Juraj Šikra: Sémantika slovenských prísloviek

Helena Běličová

[Book reviews]

(pdf)

Juraj Šikra: Sémantika slovenských prísloviek

Juraj Šikra: Sémantika slovenských prísloviek. Veda, Bratislava 1991. 210 s.

 

Cíl monografie byl autorem vymezen jako komplexní popis fungování adverbií na paradigmatické a syntagmatické ose. Sémantická analýza spočívá v zkoumání lexikálních vlastností adverbií a v zjišťování jejich kompatibility, zejména jejich vázanosti na sloveso jakožto určujícího syntakticko–sémantického vztahu. V přiměřené míře se však přihlíží i k jejich vázanosti na adjektivum.

Po stručném zhodnocení existující literatury o adverbiích, obsaženém v 1. kapitole (s. 11–25), a to především literatury slovenské a české (stranou autorovy pozornosti zůstala monografie J. Jahna Slovanské adverbium z r. 1966), doplněné však i některými základními pracemi zahraničními, následuje kapitola věnovaná metodologickým východiskům (s. 26–62). Autor se zde soustředí především na výklad lexikálního významu adverbií, spočívající ve vymezení významových složek – sémat – a v jejich hierarchizaci. Rozlišují se jako nejvýše stojící sémata integrační, spojená se základní klasifikací adverbií na adverbia způsobu, zřetele, místa, času a stavu. V jejich rámci se uplatňují klasifikační sémata, např. séma míry, charakteristická pro lexikální seskupení adverbií v podobě lexikálněsémantického pole (LSP), jež je monosémické. Klasifikační [153]séma spojuje všechny jeho členy a současně se příslušné LSP vyznačuje syntakticko–sémantickým rozměrem (s. 49). LSP jsou dále diferencována na lexikálněsémantické skupiny, a to na základě identifikačních sémat (IS), jako je např. IS momentální psychický stav, IS velká míra apod. Na spodním stupni stojí pak specifikační a diferenční sémata (SS, DS). Zatímco SS lze získat abstrakcí některé společné sémantické vlastnosti skupiny slov spojených týmž IS, DS je vymezováno na základě antonymních vztahů. Specifickou roli plní apreciační séma, spojené s kladným/záporným hodnocením. Zatímco sama apreciativnost je významovým prvkem explicitním, normativnost apreciativního hodnocení je obvykle obsahovým prvkem implicitním. Nezbytnou vlastností apreciativně hodnotících adverbií je binárnost apreciativního hodnocení. Vztahy mezi sématy mohou mít charakter koordinace, tj. konjunkce či disjunkce nebo exkluze, nebo subordinace.

Pro základní charakteristiku adverbií je důležité vymezení syntakticko–sémantických typů (SST) adverbií, jimiž je charakterizován diferencovaný vztah adverbia k predikátu či k predikátu a jeho participantům, především levointenčnímu (v jiné terminologii lze hovořit o subjektu), ale zčásti i pravointenčnímu. Jednotlivé SST jsou uvnitř členěny do LSP, s další diferenciací na základě IS. Výsledkem je tedy velmi detailní klasifikace.

Tak např. v rámci I. SST, což je způsobová charakteristika činnosti/chování levointenčního participantu, jsou rozlišena LSP přístupu participantu, s další deferenciací na základě IS etických norem, volních vlastností, osobního vztahu, zařazení podle druhu činnosti a IS charakterizace činnosti či chování, LSP momentálního psychického nebo fyzického stavu participantu, se subklasifikací na základě IS momentálního psychického stavu a IS psychofyzického stavu, LSP schopnosti participantu, s členěním na základě IS duševních schopností, fyzických schopností, duševních či fyzických schopností (šikovne, obratne) a IS rychlosti a konečně LSP hodnocení činnosti/chování participantu, s IS racionálního hodnocení, racionálního hodnocení a apreciační normy a IS senzitivního hodnocení.

