Teoretická jazykověda a komunikačně orientovaný výzkum řeči

Jan Kořenský

[Articles]

(pdf)

Theoretical linguistics and a communicative research of language

I. Vytvářet zřetelné představy o teoretické lingvistice chápané jako obecný, především metodologický základ věd o řeči a jazyku je dnes nejen žádoucí a užitečné, ale především svrchovaně nutné, mají-li si vědy o řeči a jazyku zachovat schopnost vzájemného porozumění ve věcech objektů, předmětů a metod. Stejně tak je určitě pro současnou situaci účelné mluvit o protikladu lingvistiky teoretické (konstituující rámcovou podobu teorií) a lingvistiky empirické a aplikované (které představují jednak různé podoby deskripce jednotlivých přirozených jazyků, jednak využití lingvistických poznatků pro jiné teoretické nebo praktické cíle). Nesmírná složitost poměrů v komplexu dnešních věd o řeči a jazyku je dána nejen značným množstvím analyzovaných, popisovaných a modelovaných jazyků, rychle vzrůstajícím počtem postupů, metod, teorií a modelů, které lingvistické úkoly řeší, ale i růstem zájmu o zkoumání řeči a jazyka v jiných oborech a s tím spojenou účastí odborníků z nelingvistických vědních oborů a disciplín na rozvíjení prostředků, jimiž lze řeč a jazyk studovat. To vytváří právě v oblasti představ o tom, co je a co má být teoretická lingvistika (především její univerzální teoreticko–metodologický základ), značné napětí, projevující se dříve u nás spíše skrytou, dnes nepochybně zjevnější polemickou atmosférou. Šlo, jde a jistě i půjde o to, co má být považováno z teoretického hlediska za jádro, metodologickou univerzálii, co je závazné, co dělá lingvistiku lingvistikou a co je naopak cosi okrajového, cizího, příležitostného, „pouze” interdisciplinárního atp. Dnes je rozptyl teoretických prostředků obrovský, od metod a postupů klasické historickosrovnávací jazykovědy přes klasické lingvistické strukturalismy až k logicko–matematickým aparátům jedním směrem, k sociálněpsychologickým prostředkům druhým a k hermeneutickým a kontemplativním metodám směrem třetím a jistě ne posledním. Docházelo, dochází a zřejmě i bude docházet k vzájemnému (skrytému nebo zjevnějšímu) vymítání z centrálních oblastí lingvistiky nezřídka i doprovázenému určitou ideologizací stanovisek. Tak jsme se v určitých obdobích dovídali, že z díla klasiků marxismu vyplývá skutečnost, že jedinou vědeckou lingvistickou metodou je přístup historickosrovnávací, klasický strukturalismus byl scestný nebo pouze přípustný ve spojení s poctivou materiálovou deskripcí. Algebraická a komputační lingvistika byla řadu let přípustnou „novou” metodou, třebaže měla za sebou nejen bohatou historii, ale hrála mimořádnou roli právě v aplikačních oblastech. Obavy z dehumanizace a deantropologizace lingvistiky upřednostňovaly tradiční teorie před lety, ale i dnes. V současnosti je dobrá příležitost, abychom při vědomí a při plném respektování značného teoreticko–metodologického rozptylu hledali univerzálie, základní rozměry metodologického pohybu věd o řeči a jazyku, nikoli proto, abychom se vzájemně posílali z „centra” na „periférii” oboru, rozlišovali se navzájem co do lingvistické ryzosti a služebné jinooborové závislosti, nebo ve jménu protikladu humanističnosti a nehumanističnosti našich teorií a metod, ale výlučně proto, abychom zvyšovali možnosti vnitrooborového dialogu, řešili problémy dělby badatelských úkolů, abychom vytvářeli „překladové” metodologické etalony pro neredukovanou úplnost a soudržnost oboru.

Souhlasíme s P. Sgallem, že základním rozměrem teoretického vývoje novodobé jazykovědy (stejně jako mnohých dalších oborů) je „postupné zpřísňování požadavků na formulaci popisu a na metodu výzkumu”.[1] Je to intelektuální pohyb, jehož [98]původním východiskem je optimismus novopozitivistické filozofie spočívající v jistotě, že je možné úspěšně konstituovat univerzální, závazný jazyk vědy s atributy logicko–matematické exaktnosti.

