Dialog a konflikt

Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

Диалог и конфликт / A dialogue and a conflict

Dialogické komunikaci je od nedávné doby věnována pozornost v zahraniční lingvistice i u nás. Práce o dialogu se zabývají jeho různými stránkami – obsahovou a tematickou výstavbou, jeho uspořádáním komunikačním a interakčním (zatím menší pozornost byla věnována jeho výstavbě jazykové). Do rámce komunikačních a interakčních aspektů dialogu spadá i hledisko konfliktnosti, jímž se chceme zabývat v tomto článku.[1]

V SSJČ je význam slova konflikt naznačen pomocí synonym rozpor; neshoda, nesouhlas; srážka, utkání, střetnutí. Z této řady je vidět, že slovem konflikt lze označit různé stránky, projevy a různou intenzitu protikladných vztahů mezi lidmi, ale i „věcmi“. Široce budeme chápat význam slova konflikt i my. Budeme ho užívat neterminologicky pro označení nesouladu mezi partnery v dialogu a podle potřeby ho budeme specifikovat.

Nesoulad mezi partnery v dialogu se může projevit navenek v jejich chování, ale nezřídka zůstává nevyjevený, skrytý. Partneři se však i při jejich zjevném nesouladu chovají různě – od nepřátelského postoje signalizovaného zvukově (např. zesílením hlasu, větším rozpětím výšky tónu v hlasové melodii, příznakovými intonačními kadencemi), lexikálně (užíváním expresívních výrazů) i syntakticky (krátkými replikami, nedokončenými nebo přerušenými syntaktickými konstrukcemi a jejich modifikacemi atp.), přes „studenou“ zdvořilost a rezervovanost až k vnějšímu přátelskému tónu, v němž nesoulad vychází najevo ironií, narážkou, náznakem, které náhodný pozorovatel nemusí ani odhalit.

V rozhovorech probíhajících v různých komunikačních situacích a s různými cíli je možno vidět konfliktnost na více úrovních. U pracovních porad, odborných diskusí atp. se celkové zaměření rozhovoru jeví nejspíše jako řešení problémů, u běžného denního rozhovoru jako nedorozumění, v oblasti nakupování a služeb jako dohadování se atp. Protikladné nebo různé postoje a názory partnerů, různé chápání věcí se v různých typech rozhovorů dává najevo více nebo méně konfliktně podle prostředí, účastníků, cílů atp. Dochází tak třeba k debatám v oblasti pracovní komunikace s ostrými výměnami názorů nebo naopak se zdvořilými projevy obou stran, k hádkám v denní komunikaci, při nakupování, v některých prostředích dochází ke rvačkám, nebo naopak ke komickým situacím vznikajícím z nedorozumění.

Konfliktnost je vlastností každého dialogu, dialog[2] je už vlastně sám svou podstatou potenciálním konfliktem. V dialogické komunikaci partneři představují dva póly, jejichž samostatnost a protikladnost se buď vyhraňuje, nebo se zmenšuje, ale nikdy nezmizí. Smysl dialogické komunikace je v tom, že účastníci prosazují vlastní pozice, požadavky a vše interpretují na individuálním pozadí; z toho pak vznikají konfliktní situace.

Protikladnost pozic partnerů tkví ve dvou dimenzích dialogu, (1) v interakční, tzn. ve vnějším uskutečňování dialogu, v jeho průběhu, v jeho mechanismu, který se projevuje vzájemným střídavým reagováním partnerů v komunikačně aktivních a pasívních rolích, pravidly jejich výměny a uplatňování se, (2) v předpokladech každého z partnerů [248]k dialogické komunikaci, a to sociálních (věk, vzdělání, sociální postavení), kognitivních (znalosti, schopnosti, mimo jiné i verbální), psychických (osobní vlastnosti, temperament, momentální psychický stav), zkušenostních, záměrových. Mluvčí jsou většinou různě vybaveni, eventuálně vyškoleni k vedení úspěšné dialogické komunikace a z toho také plynou rozdíly mezi nimi. Tyto rozdíly mohou vést k probouzení, zesilování, nebo naopak zeslabování konfliktnosti v dialogu. Velký vliv zde mají záměry partnerů, s nimiž do dialogu vstupují a které se snaží uskutečňovat.

