Psaný jazyk, grafémy, psané texty

Jan Čadil

[Articles]

(pdf)

Written language, graphemes, written texts

Základní pojmy každé vědy jsou zároveň pojmy (v jistém smyslu) nejkontroverznějšími. Od pojetí a výkladu takových pojmů, jako je čas, prostor, hmota, energie, život …, se odvíjí chápání a výklad dalších pojmů a celé konstrukce té které vědy. Obvykle existuje (nebo se alespoň předpokládá) jakási obecná shoda v chápání těchto základních pojmů; na jejím základě lze mluvit o pojmech užších, dílčích, speciálnějších. A naopak: diskuse o pojmech speciálnějších a spory o tyto pojmy jsou východiskem pro (znovu)vytváření základních pojmů. Základní pojmy každé vědy se tak formulují znovu a znovu, ale zároveň se stále předpokládá jakýsi konsensus v jejich chápání, jinak by nebylo vůbec možno o nich mluvit.

Takovým základním pojmem je v lingvistice „jazyk”. Chceme-li mluvit o nějakém zvláštním gramatickém jevu, předpokládáme jisté porozumění pojmu jazyk (aniž bychom je třeba sami formulovali). Chceme-li však mluvit o mluveném/psaném jazyce nebo o čemkoli, co nějak souvisí s mluveností a psaností, musíme (si) vybudovat nebo přijmout určitou konstrukci. Jednou takovou konstrukcí je Vachkova teorie dvou norem, normy jazyka mluveného a normy jazyka psaného (které se vyznačují určitými vlastnostmi, není jim nadřazena žádná univerzální norma, jsou v určitém vztahu ke konkrétním jazykovým projevům – viz Vachek, 1973, 1989); jiní autoři mohou mít jiné konstrukce, které pak jsou v pozadí výkladu jednotlivých jevů souvisejících s písmem, pravopisem, psanými texty, jednotkami psaného jazyka atd.

Výklady psaného jazyka jsou v podstatě dvojí. Lze je demonstrovat na příkladu de Saussura a Uldalla. De Saussure tvrdí, že „jazyk a písmo jsou dva odlišné znakové systémy, přičemž druhý existuje výlučně proto, aby reprezentoval první. Předmět lingvistiky není vymezen kombinací psaného a mluveného slova, jejím jediným předmětem je slovo mluvené” (cit. podle č. překl.: Saussure, 1989, s. 59). Jinými slovy, texty psaného jazyka jsou obrazem textů mluveného jazyka a písmo je nástrojem vytvoření tohoto obrazu. Podle Uldalla (1944) jsou (mluvená) řeč a písmo výrazy téhož jazyka, přičemž žádný z těchto systémů (sic!) není primární; jde jen o dvojí manifestaci téhož, totiž jazyka. Přitom se Uldall odvolává právě na de Saussura a jeho tezi, že jazyk je forma, ne substance. Srovnáme-li obě pojetí, jevící se na první pohled jako protikladná, nemusíme nutně dojít k závěru, že se navzájem vylučují; v jistém smyslu se vzájemně doplňují a nelze jen jedno z nich přijmout a druhé zcela zavrhnout; jde o zdůraznění dvou stránek téže věci. Písmo vzniklo proto, aby reprezentovalo mluvenou řeč – ale jeho hlavním úkolem měla být zřejmě reprezentace obsahu spíše než výrazu; mělo být jiným výrazem téhož obsahu. Dá se tedy říci, že písmo je odvozené vzhledem k jazyku; ale tvrzení, že psaný jazyk je odvozený vzhledem k mluvenému jazyku, už je poněkud problematické (jde zejména o odlišení diachronní a synchronní perspektivy). V prvních písemných záznamech patrně nešlo ani tak o zachycení zvukové stránky řeči jako o zachycení jejího obsahu. (Lze ovšem vést spory o to, co vlastně můžeme považovat za písmo; kdy máme mluvit o předpísemných a kdy už o písemných záznamech, jinými slovy, kdy grafický záznam přestává být jen obrazem nějaké věci, události atd. a stává se (i) „obrazem” řeči, jazykového sdělení.) V průběhu dlouhého vývoje písma (písem) se ukázalo jako výhodné použít k reprezentaci obsahu reprezentace výrazu – a jako ještě výhodnější: kombinace reprezentace obsahu a reprezentace výrazu. Grafickou reprezentací pouze výrazu (zvuků) je fonetická transkripce, která má jen velmi speciální použití. Za grafickou reprezentaci obsahu (a teprve zprostředkovaně jazykového výrazu) můžeme považovat např. čísla a jiné matematické a logické symboly – i ty však mají zpravidla jen své speciální použití omezené hranicemi jazyka příslušné vědy.