V rámci II. SST, což je způsobová charakteristika predikátu bez vztahu k participantům, se vyčleňuje LSP časové modifikace, v jeho rámci pak IS časového aspektu, časové normy, rychlosti, opakovanosti a IS časového trvání; LSP kvantitativní modifikace s IS násobenosti, distributivnosti a IS celku a části; LSP prostorové modifikace a IS způsobové lokalizace, způsobové lokalizace a vertikálnosti a IS orientace; dále LSP prostřednictví, LSP hodnocení, LSP míry, LSP průvodních vlastností a okolností, LSP subjektivně–objektivních vztahů a konečně LSP charakteristiky průběhu děje. LSP jsou uvnitř detailně členěna. V rámci III. SST, způsobové charakteristiky predikátu nebo predikátu a participantu, je pak vyčleněno osm různě členěných LSP, a to LSP působení, LSP zvuku, LSP podobnosti, LSP fyziologických aktivit člověka, LSP pohybu, LSP aktu vysílání informací, LSP myšlenkových operací a LSP existence.

Jako specifický SST jsou uvedena příslovce zřetelově vymezující intenci predikátu, členěná na LSP vymezující společenské jevy a vztahy, různé stránky živých organismů, různé činnosti člověka, hospodářské jevy a vztahy, různé stránky vědy, různé stránky umění a umělecké činnosti, obecné vlastnosti hmoty a aspekty jevů a konečně LSP speciálnětemporálního vymezení. V. SST zahrnuje adverbia prostorově a časově určující predikát, a to LSP prostorové lokalizace, LSP směrových určení, LSP časové lokalizace a LSP časových určení, a konečně jako VI. SST je uvedena stavová predikace.

V stručné recenzi nelze podrobněji charakterizovat a komentovat členění jednotlivých SST, někdy značně detailní. Vzhledem k tomu, že sémantika adverbií je určována nejen jejich slovotvorným základem, nýbrž také vztahem k predikátu, bylo by žádoucí ve větší míře dokumentovat začlenění adverbií do toho či onoho typu jejich syntaktickým vztahem. Není zřejmě vinou autora, že je příkladový materiál v mnoha případech omezen na výčet adverbií bez syntakticko–sémantické vazby, což ovšem ztěžuje ověření autorových interpretací.

[154]Syntakticko–sémantické vztahy adverbií zjišťuje autor pomocí operací transformace, parafráze a substituce. Operace mají různé možnosti uplatnění i v rámci téhož SST, případně téhož derivačního postupu. Dokumentováno je to na příkladu adverbií pretekársky a rutinérsky, spojených transformací ako x: J. Pribilinec začal pretekársky chodiť v roku 1977 → ako pretekár; Murári rutinérsky nahadzovali novú omietku → ako rutinéri. Jen v druhém případě je však přípustná parafráze rutinérsky → tak, ako je charakteristické pre rutinérov: Murári nahadzovali novú omietku + boli ako rutinéri (s. 41). Ani v prvém, ani v druhém případě nelze ovšem hovořit o referenční totožnosti substantiva s ako (ako pretekár, ako rutinéri) se subjektem, jak soudí autor (s. 41 nebo 69), třebaže jsou hloubkově vztažena i k tomuto participantu, neboť jmenný predikát pouze připisuje příslušnému levointenčnímu participantu příznak např. jeho vřazením do třídy či hodnocením. Pokud pak jde o adverbia s charakterizačním významem (rutinérsky, gavaliersky), na rozdíl od adverbií se zařaďovacím významem (pretekársky) je jim vlastní jen způsobová charakteristika pomocí přirovnání „tak, ako je charakteristické pre x”. To samozřejmě implikuje vztaženost jistého příznaku i k subjektu, nikoli však v podobě „boli ako rutinéri” (s. 41), nýbrž „boli (to) rutinéri”. Evidentním druhotným predikátem je ovšem adverbium pretekársky ve výše uvedené větě, podobně jako by tomu bylo např. Učiteľsky začal pôsobiť na Orave aj. Možná je nejen transformace pretekársky → ako pretekár, učiteľsky → ako učiteľ, ale také např. vo funkcii/postavení pretekára, učiteľa či súc pretekárom, učiteľom. Adverbia pretekársky, učiteľsky apod. mohou ovšem vystupovat i v rámci SST adverbií zřetelových.