Konflikty vznikají jak na rovině interakční, když partneři nedodržují pravidla výměny mluvčích (skákají si do řeči, nepustí jeden druhého ke slovu), odbíhají od tématu atp., tak na rovině předpokladové (z nestejné sociální pozice mluvčích, z nestejných vyjadřovacích schopností, zkušeností, z momentálního duševního rozpoložení, z osobních vlastností atp.). Většinou však jsou složky interakční a předpokladové propojeny a určité konfliktně zabarvené vlastnosti komunikace charakterizujeme výroky jako „partneři si vzájemně nerozumějí, jeden druhého zesměšňuje, znemožňuje, osočuje, napadá“ atp. Podobu konfliktu mohou nabývat nedorozumění, k nimž v komunikaci dochází, působená např. vnějšími vlivy, nesprávnou referencí, nepochopením ilokuční funkce atd., srov. k tomu podrobněji Dascal, 1985; Müllerová 1988.

O konfliktnosti dialogické komunikace lze uvažovat také v kontextu Griceových (1975) rozhovorových maxim (maxima kvantity, kvality, relevance a způsobu), které jsou rozpracováním jeho kooperačního principu. Jak případně poznamenává Zemská (1988), jsou tyto maximy spíše návodem pro vedení úspěšného rozhovoru, nevystihují průběh reálné dialogické komunikace, protože právě tam jsou neustále porušovány. Proti kooperačnímu principu zdůrazňuje Zemská princip soupeření, který je dialogu vlastní stejně tak jako princip kooperační. Princip soupeření vede k sporům, polemice, konfliktům; k těm ovšem může vést ve svých důsledcích i nedodržování principu kooperačního, což je doprovázeno stálou nutností napravovat to, co vzniká porušováním hladkého průběhu komunikace.

Konfliktnost v dialogu lze sledovat také ve vztahu k mluvním aktům, které se uplatňují při jeho výstavbě, máme-li na mysli jeho uspořádání záměrové, pragmatické. Takové mluvní akty, jako je např. zakazování, přikazování, vyhrožování atp., jsou svou povahou konfliktní, nesoulad komunikačních partnerů se v nich přímo projevuje, což je doprovázeno zvýšenou expresivitou, vyjádřenou především zvukově a lexikálně. Pokud tyto mluvní akty určují ráz celé komunikace, lze příslušný diskurs označit jako spor, hádku, eventuálně rvačku. V mluvních aktech jako např. v poučování, přemlouvání, navrhování, slibování jde o nesoulad mezi partnery v komunikaci přímo spíše nevyjevovaný a také prostředky jeho řešení jsou méně expresívní. Konečně mluvní akty jako např. sdělování informací, oznámení jsou z hlediska konfliktnosti neutrální, i když i ony mohou jak svým obsahem, tak i způsobem pronesení konflikt otevírat či probouzet.

Konfliktností dialogu jsme se zabývali při empirickém rozboru komunikace skupiny 10–13 lidí.[3] Protože nám nejde o charakteristiku této jediné skupiny, ale o charakteristiku typovou, neuvádíme podrobné údaje o prostředí, účastnících a o funkcích skupiny. Pro postižení různých aspektů konfliktnosti, včetně její jazykové stránky, jsme detailně analyzovali magnetofonovou nahrávku dvouhodinového diskursu. Při interpretaci textu i jeho komunikačního pozadí, záměrů a cílů komunikantů jsme využili zkušeností získaných sledováním řady předcházejících a následujících obdobných diskursů, tvořících celý rozsáhlý komunikační kontext, a dále také vlastní dobré obeznámenosti se všemi zúčastněnými. Výsledky tohoto rozboru není možno podat v plném rozsahu v jedné stati. Omezíme se proto pouze na faktory psychologické a sociální povahy, které mají největší vliv na konfliktnost skupinové komunikace, a na některé jazykové prostředky jejího vyjad[249]řování. Budeme při tom mít neustále na mysli komunikaci ve zkoumané skupině, která pro nás reprezentuje skupiny určitého typu: skupiny, které nevznikly spontánně, na základě společných zájmů členů, ale skupiny vytvořené direktivně nebo zvolením, aby vykonávaly nějakou práci ve prospěch velké skupiny lidí, podniku či instituce, eventuálně je zastupovaly, sledovaly jejich zájmy.[4] Účel a způsob vzniku skupiny má vliv na její celkový charakter a odlišuje ji od zájmových skupin ve většině rysů, také ve způsobu komunikace a jednoho z jeho aspektů, totiž konfliktnosti.