[10]Zastáváme-li stanovisko, že je jeden jazyk (tedy že psané a mluvené texty téhož jazyka jsou skutečně texty jednoho jazyka a nikoli texty dvou jazyků, psaného a mluveného), pak mluvíme-li přesto o psaném jazyce a mluveném jazyce, měli bychom tak činit s vědomím, že mluvíme o něčem, co se týká spíše psaných a mluvených textů a způsobů jejich realizace než jakýchsi dvou jazykových systémů. Výraz jazyk v takovýchto spojeních (psaný jazyk, mluvený jazyk) má jiný význam než např. ve spojeních český jazyk, anglický jazyk apod. Mluvíce o psaném/mluveném jazyce, mluvíme zároveň o (českém, anglickém nebo jakémkoli) jazyce, ale jde nám především o odlišnosti a specifické rysy projevující se v psaných textech proti mluveným textům, příp. naopak – ať už se jedná o určité gramatické jevy, které jsou častější v psaných/mluvených textech, anebo prostě o záležitosti písma, pravopisu, jednotek psaného jazyka, resp. řeči, výslovnosti, jednotek mluveného jazyka.

Podstatný rozdíl mezi psanými a mluvenými texty je (mimo jiné) v tom, že mluvený text je kontinuum; jeho optický záznam, oscilogram, má charakter analogového signálu. Při srovnání oscilogramu a psaného textu nás může napadnut, že píšící člověk je vlastně v jistém smyslu „dokonalejším” oscilografem – v jeho záznamu řeči je totiž právě to, co je nezbytné k jejímu porozumění – a to přesto, nebo spíše právě proto, že psané texty nejsou primárně projevem snahy o zachycení všech akustických charakteristik řeči. To, že určité akustické charakteristiky přece jen zachycují, je výsledkem dlouhého a složitého vývoje, který probíhal v různých jazykových společenstvích různě. Charakterem korespondence mezi zvukovou a grafickou stránkou se liší nejen různé druhy písma, ale i jednotlivé pravopisy – srov. např. jen český pravopis proti anglickému. Ve svých počátcích (možná lépe: před svými počátky) bylo písmo, jak známo, obrázkové. Ve snaze udělat z písma prostředek co nejefektivnější volili jeho uživatelé mezi dvěma možnostmi: tvořit obrázky složitější, komplexnější, informačně „nasycenější” – a naproti tomu zjednodušovat, schematizovat a pracovat s určitým inventářem obrázků nebo spíše obrazových prvků a jejich kombinací. Tato druhá tendence souvisela s uvědomováním si jazyka a souvislostí písma s jazykem (totiž s jazykovou formou), se snahou promítnout nějakým způsobem mluvenou řeč do optického sdělení. (Byla tu tedy snaha nikoli už pouze vytvořit v jiném médiu nový znak vyjadřující tutéž myšlenku, totéž sdělení, ale vytvořit takový znak, který by zobrazoval myšlenku už vyslovenou nebo potenciálně vyslovitelnou; znak, který by zobrazoval jiný, už existující, totiž jazykový znak.) Pro člověka jako mluvčího a posluchače přestává být řeč kontinuem, až když si uvědomí jazyk a začne se jím (cílevědomě, záměrně) zabývat – a to člověk udělal tehdy, když chtěl psát. (Tady ovšem vědomě zjednodušuji – nejde však o to, že by mluvčí jazyků bez písma nebyli schopni reflektovat svůj jazyk; ale teprve v souvislosti se vznikem[1] písma si uživatelé jazyka začali cílevědomě všímat jazykové formy. Jako by písmo bylo zrcadlem a jazyk čímsi, co má člověk jaksi „v sobě” a čeho si je vědom, ale nemůže to bez onoho zrcadla dost dobře vidět.)

