Renata Grzegorczykowa: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej

Helena Běličová

[Book reviews]

(pdf)

Renata Grzegorczykowa: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej

Renata Grzegorczykowa: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej. Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa 1990. 187 s.

 

Tato rozsahem nevelká kniha, jejíž vznik inspirovaly pravidelné diskuse na půdě Ústavu polského jazyka Varšavské univerzity, pořádané od konce sedmdesátých let, podává v kondenzované podobě přehled základních problémů sémantiky jazyka, se speciálním zaměřením na sémantiku větnou.

Práce má dvě části. V první (s. 9–89) řeší autorka obecné teoretické problémy, v druhé (s. 90–171) pak problémy spojené se sémantickým popisem vět. Připojen je stručný závěr a bohatá bibliografie (246 položek). První část se člení na čtyři oddíly, z nichž [73]první je věnován definici významu. Podává zasvěcený přehled filozofických a lingvistických koncepcí významu. Význam je pojat jako vlastnost výrazů spočívající v poukazu na třídy mimojazykových jevů, tj. jako relace spojující třídy zvukových posloupností s třídami mimojazykových jevů, ustálená společenskou konvencí (s. 24). Druhý oddíl se zabývá okruhem otázek spojených s prvky systému a s významem výpovědi, s lišením vlastní sémantiky a pragmatiky. Autorka se soustředí především na sémantiku jakožto významovou hodnotu výrazů pojímaných jako komponenty systému, tj. potence, jimiž disponuje mluvčí. Třetí oddíl je věnován teoreticko–metodologickým problémům sémantického popisu jazykových výrazů. Všímá si vztahu významu lexikálního a textového, zabývá se hranicí mezi polysémií a monosémií a typy variantních významů, typy vlastní polysémie, vztahu polysémie a homonymie, konotovanými významy, emocionálně–hodnotícími složkami významů a konečně problematikou zápisu významů. Konečně 4. oddíl obsahuje přehled současných teorií sémantiky. Jde zejména o sémantiku v rámci strukturní teorie jazyka a zde o problém sémantických polí, o sémantiku v rámci generativní teorie jazyka, sémantiku komponentovou, model „smysl→text”, teorii promluvových aktů a zkoumání pragmatických významů výpovědi.

V první části byly tedy zahrnuty v té či oné míře všechny aktuální problémy současných sémantických teorií. Autorka jednotlivé nastolované problémy zasvěceně komentuje a dokumentuje příklady (především z polštiny) a zčásti dále rozvádí a naznačuje možnosti řešení otevřených problémů, resp. ukazuje na problémy zatím v plném rozsahu nenastolené, čekající teprve na materiálový výzkum.

Patří sem např. problémy polysémie a variantních/textových významů, jejich pravidelnosti/okazionálnosti. Lze např. souhlasit s autorkou, že existuje souvztažnost mezi významy ‚činnost vykonávaná životným agentem s pomocí nářadí’ a ‚činnost vykonávaná nářadím’: Człowiek strzela z rewolweru – Rewolwer strzela, Człowiek pisze piórem – Pióro pisze apod. a že existuje vztah mezi takovýmto užitím v případě záměrné činnosti s pomocí nářadí s danou činností konvenčně spojeného: X puka patykiem w drzwi – *Patyk puka (s. 45–46). Existuje však vztah např. mezi č. Žena rámusí pokličkami – Pokličky rámusí, X šustí papíry – Papíry šustí apod., kde predikát nemá charakter akční a pojmenovává vedlejší efekt činnosti, na níž se podílí i příslušný neaktivní objekt y. Podobně např. vztah mezi textovými významy v rámci opozice „vykonávat činnost”::„umět vykonávat činnost” není zřejmě omezen na dvojice sloves pojmenovávajících činnost vyžadující učení (s. 46), neboť je to jen dílčí případ dvojic usouvztažňujících činnost aktuální a význam schopnostní, učení obecně nepředpokládající, např. sníst na posezení 50 knedlíků (fakticky::být schopen), který lze považovat za víceméně pravidelný. Bylo by zřejmě vhodné vést v případě polysémie hranici nikoli mezi polysémií pravidelnou (opakovanou) a nepravidelnou (izolovanou) (s. 49), nýbrž mezi opakovanou pravidelnou/nepravidelnou :: izolovanou (= neopakovanou). Rozdíl mezi pravidelnou/nepravidelnou polysémií je dán stupněm produktivnosti jednotlivých řad, pravidelností jednotlivých kontextových významů, přičemž absolutní pravidelnost/produktivita zřejmě v daném případě neexistuje, vždy je vázána kontextovými omezeními, která čekají teprve na příslušný materiálový výzkum.