Sociální a psychologické faktory ovlivňující konfliktnost ve zkoumaném typu sociální skupiny:

– soudržnost skupiny: Spočívá v pocitu odpovědnosti členů, kteří mají vyřešit dané úkoly či vykonat určitou práci tak, aby obstáli při kontrole nebo hodnocení. To je také nejsilnější složka pocitu skupinové identity a zároveň důvod k překonávání vznikajících konfliktů, popřípadě k tlumení konfliktů souvisejících se sférami mimo projednávané problémy;

– vnitřní uspořádání skupiny, sociální role vedoucího a ostatních členů: V čele skupiny stojí její vedoucí, proti němu ostatní členové. Mezi nimi není žádná výrazná funkční hierarchie, každý z nich vykonává ve skupině určitou práci a také jejich vzájemné sociální postavení je přibližně stejné. Vzájemná přibližná sociální a funkční rovnoprávnost členů skupiny dovoluje vznik nepříliš ostrých, řešitelných a na místě řešených konfliktů, nevede ke konfliktům ostrým, skrytým, nevyjevovaným. Mezi vedoucím a ostatními členy je rozdíl daný těmito protikladnými sociálními rolemi. Sociální pozice poskytuje vedoucímu příslušnou funkční autoritu, ostatní členové se funkční autoritě vedoucího, posilované eventuálně i jeho autoritou přirozenou, podřizují.[5] K podřizování se vůli vedoucího přispívá i kolektivní vědomí odpovědnosti za řešení úkolů, očekávaná kontrola a hodnocení. To vede ke spoléhání se na schopnosti vedoucího, zaručující úspěch při vyřizování záležitostí. Protikladné sociální role vedoucího a ostatních předpokládají vznik konfliktů, které ovšem z velké části zůstávají skryté, nevyjevují se a časem se mohou měnit ve stálé pocity averze, nespokojenosti, nesympatií atp.;

– osobní vlastnosti členů skupiny: Pro jednání skupiny jsou zejména relevantní vlastnosti jako mnohomluvnost/úspornost v komunikaci, emocionální/věcné reagování, zásada některých členů skupiny vyjadřovat se k záležitostem, kterým rozumějí/sklon jiných vyjadřovat se ke všemu – tyto a další povahové rysy mohou zvyšovat/snižovat hladinu konfliktnosti při řešení problémů. Některé záporné vlastnosti jako vypočítavost, prospěchářství, závistivost atp. se v komunikaci tohoto typu skupiny projeví jen zřídka, protože to, co je bezprostředně spjato s osobami členů skupiny, zůstává při jednáních většinou skryté;

– cíle komunikace ve skupině: V tomto typu skupiny vzniklém direktivně nebo zvolením cílem komunikace není prospěch skupiny či vyřizování nějakých osobních záležitostí jejích členů, ale prospěch lidí, které skupina zastupuje nebo v jejichž zájmu vyvíjí činnost; to může být naopak spojeno i s neprospěchem jednotlivých členů skupiny. Dohady a spory týkající se např. rozdílného chápání skutečností (různé interpretace předpisů, pokynů atp.), názorů na současné, ale i minulé záležitosti, názorů na navrhovaná řešení atp. jsou překonávány díky odpovědnosti členů skupiny vůči lidem, které zastupuje, a nutnosti záležitosti vyřešit. To také bývá důvodem, proč v komunikaci takovéto skupiny téměř vždy vítězí kooperační princip nad principem soupeření;

– způsob komunikace: Uskutečňuje se, jak je to pro tento typ skupin obvyklé, podle určitého, skupinou přijatého a jednotlivci (v nestejné míře) akceptovaného organizačního modelu, který spočívá v tom, že vedoucí skupiny řídí jednání a postupuje podle předem [250]promyšleného a připraveného plánu. Přijetí a akceptování organizačního modelu jednání zmírňuje eventuální vyjevovanou konfliktnost komunikace, účastníci jsou ochotni ukázňovat se ve svých projevech nesouhlasu, námitek, pobouření, může však stupňovat konfliktnost nevyjevovanou, vnitřní, skrytou, plynoucí z toho, že nesouhlas a nesoulad není zveřejněn;

– veřejnost jednání: Komunikaci tohoto typu skupiny lze považovat za veřejnou. To vede k tomu, že vznikající názorové a jiné neshody se řeší se značnou mírou zdvořilosti, většinou nedochází k situacím, které by bylo možno označit jako hádku, nejvýše jde o vzrušenou debatu, která končí uklidněním a vnějším smírem.

