Časopis Text po deseti letech

Jana Hoffmannová

[Discussion]

(pdf)

The journal Text after ten years

Dvojčíslem 1/2 byl v roce 1990 zahájen desátý, jubilejní ročník časopisu Text (vychází od r. 1981 – viz informaci v SaS, 44, 1983, s. 171). Proto má toto dvojčíslo mimořádnou podobu: představuje jednak rekapitulaci deseti let existence časopisu (a do jisté míry i vývoje textové lingvistiky, ”discourse analysis”, ”discourse studies” a celého komplexu příbuzných disciplín v posledním desetiletí), jednak pokus o pohled do budoucnosti, do dalšího období vývoje těchto oborů, v němž by časopis Text měl a chtěl opět hrát nezanedbatelnou roli.

Vedoucím redaktorem časopisu byl po celých deset let, je a jistě bude i nadále jeho zakladatel Teun A. van Dijk, bezesporu jeden z nejvýraznějších představitelů teorie textu (diskursu) od přelomu 60. a 70. let, tedy od počátku intenzívního rozvoje této vědecké orientace. (O některých z jeho nesčetných prací náš časopis informoval: srov. SaS, 40, 1979, s. 59–69; 42, 1981, s. 55–61; 43, 1982, s. 229–236; 45, 1984, s. 327–334. Řada jeho pozdějších publikací však u nás recenzována nebyla; zřejmě – také z důvodu obtížné přístupnosti této aktuální zahraniční literatury u nás – nestačíme studovat a recenzovat tak rychle, jak van Dijk píše a vydává.) V úvodu k tomuto dvojčíslu van Dijk s uspokojením konstatuje, že se Text v 80. letech stal uznávaným a v pravém slova smyslu mezinárodním periodikem pro publikaci příspěvků s tematikou diskursu, textu, „konverzace” (resp. dialogu, rozhovoru), komunikační události apod. Zvláštní důraz klade na programovou interdisciplinaritu tohoto tiskového orgánu: na snahu formovat interdisciplinární teorii nové „cross”–disciplíny a její analytické metody i na vytváření kontaktů mezi představiteli různých oborů. V časopise našly místo jak pokusy o formalizaci textových struktur, tak detailní empirické výsledky „konverzační analýzy”; jak práce zapojující diskurs do sociálních, kulturních a politických kontextů, tak např. experimentální psycholingvistické studie zaměřené na porozumění textu; byla věnována pozornost mnoha různým žánrům, typům textů a komunikačních událostí. Jak připouští T. A. van Dijk, tato bohatá teoretická i metodologická diferenciace analýzy diskursu je někdy považována za přednost, jindy za symptom nezralosti těchto výzkumů. Sám pokládá toto množství přístupů k jazyku, komunikaci, interakci, kognitivní problematice za nový, vzrušující úkaz v současném společenskovědním kontextu (ať už směřujeme k integrační disciplíně, nebo zůstáváme pouze u „orientace” společné všem těmto přístupům).

Jubilejní dvojčíslo je vybaveno užitečným souborem praktických informací pro čtenáře: obsahem dosavadních devíti ročníků časopisu, jejich autorským rejstříkem a seznamem tematických čísel nebo dvojčísel. Ta představují vlastně poměrně rozsáhlé sborníky příspěvků k aktuálním tématům oboru; vyšlo jich už čtrnáct a seznam témat je dalším důkazem širokého zájmového spektra přispěvatelů časopisu. Čísla byla věnována např. metodologii zkoumání diskursu, resp. speciálně kvantitativním metodám, formálním modelům nebo kognitivnímu modelování, dále vyhraněným typům diskursu a komunikace (z oblasti práva, medicíny, interkulturní komunikace, ze sféry rasismu a ideologie) i jevům jako opakování (sledované hlavně při analýzách mluvených dialogů) nebo kompozice psaného textu.

Do jubilejního ročníku vstupuje časopis Text s novým složením redakční rady; kromě některých změn se vedle vlastní redakce a širší redakční rady vytváří navíc čestná redakční rada. Jejím členem je – spolu s ostatními předními představiteli této výzkumné orientace ve světě, jako jsou W. Chafe, A. Cicourel, U. Eco, S. Ervinová–Trippová, M. A. K. Halliday, D. H. Hymes, J. Petöfi – i zástupce naší lingvistiky B. Palek. Členové celého tohoto početného, nově zformovaného redakčního sboru byli vyzváni, aby do jubilejního dvojčísla přispěli stručnou formulací svých představ o dalším vývoji analýzy diskursu – vyjádřením svých předpovědí, nadějí, přání, očekávání, plánů, doporučení, [140]varování apod. Většina z nich tak učinila; a jejich minipříspěvky (některé pojaté s osobním zaujetím, jiné se snahou o objektivitu a obecnější reflexi problematiky oboru) tvoří vlastní obsah jubilejního dvojčísla. Seskupením těchto konfesí reprezentativních badatelských osobností vzniká nesporně zajímavý celek, který poskytuje nejen názornou představu o výše charakterizované diferenciaci této vědní oblasti, ale i určitou prognózu dalšího směřování a možných akcentů a preferencí ve sféře analýzy diskursu. Všimneme-li si nejvýrazněji zaznívajících hlasů, zdá se, že v následující dekádě vystoupí do popředí např. tato témata:

