Deborah Tannen: You Just Don’t Understand

Alena Macurová

[Book reviews]

(pdf)

Deborah Tannen: You Just Don’t Understand

Deborah Tannen: You Just Don’t Understand. Women and Men in Conversation. Ballantine, New York 1990. 330 s.

 

Publikace americké lingvistky o specifickém typu dorozumívání, o dorozumívání mezi ženami a muži, navazuje vcelku těsně na dřívější autorčiny práce o komunikaci (zvl. 1986), a to v řadě ohledů: 1) také zde se komunikace vykládá zejména jako prostředek navazování, upevňování, ale i destrukce lidských vztahů – a úhel pohledu se přitom zdaleka neomezuje jen na komunikaci verbální; 2) v souvislosti s tím se značná pozornost věnuje popisu komunikačních norem, (závaznosti) jejich působení, jejich naplňování, porušování atd.; 3) výklad je opět zaměřen ke komunikační praxi, zde konkrétně ke kultivaci porozumění druhému pohlaví a ke kultivaci toho vyjadřování, jemuž bude právě druhé pohlaví naslouchat; 4) nápadným rysem výkladů je jejich obecná přístupnost: orientovány jsou – a možná dokonce v první řadě – i na laickou veřejnost (na žebříčku amerických bestsellerů zveřejňovaném v New York Times figuroval titul celých deset měsíců).

Po stránce metodologické lze, soudím, vysledovat návaznost autorčiných úvah také na práce japonského psychologa M. Maruyamy (ač se na ně speciálně neodkazuje a ani v rozsáhlém přehledu odborné literatury nejsou uvedeny). Na mysli mám zejména [222]Maruyamovy analýzy paradigmat[1] různých vědních oborů, různých profesí, různých civilizací a jeho analýzy zásadních, systémových nedorozumění, jež z rozdílnosti paradigmat, z jejich střetu plynou.[2] Tannenová – jak naznačuje i podtitul práce – v podstatě soustřeďuje pozornost na jeden typ takových souvztažných, nikoli však poměřitelných paradigmat[3] (a na jeho verbální a jiné komunikační projevy) – na paradigmata mužského a ženského „světa” (srov. příznačný titul 1. kap. publikace Different Words, Different Worlds).

Základní teze o nesouměřitelnosti těchto paradigmat, o komunikaci mezi ženami a muži jako o komunikaci mezikulturní (cross-cultural), jdoucí napříč dvou různých světů, je v deseti kapitolách knihy[4] rozvíjena, zpřesňována, nahlížena z různých úhlů pohledu – a v závěru pak potvrzena. Vzhledem k tomu by nebylo účelné reprodukovat zde obsah jednotlivých kapitol; soustředím se spíše na základní nosné prvky autorčiných úvah.

S využitím psychologického (psycholingvistického) a sociologického (sociolingvistického) úhlu pohledu autorka charakterizuje typologické komunikační diference obou pohlaví jako diference zakotvené především v rozdílných cílech sociálního chování: zatímco muž usiluje o to, aby dosáhl společenského postavení a prestiže a aby se vyhnul nezdaru, žena směřuje jinam – chce se sociálně včlenit a vyhnout se izolaci.

Tyto rozdílné cíle určují i rozdílnosti jazyka (v autorčině terminologii langue), jímž muži × ženy mluví a jemuž naslouchají, nebo přesněji: skrze nějž své naslouchání dekódují – ženy užívají jazyka sounáležitosti a důvěrnosti (aforisticky označitelného „nálepkou” Do you like me?), muži hovoří jazykem statutu a nezávislosti (Doyou respect me?).[5] S tím souvisí rozlišenost motivací a cílů mluvení samého. Muži (a to už od dětství, srov. rozsáhlý materiál zvl. v kap. 9) mluví především kvůli předávání a získávání informací (tzv. report talk), ženy především kvůli interakci, utváření vztahů (tzv. rapport talk).[6] Už jen tato rozdílnost je potenciálním zdrojem neporozumění, konfrontací a kofliktů: srov. zvl. kap. 3 a její (prý příznačně ženský) citátový titul Dej pryč ty noviny a povídej si se mnou!

Těmito zornými úhly, do nichž je včleněn ještě zřetel k symetrii × asymetrii sociálního postavení a vztahu (a s ním spjatý zřetel k symetrii × asymetrii mluvení a naslouchání), autorka nahlíží a vykládá řady komunikačních žánrů či typů komunikačních aktů – namátkou lze jmenovat např. žádosti o informace, vznášení stížností, vyprávění vtipů, veřejné diskuse, vyprávění historek ze života, klábosení, pomlouvání atd.[7]

[223]Ve všech těchto případech – ukazuje autorka – tkví kořeny, zdroje neporozumění, nedorozumění, konfrontací a konfliktů komunikace mezi pohlavími (a vlastně každé, i jinak mezikulturní komunikace) v jedné podstatné věci: v rozdílnosti produkce a interpretace (dezinterpretace) sdělení (message), a zvl. toho, co stojí „s ním” a „za ním”, (snad) sousdělení (v autorčině terminologii: metamessage).[8] Vycházejíc z charakteristiky jazyků jednotlivých pohlaví, autorka se zaměřuje zvl. na sousdělení statutu (muži) a sounáležitosti (ženy): např. sdělení žádosti o pomoc sousděluje nekompetentnost, neschopnost, a tedy subdominanci mluvčího – a je tak pro muže, jemuž se přiřazuje jazyk statutu a nezávislosti, méně přijatelné než pro ženu (která mužské nechuti žádat o pomoc „nerozumí”); konverzace o relativně nedůležitých detailech každodenního života sousděluje kontakt, sounáležitost – a je tak pro ženy, jimž se přiřazuje jazyk sounáležitosti a důvěrnosti, přijatelnější než pro muže (který ženskou zálibu v tlachání nechápe)[9] atd.

Spíše jen okrajově se Tannenová zmiňuje o dalších determinantech probíraného typu komunikace, o příp. idiolektických odchylkách v rámci jazyka pohlaví na jedné straně, na druhé straně, směrem „výš”, o šíře kulturních faktorech, jež jazyk pohlaví (např. geograficky) modifikují – zmiňuje v této souvislosti např. kulturu židovských společenství, kulturu obyvatel New Yorku, kulturu černých obyvatel USA.

Také zmínky o konkrétních jazykových prostředcích příslušných jazykům pohlaví mají jen okrajový ráz: ženy častěji užívají kontaktových prostředků (uváděn je např. inkluzívní plurál, přívětné konstrukce), jejich vyjadřování bývá méně přímé,[10] užívají více verbálních (aha, hm, jo) i jiných (smích, gesta, mimika) signálů naslouchání.

Zajímavé je, že charakteristiky ženského jazyka podává autorka převážně prostřednictvím porovnání („méně”, „více”) s jazykem mužů – jakoby ten byl východiskem pro určení „normy”. Nepřímo tento (ne snad uvědomovaný) postup koresponduje s autorčiným zjištěním, že ve smíšených skupinách převládá konverzační styl (výběr témat a způsob jejich pojednání) příznačný pro muže.

Průběžně, v celé publikaci, aplikuje autorka své poznatky na různé sféry společenského života a společenské komunikace, např. školství (dívky × chlapci ve škole jako žáci, ženy × muži jako učitelé), politiku, vědu apod. Středem jejího zájmu je však komunikace v partnerských (manželských) vztazích (i k tomu srov. u nás práce M. Plzáka). Právě v této oblasti jsou pak autorčiny výklady nejvíce návodné – konkrétních příkladů nedorozumění, konfliktů atd. („ze života” i ztvárněných v literárních dílech), identifikace jejich zdrojů a následně podávaných rad, jak párovou komunikaci zlepšit, je v knize nepočítaně.

Celek práce vyvolává řadu otázek: lingvisté si zřejmě budou klást především otázku míry a úplnosti pojmenování jazykových prostředků formujících jazyk pohlaví a otázku jejich popisu jako systému. Nad knížkou si lze (zvl. v souvislosti s vysokým oceněním, jehož se jí v odborných i laických kruzích v USA dostává) klást i otázky jiné, více „vnější”, ne však po mém soudu nepodstatné: otázky jazyka vědy (vědeckého × populárně naučného stylu), otázky prezentace výsledků odborné práce, popularity vědního oboru a nakonec i otázky společenské prestiže vědy (třeba „jen” vědy o komunikaci).

 

[224]LITERATURA

 

Maruyama, M: Paradigmatology and its application to cross–disciplinary, cross–professional and cross–cultural communication. Dialectica, 28, 1974, s. 135–196.

Tannen, D.: Ethnic style in male – female conversation. In: J. J. Gumperz (ed.), Language and Social Identity. Cambridge University Press, Cambridge 1982, s. 217–231.

Tannen, D.: That’s Not What I Meant! How Conversational Style Makes or Breaks Your Relations with Others. William Morrow, New York 1986.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 221-224

Previous Tomáš Hoskovec: Petr Sgall etc.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects

Next Olga Martincová, Věra Vlková: Ján Horecký a kol.: Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny