Rostislav Kocourek: La langue française de la technique et de la science

Svatava Machová

[Book reviews]

(pdf)

Rostislav Kocourek: La langue française de la technique et de la science

Rostislav Kocourek: La langue française de la technique et de la science. Vers une linguistique de la langue savante. O. Brandstetter Verlag, Wiesbaden, 2. Ausgabe 1991 (1. Ausgabe 1982). 327 s.

 

1. Je zřejmé, že objem vědeckých a technických textů se v druhé polovině našeho století značně zvětšuje. Důsledkem toho je velké množství publikovaných terminologických slovníků či encyklopedií a zvýšený zájem o jazyk těchto textů. (Je-li v této stati termín text užit bez přívlastku mluvený či psaný, rozumí se jím jak text psaný, tak mluvený.)

V r. 1991 vyšlo druhé vydání knihy R. Kocourka.[1] První vydání vyšlo r. 1982[2] a vzbudilo značný zájem, o čemž svědčí řada citací v pracích jiných autorů. Druhé vydání je rozšířené, prohloubené, s aktualizovanou bibliografií. Předmluvu k němu napsal Alain Rey, přední francouzský lexikolog a lexikograf, který vyzvedává vysoké kvality této publikace.

Autor si za svůj hlavní cíl klade analyzovat a popsat jazyk francouzských vědeckých a technických textů (čili charakterizovat výrazové prostředky odborného stylu na všech jazykových rovinách) a přispět tak k obohacení poznatků o odborném stylu. Termín odborný styl pokládá R. Kocourek za ekvivalentní s termínem odborný jazyk (langue de spécialité), kterému dává přednost.

 

2. Kniha je rozdělena do těchto částí: úvod, vymezení odborného jazyka a jeho rozmanitost, jazykové prostředky vědeckého a technického jazyka, tvoření termínů a jejich význam, struktura terminologie, obory spjaté s terminologií a její hodnocení. Po rozsáhlé bibliografii následuje autorský rejstřík, věcný rejstřík a německé a anglické resumé.

V úvodu se pojednává o vývoji bádání v oblasti odborného stylu od r. 1981 do r. 1990. Za oněch 10 let se studium odborného jazyka prohloubilo a celkově lze říci, že byl opuštěn nesémantický a netextový přístup. Objevila se řada nových prací (bibliografie je ve 2. vydání obohacena asi o 500 titulů), nových periodik věnovaných této problematice, konalo se mnoho kolokvií a konferencí.

Odborný text je dle autora směsicí různých sémiotických systémů. Je v nich někdy obtížné vést hranici mezi textem, který patří k jazyku přirozenému, a textem, který patří k jazyku umělému. Na otázku, zda se specifika vědeckých a technických textů týkají pouze kombinování prvků umělého jazyka s prvky jazyka přirozeného, grafických zvláštností a lexika, autor odpovídá, že nikoliv. Užívání termínů v těchto textech je jejich nejnápadnějším znakem, ale není znakem jediným. R. Kocourek vybral 7 reprezentativních definic odborného jazyka různých autorů 70. a 80. let píšících francouzsky, anglicky a německy, analyzuje je, porovnává s přístupem pražské funkční lingvistiky a ukazuje, že jak pro přirozený jazyk jako celek, tak pro odborný jazyk je podstatná funkce komunikativní a poznávací. Odborný jazyk lze třídit podle tematických oblastí, [235]podle stupně intelektualizace a partikularizace. Tento jazyk systematizuje pojmy příslušné tematické oblasti. Umožňuje uchopit kognitivní svět oboru v celé komplexnosti. Jeho uživatelé mají snahu řídit jeho polysémii i homonymii, potlačovat synonymii a přesněji vymezovat užití syntaktických prostředků. Je charakteristický svým hermetismem – plně ho znají a chápou pouze specialisté, kterým slouží.

Odborná francouzština sdílí vlastnosti francouzštiny jako takové, má však řadu specifických rysů. Ty se projevují v rovině textu, v rovině syntaktické a morfologické, ve výběru lexika a v užitých grafických prostředcích.

Při tvorbě textu se autoři snaží vyhnout takovým prostředkům koherence textu, které nejsou jednoznačné. Proto se v odborných textech setkáváme s menším výskytem zájmen a častějším opakováním jména. Jako prostředky textové koherence se užívají ad hoc volené symboly, které v daném kontextu zastupují složité výrazy či přesně vyznačené úseky textu. Na rozdíl od toho, co se obvykle tvrdívá, nachází R. Kocourek v odborných textech řadu emotivních prvků: chladná ironie, přehánění, podceňování, obdiv, hrozba. Autoři odborných textů usilují o zhuštěnost formy, jasnost obsahu, jistou eleganci a jsou systematičtější při užívání termínů, kterým většinou přiřazují definici. V odborných textech dochází ke střetu dvou řad principů. Na jedné straně je to potřeba jednotnosti, úspornosti vyjadřování, dodržování systému a řádu. Na druhé straně je to snaha každého autora o rozmanitost, jeho potřeba sdělit spoustu informací, jeho vynalézavost a volnost ve vyjadřování. Jsou-li oba principy ve funkční rovnováze, je daný text kvalitní.