– vztah mezi verbálními a neverbálními aspekty diskursu (J. Beavinová–Bavelasová);

– osvojování dovedností spjatých s produkcí a recepcí diskursu (C. E. Snowová);

– strategie komunikačního chování, míra řízenosti interakce jejími účastníky (A. Pomerantzová);

– vývoj konverzační analýzy od zkoumání běžné každodenní konverzace ke studiu interakce v institucionálních podmínkách (P. Drew);

– teorie argumentace, argumentační výstavby textu (F. H. van Eemeren; N. L. Steinová);

– využití počítačové techniky při studiu diskursů (G. Leech);

– specifika vztahu mezi formulací teorie a prací s empirickým materiálem ve vědách zkoumajících diskurs (R. de Beaugrande);

– relace gramatika – diskurs, vztahy gramatických a interakčních entit (S. A. Thompsonová, Ping Chen);

– tzv. „holistická lingvistika”, zkoumání globálních interakčních struktur, typologizace textů opřená o teorii prototypů; procesuální modelování textových typů a jejich interkulturní srovnávání (B. Sandigová);

– vztahy mezi typologií jazyků a typologií diskursů (na pozadí kognitivní typologie kulturních jevů; Y. Ikegami);

– styčné body mezi analýzou diskursu a antropologií, etnografií, folkloristikou (orientace na „etnopoetiku” u D. Hymese) aj. V bohatém názorovém spektru zaznívá jak volání po teoretickém a metodologickém sjednocení studia diskursu jako vědecké disciplíny (B. Palek), tak i hlasy opačné. Např. D. Tannenová zdůrazňuje, že při tak velkém množství interdisciplinárních kořenů nemůže jít o jednotný, „monolitní” obor; jeho heterogenitu nepovažuje za příznak nezralosti, nýbrž za projev přirozené otevřenosti. Prostřednictvím citátu z H. Widdowsona přitom vyjadřuje nesouhlas s obvyklou „ostrakizací” a „stigmatizací” těch, kdo svou badatelskou činnost zakládají na interdisciplinárním přístupu, jako „amatérů”, „diletantů” apod.

 

Také T. A. van Dijk vychází z toho, že tak mladá disciplína, která má dosud minimální institucionální zakotvení (v podobě univerzitních kateder, studijních programů, speciálních profesí) a v důsledku toho není ani spoutána žádnými konzervativními „byrokratickými” vlivy, se proti stabilizovaným „monodisciplinárním” paradigmatům vyznačuje nutně nižší koherencí a prediktabilitou. Přesto se v závěrečné studii o jistou předpověď vývoje analýzy diskursu v 90. letech pokouší. Sám pokládá za nejzávažnější:

 

(1) Vyjasnit vztahy mezi lingvistickými, sociálními, kulturními a kognitivními vlastnostmi a aspekty textu/diskursu, mezi různými typy struktur, rovin, dimenzí. Autor uvádí struktury gramatické, tj. fonologické, morfologické, syntaktické a sémantické; stylistické, rétorické, pragmatické (např. ilokuční); kategorie konverzační analýzy jako repliky, sekvence a mnohé další; kategorie tematicko–rematické organizace diskursu; sémantické makrostruktury; globální schémata a „superstruktury” vypracované teorií argumentace nebo teorií narativních žánrů; struktury přecházející do teorie diskursu z teorie akce, jako intence, plány, cíle; zdůrazňuje specifiku dosud opomíjených grafických struktur v psaných, resp. tištěných textech; upozorňuje i na zdvořilostní, persuazívní aj. typy interakčních strategií; a jako ústřední [141]problém vidí vztah mezi všemi těmito typy struktur a různými druhy kognitivních reprezentací (modely situací a událostí, skripty aj.).

 

(2) Zkonkrétnit výzkum kognitivních struktur (nikoli pouze různých typů organizace znalostí v paměti, ale i hodnotících postojů, názorů, přesvědčení); vyložit jejich úlohu při produkci a interpretaci diskursů a naopak působení diskursů na jejich utváření a dynamický vývoj (tj. průběh procesů porozumění, učení apod. za účasti textů).

 

(3) Stupňovat kooperaci všech oborů, které jistým způsobem integruje, propojuje analýza diskursu (autor uvádí vedle lingvistiky filozofii, sémiotiku, poetiku a další literární vědy, etnografii a antropologii, mikrosociologii, kognitivní, sociální a vývojovou, resp. pedagogickou psychologii, teorii umělého intelektu). Dále rozšířit interdisciplinární extenzi analýzy diskursu: podle autora byla do této sféry postupně vtahována řada oborů, textové a komunikační hledisko však nebylo dosud dostatečně uplatněno mj. ve vědách právních, historických a politických (např. v oblasti mezinárodní komunikace chybějí analýzy politických diskursů, jako jsou konference, summity, různá zasedání, mítinky, parlamentní debaty, oficiální i méně oficiální rozhovory, deklarace, memoranda, prohlášení, dopisy; rozbory jejich stylu, strukturních schémat, specifické rétoriky, ale i jejich role v rozhodování, prosazování dominance, uplatňování politické moci, legitimizaci různých názorů apod.).