Metodologický pohyb v teoretické lingvistice (ale zcela zřejmě i v dalších vědních oblastech) je však ovlivněn a do jisté míry i rozporně komplikován dalšími rozměry, z nichž uvedeme alespoň některé: je to protiklad jakési emancipace oboru a jeho interdisciplinarizace, tedy pohyb mezi dvěma póly, z nichž jeden představuje snahu o svébytnou, vyhraněnou formulaci předmětu i metod, druhý naopak pojímá předmět podobně jako jiné obory a stejně tak v metodách a teoriích neváhá být různorodý a mezioborově „závislý”. Období poznamenaná jednou nebo druhou tendencí se periodicky střídají a bylo by možné podrobnějším rozborem dokázat, že na prospěch věci, tj. ve směru zvyšování vědecké hodnoty aparátů, i když tento proces přirozeně neprobíhá způsobem jednoduše přímočarým.[2] Dalším rozměrem je – v lingvistice – střídavé zaměřování teoretické pozornosti na bezprostředně reflektovatelné jevy, tj. na řeč, řečovou činnost chápanou v různé šíři a úplnosti a na bezprostředně nereflektovatelné předpoklady řeči – na konstrukt jazyka. Stává se přitom, že určitý stabilizovaný obraz tohoto konstruktu vytvořený mluvnickými díly se dokonce po čase vnímá jako rovněž přímo reflektovatelná skutečnost. Zaměření teoretické pozornosti na jazyk vytváří příznivé podmínky pro novopozitivisticky náročné zpřísňování teorií i pro svébytnost představ o předmětu a originálnost metod. Zaměření na řeč vede – rozhodně alespoň přechodně – spíše k teoreticko–metodologické liberalizaci a nezřídka k programové mezioborovosti. Bylo by možné mluvit i o rozměrech dalších, v jejichž rámci se vývoj oboru pohybuje: uveďme změny pozornosti na ose synchronie a diachronie, změny pozornosti zaměřené na povrchové, vysloveně výrazové jevy řeči a jazyka a na faktory hloubkové, obsahové, složitě komplexní. I tady bývá patrná souvislost mezi tendencemi k teoreticko–metodologické svébytnosti a sklonům k mezioborovosti: při zkoumání jevů výrazové povahy, jevů bezprostředně analyzovatelných, se cítí jazykověda dostatečně silná na to, aby pracovala pomocí svých prostředků, zatímco při zkoumání obsahových, složitě komplexních faktorů pociťuje potřebu spolupráce s jinými obory.

Položme si otázku, jaká je a jaká pravděpodobně bude situace teoretické lingvistiky u nás v přítomnosti a v blízké budoucnosti.

Představy věd, oborů, disciplín a metodologických tendencí působících v rámci institucionální lingvistiky si zřejmě zachovají svou rozporuplnou mnohost, různé nazírání předmětů, různé potřeby tvorby metod, aparátů a modelů. „Institucionální” lingvistika[3] bude i nadále zvána k rozmanitým mezioborovým kontaktům a aplikacím. Je věcí jejího zájmu (ostatně nikoli jen čistě vědeckého, ale i materiálního), aby před těmito pozváními nejen neuhýbala, ale aby jim vycházela vstříc. Nezdá se, že by se její objekt v dohledné době zavíral do sebe, naopak její vlastní vývojová směřování, aplikační potřeby i obory soumezné budou vyžadovat, aby zabírala do svého předmětu stále širší sociální, psychické, obecně sémiotické, … souvislosti fenoménu lidské řeči, aniž by se zřekla ctižádosti vždy znovu pokročit v oblasti exaktnosti, formální vyspělosti svých aparátů. Právě v této souvislosti lze také očekávat určité napětí a snad (žádoucí) polemické střety. Dochází nyní v celkové duchovní, intelektuální atmosféře k pohybu, jenž lze charakterizovat jako zvyšování důrazu na individuální prožívání věcí světa a jeho subjektivních dějin, určitou nedůvěru k velkým konstrukcím racionalismu, chápání lidského poznání jako „vnitřní funkce” vyšší jednoty, která překračuje a překonává novověký, pozitivistický protiklad subjektu a objektu. V tomto kontextu bude pro lingvisty cennou inspirací, jestliže se objeví i u nás práce rozvíjející třeba Heideggerovy myšlenky o jazyce a řeči, práce rozvíjející inspirativní sílu zmínek o lidské řeči v posled[99]ních pracích Patočkových, práce reagující na reflexi jazykovědy u současných našich filozofů hermeneutické a křesťanské orientace.[4]

 