Syntaktické zvláštnosti jsou částečně spjaty se zvláštnostmi morfologickými. Ve francouzských textech jsou velmi časté neosobní konstrukce, takže převažující slovesnou formou je 3. os. préz. v indikativu (asi 85 % výskytů). Převládající větný typ je deklarativní. Imperativ se užívá k obnovení spojení autora s příjemcem. Otázka je především řečnickou otázkou. V definicích se hojně užívá konjunktiv. V libovolné syntaktické funkci se užívají složité jmenné fráze, s řadou přívlastků rozmanitých typů. Charakteristické jsou polovětné vazby. Častá kondenzace je důsledkem snahy mít větu maximálně sémanticky zatíženou, aniž by se překročily jisté únosné meze její délky. (Průměrná délka francouzské věty v odborných textech je 28–29 slov.) Hlavními nástroji odborné argumentace jsou vedlejší věty příčinné, podmínkové, důsledkové, způsobové srovnáním.

Grafika psaných textů je bohatá. Užívají se různé druhy písma, vzorce, obrázky, tabulky, text je plošně rozmanitě členěn.

Nejnápadnějším znakem odborného jazyka je užívání termínů. Autor se snaží podat operativní návod, jak rozeznat termín od netermínu. Lexikální jednotka se stává termínem tehdy, je-li definována a je-li opakovaně užívána v odborných textech. Francouzské termíny pro nové pojmy se tvoří derivací, skládáním (většinou spojením substantiva s jeho přívlastkem), změnou volného syntagmatu ve víceslovné pojmenování odpovídající přesně vymezenému pojmu, výpůjčkami z jiných jazyků (i výpůjčkami morfémů z řečtiny a latiny), kalky. Neologismy jsou zcela vzácné (uvádí se pouze jeden, slovo „babar, m.” označující jeden typ atmosférického monitoru). Termíny jsou v naprosté většině motivovaná pojmenování.

Frekvence víceslovných termínů je ve francouzských textech značně vyšší než termínů jednoslovných. R. Kocourek vyjmenovává a hodnotí řadu syntaktických a sémantických kritérií, s jejichž pomocí je možno odlišit víceslovný termín od volného syntagmatu. Nakonec z nich vybírá osm, s jejichž pomocí je možno určit, zda jde o víceslovný termín. Patří k nim např. existence definice v odborném textu, doložený opakovaný výskyt, neodvoditelnost významu celku z významu jednotlivých lexikálních jednotek. Autor konstatuje, že víceslovná pojmenování nejsou ideální, v textu fungují mnohem lépe pojmenování jednoslovná. Avšak v současné době jsou víceslovné termíny ve francouzštině velmi produktivní a představují nejčastější způsob tvoření nových termínů.

[236]V závěrečných částech knihy se pojednává o úkolech terminologa, o nejefektivnějším pracovním postupu při práci terminologa s textem, o využití znalostí o odborném jazyce při výchově překladatelů, o normalizaci terminologie, o někdy problematické činnosti terminologických komisí.

Autorovy znalosti publikací souvisejících s rozsáhlou problematikou jazyka vědeckých a technických textů jsou imponující. Jeho bibliografie obsahuje kolem 2000 prací asi 700 autorů píšících francouzsky, anglicky, německy či některým slovanským jazykem. Připomíná přínos českých lingvistů při zkoumání odborného stylu, často cituje publikace 20 českých autorů (z těch významnějších, kteří se otázkám funkčních stylů věnovali, opomíjí z nepochopitelných důvodů jen K. Hausenblase, kterého běžně cituje v jiných svých pracích). Prokazuje tím dobrou službu české lingvistice.

 

3. Kniha je velmi zdařilou syntézou poznatků o francouzském odborném stylu, první svého druhu. Pro češtinu taková široce koncipovaná syntetizující práce dosud chybí. Knížka B. Poštolkové, M. Roudného a A. Tejnora (O české terminologii. Academia, Praha 1983) se soustřeďuje na odborné názvosloví jako stylisticky vyhraněnou součást české spisovné slovní zásoby, neboť autoři zastávají stanovisko, že odborné vyjadřování „není zvláštním „jazykem”, protože nijak nevybočuje ani po stránce hláskové nebo mluvnické z rámce celonárodního jazyka” (s. 10).

Kniha je dobře uspořádána, text pečlivě vystavěn. Způsob výkladu lze charakterizovat jako velmi přátelský pro čtenáře. Čtenář má příjemný pocit, že autor s ním rozpráví, diskutuje, laskavě vysvětluje, argumentuje.

Čtenář v knize nalezne mnohem více informací, než slibuje její název. R. Kocourek totiž ke každému lingvistickému problému přistupuje nejprve z obecně lingvistického hlediska a svůj názor často prezentuje na pozadí názorů odlišných, přičemž rozdíly vysvětluje a zdůvodňuje. Na každý problém nabízí neobvykle komplexní pohled. Svá tvrzení často dokládá kvantitativními údaji, čímž podstatně prohlubuje čtenářovy poznatky o odborném stylu.

 

LITERATURA

 

Sager, J. C. – Dungworth, D. – McDonald, P. F.: English Special Languages. Principles and Practice in Science and Technology. Wiesbaden 1980.

Drozd, L. – Siebicke, W.: Deutsche Fach– und Wissenschaftsprache. Bestandaufnahme – Theorie – Geschichte. Wiesbaden 1981.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 234-236

Previous Světla Čmejrková: Winfried Nöth: Handbook of Semiotics

Next Pavel Jančák: K stému výročí narození Václava Vážného