 

Uvedené faktory ovlivňují komunikaci při pravidelných jednáních skupiny. Při řešení problémů hladina konfliktnosti střídavě stoupá a klesá, stoupá však téměř vždy jen k hranici stanovené povědomím účastníků o míře nutné zdvořilosti a o dodržování jisté společenské formy, která je normou chování ve skupinách tohoto druhu.

Z hlediska užívaných jazykových a textových, resp. komunikačních prostředků mají texty jednání skupiny rysy společné všem mluveným přirozeným dialogům a mluveným spontánním textům vůbec. Jde o zvukovou charakteristiku textu, jeho syntaktickou výstavbu se všemi jejími jevy (srov. přehled u Müllerové, v tisku), způsoby jeho segmentace atp. Zde nás budou zajímat ty komunikační a jazykové prostředky jednání, které souvisejí s jeho konfliktností, mají platnost signálů názorových střetů, protikladných stanovisek. Na některých je patrná hierarchie členů skupiny, vedoucího na jedné straně a ostatních členů na straně druhé.

Z komunikačních prostředků poukážeme na častost vstupů účastníků do jednání, na délku a způsob vstupů a na jejich překrývání.

Z úlohy vedoucího vyplývá, že do jednání vstupuje nejčastěji (je nejvíce informován, reguluje jednání, usměrňuje ho obsahově i formálně), z ostatních jsou vždy dva nebo tři mluvčí aktivnější než druzí. Komunikačně aktivní účastníci se prosazují při jednání méně, pokud se jich projednávané záležitosti netýkají bezprostředně. Jednotliví účastníci mají také nestejně vyvinutý smysl pro proporce a pro přiměřené komunikační chování.

Z úlohy vedoucího rovněž vyplývá, že jeho vstupy do jednání jsou nejdelší (uvádí problém, informuje, osvětluje, přesvědčuje). Častost a délka vstupů vedoucího jsou také ovlivněny jeho osobními vlastnostmi, které jeho komunikační aktivitu zesilují nebo zeslabují.

Největší právo na slovo je všeobecně přiznáváno vedoucímu, ale ve chvílích stoupající vyjevované konfliktnosti, kdy účastníci překračují rámec vymezený organizačním modelem a začínají být neukáznění, musí i on o ně bojovat. Slovo uděluje vedoucí, ale při vrcholení sporu nastává o ně boj, v němž zvítězí ten, kdo nejvíc zesílí hlas a upoutá tak na sebe pozornost. Tu lze upoutat i opačným způsobem, totiž klidným hlasem, ale je to výsada účastníků, kteří většinou hovoří rozumně a jejichž názor stojí za to vyslechnout a respektovat, eventuálně lze upoutat pozornost něčím aktuálně, třeba mimořádně zajímavým sdělením atp. Řadě (většině) účastníků se ve chvílích vrcholení sporu, kdy se konfliktnost zvýší, vůbec nepodaří vzít si slovo. Jejich výpovědi či spíše útržky výpovědi zanikají v řeči komunikačně výbojnějších partnerů nebo se tito účastníci omezují na „přizvukování“.

Zejména při vrcholení sporu nenastane situace, že by si následující mluvčí vzal slovo až po skončení řeči mluvčího předcházejícího; konec jeho řeči a začátek řeči následujícího mluvčího se překrývají. Časté je současné mluvení několika účastníků. Pravidla výměny mluvčích v komunikačně aktivních a pasívních rolích, jak byla pro dialog konstituována (srov. Sacks – Schegloff – Jeffersonová, 1974), se v těchto pasážích jednání v podstatě vůbec nedodržují.

 

Ze zvukových prostředků, které signalizují konfliktnost jednání, se nejvýrazněji uplatňuje hlasová intenzita, tempo řeči a intonační průběhy.