Druhá část knihy – dílčí problémy sémantického popisu vět – se v prvním oddíle zabývá obecnou charakteristikou sémantické struktury věty a naznačuje okruh problémů řešených v dalších oddílech. Druhý oddíl se soustředí na sémantickou analýzu predikátů, třetí je věnován problematice reference, ve čtvrtém jsou shrnuty problémy modality, v pátém temporální charakteristika výpovědi a konečně v šestém problematika neexplicitních informací vyjadřovaných systémově, tj. problém presupozic. I tato část knihy plní nejen funkci informativní, tj. zasvěceně uvádí čtenáře do problémů spojených s větnou sémantikou, nýbrž naznačuje možný přístup k problémům uspokojivě neřešeným.

Za základ popisu větné sémantiky vzala autorka strukturu predikátově–argumentovou, predikátem rozumí výraz připisující obecnou vlastnost předmětu, k němuž [74]ukazuje příslušný výraz. Neexistuje predikace s nulovým argumentem, „uźycie ogólnego predykatu zakłada zawsze odniesienie do czegoś, jakiegoś przedmiotu, wycinka rzeczywistości realnego lub myślanego” (s. 95), tj. ve větách typu Pada, Grzmi apod. je jistý stav připisován místu či času „tu”, „tam”, „teraz” apod. Připomínáme v této souvislosti inspirativní řešení E. Paulinyho z r. 1943, postulujícího existenci predikátů s nerozčleněnou hloubkovou strukturou ADZ (= agens – děj – zásah), tj. zahrnující agens a zásah ve významu děje pojmenovaného příslušným predikátem. – Souhlasíme s autorkou, že lokativní charakteristika predikátu není na rozdíl od charakteristiky temporální obligatorní součástí věty – s výjimkou predikátů, pro něž představuje závazné doplnění. „Hloubkový” temporální charakter lokálních určení ve větách typu Nudzi się w teatrze při aktuálním užití je však sporný. Interpretujeme-li danou větu jako „Nudzi się, będąc w teatrze”, nejde o temporální určení „kdy”, nýbrž o určení „za jakých okolností”. Dáváme však v tomto případě přednost interpretaci předpokládající navrstvení příslušného okolnostního určení na celou predikaci, tj. „Jan nudzi się i dzieje się to w teatrze” (s. 100; viz k tomu též sb. Otázky slovanské syntaxe II, 1968, 103n.).

Za velmi instruktivní je třeba považovat oddíl věnovaný sémantické interpretaci predikátů. Autorka uvádí zdroje, o něž se opírá myšlenka rozkládání významů, charakterizuje současné pokusy o takovýto rozklad, typy sémantických komponentů a jejich hierarchii a konečně komentuje možnou obecnou klasifikaci predikátů. Základním problémem je nepochybně rozložitelnost významu predikátů na elementární sémantické komponenty. Je samozřejmě nezbytné rozlišovat obecné významy predikátů od jejich významů dílčích, motivovaných významem obecným, resp. jednotlivé významy v rámci polysémních výrazů, rozlišené např. zapojením příslušného predikátu do několika paradigmatických řad. Např. sloveso mieć lze ve shodě s autorkou považovat za nerozložitelné, významově elementární a jeho rozklad na komponenty „moci” a „užívat” neboli „disponovat” (s. 108) je pak kontextově vázaný. Konverzní sloveso należeć totiž nevytváří s mieć dvojici např. v Mam siostrę, Ma czarne oczy, Ma (dziś) nowy krawat apod.

Při klasifikaci predikátů se autorka zčásti opírá o kritéria známá z prací F. Daneše a jeho spolupracovníků. Rozlišují se tedy predikáty statické : : dynamické, v rámci dynamických pak procesy : : události, přičemž jak procesy, tak události mohou mít příznak „akční” : : „neakční”. V rámci predikátů statických jsou rozlišeny predikáty jednoargumentové : : víceargumentové, v rámci událostních predikátů akčních pak predikáty orientované na vnější objekt či predikáty implikující objekt vnitřní (s. 116). Je zřejmé, že klasifikace predikátů na statické/dynamické, procesuální/událostní, akční/neakční postihuje jejich rysy inherentní (členění predikátů na akční : : neakční však zčásti závisí na charakteru participantu v roli subjektu), tj. charakterizuje vlastní příznak, kdežto vztah predikátů a argumentů/participantů prochází takovouto klasifikací napříč a neomezuje se jen na predikáty statické či událostní akční. Z tohoto hlediska má ovšem základní význam takový distinktivní rys, jako je rozčleněnost/nerozčleněnost představy o ději/stavu/vlastnosti (= obecně o příznaku) a o jeho původci/nositeli. Jak rozčleněnost, tak nerozčleněnost představy o příznaku a o jeho nositeli je slučitelná s představou o příznaku a jeho směřování/zaměřenosti, jež může být extrovertní/introvertní.

