Konference o sémantické teorii

Milada Hirschová

[Chronicles]

(pdf)

A conference on semantic theory

Univerzita v San Marinu, přesněji její Centro Internazionale di Studi Semiotici e Cognitivi, pořádá přibližně třikrát do roka lingvistické konference věnované obvykle dosti obecně formulovanému, přitažlivému tématu, od něhož lze očekávat bohatou diskusi. Konferenci otevírá přednáška nebo přednášky některé z významných postav současné lingvistiky, navazují další dva či tři referáty. Ke všem vystoupením se obšírně diskutuje. Nízký počet referujících a délka jejich příspěvků (50–60 minut i déle) ukazují, že nejde o konferenci v tradičním slova smyslu (často se objevuje označení workshop), především je zde možnost setkávání lidí se společným předmětem zájmu a příležitost k diskusi a tříbení názorů. Jednacím jazykem je angličtina.

Ve dnech 9.–12. 12. 1991 se v San Marinu konala konference s názvem Semantic Theory. Prominentním hostem byl Charles Fillmore (University of California), který přednášel dopoledne i odpoledne 9. a 10. prosince, v dalších dnech pak Manfred Bierwisch (t. č. Max Planck Institute, Nijmegen) a Geoffrey Nunberg (Stanford University). 12. prosince konference pokračovala příspěvky Bennyho Shanona (Hebrew University, Jerusalem) a Alfonsa Caramazza (Johns Hopkins University), kteří hovořili o tématech nikoli čistě lingvistických, nýbrž z oblasti kognitivní vědy. Konference se dále zúčastnili Mario Alinei (t. č. Utrecht), Maria–Elisabeth Conteová (Pavia), Mark Gawron (Menlo Park), Raffaele Simone (Řím).

Blok přednášek Ch. Fillmora nesl název Integrating Lexical Semantics and the Semantics of Grammar. Šlo o čtyři tematicky víceméně samostatné přednášky, z nichž každá byla věnována sémantické analýze určitých jevů anglické syntaxe nebo analýze vět s některým výrazem. Např. první přednáška se nazývala Syntax slova ago a představovala přehled různých možností výskytu tohoto adverbiálního výrazu a sémantickou analýzu vět s ním. Jako specifický sémantický rys, který ago odlišuje od jiných časových adverbií, se jeví význam ‚být členem cyklu’ – událost, která se časově zařazuje pomocí ago (It happened ten years / fourteen beers / three husbands ago) je chápána jako člen jistého řetězce, cyklu, který může pokračovat. Další odlišnosti se ukazují při srovnávání možností substituce. Podobně byly v další z přednášek analyzovány séman[239]tické rysy některých pravidelných, až frazeologizovaných konstrukcí např. s let alone (I didn’t get up in time for lunch, let alone for breakfast), even, not even, dále významy vět se slovesem risk. Dosti velký prostor věnoval Ch. Fillmore problematice valence, kde ovšem, na rozdíl od našeho chápání tohoto pojmu, diferencoval valenci sémantickou (prvky vázané na sloveso se popisují z hlediska sémantických rolí – „pádů”), syntaktickou (rozlišují se v podstatě větné členy – subjekt, objekt), morfosyntaktickou (popisuje se formální, slovnědruhová a tvarová reprezentace) a instanciační (rozlišují se jazykové významy jednotlivých argumentů, zejména lokální a nelokální). U každého slovesa se hledá tzv. minimální valence (rámec), mezi argumenty se v každé konstrukci objevuje zdůrazněný (distinguished) argument – obvykle ten, který je nejblíže u slovesa jako tzv. přímý objekt. Tedy např. ve větě John gave flowers to his sister (příklad Ch. F.) je tímto zdůrazněným argumentem slovo flowers, kdežto ve větě John gave his sister flowers je jím his sister. Úvahy o roli funkční větné perspektivy v této souvislosti Ch. Fillmore odmítl. Dále hovořil o slovesných rámcích, a to u sloves buy, sell, pay, change. Zaměřoval se zejména na srovnávání variantnosti různých sémantických rolí („pádů”) argumentů, které vystupují v rámcích těchto sloves. Věnoval se rovněž podmínkovým souvětím – předložil detailní sémantickou analýzu jazykových významů kompletní sestavy anglických souvětí se spojkou if. Základními kritérii třídění byl obecně chápaný propoziční obsah hlavní věty (lišil však pouze „stavy” vs. „události”) a tzv. epistemic stance (pozitivní, neutrální, negativní) – primární modálně hodnotící postoj mluvčího. Fillmorovy výklady, jakkoli obsahovaly množství dílčích postřehů a mohly být chápány také jako ukázka jistého analytického postupu (soustřeďovaly se na hledání diferencí, nikoli na komplexní sémantickou charakteristiku), postrádaly obecnější teoretické zarámování a začlenění metod i výsledků analýzy do hierarchie jakéhokoli souvislého lingvistického popisu.