[251]Ve chvílích, kdy hladina vnější konfliktnosti stoupá, účastníci přestávají dbát na ustálená pravidla jednání. Mluvčí, kteří se snaží vzít si slovo, a soupeří tak mezi sebou, zesilují hlas. Ten, který v té chvíli ještě má slovo a nechce se ho vzdát a do jehož řeči vstoupili druzí mluvčí (nebo jeden z nich), také zesiluje hlas. Hovor tak nabývá na hlasitosti a emocionálnosti. Jeden z mluvčích obvykle zvítězí, záleží na síle hlasu, vytrvalosti, touze prosadit se.

Tempo řeči se při vrcholení sporu zrychluje spolu se zvyšováním hlasitosti, pauzy se vyskytují velmi málo. Překrývání vstupů partnerů a zrychlování tempa řeči jsou typické signály boje o slovo při vzrušené debatě.

Při zvýšené emocionalitě řeč probíhá ve větších intonačních výkyvech a uplatňují se příznakové varianty intonačních kadencí. Jde hlavně o varianty příznakové konkluzívní kadence a také druhy příznakové polokadence, jak je stanovil Daneš (1957) poslechovou analýzou vět spisovné češtiny. Je možné, že poslechová analýza spontánního mluveného a zvláště konfliktního textu by ukázala, že se v něm vyskytují i další varianty příznakových intonačních kadencí nebo jejich modifikace.

 

Z jazykových prostředků, které slouží jako signály protikladných postojů nebo názorů účastníků jednání, se uplatňuje spojka ale a slovo no. Při diskusi, sporu nebo vzrušené debatě začínají mluvčí své repliky, v nichž si vzájemně odporují, namítají, stavějí protiargumenty, vyměňují si názory atp., výrazem no, spojkou ale, popřípadě jinou spojkou s podobným (odporovacím, namítacím nebo důsledkovým) významem, nejčastěji jejich kumulací.

(1)	A	jestli by bylo možné tohlecto na těch nástěnkách nebo prostě přes důvěrníky dát to na vědomí (požadavek)
	B	no totiž o to se vždycky každý zajímal individuálně (námitka)
	:
	:
	B	no ale ty si řikala, že teď je to trošku horší se to dozvědět (trvání na požadavku, současně protinámitka)

Slovo no jako jeden z nejuniverzálnějších výrazů v mluvených dialozích a ve spontánních mluvených projevech vůbec[6] se ovšem vyskytuje často i na začátku replik, kterými se nevyjadřuje explicitně ani protiklad v obsahu ani v postoji nebo názoru k replice předcházející. Kromě platnosti začátečního opěrného výrazu repliky, který je zvlášť patrný např. na začátku vypravování nebo na začátku odpovědi na některé (zejména otevřené) otázky,[7] kde má často i účel přípravný (mluvčí za nimi také často dělají pauzu), vyjadřuje výraz no už jen pouhou potenciální protikladnost partnerů, danou pravidly vzájemného reagování, signalizuje už pouhou možnost zaujmout protikladné, opravné, namítací atp. stanovisko. V řeči některých mluvčích je ovšem užívání výrazu no (podobně jako jiných výrazů, např. tedy, prostě, viď atp.) nadměrné, návykové.

Dalším z výrazných jazykových prostředků je užívání sloves ve tvaru 2. os. pl. v platnosti 1. os. pl. Jde o jev, který by mohl být zařazen do šíře chápané problematiky [252]řečnické perspektivy, jak o ní a o prostředcích jejího vytváření psal Mathesius, 1947. Mathesius vycházel ovšem ze souvislého monologického textu a postihl hlavně nejrůznější vyjadřovací funkce plurálu 1. os. (vztah já – my),[8] dotkl se však i významů 2. os. pl. Náš materiál, který má dialogickou povahu a v němž je základní vztah já (my) – ty (vy), poskytuje příklady, v nichž se významy těchto zájmen zaměňují, proplétají a směšují. Věc se ještě komplikuje tím, že 2. os. pl. sloves má dva významy, význam vykání a význam skutečně plurálový.