Oddíl věnovaný problematice reference charakterizuje zejména typy vět s ohledem na referenci (viz schéma typů reference na s. 123), ale zabývá se také kvantifikací určení času, místa a způsobu či vztahem negace a vět s kvantifikátory. Výstižné jsou charakteristiky jednotlivých prostředků, především neurčitých zájmen. Pokud však jde o zájmeno niektóry, v pl. ukazující na blíže nespecifikovanou část třídy, nelze souhlasit s tím, že jde o menší část třídy objektů, tj. že ve větách typu Niektórzy ludzie są uczciwi „zawarta jest informacja, że istnieją obiekty mające cechę wyrażoną przez predykat i istnieją obiekty nie mające tej cechy, i tych pierwszych jest mniej” (s. 127). Význam „méně než polovina” je jen kontextový, byť zřejmě dosti běžný. Obecným významem daného zájmena v pl. je však pouze signalizace „nikoli všichni”, o čemž svědčí např. [75]kontexty typu č. Některé děti sportují rády, některé (= jiné) se sportu spíše vyhýbají. Ostatně i mimo kontexty s takovýmto protikladem nelze s jistotou tvrdit, že zájmeno typu někteří odkazuje k menší části jisté množiny, viz např. Někteří členové naší rodiny vysedávají denně u televize (může jít o většinu).

Hodně pozornosti věnuje autorka problematice větné modality, a to jednak vymezení hranic, jednak rozlišení jejích typů a jejich explicitního vyjadřování a také vztahu modálnosti jazykově vyjádřené k pragmatické intenci konkrétní výpovědi. Liší se modálnost intenční, epistemická a deontická (aletická je zahrnuta do modality deklarativní). Za otevřenou považujeme otázku rozlišení typů intenční modálnosti (autorka rozlišuje modálnost deklarativní, imperativní, interogativní a expresívní, s. 138), tj. přiřazení expresívních vět k tradičně vyčleňovaným větám oznamovacím, rozkazovacím a tázacím, neboť jsou vyčleněny na základě jiných kritérií než typy ostatní (viz charakteristiku expresívních vět jako vět vyjadřujících mentální stav mluvčího, tj. intelektuální, volní, emocionální). Nelze je ani jako celek spolu s větami imperativními či tázacími stavět proti deklarativním na základě jejich nefaktivnosti, přinejmenším takové expresívní věty jako Pada deszcz! (s. 140). I na malé ploše je v tomto oddíle obsaženo mnoho jemných pozorování, byť v některých případech s možností korekce. Např. varování nepředpokládá nutně spojení s informujícím prvkem ukazujícím na hrozící nebezpečí (Nie idź tam, grozi lawina – s. 145) – viz v č. běžný typ varovných vět Nespadni! Nezlom si nohu! či silně expresívních Pak tam spadni! apod.

Pokud jde o temporální charakteristiku výpovědi, existuje samozřejmě vztah temporální informace k modálnosti, tj. u některých intenčních typů vět je temporální charakteristika blokována. Optativní věty či věty expresívní však nemusejí stát mimo kategorii času – to záleží např. na existenci opozice kondicionál minulý : : neminulý, viz např. č. Kéž by přestalo pršet! / Kéž by bylo přestalo pršet! (minulý čas zde stejně řadí k rovině minulosti jako v jiných případech a jen implikuje kontrafaktičnost – viz s. 157), ale také Kéž přestane pršet! / Kéž přestalo pršet! nebo Bože, to je krása! / Bože, to byla krása! apod. Není jasné, proč podle autorky pol. věta Jakie to piękne! nemůže vystupovat v čase minulém (s. 155). Viz běžné expresívní věty typu pol. Jakże był ogromnie chłopięcy, jakże pełen gorzkiego uroku! Jak śmieszny był cały jej niepokój! atd. Mezi podmínkovými větami Gdyby była jutro ładna pogoda, pojedziemy na wyciezckę a Gdyby była jutro ładna pogoda, pojechalibyśmy na wycieczkę není zřejmý rozdíl v stupni hypotetičnosti (s. 160), a to ani v případě Jeżeli będzie jutro ładna pogoda, pojedziemy na wycieczkę – všechny tři varianty stejně nevylučují např. pokračování ale chyba będzie padał deszcz.

Je samozřejmě možné reagovat i na jiné diskusní formulace. Na závěr je však třeba vysoce ocenit schopnost autorky přístupnou formou přiblížit čtenáři podstatu všech zmiňovaných problémů a získat ho pro jejich další promýšlení. Knížka R. Grzegorczykowé by mohla sloužit i u nás jako vynikající vysokoškolská příručka např. pro výběrové semináře.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 1, pp. 72-75

Previous Marek Nekula: Günter Grewendorf etc.: Sprachliches Wissen

Next Jiří Nekvapil: Ruth Wodak (ed.): Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse