků. In: Sborník VŠP v Olomouci, 1954, s. 45–72.

PŘÍRUČNÍ MLUVNICE RUŠTINY PRO ČECHY. Praha 1960.

RUSSKAJA GRAMMATIKA. Praha 1980.

SKALIČKA, V.: Typ češtiny. Praha 1961.

SKALIČKA, V.: Typologie a konfrontační lingvistika. ČsRus, 7, 1962, s. 210–212.

VACHEK, J. (ed): The Linguistic school of Prague. Indiana University Press 1966.

Slovo a slovesnost, ročník 52 (1991), číslo 3, s. 216-221

Předchozí Igor Němec: K tezi o odhalování zákonitosti vývoje jazykového systému

Následující Jana Hoffmannová: Lingvistika a umělecký text (mezi Tezemi PLK a současností)