Vztah k subjektu či jeho nedostatek je pro autora rozhodující při diferenciaci I., II. a III. SST, tj. SST vyznačujících se integračním sématem MODUS = způsobová charakteristika. Při stanovení adverbií I. SST, charakterizujících činnost/chování subjektu, II. SST, vyjadřujících v zásadě jen způsobovou charakteristiku predikátu, a konečně III. SST, vyjadřujících způsobovou charakteristiku predikátu nebo predikátu a participantu (viz s. 38n., zejm. 43), je autor příliš ovlivněn konkrétními syntaktickými parafrázemi a ponechává stranou paradigmatické vztahy adverbií, jež mohou tu či onu interpretaci korigovat. Aniž popíráme hloubkový vztah části způsobových adverbií k subjektu, soudíme, že je třeba rozlišovat charakteristiku subjektu, jež je v zásadě jen logickým důsledkem charakteristiky predikátu (je ve významovém plánu v popředí), od charakteristiky téhož participantu v podobě adverbia, pro něž je současný vztah k predikátu jen otázkou syntaktického ztvárnění, tj. predikát sám nekvalifikuje.

Autor zjišťuje hloubkový vztah příznaku vyjádřeného adverbiem k subjektu v podstatě jen pomocí transformace typu Anka sa veselo usmieva → Anka je veselá a usmieva sa; Jano nahnevane odhodil tenisovú raketu → Jano bol nahnevaný a odhodil tenisovú raketu (s. 39); Žiak krátkozrako pozeral na tabuľu → Žiak bol krátkozraký a pozeral na tabuľu; Matka spytavo pozrela na dcéru → Matka bola spytavá a pozrela na dcéru (s. 42). Avšak např. veselo v veselo sa usmieva nemusí hloubkově charakterizovat agens, viz spojení veselo sa tváriť, explicitně ukazující na možný rozpor mezi vnějším a vnitřním stavem subjektu. Veselo sa usmieva = „usmívá se tak, jak se (normálně) usmívá veselý člověk”. O primárním vztahu adveria k predikátu svědčí transformace (jej) úsmev je veselý a paradigmatický vztah veselo k kyslo, trpko (sa usmieva), což jsou adverbia vylučující transformaci Anka je kyslá/trpká a usmieva sa, zato jsou paradigmaticky spojena konstrukční možností Jej úsmev je kyslý, trpký apod. Neznamená to samozřejmě, že adverbium veselo nemůže kvalifikovat stav subjektu za děje v jiných případech. Tato interpretace však předpokládá možné ztvárnění v podobě adjektivního predikativního atributu/doplňku: veselo vchádza → vchádza veselá, přičemž v řadě případů má adjektivum přednost, samozřejmě pokud lze vůbec ve spojení s daným predikátem vyjádřit např. stav veselosti; Čaká veselá(?) veselo(?); Sedí veselá(?)/veselo(?) apod. Viz proti tomu výrazně aktuální stavovou interpretaci adverbia smutno v Smutno/Smutný sedí/sa posadil vedľa; Smutno/smutný čaká atd., podobně jako spokojene/spokojený, nahnevane/nahnevaný, rozčúlene/rozčúlený atd. Vztah k predikátu je danými [155]adverbii vyjadřován tehdy, jsou-li schopna transformace do postavení predikátu. Její blokování, např. odišiel nahnevane → jeho odchod bol nahnevaný, ukazuje na charakteristiku subjektu.