Přednáška M. Bierwische měla název Semantic Form as an Interface between Conceptual and Grammatical Structure. Přirozené jazyky se v této jeho koncepci chápou jako systémy reprezentací, které vztahují auditivní (percepční) a artikulační vzorce ke konceptuálním strukturám, tj. mentálním modelům interní a externí reality. Gramatická struktura zahrnuje rozdílné aspekty, resp. roviny organizace reprezentací, charakterizované specifickými primitivními elementy a typy vztahů. Sémantická forma představuje propojení mezi gramatickou a konceptuální strukturou. Primitivní elementy sémantické formy se interpretují v termínech parametrů konceptuální organizace, vztahy v sémantické formě korespondují s organizací konceptuální struktury. Rozdíly mezi sémantickou formou a konceptuální strukturou dokumentoval např. na větách (a) He lost his money because there was a hole in his pocket a (b) He lost his money in speculations at the stock market, mezi nimiž u slova money není rozdíl v sémantické formě, v (b) však dochází ke konceptuálnímu posunu. Předložil také návrh formalizovaného popisu sémantické formy. Bohatá diskuse se rozvinula zejména kolem Bierwischova návrhu popisu sémantické formy vlastních jmen, která podle jeho názoru rovněž mají klasifikovatelné sémantické rysy jako „MALE”, „PERSON”, „PLACE” aj. a jejichž charakteristickým sémantickým komponentem je „ZVANÝ (CALLED) PF”, kde PF je metaproměnná identifikující fonetickou formu. M. Bierwisch neuváděl žádné odkazy na jiné lingvistické práce, navazování na Hjelmslevova Prolegomena se však zdá evidentní. V mluvené podobě byl tento referát pro vnímání velmi náročný, lze jen doufat, že záhy bude dostupný ve formě tištěné.

G. Nunberg nazval svou přednášku Deixis and Property Transfer: The Varieties of Deference. Pojem/termín deference užíval pro průnik deixe a reference. Zabýval se nejrůznějšími případy metonymie, metafory, zdroji možností dvojznačné interpretace a rozdíly ve funkci zájmen já, ty, my a jiných identifikačních výrazů v závislosti na nejšíře chápaném kontextu výpovědi. Např. v In the Soviet Union, we (women) work in factories jde u my o identifikaci ‚bytosti ženského pohlaví’, nikoli nutně o zahrnutí mluvčí do dané skupiny, pro niž platí predikát. Podobně řekneme-li 22. 12. 1991 (zlatá neděle) Dnes mají obchody vždycky největší tržbu, nereferuje slovo dnes k onomu konkrétnímu datu, nýbrž k „funkci” tohoto data v příslušném roce. Nunbergovy nesporně pozoruhodné detailní výklady se samozřejmě opět vztahovaly především na angličtinu – u jazyků s rozvinutou kongruencí jsou např. možnosti víceznačné interpretace mnohem více omezeny.

V diskusi se projevilo, že mnoho lingvistů stále zůstává dosti uzavřeno do odborné litera[240]tury dostupné v mateřském jazyce a že z prací cizojazyčných jsou nejčastěji brány na vědomí právě stati americké, i když např. práce Fr. Daneše jsou známy i zde. Lze jen poznamenat, jak už ostatně bylo řečeno mnohokrát, že bude nutné zasazovat se o rozsáhlejší prezentaci výsledků československé lingvistiky v angličtině, příp. francouzštině, i když tento názor může narazit na odpor. K některým námětům v diskusi by bylo možné uvádět přímé odkazy ke statím publikovaným u nás – ovšem v češtině. Sympatickým rysem konference byla početná přítomnost graduovaných studentů – doktorandů, kteří doprovázeli své profesory a měli možnost sledovat jednak prezentované výklady, jednak diskuse konzultantů svých disertací. Univerzita v San Marinu účast doktorandů na takovýchto akcích důsledně podporuje.

Podobných příležitostí k osobním setkáním a debatám patrně není nikdy dost, můžeme jen doufat, že rozvoj našich vysokých škol dovolí v nepříliš vzdálené budoucnosti pořádat „dílny” tohoto typu i u nás.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 3, pp. 238-239

Previous Pavel Jančák: K stému výročí narození Václava Vážného

Next Jiří Rejzek: Etymologické sympozium ve Vídni