II. I u nás je v současné době nemálo lingvistů, kteří shledávají výzkum řeči a jazyka komunikativně orientovaný perspektivním, umožňujícím hlubší poznání i z hlediska jazykovědného. Komunikativně orientované výzkumy představují vhodný rámec jednak pro žádoucí mezioborové vztahy, jednak představují i určitý základní rozměr pro současnou vnitřní organizaci obecně jazykovědného základu, pro určení vztahů mezi tradičními a „novými” disciplínami a metodologickými směry současné jazykovědy. P. Sgall konstatuje význam výzkumů komunikace z hlediska jazykovědného a zároveň upozorňuje na nedostatky, které u nás takto orientované zkoumání charakterizují. Zjišťuje především nedostatečný respekt k hodnotám klasických i některých současných teoretických poznatků o systému jazykových prostředků v příslušných pracích, nedostatečný zřetel ke světové literatuře a nedostatečnou připravenost takových výzkumů po stránce nezbytného využívání komputační techniky. Vzhledem k tomu, že se – pokud jde o poslední problémový okruh – s jeho názory zcela shodujeme, budeme věnovat pozornost prvním dvěma problémům.

Mezi vědeckými zdroji, které podle jeho mínění některé domácí práce opomíjejí, uvádí především ty, které pocházejí z tradic inspirovaných americkou generativní lingvistikou a reprezentují její pragmatickou, psychologizující vývojovou fázi. Jsou tu však i neméně závažné zdroje stojící mimo tento kontext: přinejmenším sociopolitický kontext frankfurtské školy a hermeneuticko–interpretativní myšlení o textu. Z hlediska základních způsobů modelování pak nesporně i sociálněpsychologická schémata výrazně ovlivněná obecně kybernetickým myšlením. Je však třeba připomenout i potenciální zdroje historicky, fakticky spíše pominuté, mezi nimiž na prvním místě je třeba uvést pozdního Wittgensteina.[5]

Množství oprávněných zdrojů staví ovšem do popředí nikoli otázku jejich „úplného” uplatnění v jednotlivých pracích (to je ovšem u každého autora důkazem jeho dostatečného rozhledu), ale otázku jejich spojitelnosti, integrovatelnosti v rámci jedné teorie. Právě proto jako příprava na původně dlouhodobě zamýšlený výzkum před časem vznikaly práce, které si kladly za cíl integrovat určitý okruh pojmů a zároveň je uplatnit v této integrované podobě v rámci analytických postupů zaměřených na konkrétní, reálnou komunikační událost, komunikát, text. Tyto analytické postupy byly východiskem proto, aby bylo možno přistoupit k procesuálnímu modelování řeči a jejích předpokladů; nemají tedy pochopitelně charakter takto orientovaného, zamýšleného způsobu modelování řeči a jazyka. Z obrovského komplexu uplatnitelných pojmů a teorémů byly tehdy vybrány ty, které souvisely především s mezioborovými vztahy a uplatnil se i zřetel didaktický, protože práce nemohla vyjít jinak než jako učební vysokoškolský text.[6]

Srovnatelné problémy jsou spojeny i s uplatňováním pojmů a teorémů klasického, v našem případě pražského strukturalismu. To, že pražský strukturalismus, zejména v té podobě, jak je v nejlepším slova smyslu kompromisně představen v Tezích, je doslova přímým ukazatelem ke komunikačně orientovanému zkoumání řeči a jazyka, bylo již řečeno mnohokrát a je to nesporné. Další vývoj však šel po určitou dobu jinak a přinesl proto vedle teoretických nástrojů v komunikativně orientovaných programech plně akceptovatelných i prostředky, které patřily vědomě a záměrně teoretickým programům jiným. Nelze tedy uplatnit s úspěchem vše, zejména pokud není provedena [100]ona výše již zmíněná integrace a tedy i reinterpretace pojmů a teorémů pro potřeby komunikačně orientovaného programu. Uvedeme některé příklady: Uplatnění komunikačního pojetí staví do centra pozornosti sám proces řeči, verbální komunikaci; jazyk, langue, systém jazykových prostředků jako z lingvistického hlediska nejvýznamnější součást souboru předpokladů řečové činnosti, předpokladové báze tento přístup „neruší”, pouze jej nikoli jen empiricky, ale i důsledně teoreticky nazírá v jednotě, ve funkční interakci a závislosti s procesem produkce a recepce řeči. Pouze v tomto smyslu je odmítáno oddělené řešení jazyka a řeči nebo některé teoretické důsledky instrumentalistické metafory ve vztahu jazyka a řeči (srov. právě z tohoto hlediska pozoruhodnost vývoje názorů Wittgensteinových od Traktátu k Filozofickým zkoumáním). Odtud pak jistá obezřetnost při uplatňování stratifikačních modelů jazyka (zejména pokud jde o jeho tzv. vyšší a nejvyšší roviny), obezřetnost týkající se představ o procesu řeči jako o řetězcích vět (výpovědí, promluv) teoreticky primárně interpretovaných izolovaně na základě popisů syntaktických paradigmat: odtud také určitá opatrnost vzhledem k některým způsobům vzorcového myšlení o organizaci textu, dokonce i pokud jde o některé aplikace Searlových pojmů apod. Je naopak dávána přednost těm klasickým názorům, které zdůrazňují otevřenost jazykového systému, před těmi, které akcentují jeho imanentní organizaci. Odtud i opatrnost týkající se strohého odlišování faktorů uvnitř systému a faktorů vně systému. Toto vše pochopitelně nikterak neznamená ani to, že „odmítané” teoretické prostředky nebudou mít ve své původní koncepční podobě místo v lingvistických analýzách jiného typu, tím spíše ani to, že přestanou být součástí vysokoškolské a postgraduální lingvistické výuky. Souhlasíme s tím, že dosavadní lingvistika nemůže být opuštěna a nahrazena jen popisem sdělování, avšak alespoň v určitém typu výzkumů dochází nesporně ke změně, pokud jde o předmět zkoumání. Jak již bylo řečeno, předmětem je řeč (a její předpoklady), nikoli jazyk (a jeho projevování, manifestace v řeči).