Rozčleněním kontinua řeči se píšící člověk postupně dostal od piktogramů, ideogramů a logogramů k sylabogramům a posléze k alfabetickému písmu (o které nám nadále půjde). Rozhodující byl krok od zobrazení (věcného) významu k zobrazení (jazykového) výrazu, k zobrazení zvukové stránky mluvené řeči; tehdy teprve došlo k segmentaci onoho kontinua mluvené řeči. Tím se i v písmu uplatnil jev dvojí artikulace.[2] [11]Grafický systém založený pouze na realistických obrázcích by byl funkčně velmi omezený, podobně jako fonický systém operující pouze s imitativními znaky. V každém původně obrázkovém písmu zřejmě nastane nutnost zavedení znaků pro funkční slova – a vytvoření takových znaků otvírá cestu ke slabičnému (příp. morfémickému) a alfabetickému písmu (ne všechny psací soustavy se ovšem na tuto cestu vydaly a z těch, které ji zvolily, nedošly všechny stejně daleko).

Zatímco v otázce historické prvotnosti mluveného jazyka panuje mezi lingvisty téměř naprostá shoda, pak názory na poměr psaného jazyka k mluvenému ze synchronního hlediska jsou různé. Mnohdy však je tato různost spíše než různým pojetím jazyka a jazykového znaku způsobena různým úhlem pohledu, různou terminologií a tím, že jsou různými autory akcentovány různé roviny (psaného) jazyka. Příkladem může být polemika J. Vachka s R. Jakobsonem. Jakobson v některých svých pracích (Jakobson – Halle, 1956; Jakobson, 1962) odmítl glosématické pojetí jazykové substance (zvukové nebo grafické) jako pouhé proměnné; v protikladu k univerzálnímu fenoménu řeči je podle něj písmo příležitostným, druhotným kódem, který od svých uživatelů vyžaduje schopnost převedení do základního zvukového kódu. Vachek (1965, 1989) rovněž kritizuje glosématické pojetí (zejména tvrzení, že obě substance jsou ekvipolentní); sám uznává (s Jakobsonem) historickou odvozenost písma, ale „normě psaného jazyka” přiznává jistou míru autonomie a mluví o ní jako o příznakovém členu dvojice vedle nepříznakové „normy mluveného jazyka”. Jakobsonova a Vachkova tvrzení se nemusí nutně navzájem vylučovat. Problém je v tom, že u Vachka je základní pojmovou dvojicí psaná norma jazyka (norma psaného jazyka) a mluvená norma jazyka (norma mluveného jazyka), příp. psaný/mluvený projev; Jakobson – alespoň v pracích, na které Vachek reaguje – užívá výrazů writing, graphic system vs. speech, language, phonemic system, příp. graphic signs nebo letters vs. phonemes. Vachek (1965) kritizuje údajné Jakobsonovo tvrzení, že „written or printed utterances are symbols of symbols”; jenomže Jakobson (1962, s. 654) tvrdí pouze to, že „written or printed symbols are symbols of symbols”. A to je rozdíl: Jakobson totiž mluví o písmenech a fonémech, o tom, že ve fonologickém pravopise každé písmeno zpravidla odkazuje k fonému nebo k jisté omezené skupině fonémů. Na této (fonologické) rovině je druhotnost grafických znaků zřejmá. Zatímco fonémy nedenotují nic jiného než svou vlastní odlišnost od jiných fonémů (otherness), písmena (grafémy) denotují kromě toho (a především) fonémy. Situace se komplikuje až u znaků vyšších rovin; zatímco izolovaný grafém odkazuje k určitému fonému (nebo k několika fonémům), bývá někdy obtížné určit denotát jednotlivého grafému v psaném slově. Grafémy se v komplexnějších znacích chovají poněkud jinak než fonémy – a to právě popisuje Josef Vachek, když mluví o rozdílech mezi psanou a mluvenou normou jazyka. Jakobson dále na podporu svého tvrzení o odvozenosti, druhotnosti grafických znaků uvádí, že „letters never, or only partially, reproduce the different distinctive features on which the phonemic pattern is based and unfailingly disregard the structural relationship of these features” (Jakobson – Halle, 1956, s. 17). Strukturace grafému skutečně není paralelní se strukturací fonému; o grafému nemůžeme dost dobře tvrdit, že to je svazek distinktivních rysů. Je problematické vůbec ve spojení s grafémem užívat termínu distinktivní rysy. Zatímco distinktivní rysy fonému jsou vlastnosti realizující foném svou simultánní přítomností (a naopak: samy přítomné jen jako vlastnosti fonému), pak to, co někteří autoři (např. Bazell, 1966, s. 360) nazývají distinktivní rysy grafému, jsou jen grafické elementy, z nichž je grafém určitým způsobem složen. Někdy může určitý grafický element zdánlivě korespondovat s distinktivním rysem fonému – jako v příkladě uváděném v Mluvnici češtiny I na s. 120, kde přítomnost, resp. nepřítomnost dolního obloučku u grafému B, resp. P by mohla odpovídat přítomnosti, resp. nepřítomnosti distinktivního rysu „znělost”. Stačí však srovnat grafém B s jinými grafémy označujícími znělé fonémy, abychom viděli, že témuž distinktivnímu rysu by musel odpovídat pokaždé jiný grafický element. Zatímco distinktivní rysy fonému mají zásadní význam pro postavení [12]fonému ve fonologickém systému jazyka, grafické elementy grafému srovnatelný význam nemají. Je sice možné uspořádat grafémy podle grafických elementů, ze kterých se skládají – ale postavení grafémů v takto utvořeném „systému” nebude mít vliv na jejich chování ve vyšších jednotkách,[3] jako je tomu u fonémů (alternace, asimilace). Jakobsonovo prohlášení, že písmena nereprodukují distinktivní rysy a přehlížejí strukturní vztahy těchto rysů, lze sice chápat jako argument pro tvrzení, že písmo je čímsi druhotným, odvozeným (v případě alfabetického písma od fonologické struktury); ale zároveň lze skutečnost, že strukturace grafémů není nijak paralelní se strukturací fonémů na distinktivní rysy, chápat i jako argument ve prospěch (Vachkova) tvrzení o relativní autonomii psané normy. Pro mluvčího a posluchače je důležitý rozdíl mezi fonémy, zatímco distinktivní rysy mají význam právě jen jako rysy rozlišující fonémy. Jsou-li fonémy základními kameny, atomy jazykového systému, je přirozené, že základními kameny písma nebo lépe psací soustavy jsou (jde-li o alfabetickou psací soustavu) znaky odpovídající fonémům a nikoli znaky odpovídající distinktivním rysům. Kdyby byla psací soustava založena na znacích odpovídajících distinktivním rysům, pak by byla podle Vachka čímsi druhotným nejen z diachronního hlediska a míra autonomie psané normy založené na takovém principu by byla mnohem menší.[4] Čtení a psaní by bylo nutně šifrováním a dešifrováním a neobešlo by se bez „okliky” přes mluvené projevy. Takové okliky však, jak zdůrazňuje Vachek, jsou nutné jen v počátečních stadiích vývoje psané normy jazyka nebo jen pro ty mluvčí, kteří ji zcela neovládají. Vyspělý čtenář a pisatel se bez okliky přes mluvené projevy zpravidla zcela obejde.[5] A tomu právě napomáhá relativní jednoduchost grafických znaků, označujících spíše „otherness” fonémů než jejich strukturaci na distinktivní rysy. Jádro Vachkova sporu s Jakobsonem je zřejmě v tom, že Jakobson odmítá dvojí artikulaci v psaném jazyce (jinou než tu, která je odrazem dvojí artikulace mluveného jazyka), což souvisí s tím, že srovnává jednotky fonologické roviny s odpovídajícími grafickými znaky; na této rovině pochopitelně vidí odvozenost, druhotnost grafických znaků. Naproti tomu u Vachka je pojetí odlišné dvojí artikulace v psaném jazyce implicitně obsaženo v jeho teorii psané normy jazyka. Snad by se dalo mluvit o různé míře autonomie na různých rovinách.