 

(4) Pokračovat však i ve specializaci, diferenciaci různých orientací v rámci studia diskursu. Zaměřovat se na speciální, často dosud opomíjené typy textu a komunikace, žánry a subžánry; kromě už uvedených diskursů z oblasti politiky nebo práva zde van Dijk vyzdvihuje širokou sféru pracovní a institucionální komunikace (např. ”business communication”: dialogy s klienty, s uchazeči o zaměstnání – tzv. ”job interviews”, aj.) a bohaté žánrové spektrum hromadných sdělovacích prostředků (vedle reklamy a zpravodajských žánrů je třeba věnovat pozornost i nesčetným dalším typům).

 

(5) Rozšiřovat možnosti aplikace výsledků analýzy diskursu. Zde autor klade důraz zvláště na oblast výchovy a vzdělávání; je žádoucí využít – ve spolupráci s vývojovou a pedagogickou psychologií – skutečnosti, že diskurs hraje primární roli ve všech rovinách výchovně vzdělávacího procesu. Zvýšené úsilí by mělo být v následujícím období věnováno rozboru interakce mezi žákem a učitelem, textové analýze učebnic a dalších učebních materiálů; dále může analýza diskursu napomoci účinnější a promyšlenější výuce čtení, porozumění textu, mluveného i písemného vyjadřování. Zájem teorie diskursu o produkční a interpretační procesy, o strukturaci poznatků v paměti by se měl ještě více odrážet ve sféře komunikace člověk – stroj (při zdokonalování textových pocesorů, expertních systémů atd.). A jako další aplikační možnost analýzy diskursu van Dijk opět uvádí podíl na zvýšení účinnosti institucionální komunikace (např. i různých písemných dokumentů a materiálů) a hromadných sdělovacích prostředků.

 

(6) Výraznější vstup představeného (více/méně integrovaného) souboru disciplín zabývajících se diskursem do sociálně politického života. Autor akcentuje zejména účast analýzy diskursu na odhalování mocenských a kontrolních mechanismů, jejich verbálních projevů v podobě manipulace, demagogie, ideologických diskursů apod.: kritičnost teoretiků diskursu vůči komunikačnímu chování státních institucí, obchodních korporací a dalších dominantních politických a ekonomických subjektů. Studium diskursu by mělo podporovat různé alternativní přístupy, tj. např. ekologické nebo odzbrojovací iniciativy, hnutí za práva žen, boj s rasismem a s nejrůznějšími předsudky, a zapojit se do řešení etických problémů, konfliktů mezi etniky nebo sociálními skupinami aj. (Akcentovaný požadavek sociálně politické angažovanosti jeho oboru je v souladu s vývojem celého díla T. A. van Dijka: od počátečního generativisticky [142]formovaného studia „gramatiky textu”, přes období převážně pragmatické a později kognitivní, až k orientaci ve druhé polovině 80. let, kterou vyznačují tituly jako News as discourse, News analysis, Communicating racism, Racism and the press, Discourse and discrimination.)

Informaci o jubilejním dvojčísle časopisu Text uzavřeme odkazem k jednomu z nejkratších, ale nejvýraznějších příspěvků. W. Chafe formuluje svou „vizi” analýzy diskursu a lingvistiky v 90. letech jako představu rozšíření záběru (1) v oblasti materiálu (studium diskursu nás stále více přivádí k reálnému jazykovému úzu, skýtajícímu nesčetná překvapení); (2) v oblasti interdisciplinární spolupráce (autor zdůrazňuje, že jazyk je produktem myšlení a společnosti – nelze tedy poznat jeho tajemství, aniž přihlížíme k těmto jeho kořenům, a není pomoci lingvistům, kteří se vzpírají „psychologizování” a „sociologizování”); (3) v oblasti metodologické. Zde autor zpochybňuje tradiční spojování určitých metod s určitými disciplínami (experiment v psychologii, anketa v sociologii, formalizace v lingvistice), neboť podle jeho názoru jde často o vazby historicky náhodné. Sám naléhavě doporučuje užívat pro zkoumání tak komplexního a mnohostranného fenoménu, jakým je jazyk, nejrůznějších metod (detailního pozorování i introspekce, experimentu i počítačové simulace, metod etnografických aj.); takto široce založené poznávání jazyka je nejlepší cestou k vzrušujícímu, celistvému poznávání lidskosti.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 139-142

Previous Jasňa Šlédrová: Studium komunikace z hlediska potřeb pedagogiky

Next Oldřich Leška: Michael Shapiro: The Sense of Change, Language as History