Přihlížíme-li na jedné straně k paradigmatickým vztahům adverbií a na druhé straně k možnostem transformace adverbia do postavení adjektivního doplňku, ukazuje se, že jednotlivé skupiny adverbií vyčleněné např. v rámci LSP přístupu participantu (jde o jedno z LSP členících I. SST) charakterizují v zásadě jen predikát, nikoli sám subjekt. Viz např. adverbia spojená IS „etická norma”, jako je morálne, mravne, zásadovo, bezzásadovo, statočne, úprimne, principiálne atd. V naprosté většině neumožňují totiž transformaci do postavení adjektivního doplňku, neboť na rozdíl od adverbia charakterizujícího aktuální chování subjektu adjektivum ukazuje v zásadě na vlastnost pro daný subjekt obecně charakteristickou, nikoli aktuálně se projevující: zásadovo riešia vzniknutý problém → ich riešenie problému je zásadové, ale řešitelé jako takoví mohou být zcela nezásadoví, o čemž svědčí nemožnost tranformace Riešia vzniknutý problém zásadoví. Zásadovo – „tak, jak se (v dané situaci) chová zásadový člověk”.

Podobně je třeba s rezervou přistupovat k interpretaci adverbia jako charakteristiky subjektu i v případě jiných IS, např. v rámci LSP „schopnost participantu” vyčleněného IS „duševní nebo fyzické schopnosti” či IS „rychlosti”: Otec rýchlo nakúpil potraviny na cestu → Otec bol rýchly a nakúpil potraviny na cestu či Úradník promptne vybavil našu žiadosť → Úradník bol promptný a vybavil našu žiadosť (s. 73). Uvedená transformace totiž fakticky blokuje charakteristiku děje a místo toho vytváří mezi charakteristikou subjektu a jeho aktuálním jednáním/chováním vztah motivační závislosti, kterého je ovšem adverbium zcela prosto: bol rýchly a nakúpil potraviny = „byl rychlý a tak (tedy) nakoupil potraviny”. Mizí i paradigmatický vztah mezi IS rychlosti v rámci I. SST, tj. rýchlo, promptne apod., a IS rychlosti v rámci II. SST (kde jde jen o charakteristiku predikátu), kam patří např. okamžite, bezodkladne, bleskovo atd.

Je třeba ocenit, že při řazení adverbií do toho či onoho SST a LSP a při přiřazení IS či dalších dílčích typů sémat autor rozlišuje sémantické rysy plynoucí z derivačního základu a sémantické rysy určované vztahem k predikátu. Při řazení k SST, LSP a stanovení IS a dalších sémat se však projevuje nejednotnost. Ne vždy je zřejmé, proč to či ono adverbium, obsahující ve svém základě např. poukaz na temporální vztahy, je v jednom případě považováno za způsobové (II. nebo III. SST) a v jiném případě za okolnostní (V. SST). Jako adverbium způsobové, nesoucí na základě derivace IS časového aspektu, je nepochybně třeba hodnotit např. letne v obliekať sa letne (s. 77), neboť z hlediska SST je tomuto adverbiu přiřaditelná jen otázka „jak”: letne = ako v lete. Pokud však jde např. o adverbium posmrtne, jež má na rozdíl od letne se SS „časové období” specifikační séma „následnost” (s. 78), lze si bez kontextu jen obtížně představit interpretaci způsobovou, zato na první plán vystupuje nepochybně význam „kdy”, tj. V. SST a v jeho rámci LSP časové lokalizace. Pokud jde o adverbia vyznačující se sématem současnosti, bylo by třeba vzít v úvahu, že např. paralelne či súbežne neimplikuje nutně současnost pojatou temporálně (s. 77), nýbrž stejně tak uspořádání prostorové, tj. sociativnost vůbec. Adverbium predčasne nestojí v jedné řadě s predjarne, predmaturitne apod., jimž autor připisuje séma „předčasnost”, stojící proti „následnosti” (viz s. 78), nýbrž patří do téže řady jako adverbia vyznačující se IS časové normy: včas, skoro (s. 78).