Pro dobrou pracovní a dialogickou atmosféru je dobré upozornit ještě na jedno nedorozumění reflektované i ve Sgallově stati, jehož věcná stránka se již objevila také jinde a jež by mohlo přetrvávat a ztěžovat každé příští dorozumění i v širších souvislostech. Častěji totiž bývá předmětem kritiky „podřizování výzkumu potřebám řízení řečové činnosti”. Spojení „řízení řečové činnosti” by mohlo (neobratně) směřovat do těch oblastí lingvistiky, kde se řeší teoretické, programové i praktické otázky jazykové kultury, výchovy, kodifikační působení. Něco jiného je ovšem zaměření výzkumu na verbální stránku organizačních, řídících činností v různých, např. výrobních, informačních aj., společenských činnostech. Na základě analýz může jít ze strany lingvistů o mnohá doporučení směřující k optimalizaci komunikace v těchto souvislostech. Jde tedy o teoreticko–praktické působení užitečné v každé současné i budoucí společnosti.

 

III. Na závěr se pokusíme stručně a přehledně charakterizovat základní rysy komunikačně orientovaného zkoumání řeči a jazyka bez nároků na úplnost, na „trvalou platnost” a zejména s vědomím, že jsou i u nás koncepce komunikačně orientovaného zkoumání řeči a jazyka méně nebo více jinak orientované, tedy s vědomím, že vyslovujeme pouze své osobní stanovisko.

Vyjdeme z požadavku procesuálního modelování řeči a jazyka. Bylo by jistě velmi nedobré, kdyby šlo jen o jakousi preambulární ozdobu některých prací, bez skutečné programové náplně. Podle našeho mínění jde o klíčovou koncepční představu, z níž nutně vyplývají představy další. Její základ je v určitém názoru na objekt, předmět teorií zabývajících se řečí a jazykem.

 

1. Východiskem je ono triviální zjištění, že řeč je nejen empiricky, ale i teoreticky primární předmět, a to v její neoddělitelnosti od sociálního jednání (zahrnujícího přiro[101]zeně i poznávací aktivity),[7] že je procesuálním kontinuem, které badatel podle určitých kritérií člení na segmenty různého typu, úplnosti, stupně abstrakce atd. Tyto segmenty by však v žádném případě v průběhu zkoumání neměly „natrvalo” pozbýt svého procesuálního charakteru.

