Ruth Wodak (ed.): Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse

Jiří Nekvapil

[Recenze]

(pdf)

Ruth Wodak (ed.): Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse

Ruth Wodak (ed.): Language, Power and Ideology. Studies in Political Discourse. John Benjamins, Amsterdam/Philadelphia 1989. 288 s.

 

Recenzovaný sborník je už sedmým svazkem řady Critical Theory (vycházející s podtitulem Intedisciplinary Approaches to Language, Discourse and Ideology). V úvodu sborníku editorka R. Wodaková z Vídně charakterizuje několika tezemi „kritickou lingvistiku” (critical linguistics), k níž se hlásí jednotlivé příspěvky: „Kritický lingvista” je veden myšlenkou odhalovat společenskou nerovnost a nespravedlnost; nejde mu jen o „diagnózu” společensky relevantního verbálního chování, ale i o jeho interpretaci a „terapii”. Zdůrazněna je potřeba interdisciplinárního přístupu (podrobněji viz článek R. Wodakové v časopise Text, 10, 1990, s. 125n.). Následuje 14 článků z pera především [76]rakouských a západoněmeckých autorů. Tím je dáno, že se ve sborníku objevují sociální problémy hlavně německy mluvících zemí, ale nejen jejich (vedle textů německých se jako výchozí materiál uplatnily i texty italské, holandské, anglické aj.). Příspěvky jsou rozděleny do tří částí: I. Jazyk a totalitarismus, II. Jazyk politiky, resp. politiků, III. Instituce, řízení (control) a diskurs v specifických prostředích. První část je věnována téměř úplně (až na příspěvek H. E. Brekla War with words) jazykové politice fašismu (Ch. Sauer, The concept of Nazi language policy in occupied Holland; G. Klein, Language policy during the fascist period; R. R. Schjerve, The political speech of Futurism and its relationship to Italian Fascism). Druhá část už má těžiště ve společenské situaci současné (K. Sornig, Some remarks on linguistic strategies of persuasion; W. Holly, Credibility and political language; R. Wodak, 1968: The power of political jargon – a „Club–2” discussion; S. Moosmüller, Phonological variation in parliamentary discussion; U. M. Quasthoff, Social prejudice as a resource of power). Třetí část, tematicky poněkud heterogenní, je rovněž obrácena k současnosti (T. A. van Dijk, Mediating racism; F. Menz, Manipulation strategies in newspapers; E. Strouhal, A critical journey to the border between psychiatry and justice; M. Hellinger, Revising the patriarchal paradigm; názvy článků uvádím i ve zkrácené podobě).

„Kritická lingvistika” (a vůbec celá řada, v níž recenzovaný sborník vyšel) se hlásí k interdisciplinárnímu výzkumu. Je tedy přirozené, že odráží jeho dosavadní – řekněme rovnou ne příliš rozvinutý – stav. Ve většině příspěvků není zřetelná jednotná interdisciplinární metodologie (není-li takový požadavek vůbec contradictio in adjecto), ale spíš přístup „lingvistika + něco navíc”. Rozsah lingvistického komponentu je přitom v jednotlivých příspěvcích různý: na jedné straně velmi vysoký, kde ono „navíc” téměř chybí (viz obsáhlé gramatické analýzy kategorie rodu u M. Hellingerové), na druhé straně téměř nulový (viz v zásadě sociálněpsychologický příspěvek U. M. Quasthoffové). Vzorem relativně vyvážené studie, pracující s lingvistickým a sociologickým pojmoslovím, je příspěvek R. Wodakové (i články autorů z jejího okruhu).

O společenské závažnosti recenzovaného sborníku není pochyb – ovšem problémem zůstává jeho stránka metodologická. V řadě příspěvků jde o analýzu jedinečných „textových událostí” a zůstává otázkou, do jaké míry jsou příslušné rozbory zase jen jedinečnými „analytickými událostmi”. O „přídatném” charakteru interdisciplinarity už byla řeč. Některé články signalizují i jakousi služebnost jiným druhům analýz (viz R. R. Schjerve – „textual analysis as a contribution to historical research”) nebo jejich metodologickou vybavenost lze charakterizovat jen jako aplikaci nějaké fundující teorie na politický diskurs. Výjimkou v tomto směru je pozoruhodný příspěvek W. Hollyho, který fundující teorii (Griceovu explikaci „významu”) zajímavě rozvíjí. Originální článek napsal E. Strouhal; analyzuje v něm v návaznosti na hermeneutické podněty trojí prožívání jedné zprávy (autora zprávy – psychiatra, předmětu zprávy – klienta a příjemce zprávy – soudce). Z metodologického hlediska je zklamáním příspěvek T. A. van Dijka, jednoho z průkopníků textové lingvistiky. Čtenáře nad jeho důkladnou a nepochybně společensky důležitou studií může napadnout, že přestoupí-li badatel hranice teoretického zájmu, začíná se rozbor textu opírat o tradiční, už osvědčené metody (u van Dijka jde o klasickou obsahovou analýzu, obohacenou o některé prvky rétoriky a stylistiky).

Recenzovaný sborník velmi pěkně ukazuje, jak pozoruhodná je symbióza jazyka (resp. textů) a společnosti, jaké rafinované možnosti se nabízejí při jeho zneužívání, jak lidé mohou pomocí verbálních prostředků manipulovat s lidmi. Na tomto pozadí je samozřejmě nutné ocenit úsilí lingvistů propracovávajících „kritickou lingvistiku”. Celkově je třeba konstatovat, že sborník je vzrušující četbou; přes uvedené připomínky ho lze doporučit nejen lingvistům, ale i historikům, sociologům, psychologům a politologům (ale také pracovníkům hromadných sdělovacích prostředků a samým politikům). Český (východoevropský) čtenář si nad ním nepochybně uvědomí řadu věcí; možná i to, jak bezzubý je výzkum publicistického stylu opřený jen o klasickou funkční stylistiku.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 1, s. 75-76

Předchozí Helena Běličová: Renata Grzegorczykowa: Wprowadzenie do semantyki językoznawczej

Následující Miloslava Knappová: 17. mezinárodní kongres onomastických věd v Helsinkách