Záměna a směšování významů slovesných tvarů 1. a 2. os. pl. je vyvolána způsobem komunikace. Zásady, pravidla a postupy pro řešení záležitostí lidí, které skupina zastupuje, jsou vypracovány kolektivně, vzájemným dohadováním a domluvou všech členů. Při jejich projednávání však členové vystupují se svými individuálními názory a posuzují individuální názory druhých a právě to vede k tomu, že se často v jejich řeči objeví sloveso ve tvaru 2. os. sg. nebo pl. s významem vykání, které však má význam 1. os. pl., srov. příklady 2, 3, 4, 5. U 2. os. pl. kromě vykání připadá v úvahu ještě význam ‚celá skupina kromě mluvčího’, ten však v těchto příkladech nepřipadá v úvahu, protože mluvčí B se vždy obrací ke stejnému členovi skupiny, kterému vyká.

(2)	B	ale vy ste řikal minule že budete dávat příspěvky i na poukazy který si někdo přinese

(Rozumí se ‚budeme’ – my jako skupina, ale zároveň také celá velká skupina lidí, kteří budou souhlasit s pravidly vypracovanými skupinou.)

(3)

B

budete budeme dávat přednost jenom rekreacím cestovních kanceláří?

(Sloveso v 2. os. pl. znamenající vykání je opraveno, nahrazeno tvarem 1. os. pl. – mluvčí si zřejmě uvědomila, že se vyjadřuje nepřesně.)

(4)

B

jak k tomu budete přistupovat?

(Tvar budete přistupovat znamená vykání (mluvčí B zjišťuje otázkou názor tázaného na záležitost), ale není vyloučen ani význam 1. os. pl. (jak k tomu budeme přistupovat my jako skupina spolu s vámi jako vedoucím?).)

(5)	B	… je soukromý podnikání proč byste zpřednostňoval oficiální cestovní kancelář oproti soukromému?
	A	dobře dobře a jak to teda chcete udělat?
	B	právě to já se vás ptám jak chcete udělat pořádek v tom?

V 1. replice tvar slovesa zpřednostňoval byste má jednak význam 1. os. pl. (zpřednostňovali bychom), protože jde o budoucí postup celé skupiny, ale znamená i vykání, protože se jím naráží na soukromý názor mluvčího A, s nímž mluvčí B polemizuje, interpretaci jako vykání podporuje i kondicionálový tvar. Ve 2. replice tvar chcete udělat znamená jednak vykání (mluvčí A reaguje na repliku mluvčí B, s níž si vyká), jednak znamená celou skupinu, která „stojí proti němu“, ve 3. replice tvar chcete udělat pořádek může znamenat jak vykání, tak 1. os. pl. (jak v tom uděláme pořádek?), tak i 2. os. pl., jíž se obrací na všechny členy.

Už jen z několika uvedených příkladů je patrné, že o přesném významu slovesných tvarů 2. os. pl. nebo spíše o jejich jednoznačném vztažení k adresátovi (adresátům) nelze často rozhodnout, a to ani tehdy, jsme-li dobře obeznámeni s komunikační situací. Vzájemné vazby mluvčích jsou velmi jemné a složité a jazykové prostředky je patrně [253]nedokáží v každém okamžiku věrně zobrazit. Tato nepřesnost, nejednoznačnost není ovšem v komunikaci nijak na závadu a většinou také nepůsobí nedorozumění.

Způsoby řešení problémů a sporných otázek jsou ovlivňovány komunikačními normami, jimiž se jednání v tomto typu skupiny řídí. Jejich součástí je zdvořilost, vědomí veřejnosti atp., které působí, že např. nesouhlas a protikladné stanovisko se často nevyjadřují přímo a vyhroceně, a pokud tomu tak je, děje se to ve chvílích, kdy vrcholí spory a kdy účastníci komunikační normy překračují, nedodržují pravidla výměny mluvčích a reagují rychle, předčasně a bezprostředně.

(6)	B	my máme těma zásobama peněz pokrýt ten rozpočet kterej sme si
			A	ale dyť je to obráceně když máme tu
		částku tu budem rozdělovat do té doby dokud jí máme

(Mluvčí B byla přerušena mluvčím A, který uvádí opačné tvrzení; toto přerušení je naznačeno grafickou úpravou příkladu.)

Daleko častěji mluvčí dává nejprve za pravdu námitkám, bere je zdánlivě na vědomí, ale vzápětí staví protiargumenty a svůj vlastní názor. Tento způsob vedení sporu je typický pro vedoucího skupiny.

(7)	B	Exod patřil mezi ty na který se přispívalo padesáti procenty
	A	já vim ale mluvili sme o tom posledně že bychom všechny rekreace převedli na jednotné stanovisko
(8)	B	… nemáme moc peněz
	A	ne jistě že nemáme ale ty zásady vycházeji z toho že …
(9)	B	třeba ty příspěvky na Chopok žejo ty jedou podle starýho …
	:
	:
(9)	A	ano ale musí ten poukaz být schválen na schůzi závodního výboru
(10)	B	na ten Exod aby se pamatovalo do rozpočtu
	:
	:
	A	dobře ale to už nebudem dělat zvláštní položku protože ty rekreace zahrnem všechny dohromady

Repliky mluvčího A reagující na námitky ostatních účastníků jsou vystavěny tak, že v první konstrukci (části repliky) se podává souhlas s tvrzením, námitkou atp. a druhá konstrukce (část repliky) začíná (většinou) odporovací spojkou ale, která signalizuje jeho protinázor. Je však třeba poznamenat, že tento způsob reagování na názor je vlastní i dalším typům dialogů, nejenom jednáním skupiny tohoto typu; rozdíly mezi typy dialogů jsou pak hlavně ve frekvenci užívání tohoto způsobu.

Zdvořilé způsoby a formy se uplatňují také při rozdělování práce a úkolů ve skupině. Téměř se nevyskytují přímé příkazy se slovesem v imperativu. Nejčastější jsou neosobní slovesné tvary:

(11)	na nástěnky to příde
(12)	já bych jenom prosil jestli by jestli by bylo možné tohlecto … dát na vědomí

Přidělení úkolu má formu otázky

(13)	dalo by se to zařídit?

nebo je formulováno v 1. os. pl.:

(14)	tak snad bychom to mohli takhle dát na vědomí

[254]Ve všech případech tyto (i další) zdvořilostní formy zmírňují přikazování nebo nařizování či přidělování úkolů.

 

Snažili jsme se ukázat některé charakteristické rysy komunikace v určitém typu sociální skupiny, kde v celém komplexu faktorů komunikační situace mají zvlášť velkou úlohu jednak globální, celkové cíle všech jednání skupiny, cíle, k nimž byla skupina vytvořena, jednak faktory sociální, zejména uspořádání skupiny z hlediska postavení a úlohy jejího vedoucího a ostatních členů skupiny. Dále pak velkou úlohu hrají osobní vlastnosti, individualita členů skupiny. Hledisko hierarchického uspořádání skupiny nabízí zvlášť zajímavá pozorování; bylo by možno sledovat např. způsoby formulování názorů členů skupiny a jejího vedoucího, signály tlumení konfliktů a úlohu vedoucího při něm. Stranou jsme ponechali např. celkové členění textu jednání, v němž postup od jedné věci k druhé a způsob jejich projednávání (včetně písemného zaznamenání výsledku) vytváří zřetelný rytmus této komunikace.

Domníváme se, že studium dialogu pod zorným úhlem vytváření, zesilování, tlumení a překonávání konfliktů přináší nové poznatky o způsobech interakce a komunikace a mohlo by mít i praktické důsledky. Poznatky o způsobech komunikace zkoumaného typu skupiny zjištěné empirickou analýzou by mohly pomoci ke zlepšení takových jednání směrem k větší ekonomičnosti, časové úspoře, jasnosti, věcnosti, přesnosti i k celkové kultuře vyjadřování.

 

LITERATURA

 

BALAJAN, A. R.: Problemy modelirovanija dialoga. Materialy treťjego simpoziuma po psicholingvistike. Moskva 1970, s. 170n.

BALAJAN, A. R.: Osnovnyje kommunikativnyje charakteristiki dialoga. Avtoreferat kandidatskoj dissertacii. Moskva 1974.

BAVELAS, J. B. – ROGERS, L. E. – MILLAR, F. E.: Interpersonal conflict. In: Handbook of Discourse Analysis, vol. 4, Discourse Analysis in Society. Ed. T. A. van Dijk. London – New York – Sydney 1985, s. 9–26.

CONRAD, R.: Studien zur Syntax und Semantik von Frage und Antwort. Studia grammatica XLX. Berlin 1978.

DANEŠ, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.

DASCAL, M.: The relevance of misunderstanding. In: Dialog. An Interdisciplinary Approach. Amsterdam – Philadelphia 1985, s. 441–446.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: Syntax and Semantics. Speech Acts. Ed. P. Cole – J. L. Morgan. Vol. 3. New York – San Francisco 1975, s. 41–58.

GÜLICH, E.: Makrosyntax der Gliederungssignale im gesprochenen Französisch. München 1970.

HAUSENBLAS, K.: O studiu syntaxe běžně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe I. Praha 1962, s. 313–325.

HOFFMANNOVÁ, J.: „Gliederungssignale“ in der Kommunikationsstruktur der Arbeitsberatung. In: Linguistische und sozialpsychologische Analyse der mündlichen Kommunikation. Ed. J. Hoffmannová – D. Viehweger. Linguistica XII. Praha 1985, s. 57–71. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O.: K rozboru textu jako součásti komunikační události III. ČJL, 38, 1987–88, s. 109–118.

JASNICKIJ, J. G.: Sposoby vyraženija avtorskogo „ja“ v ustnoj naučnoj reči. In: Sovremennaja russkaja ustnaja naučnaja reč’. Tom I. Red. O. A. Lapteva. Krasnojarsk 1985, s. 187–198.

MATHESIUS, V.: Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha 1947, s. 380–415.

MLUVNICE ČEŠTINY 3. Praha 1987.

MÜLLEROVÁ, O.: K syntaxi nepřipravených souvislých mluvených projevů (Přídatné výrazy a konstrukce). SaS, 27, 1966, s. 118–126.

[255]MÜLLEROVÁ, O.: Otázka a odpověď v dialogu. SaS, 43, 1982, s. 200–212.

MÜLLEROVÁ, O.: The influence of participants on group and interpersonal verbal communication. In: Reader in Czech Sociolinguistics. Prague 1986, s. 146–194.

MÜLLEROVÁ, O.: Nedorozumění v dialogu. In: Fungování textu ve společenské komunikaci. SlavPrag, 32, 1988, s. 249–263.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba (v tisku).

RICHTER, H. – WEIDMANN, F.: Semantisch bedingte Kommunikationskonflikte bei Gleichsprachigen. Hamburg 1975.

RICHTER, H.: Konflikte in Dialogen. In: Dialoge (Beiträge zur Interaktions- und Diskursanalyse). Hrsg. W. Heindrichs – G. C. Rump. Hildesheim 1979, s. 39–85.

SACKS, H. – SCHEGLOFF, R. A. – JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking of conversation. Language, 50, 1974, s. 696–735.

SOLOVJEVA, A. K.: O nekotorych obščich voprosach dialoga. VJaz, 1965, č. 6, s. 103–110.

ZEMSKAJA, J. A.: Gorodskaja ustnaja reč’ i zadači jeje izučenija. In: Raznovidnosti gorodskoj ustnoj reči. Red. D. N. Šmeljev – J. A. Zemskaja. Moskva 1988, s. 2–44.

 

R É S U M É

Dialog und Konflikt

Der Konflikt im Dialog wird von der Autorin als ein fehlender Einklang im Verhalten der Kommunikationspartner aufgefaßt, der auftauchen, oder unter der Oberfläche bleiben kann.

Die Konflikte im Dialog entstehen einerseits auf seiner interaktionalen Ebene, d. h. durch das Wechseln der Partner in ihren kommunikativ aktiven und passiven Rollen, anderseits aufgrund der unterschiedlichen Voraussetzungen, die den jeweiligen Partner dazu befähigen, dialogisch zu kommunizieren (wie z. B. die sozialen Unterschiede zwischen Partnern, ihre verschiedenen Eigenschaften, Absichten u. ä.).

Es werden die Ergebnisse der empirischen Analyse der Kommunikation in einem bestimmten Typ der sozialen Gruppe angeführt. Von den sozialen und psychologischen Faktoren, die die Entstehung der Konflikte in dieser Gruppe beeinflußen, nehmen der Zusammenhalt der Gruppe, ihre innere Anordnung, die soziale Rolle des Leiters und der übrigen Mitglieder, ihre persönlichen Eigenschaften, die Ziele und die Art der Kommunikation die wichtigste Stellung ein. Schließlich werden einige lautlichen, sprachlichen und kommunikativen Mittel, die die konfliktäre Handlung in der Gruppe signalisieren, charakterisiert.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 247-255

Previous Jan Kořenský: Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt

Next Jaroslava Hlavsová: Konflikt jako forma kontaktu