 

2. Dalším klíčovým stanoviskem je konstatování, že intersubjektivní předpoklady k řeči (překračující svým obsahem i rozsahem tradiční představy o jazyce) tvoří vyšší stupeň jednoty s aktuálním, konstituujícím procesem řeči než se (alespoň v některých klasických strukturalistických pracích) explicitně nebo implicitně předpokládá. Z klasických strukturalistických postojů naší tradice má tedy tato představa nejblíže k těm, které akcentovaly otevřenost jazykového systému, vnější příčiny pružné stability jazykového systému, vnější motivace terapeutických změn atd. Vede to tedy k představě nejen vysokého stupně neustálé koexistence a jednoty řeči a jazyka, ale i vysokého stupně jednoty řeči a jejího sociálního, historického, kulturního prostředí. Komunikativní orientovanost teoretického postoje tu tedy nespočívá jen ve využití kyberneticky inspirovaných sociálněpsychologických schémat, ale především v akcentu na spjatost procesu řeči, konkrétních účastníků řeči, předpokladů řeči a prostředí. Z toho pak plynou další stanoviska:

 

2.1. Teoreticko–modelačním východiskem není proto instrumentalistická metafora, tedy schéma soubor nástrojů určených pro řeč – vně stojící mluvčí – výběr, uchopení a lineární zřetězení nástrojů mluvčím – akt aktuální řeči – výsledek řeči (text). Předpokládá se vztah vícesměrných vzájemných obsažeností složek, jejichž jednotu lze charakterizovat vždy jen z úhlu pohledu jedné z nich, nikoli nadřazujícím způsobem absolutně.

 

2.2. Teoreticko–modelační přístup nadřazuje dynamické faktory existence systémů předpokladů řeči statickým faktorům. To nemění nic na triviálním zjištění, že v jazyce jsou momenty vyznačující se vysokým stupněm stálosti, aktuální řečí respektované, nedotčené, dlouhodobě konstantní a že právě ony jsou klíčovým předpokladem dorozumění. Žádá se pouze vidět jazyk jako nepřetržitě fungující síť poukazů výrazů k věcem (lidského) světa, tedy jako skutečnost dynamickou ze své podstaty. Pravidla tohoto fungování jsou z podstaty rovněž procesem, který je základním určujícím principem „vnitřní” organizace jazyka (šíře souboru předpokladů k řeči). Změna v souboru předpokladů není tudíž chápána jako vnitřně nebo vnějškově odůvodněný zásah do primárně statické existence jazyka, ale naopak stabilita je chápána jako mezní případ procesuality bytí systému předpokladů k řeči. To umožní vidět staticky jen faktory skutečně statické, nikoli konstatovat dynamiku pouze tam, kde již byly vyčerpány všechny možnosti tradiční statické deskripce. Může to vést k odstranění všech známých problémů plynoucích např. z toho, že princip neutralizace protikladů převyšuje často svou komunikační závažností fungování protikladů neneutralizovaných, nebo problémy s řešením vztahů významů (nějaké formy) základních, hlavních, primárních, sekundárních, kde opět ono vedlejší, sekundární, systémově okrajové, aktualizované komunikačně dominuje apod. Jde v úhrnu podle našeho mínění o požadavek teoreticko–modelačního návratu k představě důsledného funkcionalismu klasického období.

 

[102]2.3. Komunikačně orientované jazykovědné teorie v domácím a nejbližším geografickém kontextu se opírají právě pokud jde o sociální stránku věci o teorie sociálněpsychologické, zdá se, že častěji než o práce z oblasti logicko–sémioticky orientovaných, pragmatizovaných teorií. Opírají se o schémata obecné teorie informace mnohdy do té míry, že ne vždy dostatečně postihují procesualitu bytí člověka jako subjektivity a intersubjektivity, nepřetržitou proměnlivost individuální a sociální utvářenosti jeho působení. Představují mnohdy spíše základní „horizontální” statizované schéma evidující druh a počet personických a nepersonických objektů účastných v sociálních, komunikačních, řečových vztazích než „vertikální” funkční modely nepřetržitého průchodu jednající a komunikující subjektivity dynamickými situacemi, rolemi v čase a prostoru navzájem paralelními a prostupnými v rámci sociálně–komunikačního kontinua.

 

2.4. Z výše řečeného vyplývá požadavek dvojí „monizace” teoretického uvažování o řeči, o komunikaci; překonání (nikoli pochopitelně zrušení ve smyslu logické negace) ostrého protikladení, duality jazyka a řeči a protikladení subjektu a objektu, a to dokonce opět v dvojím smyslu: nejen vzhledem k člověku a (jeho) světu, vzhledem k způsobům, jakými jedná a komunikuje, ale i vzhledem ke způsobům, jakými v jednotě jednání a komunikace chápe, rozumí a projektuje svět. Právě toto překonání zjednodušených představ o dualitě subjektu a objektu umožní osvobodit jazykovědu od jednoduchých představ odrazu skutečnosti lidským vědomím, které mají i v jazykovědě rozhodně hlubší kořeny než jen ty dané okolnostmi posledního čtyřicetiletí.