Chceme-li popsat soustavu grafických prostředků (psaného) jazyka, nemůžeme se vyhnout ohledu na soustavu prostředků zvukových, ale neměli bychom se tímto ohledem omezovat. Tak jako při popisu zvukových prostředků jazyka nevystačíme s popisem fonémů, nevystačíme ani při popisu grafických prostředků jazyka s popisem grafémů. I kdybychom chtěli brát v potaz jen graficky relevantní zvukové prostředky, museli bychom vedle fonémů počítat alespoň se základními intonačními modely (kadencí a antikadencí) a s větným přízvukem. (Tedy s takovými zvukovými prostředky, které mohou mít významovou platnost a které jsou (měly by být) součástí gramatického popisu jazyka – jejich postavení z hlediska gramatiky je poněkud jiné než postavení ostatních zvukových prostředků, jako je tempo, pauzy apod.) Kromě skutečnosti, že máme co do činění i s jinými zvukovými/grafickými prostředky, jsou problémem i samotné grafémy a jejich vztah k fonémům. Vydělování grafémů na základě jejich korespondence s fonémy, jehož výsledkem je inventář grafémů v podstatě odpovídající [13]inventáři písmen v abecedě (i při důsledném odlišování pojmů grafém a písmeno), vede k určitému umělému omezení.