Revize by si zasloužilo řazení adverbií vyznačujících se IS opakovanosti a trvání. Autorem postulované rozdíly se totiž zčásti netýkají vlastních adverbií, nýbrž platnosti predikátů. Spojenou otázkou „kdy” + „jak často” se můžeme ptát nejen na opakovanost v rámci V. SST, a to LSP časových určení, IS opakovanosti, kam autor řadí např. chvíľami, občas (s. 168), nýbrž stejně tak v případě II. SST, LSP časové modifikace, IS opakovanosti, kam autor řadí např. denne = pravidelné opakování či zriedka = frekvence (s. 79n.). Zatímco denne implikuje děj neaktuální, opakující se bez ohledu na jeho vnitřní členitost či nečleněnost, a stojí v jedné paradigmatické řadě např. s každú sobotu, kde je otázka „kdy” vedle „jak často” zcela normální, chvíľami se pojí s predikáty vnitřně členěnými, sestávajícími z opakujících se dílčích dějů, a do popředí vystupuje v zásadě [156]frekvence „jak často”/„v jakém intervalu”. Pokud pak jde o občas, chová se z tohoto hlediska jako adverbium nevyhraněné.

Je nepochybně užitečné rozlišovat v rámci V. SST, LSP časové lokalizace adverbia s IS „okamžik promluvy”, které může být přítomno i u adverbií patřících k LSP časových určení, a to v kombinaci s časovým začátkem či koncem. Adverbia vyznačující se IS „čas děje” však nelze zužovat na typ najprv, potom apod. (s. 164) a stavět je vedle adverbií nesoucích např. IS „část dne”, tj. ráno, naráno apod. (s. 165). IS „čas děje” je přece vlastní i adverbiím typu ráno, nadránom apod. a najprv, potom atd. se na tomto pozadí vyznačují tím, že děj časově hierarchizují. Proti IS „čas děje”, např. ráno, by bylo třeba postavit IS „čas implikovaného děje”, např. naráno. Blokuje otázku „kdy” a místo ní vyžaduje „nakdy”. Vztah mezi „kdy” a „nakdy” spočívá na obdobném rysu jako mezi „jak dlouho” (viz II. SST, IS časového trvání, s. 81) a „na jak dlouho” (V. SST, IS délky trvání, s. 168).

Bylo by možno polemizovat s autorovou klasifikací i v případě dalších LSP, např. II. SST, LSP kvantitativní modifikace (s. 82–85) či LSP míry (s. 98–104). Vedle IS normy se zde vyčleňuje IS malé míry, střední míry, „větší” míry (zväčša, prevažne, väčšinou, s. 101, však jsou spíše adverbia ukazující k uzuálnosti než k vlastní míře příznaku), velké míry a maximální míry. Řazení adverbií je však subjektivní, zčásti proto, že IS „norma” se zhusta kombinuje s jinými IS. Od sebe jsou odtržena např. adverbia badateľne, znateľne (IS malé míry, s. 100) a citeľne (IS velké míry, 101), ačkoli jde zřejmě o touž míru, hodnotitelnou jako relativně postačující. K IS velké míry jsou řazena adverbia náramne, výrazne, mocne aj. vedle prílišne, neúmerne (s. 101), jež však ukazují na překročení jisté normy.

Odhlédneme-li však od možných odlišných řešení, lze konstatovat, že monografie J. Šikry je výsledkem poctivé práce, opírající se o bohatý materiál, a vytváří tak velmi vhodnou základnu jak pro prohloubený syntaktický výzkum slovenštiny (chování adverbií lze studovat na pozadí syntakticko–sémantického členění adverbiálních určení), tak i pro porovnávací studium současných slovanských jazyků.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 152-156

Previous Slavo Ondrejovič: Ján Sabol: Syntetická fonologická teória

Next Jiří Nekvapil: Florian Menz et al.: „Der Kampf geht weiter“. Der publizistische Abwehrkampf in Kärntner Zeitungen seit 1918