 

3. Hledání prostředků teoretického modelování řeči a jazyka procesuálním způsobem není úsilí izolované, je naopak přirozenou součástí širších směřování v současné filozofii i metodologii vědy. Prigoginovská inspirace je pro nás pohybem k osvobození racionality od předsudečně působících hodnot, které již ze sebe vydaly vše, co vydat mohly, nikoli sebezrušením (přírodo)vědy a jejím programovým vplynutím do iracionální spirituality.[8] V našem kontextu je snadné poukázat i k Derridovým kritickým analýzám klasického lingvistického strukturalismu.[9] Jde však o souvislosti ještě složitější, širší a komplexnější. Zdá se, že (přes nesmírné diference v jednotlivých postojích) se nejnovější filozoficko–metodologické myšlení dobírá jistých izomorfií (zajisté, že rozmanitě interpretovatelných), které v naší souvislosti spočívají v tom, že připomínají člověku jeho konkrétní včleněnost, ponořenost do jednoty, jež ho překračuje, připomínají mu za všech okolností platnou podmíněnost míst a úhlů jeho nazírání, jejich neoddělenost od oné jednoty, jejich mnohost, připomínají mu lidský původ a rozměr takových hodnot, jako je subjekto–objektové protikladení, účel, cíl, směřování, konečnost – nekonečnost. Připomínají mu sílu rozprostraněnosti jeho jazyka v oné jednotě, sílu lidské ponořenosti v něm. Připomínají mu, že produkce a rozumění řeči je především funkcí praktického sociálního a dějinného konání a takto vnitřní funkcí oné jednoty. Zbavují tak možná jazykovědu některých jistot, ne však proto, aby byly bezvýhradně nahrazeny prožitkem či tušením. Jsou výzvou k tomu, aby vědy o řeči a jazyku ve svých aparátech plně vzaly na vědomí, že teoretizující jedinec „reflektuje” řeč a její předpoklady řečí, ponořen do řeči. Pouhá meta–indexace řečí již není konečným řešením. Tyto širší filozofické a metodologické kontexty a izomorfie jsou pokynem k hledání a formulacím racionalit nového typu také s lingvistickým zaměřením[10].

 

[103]LITERATURA

 

Derrida, J.: Sprache und Phenomena. Evanston 1973.

Derrida, J.: On Grammatology. Baltimore 1976.

Derrida, J.: Writing and Difference. Chicago 1978.

Heidegger, M.: Unterwegs zur Sprache (Die Sprache). Gesamte Aufg. Bd. 12. Frankfurt am Main 1985.

Hubík, S.: Metafora po Derridovi. In: Úloha metafory ve vědeckém poznání a vyjadřování. Praha 1990.

Kořenský, J.: Ke vztahu obecné a speciální teorie systémů z hlediska lingvistiky. In: Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. ÚJČ ČSAV, Praha 1986.

Kořenský, J.: Teorie přirozeného jazyka (interdisciplinarita, aplikace, prognózy). Academia, Praha 1989.

Kořenský, J. – Hoffmannová, J. – Jaklová, A. – Müllerová, O.: Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. České Budějovice 1987, 2. vyd. 1990.

Palouš, R.: Světověk. Vyšehrad, Praha 1990.

Patočka, J.: Přirozený svět jako filozofický problém. Praha 1970.

Prigogine, I. – Stengers, I.: Dialog mit der Natur. München – Zürich 1983.

Wittgenstein, L.: Tractatus Logico–Philosophicus. London 1971.

Wittgenstein, L.: Philosophische Untersuchungen. Philosophical Investigations. Oxford 1953.

Zelený, J.: O pravdivém a poctivém myšlení. Praha 1988.

 

R É S U M É

Theoretical linguistics and a communicative research of language

The first part of this article examines the concept of theoretical linguistics as an integrating factor of contemporary disciplines dealing with language and speech, that differ in both subjects of study and methods. It concludes that a communicative thinking about language and speech is a good prerequisite for theoretical linguistics aiming at integration. The second part discusses theoretical resources of a communicative linguistics including interdisciplinary ones. A number of both linguistic and non–linguistic resources are referred to, justified to appear in a communicative research, and relevance is ascribed to the problem of their compatibility within internally non–contradictory models and theories rather than the problem of their completeness. This also concerns the application of the theorems of a classical linguistic structuralism.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 97-103

Previous Petr Sgall: Teoretická lingvistika a výzkum komunikace

Next Ján Horecký: Naratívne výpovedné akty