Pro alfabetické psací soustavy platí, že základem korespondence se zvukovou rovinou je korespondence mezi grafémy a fonémy. Objevuje se však i korespondence grafémů (nebo řetězů grafémů) s jednotkami vyšších rovin. Jsou to známé a často uváděné příklady, kdy psané slovo nebo jeho část nezobrazuje přesně zvukovou stránku odpovídajícího mluveného slova; neodkazuje tedy k rovině fonologické, ale k vyšším rovinám, např. k rovině morfologické. K vyšším rovinám jazykového systému a zejména přímo k významu odkazují nepísmenné znaky, se kterými se také setkáváme v textech psaných alfabetickým písmem – jsou to logogramy nebo ideogramy jako &, *, %, !, §, „ ” apod. (Stojí za povšimnutí, že čím jednoznačněji lze daný znak verbalizovat, tím omezenější je možnost jeho použití. Z tohoto hlediska mají mezi uvedenými příklady zvláštní postavení znaky * a „ ”.) K rovině významu však odkazuje i použití kapitalizace v určité pozici (velké písmeno na začátku vlastního jména) – a přitom jsou zpravidla velké a malé písmeno považovány za variantu téhož grafému (alespoň v pojetí definujícím grafémy jako relační jednotky, odpovídající fonémům). Interpunkční znaménka naopak nejsou (v tomto pojetí) považována za grafémy – ale některá z nich dosti pravidelně korespondují se zvukovými prostředky relevantními pro gramatický popis jazyka – hlavně s kadencí (zejm. tečka, částečně středník, dvojtečka, čárka) a antikadencí (zprav. otazník). Ovšemže nejde o přímý paralelismus – ale ten, jak víme, není pravidlem ani v případě korespondence mezi fonémy a písmennými grafémy. Někdy se užívá termínů morfografémy nebo vizuální morfémy (Bolinger, 1946), někteří autoři (např. Edgerton, 1941) mluví o projevech ideografičnosti v pravopise (v rámci alfabetické psací soustavy) – přitom nemají na mysli zvláštní ideografické znaky, ale určité kombinace písmenných grafémů (jako např. v anglických slovech write, rite, wright, right). Lze-li o písmenných grafémech (jejich řetězech) mluvit jako o ideogramech, bylo by snad adekvátní také širší pojetí grafému (tak, aby pojem grafému nezahrnoval jednopísmenné znaky, ale i jiné diskrétní jednotky psaného jazyka – především interpunkční znaménka; apostrof a spojovník; číslice a ideografické nebo logografické symboly). Umožnilo by to odlišit grafémy (ať už písmenné nebo nepísmenné) jako diskrétní prvky, nejmenší samostatné strukturně-funkční jednotky psaného jazyka od ostatních grafických prostředků, jako jsou způsoby uspořádání textu v ploše, různé způsoby zvýrazňování částí textu kapitalizací, podtrháváním, užitím různých typů písma atd.

Příkladem komplikovanosti vztahu grafických prostředků k jevům různých rovin jazykového systému je kapitalizace. Velké a malé písmeno mají stejnou fonologickou hodnotu (podobně jako realizace téhož grafému různými typy písma). Navíc mohou mít různý význam (lépe řečeno být signálem různého významu větší jednotky, jejíž jsou součástí) – nikoli samy o sobě, ale v závislosti na kontextu. V kontextu výrazů anděl a ANDĚL se hodnota a a A neliší; ve výraze Anděl však má A kromě své fonologické hodnoty i hodnotu sémantickou, příp. syntaktickou – signalizuje, že jde o vlastní jméno, resp. (opět podle kontextu) o začátek věty nebo textu (příp. může užití kapitalizace signalizovat i určitý pisatelův postoj). Na zvukové rovině není význam ‚vlastní jméno’ žádným zvukovým prostředkem signalizován; začátek věty je signalizován pouze negativně, tj. tím, že je signalizován konec předchozí věty nebo tím, že předchozí věta chybí (ale ani v těchto případech, ani v případech úseků psaného textu začínajících velkým grafémem nemusí jít ještě nutně o větu). Vedle možné interpretace kapitalizace počátečního grafému jako případu, kdy jednotlivý grafém kromě k fonému odkazuje přímo k významu (což je jinak převážně funkce nepísmenných grafémů), se zdá být vhodnější jiné řešení (navržené např. P. Gallmannem, 1986, s. 55), podle kterého by kapitalizovaný grafém byl interpretovatelný jako kombinace grafému a grafického prostředku „kapitalizace”, např. A = a + kapitalizace. Potom by bylo možné říci, že a odkazuje k fonému /a/ a pouze samotná kapitalizace má sémantickou nebo syntaktickou hodnotu. Podobně lze interpretovat užití odlišného typu písma v části textu (kurzíva, [14]tučné písmo atd.), podtrhávání i barevné odlišení části textu (s tím rozdílem, že kapitalizace na začátku věty a vlastního jména je systémovým prostředkem psané normy a je v rámci psací soustavy závazná,[6] zatímco užití jiných prostředků je závazné jen v určitém typu textů (zejm. odborných), příp. má „jen” stylistickou funkci). Vícefunkčnost je také vlastností mnoha nepísmenných grafémů – např. otazník má jednak funkci v jistém smyslu srovnatelnou se základní funkcí písmenných grafémů (označuje gramatický zvukový prostředek antikadenci), jednak odkazuje přímo k významu (signalizuje modalitu věty a může dokonce tvořit samostatnou výpověď, např. jako replika dialogu v psané verzi dramatického textu). Korespondence písmenných grafémů s fonémy má v alfabetické psací soustavě nepochybně centrální postavení, ale funkce písmenných grafémů, nepísmenných grafémů a jiných grafických prostředků se mnohdy navzájem překrývají, takže by bylo poněkud zjednodušující klást mezi ně ostré hranice.

Při srovnávání psaných a mluvených textů je často obtížné rozlišit, jakým způsobem různé jevy vyskytující se v psaných textech na jedné a v mluvených textech na druhé straně souvisejí přímo s psaností, resp. s mluveností (tedy s tím, jaké médium je nositelem textu), a do jaké míry je odlišnost psaných a mluvených textů způsobena druhotnými faktory (situační zakotveností, cílem projevu atd.). Např. určité syntaktické jevy pokládané za typické pro mluvené texty (jako jsou elipsy, opakování, neúplné konstrukce a řada dalších) jsou sice v těchto textech nepochybně mnohem frekventovanější než v textech psaných, ale přitom je lze beze změny do textů psaných převést. To platí i naopak v případě některých rysů psanosti. Z hlediska gramatiky (zejména syntaxe a morfologie) může být připravený (příp. navíc čtený) mluvený text bližší textu psanému než spontánnímu mluvenému textu, který naopak může být bližší psanému dialogu (jak se s ním setkáváme např. v moderní próze). Jisté charakteristické rysy psaných, resp. mluvených textů jsou v tom či onom médiu (zvukovém nebo grafickém) sice běžnější, ale jsou docela dobře převeditelné do média druhého. Tyto rysy nejsou nutně spojeny s psaností nebo mluveností; souvisejí především s určitým slohovým útvarem a s určitou komunikační situací a až druhotně s psaností nebo mluveností. Odhlédneme-li od těchto druhotných rozdílů, mohlo by se nám zdát, že mezi psaným a mluveným textem je jen ten rozdíl, že jeden je grafický a druhý zvukový. Víme však, že ne vše, co v řeči slyšíme a co je pro nás důležité, lze napsat (to se týká řady jevů spojených s intonací) a naopak, ani psaný text nelze vždy beze zbytku převést v text mluvený. Při produkci psaných i mluvených textů se sice řídíme v podstatě týmiž gramatickými pravidly, ale v žádném z obou případů nevystačíme jen s nimi.

Z hlediska srovnání psaných a mluvených textů a určení těch jejich charakteristik, které souvisejí přímo a nezprostředkované s psaností (mluveností), může být užitečné rozlišení dvou rovin nebo dvou složek textu. První z nich bychom mohli nazvat neutrální složka textu (dále NST). Tvoří ji to, co je určováno týmiž (syntaktickými, morfologickými …) pravidly bez ohledu na to, zda jde o text mluvený nebo psaný; vše to, co lze převést z mluveného do psaného textu nebo naopak; to, co koresponduje ustáleným, konvencionalizovaným, obecně srozumitelným způsobem s odpovídajícími jevy ve druhém médiu (jako je tomu v případě korespondence fonémů a jejich řetězů s písmennými grafémy a jejich řetězy a v případě korespondence základních intonačních modelů – kadence a antikadence – s některými interpunkčními znaménky).

Konkrétní psané a zejména mluvené texty téměř vždy obsahují něco více; něco, co nelze převést, ale nanejvýš nahradit specifickými prostředky druhého média (zvukovými nebo grafickými), příp. jazykovými prostředky (tím, že určitý zvukový, resp. grafický prostředek ve druhém médiu verbalizujeme). Tyto prostředky tvoří příznakovou složku textu (dále PST).

[15]Uvažujeme pro jednoduchost úsek textu tvořený jedinou větou. Psaná věta Přišel už král? odpovídá vlastně různým mluveným větám (resp. téže větě v několikerém zvukovém ztvárnění). Intonace, umístění důrazu a pauz, příp. i tempo mohou poněkud (a někdy i podstatně) posunout význam věty i textu. Všechny mluvené věty, které lze považovat za možné protějšky uvedené psané věty, mají s ní i spolu navzájem společnou NST. Syntakticky i lexikálně se shodují. Fonémy a písmenné grafémy vzájemně korespondují ustáleným, konvencionalizovaným, obecně srozumitelným způsobem; otazník v psané větě odpovídá tomu, co mají všechna možná zvuková ztvárnění této věty společné, tj. signalizaci modality věty. To, čím se různé mluvené věty odpovídající uvedené psané větě liší, je už věcí PST. Jsou to takové zvukové prostředky, které bychom v psaném textu mohli pouze nahradit specifickými grafickými prostředky (např. podtržením, použitím odlišného typu písma, dalších interpunkčních znamének) nebo verbalizací (tj. explicitním popisem užitého zvukového prostředku),[7] příp. bychom museli text změnit (změnit slovosled, něco doplnit nebo vypustit) – v obou posledních případech by se však už se srovnávaným mluveným textem neshodovala ani NST.

Společnou NST se všemi zvukovými ztvárněními dané věty i s její výše uvedenou grafickou podobou mají např. i věty Přišel už Král?, Přišel už král?!, PŘIŠEL už král?, Přišel „už” král? aj.; každá z nich, podobně jako v případě mluvených vět, obsahuje proti větě Přišel už král? cosi navíc. Místo těchto příkladů stačí otevřít kterékoli noviny nebo učebnici, abychom viděli text, který vedle jazykových (v užším smyslu) prostředků je ztvárněn s pomocí celé soustavy interpunkčních znamének, s využitím různých typů a velikostí písma, titulků, pod–, nad– a mezititulků, poznámek na okraji a pod čarou, někdy i s pomocí barevného odlišení částí textu atd.

NST bychom si mohli představit jako jakéhosi společného jmenovatele psaných i mluvených textů, jako to, co je v určitém smyslu jazykové, společné oběma základním podobám jazyka, zatímco PST je tím, v čem se bezprostředně projevuje psanost nebo mluvenost textu. NST je konstituována (v psaných textech) zejména písmennými grafémy a dále některými interpunkčními znaménky, pokud ovšem mají v daném místě gramatickou funkci (obvykle pak korespondují se zvukovými prostředky vyjadřujícími základní intonační modely). Písmenným grafémům lze přiznat toto postavení nejen v případě důsledně fonologického pravopisu, ale i v případech fonologických pravopisů s interferujícími projevy morfologického principu, pokud by takové jevy byly popsatelné jako případy (ustálené, konvencionalizované atd.) korespondence řetězů grafémů s určitými morfémy. Součástí PST jsou takové grafické prostředky, které odkazují přímo k významu nebo které modifikují informaci obsaženou v NST (tak např. dvojice pomlček, závorky, uvozovky signalizují zvláštní postavení té části textu, kterou oddělují). Hranice mezi prostředky NST a PST se nekryje s hranicí mezi grafémy a ostatními grafickými prostředky. Zejména některé nepísmenné grafémy a některá interpunkční znaménka mohou podle kontextu plnit jak funkci prostředků NST, tak i funkci prostředků PST.

Všechny grafické prostředky, konstituující PST, jsou sice obvykle pociťovány jako něco, co je za hranicemi bezprostředního zájmu nebo kompetence gramatiky, nicméně jsou čímsi, co dotváří podobu i obsah psaných textů, čímsi, co – obrazně řečeno – dává psaným textům, v zásadě lineárním, další rozměr.

S otázkou, co je vlastně v textu možné považovat za neutrální a na základě jakých kritérií, se ocitáme zpátky u otázky, co to je jazyk a kde jsou jeho hranice. Pokud se zabý[16]váme pouze systémem, mohou se zdát hranice zřetelnými. Přejdeme-li k textům (a lingvistika vždy začíná nad textem), vidíme, že znaky přirozeného jazyka se velmi rády spojují se znaky jiných sémiotických soustav (ať už jsou to u mluvených textů paralingvistické zvuky, mimika, gesta, nebo u psaných textů nejrůznější grafické prostředky). Lidské dorozumívání je natolik složité, že obvykle nevystačí s nejsložitějším lidským nástrojem, jazykem, ale bere si, pokud může, ku pomoci i prostředky jiné, které pak napomáhají účinnému fungování tohoto nástroje.

 

LITERATURA

 

Augst, G. (ed.): New Trends in Graphemics and Orthography. Walter de Gruyter, Berlin – New York 1986.

Bazell, C. E.: The grapheme. In: E. P. Hamp – F. W. Householder – R. Austerlitz (ed.), Readings in Linguistics II. The University of Chicago Press, Chicago – London 1966, s. 359–361.

Bolinger, D. L.: Visual morphemes. Language, 22, 1946, s. 333–340.

Catach, N.: The grapheme: its position and its degree of autonomy with respect to the system of the language. In: G. Augst (ed.), s. 1–10.

Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Nakladatelství ČSAV, Praha 1957.

Edgerton, W. F.: Ideograms in English writing. Language, 17, 1941, s. 148–150.

Gallmann, P.: The graphic elements of German written language. In: G. Augst (ed.), s. 43–79.

Günther, H.: Was the alphabet discovered or invented? In: G. Augst (ed.), s. 248–261.

Hall, R. A., jr.: A theory of graphemics. Acta Linguistica, Vol. VIII, 1960, s. 13–20.

Jakobson, R.: Selected Writings I. Mouton, ’s–Gravenhage 1962.

Jakobson, R. – Halle, M.: Fundamentals of Language. Mouton, ’s–Gravenhage 1956.

Martinet, A.: A Functional View of Language. Oxford University Press, Oxford 1962.

Mluvnice češtiny I. Academia, Praha 1986.

Pulgram, E.: Graphic and phonic systems: figurae and signs. Word, 21, 1965, s. 208–224.

Saussure, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Odeon, Praha 1989.

Sgall, P.: Towards a theory of phonemic orthography. In: Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung XII. Questions of Orthography and Transliteration. MFF, Praha 1986, s. 1–46.

Starý, Z.: Psací soustavy a český pravopis. UK, Praha 1992.

Uldall, H. J.: Speech and writing. Acta Linguistica, 4, 1944, s. 11–16.

Vachek, J.: Zum Problem der geschriebenen Sprache. TCLP, 8, 1939, s. 94–104. (Přetištěno in: Vachek, 1989, s. 103–115.)

Vachek, J.: On the linguistic status of written utterances. In: Omagiu lui A. Rosetti la 70 de ani. Bucaresti 1965. (Přetištěno in: Vachek, 1989, s. 17–24.)

Vachek, J.: Written Language: General Problems and Problems of English. Mouton, The Hague 1973.

Vachek, J.: Written Language Revisited. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1989.

 

R É S U M É

Written language, graphemes, written texts

Some differences in theoretical treatment of written language can be interpreted as differences in points of view rather than as differences between unreconcilable theories. As an example of a dispute concerning the status of written language, a polemic between Josef Vachek and Roman [17]Jakobson is presented. The core of this polemic seems to consist in differences in understanding the character of double articulation in written language. Further, the notion of grapheme and the question of its extent is discussed.

In respect to the opposition written and spoken texts, we can distinguish two components in any text. The first, called neutral, is a component which includes linguistic means, that can be transferred from spoken to written text and vice versa in a standard way. The second, marked component, is constituted by means that are specific for written or spoken texts respectively. Means of the marked component can not be transferred from one medium to another, they can be only replaced (substituted) with means of the opposite medium.

Katedra lingvistiky a fonetiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 54 (1993), number 1, pp. 9-17

Previous Jiří V. Neustupný: Poststrukturalismus a Pražská škola

Next Světla Čmejrková, František Daneš: Jazyk malého národa